svicka
Únor 2015, Magnas


N

ad Bradavicemi se vznášel dorůstající měsíc, ale do tajemných sklepení hradu jeho světlo nedosáhlo. Sklepní chodbou se spolu s ozvěnou blížil klapot podpatků, skřípání gumových podrážek a slabé, ale o to rychlejší cupitání.

Filchova kočka, Paní Norrisová, vzrušeně zašvihala špičkou ocasu, trochu se přikrčila a začichala směrem k ústí chodby. Čekala, jestli ta směsice kroků zamíří jejím směrem, ale vše zničehonic utichlo. Zbystřenými smysly zachytila šepot a potom nepatrný zvuk, jaký mohla slyšet jen ona. Vzápětí překvapeně vytřeštila své rudé oči – chodbou se k ní blížila jiná kočka. Nebyl to ten velký zrzavý kocour, se kterým se občas scházela, aby Filch nevěděl. Byla šedá, mourovatá a kolem očí měla tmavou skvrnu připomínající brýle.

Kočka přišla až k ní, sedla si naproti, olízla se a začala jí povídat. Pro lidské ucho by to znělo jako silnější předení, ale Paní Norrisová tomu pochopitelně rozuměla. A nesouhlasila. Mourovatá kočka ovšem zasyčela silněji než ona a zavrčením přidala několik pádných argumentů, a tak Paní Norrisová neochotně kapitulovala, vyskočila si na kamenný výstupek zdi, sloužící k odkládání lampy, a uraženě se tam stočila.

Mourovatá kočka spokojeně namířila chodbou zpět, ale dřív než došla na konec, klapaly jí podpatky, neboť se cestou změnila v profesorku Přeměňování. „Tak tohle bychom měli,“ řekla tiše svým společníkům za rohem. Z nich se záhy vyklubala madam Pomfreyová a profesor Kratiknot. „Sire Nicholasi?“ zapátrala pohledem kolem sebe.

Z nejbližší zdi se vynořil nebelvírský duch.

„Prosím, zůstaňte tu na stráži a ohlídejte nás,“ požádala. „Zvládnete to?“

Skoro bezhlavý Nick se chystal uraženě hodit hlavou, ale pak si to z pochopitelných důvodů rozmyslel, bezděčným pohybem si překontroloval krk v okruží, a trochu škrobeně opáčil: „Jistěže.“

„Promiňte, Sire Nicholasi,“ uvědomila si McGonagallová svou nevhodnou otázku. „Je to poněkud… nezvyklá situace.“

„Chápu,“ řekl smířlivě nebelvírský duch.

„Nechte si ty zdvořilosti na později,“ sykla na ně Poppy. „Jestli nás tu nikdo nemá načapat na švestkách, tak sebou musíme hodit.“ Všichni tři se pustili chodbou a Popy za pochodu pokračovala: „Navíc se musím včas vrátit nahoru. Mám tam dvě pokousání od těch Pomoniných masožravých miláčků – studenti je prý přehnojili a tak jsou teď trochu agresívnější. Původně to byly obyčejné špirlice, ale dejte puberťákovi hůlku! Ty potvory teď mají kolem dvou metrů a záviděníhodný apetýt. K tomu tam mám jednu zlomeninu, průjem a čtyři uřknutí, a když Nottovi nedám včas další várku lektvaru, bude tu do rána poletovat jako netopýr. Sice netuším, kdo mu ten metamorfozní dryák podstrčil, ale dal si záležet.“

„Ta jeho kožnatá křídla náhodou vypadala docela dobře,“ poznamenal maličký profesor Kouzelných formulí a ještě přidal do kroku, aby svým dvěma kolegyním stačil.

Na svém konci se chodba stáčela doleva a tam po několika metrech měla končit dveřmi. V tom ohledu očekávání splnila. Bohužel tam byl nečekaně navíc i hlídkující bystrozor, vysoký rozložitý chlap, který okamžitě zamířil na příchozí hůlku a rozhodně se netvářil, že by jim chtěl udělat ohňostroj na přivítanou.

Profesorka McGonagallová ho autoritativním gestem ruky se zdviženým ukazovákem zarazila a zacouvala se svými kolegy zpátky za roh, kde si rukou na srdci musela nenápadně uklidnit tep.

„Nepříjemná komplikace,“ okomentoval to šeptem Kratiknot. „Předpokládal bych, že když odsud po tom fénixově zjevení většina hlídek zmizela, tak si to odpustí i tady.“

„Očividně nikoli,“ opáčila se zdviženým obočím McGonagallová. „Mimochodem připomeňte mi příště, že by bylo vhodné si v podobné situaci zajistit poněkud méně hlučnou obuv.“

Madam Pomfreyová nenápadně krátce číhla za roh a suše špitla: „Kdyby tu byl Potter, ten by si s tím určitě věděl rady.“

„O tom nepochybuji,“ ušklíbla se nepatrně nebelvírská ředitelka. „S podobnými aktivitami má bezpochyby mnohem více zkušeností. Otázkou je, co uděláme my. Šedá dáma se zmínila, že je to tu nějak zajištěno, aby použití hůlky spustilo alarm.“

„Hm, mít s sebou prak, tak bych nápad měla,“ pravila Poppy. „Tuším, že mám někde po kapsách pár uspávacích kuliček. Dar bratří Weasleyů. Ale jen tak je hodit na takovou vzdálenost… nevím, nevím, to bych se asi netrefila.“

Dřív, než se udivená McGonagallová stihla Poppy zeptat, k čemu sebou takovou věc nosí, řekl profesor Kratiknot: „Nechte to na mě, dámy. Taková drobnost nevyžaduje žádnou pomůcku.“ Nato zvedl ruce jako dirigent před první větou, zamrskal ve vzduchu prstíky, jako by si je chtěl procvičit a tichoučce začal mumlat slova kouzla.

Během okamžiku za rohem zaduněla tupá rána.

Poppy tam nakoukla a – teď už bez šeptání – sdělila ostatním: „Goliáš si dal šlofíka.“

Kratiknot se skromně uculil. „Má vlastní formule. Ovšem poměrné účinná.“

„Všimla jsem si,“ utrousila Poppy uznale.

Dveře byly jen směšnou překážkou, nebyly zamčené. Stačilo vzít za velkou železnou kliku a konečně mohli vejít tam, kam po celou dobu mířili – do ponuré místnosti osvětlené pochodněmi. Připomínala vlastně jen o něco širší kamennou chodbu natřikrát předělenou schodem, která měla po každé straně několikero dveří s průzory zakrytými železnými záklopkami.

„Zatuchlina,“ nakrčila Poppy nos. „A teplo taky vypadá jinak.“

„Madam Pomfreyová?“ ozvalo se za nejbližšími dveřmi.

„Longbottome!“ zvolala potěšeně profesorka McGonagallová. „Jak ráda vás opět slyším.“

„Vydržte, hned budeme u vás,“ řekl Kratiknot a sáhl do vnitřní kapsy sáčka.

„Zadržte!“ zastavila ho nebelvírská ředitelka. „Žádná hůlka!“

Maličkému profesorovi ztuhla ruka v půli pohybu. „Měl jsem za to, že to platí jen tam venku.“

„Spustil by se poplach,“ ozvalo se dívčím hlasem za jinými dveřmi.

„Zdravím vás, slečno Bonesová,“ pookřál Kratiknot.

„Je to past,“ řekl jiný, trochu zasněný dívčí hlas. „Slyšeli jsme strážné. Smáli se, že tak snadno pochytají Brumbálovy stoupence.“

„Děkuji, slečno Láskorádová,“ řekl maličký profesor a bezradně se podíval na své společnice. „Řekl bych, že to se jim málem podařilo.“

 

Pán zla stál v neosvětleném koridoru spojujícím Pětivěž s vedlejší budovou a přes čiré kousky skla barevných vitrážových oken zamyšleně hleděl dolů na nádvoří, kde ve svitu měsíce a ohňů bylo možné vidět poslední Smrtijedy odcházející z právě ukončeného shromáždění. Zdál se být spokojený. Pomalu se otočil za zvuky mnoha kroků.

Do koridoru vešla skupina jeho vyvolených. Znovu se odvrátil směrem k oknům.

Zastavili nedaleko něj a beze slova čekali na pokyny.

„Zajímalo by mě,“ řekl pomalu, se zrakem stále upřeným na poslední opozdilce venku, „jestli vůbec dokáží ocenit, jak dokonalou budoucnost jsem pro ně připravil. Skoro mě bolí, když si uvědomím, kolik času jsem zbytečně ztratil hledáním toho pravého… kolik jsem jich zbytečně musel sám zabít… Jak hloupě mě zaslepila touha odhalit Strážce, místo abych využil svých mistrovských schopností. Naštěstí… jsou to jen zanedbatelné, a co je ještě lepší – přechodné ztráty.“

„Přechodné ztráty, Pane?“ troufla si otázku pyšná vychrtlá čarodějka s šedými vlnitými vlasy, odhadem šedesátiletá, i ve smrtijedském hábitu ověšená drahými šperky.

Belatrix Lestrangeová po ní rozčíleně sekla pohoršeným pohledem, že si vůbec dovolila Pána oslovit.

Voldemort znechuceně vytáhl horní ret. „Jak jste směšní ve své nevědomosti! Téměř bych nad vámi zaplakal,“ řekl pohrdavě. „Nikdo z vás nic nepochopil. Všichni si myslíte, že magie Strážců spočívá pouze v odhalování budoucnosti. Ale je to mnohem víc! To kouzlo může křísit mrtvé a živým zabránit žít!“

Mezi jeho služebníky nepatrně zašustily látky jejich hábitů a kápí, jak si někteří vyměnili udivené pohledy.

Voldemort to však zaslechl a usmál se. Počkal, až se upokojí, a pak do napjatého ticha řekl: „Slyším tvůj dech, Severusi. Slyším, jak ti bije srdce. I bez nitrozpytu vím, nač teď myslíš. Nezapomeň, že znám tvé ubohoučké tajemství, můj nepoučitelný příteli.“

Teprve nyní se obrátil na své služebníky a s krutým potěšením se kochal pohledem na Snapea. Bradavickému řediteli se leskly oči, chvělo se mu chřípí a marně se snažil usměrnit rozrušený rytmus dechu. Byl to zjev tak nevídaný, že zaskočil i ostatní.

„Copak? Ty se snad i třeseš?“

„Ne, Pane,“ zalhal Snape.

Pán zla mírně strnul a potom k němu začal zdánlivě mírným tónem promlouvat: „Jsem přísný učitel, Severusi, nesmlouvavý. Musím být! Pro vaše dobro… Zasloužil sis trest, tvá pýcha si zasloužila trest, dobře to víš.“

 Snape pevně sevřel rty, aby snáz potlačil neklid.

 „Stejnou měrou jsem však i velkorysý,“ pozvedl Voldemort ruku v dramatickém gestu. „A tak navzdory tvému nevhodnému, neuctivému chování, navzdory tvé pošetilé snaze přede mnou utajit své slabůstky, odpustil jsem ti a přijal tě zpět mezi své nejbližší. Ovšem… i má nekonečná trpělivost má své meze. Ptám se tě tedy znovu a naposledy: Ty se snad třeseš?“

„Ano, Pane,“ přiznal rozechvěle bradavický ředitel.

„Správně,“ přikývl Voldemort. „Nezapomeň – já vím, po čem toužíš, Severusi. Po čem skutečně toužíš,“ vpil se Snapeovi do očí. „A co víc – dám ti to! Já! Nikdo jiný než já, tvůj – Pán!“

Severus Snape fascinovaně hleděl do jeho rudých zornic zářících do šera. Pak nečekaně klesl na kolena a s nevídanou poslušností a úctou sklonil hlavu.

„Smrt už je jen bezzubá stařena,“ pokračoval Voldemort zaníceně k ostatním. „To je to, o co tu běží! To, co všechno změní v náš prospěch. Proto všichni pamatujte – rituál musí být dokončen. Za každou cenu a ve správnou chvíli! I kdyby jen jeden jediný z nás přežil, musí se o to postarat. Pak bude vítězství naše, sláva i moc!“

„Uděláme to, Pane,“ zašeptala fanaticky Belatrix a přidala se ke Snapeovi.

„Uděláme!“ přidali se horlivě i ostatní.

„Jistěže ano,“ řekl sebejistě Voldemort. Přitom se znovu začal usmívat.

 

Kingsley Pastorek coby starý exotický profesor Lionel Al-Terego se nenápadně rozhlédl po chodbě, jemně špičkami nehtů zaklepal na dveře ošetřovny a když mu profesorka McGonagallová otevřela, pro jistotu se rozhlédl ještě jednou, než vstoupil.

Poppy na uvítanou tázavě zatřepotala karafou: „Vylepšení?“

„Děkuji, v žádném případě, jen čaj,“ odmítl Lionel a přičaroval si židli vedle profesora Kratiknota usazeného na kulaté, do maximální výšky vyšroubované stoličce. Pátravě se ohlédl do tmy pootevřených dveří vedoucích k lůžkům marodů.

„Spí jako dudci, neprobudila by je ani rána z kanónu,“ všimla si toho ošetřovatelka, zatímco připravovala další šálek. Její sebejistota přiměla nebelvírskou ředitelku k podezíravému pohledu.

 „Takže?“ zeptal se Lionel, ale ani nečekal na jejich odpověď a hned pokračoval jemnou výtkou: „Měli jste to nechat na mě. Bylo veliké štěstí, že si kolega Kratiknot s tou hlídkou poradil.“

„Vy jste nás sledoval?“ podivila se McGonagallová.

„Bohužel nestíhám být všude. Tím spíš, když se nezmíníte předem,“ opáčil a přihodil si kostku cukru do čaje. „Pouze jsem cestou sem potkal sdílného Krvavého barona a značně zarmouceného Sira Nicholase.“

„To kvůli tomu hlídkujícímu bystrozorovi. Musel tam vejít těsně před námi, ve chvíli, kdy nám Sir Nicholas spěchal povědět, že tam stráž není,“ řekla na duchovu obhajobu McGonagallová. „Odvrácená stránka procházení zdmi.“

Lionel se pousmál. „Možná vás bude zajímat, že dotyčný bystrozor už se probral, v tuto chvíli nevábně páchne, proklíná Protivu a právě se ve sklepení poblíž mé koleje hádá s Filchem. Tvrdí, že vás zahlédl a Protivu, který ho prý kromě jiného nejspíš udeřil do hlavy, jste na něj poslala vy. Oproti tomu Argus trvá na tom, že přes paní Norrisovou by se nikdo nedostal, a podle zarputilosti, s jakou tu kočku brání, soudím, že ten spor vyhraje.“

„Děkuji vám, Lioneli,“ řekla McGonagallová trochu zahanbeně.

„Díky zaslouží Tlustý mnich. Pokud vím, byl to jeho nápad,“ uvedl to Lionel na správnou míru. „Předpokládám, že všechno odpovídá informacím, které od našich nehmotných přátel máme: strohé, ale relativně slušné podmínky, spíše klášterní cely než vězení, přístup striktně omezen pouze na zdejší personál, a možnost zabavit se četbou.“

„Zejména o lektvarech,“ doplnil s útrpnou grimasou Kratiknot. „Ovšem nesou to velmi statečně.“

„Ten proklatý Snape – Aby ho mor zkosil! – musí už ty nebožáky konečně pustit!“ zvolala Poppy rozhořčeně. „Chtěli jsme za ním jít hned, ale ředitelna je zase prázdná.“

 „Omyl. Před okamžikem se vrátil,“ řekl Lionel. „Tedy vrátilo se jich víc. Pomalu ale jistě začíná mít soupeř na místním hřišti více hráčů, než je zdrávo.“

„Naštěstí Chytače máme my,“ poznamenal vtipně Kratiknot.

„Ovšem obávám se, že Snapea stejně nemá smysl o propuštění žádat.“

„Vidíš?“ obrátila se Poppy na McGonagallovou. „Ani Lionel mu nevěří.“

„To netvrdím,“ opravil ji jmenovaný. „Pouze mám za to, že by bylo vhodné zvážit i jiné úhly pohledu. Trocha nepohodlí se rozhodně nedá srovnat s Azkabanem, který jim reálně hrozil. A izolace může sloužit k jejich bezpečí. Koneckonců pokud jsem to správně pochopil, tak se k nim nikdo nedostane. Tím míním: žádný člověk. Jakékoli použití hůlky, tedy i bystrozorem, by ihned upozornilo na to, že se děje něco nepatřičného – což mimochodem pokládám za velmi důmyslné řešení – a jediný, na koho se to nevztahuje, je patrně ten, kdo má ono zakletí na svědomí, tedy Snape. Přičemž to jediné, čím ty chudáky týrá, je výběr poněkud nezáživné literatury.“

Maličkého profesora a ošetřovatelku těmi slovy značně zaskočil. Nebelvírská ředitelka se zdála být překvapená mnohem méně, jako by o něčem podobném už uvažovala.

Profesor Kouzelných formulí seskočil ze stoličky a po svém zvyku při přemýšlení chodit, začal cupitat sem a tam ošetřovnou a zadumaně si u toho mával hůlkou. „Fallaces potest apparentiae,“ rozhodil pak bezradně ručkama. „Kdo ví, za jakým účelem to udělal? Těžko posoudit.“

Poppy odfrkla. „Kdyby to myslel dobře, proč by se s takovou ochotou bratříčkoval s těmi šmejdy? Aha?“

Profesor Lionel Al-Terego zaujal povýšenou pózu odpovídající jeho roli, přitom bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmál.

Poppy se na něj nechápavě zamračila, pak jí to došlo. „Ze stejného důvodu, proč se velmi drzý bývalý šéf bystrozorů vydává za starého nesnesitelného profesora a snaží se budit dojem, že se s nimi bratříčkuje také,“ odpověděla si sama a neochotně dodala: „Uznávám. Některé věci možná lze vyložit v jeho prospěch.“

„Víc ani neříkám,“ opáčil pobavený Lionel a pak vážněji dodal: „Jen souhlasím s kolegou Kratiknotem – zdání skutečně může klamat.“

„V tom případě je načase si promluvit,“ usoudila rozhodně Poppy a vstala. „Jestli máte pravdu, tak by měl vědět, že s námi může počítat,“ řekla mírně. Pak bojovně dodala: „A jestli se pletete, tak by měl rychle pochopit to samé.“

 

„Jestli tam nebude sám, na něco se vymluvte a vraťte se,“ řekl tiše Lionel, když došli k chrliči blokujícímu vstup na točité schody. „Opatrnosti není nikdy nazbyt – Filiusi, pro jistotu si připravte hůlku. Nenuceně, nenápadně. Poppy, neukvapujte se, horká hlava není nejlepší rádce. Minervo, pokuste se ujistit, že je tam skutečně sám. Zadržím každého, kdo by chtěl vejít tudy, ale hlídejte si krb.“

Přikývli. Profesor Kratiknot si několikrát poněkud rozpačitě přendal hůlku z ruky do ruky, na okamžik ji držel jako mažoretka, pak pochopil, že nejméně nápadné bude, když si ji ponese úplně obyčejně. Minerva McGonagallová zřetelně pronesla: „Zhoubný utrejch!“ a chrlič se odsunul.

Dveře ředitelny byly pootevřené. Profesorka si se svými společníky vyměnila zaražený pohled a zaklepala.

Nikdo nereagoval.

Jemně do dveří šťouchla… a zkoprněla.

Ředitelská pracovna vypadala jako po boji. Knihám a pergamenům rozházeným na podlaze dominovala převržená židle a v mokré skvrně se na rudém koberci válely i střepy porcelánu.

Bradavický ředitel seděl za svým stolem a cosi horečnatě zapisoval.

„Můžeme dál, Severusi?“ zeptala se mírně rozechvělým hlasem McGonagallová a snažila se na sobě nedat znát ochromení. „Cítíte se dobře?“

Zvedl hlavu, krvavě podlitýma očima se nepřátelsky zahleděl na příchozí a zachraptěl: „Co chcete?“

„Napadlo nás…“ začala McGonagallová, ale v půli věty přehodnotila a opatrně pokračovala: „Snad pro začátek trochu pomoci s úklidem. Trocha čerstvého čaje by jistě také přišla vhod. Madam Pomfreová by vám mohla –“

„Nestojím o váš čaj ani o vaši pomoc!“ zasyčel zlostně. „Máte snad pocit, že jsem neschopný? Že si nedokážu poradit sám?“

Profesorka se vzpamatovala a nasadila svůj obvyklý odměřený výraz. „To v žádném případě,“ odpověděla vážně. „Vlastně jsme s vámi přišli probrat situaci studentů ve zdejším arestu. Přišli bychom ve společensky přijatelnější hodinu, ale poslední dobou je poněkud nesnadné vás zastihnout.“

Její tón ho přiměl, aby se narovnal a vstal. „Není co probírat,“ vyštěkl se svou obvyklou arogancí a upravil si mírně rozhalený hábit.

„Já myslím, že je,“ vložila se do toho Poppy. „Vždyť jsou tam někteří už měsíc. Bez čerstvého vzduchu už jsou bledí jako červíčci.“ Rychle si uvědomila, že tohle nebylo nejchytřejší a rychle dodala: „Tedy alespoň myslím.“

„Zanedbávají studium,“ připomněl maličký Kratiknot. „Přitom řada z nich je v posledním ročníku a mají se připravovat na OVCE.“

„Na to měli myslet, než se provinili proti ministerským vyhláškám,“ odsekl Snape.

„Severusi,“ oslovila ho vemlouvavě profesorka McGonagallová. „Nepochybuji o tom, že si pro studenty přejete jen to nejlepší a vše děláte v té nejlepší víře. Jsem si však jistá, že by Albus chtěl, aby –“

„Albus?“ Snapeova bledá tvář potemněla. Předklonil se, až se mu vlasy divoce zhouply do obličeje, a opřel se dlaněmi o stůl. „Co vy víte o tom, co chtěl nebo nechtěl? A co vás vede k domněnce, že mě váš názor zajímá?“

Přestože se před okamžikem upravil, mimoděk si znovu odtáhl hábit od krku. Nato obviňujícím ukazovákem zamířil na prázdný rám v galerii ředitelů a začal směrem k profesorce cedit mezi zuby: „Já vím, co Brumbál chtěl. Porazit Pána zla. Nic – víc. Nezáleželo mu na tom, kolik životů to bude stát. Kolik bolesti a ponížení. Velmi dobře si byl vědom, jak vysokou cenu za to kdo zaplatí. Takže mě neobtěžujte a nezdržujte svými pomýlenými představami o Brumbálovi.“

„Odmítám uvěřit, že tohle myslíte vážně,“ řekla profesorka upjatě.

Pomalu si přejel dlaní unavený obličej a s nečekaným chladným klidem řekl: „Smrtelně vážně.“ Nato si z manžet vyndal onyxové knoflíčky se stříbrným znakem Zmijozelu, dárek od Brumbála a McGonagallové k minulým Vánocům, hodil je na stůl a vykasal si rukávy.

„Severusi…“ vydechla naprosto zmatená jeho počínáním.

V obličeji se mu usadil nesmlouvavý výraz. „Smiřte se s tím,“ řekl tvrdě a znovu se, tentokrát s rozvahou, opřel o stůl. „Stejně tak se smiřte se skutečností, že nyní jsem ředitelem bradavické školy a ne Albus Brumbál.“

Madam Pomfreyová, zcela konsternovaná vývojem událostí a tím, že Snape odhalil jindy pečlivě skrývané předloktí, zapomněla na bojovnost a polekaně se zeptala: „A co studenti?“

„Zůstanou tam, kde jsou,“ šlehl po ní nemilosrdným pohledem. „Vy si hleďte svých pacientů. Jestli se nemýlím, pan Nott by měl touto dobou dostat lék.“

„Pro Albuse byste byl velkým zklamáním, kolego,“ řekl mu maličký profesor Kouzelných formulí zdrceně.

Snape se na Kratiknota temně podíval, sebral ze stolu jeden z Brumbálových křehkých stříbřitých přístrojů a vší silou jím nenávistně mrštil proti prázdnému rámu Brumbálova obrazu. „Ani o zklamání nevíte zbla nic!“ zasyčel.

„Jsem si jistá, a teď hovořím sama za sebe, že byste si měl odpočinout,“ vrátila mu předchozí ledový tón Minerva McGonagallová ztuhlá leknutím. Od svých společníků si za ta slova vysloužila nechápavé rozčarované pohledy.

Severus Snape rozezleně sebral ze stolu svou hůlku a švihl jí ke dveřím, až se do široka rozletěly. „Tak mě nezdržujte a vypadněte!“

 

Když je Lionel uviděl vycházet ven, okamžitě pochopil, že rozhovor nedopadl dobře.

Madam Pomfreyová se tvářila jako bouřkový mrak. Zle se ohlédla na profesorku, hněvivě prskla: „Jednou Smrtijed, vždycky Smrtijed,“ a odkráčela tak rázně, že nedaleké brnění se v její blízkosti přitisklo víc ke stěně a sklaplo hledí. Maličký profesor se na Lionela nešťastně podíval. „Spes mortuae est,“ hlesl a následoval ošetřovatelku. Profesorka McGonagallová působila zachmuřeně.

„Jste si jistá, že tam s ním nikdo nebyl?“

Nebelvírská ředitelka přikývla. „Nemám tušení, co se děje, ale vůbec se mi to nelíbí,“ řekla pak ustaraně.

Mírně přivřenýma očima na ni pátravě pohlédl. „Proč mám po celou dobu pocit, Minervo, že o tom všem víte víc?“

Zaváhala a bylo na ní vidět, že se v ní sváří protichůdné pocity i vlastní pochyby. „Dobrou noc, Lioneli,“ popřála mu místo odpovědi a zamířila chodbou pryč.

 

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


6 x komentář to “94. Přechodné ztráty”


  1. ElzaNo Gravatar — Únor 28, 2015 @ 20:13

    Nádhera. Děkuji velice, Magnásku, zážitek. Snape je dokonalý. Co dokonalý, on je v Tvém podání d o k o n a l ý !
    Vítekdo mi přijde stále vyšinutější a vyšinutější. Nabírá to dobrých extrémů, takže bych se troufala odhadovat, že směřujeme k finále.
    Ještě jednou děkuji za kapitolu (a jako obvykle natěšeně vyhlížím další.
    Hezké předjaří!

  2. YettaNo Gravatar — Únor 28, 2015 @ 23:25

    Ano, ano, ano, Snape je d o k o na l y! Samozrejme me blazi dalsi Snapeovska kapitola, ale ted me Severus mate stejne jako McGonagallovou. Mate a desi. Co si v nem Voldemort precetl a chce mu to splnit? Ozivit nekoho mrtveho? Lily? Doufam, at je to cokoliv, ze je Severus natolik pri smyslech, aby se nenechal oblbnout.

    Nez dodas vysvetlivky ke Kratiknotovi, tak jestli tomu spravne ruzumim, rika:
    - Zdani muze klamat (na zacatku, Lionel to pak sam prelozi)
    - Nadeje zemrela (na konci po odchodu z reditelny)

  3. ElzaNo Gravatar — Březen 21, 2015 @ 15:46

    Haló, haló, Magnas… žiješ? :o

  4. ElzaNo Gravatar — Duben 17, 2015 @ 20:33

    Mágnásku, Magnásku, pravidlně nakukuji, nebude-li alespoň krátká bleskovka… :o

  5. anonymka9No Gravatar — Leden 19, 2016 @ 21:13

    Zdravím, bohužel vidím, že luxusní povídka není dokončená … škoda… :’(

  6. MellynNo Gravatar — Únor 22, 2016 @ 0:08

    Zdravím,
    normálně žádné povídky nekomentuji, ale tady si nemůžu pomoct. Dnes jsem ji znovu, asi po páté, dočetla, po dlouhé době, co nakukuji, zda je další kapitola.
    Nemůžu se dočkat až bude dokončena, tak doufám, že budeš v psaní pokračovat, je dokonalá, skvěle promyšlená a napsaná stylem, že se člověk hned do příběhu vžije a nemůže se od něj odtrhnout, což se dá říct opravdu jen o malém množství povídek a ta tvá je precizní.
    Prosím ozvi se alespoň ať víme, že máme naději na její konec, s opakem bych se jen těžko smiřovala :))



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: