svicka
Leden 2015, Magnas


P

aní McBrideová si kriticky prohlédla kompozici z chvojí a břečťanu naaranžovanou v korbelu, upravila ještě pár větviček a začala na ni rozmísťovat několik ozdob půjčených od madam Rafterové. Nebyl to sice stromeček, ale bylo to vánoční a hezké. Půjčila si i damaškový ubrus a několik kousků svátečního porcelánu, za nějž se musela nahluchlé vdově zaručit vlastním životem, duší a několika kouzelnickými mincemi z bohatě zásobeného váčku, jímž ji její „drahý prasynovec“ vybavil. Když skončila s dekorací, z krabičky cukroví koupeného u pekaře vytáhla zázvorovou sušenku, a zatímco ji ochutnávala, přemýšlela, na co ještě zapomněla. No samozřejmě – punčochy! Co by to bylo za Vánoce bez punčoch na krbové římse?

Měla připravené tři. Věděla, že do rána se v jedné objeví šikovná kapesní souprava na čištění dýmky (s tím jí pomohla paní Rafterová). Ve druhé malá hebká deka. Každý přece ví, že se všechny malé lidské bytosti rády tulí do své deky a na stará kolena se k tomu vrací pro zahřátí, takže s trochou dobré vůle by to mohlo platit i pro jiné malé a staré tvory, no ne? A ve třetí punčoše bude zelený hřebínek do vlasů, který bude krásně ladit k šedinám a snad jí pomůže si na ně snáz zvyknout.

Velice toužila obdarovat i Harryho, ale nesměla to udělat. „Vím jistě, madam McBrideová, že Harry dostane hned několik dárků,“ ujistil jí včera s úsměvem Black. „Ovšem vy už jste mu dárek dala, velký, a nejen jemu, přísahám.“ Víc už jí k tomu nechtěl říct, jen se spokojeně culil.

„Ach, Harry,“ povzdechla si ustaraně, zatímco na krbovou římsu věšela poslední punčochu. „Co teď asi děláš…“ Nato sebou trochu polekaně trhla, neboť z krbu vyletěla rulička novin a přistála jí za kotníky.

 

„Kam teď?“ zeptal se Harry Hermiony. Vznášeli se na košťatech nad střechami Godrikova Dolu nedaleko kostela. Bylo odtud vidět na všechna místa, která tu pro něj něco znamenala, a až teď mu došlo, že mu tu noc co noc létaly nad hlavou dvojice přátel a roznášely noviny stejně jako teď on.

Podívala se na kostelní hodiny, které ukazovaly, že se blíží osmá večerní, pokrčila rameny, usmála se a řekla: „Večeřet a začít si užívat Vánoc.“

Představa tepla a něčeho teplého do žaludku byla víc než lákavá. Byl promrzlý až na kost, cit v nohou ztratil už někdy ve Starém Plesnivci, zato ho parádně bolel zadek, a zmrzlé prsty, kterým už ani rukavice dávno nepomáhaly, odmítaly poslouchat, přestože jim domlouval. Jenže neměl chuť cokoli slavit. Trpěl už jen z představy, že by se měl u stolu dívat na Ginny a Tonyho, jak se o sebe opírají, všelijak dotýkají a smějí se na sebe… Navíc poprvé pro nikoho z přátel neměl vůbec žádný dárek. Podíval se na konec vsi a pomyslel si, že nejraději by zůstal tady, ve svém úkrytu. Pořádně by zatopil, ze zásob ve spíži by zkusil udělat nějaké trochu poživatelné teplé jídlo a Vánoce by jednoduše zaspal.

„Harry?“ připomněla se Hermiona.

Samozřejmě, musel jí doprovodit, nemohl ji nechat samotnou. To by mu Ron neodpustil a neodpustil by si to ani on sám. Navíc musí Ronovi vrátit koště. Koneckonců může se s ostatními alespoň pozdravit a pak se na něco vymluvit. Tak přikývl a právě když začaly odbíjet hodiny, oba ve stejném okamžiku zmizeli.

Ukázalo se, že dorazili mezi posledními. Už scházela jen dvojčata a Dioxinus s Bertičkou, kteří slíbili přijít ‚na kus řeči a pár koled‘. „Bohudík, že jste tady,“ řekla Harrymu Tonksová. „Už s ním nebylo k vydržení. Chodil tu jak tygr v kleci a jen se pletl pod nohy.“ Narážela tím na Rona, který Harryho místo pozdravu zpražil nasupeným pohledem a teď si majetnicky objímal Hermionu, ani ji nenechal vysvléknout si kabát.

„Zdrželi jsme se u pana Sauciera, teď už tam snad bude klid,“ řekl Harry a usmál se na Klofana, který měl kolem krku uvázanou barevnou stužku s kouskem chvojí a očividně ještě nevěděl, jaký k tomu zaujmout postoj.

V kuchyni kromě přátel čekal plný stůl, při zdi se vznášel nazdobený vánoční stromeček a nade dveřmi levitovalo nezbytné jmelí. To poslední Harry zjistil přesně v okamžiku, kdy vcházel a málem se srazil s Ginny. Podívala se na něj, pak jí na okamžik pohled vystřelil vzhůru k té vznášející se snítce a na kratičkou chvilku se zdálo, že ho osloví, jenže pak mu uhnula z cesty.

Samozřejmě, jak jinak? Podíval se na Tonyho, který se na něj jemně usmíval, jako by si vůbec nepřipouštěl nebo neuvědomoval, jak ohavný podraz udělal. Vždyť ten zmetek se tvářil, jako kdyby snad za to ještě čekal pochvalu! Harrymu rázem přestala být zima, protože mu hněv rozproudil krev.

„Hned ti přinesu něco čistého suchého na sebe,“ hnala se k němu Molly. „V tomhle zůstat nemůžeš.“

„Ne, díky, já se dlouho nezdržím,“ snažil se odmítnout Harry. „Chci se ještě podívat za Abem, neměl by být o Vánocích sám. A rád bych navštívil i Hagrida.“

„O Aberfortha se postarají Rosewoodovi. Mluvil jsem s Babčou,“ upozornil Billy. „A Hagrid dneska návštěvy nečeká. Tedy, no, myslím lidské.“

Únik nevyšel, takže se Harry o chvíli později vracel do kuchyně prohřátý horkou sprchou a oblečený do o obnošených, ale čistých kalhot a tmavomodré košile ze zásob pratety Muriel.

Už tu byl i Dio s Bertičkou a Ron se zrovna rozčiloval. „To není fér. Vždyť jsem si s bráchou neměl možnost ani promluvit.“

„Drahoušku, když tam za ním táta byl, vůbec Charlieho z té dračí rezervace nechtěli pustit,“ vysvětlovala mu Molly. „Nějaká dračí samice tam zrovna hlídá vejce a nikoho jiného než tvého bratra nesnese poblíž.“

„Maďarský trnoocasý,“ řekl Artur na vysvětlenou. „Má teď choutky, ovce ani kozy jí nejedou. Sežrala mu kolegu, tak teď mají podstav. Nejsou lidi.“

Molly se na okamžik zarazila. Pak se zatvářila, jako by v duchu nad nějakou myšlenkou mávla rukou a pokračovala: „Charlie utekl, aby se sem za tebou dostal. Jakmile jsme měli jistotu, že se z toho vykřešeš, musel se vrátit.“

„Jsou Vánoce,“ brblal Ron trucovitě. „Myslel jsem, že se sem vrátí.“

„Dokud se ta drobotina nevyklube…“ pokrčil Artur rameny.

„Doufám, že sem nebudete chtít přitáhnout další zvíře,“ zaskřehotala Muriel.

„Co máš proti drakům? Vždyť jsou roztomilí,“ dělal si z ní Billy legraci.

Murielinu odpověď Harry už moc nevnímal. Díval se na Ginny, která pomáhala matce s posledními přípravami jídla a nevěnovala mu jediný pohled. Myslel na to, že za chvíli si vedle něj sedne a bude to symbolické, protože tak bude mezi ním a Tonym. Těsně vedle něj se budou smát a nejspíš se zase brát kolem ramen a kdovíco ještě. Cítil, že to nezvládne, a začal si přát, aby se stalo něco, co by mu odsud umožnilo zmizet, aniž by tím přátelům zkazil náladu.

„Billy, skoč se podívat nahoru, co těm dvěma tak dlouho trvá,“ zaslechl paní Weasleovou.

Hned vyskočil a nabídl se: „Já tam dojdu.“ Ale neměl k tomu už příležitost, protože do kuchyně vpluli dva identičtí elegáni, jejichž kolínská na okamžik přebila i vůni jídla a jehličí, a jedna mladá dáma, která si po sprše pomocí nůžek, kouzel nebo obojího upravila ohořelé vlasy ve slušivý krátký účes a moc jí to slušelo.

„Wow…“ vydechl Ron a hrdě se nadmul.

„Tak šup šup ke stolu,“ pobízela je Molly hůlkou a platilo to i pro Ginny.

Teď to přijde, pomyslel si Harry a jen představa Ginnyiny blízkosti mu zrychlovala tep. Ten pak zoufalstvím zrychlil ještě víc, neboť Ginny požádala Tonyho, aby se posunul, takže teď vedle Harryho seděl on.

Vtom z haly zakřičel Klofan. Neznělo to poplašně, ale ani přátelsky.

„Půjdu se tam podívat,“ vstal Harry. Příliš pozdě mu došlo, že bude muset projít za Ginnyinými zády. Bylo to mučivé být u ní tak blízko.

V okamžiku, kdy vcházel do haly, na vchodové dveře někdo zaklepal signál. Ne úplně přesně, ale velmi podobně. To byl pádný důvod pro Freda s Georgem, aby svižně vstali a k Harrymu se přidali.

Neznámý přidal zaklepání v rytmu skandování při famfrpálovým zápasu, Fred s Georgem si vyměnili potěšené pohledy a – aniž přestali mířit hůlkou k případnému útoku – otevřeli.

„Můžu jen na chvíli,“ řekl rozesmátý host s batůžkem na zádech.

„Charlie!“ zajásal Ron, když se vrátili i s nově příchozím.

„Patricia konečně usnula. Ale nejpozději před půlnocí se musím vrátit,“ řekl Charlie omluvně. Pak ukázal na masívní řetízek na zápěstí a dodal: „A jestli změní barvu, tak ještě dřív.“

„Patricia? To je to tvoje děvče?“ zajímalo Artura.

„Ne, ta dračice,“ opáčil Charlie k velkému pobavení bratrů.

„Jaká holka?“ nechápal Ron.

„Rád bych se na jaře oženil. Říkal jsem ti to, ale zrovna jsi moc nevnímal. Ovšem jestli tě to utěší, ten odstín zelené – jako kůže Velšského draka – ti šel skvěle k vlasům.“

„Sedni si támhle,“ nabídl mu Harry pohotově svoje místo vedle Rona, aby nemusel zpátky kolem Ginny a navíc se tak zbavil muk být poblíž ní. Sám usedl na poslední volnou židli po Murielině pravici. O moc si tím však nepolepšil, dokonce měl teď na Ginny s Tonym lepší výhled, o nějž, jak byl přesvědčený, ani trochu nestál.

Molly kouzlem doručila chybějící talíře, zazvonila hůlkou na skleničku, nadechla se a začala: „Děti…“ Bylo jí přitom úplně jedno, že polovině přítomných takové oslovení nepřináleželo, ani to, že Muriel, Dedalus i Andromeda s Tedem byli o dost starší než ona.

Ron a Fred s Georgem protočili oči v očekávání patetického proslovu.

„Na ty, co už tu s námi nejsou,“ ušetřil je toho pohotově Artur, pozvedl sklenici a ostatní se vděčně přidali.

Talíře se plnily, příbory cinkaly. Zatímco jedli, aniž se na tom domluvili, nepadlo ani jediné slovo o Voldemortovi, dokonce ani o novinách, místo toho si povídali o dracích, přes dračí krev se Dio dostal k poutavým historkám o nepovedených lektvarech, Andromeda vzpomínala na Vánoce svého dětství (přičemž rozumně vynechala jakoukoli zmínku o svých sestrách Narcise a Belatrix), Bertička s Molly konzultovala recept na vánoční ořechovou nádivku, Fleur popisovala vánoční zvyky její rodné Francie. Ty zaujaly Artura, ale Muriel je strhala, protože podle ní z Francie nikdy nevzešlo nic dobrého. Billy oponoval tvrzením, že to nejlepší z Francie si vzal za ženu, a tak se hovor stočil ke svatbám. Teda Tonkse zajímalo, jestli se chce Charlie ženit v Rumunsku nebo tady, ale dřív než se dočkal odpovědi, tak Fred poznamenal, že svatba je stejně jen divadlo pro příbuzné, takže je jedno, kde to bude, a George se smíchem doplnil, že podstatné je jen to, aby o to divadlo nepřišli.

Harry trpěl jako zvíře, tím víc, když se k debatě přidal Tony, začal popisovat bulharskou tradici svateb v červené barvě pro štěstí a Ginny ho vzala za ruku.

„Když už je řeč o té červené, měj trochu ohledů vůči ubrusu, drahá,“ napomenula Muriel Molly, která si v náhlém, téměř šokovaném zamyšlení na talíř nandala tolik nakládané řepy, že jí přepadala přes okraj.

„To už je dneska třetí sklenice,“ prásknul na matku Ron. „Nechápu, co ti na tom tak chutná.“

Molly zrudla.

Artur se zasmál. „A to bys nevěřil, kolik jí dokázala sníst, když –“ Zarazil se, podíval se nechápavě na svou ženu, pak na její talíř, potom zase na ni. Se široce otevřenýma očima plnýma otazníků na ni šokovaně zíral.

Molly s podivným ostychem pokrčila rameny.

Pan Weasley se zatvářil, jako by se o něj pokoušel záchvat paniky a přitom vyhrál první cenu v kouzelnické loterii. „Ale to snad… Určitě?“

Molly se mu se zvláštní něhou podívala do očí a váhavě přikývla.

Kolem stolu bylo úplné ticho, nikdo si ani pouhým odkašláním nedovolil narušit chvíli, která patřila jen těm dvěma. Nikdo, kromě Rona.

„Může mi někdo vysvětlit, co se tady děje?“ zeptal se nechápavě.

„Myslím, že to je nádherný dárek k Vánocům,“ řekl překvapivě dojatě Lupin.

„Dárek?“ rozzářil se Ron. „Jaký? Bude se mi líbit?“

„To záleží na tom, jestli bys chtěl radši bratra nebo sestru,“ odtušila suše Muriel.

„Cože? Co je to za hloupost?“ nepochopil Ron. „Jak by se to mohlo stát?“

„Pak ti to vysvětlím,“ špitla mu pobaveně Hermiona.

„No chápeš to?“ vyjekl Ron pohoršeně směrem k Harrymu. „Tak já jsem skoro umřel a oni si prostě hned pořídí –“ Víc toho říct nestihl, protože ho Hermiona moudře umlčela napřed pohledem, potom i svými rty.

To zřejmě inspirovalo naprosto vykolejeného Artura, který rychle kouzlem přivolal jmelí, aby pod ním Molly zamilovaně políbil.

„Nebyla jsem si jistá,“ řekla mu pak Molly. „Vlastně jsem si myslela… zkrátka už nejsem nejmladší. Jenže… vzpomínáš na Jeanine Clairovou? Tu herečku z divadla, kde jsme byli v létě.“

„Jistěže. Nikdy jsi mi neprozradila, co ti to tenkrát vlastně pošeptala.“

„No… už to víš. Myslela jsem na to, když tě zatkli. Doufala jsem, že ani tenhle Hydeův vzkaz se neplete, takže to musíš přežít a musíme se setkat, aby to mohla být pravda. Ale pak jsem na to úplně zapomněla… Až do teď.“

„Mollinko šmudlinko,“ řekl jí pan Weasley rozněžněle a políbil ji, tentokrát na čelo.

K Harryho zděšení pak šťastný Artur rozverně mávl hůlkou na jmelí, které díky tomu plulo vzduchem, pomalu cikcak křižovalo nad hlavami stolovníků, a ti se činili, seč mohli. V jednu chvíli to vypadalo, že si dají pusu i Fred s Georgem, ale v půli cesty k sobě si to s úšklebkem rozmysleli. Když jmelí doputovalo nad Stopečku a Sageovou, Dioxinus se trochu stydlivě Roberty otázal: „Smím?“

„No to bych prosila,“ opáčila s překvapeným úsměvem zrůžovělá Bertička.

Byla to jen nevinná pusa, snad jen o nepatrný okamžik delší.

„Miluju jmelí,“ řekl pak Dio rozpačitě, aby to zamluvil.

„Úžasná bylina,“ souhlasila Bertička. „A zajímavý zvyk.“

Muriel se naklonila k Harrymu a potichu, aby to ostatní neslyšeli, řekla: „Jsem zvědavá, kdy na to ti dva konečně přijdou.“

Harry na to neodpověděl, protože s hrůzou sledoval, jak se ta proklatá snítka začíná přesouvat nad Ginny a Tonyho. To už nevydržel a vstal od stolu. „Moc čaje,“ řekl na vysvětlenou a křivě se usmál.

V tom okamžiku z haly poplašně zakřičel Klofan a nebyl v tom ani náznak vítání. K domu se přiblížil někdo cizí.

Rázem bylo po romantice i veselí. Molly i Arturovi se v očích objevil strach, Dedalus skoro neslyšně zasakroval. V rukou všech se objevily hůlky. Billy opatrně vstal stejně jako Harry a kývl a na něj na znamení, že spolu půjdou do haly.

Najednou ze starých nástěnných hodin, které – alespoň si to Harry myslel – nikdy nešly, vyletěla dřevěná kukačka a do ticha čtyřikrát hlasitě zakukala.

„Tak to bychom měli,“ pravila spokojeně Muriel a dodala. „Doufejme, že byl jen jeden.“

„Byl?“ nepochopil Harry.

„Někdo spadl do pasti. Do čtvrté, jestli jsem správně počítal,“ objasnil mu Tony. „To je jedna z těch poblíž dveří.“

„My tam s Harrym skočíme,“ řekl Billy a prosebně se zadíval na pratetu.

„No co na mě koukáš?“ zaskřehotala Muriel. „Přece nebudu kvůli nějakému syčákovi vstávat od jídla.“ Pak se zlostně zamračila a shodila rozmazleného kocoura z klínu na zem. „Dobře, ale necháme ho tam. Tuhle večeři si zkazit nedám. Někdo mi zatím přidejte trochu omáčky.“

Tomu už se Harry nepodivil.  Dobře věděl, že vydat se do sklepení bez Muriel by bylo bláznovství. Kdo by se o něco takového pokusil, nejspíš by se už nikdy nevrátil. Ani pro starou čarodějku mnohdy nebylo úplně jednoduché dům přesvědčit, aby je pustil tam, kam chtěla.

Muriel si v hale vzala lampu, aby si nemuseli svítit hůlkami a měli je připravené k boji, zatloukla pěstí do ostění vedle Kráturovy komody, které tím otevřelo tajný vchod, a vešla do chladné chodby. Harry a Billy se jí drželi těsně v patách.

Dům s nimi trochu laškoval a několikrát je uvěznil v chodbě nebo na příkrém kamenném schodišti, že neměli kam jít dál, ale ve většině případů stačilo, aby Muriel jen zahrozila hůlkou.

„Čtvrtá… čtvrtá…“ zadumala se Weasleyovic prateta, když podobně uvázli na rozcestí chodeb. „To by mělo být tudy,“ ukázala na jednu ze stěn. Domu to překvapivě stačilo. Stěna zmizela a objevilo se další, už poslední schodiště, na jehož konci byly železem pobité dveře s několika podivnými zámky a malým průzorem se záklopkou. Ani se nezdržovala tím, že by se pokusila průzorem nahlédnout dovnitř, rovnou na dveře poklepala hůlkou. Strašidelně to zacvakalo, jak se zámky odemykaly.

Otevřela, vešla dovnitř a pak naprosto nečekaně za sebou dveře zavřela.

Harry a Billy zůstali v naprosté tmě.

„Co se děje?“ zašeptal Harry.

„Nemám tušení,“ přiznal stejně zmatený Billy.

Ze sklepní kobky se ozvalo plesknutí. Nebo spíš PLESKNUTÍ, jako by dal někdo někomu gigantickou facku a následovala tupá rána pádu.

Harry rychle našmátral dveře, prudce otevřel a ucuknul oslepený světlem lampy.

Muriel s lampou vyšla ven, zabouchla za sebou a ukázala směrem vzhůru na schody. „Stydne mi večeře.“

„Počkej,“ zastavil ji Billy. „A kdo tam je?“

„Chm. Jen někdo, kdo mi zkazil chuť k jídlu,“ opáčila zarputile.

„Voldemort?“ zeptal se naivně Harry.

„Skoro.“ Otráveně se ušklíbla, vzdychla a znovu dveře otevřela.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


4 x komentář to “89. Tajemství řepy a velký třesk”


  1. YettaNo Gravatar — Leden 24, 2015 @ 11:13

    :-D Dokonale! Kdyby me nekdo videl, jak to ctu, musel by si myslet, ze mi hrablo. Pocitam, ze se mi v obliceji vystridaly vyrazy vsech postav, za doprovodu nevericneho nebo vychechtaneho : Heh…”
    Artur je zlaticko a Ron opet nezklamal. Cim dal vic me ale dostava Muriel. Ta nesnesitelna baba ma neco do sebe. A Mary je sladka. Predpokladam, ze jako zdravotnice delala u deti.
    Zaver me rozbil. >„Voldemort?“ zeptal se naivně Harry.< Ten chudak uz ma ze vsech starosti v hlave dobre vymydleno. Sice jsem spis pragmatik nez romantik, ale doprej mu konecne aspon na chvilku trochu laaaasky.

  2. YettaNo Gravatar — Leden 24, 2015 @ 11:23

    Tak mi to nedalo a trochu jsem vekove pocitala “tu repu” a vzhledem k soucasnym standardum je to sice na hrane, ale v norme.

  3. ElzaNo Gravatar — Leden 26, 2015 @ 17:19

    Krásné. Díky, Magnas. Mám (myslím, že dobrého) adepta na “sklípkana”. :D

  4. MagnasNo Gravatar — Leden 31, 2015 @ 17:49

    2 Yetta : Buď trochu chápavější, právě má plnou hlavu Ginny a ty chceš po něm duchaplnost :c))
    Muriel je… řekněme svérázná příšerná baba. Mám tušení, že ještě překvapí, i když netuším jak.
    Artur… je zkrátka Artur. Těžko ho někdy něco připraví o ten jeho dětsky nevinný pohled na svět, ale je jisté, že (staro)nová životní role ho přeci jen změní.

    2 Elza : “Sklípkan” :c)))))



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: