svicka
Prosinec 2014, Magnas


D

omem rezonoval povyk a hluk v nepravidelném taktu určovaném tupými údery. S každým silnějším zvukem se Harrymu zachvěla víčka, ale z doznívajícího spánku ho to nevytrhlo. To způsobil až pocit, že se na něj někdo dívá. Mírně jedno víčko zvedl a zjistil, že zblízka zírá do poloslepého oka starého domácího skřítka. Ucukl a zamžoural.

„Je pánovi dobře?“ zeptal se skřítek. Opět natáhl hlavu co nejblíž k Harrymu, zaostřil a přikývl. Pak zamumlal: „Řeknu pánovi,“ a měl se k odchodu.

„Počkej, Kráturo,“ řekl Harry rozespale a natáhl se na stolek pro brýle. „Díky za tu šálu. Moc mi pomohla.“

Staroch potřásl hlavou a uhnul pohledem.

Harry se posadil a při té příležitosti zjistil dvě zásadní skutečnosti: byl den, podle všeho slunečný, a on se byl schopen pohnout bez toho, aby mu bolest vyrazila dech, nebo alespoň ne tak prudce. Vlastně se cítil docela dobře, jen zakručení v žaludku mu připomnělo, že kromě trochy dýňové polévky od neděle nic nejedl.

Z domu sem dolehl rámus, jako by někdo pustil trakař ze schodů, následovaný výbuchem smíchu.

„Co se děje?“

„Vánoce,“ zaskřehotal suše Krátura. A začal se šourat pryč.

Zdálo se to k nevíře. Ještě včera ráno se tu ve všech pádech skloňovala smrt a teď měl Harry pocit, jako by se ocitl v dobách, kdy ještě všichni věřili, že zlo už se nevrátí. V hale Billy odháněl Klofana od čerstvě uříznutého vánočního stromku připraveného na usazení do dřevěného kříže stojánku, který se Ted Tonks značně nešikovně snažil stlouct. Dora otce zarazila poklepáním na rameno, mávla hůlkou a stromek se postavil a zůstal kousek nad zemí, jako by stojánek měl. „Taky řešení,“ uznal pan Tonks. „Ahoj, Harry!“

Odpověděl rozzářeným pokývnutím. Když pak za stolem v kuchyni mezi přáteli uviděl Rona, rozzářil se ještě víc.

„Harry! To je dost, že ses probral. Myslím, že mě tu chtějí umučit hladem,“ povykoval tam Ron v pyžamu. Ještě byl hodně bledý a viditelně slabý, ale žabincovitá zeleň byla ta tam a jediným doznívajícím pozůstatkem kletby byly jeho oči, které díky nepřirozeně rozšířeným panenkám vypadaly, jako by vypil Matoucí utrejch.

„To není prrravda,“ odporovala Fleur.

Harry by rád odpověděl, ale nemohl, protože v tu chvíli už se ztrácel v Mollyině náruči. „Drahoušku, jak ti je? Hnedka ti nandám,“ řekla paní Weasleyová, jakmile ho pustila. A pak ho pro jistotu objala ještě jednou.

„No vidíš to?“ vyčítal Ron. „Já jsem skoro umřel, ale najíst dostaneš ty.“

„To je jednoduchý, už se s tebou nepočítalo,“ řekl od dveří se smíchem Fred. S Georgem sem stěhoval Lupina i s kolečkovým křeslem.

Molly na Freda rozzlobeně zahrozila, ale bylo vidět, že to nemyslela vážně. Vlastně se zdálo, že dneska by ji nedokázalo rozzlobit vůbec nic.

K Harryho úlevě i Lupin vypadal mnohem lépe, byl dokonce čerstvě oholený, měl ještě zavlhlé vlasy od koupele, nažehlené pyžamo a rozhodně už nevypadal jako někdo, kdo sám sebe nenávidí za to, že přežil. „Harry!“ zdravil ho radostně jako ostatní.

Harry se snažil nepodívat se dolů pod Lupinova kolena, aby neviděl prázdné místo po uťaté noze, ale čím víc si to zakazoval, tím víc mu to tam pohled táhlo. Až se podíval. V tu chvíli se zděsil tak, až se mu málem zastavilo srdce, protože ho napadlo, že tohle všechno je jen sen. Na podnožkách pojízdného křesla vyčnívala z pyžamových kalhot dvojice pantoflí a z nich po pěti prstech.

„Ale to je –“

„Noha,“ zazubil se Lupin. „Dokonce dvě.“ Opatrně vykasal nohavici.

„Au,“ otřásl se Ron, když se mu tím směrem podařilo trochu šilhavě zaostřit.

Mezi kotníkem a kolenem to připomínalo syrové, špatně okousané kosti potažené průsvitnou blankou. Ovšem Lupinovi to náladu očividně nekazilo. „Ještě se to zlepší, i když asi už nikdy nebude dokonale funkční,“ připustil. „Ale je moje!“

Harry stále nevěřil vlastním očím. „Ale já to nechápu, vždyť jsem ji…“

Fred s Georgem se na sebe podívali a broukli: „Sekáč.“

„Billy se tam včera vrrrátil a našel ji,“ objasnila hrdě Fleur.

„Nic na tom nebylo. Věděl, kde to je. Jen jsem měl štěstí, že ji žádné zvíře nenašlo dřív,“ poznamenal skromně Billy.

Harry se na něj podíval s pochybami, jestli své prohlášení myslí vážně.

„Nejspíš by pošlo,“ usoudil s úšklebkem Lupin a potom to Harrymu objasnil: „Ginny napadlo, že by pro mě s pomocí fénixových slz ještě mohla zkusit něco udělat, jenže to, co tu nohu roztrhalo a rozežralo, to nebylo jen stříbro, ale i magie. Nebýt toho, že rychle zmrzla, nezbylo by z ní vůbec nic.“

„To mě moc mrzí,“ hlesnul Harry sklesle.

„Mrzí? Tebe to mrzí? Dovol, abych ti připomněl, jak bych nebýt tebe dopadl celý,“ nadzvedl šťastný Lupin znovu nohavici. „Přiznám se ti, Harry, pochyboval jsem o tobě a moc se ti za to omlouvám. Strašně jsem se bál, že to neuděláš a já tam vlastní hloupostí a neopatrností skončím a – a nikdy neuvidím naše dítě, až se narodí… Nikdy ti nedokážu dost poděkovat.“

Molly, která v tu chvíli kouzlem posílala na stůl talíře, připomněla: „Takových je nás víc!“ přitom na důraz svých slov rázně zvedla hůlku. V důsledku toho se talíře nekontrolovaně rozletěly po kuchyni.

Rukama i magií, všichni je začali chytat.

„O!“ zvolala Andromeda. Byla s Hermionou venku pro jmelí a právě když chtěly vejít do kuchyně, jeden z talířů proletěl dveřmi a přečesal jí pěšinku.

Harrymu se ho podařilo zachytit paprskem kouzla, jenže vtom zahlédl Hermionu. Vypadala báječně! Očividně i pro ni dokázala Ginny se Slzoledem zázraky, protože po obrovské spálenině zbyla už jen nepatrná stopa, která vypadala jen jako jemné žilkování růžového mramoru. Vykulil na ni oči a probral ho až třeskot porcelánu.

Než se zmatek uklidnil, dorazil i Dedalus s pytlem žrádla pro Klofana a spoustou pozdravů od Hagrida. O okamžik později už usedal ke stolu také Artur a s ním hlava i srdce Nočního věštce – Dioxinus Stopečka a Roberta Sageová.

Po radostném vítání začalo veselé překřikování, jako když se sejde velká rodina a všichni si mají co říct. Harry se nervózně podíval na dvě prázdné židle vedle sebe. „Kde je Ginny?“ zeptal se Rona.

„S Tonym venku,“ opáčil nesoustředěně Ron. Právě se zaujatě zabýval pokusem ukrojit si kus pečeně a jeho zatím nedoléčený zrak mu to ztěžoval, zejména v odhadu vzdálenosti. Když se opakovaně trefil příborem mimo podnos, zamyslel se a trochu zaraženě připustil: „Ale už by tu měli být.“

Na to samé nejspíš myslela i Molly. Harry si všiml, že zatímco nosila na stůl jídlo, co chvíli se podívala ke dveřím. Neměl z toho dobrý pocit a neuklidnil ho ani jeho oblíbený sirupový nákyp, který speciálně pro něj udělala.

„…tak uděláme ty fotky, souhlasíš?“ říkala mu Bertička.

„Co? Omlouvám se… “

„V pořádku,“ usmála se chápavě, protože jí neušlo, že mu pohled bloudil na prázdné židle. „Říkala jsem, že po jídle bychom měli udělat pár tvých fotek. Nemusíš se toho obávat, i jedna povedená bude stačit.“

„Aha. No…“ Harry zaváhal, „jasně.“ Z jeho neduchaplného výrazu bylo nad slunce jasné, že vůbec netuší, k čemu by to mělo být dobré.

„Tohle je mediální válka, Harry,“ řekl vážně Dio. „Nesmíme to podcenit. Pořád musíme mít na paměti, že je to účinná forma manipulace, která dokáže zvrátit boj i bez kouzel a jediné prolité kapky krve.“

„To venkoncem nezní špatně,“ usoudil váhavě Dedalus, ale tvářil se při tom podobně, jako před okamžikem Harry.

„Ano,“ připustil Dio. „Ovšem jen dokud si člověk neuvědomí, že v čí je to prospěch.“

„Hmmm,“ potřásl Dedalus nejistě hlavou. „A co přesně ta středová válka* je?“

„Válka novin,“ vysvětlil mu jednoduše Lupin. „Denní Věštec proti Nočnímu Věštci.“

„Jo tak,“ pochopil konečně Dedalus.

„Denní věštec píše, že jsi nebožtík, a naše noviny už dva dny nevyšly,“ obrátila se Bertička na Harryho. „Lidé se začínají děsit, že Denní věštec píše pravdu. Nevědí, čemu věřit, a to je zlé.“

„Nikdo nečeká, že ho zachrání mrtvola,“ zaskřehotala kdákavě Muriel. Měla přitom na vidličce napíchnutého slanečka a rozmazlený kocour Frankenstein sedící jí na klíně se jí ho pokusil sebrat.

„To… je v zásadě přesné shrnutí situace,“ připustila váhavě Bertička, jejíž tvář balancovala mezi vážností věci a pobaveným oceněním pragmatického prohlášení.

„To by pochopil i trouba. Musíš dát o sobě vědět!“ pokračovala Muriel bojovně. „Jak člověk ztratí naději, začnou se mu v hlavě líhnout hodně mizerné nápady.“

V té chvíli z haly vykřikl Klofan. Znělo to přátelsky. Díky svému čichu poznal příchozího ještě dřív, než se přiblížil až ke dveřím. Navzdory tomu hovor kolem stolu utichl. V očích všech Harry mohl číst to, co si bolestně uvědomil sám – jak křehká tahle vzácná chvíle klidu je. Zdálo se, jako by stejně jako on instinktivně cítili, že něco není v pořádku, ale na rozdíl od něj na to byli připravení. Někteří byli připravení ještě o něco víc, protože si všiml, že se poblíž několika talířů a v několika rukách velmi nenápadně objevila hůlka.

Byli to Tony a Ginny. Jemu z obličeje svítila čerstvá podlitina nakousnutá protáhlou živou ranou se stékajícími stružkami krve, jako by schytal levý hák od někoho s masívním prstenem na ruce, a Ginny, přestože se na první pohled zdála být nezraněná, musel podpírat. S kruhy pod horečnatě lesklýma očima a propadlými tvářemi vypadala jako prokletá.

Harry sebou trhl, jak se chystal rychle vstát, aby jí pomohl, ale rozmyslel si to. Jeho pomoc nebyla nutná… a nejspíš, pomyslel si, ani vítaná. Vždyť se na něj Ginny skoro ani nepodívala.

Dioxinus s Robertou, kteří byli nejblíž, vyskočili, přenechali jim své židle a přesunuli se k němu. „Nevadí?“ špitla omluvně Bertička.

Zavrtěl hlavou a kousek si poodsedl, aby sympatické čarodějce udělal víc místa. Zaráželo ho, s jakým klidem všichni reagovali. Jako by si jen oddychli.

„V pořádku, drahoušku?“ zeptala se Molly dcery. Snad jen na ní viděl trochu rozrušení, protože si bezděčně přitiskla ruku k rozbušenému srdci. Pak si všiml, že Arturova tvář za ten okamžik o pár let zestárla. Že Billy vedle talíře svírá ruku v pěst a Tonksová se chvěje. A pochopil, jak moc jsou všichni vděční, že není hůř, jak urputně se snaží zachovat si zbytek sil a klidu, a křik a slzy schovávají pro horší chvíle.

Ginny pomalu sklopila zrak k natržené klopě své košile a otupěle přikývla. Únavou přitom trochu ztratila rovnováhu. Tony ji vzal kolem ramen. „Najíst a do postele,“ naordinoval nekompromisně a spokojeně se podíval na Harryho. „Všechno je v pořádku, jen nedostatek spánku a drobné nedorozumění u pana Sauciera.“

„Taky už je toho na něj na chudáka asi moc,“ pravila Molly zamyšleně, zatímco Ginny a Tonymu nandávala jídlo. „Ovšem to nikoho neomlouvá!“ uzavřela temně.

„Starý pán se drží skvěle,“ řekl Tony. „Ale bylo tam pár nových marodů a jeden –“

„Will Kramlička,“ vstoupila do toho Ginny. Bylo ji sotva slyšet a chraptivě jí přeskakoval hlas. „Ten, co měl na Příčné to malé vetešnictví. Moranova parta ho zachránila, když si pro něj přišli domů bystrozoři. Jenže pro jeho tátu už bylo pozdě a i jeho samotného už si stihli pořádně podat.“

Tony se pohoršeně zamračil a postěžoval si: „Najednou začal křičet, že všechno je jen podvod, že je to jen iluze, protože on je už po smrti stejně jako jeho otec a stejně jako Harry Potter. A pak dokola ječel: ‚Pán zla zvítězil a vy hlupáci to nevidíte! Nevidíte to!‘ Ginny se ho snažila uklidnit, vysvětlit mu, že je naživu a že Harry žije také, ale ničemu nevěřil. Řval, že je lhářka, služebnice zla a napadl ji.“

„Jen se mnou trochu zacloumal,“ zlehčila to Ginny. „Bohužel se k němu přidalo pár dalších. Ale Tony rychle zasáhl,“ položila mu dlaň na hřbet ruky. „Kramličku uspal jako nemluvně a rychle srovnal i ty ostatní, aby se uklidnili. Jenže takový vysoký hřmotný chlap, Walter… nevzpomenu si jak dál, mimochodem myslím, že se mě snažil proměnit v sovu… na toho to nezabralo, a tak Tony…“

Harry přestal vnímat slova. Viděl její ústa, jak se pohybují, ale jediným zvukem, který si uvědomoval, byl jeho vlastní tep. Podvědomě tušil, že je to zvuk odpočtu před explozí. Zpočátku nevěděl, co přesně se děje. Začalo to jen nenápadným nepříjemným pocitem. Ale ten postupně sílil a nekontrolovatelně rostl, bouřil a vřel, až právě teď konečně vybuchl v poznání. Tak proto už o něj Ginny nestála! Žárlivost mu sevřela srdce. Omotala ho jako had, zaplavila ho jedem, s nenávistným syčením ho upozorňovala na všechny ty letmé doteky mezi Ginny a Tonym a hlasitě se vysmívala jeho hlouposti a důvěře. Jak mohl být takový tupec!? Tony byl s Ginny skoro pořád. No jistě – kvůli tomu, aby ji chránil, protože ho on o to prosil. Kecy! KECY! Jak je možné, že si toho nevšiml? Vždyť je to na Tonym vidět, co k ní cítí. Má to v očích, když se na ni dívá. A Ginny? Dívá se na něj stejně. Konečně to všechno dává smysl…

„Harry?“ šťouchl do něj Ron.

„Co?“

„Říkal jsem,“ povídal mu Tony, „že když tam Declan Moran přinesl dalšího, tak mě poprosil, abych ti vyřídil, že se ti omlouvá za to, že se s tebou v Plymouthu nerozloučil, ale že to tak bylo nejrozumnější.“

„Jo, díky,“ odsekl Harry. Byla to dobrá zpráva, ale v téhle chvíli mu to bylo jedno, protože měl pocit, že jestli okamžitě neodejde, tak se udusí nebo zničí všechno kolem. „Já… promiňte, musím… na moment…“ Vyběhl z kuchyně a tak, jak byl, i z domu.

Mrazivý vzduch ho propleskl po tvářích a zchladil i jizvu na čele. Věděl, že se musí okamžitě uklidnit, aby zabránil Voldemortovi najít cestu do jeho mysli. Nitrobrana. Pravidelně dýchat. Soustředit se. Uzavřít svoje myšlenky… Bylo to neuvěřitelně těžké. Nitrobrana! Soustředit se… Jako by mu někdo vyrval srdce zaživa, taková to byla bolest. Nitrobrana!! Pravidelně dýchat! Uzavřít svoje myšlenky…

Po chvilce mu za zády vrzly dveře. Byla to Hermiona. Nic neřekla, jen se podívala, jako by se ho ptala: „Jsi v pořádku? Chceš si promluvit?“ Poslední dobou toho vůbec nikdo nijak moc nenamluvil, všichni se čím dál častěji dorozumívali beze slov. Odpověděl jí stejným způsobem. Ještě chvíli potřeboval být sám.

Vrátil se do domu nedlouho po ní a věřil, že už má své myšlenky i city zcela pod kontrolou. Mýlil se. Pochopil to v okamžiku, když se po příchodu do kuchyně podíval na dvě prázdné židle, Molly si toho pohledu všimla a bezelstně řekla, že už šli spát. Zacloumalo to s ním tak, až scházelo jen málo a byl by utekl podruhé.

Nikdo se ho na nic neptal, nikdo se jeho útěku nedivil. Napřed ho napadlo, že všichni o Ginny a Tonym věděli a jen čekali, kdy mu to dojde. Z té představy to v něm začalo vřít do třetice. Podezřívavě je pozoroval, jenže pak mu došlo, že možná některým z nich křivdí. Každý z nich se s posledními událostmi vyrovnával po svém a třeba jednoduše počítají s tím, že teď, když největší nápor polevil, mohou komukoli zpětně povolit nervy. Ovšem také mohli mlčet proto, že odhalili tajemství jeho jizvy, Ginnyinu volbu schvalují a nesnadno by se jim o tom mluvilo.

„Pustíme se do toho?“ připomněl Dioxinus. Na zpola sklizeném stole už měl připravený fotoaparát, zatímco před Robertou ležel velký blok a trochu okousaný duhový brk.

„Jo,“ přikývl Harry odhodlaně.

Stopečka podal Harrymu do ruky pondělního Denního věštce. Narovnal noviny tak, aby bylo vidět oznámení jeho smrti a naznačil mu, kam se má postavit. „Ještě někdo se chce nechat zvěčnit?“

Harry se prosebně podíval na Rona s Hermionou.

„Vždyť mám pyžamo,“ zaprotestoval Ron.

Hermiona mu beze slova pyžamo trochu rozhrnula a odhalila jeho čerstvou jizvu na prsou.

„Ale sluší mi to,“ uznal Ron a šel se spolu s ní postavit k Harrymu, každý po jedné straně.

„Dokonalá kompozice!“ vydechla nadšeně Bertička a Dio stiskl spoušť. „Tak a teď co bys rád řekl čtenářům,“ chopila se brku, když si všichni sedli.

Bezradně se rozhlédl po ostatních.

„To musíš vědět ty,“ pokrčil rameny Lupin.

Harry se zamyslel. „Cokoliv?“ zeptal se pak.

„Samozřejmě!“ ujistila ho Bertička.

„Komukoliv?“

„Jistěže!“

„V tom případě bych rád něco vzkázal… Můžu?“ naznačil rukou k bloku.

Se spokojeným úsměvem mu slavnostně přisunula blok a podala svoje oblíbené pero.

O tři čtvrtě hodiny později v tajných sklepeních pod starým kostelem tiskařský lis bří Weasleyů chrlil první výtisky speciálního vánočního vydání Nočního věštce, který měl mimořádně vyjít už ve dne. Velkou část titulní stránky zabírala povedená fotografie trojlístku, na níž Harry trhá lživou zprávu Denního věštce, a dvoupalcový titulek:

 

Harry Potter opět přežil

 

V nedlouhém článku pod tím se pak černaly dva zvýrazněné vzkazy.

„To Voldyho nepotěší,“ ušklíbl se spokojeně Fred. Jenže zrovna vzduchem naváděl těžký balík papíru, na zlomek okamžiku se na kouzlo přestal soustředit a jen tak tak že netrefil Dia kontrolujícího zásobníky. „Pardon!“

„Vždyť ví, že Arrry stále žije,“ namítla Fleur.

„Myslel ten článek,“ objasnil jí George, zatímco popoháněl hůlkou noviny, aby se rovnaly do úhledných nevysokých komínků.

„Voldy? Pěkné,“ ocenil Billy přinášející baňaté láhve s inkoustem, na rozdíl od Freda prozřetelně ručně. „Zní to skoro neškodně.“

„Dokonale mu to zkazí náladu,“ poznamenal spokojeně Dioxinus. „Ovšem –“ zvedl důležitě ukazovák a narovnal hlavu, díky čemuž mu světlo přes celuloidový kšilt nakreslilo přes oči legrační komiksovou masku, „– těch lidí, kterým to náladu zvedne, těch bude nesrovnatelně víc!“

Harry seděl na Robertině rozvrzané židli u starého ponku a pomalu se probíral úctyhodnou hromadou různých lístků a pergamenů se vzkazy „Pro Chytače“. Bylo jich tolik, že přepadávaly na zem a tvořily tam další hromádky. Ta psaní ho zasáhla víc, než si uměl představit. Nebyla to jen slova, byla to lavina lidských emocí. Mísilo se v nich zoufalství s odhodláním, beznaděj a víra… Řadu jich psali lidé, kteří uvěřili jeho smrti a tímto způsobem se s ním loučili.

Bertička, která s Hermioninou pomocí třídila a zakládala šanony do upraveného starého regálu na láhve vína, se na něj čas od času ustaraně ohlédla. Věděla, co ve vzkazech je, a tušila, jak mu asi bude. Tušila správně.

„První várka!“ zahalekal Dio od lisu. „Souboj mezi lží a pravdou začíná!“

Harry odložil dopisy a podíval se na Hermionu.

Zeptala se ho jen náznakem pohození hlavy.

Harry se ohlédl na dopisy, pak se na ni neradostně usmál a přikývl.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Kopálovo zmatení je pochopitelné, neboť před érou novodobých sdělovacích prostředků termín mediální znamenal i ve světě mudlů jednoduše střed.



3 x komentář to “87. Rivalové”


  1. ElzaNo Gravatar — Leden 10, 2015 @ 22:51

    …zakládala šanony do upraveného starého regálu na láhve vína… - jako účetní mě to nadchlo :D
    Díky, Magnas, moc pěkné.

  2. VíťaNo Gravatar — Leden 12, 2015 @ 22:42

    Tu to povídku jsem nedávno začal číst a je moc povedená těšim se na pokráčko

  3. míša DaněčekNo Gravatar — Červen 17, 2015 @ 12:37

    :?:



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: