svicka
Leden 2015, Magnas


V

kuchyni všichni napjatě čekali a ohlíželi se ke dveřím, kde hlídkovala dvojčata.

„Už jdou,“ zahlásil Fred. Vzápětí se nevěřícně naklonil do haly.

„A vedou ho sebou,“ doplnil zaraženě George.

Muriel mezi nimi prošla jako mezi čestnou stráží, sebrala ze své židle nenadšeného Frankensteina a nevzrušeně usedla ke svému talíři.

Pak se objevili i Harry s Billym. Mezi sebou napůl vedli, napůl nesli špinavého mladého muže se zářivě karmínovým otiskem ruky na tváři. Ten se snažil rozkoukat ve světle a mumlal: „Ron nesmí umřít… Ron nesmí…“ Pak vytřeštil oči, vykřikl: „Ginny!“ a omdlel.

„Myslím, že jsme komplet,“ pravil suše Billy.

Šokovaná Molly s otevřenou pusou neduchaplně přikývla, zírala na mladíka a přitom ho představila těm, kdo ho neznali. „To je… náš syn. Percy. Myslím.“

Artur se nejistě zamračil a ostatní se zatvářili rozpačitě.

Harry pomohl Billymu dostat Percyho na židli. Jediná volná byla ta jeho vedle Muriel, takže mu zároveň svitla naděje na dostatečnou výmluvu pro to, aby mohl odejít. Ovšem trochu se to zkomplikovalo.

Tony vyběhl z kuchyně pro Ginnyin kufřík s lektvary a Ginny začala bratra probírat. Přitom stála těsně vedle Haryho, který Percyho držel, a jak bratra prohlížela, občas se Harryho nechtěně dotkla. Aby toho nebylo málo, zlomyslný Osud zařídil, že právě tady zůstalo ve vzduchu trčet jmelí, které, když byli ve sklepení, někdo zastavil.

„Ginny,“ zablekotal Percy a omdlel znovu.

Prohlédla bratrovi hlavu. „Jen rozseknutá kůže a trochu se praštil do hlavy,“ řekla směrem k rodičům, kteří se z toho nenadálého shledání ještě nevzpamatovali. Zadívala se na Percyho zrudlou tvář a pohledem se zeptala Billyho. Ukázal na pratetu. Ginny překvapeně zvedla jedno obočí a jala se zkoumat bratrovy ruce a hruď. Přitom se trochu sehnula.

Harry, pod záminkou zájmu o Percyho stav se sehnul k ní. Srdce mu pádilo jako mustang v trysku. V duchu poslal do háje Tonyho, Voldemorta, i celý svět; toužil jen po tom ji obejmout. Sklonil se ještě trochu níž a pomyslel si, že jestli hned něco neudělá, tak z její vůně jistojistě zešílí, když vtom se narovnala. Křuplo to, svět se trochu zhoupnul, rozmazal se a rty mu zalilo horko. Pak to cvaklo, jako když sklo v tenké obroučce dopadne na zem.

„Promiň, Harry, promiň,“ zděsila se. Zahlédl rozmazaný stín, jak mu před obličejem mávla hůlkou, aby mu zastavila krev z nosu a přitom v obličeji cítil její dech. Slyšel Hermionu, že mu kouzlem opravuje brýle a pak mu je i někdo podal.

Trochu otřeseně si rukou utřel zakrvácenou pusu a bradu. „To nic, měl jsem dávat pozor,“ řekl a zamračil se na Tonyho, který se právě vrátil s kufříkem. Podíval se na půjčenou košili, před okamžikem ještě čistou, teď na prsou hutně zkropenou krví, která na tmavomodrém podkladu připomínala šípkovou omáčku, pak pohlédl na Billyho, aby se ujistil, že Percyho sám udrží, a dodal: „Skočím se umýt.“

Když se pak ve starobylé koupelně oplachoval, připadal si jako hlupák. Voda byla ledová, až skoro štípala, ale bylo to tak příjemné a uklidňující, že ji nabíral do dlaní a nořil do ní obličej i poté, co už všechnu krev smyl.

Někdo na něj zaklepal. „Harry? Můžu dál?“

Byla to Hermiona.

„Jasně!“ odpověděl, a když vešla, hned ji ujistil: „Jsem v pohodě.“

„Fajn,“ usmála se a podala mu další čistou košili. Podle zastaralého střihu a míry oprání nejspíš dřív patřila mrtvému prastrýci Biliusovi. Byla režně bílá, o číslo větší a Harry už ji tu párkrát na někom viděl.

Poděkoval pokývnutím a zeptal se. „Jak to tam vypadá?“

„Percy stále padá do mdlob a zdá se, že…“ rozpačitě zaváhala, nevěděla, jak to s citem říct.

„Že mu trochu straší na cimbuří?“ napověděl jí a prstem u spánku naznačil kolečko.

„Tak nějak,“ připustila. „Asi ho přenesou do pokoje na pohovku.“

„Fajn.“ Vlastně to docela přivítal a ani se moc nestyděl, že je to na Percyho úkor. Koneckonců – byl to Percy. Ale hlavně to byl další dobrý důvod se odsud vytratit, takže si hned o něco klidnější začal košili převlékat.

Pomohla mu s knoflíčky na manžetách, přitom se tajuplně usmívala a pak nečekaně řekla: „Jsem tu ale ještě kvůli něčemu jinému. Já, víš… mám pro tebe dárek. Tedy hlavně pro tebe. Jen… má to trochu háček.“

„Dárek?“ Začal panikařit. „Ale já pro tebe žádný nemám. Pro nikoho.“

Hermiona vykulila oči. „Blázníš? Už jsi nám ho dal. Živého Rona. Žádný jiný dárek bych nechtěla! Ty bys snad vyměnil Ginny za samozapisovací brk nebo voňavé mýdlo?“

„Za nic na světě!“ zhrozil se a nechápal, jak ji něco takového vůbec mohlo napadnout. To byla skutečně absurdní představa. „Tak jaký háček?“

„Aby stál opravdu za to, potřebovala bych ti ho dát ještě dnes večer. Vlastně by to bylo ideální hned, protože si kvůli tomu chci něco půjčit a včas to vrátit.“

„V tom nevidím problém,“ řekl Harry, ale hned z jejího výrazu pochopil, že u jednoho háčku nezůstane. „A?“

„A… nebylo by to tady,“ vymáčkla se konečně Hermiona. „Stačí na to jen chvilka. Ale… možná to bude trošku nebezpečné.“

„Trošku? Jestli mě to odsud dostane, tak půjdu klidně i do Voldemortova hradu.“

Hermiona ztuhla, pak zvedla bradu a řekla: „Beru tě za slovo.“

Vrátili se spolu do kuchyně. Vládl tam trochu chaos, protože odsud zrovna Billy s Tonym a dvojčaty vynášeli Percyho, přičemž Molly s Arturem i zbytek společnosti byli vývojem událostí značně zaskočení. Hermiona šla něco pošeptat do ucha Ronovi. „Dvacet minut,“ zavrčel Ron. „Ne víc. Jinak si půjčím od bráchů koště a půjdu vás hledat.“ A probodl Harryho svým ještě stále komicky rozostřeným pohledem.

Pak se sehnula k uchu Diovi. „Jasně, jak jsem slíbil, je na věšáku,“ odvětil Dioxinus.

Oblékli se, Hermiona mu podala Ronovo koště a vyšli před dům.

„Kam teď?“ zeptal se podobně jako při jejich roznášce novin.

„Maskování,“ nařídila. Poslechl. „Teď vzhůru,“ řekla pak. Opět poslechl. Ve vzduchu se k němu i s koštětem přitiskla a zahákla se mu za loket.

Byl z toho zmatený, ale už i silně zvědavý. „Tak kam?“ zeptal se.

„Sám jsi to řekl. K Voldemortovi,“ odpověděla s vítězným úsměvem.

„Počkej, nemyslel jsem to vážně,“ přiznal ohromeně.

„Ale já ano,“ řekla rozhodně. „Bohužel nevím, kde to je, tak je to na tobě. Vezmi nás, co nejblíž to půjde.“

Harry z toho byl v šoku. „Vážně vážně?“ ujišťoval se.

„Absolutně.“

Zaraženě se na ni po očku podíval, pak se podmračeně zamyslel, kam by bylo nejvhodnější se přemístit, a soustředil se na kouzlo.

O vteřinu později už se vznášeli nad dalekým lesem.

„Už jsme tady?“ zeptala se šeptem Hermiona rozčarovaná tím, že kromě zalesněných kopců a skal nic zvláštního nevidí, a pustila se ho, protože s rukou pod jeho loktem by nemohla v případném boji ani pořádně zamířit.

„No… jo,“ přikývl Harry. „Je to támhle, jak vystupuje ta skála,“ ukázal rozpačitě, přitom zvažoval, jestli mu znalosti z profesorových knih mohou stačit, aby část Voldemortovy ochrany zrušil. „Myslím, že Brumbál použil tohle… ale je to bez záruky,“ vybavil si povědomé kouzlo z POJEDNÁNÍ O ODKLÍNÁNÍ, aneb jak kletbu odhaliti a posléze podpořiti či zneškodniti a začal tichým šepotem čarovat.

Arcanum, quod est pro oculos abditum…“ Při balancování na koštěti to nebylo snadné. Kouzlo bylo dost náročné na správné tahy hůlkou a nesmělo se při něm zaváhat, naštěstí se dlouhá magická formule zapsala Harrymu do paměti tak dokonale, až tím byl sám překvapený. „…et nunc conspicuus erit!“ skončil téměř bez dechu.

Na pozadí jasného nočního nebe posetého hvězdami se před nimi otevřel děsivý výhled na temnou siluetu hrozivého hradu Pána zla slabě ozářenou ohni u rozšklebené brány a na ochozech. Na nejvyšší věži vlála vlajka se zářivým znamením zla.

„Takhle nějak jsem si to přestavovala,“ vydechla trochu vystrašeně Hermiona, přitom s očima rozšířenýma více zájmem nežli děsem sledovala Mozkomory křižující kolem hradu. „To vůbec nebylo špatné, Harry,“ řekla uznale. Vlastně se zdálo, že jí jeho kouzlo překvapilo víc než sídlo Pána zla.

„Dál už nemůžeme, všude jsou tam hlídky,“ upozornil.

Z lesa se ozvalo vlčí zavytí.

Ošila se, aby ze sebe setřásla nepříjemný pocit a pohledem si přeměřila vzdálenost: „Tady to bude fajn.“

„Co teď?“

„Teď ten dárek.“ Jednou rukou se držela koštěte a druhou si opatrně přetáhla přes hlavu jakýsi řemínek. Ukázalo se, že je to Stopečkův fotoaparát. „Na, vezmi si ho. Jestli to vyjde, možná se o to budeš chtít podělit.“

Sundal si na to rukavice. „Dobře. Ať je to, co je to, doufám, že víš, co děláš.“

„Jen… kouzlo,“ usmála se na něj nejistě. „A vlastně tak úplně přesně nevím, co dělám,“ přiznala nečekaně. „Neměla jsem možnost si to ověřit. Ne v takovém… rozsahu.“

„Rozsahu?“

Neodpověděla, namísto toho si trochu lépe usadila hůlku v prstech a soustředěně se zahleděla před sebe. Po několika nekonečných vteřinách, v okamžiku, kdy se nervózní Harry začal nadechovat, aby se jí opatrně zeptal, o jaké kouzlo půjde, rozhodně hůlkou švihla dopředu a tlumeně vykřikla:

„Potens vigorbonum!“

Harry si okamžik musel zaclonit oči, protože to vypadalo, že na noční hvězdné obloze vybuchlo slunce…

… a pak prudce roztáhlo kolosální křídla.

„Vyšlo to,“ řekla rozrušená Hermiona. Znělo to trochu udiveně.

„To tedy,“ řekl nepřítomně Harry zírající naprosto užasle na hrad a ve sklech brýlí se mu zrcadlil odraz obrovitého zlatého Fénixe, který jako by právě cupoval děsivou vlajku se znamením zla.

Podívala se na Harryho a šťastně zazářila. „Krásné Vánoce, Harry,“ usmála se na něj.

„Jak… jak jsi to udělala?“

 „Vlastně to bylo docela snadné,“ vrátila se Hermioně její sebejistota. „Ani já jsem neměla možnost koupit dárky a chtěla jsem ti dát takový, který… já nevím, potěší tě i povzbudí. Tak mě napadlo, že možná nejsem o tolik hloupější než Voldemort a začala jsem vymýšlet kouzlo pro znamení dobra. Napřed mi to moc nešlo, ale potom… Myslím, že se to podařilo.“

„Ty a hloupější? Ani omylem.“ zasmál se Harry, ještě stále s očima navrch hlavy se podíval k hradu a pak tu scenerii vyfotil. „Co myslíš, bude mít i Voldemort takovou radost?“

„Obávám se, že už ji má,“ zvážněla a ukázala k věžím, kde se najednou vyrojilo trojnásobné množství hlídek, včetně letek Smrtijedů. Naštěstí byli Voldemortovi služebníci ještě příliš splašení překvapením a oslepení obrovitým zlatým přeludem, než aby byli schopní cíleně pátrat po nepříteli. „Měli bychom zmizet.“

„Dobře,“ řekl Harry, ale pak se zarazil. „Myslíš, že bys to zvládla ještě jednou?“

„Věřím, že ano,“ řekla přesvědčeně.

„Ale má to háček. Bude to trochu nebezpečné,“ zazubil se na ni.

Rošťácky se jí blýsklo v očích. „Beru tě za slovo.“

„Tak zavři oči,“ nařídil a chytil ji za loket.

A o zlomek okamžiku později svolil: „Teď už je můžeš otevřít.“

Vznášeli se nad okrajem úplně jiného lesa na dohled zasněženého kolejiště a za velkým zamrzlým jezerem před nimi do tmy zářil jiný hrad, plný vzpomínek a přitom nedostupný, až jim z toho oběma zatrnulo u srdce.

Hermiona vzdychla. „Tak přesně takhle jsem si to představovala.“ Potom se podívala na Harryho. „Jen jsem se bála, že tě to nenapadne.“

„Ani tady už nemůžeme blíž. První hlídky jsou už u přístaviště a podívej,“ ukázal na temné rozevláté tvory, které se občas mihly vzduchem kolem hradu. „Jsou i tady.“

„Jasně. Tady je to fajn. Připravený?“

„Skoro.“ Harry sejmul krytku fotoaparátu. „Už.“

Hermiona se rozpřáhla hůlkou. Pak se zarazila. „Ne, zkus to ty. Koneckonců je to tvůj dárek. Ale tentokrát se snaž vyslovovat naprosto přesně. Věř mi, nedopadlo by to dobře.“

Trochu zapochyboval, ale byl tak nadšený, že se ani nebránil a kývl. Dokonce si pamatoval i Hermioninu kouzelnou formuli. Několikrát se zhluboka nadechl, pevněji se chytil koštěte a švihl hůlkou.

„Potens vigorbonum!“

Napřed se nestalo nic. Po chvilce to nad bradavickými věžičkami jen bliklo, jako by si noční nebe zlatě pšouklo. Harry zklamaně vzdychl a omluvně se otočil na Hermionu. Vtom hvězdnou oblohu rozzářilo silné zlaté světlo a nad školou rozepjal perutě obrovitý fénix.

Hermiona se šťastně zasmála.

Jako by se vrátil Brumbál, pomyslel si Harry ohromeně a s údivem krátce pohlédl na hůlku ve své ruce, jako by nemohl uvěřit, co právě dokázal. Fascinovaně pozoroval zářící symbol Řádu vznášející se nad hradem, jako by jej chránil, a úplně zapomněl na čas.

„Harry, budeme se muset vrátit, nebo se Ron zblázní strachy,“ zatahala ho Hermiona za rukáv. „A jestli to chceš vyfotit, tak by sis měl pospíšit, Snape to tak dlouho nenechá.“

„To asi ne,“ uznal Harry. Udělal fotku a pak směrem k Bradavickému hradu s úšklebkem utrousil: „V tom případě – Krásné Vánoce, Severusi Snape.“

 

Ředitel bradavické školy vyšel na nádvoří. Kráčel tak rázně, že jeho černý hábit pleskal jako dračí křídla. Vzhlédl k nebi a sevřel rty.

Současně s ním sem přibíhalo těch několik málo studentů, kteří tu zůstali přes vánoční svátky, téměř všichni už v pyžamech a županech, dobíhala většina profesorů a z různých stran sem spěchaly bystrozorské hlídky.

„Všichni okamžitě zpátky do hradu!“ zařval Snape rozčíleně. „Ihned! Je pět minut po večerce.“

„Nevěděla jsem, že večerka se vztahuje i na členy sboru,“ řekla uštěpačně Poppy Pomfreyová.

Maličký Filius Kratiknot odtrhl oči od oblohy. Měl v nich slzy dojetí a hněv. „Havraspárští jsou tu se mnou!“ řekl Snapeovi v ostrém vzdoru. „Jako profesor a ředitel koleje mám na takové rozhodnutí právo. Studenti přece běžně absolvují hodiny noční výuky, takže to berte jako doplněk studia.“

Obočí ředitele školy se srazilo u kořene hákovitého nosu tak prudce, že si málem vyměnilo místo. „I kdybych pominul, že jsou prázdniny, tak si nejsem vědom toho, že byste byl kvalifikován k výuce Astrologie nebo Nočního bylinkářství,“ odsekl zlostně Snape. „A patrně vám uniklo, že já jako ředitel školy mám právo vaše rozhodnutí zrušit. Takže odveďte své studenty. Ihned! Všichni!“

„Snad by to šlo i mírněji, Severusi,“ řekla mu odměřeně profesorka McGonagallová. „Kdyby pro nic jiného, tak proto, že jsou Vánoce. Ovšem to zřejmě uniklo vám.“

Snape po ní sekl temným pohledem. Zjevně chtěl něco arogantně vyštěknout, ale po tváři mu náhle přejel stín bolesti a toho zaváhání využil exotický profesor.

„Nesmíte to tak prožívat, drahá kolegyně,“ řekl Al-Terego pohrdavě. „Uvědomte si, že tohle –“ ukázal k nebi „ – může klidně znamenat boj. Kdo ví, kdo to má na svědomí? Žádné hloupé datum, které se na mnoha místech světa ani neslaví, nám nezaručí bezpečí.“

Pohlédla vzhůru a viděla, že stejně jako se na nádvoří srocovaly hlídky, na nebi se pod zlatým fénixem houfovali Mozkomoři a postupně slétali blíž k zemi.

„Jistě,“ řekla naoko dotčeně a rozhlédla se po ostatních. „Už odcházíme.“

Před vchodem se k ní přitočila Poppy. „Nádhera,“ špitla potěšeně. „Senzační vánoční překvapení. Kéž by to viděl Albus! Klidně se s tebou vsadím, že to má na svědomí Potter.“

McGonagallová se jemně usmála. „Pokud ne on, tak Grangerová. Je dostatečně chytrá a nadaná na to, aby něco takového vymyslela. Napadli mě i Frederik a George Weasleyovi, ale to by to asi bylo poněkud… hlučnější.“ Ohlédla se přes rameno na nádvoří.

Severus Snape si bezděčně promnul bolavé předloktí a vztekle švihl hůlkou k nebi. Počkal, až se znamení dobra, zlatý fénix, rozplynulo, a teprve pak se vydal směrem pryč.

 

Pán zla zařval silou rozlícené bestie. Kamenné stěny okolních budov si ten křik mezi sebou ještě několikrát předaly ozvěnou a ohně v železných koších, osvětlující hrbolaté nádvoří, vystrašeně zaplápolaly. Stáhl zvednutou bledou ruku třímající hůlku a rozhlédl se po svých stoupencích, kteří v uctivé vzdálenosti stáli na nádvoří s ním. Jeden udělal tu hloupou chybu, že Temnému lordovi bojácně nabídl pomoc. Nenávistné kouzlo ho zvedlo vysoko do vzduchu, třísklo s ním o zem o mnoho metrů dál a zlomilo mu vaz. Pak Voldemort znovu prudce zvedl ruku k nebi a vykřikl: „Morsmordre!“

Od brány sem v tu chvíli přispěchal další z jeho služebníků.

„Trochu pozdě, Severusi,“ zasyčel Voldemort.

„Měl jsem k tomu vážný důvod,“ řekl Snape a pohlédl k nebi, kde se právě v nazelenalém dýmu rozprostřelo veliké znamení zla a zatřepotalo špičkou rozeklaného jazyka jako had.

„Důležitější než já?“ Voldemortův pohled se nebezpečně zúžil a nebylo pochyb, že jen vteřiny a správná odpověď rozhodnou o Snapeově životě nebo smrti.

Snape se mu podíval do očí a jen prstem ukázal k nebi. „Stejně důležitý.“

Voldemort ztuhl. Pak se zeptal: „Jenom to?“

„Ať to byl, kdo chtěl, víc si nedovolil. Ovšem nesu i další špatné zprávy,“ řekl Snape, vytáhl ze svého hábitu nejnovější číslo ilegálních novin a nastavil svému pánovi úvodní stranu.

Voldemort se podíval na fotku, pak na titulek, potom mu pohled sklouzl o kousek níž a vytrhl Snapeovi noviny z rukou.

V textu nedlouhého článku se černaly dva tučné půlpalcové řádky. V jednom se psalo:

Největší tma je před úsvitem.

A ve druhém:

Tik – tak.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


5 x komentář to “90. Vánoční dárek”


  1. ElzaNo Gravatar — Leden 31, 2015 @ 15:05

    Ha! Identitu návštěvníka jsem odhadla dobře (tentokrát mnoho možností nebylo). Se mu nedivím, že je tak zruchlý - však mě, chudáček, Ginny za mrtvou, to teď musel také nabýt dojmu, že to má sám za sebou. (Ne že bych ho litovala.)
    „Že mu trochu straší na cimbuří?“ - Toto rčení budu používat taky. (Harry, a snad i Magnas, promine.)
    „Vážně vážně?“ - :DDD Lakonické vyjádření!
    “…se před nimi otevíral děsivý výhled na temnou siluetu hrozivého hradu…” On byl vidět?!? Že by Voldemort na Vánoce zrušil maskování? Jako dárek sousedům, myslím… *;-)
    Minerva své studenty dobře zná.
    Člověče, mně začíná být toho Voldyho skoro líto. :-)

  2. YettaNo Gravatar — Leden 31, 2015 @ 16:08

    “Obočí ředitele školy se srazilo u kořene hákovitého nosu tak prudce, že si málem vyměnilo místo.” :lol: Bozi! Ale jinak si myslim, ze si Snape zaslouzil vic prostoru a trochu jsi ho odbyla. Mimochodem byl to muj druhy adept na sklepniho hosta.
    Dost by me zajimalo, jak McGonagallova jinak vychazi se Snapem. Driv ho pred Harrym docela branila (u tebe) a v originalu o tom moc nebylo. Veri mu nebo ne? Chci vic Snapea! (schazi ti tu smajlik se srdickem) :mrgreen:
    S Voldyho hradem ma Elza pravdu. Harry by ho mozna mohl videt od minule, ale Hermiona??
    S ohledem na inzerovanou kontroverzi pristi kapitoly mam tip, jaky bude vysledek trojuhelniku Harry-Ginny-Tony. Jestli to tak je, tak mi zacina byt lito… nekoho uplne jineho nez Elze :D

  3. YettaNo Gravatar — Leden 31, 2015 @ 16:10

    Mrkni se do nastaveni na users, cicham technicky problem, vic postou.

  4. MagnasNo Gravatar — Leden 31, 2015 @ 17:58

    2 Elza : Aaaa sakra. Voldy by měl hrad pro všechny teprve zviditelnit. Uhm, nějak z toho vybruslím.
    Po božíhodové kapitole “Nebezpečná zrůda” už ti Voldyho snad tolik líto nebude.

    2 Yetta : Víc Snapea bude, neboj :c))

    EDIT: Tak ze zádrhelu s viditelností hradu se snad podařilo vybruslit se ctí :c))

  5. ElzaNo Gravatar — Leden 31, 2015 @ 22:45

    to Magnas: Dobré řešení. Dokonce vím, nač si Harry vzpomněl, páč v poledne jsem si zrovna četla kapitolu s Brumbálovou knihovnou. :D
    Ať to píše!



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: