svicka
Leden 2015, Magnas


R

oznáška Nočního věštce měla svá pravidla. Prostá, ale o to důležitější: Na dlouhé vzdálenosti se přemísťovali, na krátkých trasách létali. Pracovali ve dvojicích a nejpozději po dvou hodinách se měli ohlásit, aby se vědělo, jestli jsou v pořádku. Ale, jak poznamenala Hermiona, výtisky zpravidla stejně došly mnohem dřív, tudíž by se tak jako tak vraceli pro další.

Také Ron měl svá pravidla. Neméně důležitá. Přinejmenším se tvářil dost krvelačně, když je připomínal. „Musíš ji hlídat, rozumíš? Pořád. Nespouštěj ji z očí!“ vrčel. Právě oči byly zásadním kamenem úrazu. Ronovi ještě stále pořádně nesloužily. Ani dveřmi nedokázal vyjít na první dobrou. „Jestli na ni nedáš pozor nebo mi rozflákáš koště, tak z tebe udělám nebožtíka doopravdy.”

Ze zoufalství, že nemůže jít na roznášku sám, by s tím snad byl pokračoval do nekonečna. Naštěstí zasáhla Mollyina pravidla spočívající v založení ruky v bok a nekompromisním houknutí: „Ronalde Weasley! Jestli tu nepřestaneš povykovat a zevlovat tu na mrazu v pyžamu, tak si nepřej vědět, co z tebe udělám já!“

V bezmocném hněvu na svou vlastní neschopnost Ron Harrymu zahrozil pěstí, aby nezapomněl na jeho slova, otočil se, naboural do zárubně, nabral lepší směr a zlostně za sebou zabouchl dveře.

„Zvládne to,“ ujistila Harryho Hermiona. Zavěsila se do něj a potom i s košťaty a balíčkem novin poodešli kousek dál od domu. „Teď maskování,“ řekla důležitě. „Nic na tom není, je to jen slabší zastírací kouzlo. Poloviční maskování. Mudlové si nás nevšimnou a přitom se jeden druhému neztratíme.“ Nato trochu přivřela oči a soustředěně zašeptala: „Clamevidens dimidius!“ V okamžení její tělo částečně přejalo barvy ušlapaného sněhu a zmrzlých keřů za jejími zády, takže tak trochu vypadala jako duch. Připomínalo to doznívající účinky kamuflážního prášku dvojčat. Nebo Moodyho zastírací kouzlo, kdyby ho bylo možné myslet jen z poloviny vážně. A to očividně šlo.

„Bez hůlky?“ zíral na ni udiveně Harry.

„Bez hůlky. Jde to dokonce i neverbálně,“ přitakala Hermiona a zviditelnila se do normálního stavu. „Jak říkám, nic na tom není. Je to jako jezdit na kole. Jakmile to zvládneš jednou, podruhé už je to snadné.“

 Byl v rozpacích. Maskovací zastírací kouzlo používal běžně. Ale to obyčejné a s hůlkou. Zavřel oči a zamumlal formuli: „Clamevidens diductus!“

„Hmmm, ne,“ odtušila a pohotově Harryho kouzlo zrušila.

Harry to uvítal. Vůbec se mu nelíbilo, jak se jeho tělo snažilo rozdvojit na dva poloprůsvitné čaroděje. Trochu ten nepříjemný zážitek rozdýchal a zkusil to znovu. „Clamevidens digitatus!“

Zezačátku se Hermiona zdála být výsledkem nadšená, ale pak nespokojeně mlaskla a zavrtěla hlavou: „Také ne.“ Nebylo divu. I přes Harryho průsvitnost nemohla přehlédnout, že mu z rukou vyrašil nadstandardní počet dlouhých prstů, které stále rostly, a nezdálo se, že by s tím měly v plánu přestat. „Soustřeď se, Harry, musí to být přesné,“ napomenula ho, když kouzlo znovu zrušila. „Je to: Clamevidens dimidius.“

S povzdechem přikývl a zkusil to do třetice. Zavřel oči a soustředil se natolik, že si ani neuvědomil, že formuli pronáší jen v duchu.

„Hmmm, jo, takhle by to šlo,“ pochválila si spokojeně Hermiona a položila své koště naležato do vzduchu, protože teď už mohli vyrazit.

MeteorX bylo vážně dobré koště. Harry se vůbec nedivil, že na něm Ron tak lpí. Regulus se očividně vyznal, když tehdy vybíral, jaká košťata připraví na Aberforthově dvorku. Nebylo tak dobré, jako Kulový blesk od Siriuse, jenže to podle Harryho nebylo žádné koště, dokonce ani jiné Kulové blesky.

„Schází ti Siriusův dárek?“ vytušila Hermiona, nad čím přemýšlí. Letěli pomalu a tak si alespoň chvilku mohli v klidu povídat.

„Jo, moc,“ přiznal. „Hrozně moc. Jenže… živý přítel má větší cenu než vzpomínka na mrtvého,“ pokrčil rameny. Pak si uvědomil, proč se ho na to Hermiona nejspíš ptá a dodal: „Ale jestli si kvůli tomu Lupin dělá těžkou hlavu, řekni mu, že bych o koště stejně brzy přišel. Byla ode mě dost velká pitomost ho schovávat v lese. Vlhko mu dalo pořádně zabrat, od nějakého zvířete mělo dokonce okousanou násadu a scházely mu proutky. Vážně. Vůbec se na něm pořádně nedalo letět.“

„Mrzí ho to. Má pocit, že ti způsobuje jen trápení,“ řekla Hermiona.

„Ten pocit znám,“ ušklíbl se Harry. „Ale mýlí se.“

„Možná bys měl zvážit možnost, že se mýlíš i ty,“ navrhla mu vážně. Bylo na ní znát, že by v rozpravě ráda pokračovala, ale už na to nebyl čas, protože ukázala dolů na hezké zasněžené stavení a rukou mu naznačila, aby přistál.

Když slezl z koštěte, nechal ho vznášet se kousek nad zemí. Sebral jeden výtisk ze štůsku přehozeného přes násadu, zviditelnil se a zaklepal.

Otevřela mu, nebo spíš jen pootevřela vyhublá čarodějka přibližně ve věku paní Weasleyové, nanejvýš o pár let starší. Viditelně byla vystrašená. „Vaše noviny, madam,“ podal jí výtisk Nočního Věštce. „Hezké Vánoce.“

Zaraženě se podívala na fotku na titulní stránce, potom na něj, pak znovu na noviny a znovu na něj, nato se začala, zprvu pomalu a tiše, nevěřícně smát. Ve chvíli, kdy se jí začal vytrácet před očima a na koštěti stoupal vzhůru, už stála přede dveřmi celá rozzářená a mávala.

Létali pak docela nízko nad střechami. Hermiona mu ukazovala domy, kam by měly noviny určitě přijít a on je pomocí hůlky buď házel kouzlem srolované do komínů, anebo je nechal plachtit do poštovních schránek. Tam, kde se to zdálo bezpečné, přistál a zaklepal na dveře. Koneckonců jak jinak lépe někoho přesvědčit, že Noční věštec píše o živém Harrym Potterovi pravdu, než když ho předá Harry Potter osobně? Někteří lidé zůstávali stát v němém úžasu s otevřenou pusou, jiní ho zvali domů, někteří se smáli, jiní plakali, někteří ho nepoznali, dalším došlo, kdo to byl, teprve když zmizel. Ale našli se i tací, kteří neotevřeli, přestože byli určitě doma, a spousta těch, kteří sice otevřeli, ale hned zase zabouchli. A ve Winchmorských kopcích dokonce musela zasáhnout Hermiona, protože čaroděj, který tam vyšel ze stavení, rozhodně neměl v plánu vítat Harryho s otevřenou náručí. Naštěstí byla rychlejší a zmrazila ho dřív, než stihnul dovyslovit kletbu. Díky nedovyřčenému kouzlu se z konce jeho hůlky vyrojily jiskry, takže to pak vypadalo, jako by tam stála socha koledníka s prskavkou.

„Díky, to bylo o fous,“ řekl Harry, když k ní opět vzlétl. Po všem tom „Vaše noviny a Hezké Vánoce“ už mírně chraptěl a sám byl solidně zmrzlý i bez kouzel.

„S tím se musí počítat vždycky. Proto jsem tady,“ řekla, jako kdyby o nic nešlo, ale i přes houstnoucí tmu a poloviční zastírací kouzlo bylo znát, že ji jeho uznání potěšilo.

„Kam teď?“ usměrnil let tak, aby byl co nejtěsněji u ní, a chytil se ji za paži, kterou se přidržovala koštěte.

Hermiona mávla hůlkou a v dalším okamžiku už se vznášeli nad omrzlou vinicí.

Harry tiše zaklel a o něco hlasitěji řekl: „Myslím, že tady už noviny nepotřebují.“ Z ohořelých trosek, které jistě ještě před pár hodinami byly obydlím, stoupal dým. „Zkusím zjistit, jestli tam není někdo, komu bychom mohli pomoct.“

„Nikdo tam už nebude,“ řekla Hermiona a po krátké odmlce zachmuřeně dodala: „Ale vím, kdo tam ještě v sobotu byl.“

Tón jejího hlasu ho přiměl, aby se na ni podíval.

„Bootovi. Rodina Terryho. Možná tam byl s nimi.“

Harry zaklel podruhé.

Další zastávkou byl dům pana Sauciera. Jindy tam nosívala noviny Ginny, když tam šla s Tonym za zraněnými, ale vzhledem k okolnostem Harry s Hermionou usoudili, že by bylo dobré se tam ukázat.

Byl to starý, trochu zanedbaný panský dům ve velké zahradě. Hermiona tu přistála i s Harrym, stejně jako on zrušila zastírací kouzlo a zabušila velkým klepadlem na dveře. Otevřel jim starší muž v ošoupaném žaketu.

„Vaše noviny, pane –“ spustil Harry.

„Zdravím vás, Tylere.“ přerušila ho Hermiona.

Muž si je se zvednutým obočím prohlédl, a aniž dal najevo, jestli někoho z nich poznává, pustil je dál. „Hned vás ohlásím,“ opáčil škrobeně a nechal je stát v hale.

„To byl… kdo?“

„Tyler. Majordomus pana Sauciera,“ řekla, jako kdyby snad šlo o něco, s čím se člověk setkává běžně.

„Aha. Čekal bych někoho… menšího,“ naznačil Harry výšku domácího skřítka.

„Saucierovi bývali velmi urozená rodina, jeden z nejstarších rodů. Měli svoje tradice, takže například služebnictvo – s výjimkou butlera – nemělo být na očích. V čarodějnickém ‚Kdo je kdo‘ se píše, že kdysi byli proslulí svým chovem draků, a otec pana Sauciera –“ ukázala Hermiona na jeden z mnoha velkých začernalých portrétů lemujících dvojité schodiště haly, právě na ten, který na ně zlostně zahlížel a ukazoval, že mají vypadnout, „ – se před svou smrtí netajil tím, že sympatizuje s Voldemortem.“

„Ovšem jen do té doby, než zjistil, že Voldemortův titul lorda je smyšlený,“ doplnil ji noblesní starý pán, odhadem tak sedmdesátiletý, který právě vešel do haly. Měl bílé, husté, do hladka sčesané vlasy, po straně rozdělené precizní pěšinkou, na sobě omšelý vínový župan, kolem krku kostkovanou šálu a ve tváři živý výraz toho, kdo má z návštěvy upřímnou radost. „Slečno Grangerová, pane Pottere,“ řekl s náznakem úklony. „Je mi ctí a potěšením vás zde přivítat.“

Jeho předek ve svém rámu soptil a očividně křičel, ale nic nebylo slyšet. Harrymu rychle došlo, že je to nejspíš díky podobnému opatření, které kdysi umlčelo portrét příšerné madam Blackové.

„Myslím, že z nás nemá moc velkou radost,“ poznamenal.

„Ne,“ připustil pan Saucier. „Ovšem to ani ze mě. Byl jsem pro něj zklamáním. Černou ovcí rodiny. Klasická romantická tragédie, téměř jako z divadelních prken – má láska byla, jak to říct, jiné společenské úrovně.

„Mudla,“ pochopil Harry.

„Svým způsobem hůř – moták. Zemřela mi při porodu mé malé Leticie. Bylo to úžasné dítě, pane Pottere. Po mě zdědila schopnost čarovat, po své matce nebývalou odvahu a laskavé srdce. Už tehdy, v dobách, než jste se narodil, se postavila proti Voldemortovi. Ten bastard ji pak připravil o muže. O to víc proti němu bojovala, když se vrátil. A on, prostřednictvím svých poskoků…“ zlomil se mu hlas. Okamžik mlčel, pak si palcem a ukazovákem protřel oči a dodal: „Nevím, jestli to jako čaroděj pochopíte, ale… ona byla tím největším kouzlem, jaké se mi kdy podařilo.“

Ukázalo se, že pro své užívání si pan Saucier vymezil pouze pravou část přízemí, a celý zbytek domu měli k dispozici ti, kteří potřebovali dočasný azyl. Někteří se potřebovali zotavit, jiní tu našli v nouzi úkryt, a jak Harry brzy pochopil, nebyli to jen čarodějové.

„Vaše noviny,“ obcházel Harry jednoho po druhém. „Hezké Vánoce.“ Věděl, jak hloupě to v téhle situaci zní, ale měl pocit, že tak je to správné. „Brzy se uzdravte,“ říkal těm zraněným. Nikoho z nich nepoznával, ale oni poznávali jeho a pokoji i chodbami znělo nevěřícné: „Harry Potter!“ Trochu mu to připomnělo okamžik, když před lety s Hagridem poprvé vešel k Děravému kotli.

Tak to šlo až do okamžiku, než narazil na ložnici, v níž ještě se dvěma dalšími čaroději ležel majitel vetešnictví z Příčné ulice.

„Vaše noviny, pane,“ podal mu Harry s úsměvem Nočního věštce.

Will Kramlička vytřeštil oči a začal řvát, jako když ho na nože berou: „Je tady! Je tady! Je to přízrak!“ Když viděl, že ostatní se v klidu na Harryho dívají, ječel dál a začal se na něj sápat: „Všechny vás omámili! Copak to nevidíte? Je to Voldemort! Voldemort je tady! Všechny vás zabije!“

Harrymu zmrzl úsměv na rtech. Měl pocit, že mu v tu chvíli zamrzla i všechna krev v těle.

V tu chvíli už se z chodby do pokoje tlačil menší dav. Hermiona, která si jindy za všech okolností věděla rady, teď váhala, co udělat.

„Je to Voldemort! Copak to nevidíte? Jen klam a iluze!“ ječel a prskal Kramlička. „Všechny vás zabije! Mě už zabil!“

Neznámá starší čarodějka se procpala dopředu a mávnutím hůlky vetešníka uspala.

„Třeba má pravdu,“ pronesl dunivě do ticha vysoký tmavovlasý muž, postavou ten typ, co by si v klidu hodil přes každé rameno divoké prase jako by to bylo jen kožešinové boa. Jako jeden z mála neměl v ruce hůlku, takže to možná ani nebyl čaroděj. „Jak víme, že je to skutečný Potter? Jak víme,“ namířil na Harryho prst ruky ozdobené masivním stříbrným prstenem, „že to není jen nějaký podvodník? Špeh. Zvěd. Služebník Pána zla, který se sem snaží vetřít.“

„Nebuďte hlupák, Waltere!“ napomenul ho ostře neúměrně drobnější pan Saucier.

Na okamžik se zdálo, že ho ten muž udeří.

Harry si nechal z rukávu vklouznout do dlaně hůlku, ale všiml si Hermionina pohledu a zase ji nenápadně prsty zatlačil zpět. Měla pravdu, to by teď ničemu nepomohlo.

„Když říkám, že je to Harry Potter,“ pokračoval pan Saucier, „tak je to Harry Potter.“

„To tvrdíte vy,“ zašklebil se Walter.

„Já také,“ přidala se Hermiona.

„I já,“ řekl neznámý holohlavý čaroděj a přidalo se ještě několik dalších, včetně povědomé světlovlasé čarodějky, v níž Harry poznal paní Creeveyovou.

„Já zas říkám, že si nemůžeme být ničím jistí!“ trval si Walter na svém.

„V tom s vámi rozhodně souhlasím,“ řekl k překvapení ostatních Harry. Sám nevěděl, jak to dokázal říct s takovým klidem. Bylo mu slabo a nejraději by odsud okamžitě utekl. Ale nemohl tu nechat Hermionu a tohle mu připadalo jako nerozumnější řešení. „Bohužel vám nemám jak dokázat, kdo jsem, takže vám navrhuji kompromis – v tuhle chvíli jsem prostě jen někdo, kdo vám přinesl noviny. Hezké Vánoce, pane. Vám také, madam. I vám,“ pokračoval v rozdávání Nočního věštce, jako by se nechumelilo.

Když pak odcházeli a loučili se v hale, řekl pan Saucier: „Ten incident mě mrzí, pane Pottere. Ale je to těžká doba a skutečně je nesnadné si vybrat, čemu věřit. Ani slečna Weasleyová to tu nemívá snadné. Kdyby ji její přítel nechránil, nejednou by to špatně dopadlo. Se zraněním těla si zpravidla poradí lektvar či kouzlo, ale zraněná duše se léčí jen velmi obtížně.“

„Jistě,“ řekl Harry trochu odměřeně. „Přesto… ten Walter má pravdu. Možná byste měl být obezřetnější, než někoho pustíte pod svoji střechu. Vždyť skutečně nemáte jistotu, kdo jsem.“

Starý pán se rozesmál, jako by nikdy neslyšel lepší vtip. Pak se trochu otočil, mávl rukou kamsi dozadu, jako by sem někoho zval, a z kouta v těch místech na Harryho ostýchavě vykoukl neznámý domácí skřítek. „Buďte si jistý, že jsem si vás prověřil. Oni se nikdy nemýlí.“

Když se rozloučili a majordomus Tyler za nimi zavřel dveře, zdánlivý klid Harymu spadl z tváře. Místo aby nasedl na koště, jak Hermiona očekávala, rázně zamířil do zahrady k tepané lavičce, ometl z ní sníh a unaveně si sedl. Zaváhala a pak se k němu připojila.

„Zvládl jsi to tam skvěle,“ řekla.

„Hm, jo. Až na to, že ve mně vidí Voldemorta… jo, skvěle,“ ušklíbl se Harry a zápolil v duchu s touhou dodat, že pomatený vetešník zdaleka tak nebláznil, jak by se zdálo, jen na rozdíl od ostatních viděl pravdu.

„Snad jen ses teď nemusel tak utrhnout na pana Sauciera,“ upozornila ho opatrně.

„Skutečně? Měl jsem chuť ho zabít.“

„Starého pána? Proč?“

Ani slečna Weasleyovákdyby ji její přítel nechránil…“ parodoval pana Sauciera.

„Ty žárlíš!“ vyjekla pobaveně.

„Nevím, co je na tom k smíchu,“ zavrčel a vzdychl. „Chm. Jasně, vždyť vlastně ani nemám právo žárlit. To Tony je s ní pořád, ne já. Pomáhá jí, chrání ji… Já idiot ho o to ještě prosil! Myslel jsem, že je to můj přítel. Sakra!“ Kopl do sněhu, ale nijak se mu tím neulevilo. „Nejhorší na tom je, že je to tak správně. Je s ním v mnohem větším bezpečí a nemusí se bát, že –“

„Ale tak to není,“ namítla Hermiona.

„Není? Jistěže je,“ oponoval a s hořkostí myslel na to, že na rozdíl od něj Tony v sobě nemá kus cizí duše, zato má šanci tohle všechno přežít. Tak rád by jí pověděl, jak hrozně mu bylo, když na něj ten pomatený muž křičel: „Je to Voldemort!“

Hermiona vstala. „Vždycky jsem si myslela, že v těchhle věcech je největší zabedněnec můj milovaný Ron, ale teď, Harry, s přehledem vedeš,“ poklepala mu po rameni a připravila si koště ke vzletu.

„Co tím chceš říct?“

„Že jestli ti alespoň na jednom z nich trochu záleží, měl by sis s nimi promluvit,“ nasedla na koště, zamaskovala se kouzlem a vzlétla.

„Fajn,“ zavolal na ni naštvaně. Přeci jen čekal o něco víc pochopení.

„Fajn,“ vrátila mu to s klidem.

„Fajn,“ zopakoval smířlivě, když vzlétl k ní. „Kam teď?“

Podívala se na posledních pár výtisků, které teď držel v podpaží. „Pro poslední várku.“

A oba dva, tak jak byli, ve vzduchu s prásknutím zmizeli.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


3 x komentář to “88. Roznáška”


  1. ElzaNo Gravatar — Leden 17, 2015 @ 20:38

    „Clamevidens dimidius!“„Clamevidens diductus!“„Clamevidens digitatus!“ - Dobré zmatení, plně v Harryho stylu.
    …jako by tam stála socha koledníka s prskavkou…
    *:)
    Pěkné. No, nevím… promluvit si… To bys mi Hermiono musela předvést.

  2. ElzaNo Gravatar — Leden 18, 2015 @ 20:04

    Má milá Magnas, použila jsem probíhající marodku jako dobrou záminku konečně Tvůj román stáhnout do čtečky: má to zatím 442 stran, při opětovném čtení jsem na straně 180 a chytám se za hlavu, co všechno jsem už zapomněla a co přehlédla… :oops:
    Ještě bych takhle potřebovala znovu pročíst předchozí 5 a 1/2 - ale mám dojem, že se mi to z té flešové podoby nepodařilo vytáhnout. No, ještě si s tím pohraju.
    Díky za všechna písmenka.

  3. MagnasNo Gravatar — Leden 31, 2015 @ 17:37

    2 Elza: Huh! To už není vyprávění na pokračování, ale literární invaze! Věř, snažím se to zkrátit, co to jen jde. Na druhou stranu… už teď mi začíná docházet, že se mi po tom bude stýskat :c))
    Jsem ti vděčná, že sis s tím dala tu práci, protože díky tomu mě teď můžeš láskyplně kopnout, když něco přehlédnu.
    Na 5 a 1/2 se vybodni, já už jí z větší části z toho flashe zase vykutala. Je tam neuvěřitelná spousta chyb, o sporné kvalitě nemluvě, takže se zvolna chystám na předělávku.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: