« Předchozí stránka Další stránka »

Velikonoce

S tichým posykáváním sešlehána pomlázkou usedám. Prý takové důkladné vyplacení má přinášet zdraví, tak doufám, že to funguje. Loni jsem nedostala a jak jsem dopadla, aha ! Věčně věků marod. Letos tedy, zdá se, budu zdravá jak řípa.

Doufám, že ani vy jste završení velikonočních svátků neflákali. V posledních letech je to bída. Představte si, že většina kluků už ani neumí uplést pomlázku. Hanbaaaaaaa ! No co to je toto, aby děvčata kupovala vajíčka už malovaná a kluci hotové pomlázky v supermarketu ? Instantní Velikonoce.

Netvrdím, že by se měly ausgerechnet slavit jako kdysi, v náboženské rovině, ale jednou jsou to, kruci, svátky jara a jaro by se slavit mělo, protože nevím, jak vás, ale mě tyhle konce zimy na pokračování štvou. Včera tady hustě chumelilo a podobné počasí se prý má táhnout až do půli dubna. Šmarjá ! Já chci jaro ! Tu vůni probouzející se země a pak pučící trávy, koberce fialek a sluníčko.

Takže ty oslavy neflákejte, bo vás zrubu, ač děvče, pomlázkou. Není to plané vyhrožování, já jí totiž uplést umím.

Přeji vám všem jaro kolem i v sobě,

 

M.

Zeus

 Právě mi přišel kritický mailík. Nic proti, stává se to a zpravidla to těší, neboť to většinou znamená, že někdo důkladně četl zdejší vyprávění. Mailík se týkal střípku HP pod svíčkou – 23. Neobvyklá pošta. Nedostala jsem za uši, jak by se oprávněně dalo očekávat, za šílenost zápletky, nýbrž za blbé jméno postavy, které jsem si prý takhle vymyslela jen proto, aby se rýmovalo a trapně si tak ušetřila práci, a že většina jmen buď s něčím souvisí a/nebo něco znamená v překladu, ale tentokrát jsem to odbyla.

To se mě dotklo !

Jsem tedy zhrzená a trucuju. Přinejmenším… do rána.

Tccc… Taková nestydatost ! Natolik mě to rozdráždilo, že má milovaná monstera vyplašeně odklonila listy a pokusila se oběsit na vzdušném kořenu.

Pokazit ? Prosím, to není žádný problém, jsem téměř analfabet. Ale odfláknout ? To tedy ne !

To praštěné jméno vzniklo mnohem dříve, než veršovánka, a inspirace k němu je dokonce o pár tisíc let starší. Momos je znám jako bůh hlouposti a Kéry jsou bohyněmi násilné smrti. Takže žádné odfláknutí ! Zeus je mi svědkem.

Dnešní kousek střípku vyprávění mi dal pořádně zabrat. Psát dialog mezi dvěma lidmi je legrace, ale popsat překřikování a skákání si do řeči několika lidí, to pro mě byla nová zkušenost… a masakr. Obzvlášť, pokud se člověk snaží být maximálně stručný. Celé je to čtyřikrát seškrtané, dvakrát přepsané a znovu seškrtané, ale v pár řádcích se něco takového asi napsat nedá. Nicméně zkusila jsem to :c)

A pro teď se raději loučím, neboť hrozí, že si ten nedostatek prostoru budu chtít vynahradit tady :c))

 

Přeji vám krásný víkend,

M.

Konecne venku

Dneska se mi podařilo vyrvat klávesnici z tlapek užvaněné kočky a konečně vám můžu napsat. Stále zlobí připojení, ale tentokrát je to relativně snesitelné.

Událostí dne je, že jsem se dostala ven. A nemyslím tím žádný mezišpitální převoz, ale skutečně ven, s kávičkou pod slunečník. Neměla jsem sice výhled, jako je tady na obrázku, ale kochala jsem se neméně příjemným pohledem na rozkvetlý zlatý déšť, sněženky, narcisky, a to sakra modré, čemu teď nemůžu přijít na jméno.* Všechno to vonělo, ptáci trylkovali ptačí budovatelské písně, sluníčko svítilo a bylo mi slastně. Ovšem asi po dvaceti minutách se mi rozsvítily oči jako šílenému robotovi a bylo po idyle. Síla čerstvého povětří udělala své a naprosto mě skolila. Ten nezvyklý přísun kyslíku se mnou spáchal zhruba totéž, co by zvládla láhev destilátu.

Čtenáři vyprávění HP pod svíčkou si nad dnešní částí kapitoly možná řeknou : „Aháá, no to leccos vysvětluje,“ ovšem přísahám, že střípek by byl šílený i bez kyslíkové opice.

Jdu se dobrovolně vrátit do kanafasu a vám všem přeji krásný prosluněný víkend,

 

M.

 

* Vzpomněla – ta kytinda se jmenuje ladoňka.

Zdar, jsem tu ještě jednou já, váše oblíbená zpravodajská kočka. Panička tu dneska klimbá nad kafem, které už vychladlo natolik, že by na něm mohly mouchy hrát hokej. Klimbá tu proto, že brutálně zlobí připojení a nedá se pořádně nic dělat.

Musím jí ale pochválit (a zaťukat to drápkem na špičák), dneska ještě nic nezvrzala, nebo rozhodně ne nic zásadního. Jen nechce vydržet v posteli a vymlouvá se na záda. Tak blbá výmluva !

Každopádně dneska vrní blahem. Z antikvariátu jí přišla knížka Hájili jsme hrad (William Eastlake), snad jediná knížka, která začíná slovy “Ta děvka !”, každopádně jedna z nejúžasnějších knížek s tématikou Druhé světové války, při jejímž čtení vás třeba napadne, co byste dělali, kdybyste byli profesorem hudby a kousek od vás po tmě v rákosí falešně hrál nepřítel, německý voják na hlídce, na špatně vyřezané píšťalce.

Samo ta moje holka před chvilkou psala další kousek, necelou třetinku střípku vyprávění HP pod svíčkou, ale dneska text ještě nezviditelní, páč to nestojí za reč. Čekejte střípek naprosto zcestný a šílený, ale důležitý (tudíž ho nesmí pokonit). Bude o dvou naprosto nesmyslných dopisech, a v tom duchu se bude i jmenovat. Ovšem panička slibuje, že časem se vám záhadu těch psaní podaří rozlousknout a než vyprávění skončí, přestanete si (doufejme) myslet, že to psala pod vlivem omamů nebo po lobotomii.

… moment…

Tak už je to tu. Probrala se, chtěla si takovým hranatým zapalovačem zapálit znovu svíčku a podpálila si místo toho ruku, páč ten zapalovač držela obráceně. Je ještě fakt mimo. Takže se s vámi loučím, jdu jí nekompromisně dostrkat do postele a místo studeného kafe dostane teplý čaj.

 

Krásnou kočičí brou,

Vaše Retarda

 

P.S. pro čtenáře Mozkomora : Možná retardovaná, ale nikdy ne potrhlá. Dokonce ani ne trhlá, a to i přesto, že když jsem spadla do odpadkáče, tak mi bylo vyhrožováno přetrhnutím.

Kocka

Já vím, není to zrovna běžný pozdrav v nadpisu, ale je to pozdrav ryze kočičí. Dneska vám totiž píšu já.

Sedím tu u paničky na klíně a ta rozumně odmítá cokoli psát a cokoli dělat. Tvrdí o sobě, že je “mimóza” a popravdě to je s vyjímkou předložek a spojek to nejslušnější, co říká (ta ostatní slova, kterými se tituluje, slušná kočka jako já vůbec nezná). Ona v tom má panička trochu chaos. Ve všem. Ještě coby rekonvalescent je pořád tak zpitomělá, že na co sáhne, to zkazí.

Prvořadě zkazila to, že se snažila moc rychle předstírat zdraví, takže si bacil přivolal posily. Pak se sem snažila dostat a ve chvíli, kdy začala psát, zkolabovalo připojení, pak počítač a pak panička. Já málem taky, smíchy, když mě balil náš kocour. Ale to je jiná kapitola.

Díky tomu ta moje holka člověčí přišla o skoro dopsanou kapitolu. Tak si jí při další příležitosti napsala rafinovaně napřed do texťáku. A představte si, že když jí scházelo pár vět a musela pryč a zavírala ho, tak na dotaz, zda se mají provedené změny uložit, ta postřelená labuť klikla na NE. Kousnout málo, co ? Já jí tedy jen vykousávám blechy, ale asi budu muset přitlačit, aby se probrala.

Tak teď se konečně zase dostala k počítači a ze samé euforie tu kapitolu, bo střípek, jak tomu tak ráda říká, nadatlovala tak rychle, až se jí z klávesnice kouřilo a zapomněla si přitom hlídat písmena, takže jí z plánované kapitolky překousnutelné délky vyšlo něco, nad čím by i Lev N. Tolstoj zahodil rozepsanou Vojnu a mír a šel se zahrabat. Ta má milovaná ženská, co mi dává žrádlo, tu teď běduje, že už nemá sílu to seškrtat, drbe mě za ušima a tvrdí, že přitom budete trpět jak tuleni v ropný skvrně, páč je to na vás děsně dlouhý a navíc napsala něco úplně jiného, než měla původně v úmyslu, ale potřetí jedno a totéž zkrátka nedokázala vyplodit. Já se jí snažím uklidnit, že to taková tragedie nebude, rozhodně je to lepší, než kdybych to naškrábala já. Minule jsem jí třeba napsala vzkaz na knihovnu a považte, vůbec to po mě nepřečetla a honila mě s pantoflí.

Už budu muset končit, pže mě tu začala plácat přes packy, že prý už nemám psát, páč jsem grafocat. Tedy nevím, co to je, ale mám hlad a mává na mě kocour. Tak mňau a zase někdy příště.

Mějte se jako rozmazlená kočka v posteli,

Vaše Retarda

« Předchozí stránka Další stránka »