svicka
Leden 2015, Magnas


K

dyž se Harry s Hermionou vrátili, otevřel jim Billy. Z toho, jak viditelně si oddechl, že jsou v pořádku, Harrymu došlo, že nejspíš věděl, kam měli namířeno.

Přestože byli pryč jen necelou čtvrthodinu, kuchyň už byla skoro prázdná.

„Co vám tak dlouho trvalo? Už jsem tu strachy šílel,“ uvítal je rozrušený Ron a hned se nedočkavě ptal: „Povedlo se to?“

 „Povedlo,“ přitakala Hermiona šťastně.

Harryho radost ve zlomku okamžiku přešla. Měl oči jen pro Ginny, kterou Tony konejšivě objímal kolem ramen. Předal fotoaparát Stopečkovi. „Kde jsou všichni?“

„Charlie se musel vrátit do dračí rezervace, Percy se zhroutil, takže Ginny nezbylo nic jiného, než ho uspat, a ostatní už byli moc zmožení,“ odpověděl mu Dioxinus. „Byl to náročný den a troufám si říct, že večer byl ještě náročnější.“

„Namluvil jsem našim, že ses zase potřeboval projít a Hermiona že je s tebou, aby tě pohlídala,“ řekl Ron. „Takže si mohli jít beze strachu lehnout.“

„A protože jste živí zpátky, jdu udělat totéž,“ zazíval unaveně Billy, pak spiklenecky mrkl. „Žena už mě čeká, dobrou noc.“

Také Roberta a Dioxinus se posbírali k odchodu.

Harry je šel vyprovodit.

„Zítra pro tebe budu mít tu fotku,“ slíbil mu Stopečka na rozloučenou. „Vlastně se do toho možná pustím ještě teď, jinak puknu zvědavostí. Hermiona nám prozradila jen to, že by to snad měl být snímek Voldemortova hradu a nějaké překvapení. Ani z Rona se nám nepodařilo vypáčit víc, a to jsem se snažil.“

„Doufám, že to nevadí, ale jsou to dva snímky, každý jiný. Tedy pokud se povedly. Nemám s tím moc zkušeností a docela dost se mi třásly ruce. Ale jestli se vám budou líbit, věřím, že by mohly dost lidí potěšit. Anebo naštvat.“

„Dovolil bys je otisknout? Tak tím je to definitivní. Kdo by čekal na zítřek? Bertičko, co byste řekla troše vánočních her s vývojkou?“

„Že je to vskutku famózní nápad,“ opáčila s předstíranou vážností Roberta, vesele se zakřenila a v dalším okamžiku už byli oba pryč.

Harry zavřel dveře a unaveně se o ně opřel zády. Z kuchyně uslyšel tichý smích a mlaskavý zvuk políbení. Neměl sebemenší chuť se tam vrátit. Zbyl tam jen Ron s Hermionou a Ginny s Tonym, takže byl doslova pátým kolem u vozu. Co by tam dělal? Díval se, jak se k sobě mají? Řešení bylo nasnadě, ostatně ještě si ani nesundal plášť. Stačilo ho jen znovu zapnout a mohl konečně odejít. Věděl, že teď už ho nikdo zdržovat nebude. Nejspíš si ani nevšimnou, že je pryč. Možná si na něj nevzpomenou ani ráno.

Jenže najednou se mu odejít nechtělo. Ne bez toho, aby Tonymu řekl, co má na srdci a co si o něm myslí. Hermiona měla pravdu, musí si s ním promluvit. Několikrát se zhluboka nadechl a vrátil se do kuchyně.

„Mohl bys na chvíli?“ zeptal se Tonyho a byl tak nervózní, že sám slyšel, jak nepřirozeně mu skřípe hlas. Pro ostatní dodal: „Budeme jen kolem domu.“ Podle toho, jak se na něj Hermiona podívala, nejspíš pochopila.

Tony ochotně přitakal, vzal si kabát a vyšli ven. Harry se pomalým krokem vydal kolem domu, po vzdálenějším okruhu bez pastí, kudy se chodívalo s Klofanem. Najednou nevěděl, jak začít. Naštěstí Tony začal mluvit jako první.

„Prozradíš mi, co je na těch fotografiích?“ zeptal se natěšeně.

„Kouzlo. Zítra uvidíš, až vám Dio dá ty fotky.“

„Nám? Snad tobě. Nebo se někam chystáš?“

Najednou Harryho přepadla nečekaná lítost a všechno to, co ho večer těšilo, ho teď mrzelo. Že na něj nezbyla židle u stolu, že jeho pohovku dostal Percy, i to že ti, kteří by ho možná byli zdržovali, na něj ani nepočkali a šli spát. A proč by také ne? Vždyť je tu přebytečný. „Samozřejmě,“ odpověděl chladně. „Co bych tu dělal?“

„Co to povídáš?“ Tony se zastavil. „Neměl bys nikam chodit. Všichni s tebou počítají.“

„Jo, to jsem si všiml,“ opáčil Harry ironicky a lítost začal vytlačovat vztek. „Hlavně ty, co? Přímo ses třásl na to, abych se vrátil. A samozřejmě Ginny, i ta se mě nemohla dočkat. No jasně, viděl jsem to, nešlo to přehlédnout.“

Tony na něj šokovaně zíral.

„No co koukáš? Myslíš, že jsem úplný idiot? Ne, jasně, jen cvok s jizvou.“

„Harry, já to nechápu. Co se stalo? Jsi v pořádku?“

„Běž do háje s tou komedií!“ vyprskl Harry. Chvěl se zlostí a úplně se přestal ovládat. „Teď budeš ještě předstírat, že si o mě děláš starost? Ano? Bavíš se tím dobře? Dobráček Tony! Svatý Antonius Obscurov! Věřil jsem ti, chápeš to? Věřil jsem, že jsi můj přítel! Ale ty se jen nemůžeš dočkat, až mě budeš mít z cesty. Buď v klidu, brzy se dočkáš. Pro mě tenhle příběh nemá dobrý konec. A všichni ostatní už se na to nejspíš třesou jako ty.“

„Aha,“ řekl Tony a zvedl obočí. Potom i ukazovák. „Dobře. Tvoje brýle, prosím,“ úsporně, jen pohybem prstu, ukázal na Harryho obličej.

„Moje co? No skvěle! Tobě nestačí, že jsi mi vzal Ginny! Chceš i moje brýle?! Fajn – tak tady je máš!“ mrštil je Tonymu pod nohy.

Tony je překročil.

To poslední, co Harry zaznamenal, než ho ze světa smetla kovadlina, bylo, že se Tony důkladně rozpřáhl.

Na zlomek okamžiku nejspíš ztratil vědomí. Probral se ve sněhu, v puse měl krev a viděl, jak si Tony kleká vedle něj. Vyplivl krvavé sliny a nenávistně zachraptěl: „Chceš to takhle? Skvěle, to mi vyhovuje.“ Začal se sbírat, aby mu to mohl vrátit, ale podařilo se mu jen trochu nadzvednout a znovu padl naznak.

„Klidně,“ řekl Tony, „ale napřed mě poslouchej.“ Přitom začal něco hledat po kapsách. „Slíbil jsem ti, že až zase budeš mít tyhle stupidní myšlenky, dám ti ránu. Splněno. A ten slib platí i dál.“ Konečně našel to, co hledal. Byl to kapesník. Začal jím s cvikem ošetřovatele Harrymu otírat krev.

Harry ucukl a vytrhl mu kapesník z ruky. „Stupidní myšlenky? Nemyslím si, že by tohle byl ten případ,“ odsekl, ale Tonyho slova ho překvapila natolik, že už v tom bylo víc trpkosti než horoucí zášti. Konečně se mu podařilo posadit se. „Copak to nechápeš? Kvůli tobě jsem přišel o vás oba!“

„Mrzí mě, že to tak cítíš.“

„Já… nevím, co mám cítit!“ Harry si utřel bradu a popotáhl, protože se mu znovu začala spouštět krev z nosu. „Vím jen to, že to strašně bolí. Tak mi řekni: co mám cítit? Je hrozné vás vidět spolu. Jenže… přitom je dobře, že jsi s ní. Vím, že ji ochráníš. Se mnou… se mnou by ji nic dobrého nečekalo.“

„To si nemyslím.“

„Jak jsi mě mohl takhle zradit… Měl jsem tě rád. Věřil jsem ti.“

„Občas věci nejsou tak, jak se zdají být,“ pousmál se Tony.

„To mi povídej,“ ušklíbl se Harry a sykl, jak ho zaštípal roztržený ret. „Jen nechápu, že to říkáš s takovým klidem. Prostě podrazíš přítele a je ti to fuk?“

„Ne. Má se to jinak.“ Tony se mu podíval do očí. „Už jsem ti to řekl – tebe, Harry, miluji jako svého bratra. Nevím proč, ale cítím to tak od prvopočátku. Jako kdyby mezi námi bylo nějaké pouto. Navzdory tomu, že mám ve své domovině – tedy pokud nezemřel – svého hrozného strýce, to ty jsi pro mě má jediná rodina.“

Harry nedůvěřivě odfrknul.

„Ginny miluji jako svou spřízněnou duši. Snad ještě nikdy mi nikdo tak nerozuměl, jako ona. Ginny je… naprosto mimořádná bytost. A máš pravdu, snažím se ji chránit a už dávno nejen proto, že jsi mě o to požádal. Položím pro ni život, bude-li to třeba. Na to se můžeš spolehnout.“

„Chm, alespoň že tak.“

Tony se tím nenechal vykolejit a pokračoval dál. „Hermionu a Rona miluji jako své přátele. Zejména je dva. I když nejen je. Nepoznat například Freda a George a vůbec všechny Weasleyovy, nebo Doru a Remuse, byl by můj život o mnoho chudší. Nepopsatelně.“

„Fajn a kam tím míříš?“

Tony vzdychl a tišším hlasem řekl: „Ale jen Natyho Hydea jsem miloval… jako Natyho Hydea.“

„Co tím chceš –“ Harry nedopověděl a zamyšleně se na Tonyho zamračil. Pak mu to došlo.

„Myslel jsem, že to víš. Všichni to vědí,“ usmál se Tony jemně. Pak zvážněl. „Tedy kromě tebe, jak se zdá. A kromě Natyho. Nikdy jsem mu to neřekl. A pak už jsem k tomu neměl příležitost. Věř, dal bych všechno za to, abych to ještě mohl udělat. Všechno kromě vás.“

„Do háje,“ zamumlal Harry. „Já jsem vážně idiot.“

„Ano, ale stejně tě mám rád,“ zazubil se na něj Tony přes slzy v očích. „Vidíš, to je jedna z věcí, kterou mě to naučilo. Nikdy už neotálet, protože nikdy nevíš, jestli to ještě budeš mít možnost říct. Mimochodem zdá se, že už přestáváš krvácet, takže jestli se chceš prát, můžeme pokračovat. Jen ber trochu ohled na mou pravou ruku. Myslím, že jsem si ji o tebe zlámal.“

Harry byl ještě pořád v šoku. Pokrčil trochu víc nohy, opřel si o ně lokty a zaostřil na Tonyho. „Viděl jsem, jak jste se s Ginny k sobě měli, a myslel jsem…“

„A co by měl říkat chudák Ron, když vás vidí s Hermionou? Přesto ti kromě své dívky svěří i své koště.“ Tony se mírně podmračil. „Zní to divně, když se to řekne takhle v jedné větě. Ale snad víš, co tím mám na mysli.“

„Jo,“ přikývl Harry a k vlastnímu překvapení to skutečně chápal. Hned nato mu došlo i něco dalšího. Něco, s čím vlastně celou dobu počítal, ale teď to bolelo mnohem víc, než čekal.

„To jsem rád,“ řekl Tony.

Harry to nevnímal. „Myslel jsem si, že mě přestala mít ráda kvůli tobě… ale je to jen kvůli mně,“ řekl nešťastně do tmy.

„Prosím?“

„Myslel jsem, že mě přestala mít ráda kvůli –“

„Já to slyšel, ale nemohl jsem uvěřit vlastním uším.“ Tony se začal smát.

„Nevím, co je na tom k smíchu,“ řekl Harry zaskočený i zklamaný jeho reakcí.

„Jste blázni. Vy oba! Víš, proč jsem ji teď konejšil? Byla strachy bez sebe. Kvůli tobě! Věděla, že jste se vydali k Voldemortovu hradu. K tomu hradu, kde ji věznili a kde ty jsi málem umřel pro její záchranu. Proč myslíš, že se ti tak vyhýbá?“

„Myslel jsem, že –“ Harry nedopověděl, ale bezděčně přitom rukou naznačil k čelu. Teď si skutečně připadal jako blázen.

„Kvůli tvé jizvě? Protože si myslíš, že máš v sobě část Voldemortovy duše? Ne. Proto, že tě hluboce miluje. Má strach, že když budeš dávat pozor na ni, nebudeš dávat pozor na sebe. Nebo pro ni znovu budeš riskovat život. Velice trpěla, když ses jí vyhýbal, a přitom cítila, jak se kvůli tomu trápíš. Když jsi ve své odtažitosti konečně trochu polevil, dostala strach, že se kvůli ní přemáháš a trápíš se tím ještě víc. Udělala by pro tebe –“

„Stop! Počkej!“ vyjekl Harry. „Jak – jak víš o tomhle?“ Teď si ukázal na čelo zcela vědomě.

„O tvé jizvě? To ví přece každý.“

Harry se v okamžení zpotil, roztřásly se mu vnitřnosti a začalo mu hučet v uších. „Ne, to o té části duše.“

„Mnozí mají za to, že si to myslíš. Jako první na to přišla Ginny, potom se ukázalo, že to napadlo také Hermionu, dlouho něco tušila i Dora… Pochopitelně tomu nevěří. Podle Hermiony dokonce něco takového ani není možné. Chtěla s tebou o tom mluvit, ale děje se toho tolik, že k tomu ještě nebyla vhodná příležitost.“

Harry se vyčerpaně svalil zpět do sněhu. „Takže skoro všichni to vědí… a Ginny na mě záleží.“

„A co jiného se ti asi snažím říct?“

„Nevím. Že jsem skutečně idiot?“

„Pokud k tobě ta informace došla, jsem velmi rád. Nerad bych si o tebe zlámal i druhou ruku,“ řekl Tony a lehl si do sněhu také.

Dívali se do hvězdného nebe a mlčeli. Harrymu do vlasů a do uší zatékalo nezadržitelné horké mokro a bylo mu to úplně jedno.

Po chvíli řekl: „Miluju ji. Moc. Tak strašně moc, že to ani neumím říct.“

„Já vím.“

„Ale myslím si, že se Hermiona plete.“

„Já vím.“

„Nebo si to jen sama namlouvá.“

„Toho se bojím,“ vzdychl Tony. „Chápu, co by to znamenalo. Byl by to velmi hořký konec příběhu.“

Harry si otřel oči a zatřepal hlavou, aby dostal svědivé mokro z uší. „Zajímá mě, jaký bude konec tvého příběhu. Obzvlášť po dnešku.“

Přestože na sebe neviděli, bylo slyšet, že se Tony usmál. „Ano. Poslední zpráva, kterou Naty poslal po Jeanine. Zpráva pro mě. Kromě té se dneškem vyplnily všechny. Když Molly řekla, že se splnila i ta její, příval naděje mi skoro roztrhal srdce. Bojím se doufat… přesto doufám.“

„Věřím, že se vyplní. Nevím jak, ale stane se to. Setkáš se s Jonathanem a řekneš mu to.“

„Snad ano. Ovšem v tuto chvíli bys to ty měl říct Ginny.“

„I s rizikem, že se Hermiona mýlí?“ Harry zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Kdo ví, kolik nám ještě zbývá času?“

Tony se znovu usmál. „Kdybych já si mohl vybrat, raději bych byl šťastný alespoň na okamžik než vůbec.“

Harry chvíli mlčel, potom řekl: „Navíc si nejsem jistý, jak moc jsem tam ještě vítaný.“

„Mám se tě zeptat proč nebo tě rovnou udeřit?“

„Hm, málo židlí u stolu, nemám si kam lehnout, všichni šli radši spát…“

„Židle? Jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli Percyho odklidit. Zabíral ti místo. Až poté se ukázalo, že bychom to museli udělat tak jako tak. Spát šli všichni ti, kdo chtěli, abychom se coby zástupci mladší generace mohli pobavit po svém. Navíc byli skutečně unavení. A Fred s Georgem se vytratili za svými dívkami, pro což bys měl mít pochopení. I ve chvíli, kdy se vrátí, postelí je dostatek – Percy spí místo Rona. Ron by rád strávil noc u Hermiony místo Ginny, neboť ta plánuje hlídat Percyho, takže si lehne do postele a já si doufal zdřímnout v křesle dole, u tebe v obývacím pokoji. Ještě něco?“

„Aha,“ hlesnul Harry a přemýšlel, jestli je víc na místě být šťastný nebo se cítit jako pitomec, ale zvládl oboje najednou. Otočil se na bok a se smíchem zvolal: „Tak ve tvé posteli? Já věděl, že jsi proradný bídák!“

„Dělám, co je v mých silách,“ přikývl Tony.

Harrymu v tu chvíli kdovíproč připomněl Siriuse a pomyslel si, že podobně, jako teď on sám se asi James cítil s jeho kmotrem a s Lupinem.

Jeden druhému pomohli vstát. Tony našel Harryho brýle a pak zůstal zaskočeně stát, protože ho Harry bez varování přátelsky objal. „To bylo za co?“ zeptal se.

„Jeden přítel mi poradil, že s takovými věcmi nemám otálet,“ ušklíbl se Harry.

„Hmmm, myslím, že nemáš úplně hloupé přátele,“ zazubil se Tony. Potom se zadumaně zaměřil na jeho dobitý obličej. „Co jim řekneme?“

„Hmmm, náledí?“

„To zní důvěryhodně. Skoro,“ pokýval Tony smířeně a vydali se spolu zpět k Murielinu domu.

 

„Náledí,“ oznámili společně, když jim Hermiona otevřela.

Podívala se na Harryho šťastnou zakrvácenou tvář, na Tonyho nafialovělou ruku a pobaveně se usmála. „Pochopitelně.“

Ron jim to uvěřil skoro bez zaváhání. „Náledí?  Fakticky? No, to je bezva. Vy se málem zmrzačíte na zahradě, ale ještě dva dny nechcete pustit z domu. Copak je to nějaká spravedlnost?“ Nejspíš by byl brblal dál, ale Hermiona ho nenápadně vystrkala z kuchyně a s přáním dobré noci se vytratili.

Ginny neřekla nic, jen se zmateně dívala z jednoho na druhého.

„Myslím, že to bude chtít Kostirost,“ zkoumal Tony svou ruku, aby se vyhnul jejímu tázavému pohledu. „To svedu sám,“ broukl, otočil se na podpatku a svižně odešel dřív, než ho mohla zastavit.

Po chvilce napjatého ticha se Harry rozpačitě poškrabal na prsou, kde ho svědila zateklá zasychající krev, a řekl: „Já bych se asi měl jít umýt.“

Konečně Ginny našla řeč. „Bude lepší, když to udělám sama,“ usoudila trochu nejistě.

Mávla hůlkou a Harry tak tak stihl uskočit dvěma bílým ručníkům, které sem přiletěly odkudsi z haly. Do plechového lavóru natočila vodu a přihřála ji kouzlem. Přestože byli s Harrym v kuchyni jen sami dva, nerad jí zvládl překážet. Stál v cestě, když nesla lavór na stůl, uhnul stranou, ale ona v tu samou chvíli ukročila na stejnou stranu. Rozpačitě to zkusili znovu, ale až na třetí pokus se dokázali jeden druhému vyhnout.

Namočila ručník a začala mu opatrně omývat obličej. Voda jí přes zápěstí tekla po pažích. Napadlo ho kleknout si. Jenže díky tomu byl pro změnu příliš nízko, takže se k němu musela shýbat. Natáhl se a přistrčil jí židli. Když si sedla, bylo to akorát. Nakonec si sundal dnes už druhou krví potřísněnou košili, nádavkem teď už i zmáčenou.

Teplým mokrým ručníkem mu setřela z prsou zaschlé krvavé stružky. Pomalu mu omyla tváře, bradu a krk, s citem i rozbitá ústa. Z její blízkosti se mu tajil dech, chvěl se pod jejími doteky a srdce mu silnými ranami tlouklo do hrudi, jako by chtělo ven, za ní.

Najednou zaváhala. Od toho, jak se venku zuřivě otíral, měl zaschlou krev i na čele. Vyděšeně se na něj podívala a nešťastně se jí zalesklo v očích.

Pochopil a rozechvěl se ještě víc než doposud. Věděl, co musí udělat. Měl hrozný strach, šílený paralyzující strach, že ho odmítne, ale byla to jediná možnost. Díval se jí do očí, jemně ji uchopil za ruku a pomalu ji vedl vzhůru.

Slabě se mu snažila ruku z dlaně vysmeknout. Způsobilo mu to tak mučivou bolest, jako by mu vzpouzející se srdce drtila železná pěst. Sevřel ji trochu víc. Zoufale ji prosil pohledem, roztřesenými rty neslyšně vyslovoval prosbu i své vyznání a přes řasy mu začaly přetékat pálivé slzy. Znovu bez hlesu opakoval, co k ní cítí, znovu ji prosil ještě úpěnlivěji.

Roztřásla se a chabý odpor její ruky zvolna povolil. Spolu s ním mu začala omývat čelo a on se k její dlani tiskl víc a víc, jako by tím snad šlo smýt úplně všechno. Zničehonic přestala. Zděsil se. Ale jen si klekla naproti němu a druhým ručníkem ho začala sušit. Potom mu prsty pročesávala vlhké vlasy a přitom mu dlaněmi přejížděla přes čelo a spánky.

Jemně ji chytil za zápěstí, aby ji přiměl se mu znovu podívat do očí, a přiložil si její ruce na ramena ke krku. Potřeboval vědět, jestli chápe, potřeboval mít jistotu. Chtěl se jí zeptat, ale hlas mu vázl v hrdle. Nezáleželo na tom, protože mu stejně překryla dlaní ústa. Přitiskla se k němu a on ji rázem opilý štěstím objal tak silně, až se lekl, jestli jí tím neublíží. Ale nijak jí to nezabránilo v tom, aby svými rty našla ty jeho, horké a ještě trochu sladkoslané po slzách a po krvi.

Ještě dlouho si spolu tak povídali beze slov. A ani jeden z nich si nevšiml, že jsou celou dobu na zemi nedaleko vánočního stromku, právě pod snítkou jmelí, již Harry celý večer nenáviděl.

 

Došlo mu to přibližně o hodinu později, když Ginny odešla zkontrolovat Percyho. Lehl si na záda na podlahu a tiše se zasmál. Prohmátl si prsty čelist a jazykem přejel zuby. Zdálo se mu, že se jeden trochu kýve, ale bylo mu to úplně jedno. Koho by to napadlo, jak báječným dárkem k Vánocům může být rána do zubů? Trochu zaklonil hlavu, aby viděl na vánoční stromek, a z celého srdce si přál pro Tonyho, aby se i on dočkal téhle chvíle štěstí. I kdyby jen nakrátko. Protože měl pravdu. Bylo lepší ji žít alespoň okamžik, než ji neprožít nikdy. Přemítal o tom, co všechno se stihlo stát za jediný den, a pomyslel si, že teď už ho nic nemůže překvapit. Vtom se z domu někde blízko ozvala slabší rána, spíš jen výraznější klepnutí, a dřímající Klofan polekaně vřískl.

Vmžiku byl Harry na nohou s hůlkou v ruce. Vyběhl do haly a pohlazením hipogryfa uklidnil. Klofan ještě rozladěně zabroukal a přitom se otáčel ke dveřím do pokoje.

„Klid, já se tam podívám,“ řekl mu tiše.

Pak rázně dveře otevřel.

V krbu s římsou ověšenou regimentem vánočních punčoch tiše praskal oheň a zlatavě prosvětloval tmu. V pokoji nikdo nebyl. Možná nějaké smolné poleno, pomyslel si. Už chtěl odejít, ale pak si všiml, že jedna z punčoch leží utržená na podlaze, obtěžkaná velkým dlouhým balíkem velmi specifického tvaru.

Na okamžik zapomněl dýchat. Popošel blíž, aby se podíval, pro koho ten dárek je. Na punčoše byl vyšitý monogram HP. Rychle si v duchu přeříkal jména všech přítomných, ale pokud si Hermiona nezměnila příjmení, pak ten balík patřil právě jemu. Tak proto ty její nenápadné výzvědy! Nechtěl dárek rozbalit, ne bez ostatních, ale nedočkavá touha se ujistit, že je uvnitř to, co si myslí, byla silnější než předsevzetí. Opatrně, aby to pak nikdo nepoznal, mírně odchlípl obal, a vzniklou škvírou prsty nahmatal lakované dřevo. Skutečně to bylo koště! Radostí se skoro zalykal. Potom si všiml, že z papíru vyčnívá dopis. Napadlo ho, že bezpochyby bude od Lupina. Opatrně dopis vytáhl a potom s otevřenou pusou nevěřícně koukal na řádky, které rozhodně nečekal. Tiskacím písmem tam stálo:

 

Drahý Harry,

madam McBrideová se nechává ptát, zdali už svítá. Ten zub máš prasklý a Ginny by se na něj měla podívat. Ale neměj obavy, bude stačit jednoduché kouzlo.

Je mnoho věcí, které ti chci říct. Bohužel, oba víme, proč to nesmím udělat. V jednom však mohu učinit výjimku a vím, že tě to potěší. Tvé ušlechtilé přání – poslední zpráva Jeanine Clair – se skutečně dočká svého naplnění. Na krátkou, neskutečně krásnou chvíli naprostého štěstí. Bude to vykoupeno dlouhým čekáním, utrpením a bolestí, avšak ničeho z toho nebude Tony litovat.

 

Tvůj přítel – „Temný přízrak“ – Black

 

P.S. Doufám, že mi odpustíš, že jsem si bez Tvého svolení vypůjčil Tvé koště a vyměnil je za jiné. S díky vracím a přeji Ti krásné Vánoce.

 

Přečetl si to ještě dvakrát, potom dopis upustil a s téměř zběsilou vervou začal trhat papír obalu, dokud z něj nevysvobodil jeho obsah – Kulový blesk od Siriuse. Jen teď na něm místo šedého pera hipogryfa bylo přivázáno pero zlaté, Fawkesovo.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


7 x komentář to “91. Alespoň na malou chvíli”


  1. ElzaNo Gravatar — Únor 7, 2015 @ 13:19

    Magnas, Ty… Ty… Ty… potvůrko! Děkuji velice za další kapitolu, byla krásně hořkosladká. Teorií mám tolik, že už mi delší dobu přetékají z hlavy.
    Jinak: synci objevili HP 5 a 1/2 a čtou mi ho večer před spaním (za hurónského řevu). Dokonce si za noťas postavili z každé strany jednu lampičku, aby to mělo správnou atmosféru (doplněk ke svíčkám). Doufám, že Tě to potěší. :roll:

  2. YettaNo Gravatar — Únor 7, 2015 @ 17:06

    Tak tenhle darek k Vanocum je doslova BOMBA :D Podobnou pointu jsem sice prepokladala, ale necekala jsem, ze to bude tak emotivni a jak pise Elza, horkosladke. Vzdycky mi vyrazi dech, ze pres naivni potterovskou formu a snahu o strucnost s takovou lehkosti dokazes vykreslit tolik komplikovanych povah a citu. Nejsem si ted jista, ci vztah me dostal vic.

  3. MagnasNo Gravatar — Únor 7, 2015 @ 21:50

    2 Elza : Proč potvůrka?
    Za něžné terorizování HP 5 a 1/2 se ti omlouvám. Radost z toho mám, protože to bylo vytvořeno pro dítě a je potěšující, že to nějaké dítě louská. Ale zároveň jsem si vědoma brutálních nedostatků a s přihlédnutím ke tvému smajlíkovi chápu, že trpíš :c))

    2 Yetta : Díky za mnohonásobnou pochvalu, ale povahy a vztahy se píší samy bez mého přičinění, nad čím se intenzívně potím je ta “stručnost” a stylově čisté to bohužel není. Nos tedy moc zvedat nebudu, tím spíš, že za příští kapitolu mě zlynčuješ :c))

  4. YettaNo Gravatar — Únor 8, 2015 @ 19:01

    Myslim to vazne, kocko. Ale jestli mas v planu zahubit drahouska Severuse, tak si me neprej.

  5. LuckyNo Gravatar — Únor 9, 2015 @ 1:47

    Ahoj Magnas, snad se neurazis, ale mas tam chybu. V GB se slavi az na Bozi hod a je to naopak, napred rano darky a pak jidlo (spis obed nez vecere). Jinak super. V hodne ohledech me tady docela dost vzal Tony. GW!

  6. MagnasNo Gravatar — Únor 9, 2015 @ 20:35

    Lucky, urazena nejsem, jen mam chut te skrtit jak Homer Simpson Barta a rvat : Ty jeden mrnavej… proc jsi to nerekl driv ?!!
    Jak sam(-a) vidis, tak GW to moc neni :c/ Nejvic me na tom stve, ze to vim, ale nejak mi to vypadlo z hlavy. No, nejak se s tim popasuju. Jeste nevim jak, ale ono to nejak dopadne :c))

  7. LuckyNo Gravatar — Únor 23, 2015 @ 0:47

    Ahoj Magnas, klidne skrt, ja to unesu :lol: Driv jsem to nerek, protoze jsem tu nebyl. Neboj, ted vzdycky reknu hned. Jinak se mi zda, ze jsi to vyresila v pohode.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: