svicka
Únor 2015, Magnas


G

inny se trochu zavrtěla ze spánku. Harry ležel na boku, podpíral si hlavu, v polotmě skomírajícího ohně se na ni díval a stále nemohl uvěřit tomu, že je to skutečné. Mluvili spolu skoro celou noc. Řekl jí všechno, úplně všechno, nic jí neskrýval. A ona zas vyprávěla jemu. Když to bylo nesnadné, schovávali jeden druhého do náruče a chvíli zase mlčeli, aby nabrali sílu pokračovat. Zachvěla se zimou. Poupravil deku, kterou ji přikryl, a ona se k němu přitiskla blíž. Potom pohledem zavadil o křeslo, o nějž se opíral jeho Kulový blesk, a usmál se, protože si vzpomněl na Tonyho slova o dívce a koštěti. Přál si, aby tahle noc nikdy neskončila. Položil si hlavu tak, aby byl tváří zavrtaný do jejích vlasů, políbil ji na čelo a navzdory svému vzrušení i předsevzetí zůstat vzhůru, aby si tu překrásnou chvíli užil co nejdéle, v jejím voňavém teple skoro ihned usnul.

„Jako andílek!“ řehnil se kdosi.

„Ale to fakticky vypadá jako Harryho koště.“

„Tak tolik nehulákej, ať ho nevzbudíš.“

„Ty rrrukavice jsou naprrrosto úžasné.“

„Ronalde, hned to polož!“

„No podívej še, čo tu má můj kočourek. Na čičičičiči, na.“

Harry to vnímal jako sen. Potom si uvědomil prázdnou náruč a zamžoural na pokoj plný lidí. „To je dost, že jsi konečně vzhůru,“ řekl mu kdosi s výčitkou. Harry si nasadil brýle a zakřenil se na nedočkavého, směšně zoufalého Rona navlečeného v příšerném vánočním svetru se soby. „Nechtějí mi věřit, že to koště vypadá jako to od Siriuse.“

 

Při snídani se mísila vánoční nálada s rozpačitým napětím, protože Giny s Tonym přivedli do kuchyně Percyho. Zůstal stát na prahu a bál se přisednout. Artur mu mlčky rukou ukázal na židli.

„Dej si ještě puding, drahoušku,“ řekla Harrymu Molly. Obrátila se na svého třetího syna a o poznání chladněji se ho rozpačitě zeptala: „Klobásky ve slanině?“

Pobledlý Percy nejistě přikývl.

Harry měl oči jen pro Ginny a výzvu k přídavku málem přeslechl. Nesoustředěně s díky odmítl a sotva Ginny dosedla vedle něj, hned hledal pod stolem její ruku. Nemusel hledat dlouho, bylo to vzájemné. Pak ho překvapila, protože navzdory přítomnosti celé rodiny se k němu naklonila a políbila ho na tvář. Ucítil v lících horkost červenání. Tázavě na ni pohlédl a vytáhl jejich ruce nad stůl. Nebránila se tomu, jen se teď trochu zapýřila ona.

„Nehrb se, Ginevro,“ napomenula ji Muriel zdánlivě zaměstnaná krmením sebe a kocoura ze svého talíře. „A přiměj ho víc jíst. Hladoví muži jsou zbytečně nervózní.“

„Ano, teto,“ řekla způsobně Ginny a němou výhrůžkou sjela Freda s Georgem, neboť zatímco většina ostatních klopila hlavy do talířů, aby nebylo vidět jejich úsměvy, dvojčata se nepokrytě dusila smíchy.

Když Harry dobojoval se zbytkem jídla, poděkoval Molly za snídani, špitl Ginny, že na ni počká vedle, a namířil do obýváku. Ještě v hale ho dostihli Hermiona a Tony.

Podlaha pokoje byla posetá kousky zmačkaných balicích papírů, které ještě před chvílí ukrývaly vánoční dárky, vesměs praktické drobnosti, různé pamlsky a obojek s rolničkou pro Frankensteina. Největší úspěch měly neprofouknutelné rukavice z jemné dračí kůže, jež nadělil Charlie – s výjimkou kocoura – každému z nich, a zásoba teplých ponožek, z nichž se nejvíce ze všech radoval Lupin, zejména z jejich sudého počtu.

„Vážně jsi si jistý, že je to tvůj Kulový blesk?“ podívala se Hermiona zkoumavě na koště.

Harry šťastně přitakal. Nebylo možné si ho splést. Dokonale znal každou nepatrnou rýhu i každý proutek. „Byl u toho i vzkaz.“ Sáhl pod polštář a s malým zaváháním podal dopis Tonymu.

„Někdy mě to docela děsí,“ přiznal pak Hermioně, zatímco Tony hleděl šokovaně do dopisu. „Jako kdyby mi Regulus četl myšlenky. Bez nitrozpytu. Jen tak. Když bylo s Ronem zle, byl jsem zoufalý, už docházel čas a… napadlo mě jít za Voldemortem. Ale Regulus tam poslal madam McBrideovou se vzkazem, že je to špatný nápad. Jak to mohl vědět? Já chápu, že jako Strážce zná budoucnost, ale jak mohl vědět tohle? A to samé včera. Sotva jsem pomyslel na Tonyho, prásk, byl tu tenhle dopis.“

Tony se zatím vzpamatoval natolik, aby byl schopen psaní podat Hermioně. Nebylo jisté, jestli bude plakat, nebo se šťastně smát, anebo se jen třást. Nakonec zvítězilo od každého něco. „Díky, Harry.“

Hermiona rychlým pohledem přelétla řádky dopisu a stiskla Tonymu konejšivě ruku, podobně jako včera Ginny, když byla řeč o společných cestách životem. „Rozumím,“ řekla pak. „Ale – kdo je to ta madam McBrideová?“

Harry se nadechl a spustil úplně od začátku. Daleko se nedostal, protože se ozvalo zaťukání na dveře a připojil se k nim Lupin s Tonksovou, ale potom už mohl bez dalšího vyrušení pokračovat až do samého konce.

„Takže nás všechny postupně zachraňuje Temný přízrak,“ shrnul to Lupin. „Je to Strážce, musel se znát s Brumbálem a umí číst myšlenky. Působivé.“

„Regulus Black,“ doplnil Harry. „Black je to určitě, jinak by ho Krátura tak neposlouchal, a nikdo jiný než Regulus to být nemůže.“

„Stejně je to zvláštní,“ zadumal se Lupin. „Nikdy bych to do něj neřekl. Pamatuju si ho, když přišel do Bradavic. Někoho tak rozmazleného a nadutého aby svět pohledal. Rozhlédl se po Velké síni takovým tím pohrdavým způsobem, jako by si říkal: ‚Tihle ubožáci…’ a Moudrý klobouk křičel: ‚Zmijozel!‘ ještě dřív, než dosedl na stoličku. Siriuse to nepřekvapilo, nic jiného ani nečekal –“

Z úvah ho vyrušilo další zaklepání. Přineslo Ginny, Rona a velký podnos s cukrovím.

Ron se rozvalil se do křesla, nacpal si do pusy perník a prskal drobky. „Někdo, u koho jste pro mě sháněli ty slzy fénixe, to napráskal na ministerstvu. A až do včerejška Percy nevěděl, že je ségra naživu. Ještě ráno ji měl za přízrak. Chtěl se zeptat Muriel, jestli o někom z nás něco neví… a pak už si toho moc nepamatuje.“

„Vím, co jsem viděl, když jsem u něj byl,“ poznamenal Lupin. „Byl úplně na dně. Troska. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by byl sám se sebou spokojený. Sice jsem ho k tomu, co jsme potřebovali, přiměl kletbou… ale dost možná to ani nebylo zapotřebí.“

„Teď vedle blekotá, že asi zabil Brumbála,“ ušklíbl se Ron a pro uklidnění si vzal další cukrátko. „Prý chtěl dostat Snapea, protože mu někdo z těch Voldemortových poskoků na ministerstvu řekl, že Snape chtěl zabít Ginny a že je mrtvá. A Brumbál se tam připletl či co. Sám pořádně neví, co se doopravdy stalo.“

„Mluví pravdu,“ řekl Harry. „Ani já sám nevím, kdo Brumbála zasáhl. Jestli vůbec někdo.“ Podíval se na Ginny, která si mezitím sedla vedle něj, vzpomněl si na chvíle, kdy ji měl za mrtvou, na okamžik, kdy pak věřil, že se s ní loučí nadobro, a znovu si uvědomil, jak nevýslovně je šťastný.

„No a co se zeptat Blacka?“ navrhla Dora. „Můžeme mu poslat vzkaz přes Kráturu.“

„Nemyslím si, že by to k něčemu bylo,“ zavrhl to Lupin. „Brumbálovi by to stejně život nevrátilo. Ale! Mohl by nám poradit s tím posledním viteálem.“

Zmínka o posledním viteálu Harryho drsně vytrhla z euforie. „Kdyby mohl, už by to udělal,“ řekl přesvědčeně. Snažil se setřást nepříjemné zamrazení v zádech a začal si nervózně hrát s prsty. „Věřím mu. Neznám pravidla Strážců, nevím, co rozhoduje o tom, kterou budoucnost smí změnit, ale jsem si jistý, že kdyby mohl, pomohl by nám. A možná ani on neví, jak to s tím viteálem je. Vždyť ani Brumbál to nevěděl a Strážcem byl určitě také.“

„Poslední… Říkal jsi, že možná existuje ještě jeden,“ připomněl nesoustředěně Ron. Začal zrovna mlsně kroužit prstem nad podnosem a vybírat, do jaké sladkosti se zakousne dál.

Po těch slovech by se v Harrym krve nedořezal. Cítil, jak Ginny po jeho boku strnula. Mimoděk se trochu odtáhl a neklidně se rozhlédl po přátelích.

Hermiona působila ustaraně, Lupin zvědavě, Dora se na něj povzbudivě usmála.

Tony mu vrátil smutný pohled plný pochopení a kousl se do rtů.

Teď nebo nikdy, pomyslel Harry na Babčino heslo. Nasucho polkl, nadechl se a řekl: „Je možné, že Voldemort nedopatřením udělal ještě jeden viteál navíc, osmý… Když mě chtěl zabít. Z jeho duše potom možná zbylo tak málo, že to nemohl přežít. Nevěděl jsem… já, mrzí mě to, myslel jsem, že bude lepší, když si to nechám pro sebe. Chtěl jsem vám to pak říct, opravdu chtěl… jenže jste to nechtěli slyšet.“

„Tak jestli víš, co to je, prostě to znič,“ udělal s tím Ron rychlý proces, stejně jako s dalším kouskem cukroví. „Povědět nám to můžeš až potom.“

Do ticha, v němž snad i oheň v krbu přestal praskat, pronesl Lupin rozrušeným hlasem: „Jestli to správně chápu, pak se nám Harry snaží říct, že právě to by dost dobře nešlo.“

„Ano,“ přikývl Harry nešťastně.

„Proč ne? Co je to za blbost?“ nepochopil Ron. „Nám přece můžeš říct všechno.“

„Harry si myslí, že Voldemort udělal viteál z něj,“ objasnila mu Dora.

Překvapenému Ronovi odpadl od pusy kus ořechové pracny. Ale rychle se vzpamatoval. „To jako že máš v sobě kus Voldemorta? Kolosální hovadina!“ vyprskl a mávl nad tím rukou. Potom se na okamžik zamyslel a s odporem dodal: „A taky dost hnusná představa. Víš, jak příšerně bys musel smrdět?“

„C – co?“

„Vzpomeň si na Quirrella a ten jeho páchnoucí turban. Jestli v něm byl jen ten zbytek Voldemorta, tak si představ, co by to muselo být za smrad, kdybys měl v sobě kompletní porci. Bleaaah.“

Harrymu okamžik trvalo, než se s tou vizí popasoval, potom řekl: „Jenže Quirrell nebyl viteál, byl jen… posedlý, pouhá schránka, jedno tělo pro dvojí duši.“

„A co je v tom za rozdíl? Říkej si, co chceš, ale vyjde to nastejno,“ nedal se Ron.

„Domnívám se, že svým… osobitým způsobem má Ron pravdu,“ zastal se ho váhavě Lupin. „Nemluvě o tom, že podle toho, co jste mi s Dorou popisovali, každý ten viteál se snažil k sobě člověka přitáhnout, omámit, ovládnout.“

„Na mě to částečně funguje,“ upozornila s jemným úsměvem Ginny. „Ale jsem si jistá, že to je Harryho duší.“

Vyvolalo to několik úsměvů a Harryho to nijak neuklidnilo. Pohledem hledal podporu u Tonyho, ale ten jen pokrčil rameny.

„A co ten test? Retego spirit?“ obrátil se Harry na Doru. „Ty to kouzlo přece znáš a alespoň budeme mít jistotu. Pokusil bych se o něj sám, ale… nevím, jestli by to tak vůbec šlo, nebo co by to udělalo, a bál jsem se, že…“

„A bál ses, že bys mohl pustit ďábla ze řetězu,“ pochopila s povzdechem a krátce něžně pohlédla na svého muže, než pokračovala: „Ovšem už jen z podstaty toho kouzla soudím, že by to stejně nefungovalo. Musel by to udělat někdo jiný.“

„Čeho bys tím chtěl vůbec dosáhnout?“ zeptala se Harryho podrážděně Hermiona. „Buď je to zbytečné, nebo – pokud máš pravdu ty – by to mohlo velmi špatně dopadnout.“

„Pravda je taková, že špatně by to mohlo dopadnout tak jako tak,“ poznamenala Dora. „Vůbec není jisté, co by tohle kouzlo udělalo s živou bytostí. A to, i kdyby měla jen duši vlastní. Mohl by ses z toho pomást… nebo by to mohlo mít účinek jako polibek Mozkomora… nebo by tvůj mozek mohl vybuchnout a rozstříknout se jako horké brusinkové želé. Zbytečně riskovat něco takového mi nepřipadá jako nejlepší nápad.“

Ron, který se právě chystal zakousnout do brusinkového košíčku, ho znechuceně odložil. „Vůbec nechápu, o čem se tady bavíme,“ řekl pak dotčeně. „Jestli si zase hledáš nějakou výmluvu, proč se na nás vykašlat, řekni to rovnou.“

„Ale ne! Tak to není!“ odporoval Harry. „Vždyť to ani není z mojí hlavy. Napadlo to Brumbála. Říkal, že tomu sice sám nemohl uvěřit, ale že ho pro to všechno nenapadá jiné vysvětlení. Neměli jsme moc času o tom mluvit, protože hned potom jsme šli pro Ginny a když jsme se vrátili… umřel.“ Bolelo ho vidět, jak je jeho slova zaskočila. Jako by ho teprve teď začali brát vážně. „Nebyla to žádná výmluva. Jen… jen jsem měl strach.“

„Harry, já to chápu,“ ozval se po chvilce ticha Lupin. „Chápu, že tě to propojení mezi vámi děsí a vím přesně, o jakém strachu mluvíš, ve všech jeho aspektech. Vlastně se dá říct, že jen máloco znám tak dokonale, jako tenhle strach. Ale určitě existují i jiná vysvětlení.“

„Souhlasím s Remusem,“ řekla vzdorovitě Hermiona. „Vždyť i ty sám připouštíš, že tomu ani Brumbál nechtěl věřit.“

„Já souhlasím také,“ přidala se Dora.

Ron zaváhal a nahlas se zamyslel: „Mně se to všechno nějak nezdá. Brumbál celou dobu tvrdil, že Voldemorta zabilo kouzlo sebeobětování – Quirrell se tě kvůli tomu nemohl ani dotknout. Proč by najednou měnil názor? A zrovna ve chvíli, kdy ses měl s Voldemortem setkat. Určitě tím něco sledoval…“

Harry se zarazil, ale pak rozčíleně řekl: „Možná. Jenže možná tím prostě chtěl jen říct, že… že aniž o tom vím, jsem nebezpečná zrůda.“

„To těžko. Kdyby jo, tak se vsaď, že by na tebe Hagrid šišlal a chodil by tě krmit,“ ušklíbl se Ron. Nato se s přehnaným povzdechem zatvářil, jako by byl Harry slaboduchý a on hrozně trpěl, že mu musí něco vysvětlovat. „Že máš hadí jazyk, to už vím léta, a že ti šplouchá na maják, vím, co tě znám. Takže: Co – tu – vlastně – řešíme?“

Harry zaraženě přesouval pohled z jednoho na druhého.

Doposud mlčenlivý Tony se na něj zvláštním bolestným způsobem usmál a řekl: „Domnívám se, že už jsme to vyřešili.“

 

V sychravém prosincovém dopoledni působil Voldemortův hrad ponuře. Nádvořím se rozléhala ozvěna krákání krkavců, kteří si zvykli obhlížet hradby v naději na nechutnou hostinu a zpravidla uspěli. Vyvolávalo to pocity jako hůlka znenadání zarytá do zad spolu se syčivým šepotem do ucha. Ani sněhu se nedařilo ten dojem zmírnit. Na střechách ztratil nevinnost začernalý dýmem a sazemi z věčných ohňů, na hrbolaté dlažbě nádvoří byl rozšlapaný do šeda, na některých trasách až na kámen, a tmavá zarudlá kaluž nedaleko staré zbrojnice prozrazovala, že krkavci za sebou mají přinejmenším první chod.

Zašedlé sněhové hrudky se lepily na dlouhý lem černého pláště muže, který tudy zrovna procházel. Všimla si ho malá skupinka podobně oděných lidí – prochladlá hlídka hřející se u jednoho ze železných košů s ohněm. Smrtijedi mezi sebou na adresu muže prohodili pár tichých slov a víc se o něj nezajímali. Dobře ho znali.

Severus Snape zběžně pohlédl k nebi, kde právě nad ochozem přelétala další z hlídek, a dál spěchal ke vchodu budovy, v jejíchž útrobách se skrývala Temná komnata.

Temný sál zel prázdnotou, avšak všudypřítomné ohně tu plály stejně jako ve chvílích, kdy se tu shromažďovali služebníci Pána zla. Snape krátce zaváhal, poté došel až k vyvýšenému podiu a zůstal strnule stát. Po chvíli znejistěl, jako by zaváhal, zda je na správném místě, a začal se rozhlížet. Vtom se komnatou rozezněl vysoký chladný chechot a v křesle před ohnivou kaskádou se z ničeho zjevil Pán zla. „Výtečně, Severusi! Jsi tu po dlouhé době první.“

Ve Snapeově netečné tváři se slabě promítlo překvapení.

„Co to vidím, můj pyšný příteli? Je to snad údiv?“ zeptal se Voldemort, pohodlněji se usadil s nohou přes nohu a potěšeně řekl: „Je příjemné zase vidět něco jiného, než ten tvůj věčný okázalý klid, který nosíš místo masky.“

Snape se krátce otočil za zvukem zaskřípání dveří.

Vešli dva Smrtijedi. Jedním z nich byla Belatrix Lestrangeová.

„Můj Pane,“ vydechla oddaně na pozdrav.

Voldemort si jí nevšímal a dál hovořil ke Snapeovi: „Co za tím netečným výrazem skrýváš, Severusi? Pověz svému Mistrovi – co je to?“

Zvuk prozradil, že do sálu vstoupili další lidé, ale Snape se už na ně neotočil. Mlčel a jeho nehybná tvář opět potvrzovala Voldemortova slova.

Belatrix se začala tiše pochechtávat. „Konečně na tebe došlo,“ zasyčela na něj s rozkoší a v otvorech masky se jí spokojeně blýskalo.

Pán zla ji umlčel lenivým pohledem a s předstíraným soucitem pokračoval: „Řeknu ti, co to je. Strach! Jsi jen ubohý zbabělec. Děsíš se toho senilního starce. Mrtvého starce! Jak žalostné…“ Vytáhl hůlku, láskyplně ji přejel svými dlouhými bledými prsty, a poté se znovu zaměřil na Snapea. „Nemysli si, že nevím, jak dlouho ti trvalo, než jsi z oblohy vymazal to Brumbálovo trapné znamení. Nebo Potterovo, na tom nesejde. Co však netuším – proč jsi jej nenahradil tím správným? Tím jediným správným.“

„Škoda plýtvat mladou krví, mnohdy čistou,“ odpověděl odměřeně Snape a na Voldemortovu nevyslovenou otázku dotčeně dodal: „Stále platí nařízení o šíření paniky a má bohužel větší váhu než rozhodnutí ředitele školy.“

„Máš mnohem větší ambice, než jsem tušil,“ uchechtl se pobaveně Voldemort. „Začínám si myslet, že se víc než o svůj život bojíš o své křeslo.“

„Nevěřte mu, Pane!“ zaječela Belatrix rozčílená z nečekaného obratu. „Je to zrádce! Možná to znamení udělal on sám! To proto přišel pozdě!“

„Zajímavé!“ zdálo se, že ta myšlenka Voldemorta zaujala. „Je to tak, Severusi? Skutečně bys byl tak hloupý, abys mě zradil? Jsi snad žákem, který se snaží předčit a porazit svého učitele? Zjistíme to hned. Pojď sem!“

Snapeovi nepatrně cuklo obočí. Bylo na něm znát, přes snahu to skrýt, že ho výzva ke zkoušce překvapila, neboť zpravidla on sám Temnému lordovi nabízel, že se podrobí nitrozpytu, a většinou byl odmítán. Zatvářil se dotčeně. Pomalu vystoupil na schůdek podia, došel ke křeslu a zůstal zpříma stát, takže sedícího lorda převyšoval.

Voldemort ho provrtal svýma rudýma očima a náhle v jeho pohledu nebyl ani náznak pobavení. Hůlkou ukázal k zemi.

Snape si klekl na jedno koleno a čekal.

„Výtečně,“ řekl tiše Voldemort a vztáhl své bledé prsty k jeho čelu.

 

Harry dohnal Tonyho až ve chvíli, kdy s Klofanem mizel za domem. Zadýchaně si zapnul plášť a srovnal s Tonym krok. Oba mlčeli. Teprve za dalším rohem Harry s povzdechem řekl: „Oni tomu nevěří.“ Díval se přitom před sebe, snažil se, aby se mu nezachvěl hlas, a v duchu se Tonymu omlouval za to, co se chystal udělat.

„Nechtějí uvěřit. V tom je rozdíl,“ povzdychl i Tony.

„To nechce ani Ginny, přesto to bere vážně.“

„Chápu je všechny,“ Tony se na něj krátce podíval. „A myslím, že jim trochu křivdíš. Dej jim čas se s tím vyrovnat. Zasáhlo je, když jsi zmínil profesora Brumbála. V tuto chvíli mi připadá, že se svým postojem snaží uklidit jeden druhého. Hlavně tebe.“

„Co si o tom myslíš ty?“ zeptal se Harry po další chvilce tiché chůze. Srdce mu rozrušeně tlouklo v očekávání odpovědi.

Tony se neradostně pousmál. „Jsem na tom podobně jako Ginny. Také se tomu bráním. Přesto to beru vážně, protože je to důležité pro tebe. Já věřím tobě a tomu, že pro to máš důvod.“

Harry potřásl hlavou a zastavil se. „Chci tě o něco poprosit.“

Tony na okamžik zavřel oči, jako by právě přišlo to, čeho se bál, zhluboka se nadechl, vydechl a řekl: „Dobře.“ Začaroval Klofana zastíracím kouzlem, poplácal ho po průsvitném zadku, zamířil k velkým kamenům u hedvábných borovic a na jeden si sedl.

Harry ho následoval.

Tony si neklidně projel prsty své krátké tmavé vlasy, potom sám pro sebe přikývl. Zničeně pohlédl na Harryho a řekl: „Chceš, abych ti slíbil, že… – pokud by se někdy ukázalo, že v sobě skutečně máš kus jeho duše… a… hrozilo by, že to někomu ublíží… – že se postavím proti tobě a zabráním tomu. To je to, co chceš slyšet?“

Harry rozrušeně stiskl rty a pak řekl: „Vlastně to není všechno.“

„Může být ještě něco horšího?“ zvolal Tony. S očima plnýma výčitek znovu vzhlédl k Harrymu, pak potřásl hlavou a sám si trpce odpověděl: „Jistě, může.“

„Jestli Voldemorta přežiju, což je stejně jen málo pravděpodobné… prosím, Tony, nedovol, aby se ten hajzl ještě vrátil. Slib mi, že pak uděláš ten test. Jestli přežiju i ten… Zapřísahám tě, nedovol to. Za každou cenu, jestli víš, co tím myslím. I kdybych se vzpouzel, i kdybych tě přemlouval, i kdybych tě prosil – “

„Dost!“ vykřikl Tony, zacpal si rukama uši a prudce dýchal. „Dost… prosím, už mlč…“

„Chci požádat i Rona a Lupina… až uvěří,“ pokračoval tiše Harry. Bylo mu bídně a na okamžik měl chuť umřít hned. „Odpusť mi to, jestli můžeš… “

Trvalo nekonečně dlouho, než se Tony pomalu narovnal. Podíval se na něj jako zraněné zvíře a v zarudlých očích se mu leskl žal. „Nenávidím tě,“ řekl nešťastně. A s neskrývanou bolestí pokýval hlavou.

„Fajn,“ ušklíbl se roztřesený Harry v úlevném dojetí. „To by se pak mohlo hodit.“

Oba se tomu potichu hořce zasmáli.

 

Pán zla stáhl ruku.

„Ach ano, nic, co bych už nevěděl. Tvá mysl je tak strašně suchopárná a fádní, Severusi. Je jako kniha o pouhých pár stránkách. Stručná a ještě k tomu nudná. To už bych rovnou mohl číst myšlenky červům, možná by mě to obohatilo víc. Přesto… cítím cosi znepokojivého,“ pronesl zamyšleně.

S rozšířeným chřípím se naklonil ke Snapeovi, jako by chtěl čichat jeho strach. Přitom, aby to nikdo jiný neslyšel, s úsměvem zašeptal: „Uč se, Severusi. Uč se, můj zhrzený příteli, od svého Mistra. Podívej se, co s lůzou udělá, když zlomíš správný krk.“ Nato se narovnal, rozmáchle švihl hůlkou a procítěně zasyčel: „Crucio!“

Snape se vzepjal, pak se skrčil v křeči a padl na zem, kde se svíjel v nesnesitelných bolestech určovaných kouzlem Pána zla. „Nedělej si násilí, klidně můžeš křičet,“ pobízel ho Voldemort pobaveně. S krutým uspokojením přidával na bolesti a občas hůlku zhoupl tak, aby magie Snapea vyzvedla do vzduchu.

Tucet Smrtijedů speciálně vyvolených pro toto setkání postupně kleslo na kolena. Většině k tomu stačila jejich fanatická oddanost, ty na vážkách přesvědčilo zjištění, co hrozí jim, jestliže takhle skončil Severus Snape, obecně považovaný za Pánova oblíbence.

I Belatrix Lestrangeová s fanatickou úctou klesla na kolena, ale pohled na Snapeova muka jí působil tak neovladatelnou radost, že se začala hystericky smát. „Konečně chcípneš, Severusi,“ zaječela vítězoslavně. „Chcípneš!“ ukazovala vlastní hůlkou na Snapea, jako by ho mučila sama, a přitom se šíleně chechtala, všelijak se pitvořila a zalykala se blahem.

Voldemort prudce máchl hůlkou.

Magie odmrštila Lestrangeovou téměř přes celou Temnou komnatu, zatímco Snapeovo tělo bezvládně dopadlo z nevelké výšky na podium.

Pán zla se s krutým úsměvem podíval dolů na své služebníky, potom se zaměřil zpět na Snapea, který se namáhavě snažil zvednout hlavu a vzepřít na rukou. „Nevstávej, Severusi. Je to zbytečné. Neztrácej zbytečně sílu, beztak ti jí moc nezbývá. Cítím, jak z tebe postupně vyprchává. Jaká škoda! I když… možná za tu lítost nestojíš – “ znovu ostře švihl hůlkou, „– Crucio!“

Snape, který už se skoro vzepřel na ruce a kolena, znovu padl na zem a svíjel se v bolestech.

Voldemort se zadíval do sálu, kde se otřesená Lestrangeová po kolenou plazila zpět k podiu. „Pospěš si, Belatrix,“ vyzval ji vlídně.

Potom kouzlem zvedl horní část mučeného Snapeova těla tak, aby mu viděl do obličeje, a zdánlivě laskavým, přesto ledovým hlasem mu řekl: „Ty víš, proč si to zasloužíš, že ano, Severusi? To ne já, to tvoje pýcha ti způsobuje utrpení.“

S krutou rozkoší zesílil bolest, a když se dosyta vynadíval na své dílo, promlouval ke Snapeovi dál: „Už ses poučil, můj polomrtvý příteli? Máš veliké štěstí, že jsem tak velkorysý. Je od tebe milé, jak moc se pro mě snažíš najít to, oč jsem tě žádal. Škoda, že jsi zatím nepochodil. Tvůj zármutek z toho mě skoro až dojímá. Proto ti dám šanci přežít.“

Nato se rozzářil v samolibém úsměvu a dodal: „Když mě poprosíš.“

„Prosím, Pane,“ požádal Snape přiškrceně přes zaťaté zuby. Z obočí rozraženého předchozím pádem mu crčela krev.

„Hlasitěji,“ zamával Voldemort rozverně hůlkou, takže to Snapem smýklo ze strany na stranu.

„PROSÍM, PANE!“ vřískl Snape. Vzápětí se zhroutil na zem, vyčerpaně lapal po dechu a bolestnou křeč v jeho obličeji nahradila úleva, že už je po všem. Jenže nebylo.

Další kouzlo ho zvedlo do kleku. Pán zla se na něj pátravě zadíval a mrazivě pronesl: „Teď mě zajímají tvoje myšlenky. Ukaž mi ty vytrhané stránky své mysli, které ses přede mnou tak hloupě a zbytečně snažil skrýt.“

Severus Snape se snažil vkleče udržet vlastní silou, potom, napůl v mdlobách, boj o svou důstojnost vzdal a poklesl přidržován pouze kouzlem.

„Zdá se, že jsi konečně pochopil,“ ušklíbl se spokojeně Voldemort a hlasitě se rozesmál. „Tak dobrou náladu jako dnes už jsem neměl dlouho,“ řekl, když trochu zadýchaně přestal. „Vlastně od té doby, co jsem zabil toho chudáka z Grays. Jak on se jen jmenoval…“

„Jonathan… High?“ zachraptěl Snape.

Voldemortovi podrážděně cuklo v horním rtu. „Hyde. Myslím, že Hyde. Takový zpupný hlupák,“ pronesl zamyšleně. „Tvůj problém je, Severusi, že mi ho něčím připomínáš. I on si ve své pýše myslel, že se mě nemusí bát.“

Vstal a pohybem hlavy si uvolnil krk. „Za okamžik už budeme oba vědět, na čem jsme,“ zašeptal a přitiskl ke Snapeově hlavě dlaň.

Vycenil zuby a na okamžik soustředěním přivřel oči. Po chvilce stáhl dlaň zpět „Zajímavé…“ řekl trochu udiveně a z jeho tónu nebylo možné vyčíst, jestli ho výsledek potěšil nebo zklamal. Nedbalým pohybem v zápěstí uvolnil kouzlo, které Snapea přidržovalo.

Bývalý profesor lektvarů se bezvládně zhroutil na zem. V pootevřených očích mu zbývalo jen málo života a krev z rány mu přes velký nos kapala jako přes římsu.

Pán zla se na něj podíval téměř soucitně. „Ubohý, naivní Severusi. To jsi skutečně věřil, že tohle přede mnou utajíš?“

Snape pohnul hlavou a rty v pokusu souhlasit.

„Zklamal jsi mne víc, než tušíš,“ ušklíbl se Voldemort otráveně a rozhodil rukama. „Je to nuda! Bylo bláhové si pomyslet, že ty bys mohl být tím, koho hledám. Škoda, bylo by to snazší…“

Konečně pohlédl na Smrtijedy klečící před podiem.

„… ale nevadí. Mám plán. Dokonalý mistrovský plán a vy, právě vy jste byli vyvoleni, abych vás do něj zasvětil.“

 

I přes náročnou rozpravu s přáteli měl Harry pocit, že prožívá ten nejkrásnější vánoční den ve svém životě. Téměř celý jeho svět vyplňovala Ginny. Její úsměvy, hebké doteky, její hlas, grimasy a legrační poznámky, její gesta, nacvičený pohyb, s jakým si dávala neposlušný pramen vlasů za ucho… Nemohl se na ni dost vynadívat a nabažit se její blízkosti. Snažil se nemyslet na neodvratitelný konec, a přestože si uvědomoval, kolik vzácného času díky jeho hlouposti promrhali, potlačil i hněv sám na sebe, aby nic nekazilo tuhle doslova sváteční chvíli štěstí.

Šťastný byl i Dioxinus Stopečka. „Je to famózní!“ zvolal místo pozdravu, když s Bertičkou dorazili, aby si všichni pohromadě užili vánočních oslav. Zaskočenému Harrymu vrazil do ruky fotky, vplul do domu, v několika tanečních krocích provedl halou Hermionu a dokonce i Muriel, která se tam připletla, přičemž se vůbec nenechal zaskočit tím, že nehrála žádná hudba a překvapený Klofan se mírně plašil. „Ó, Harry, dokážeš si představit, jak se ten zmetek musel tvářit?“ rozplýval se přitom. „A nejen on. Všichni! Úplně to vidím před očima, jak jednomu po druhém padala čelist! Hermiono, jsi prostě dokonalá. Tohle bylo geniální. Připomeň mi, že mám před tebou smeknout, až budu mít co. Ó, madam Muriel, už jsem vám řekl, že vám to sluší? Jste dáma každým coulem.“

Zrovna Muriel držel v tanečním záklonu, tak skřípavě vyjekla jen: „Ó!“

Harry chtěl nechat fotky kolovat, ale pak se rozhlédl kolem, rozmyslel si to a schoval je.

Bertička tomu porozuměla hned, Stopečka vrhl na Harryho nechápavý pohled, ale pak došlo i jemu. „Máš pravdu,“ řekl mu po straně. „Tenhle den mu patřit nebude.“

Pan Weasley s papírovou korunou na hlavě něžně žmoulal ruku své ženy, Fred s Georgem přiměli létat pečeného krocana a jednou ze svých raket propálili záclonu, Andromeda s Tedem vzpomínali na své první Vánoce a narození Dory, Dedalus pěl ódy na ořechovou nádivku dle Fleuřina receptu, pyšný Billy na svou choť dělal nenápadné opičky, Ron s Hermionou se muchlovali v koutě haly, Dora s Remusem se láskyplně přeli o jménu pro dítě. Byly Vánoce a zdály se být dokonalé.

Harry seděl těsně vedle Ginny, přede všemi ji držel za ruku a cítil neskutečné blaho, když si k němu položila hlavu na rameno. Sám sobě přitom nalhával, že nevnímá pobledlého Percyho, jemuž bratři doposud nevrátili hůlku, ustarané Mollyiny povzdechy, Ronovu skleslost z toho, že se ještě nemůže spolehnout na svůj zrak, či Tonyho zarudlé oči a rozpačitou výmluvu, aby se mohl vytratit nahoru.

Vzpomněl si na minulé Vánoce. Na Brumbála, na Sheilu Gaietovou i na proradného Snapea, který je všechny zradil. S pohledem upřeným na Ginny rychle všechny chmurné myšlenky zahnal a usmál se.

A ani na okamžik ho nenapadlo, že Voldemort se právě usmívá také.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


7 x komentář to “92. Nebezpečná zrůda”


  1. ElzaNo Gravatar — Únor 15, 2015 @ 21:26

    Má milá a hlavně oblíbená spisovatelko, děkuji za další dílek - však tu na něho stojím frontu už od pátečního odpoledne.
    Ron je božíííí!!!! *:DDDD Víš, jak příšerně bys musel smrdět? *:DDD
    Ginny taky boduje - prý je to Harryho DUŠÍ. No, tak to tedy nevím… *;-) Obávám se, že bez toho zbytku by jen duše tolik nefungovala. *;-)
    “…Kdyby jo, tak se vsaď, že by na tebe Hagrid šišlal a chodil by tě krmit,“ - hej, Rone, dobrý postřeh! Vždyť Hagrid Harryho krmí neustále a s tím šišláním je to tak na hraně.

    tech.: Snape se krátce otočil zázvukem zaskřípání dveří. - za zvukem

    No, obávám se, že Snape nemůže být potomkem smrtijeda, drahý Voldemorte. Zase na druhou stranu, u strážců se tak nějak neví, “kdy” jsou. Přijdou mi značně časově rozostření. *:-(

    Pěkné, Magnas. Ještě jednou děkuji a těším se na další.

  2. YettaNo Gravatar — Únor 16, 2015 @ 1:38

    Ze se nestydis takhle mi trapit Severuse. Hanba ti!
    Jinak je to senzacni. Elza to opet rekla za me. Ron me opakovane dostal do kolen, Ginny zabodovala a Tony me opet dojal.
    Ale zpatky ke Snapeovi.
    Dostala me jeho hlaska: „Jonathan… High?“ Vzhledem k Hydeove charakteristice (cahoun plus povaha) to byl od Snapea rozkosny for. Takze uz me vubec nezkousej balamutit, ze by byl Snape na spatne strane.

  3. YettaNo Gravatar — Únor 16, 2015 @ 1:47

    Elzo, podle JKR byl jeho otec mudla. Podle Magnas byl carodej a co si vzpominam, tak v Pet a pulce z nejakych vzpominek pri nacviku nitrobrany vyplynulo, ze Snapeuv fotrik byl minimalne sympatizant Voldemorta ne-li dokonce smrtijed. U jinych postav si toho moc nepamatuju, ale jak jde o Snapea :lol:

  4. ElzaNo Gravatar — Únor 16, 2015 @ 8:50

    to Yetta: Ha! No vidíš, Snapeův magnaspůvod mi zcela unikl z mysli. 5 a 1/2 mi sice synci průběžně předčítají, ale u nitrobrany ještě nejsme. Hm, tak to bude dost zamotanější. Ach jo. Už jsem to někde psala, že jsem stále zmatená jak lesní včela: na to, že mají být strážci možná až 3 se nám tu stále dějem motá pouze přízrak (víceméně), mnoho dobrých adeptů je po smrti, leč zase na druhou stranu chybí velké množství mrtvol (Regulusova, Siriusova, Albusova, Moodyho, možná i Hydeova, páč ten byl tuším také neidentifikovatelný…) a vzhledem k tomu, že v mozaice může být zakomponováno i cestování časem, tak už je to vůbec dobrý zmatek (Harry, Tony…). A Snape má hledat “ji”. Tož nevím, to jako pečeť nebo viteál nebo…?
    No nic, kdo si počká, ten se (doufám) dočká. 8)

  5. MagnasNo Gravatar — Únor 21, 2015 @ 20:35

    2 Elza : Moc díky, opravila jsem to hned, jen už nebyl čas sem odepsat.
    Zbytek nemůžu komentovat :c))

    2 Yetta : Uznávám, že to byl od Snapea fór, ale možná se jen vzteky snažil popíchnout Voldemorta, který ho právě ponížil a zmučil.

  6. MagnasNo Gravatar — Únor 22, 2015 @ 12:07

    Ještě k tomu fórku - JKR poschovávala ve jménech spoustu vtípků, přičemž o některých se skoro neví.
    Kupříkladu Fawkes - že dostal jméno po Guy Fawkesovi, je předpokládám notoricky známé (nicméně komu to jméno nic neříká - anglický voják a vyznáním římský katolík, který chtěl spáchat atentát na protestantského krále Jakuba I. Stuarta, a to pomocí střelného prachu pod Westminsterským palácem. Byl prozrazem, popraven a od té se doby na počet záchrany krále vždy 5. listopadu pálí ohně). Ne každý ale zná původ toho jména, které se vyvynulo z germánského falco, tedy sokol. Takže je to takový vtípek schovaný ve vtípku :c)

  7. LuckyNo Gravatar — Únor 23, 2015 @ 0:59

    Husty 8O Jako docela se bojim, jak to dopadne. Doufam, ze kdyz Harry prezije Voldemorta, ze ho nesejme nekdo z jeho kamaradu. To by byl fakt f*** konec.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: