svicka
Únor 2015, Magnas


B

ouře vrcholila. Mohutně hřměla a blesky křižovaly oblohu. Masívní dešťový příval zaplavil cestu a valící se voda proti němu hnala velký kus dřeva. Až v poslední chvíli zjistil, že to není kmen, ale mrtvé tělo. Chtěl zakřičet, jenže to nešlo, protože ho škrtily něčí neviditelné ruce a žár v plicích mu nedovolil se nadechnout. Vtom zjistil, že se k němu brodí zablácený jednorožec a uklání se, aby mu nabídl svou pomoc. Naskočil a přitisklý k jeho teplému hřbetu uháněl bouři, dokud nedojeli na prosluněnou mýtinu, na níž stál muž v bílém rouchu. Byl to po staletí mrtvý perský mág Mehtab. Zdálo se, že na ně čekal. Usmál se a vypustil z dlaní havrana. Potom zvedl ruku se třemi vztyčenými prsty. Na jednom z nich měl pečetní prsten s kruhem předěleným vlnovkou.

 

Harry se probudil opocený, s vyprahlými ústy a naprosto zmatený. Nebyl si jistý, co je sen a co realita. Za okny byla tma, ale bez brýlí nepoznal, jestli je večer, noc nebo ráno. Vybavoval si, že si tu před spaním povídali s Ginny, ale vůbec si nepamatoval, jak usnul, a zděšeně zpanikařil, že se mu o všem jen zdálo. Potom mu pohled padl na stolek, kde vedle talířku s cukrovím ležela Ginnyina sponka do vlasů a pomalu se začal uklidňovat.

 Ginny našel v kuchyni a s ní i všechny Weasleyovy.

„Snídaně bude během chvilky, drahoušku,“ řekla mu Molly, sotva ho zahlédla. Měla uplakané oči, působila ustaraně a znaveně.

Zachraptěl cosi o žízni. Pak si uvědomil nepřirozené mlčení přítomných a pochopil, že tu probíhá vážná rodinná rozprava. Chtěl se hned vzdálit, ale Molly mu vrazila do ruky čaj a postrčila ho ke stolu. Omluvně se usmál na Ginny a Rona, sedl si mezi ně a zakryl rozpaky pitím. Přes hranu hrnku se nenápadně rozhlédl kolem sebe.

Muriel pletla, Ginny si hrála s Frankensteinem, Ron zkoumal čistotu svých nehtů a pokukoval po matce, která se uklidňovala přípravou jídla. Billy seděl s rukama založenýma na prsou, dvojčata se lokty opírala o stůl, strnulý Percy s rukama složenýma v klíně klopil hlavu, takže mu kostěné brýle klouzaly až ke špičce nosu, a zamračený Artur do napjatého ticha bubnoval prsty do desky stolu.

Náhle Artur nečekaně mírně, až ohleduplně klepl celou dlaní. „Musíš to pochopit, Percy,“ řekl rozechvěle. „Nejde jen o to, jestli ti věříme já a maminka. Tohle je něco, co nemůžeme rozhodnout jen my dva, dokonce ani s tvými sourozenci ne. Jsou tu i ostatní: Tony, Dora, Remus…“

Muriel okázale zahleděná na špičky svých jehlic významně odkašlala.

„Samozřejmě tvá prateta,“ loupl po ní Artur pichlavým pohledem a směrem k synovi pokračoval s výtkou: „Nemůžeš čekat, že si prostě jen tak přijdeš a odejdeš, jak se ti zachce… po tom všem… a všichni ti budou důvěřovat.“

„Já to chápu,“ hlesl Percy. „Už jsem to říkal – nepřemýšlel jsem o tom, co bude dál. Vůbec jsem nedoufal, že vás hned najdu… Ani jsem nepředpokládal, že bych s vámi mohl zůstat. Ostatně stejně si myslím, že bych byl prospěšnější, kdybych se vrátil do práce.“

 „Prospěšnější? Čemu? Jak?“ vybuchl Billy.

Percy se narovnal a trochu škrobeně upozornil: „Nejsem jen nějaký obyčejný úředníček. Jsem poradcem samotného ministra. Mimochodem nejmladší za posledních šedesát čtyři let. A půl.“

Artur zbrunátněl, Ron protočil oči, dvojčata o sebe třeskla všeříkajícími pohledy, Billy se znechuceně ušklíbl, Molly vzdychla a Ginny přestala hladit kocoura. Harry stiskl rty a začal studovat vzorek hrnku.

Jen Muriel pletla nevzrušeně dál. „A na co přesně jsi tak hrdý, Percivale?“ zaskřehotala bez toho, aby zvedla oči od pletení. „To je přece známá věc, že k funkci se dostane každý ctižádostivý hňup, který ví, čí zadek políbit nebo proklít.“

Percy se uraženě nafoukl.

„Nějak rychle ti otrnulo, milánku,“ pokračovala prateta a konečně se na něj podívala. „Jen se podívej, kam to dotáhlo ministerstvo s takovým ňoumou, jako jsi ty. Tvoje vlastní rodina se musí schovávat před Azkabanem a hordou ministerských bystrozorů, co se můžou přetrhnout, aby je pozabíjeli.“

Percy se nadechl k ostré námitce, ale pak se znovu sesypal. „Vůbec tomu nerozumíte. Zákony, pravidla, řád…“ mumlal nešťastně.

„Tak jinak, synu,“ zafuněl Artur v marné snaze zachovat klid. „Podle těch svých zákonů bys nás měl okamžitě udat. To je to, s čím počítáš? Pak budeš předpokládat, že nás soud očistí? Žádný by se nekonal, to dobře víš. Ostatně to už máme za sebou a není tvojí zásluhou, že jsme to přežili.“

Harry zabořil pohled do poloprázdného hrnku, aby se nemusel dívat na to, jak zoufale se Percy tváří.

Pan Weasley klepl silněji do stolu, vydechl ze sebe všechno napětí a zatvářil se poraženě. Pohledem se domluvil se svou ženou a řekl: „Vidím jen jediné východisko. Každý se bude muset rozhodnout sám. Včetně tebe. My ti věříme a zůstáváme.“

„Můžou tu zůstat všichni, vždyť jsou přece způsoby… mohl bych třeba dát nezrušitelný slib…“ snažil se nebohý Percy horečnatě najít řešení, které by jeho rodinu zbavilo starostí, jež způsobil.

„Před kletbou Imperius tě neochrání,“ namítl Fred.

„Jedno mávnutí hůlkou a budeš zpívat jako skřivánek,“ doplnil George.

„Kdo nic neví, ten nic nepoví,“ ozvala se nečekaně po Harryho boku Ginny. „Kdyby brácha zapomněl, kde jsme, kdyby zapomněl na tetu, tak by to těžko mohl někomu říct.“

Harry se na ni překvapeně podíval. Nepochyboval o tom, že ji k tomu inspirovala jeho dlouhá noční zpověď, zahrnující i vyprávění o Aberforthovi, spíš ho udivilo, že mu skutečně naslouchala tak pozorně, že si to pamatovala.

„Promazat paměť? S tím bych si moc nezahrával,“ zabručel Ron.

„Dioxinus říkal… úplnou náhodou jsme se o tom nedávno bavili –“ Ginny uhnula před Harryho pohledem, „ – a on přece dělal na Odboru pro nápravu nevydařených kouzel, sice v sekci lektvarů, ale i tak o tom leccos ví, zkrátka říkal, že když obyčejné paměťové kouzlo člověk provede sám, tak je to relativně bezpečné. Největší háček je v zásadě v tom, že si to pak nepamatuje a tak mu nedojde, že by to mohl zvrátit. Existuje i řada různých lektvarů, které poslouží stejně.“

Harryho zamrazilo. Nevěřil tomu, že šlo o náhodný rozhovor, a z představ, na co všechno možná Ginny chtěla zapomenout, se v něm všechno sevřelo.

Zato Percy vypadal, jako by z něj spadla neskutečná tíže. Utřel si nos, postrčil kostěné brýle. „To bych mohl udělat. Kdybych odešel a zapomněl, vyřešilo by to všechno. Stačilo by, abych si vymazal z paměti poslední dva dny… a tetu, abych vás tu znovu nehledal.“

Artur se podíval na Muriel, která dál nevzrušeně pletla, pak si vyměnil dlouhý neradostný pohled s Molly a s povzdychem řekl: „Jestli to chceš takhle… budiž.“

Navzdory Mollyiným protestům se to rozhodli udělat hned. Nemělo smysl protahovat trápení. Muriel se s Percym rozloučila po svém. „Žádná velká škoda. Ani dřív sis na mě skoro nevzpomněl,“ utrousila. Za víc jí nestál.

Odehrálo se to na Vlčí louce. Pod záminkou, že Percy neví přesně kam, ho pan Weasley přemístil sám, ale Harry z toho měl pocit, že v tom Artur našel nenápadnou příležitost vzít syna kolem ramen. Harry měl zas dobrou záminku obejmout Ginny, protože – ačkoli to uměla – ještě se díky nesložení zkoušky nesměla přemisťovat sama.

Když byli všichni na místě, Billy mu předal hůlku, Ginny krabičku Mollyina cukroví a Percy se postavil o pár kroků dál naproti nim.

„Nepřežeň to,“ řekl mu Fred.

„Už tak jsi makovice vyďobaná,“ dodal George.

Molly nevydržela a běžela syna zobjímat. Na rozloučenou ho dlaní poklepala po hrudi, snad aby mu připomněla, na co nemá zapomenout nikdy.

„Omlouvám se vám,“ řekl provinile Percy. Zamířil na sebe hůlkou a zvolal: „Obliviate!“

Skoro se zdálo, že se nic nestalo. Jen slabě zavrávoral, jako by se mu trochu zatočila hlava, a zaraženě se rozhlédl kolem sebe. Šokovaně pohlédl na svou rodinu a Harryho. A oni mu ve svištivé kaskádě zmizeli před očima.

 

Nepříjemný pocit z podivného loučení Harryho neopustil celý den. Zmírnila to až roznáška novin, kterou mohl absolvovat na svém Kulovém blesku.

Když se na koštěti vznesl, bylo to jako nazout dávno ztracené dokonale padnoucí boty. Měl z toho takovou radost, že chvílemi za letu blbnul jak děcko a zkoušel různé famfrpálové finty, až ho pobavená Hermiona musela naoko pohoršeně okřiknout. „Dávej trochu pozor, Harry!“ Začala se smát a zakroutila hlavou nad chlapeckou hravostí. „V tomhle si s Ronem můžete podat ruce. Ale měl by ses šetřit, víš, že nás večer čeká ještě dlouhá cesta.“

Věděl, že má Hermiona pravdu, takže se, i když jen neochotně, trochu usměrnil. V tu chvíli na Percyho zapomněl skoro úplně, protože se začal těšit na večerní výpravu.

 

Nedostatek kyslíku způsobil, že se Harrymu začala motat hlava. Tlak do zad byl tak silný, až si pomyslel, že mu jistojistě znovu prasknou žebra. Pokusil se trochu uvolnit hlavu a nadechnout pusou, ale jen se víc zabořil do srsti neznámého zvířete a nosní dírky i pusu měl rázem plné chlupů.

Konečně ho Hagrid pustil.

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Nevyrost si? Viď, že jo? Určitě si vyrost,“ rozplýval se dojatě, zatímco Harry lapal po dechu a nenápadně plival cucky jeho kožichu. „Už si skoro jako nějaký to vymyšlený vzácný zvíře – každej mi o tobě akorát vypráví, že tě zahlíd, a že si zas zmizel. A pak ta zpráva, že si mrtvej… to byla hrůza. Ale Firenze tomu nevěřil! Hned říkal, že to tak není! Jenže chudáka Drápka to stejně hrozně sebralo, měl jsi ho vidět, jak tě vobrečel,“ drmolil bývalý bradavický šafář v rozrušení, přitom chaoticky sklízel křivý stůl i dřevěné špalky s lavicí. Slova se z něj valila jako voda z protržené hráze a nebyl k zastavení.

 „Škoda, že ste sebou nemohli vzít Rona. Drápek bude zklamanej. Ale von to Billy říkal, že to zatim asi nepude. Na ten kus cesty lesem je nutný dobře vidět. Až sem se přemístit nedá, pořád to tu ještě spadá pod bradavický pozemky, a letět taky není úplně rozumný, poněvadž Mozkomoři někdy zalítávaj dost daleko od školy, takže nejpozdějc za potokem je lepší jít z koštěte dolu. I když vono by to pro něj teď asi nebylo moc bezpečný ani na koštěti, že jo.“

„Zítra k večeru už by měl být v pořádku,“ ujistil ho s úsměvem Harry a rozhlížel se po Hagridově novém svérázném obydlí. Zejména proto, aby zjistil, jestli se na něj odněkud neřítí Tesák. „Jenže chtěli jsme se za tebou zastavit už dneska, protože –“

Ale Hagrid ho ani nenechal domluvit a navázal dál. „No vidíš, už je si kam sednout. Musíte vomluvit ten nepořádek, čekal sem vás o něco pozdějš. Potřeboval sem něco dodělat –“ zatvářil se tajuplně a hned se to stydlivě snažil zakrýt, „ – teda jen takovou maličkost. Ale už mám vařeno a udělal sem i čaj, báječnej, borůvkovej, ten, co máš rád. A můžeš si k němu dát griliáš. Se vším mi pomáhal Drápek! Tak kdyby ti třeba tak nešmakovalo, nesuď to moc přísně. Drápek se vopravdu moc snažil, akorát pro to ještě nemá takovej cit. A když už jsme u toho – nepotkali ste ho cestou? Šel pro ňáký dřevo a taky už byl nedočkavej, páč se na vás hrozně těší. Ten stromeček zdobil úplně sám! Je parádní, že jo? Jenom krapet větší, tak sme ho nechali venku.“

„Hagride,“ promluvila na něj Hermiona, jenže bez úspěchu, tak udělala na Harryho legrační bezradnou grimasu.

 „Ale nemysli si, že když si tam neviděl žádnej dárek, že tu žádnej nemáš – “ následoval další rádoby tajuplný pohled, „ – jenom se teďkonc nedá nic nechávat venku, protože se tam dole v mokřině přemnožili šotci. Normálně sou hodný, ale jak je jich moc, tak nevědi, co by samejma roupama dělali a sou horší než cornwallský raraši, a to je, panečku, zatraceně zlob–“

„Hagride!“ houkla Hermiona.

„ –ivá cháska.“ Hagrid zmlkl, sedl si na jeden ze špalků, popotáhl nosem a zatvářil se jako nakopnuté štěně. „Bylo to strašný. Dva dny sem si myslel, že už tě nikdy neuvidim. Dva dny!“ rozvzlykal se. „Že se s tebou ani nebudu moct rozloučit, stejně jako s Brumbálem. Přitom je to skoro včera, co sem tě nes k těm příšernejm mudlům – byl si takhle maličkej,“ naznačil míru odrostlejšího kotěte. „Firenze sice tvrdil, že si živej, ale voni i kentauři se můžou splíct. A když se neukázal ani nikdo z Weasleyovic…“ Hagrid vytáhl kapesník a mohutně do něj zatroubil. „Billy mně to pak vysvětlil. Řikal, že nikdo z těch všiváků nepočital s tim, že bys to moh přežít. A když tě profesor Lupin vodnes z toho hřbitova, tak si byl neviditelnej, takže ani lidi tam pořádně nevěděli, jak si dopad.“

„To je fakt,“ přitakal Harry.

„Podle mě si ani Voldemort nebyl jistý, jak to je,“ poznamenala Hermiona. „A tohle byl skvělý způsob, jak to zjistit a ještě všechny zmást. Jako tebe.“

„Byl sem na tebe strašně naštvanej, Harry,“ přiznal Hagrid nešťastně. „Kopál mi řek, že tam nemam chodit, že tam nikoho nechceš… a pak sem se dověděl, kolik tam bylo lidí… a ty že si mrtvej… Neumíš si představit, jak mi bylo.“ Najednou roztrpčeně praštil svou obrovskou pěstí do stolu, až z nahrubo opracovaných větví odletěly třísky. „Když si vzpomenu, že sem tu krysu měl doma v pixle! Měl jsem ji dát sežrat Klofanovi!“

„Tenkrát ještě ani Ron nevěděl, co je Prašivka zač,“ snažila se ho Hermiona uklidnit.

„Aspoň, že ste ho dostali a vyšlo to,“ řekl o něco smířlivěji Hagrid, ale pak si všiml, jak se Harry a Hermiona tváří a znejistěl. „Nebo ne?“

„Dostali,“ připustil Harry. Vyměnil si pohled s Hermionou a s povzdechem dodal: „Ale tak úplně to nevyšlo. Potřeboval jsem od něj… chtěl jsem informaci o jedné věci, která zmizela z domu mých rodičů v tu noc, co je Voldemort zabil… a tu jsem z něj nedostal.“

Hagrid vyplašeně strnul. „Asi to muselo bejt pro tebe důležitý, nějaká památka, že jo?“ zeptal se opatrně.

 „Něco na ten způsob,“ usmál se Harry neupřímně.

Přerostlý divous se znovu proměnil v obrovskou ježatou hromádku neštěstí. „No jo, já si to hned myslel. To dá rozum, že chceš mít něco na památku,“ zavzdychal, poškrabal se bezradně v houštině vlasů a ustaraně dodal: „Jenže víš, možná to ani není zdravý lpět na něčem, co je spojený s takovou tragédií. Člověk by na to pak pořád myslel a tak…“

„Neboj, já to časem najdu,“ řekl Harry a raději rychle změnil téma: „Něco jsme ti přinesli. Nejnovější číslo novin. Mohlo by se ti líbit.“

Hagrid se zadíval na dvě velké fotografie na titulní stránce a na tváři se mu rozlil výraz dítěte užaslého nad svým prvním kouzlem.

„To Harry,“ pospíšila si s vysvětlením Hermiona.

„To Hermiona,“ nenechal to tak Harry. „Já bych na to nepřišel.“

„Jako – jako kdyby byl Brumbál zpátky,“ zajíkal se poloobr a hlučným smrkáním začal maskovat další příval dojetí. Když dotroubil, připomněl pyšně: „Já to dycky říkal, že si ta nejchytřejší mladá čarodějka, kerou znám.“

Hermiona se trochu zapýřila a chtěla to uvést na pravou míru, jenže vtom Hagrid trochu zadumaně dodal: „Teď už chápu, proč byl Snape tak rozčílenej.“

„Snape? On tady byl? Tady?“ nemohl Harry uvěřit.

„No jo, zrovna dneska.“

„A co tu chtěl?“

Hagrid se zarazil. „No… když vo tom tak přemejšlím… tak vlastně pořádně nevim. Byl jsem z toho úplně v šoku, že se tu ukázal. Přišel, dali sme si čaj. Tedy já bych mu ho nenabíd, řek si vo něj sám. Ptal se mě na ten starej Druidskej kruh, asi víš kerej, zeshora musí bejt vidět… Docela mě to zneklidnilo.“

„Proč?“ zajímalo Hermionu.

„Samo vo sobě by na tom nic nebylo – je to jen malá planina se šutrama,“ řekl Hagrid, potom se k nim naklonil, a tišším hlasem významně dodal: „Ale hned vedle, dole pod vodopádem, tam maj napajedlo jednorožci.“

„To jsi mu, doufám, neřekl,“ ujišťoval se Harry polekaně. Přitom se mu zdálo, že se na stole začínají chvět hrnky.

Hagrid zaváhal. „To bych musel bejt na hlavu,“ zaťukal si pak na čelo. Ale příliš přesvědčivě to nepůsobilo.

„Jo, jasně,“ řekl smířeně Harry. „A nic jiného Snape nechtěl?“

V hrncích už se třásly lžičky.

„Vlastně už si to pak dál moc nepamatuju.“ ošil se Hagrid nejistě a byl očividně rád, že může říct: „Myslím, že už se vrací –“

„HARRRY!“

„ – Drápek.“

Obr s poleny v náručí se sehnutý protáhl dveřmi a se zaduněním složil vedle velkého krbu uprostřed chýše napřed dřevo, potom i sebe. „Drrráp moc těšil na Harrry tady, vítej,“ culil se šťastně. „Herrrmiouna taky moc.“

„A – Ahoj – Drá – tfuj,“ nezvládal Harry odpovědět, protože už se s ním vášnivě vítal další člen domácnosti a nestíhal uhýbat před uslintanými projevy psí náklonnosti.

„Tesáku, fuj je to,“ houkl Hagrid. Zestárlý Tesák notně obalený sněhem velmi nerad a s jasnou výčitkou v očích uposlechl.

„Ahoj, Drápe,“ zasmál se Harry na obra, jakmile si otřel obličej. „Nevyrostl jsi o kousek? Mně se zdá, že vyrostl,“ obrátil se maličko jízlivě na Hagrida.

Dráp stydlivě sklopil hlavu ke straně. „Trrrochu,“ broukl a vzdálil ukazovák od palce, aby naznačil míru.

„Trošinku možná jo,“ připustil s předstíranou skromností jeho menší polovlastní bratr, přitom se pyšně nadouval, jako by to byla hlavně jeho zásluha, celý blažený, že si Harry všiml.

 „Kdybys vyrostl o tolik i ty, mohl bys hrát famfrpál ze země,“ špitla Harrymu Hermiona. „Ale stejně tak velké udělal Drápek i pokroky.“

„Velmi rád tě vidím, Harry Pottere,“ pozdravil ode dveří další příchozí.

„Firenzi!“

„Hnedka nám přihřeju jídlo!“ rozhodl rozzářený Hagrid a jal se obrovským pohrabáčem – pro jeho velké ruce akorát – přerovnávat polena v ohništi. „Gulášek, houbovej. Dneska teda bez česneku, Drápeček má po něm krapet větry, a to by asi –“

Dřív, než Harryho představivost stihla tu informaci vstřebat, z ohně vyletěl kotouč jisker a Harry se široce otevřenýma očima ztuhl.

 

„Už se cítíš lépe, Harry Pottere?“ zeptal se ho kentaur Firenze o chvilku později. Stáli spolu před Hagridovým obydlím u zhruba pětimetrového smrku, který někdo zjevně kdesi vytrhl ze země, tady ho do země zapíchl a svérázným způsobem ozdobil neforemným cukrovím, suchými květy slunečnic, několika mrtvými fretkami, řetězy z pražené kukuřice a rojem blikačů.

„Je mi fajn,“ přitakal Harry. „Občas se mi to teď stává, hlavně při pohledu do ohně. Vlastně jsem vůbec nemusel chodit na vzduch, ale byla to dobrá záminka, jak si spolu chvilku promluvit sami.“

„Chceš mi o tom povědět víc?“

„Rád,“ přiznal Harry. Vzápětí trochu zaváhal, protože věděl, že jeho slova mohou přivést Firenze do rozpaků a rozhodně nechtěl, aby se cítil nějak špatně. Jenže šlo o příliš důležitou věc, tak přece jen spustil: „Už několik měsíců se mi zdají divné sny. Někdy je to docela směšné, jindy děsivé, ale to nejpodivnější na nich je… že se pak často plní. Tedy skutečnost většinou vypadá jinak, ale to podstatné je stejné. Jde o to, že… děje se to od té doby, co…“

 „Kentauří propojení myslí,“ pochopil ihned Firenze.

Harry přikývl.

Firenze se zachmuřil. „Jak neomluvitelně pošetilé… Byl jsem si vědom rizik, přesto jsem v tu chvíli nedocenil možné důsledky,“ pronesl se smutkem v hlase. „Chtěl jsem ti dát dar pochopení a nepřipustil si, jak mnoho ti může ublížit.“

„Ale ne, to je v pořádku!“ oponoval Harry zaníceně.

Aniž by pozbyl špetku své hrdosti, kentaur se provinile uklonil. „Odpusť mi to, prosím, Harry Pottere.“

„To je vážně v pořádku. Jsem ti za to vděčný, opravdu. Jen jsem si myslel… jestli není nějaký způsob jak poznat, co z těch snů mám brát vážně.“

Kentaur na něj udiveně pohlédl. „Všechny sny je nutné brát vážně.“

„Aha,“ zamumlal Harry překvapený odpovědí. Potom zaraženě dodal: „Taky mě napadlo, jestli s tím nemůže souviset i to, co se stalo před chvilkou.“

„Chceš mi o tom povědět víc?“ zeptal se ho znovu Firenze.

„Napřed se mi o ohni zdálo, ale… později jsem přišel na to, co to znamenalo. Tohle je jiné. Taková zvláštní vize hořícího schodiště. Trvá to jenom okamžik. Je to… jako bych nad těmi schody plul dolů, přesto slyším dupání. Cítím kouř, vidím plameny – ještě nejsou moc veliké, teprve se rozhořívá – a dole pod těmi schody někdo leží. Nevím kdo. Chci se podívat… pak se všechno najednou tak nějak zhoupne… a potom většinou zjistím, že na mě někdo mluví a říká mi, že jsem byl myšlenkami mimo.“

„Zajímavé,“ zamyslel se kentaur a na chvíli soustředěně pohlédl vzhůru k šeřícímu se nebi. „Cítím, že je to dobrá vize. Důležitá v toku času. Až ji pochopíš, přinese ti bolest i úlevu, radost i strach… přinese ti poznání a posune tě dál. Přesto – s tvou zkušeností s kentauřím vnímáním existence nijak nesouvisí.“

Harry se podíval na nebe, jestli tam nespatří něco podobného jako jeho bývalý profesor astrojasnovidectví. „A vidíš, kdy to bude?“

Firenze zavřel oči a citlivými nozdrami pomalu nasál vzduch. „Voní to jako pučící listy stromů, jako probuzená země a křehké květy jara.“ Sklonil hlavu zpět a pohlédl na Harryho: „V ten den se spolu setkáme, Harry Pottere. Bude to důležitý den. Pro nás oba.“

„Dobře, díky,“ řekl pomalu Harry. Po chvilce, aby zakryl rozpaky, kývl hlavou k lesu a zeptal se: „Co ostatní? Bane, Ronan…“

Kentaur se zahleděl mezi stromy a nepochopitelně řekl: „Oni už to vědí.“

„Aha. No… já myslel spíš, jestli už jste zadobře,“ upřesnil svůj dotaz Harry, trochu zmatený nečekanou odpovědí.

„Stále jsme děti stejné krve, stále nás všechny – včetně tebe, Harry Pottere – pojí něco společného, velkého…“

„Hagrid?“

Firenze se tiše rozesmál. „Vesmír, Harry Pottere, mluvím o vesmíru a přírodě.“ Potom opět zvážněl. „To jen ty na to stále zapomínáš, stejně jako zapomínáš na svůj další dar, na nesmazatelnou stopu, kterou v tobě zanechalo Rubínové oko.“

Podíval se na zaskočeného Harryho, potom krátce na nebe a s úsměvem dodal: „Právě teď tam vidím, že už bychom se měli vrátit, jinak mě náš velký společný přítel bude podezírat, že jsem tě vzal na další procházku po vesmírných cestách kentauří mysli.“

 

Po společné večeři, spoustě povídání, chvilce postávání venku u bizarního stromku spojené s předáním dárků – trojích vlastnoručně šitých kožešinových bot – a Hagridově falešném zpěvu koled, na němž se jednoznačně podepsala mírná špička způsobená pálenkou vlastní výroby, se rozloučili.

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se Harryho Hermiona, když v lese pomalu utichalo dunění a praskání větví způsobované Drápem, který je byl doprovodit téměř až do míst, odkud mohli bezpečně letět.

„O čem přesně?“

„O té Snapeově návštěvě.“

„Chtěl něco zjistit o jednorožcích,“ opáčil nesoustředěně, protože právě to mu celou cestu nešlo z hlavy. „Jejich krev udržela Voldemorta naživu, když přežíval v Quirrellovi, ale k čemu by mu byla teď?“

Dala si s odpovědí načas. „Na to, na co myslíš, vůbec nemysli,“ řekla pak s výhrůžkou v hlase. „To s tebou nemá nic společného. Nesmíš zapomínat na to, že toho o černé magii víme jen málo a je bezpochyby spousta různých kouzel, lektvarů a rituálů, ke kterým je zapotřebí jednorožec. Ať už živý, prášek z rohu, žíně, krev…“

„Tak mám myslet nebo ne? To si rozmysli, co chceš,“ zazubil se. Trochu se mu ulevilo, protože musel v duchu uznat, že má Hermiona pravdu.

„Harry, přemýšlej,“ napomenula ho rozladěně. „Jak může souviset, že si Voldemortův služebník, specialista na lektvary – který mimochodem jindy do lesa ani nepáchne – chce dát s Hagridem čaj a ten pak tvrdí, že dál si nic nepamatuje?“

Najednou mu došlo, kam Hermiona míří a úzkostí mu zatrnulo. „Ví Hagrid, že jsme všichni u Muriel?“

Koukla se na něj vyčítavě, že mu to tak dlouho trvalo, nato se zamračila a neochotně přiznala: „To je právě to, čím si nejsem jistá. Mám za to, že ne. Ale stejně… vůbec se mi to nelibí.“

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


6 x komentář to “93. Šprt, paměť a jasnozřivost”


  1. ElzaNo Gravatar — Únor 21, 2015 @ 18:07

    Že by si vzpomněl Harry osobně, co v chodbě rodného domu chybělo? No když už si vzpomněl na umístění rodičovské postele… Přijde mi to stále zamotanější. Chudák Percy - nu, co s ním jiného.
    Snape to přežil (hurá), snad se o jeho úradcích dále dozvíme něco podrobnějšího.
    Díky, Magnas, za péči s níž nás provázíš spletitými cestami HP 6+1/2.
    PS: Ochutnávka nebude? :wink:

    tech.
    uháněl bouři - bouří
    „Škoda, že ste sebou nemohli - ste s sebou
    řek si von něj sám - řek si vo něj sám

  2. MagnasNo Gravatar — Únor 21, 2015 @ 20:18

    Dneska zápolím s očima i technikou, ale “ochutnávka” už by měla být vidět (překlep v kódu) :c))
    Jak to bude se vzpomenutím si na rodný dům, ti samozřejmě naprášit nemůžu. Ale asi tě budu muset přesunout v tabulce tvůrců teoríí :c))
    Moc ti, Elzo, díky za Tvůj dík.
    Ad technická:
    - tak jestli té bouři zdrhal, tak se tam i to krátké “i” snese;
    - vím, ale je to Hagrid, jemu to nevysvětlíš;
    - urychleně opraveno :c))

  3. YettaNo Gravatar — Únor 23, 2015 @ 10:05

    Ze Snape prezije, s tim jsem pocitala. Urcite ale za Hagridem nepribaletil jen tak bez nasledku, kdyz den predtim malem vypustil dusi, takze je divne, ze si Hagrid niceho nevsiml. Nebo Harrymu neco taji.

  4. DrticoolNo Gravatar — Únor 28, 2015 @ 12:12

    Pěkné. Jen taková drobnost k zamyšlení. Jak poznali, kolik si toho Percy vymazal z hlavy. Protože kdyby je chtěl naprášit, tak si klidně mohl vymazat třeba jen posledních 5 minut.

  5. MagnasNo Gravatar — Únor 28, 2015 @ 16:38

    2 Drticool: Máš pravdu, Drticoole. Totéž už brzy napadne někoho z Weasleyových a poměrně rychle se dozvíme, jak dalece je ta obava oprávněná.

  6. DrticoolNo Gravatar — Únor 28, 2015 @ 21:39

    Tak to už se těším. :mrgreen:



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: