svicka
Prosinec 2014, Magnas


N

a střeše Murielina domu se zničehonic objevila malá věž a z její špice vypučela větrná růžice ve tvaru čarodějky na koštěti, která se ihned se zaskřípáním otočila po větru. Nebe mělo temně modrošedou barvu beznaděje, ale ani ponuré šero neušetřilo Harryho pohledu na zakrvácený sníh ve stopách zanechaných přáteli při návratu z boje. Bylo to o to bolestnější, že ze zvyku přistál u zmrzlých růžových keřů, kde v uváleném a podupaném krvavém sněhu byl ještě patrný otisk těla Remuse Lupina.

Rychle přešel ke dveřím a vyťukal signál.

Pověděli si to beze slov hned, jakmile Tony otevřel. Harry nepatrně zavrtěl hlavou a Tony sklesle přikývl. Lék pro Rona zatím nikdo nezískal.

 „Jak mu je?“ zeptal se, zatímco si sundával kabát.

„Ne moc dobře. Zbývá nám nanejvýš dvacet hodin. Jestli do té doby nenajdeme způsob, jak –“

„Najdeme,“ přerušil ho rázně Harry. Zatraceně dobře věděl, co se Tony chystal říct. Ale nechtěl to slyšet.

Sedl si v kuchyni ke stolu. Teprve teď, v teple, za tichého bublání neznámého lektvaru v kotlíku, si začal uvědomovat únavu a nesnesitelnou rozpínavou bolest. Položil na stůl pomuchlaný utržený kus novin, mlčky se díval na fotografii a bezděčně začal lžící brázdit dýňovou polévku, kterou před něj Tony postavil.

„Nijak mu nepomůže, když budeš hladovět,“ ozvalo se po chvíli vlídné připomenutí.

Harry se přinutil usrknout trochu polévky. „Víš něco o ostatních?“

„Kdo se vrátil, zase zmizel. Před chvilkou tu byly Fleur a Ginny, těsně jste se minuli. Trochu si dělám starost o Molly. Vydala se sama někam do Irska hledat podporu u jakýchsi vzdálených příbuzných.“

„Hm.“ Měl Molly moc rád, ale na obavy o ni mu teď už nezbývala síla. „Zkusím se dostat do Doupěte. Možná už ho ani nehlídají.“

„Tam, ještě za tmy, rovnou při roznášce, byl Fred s Georgem Na žádnou hlídku nenarazili, pouze na pár snadno překonatelných kouzel. Bohužel, nic tam nenašli. Balili jsme sice narychlo, ale důkladně.“

Harry trochu ztuhnul, jako by jeho mysl tu informaci nechtěla pochopit. Pak jen sklesle řekl: „Jo, jasně.“ Doupě byla poslední šance.

„Nějaká známá?“ ukázal Tony na noviny.

Pocit hrozné únavy Harrymu nechtěl dovolit odpovědět. „Svým způsobem. Mrtvá,“ řekl pak bezbarvě a dlouze vzdychl. „Jako koneckonců už skoro každý, kdo se mi snaží pomoct. To ona zastavila Smithe a pomohla mi utéct na Fenchurchském nádraží.“

„Vypadá mile,“ řekl Tony účastně.

„To byla… než jsem ji zabil.“

„Co to povídáš? To přece nemůžeš takhle –“

Harry odfrkl. „Můžu,“ ušklíbl se hořce. „A nejen proto, že ji Voldemort našel kvůli mně. Píše se tady, že se to stalo před týdnem, těsně před půlnocí. Na tu noc si dobře pamatuju. Ten příšerný sen… Všude praskal oheň a hrozně hlasitě hučel… houstnul kouř a já se smál a zapaloval znovu a znovu…“

Najednou kolem sebe viděl plameny. Špatně se mu dýchalo a kouř ho štípal do očí, hořelo schodiště a dole pod ním někdo ležel…

„Harry…?“ Někdo jemně cloumal jeho ramenem.

„Co?“

„Úplně jsi ztuhnul, jen jsi zíral před sebe…“ vysvětlil mu Tony. Vypadal velmi ustaraně. „Měl by sis alespoň na chvilku odpočinout. Ten náhrobek ti pocuchal útroby víc, než si myslíš –“

„V pohodě.“

„To není v pohodě, Harry,“ řekla naléhavě Hermiona. Vůbec nevěděl, kdy tam přišla. Oči měla vyplakané do ruda a z jejího ranního úsměvu už nezbylo nic. „Byl jsi úplně mimo.“

Uhnul před jejím pohledem. Odstrčil plný talíř, z novin pečlivě vytrhl fotografii paní McBrideové a schoval si ji do kapsy košile. „Řekněte ostatním, že u Blacků nic nezbylo a ve škole také ne. Madam Pomfreyová –“

„Tys byl v Bradavicích? Harry, to bylo… “ Šokované Hermioně se začaly hrnout slzy do očí a nebyla schopná dokončit větu.

„Obětavé, statečné, nebezpečné a velmi nezodpovědné?“ napověděl jí Tony.

„Přinejmenším!“

Harry na to neměl co říct, tak prostě pokračoval: „Madam Pomfreyová si je jistá, že ani ona by pro Rona nemohla udělat víc, než dělá Ginny. A kdyby někdo dostal typ na Salvatora v Londýně, tak ať tam nechodí. U Děravého kotle už byl přede mnou pan Weasley, ale Bezzubý Tom si ještě vzpomněl na jednoho překupníka v Sunderlandu. Zatím se mi ho nepodařilo dostihnout, prý pašuje neobchodovatelné zboží a… zkrátka dost se schovává a přemisťuje, ale najdu ho.“

 

V ředitelně bradavické školy čar a kouzel rostlo napětí. Ovzduší prosycené směsicí vzteku a strachu bylo jako střelný prach, scházela už jen pověstná jiskra.

Židli Severuse Snapea zabíral lord Voldemort a viditelně ztrácel trpělivost.

Také Snape postrádal svůj obvyklý arogantní klid a tvářil se, jako by mu právě někdo drtil podebraný palec.

Belatrix Lestrangeová sebrala z pracovního stolu jeden ze stříbřitých jemně cinkajících přístrojů, několikrát jej obrátila v ruce a upustila křehké zařízení na zem, kde se rozletělo na tisíce kousků. „Oooops?“

„Ocenil bych, Belatrix, kdybys tu už na nic nesahala,“ řekl Snape chladně.

„Copak, Severusi? Vadí ti, že ti tetička Bel rozbila oblíbenou hračku?“

K jejímu zklamání ji Snape naprosto ignoroval a s očekáváním toho, co přijde dál, hleděl na Pána zla.

Otráveně odfrkla a poškrabala se hůlkou pod svou zvláštní maskou, jíž kvůli znetvořené půlce obličeje před svým pánem nesundávala.

Lucius Malfoy stojící u krbu jí věnoval krátký znechucený pohled, Whipmanovi, který se se s rukama založenýma na prsou opíral o dveře, nestála ani za ten pohled a dva bystrozoři si jí nevšímali vůbec, těžko říct, jestli ze strachu nebo proto, že každý z jedné strany držel malého mužíčka v ošuntělém obleku, očividně ministerského zaměstnance, který neustále nervózně pomrkával.

Nevšímal si ji ani Voldemort. Beze slova pozoroval Severuse Snapea a jeho pohled nevěstil nic dobrého.

Všichni, s výjimkou vystrašeného úředníčka, byli více či méně poznamenaní bojem. Dokonce i Voldemort měl na čelisti zarudlý škrábanec. Mnohem větší šrám však utržila jeho pýcha. Včerejší porážka na hřbitově Malého Visánku ho zasáhla víc, než byl ochoten připustit.

Temný lord náhle rázně vstal. „Tak tedy budeme hledat znovu,“ pronesl do ticha.

Severus Snape se mu zpříma zadíval do rudých očí a řekl: „Znovu a snad již posté opakuji, že je to holý nesmysl. Byl bych první, kdo by věděl, že sem někdo vnikl. Koneckonců můžete se zeptat sám.“

Ostře máchl rukou ke galerii portrétů bývalých bradavických ředitelů, mezi nimiž v prázdném rámu stále scházel Albus Brumbál. „Armando, viděl jste tu Pottera?“

„Jistěže ano,“ opáčil z obrazu Armando Dippet.

Snape ztuhl, jako by mu někdo bodl hůlku do zad.

Belatrix se štěkavě rozesmála, ale ihned zmlkla.

„Jak je to dlouho?“ vyštěkl Voldemort.

„Asi měsíc… nebo dva… od jisté doby z pochopitelných důvodů čas až tak pečlivě nesleduji,“ odvětil vážně portrét a naklonil se k okraji rámu. „Dyliso, vzpomenete si, kdy jste tu naposledy viděla Pottera? Konec října? Nebo to byl listopad?“

„Přibližně tak nějak,“ odpověděl portrét bývalé ředitelky Derventové odměřeně. „Rozhodně vím, že jsem ho tu neviděla dnes. Ne snad, že by tu nebylo dost lidí, kteří tu dle mého nemají co pohledávat.“

Voldemort vztekle vycenil zuby a začal proti galerii zvedat hůlku.

„Prosím, Pane,“ řekl tlumeně Snape, „tohle je zbytečné. Koneckonců mají pravdu. Vždyť v tuhle chvíli je zde přítomno čtyřikrát více hlídek než studentů a to včetně těch potrestaných. Od svítání několikrát prohledali celou školu i část školních pozemků a nikoho nenašli. Pouze jako obvykle udělali nehorázný nepořádek.“

„Jestli s tím máš nějaký problém, klidně to tu vezmu za tebe,“ utrousila Lestrangeová.

Temný lord zvedl ruku a s ledovým úsměvem mávl hůlkou, jako by řídil sbor. „Tak jak mi chceš můj milý Severusi vysvětlit hlášení Odboru pro kouzelnickou přepravu a bystrozorského oddělení?“

„Nejsem specialistou na letaxové sítě,“ odpověděl dotčeně Snape a zlostně se ohlédl na malého mužíka, který se ihned vyděšeně rozmrkal. „Pokud ministerstvo není schopno uhlídat pár komínů, rozhodně to není má chyba. Každopádně Potter tu není a nebyl, tudíž by bylo zajímavé zvážit, kdo by z takového předstírání mohl mít profit. Ostatně… není to dnes jediný planý poplach.“

„To je pravda,“ připustil pomalu Voldemort. „Ten stařec, který se vydával za Pottera… Bohužel díky až přílišnému úsilí některých mých služebníků… už nám to nevysvětlí.“

Snape mírně zvedl obočí a do tváře se mu vrátilo právě tolik arogance, aby dal beze slov najevo, že ani s tímto nemá nic společného.

„Proč by se někdo namáhal budit dojem, že je Potter v Bradavicích a potom v Londýně?“ zvolal Malfoy posměšně, aby zakryl vlastní strach. „Vždyť je to hloupost!“

„Hloupé bylo ho hned zabít, Luciusi,“ opáčil povýšeně Snape.

„Myslel jsem, že to je Potter!“ bránil se Malfoy. „Předpokládal jsem, že –“

„Ušetři nás, prosím, svých dalších předpokladů.“

Trpělivost Pána zla definitivně došla. „Dost! Zmizte odsud!“ přikázal a opět si sedl do ředitelské židle.

Lestrangeová, Malfoy a oba bystrozoři i se svým zajatcem zmizeli v letaxových plamenech krbem, Whipman odešel dveřmi. Snape se krátce rozhlédl po ředitelně a bez zaváhání ho následoval.

„Ty nemusíš, Severusi,“ zastavil ho Voldemort. „Ostatně je to tvá pracovna.“

Snape se ve dveřích obrátil a chladně řekl: „O tom pochybuji. I já ji pokládal za svou, ale očividně to byl můj špatný předpoklad.“ Otočil se na podpatku a odešel.

Byl už skoro u otočného schodiště, když se sem z ředitelny donesl zvuk prudce odstrčené židle. Zastavil se a sevřel rty. Hned pokračoval v cestě, ale dvou krocích se mu tvář zkřivila bolestí. Stiskl si předloktí, prudce se otočil a zamířil zpět do ředitelny.

„Nespoléhej na mou velkorysost,“ zasyčel Voldemort.

„To jsem nikdy neměl v úmyslu. Nicméně připouštím, že by bylo vítanou změnou, kdyby mi v plnění úkolů bránili pouze nepřátelé.“

Pán zla ohrnul horní ret a zamířil na něj hůlkou. „Co se tím snažíš naznačit?“

„Jen to, že Whipmanovo extempore mě vyrušilo od mimořádně důležitého pátrání a to, co následovalo kvůli neschopným ministerským –“

Voldemortovi zaplály oči. „Našel jsi ji?“ nenechal Snapea domluvit.

„Bohužel. Jak už jsem řekl: Whipmanova neschopnost se ovládat –“

Pán zla ho umlčel gestem a zlostně si poklepal hůlkou do dlaně. „Chci ji. Potřebuju ji!“ Opřel hrot hůlky do Snapeových prsou a vdechl mu do obličeje: „Musíš ji najít.“

„Já vím,“ odpověděl smrtelně vážně Snape. „To bych skutečně rád.“

 

Napřed Harryho napadlo, že se mu jen zatočila hlava. Chvilku se díval na mihotající se stíny tančící před ním po podlaze, než mu došlo, že něco není v pořádku. Pokusil se posadit a přitom se praštil temenem o šuplík pod deskou stolu. Zatímco si třel zhmožděnou hlavu, snažil se srovnat si, co se vlastně stalo.

Hospodský ze zapadlé přístavní krčmy U dlaždičouna v Plymouthu se s ním o Gasparovi – tak se ten překupník údajně jmenoval – vůbec nechtěl bavit. Dokonce, když Harry nepřestal naléhat, dal hospodský zřejmě nějaké tajné znamení, neboť v lokálu se začalo zvedat sedm nebo osm ošuntělých a špinavých štamgastů, kteří jeden jako druhý vypadali, že vítají každou příležitost k souboji, ať už pěstmi nebo magií, přičemž pro většinu z nich by to podle poměrně čerstvých šrámů dnes nebyl souboj první.

„Musím sehnat lék pro přítele,“ vysvětloval zoufalý Harry. „Proto musím Gaspara najít.“

„Tohle je hospoda a ne mastičkářství, mladej,“ odsekl krčmář. Někdo z jeho rváčů se uchechtl. Očividně jen čekali na jeho povel, aby se o nezvaného hosta postarali.

„Prosím, tak mu alespoň vyřiďte vzkaz,“ řekl Harry, přitom si nenápadně chytil lépe hůlku, kterou nechal z rukávu vklouznout do dlaně, aby se připravil na první útok.

„Vzkaz od koho? Neznám tě. A Gaspara taky ne,“ ušklíbl se hospodský.

„Vzkaz…“ Harry zaváhal, ale stejně už mu bylo jasné, že se boji nevyhne a měl pocit, že už nemá, co ztratit. Gaspar byl pro Rona poslední šance. Tak jen ukročil tak, aby měl alespoň trochu krytá záda. „… od Harryho Pottera.“

Hospoda ztichla a ztuhla, jako by ji někdo zmrazil.

Hospodský si prohrábl rozcuchané zrzavé vousy, rozhlédl se po svých kumpánech a zkřivil tvář do zdánlivě pobaveného úsměvu, který postupně mizel v hněvu. „Tak to asi těžko, chlapečku. Možná seš mu trochu podobnej, ale to je tak všechno. Potter je totiž mrtvej. Asi si dneska nečet noviny,“ ukázal na trám, na němž visela úvodní stránka mimořádného vydání Denního věštce.

Harry tím směrem jen bleskově švihl pohledem. Přesto stihl zahlédnout titulek:

Potter – lhář, který nepřežil!

 

Usoudil, že hůř už být nemůže a vsadil všechno na jednu kartu.

„To asi těžko,“ řekl a rozhrnul si vlasy na čele. Udělal dobře, že zvedal ruku pomalu, protože sotva se hnul, naježil se lokál hůlkami. „Čtete špatné noviny.“

Hospodský je gestem ruky zastavil a pátravě se zadíval na Harryho. „A jak mám poznat, že je pravá?“ ušklíbl se. „Jizva se dá zfixlovat. Navíc sou poslední dobou v oblibě různý lektvary a tak.“

„Nevím, jak vám to dokázat.“

„Ale já vím,“ ozvalo se zastřeným hlasem z tmavšího kouta lokálu. „Potter by věděl, kdo v létě u Blacků dostal Dolohova.“

„Mistr Bubble,“ odpověděl Harry zaraženě. „Ale to možná ví kdekdo.“

„Možná. Ale jen málokdo ví, kdo tenkrát na konci Arnieho málem sejmul.“

„Alastor Moody. Ale omylem. Naštěstí pan Bubble –“

„Co jsme dali Brumbálovi do prázdné rakve?“

„Žádná rakev, byl to jeho starý školní kufr.“

Ve tmavém koutě zasvítily zuby v nadšeném úsměvu. „Je to Harry Potter!“ ukázal se vzápětí i zbytek čaroděje. „A dokonale živý.“ Byl to jeden z těch, které Arnie Bubble přivedl na pomoc k Blackům, ten, co pak byl i na rozloučení s Brumbálem.

Hospoda vybuchla nevěřícnými a radostnými výkřiky, ale krčmář všechny rychle umlčel.

„Odpusťte, pane Pottere. Čas od času sem poskoci vy-víte-koho pošlou někoho slídit… je to jako všude, musíme si dávat pozor. Zvlášť po včerejšku.“

Najednou Harrymu došlo, že špína a rány čarodějů nejsou z žádné opilecké půtky. Bezpochyby patřili k těm, kteří včera v noci přišli bojovat na hřbitov v Malém Visánku.

„Proč sháníte Gaspara, Harry?“ zajímal se přítel malého stavitele.

„Prý obchoduje se vším možným. Musím sehnat lék, moc vzácný, pro jednoho z nás.“

„To jo, to on umí splašit fakt ledacos. Jestli chcete, sedněte si třeba tady k Declanovi, přinesu vám pití a jakmile se Gaspar ukáže, dám vám znamení,“ řekl ochotně krčmář. Nato se rozhlédl po lokálu, po tvářích plných očekávání, poškrabal se ve vousech a rozpačitě dodal. „Pane Pottere… nezlobte se, ale… sice to bylo v Nočním věštci, jenže dneska jeden neví, čemu věřit. Je vážně pravda, že je po Pettigrewovi?“

„Je to pravda.“

S úlevou a radostí si vyměňovali pohledy a teprve teď si někteří sedli. Harry si uvědomil, že v tom byl jistý systém, jako kdyby jich část hlídala, aby se ostatní mohli v klidu najíst a napít. Jen se teď trochu přeskupili. Pochopil, že v tuhle chvíli jako malá disciplinovaná bojová jednotka hlídají jeho.

„Jste v pořádku? Nevypadáte moc dobře,“ strachoval se Declan, když se Harry vedle něj usadil na lavici.

„Jen únava,“ zalhal a prohlížel si tváře čarodějů, kteří se tiše bavili a přitom po něm pokukovali. Najednou mu začalo docházet, že některé zná. „Není to pan Macmillan, táta Ernieho?“ ukázal na pohublého šedivého čaroděje, který byl jen stínem toho, kdo před rokem doprovázel studenty do Prasinek.

„Na útěku za šíření paniky, jako skoro všichni tady,“ odpověděl mu místo Declana krčmář, který před něj právě postavil pohár s neznámým nápojem. „Na vzpružení, extra tajná receptura. Jak se říká – rodinný stříbro.“

Jakmile hospodský odešel, Declan se k Harrymu přiklonil. „Jen trochu vylepšený posilující lektvar. Ta extra tajná přísada je šťáva z rakytníku, ale nechceme mu kazit radost. Klidně se napiju s vámi, kdybyste měl obavy a nevěřil, což by bylo docela pochopi –“ Zarazil se, protože vrzly dveře. V mžiku měl pod stolem v ruce hůlku. „ – telné.“

Muž neurčitého věku – poměrně mladý ve tváři, ale silně prošedivělý – zamířil přímo k výčepu. Působil spíš jako mudla. Hospodský mu něco potichu povídal a naznačil hlavou Harryho směrem.

„Reece Gaspar. Rád vás poznávám, pane Pottere,“ řekl ten chlapík, když přišel k Harryho stolu. „Schovej to mávátko, starouši, jsem to vážně já,“ zazubil se na Declana, rozepl si zimník a posadil se. Z kabátu mu na rameno vylezla krysa, čistě šedá se světlejším flíčkem mezi ušima.

Declan si oddechl a spokojeně kývl na Harryho, že je všechno v pořádku.

Také Harry by si rád oddechl, ale byl příliš rozrušený. Tohle konečně vypadalo jako šance! Věřil tomu o to víc, že se mu ten člověk zamlouval.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se Gaspar. „Bernie říkal, že něco sháníte.“

Harry přikývl. „Nemám peníze, ale můžu vám dát zlaté hodinky a nevidi –“

„Na to jsem se vás neptal,“ zarazil ho Gaspar vážně. „Nic nechci. Tedy bral bych něco k jídlu a rád bych srovnal skóre s jedním prašivým ksindlem, co na mě trénoval Cruciatus –“ ukázal na svoje šediny, „ – ale o to první se postará Bernie a o to druhé, doufám, já sám. Vy mi jen povězte, co potřebujete. Jak tak na vás koukám, neurazte se, v tuhle chvíli asi nejvíc léčitele.“

„Něco na ten způsob,“ řekl Harry. „Lék pro přítele. Dost vzácný.“

„To chápu. O lektvary a exotičtější přísady je teď obrovský zájem. A o hůlky, od té doby, co zmizel pan Ollivander. Zvládnu vám sehnat ledacos, včetně hřímalí kůže a dvojrožčího prášku, to je teď dost v kurzu, však chápete. Takže pokud nebudete chtít něco extra hodně extra…“

„Potřebuju slzy fé…,“ řekl Harry.

Poslední slovo zaniklo v ohlušující explozi. Do lokálu vletěl déšť střepů a třísek a hned za ním otvory po oknech a dveřích rej útočníků v kápích a maskách.

Snad to bylo únavou nebo horečkou, ale vůbec nezvládl zareagovat a jen stěží si uvědomoval, co se děje. Jako ve snách vnímal, že na něj jeden ze Smrtijedů zaútočil. Gaspar se v poslední chvíli kletbě postavil do cesty a padl naznak na stůl. Mrtvý.

„Harry!“ vykřikl Declan a namířil na něj hůlku. „Portus…“

To bylo poslední, co si pamatoval.

 

Namáhavě si stoupl, přidržel se opěradla židle a snažil se rozkoukat.

Dopadala sem jen trocha měsíčního světla roztančená větvemi stromu za oknem. Bylo mu to tu povědomé, ale stále byl příliš otřesený a horečka mu kalila zrak, takže nepoznal, kde je. Pochopil až ve chvíli, kdy našel cestu ven a ocitl se v zasněžené zahradě. Té nejkrásnější zahradě, kterou znal. Ale v tuhle chvíli chvíli nedokázal její půvab ocenit. Otupěle šlapal sněhem k brance a myslel na to, že je všechno ztraceno.

Kdyby byl rychlejší, kdyby se bránil, Gaspar by byl naživu a Ron mohl mít ještě šanci…

Zastavil se. Co to sakra dělá? A kam to jde? Najednou si nebyl jistý, co by dělat měl. Dál hledat pomoc pro Rona? Nebo se vrátit do Plymouthu a pomoct v boji? Declanovi už jistě docházejí síly…

Podíval se na nebe a ztuhnul.

Nemohl uvěřit tomu, co vidí, tak začal rychle hledat hodinky, aby se ujistil. Ale bylo to tak – útok Smrtijedů už byl dávnou minulostí. A do svítání scházelo jen něco přes dvě hodiny. Už nemohl pomoct nikomu z nich. Pro Declana bylo pozdě a pro Rona… Jak měl pro něj v tak krátkém čase získat záchranu, když se mu to nepodařilo za celý den?

Padl na kolena.

Co má dělat? Kde hledat? Koho prosit? Nebo zabít…

Zoufalá touha vyřvat šílenou bolest v srdci mu sevřela hrdlo. Se zaťatými zuby zakroutil hlavou a se slzami v očích švihl hůlkou.

Místo u zmrzlých růžových keřů u Murielina domu se zhmotnil v Godrikově dolu na stráni nad troskami. Potřeboval to. Alespoň malou chvilku. Ještě se nedokázal vrátit. Ještě předtím, než stane u lůžka umírajícího kamaráda, alespoň tu malou chvíli potřeboval věřit v naději, že někdo jiný uspěl.

 

Odklít Malfoyovu past z pěti kamenů bylo snadnější, než čekal. Studium knih, které mu Brumbál zanechal v úkrytu, přeci jen mělo smysl. Kameny slabě zasvítily do tmy a pohasly.

Sedl si na zídku, přemáhal emoce a lapal po dechu. Nijak se nechránil, ani pláštěm, ani magií. Nechtěl. K čemu? Jeho život byl přehlídkou mrtvých. Lily, James, Sirius, prarodiče, Arnie Bubble, Alastor Moody, Albus Brumbál… bylo jich tolik, že už bylo těžké všechny v duchu vyjmenovat. A také paní McBrideová, Reece Gaspar, možná i Declan a jeho přátelé… a spousta dalších, bezejmenných, které ani neznal, ale oni znali jeho… a Ron. Jeho první skutečný přítel. V tu chvíli si pomyslel, že je jen jediný způsob, jak tomu dát smysl. Ron by to rozhodnutí jistě pochopil.

 Zaslechl směrem od vesnice tiché křupání sněhu, ale ani se nepohnul. Proč by měl? Jenže pak si uvědomil, že dnes v noci někdo zemřel proto, aby on mohl žít. Teprve to přinutilo, aby se skryl maskovacím kouzlem a schoval za torzo komínové zdi, víc než kdy dřív obsypané svíčkami a květinami.

Byla to žena a zamířila rovnou sem. Zblízka se ukázalo, že je mnohem starší, než Harry odhadoval podle její chůze. Tvář měla hustě rozrytou vráskami a vlasy vykukující pod šátkem bílé jako okolní sníh.

Sehnula se, přidala ke svíčkám jednu další a zůstala stát. Bylo to zvláštní, protože působila, jako by se k něčemu odhodlávala a trochu se styděla. Snad to bylo jejím výrazem, ale navzdory vráskám v ní bylo cosi mladistvého. Pak zničehonic tiše promluvila.

„Zdravím vás, Harry. Tedy jestli tu opravdu jste. Prý tu budete, i když vás hned neuvidím. Ještě před pouhými několika dny by pro mě tohle všechno bylo naprosto nepředstavitelné… Jako správná mudla – Říkám to správně? – jsem nevěřila na čáry a kouzla, tedy ne na taková… Ale už si začínám zvykat,“ pousmála se. „Promiňte, plácám tu z rozpaků a vy si teď nejspíš říkáte: ‚Co je to za pomatenou stařenu?‘ Chápu, jak to asi vypadá. Sama si teď připadám jako blázen. A věřte, nejen proto, že jsem na vlastní oči viděla domácího skřítka.“

Vynořil se z ničeho jen pár kroků od ní. Trochu sebou trhla, ale ani nehlesla.

Prohlížela si jeho obličej se zvídavou radostí, přitom z ní vyzařoval spokojený klid člověka přesvědčeného, že ozubená kolečka vesmíru konečně zapadla na správné místo.

„Vůbec si nemyslím, že jste pomatená,“ řekl šokovaný Harry.

„Kéž bych měla vaši jistotu. Máte můj obdiv, jak si při vší té magii dokážete uchovat duševní zdraví,“ řekla s čistou upřímností. „Ach, promiňte, já tu povídám a ještě jsem se vám ani nepředstavila.“

„Vím, kdo jste… nebo alespoň kdo bych chtěl, abyste byla. Poznávám vaše oči… a hlas… Jen se tomu bojím uvěřit,“ vytáhl z vnitřní kapsy zmuchlanou novinovou fotografii. „Nechápu to… psali o vás, že jste mrtvá…“

 „Jestli se nemýlím, tak o vás se tvrdí totéž,“ odvětila s nečekaným klidem. „Ve vašich novinách jsou jen o něco zábavnější fotky.“

Harry si pomyslel, jestli se mu tohle všechno jen nezdá a nevěřícně vydechl. „Já… promiňte… prostě jen vůbec ničemu nerozumím.“

„To jsme na tom v zásadě stejně. Jenže právě teď asi nemáme moc času na moc dlouhé povídání. Musíte se vrátit za svým přítelem Ronem. Mám vám vyřídit, že právě to je v tuto chvíli to jediné důležité.“

„Vyřídit? Od koho? A – a jak víte o Ronovi?“

„Od pana Blacka, samozřejmě. Poznali jsme se tehdy před nádražím. Prý mu říkáte Temný přízrak. Připadá mu to úsměvné a nemůže se dočkat, až se konečně setkáte tváří v tvář.“ Zmlkla, s pohledem upřeným do tmy se sama pro sebe zvláštním způsobem jemně usmála a dodala: „Chvílemi je až dojemné, jak moc mu na vás záleží.“

„Nechápu. Ani mě nezná.“

„Ani já vás moc neznám a přesto jsem tady,“ připomněla. „Možná není tak důležité všechno dokonale pochopit. Možná to někdy stačí jen… přijmout.“

Zahanbeně zrudnul.

„Druhá zpráva je – a jestli to správně chápu, tak úzce souvisí s tou první – že nápad vydat se teď hned zabít toho devianta, toho příšerného lorda, aby smrt vašich přátel nebyla nesmyslná, je špatný.“

Vytřeštil na ni oči. „Jak – jak víte tohle?? Nikomu jsem to neřekl. Vždyť mě to napadlo teprve těsně předtím, než jste sem…“

Omluvně pokrčila rameny. „Špatný nápad. A nejen proto, že ve svém stavu se zvládnete utkat nanejvýš s hrnkem čaje, s čímž mimochodem plně souhlasím. Prý je nezbytné na to zapomenout kvůli budoucnosti. Ještě nenastal ten správný čas. Zatímco vašemu příteli teď čas právě dochází.“

Harry zaraženě přikývl.

„A do třetice,“ narovnala tři prsty a soustředěně se zamračila, aby to nepokazila: „Fénix vigil nunquam dormiõ. Moje školní latina už dost zapadala prachem, ale myslím, že to znamená –“

„Vím, co to znamená,“ řekl hořce. „Jen je těžké tomu právě teď uvěřit.“

„Když já můžu uvěřit na čáry a domácí skřítky…“ ušklíbla se jemně.

Na to zvládl odpovědět jen mlčením.

„Ještě jsem vám ani nepoděkoval,“ řekl potom. „Zachránila jste mi život… A přišla jste kvůli tomu o všechno.“

„Ovšem i s vědomím toho, co se bude dít… asi bych to udělala znovu,“ odpověděla trochu zadumaně. „A kdo říká, že budoucnost nebude lepší?“

„Nevím, zrovna v tuhle chvíli mi to tak nepřipadá.“

„Chápu vás. Ale třeba vám pomůže totéž, co mně. Před koncem války, byla to tehdy hodně zlá doba, obzvlášť pro vystrašené malé dítě, tehdy mi v nejtěžších chvílích někdo velmi blízký připomněl, že největší tma je před úsvitem.“

Dlouze se na ni zadíval a pak řekl: „Už bych měl jít. Chci být s Ronem, dokud to jde. Mám vás někam doprovodit?“

„Hádám, že to není nutné,“ pousmála se.

„Dobře,“ přikývl. „Děkuji vám, madam McBrideová. Za všechno.“

A mávl hůlkou.

Když osaměla, sehnula se ke svíčkám, věncům a květům, a vytáhla odtud Harryho fotku převázanou černou stužkou. „Skutečně bude v pořádku?“ zeptala se ustaraně. „Mimochodem špehování je neslušné, to byste měl jako gentleman vědět. Říkala jsem vám, že to zvládnu.“

„Jak o mně víte?“ pohnul se stín v nejtemnějším zákoutí trosek.

„Možná i já umím čarovat.“

Temný přízrak jí galantně nabídl rámě a vykročili ke vsi.

„Možná mám jen velmi citlivý nos, když jde o turecký tabák,“ nabídla i druhou variantu. „Čpí vám od něj svrchník. Připomíná mi to Howieho.“

„Jste skutečně úžasná, madam McBrideová.“

„Mary. Zapomínáte, že jsem vaše stará drahá pratetička. Alespoň před Vaší bytnou.“

„Jistě – Mary. Mimochodem jednou z vás bude mimořádně půvabná stará dáma.“

„Díky. Jen doufám, že pak budete umět namíchat ten nápoj i s opačnými účinky.“

„Pro vás cokoli. Ale teď bychom si měli pospíšit. Madam Rafterová se budí časně, a jak už víte, je to milá osoba, ale po ránu trochu nevrlá.“

 

Žebra nežebra, Hermiona ho objala hned mezi dveřmi, přitom měla oči plné slz, bolesti a výčitek a na okamžik se zdálo, že ho praští.

Klofan, špinavý, splavený potem a s popáleným peřím pod krkem, radostně řičel. Snažil se stavět na zadní, ale jedna noha pod ním podklesávala.

„Hou… hou…“ pokoušel se ho uklidnit Billy, aby ho mohl vytřít a ošetřit. Sám nevypadal o moc lépe než hipogryf. „Máš?“ zeptal se Harryho.

„Ne.“

„Tak zbývá už jen táta a Tony,“ vzdychl Billy a dál zápolil s hipogryfem.

Jen přikývl. Tušil, co se dozví.

Ani jeden z nich už nic neřekl. Nic dalšího teď nebylo důležité.

Harry si ani nesvlékl kabát, Hermiona sebrala z komody narychlo odloženou konvici a provedla ho šachovnicovou chodbou a schodištěm. Nebylo nutné hledat správné dveře, protože ty byly otevřené.

Kromě Billyho a Artura s Tonym tam už byli všichni. V měkkém světle lampičky a skomírajícího ohně v krbu obklopovali Ronovo lůžko a snažili se smířit s neodvratitelným.

Když to Harry uviděl, roztřásla se mu brada.

Všichni na něj upnuli úpěnlivé pohledy plné očekávání, ale i beze slov pochopili, že neuspěl.

 „Remusi…“ všiml si, že ve starodávném pojízdném křesle je tu zachumlaný v přikrývce dokonce i Lupin.

„Měl jsi mě tam nechat,“ zamumlal Remus nešťastně. „Mě i tu prokletou nohu.“

Takhle už nikdy nemluvte!“ zahřměla Molly. „Ne, před svojí ženou!“ Seděla na kraji synovy postele a něžně držela Rona za ruku pokrytou nazelenalými skvrnami, které už dosahovaly skoro až k prstům. Oči měla zarudlé, ale neplakala a sálala z ní síla jako z láskyplně pečující lvice schopné pro své mládě zabíjet.

Nymfadora jí za ta slova poděkovala vděčným pohledem.

Harry si s hrůzou uvědomil, že ani křik už Rona neprobudil a nepřiměl ho, aby se alespoň zachvěl.

Ginny sedící u bratra z druhé strany se snažila být stejně silná jako matka, ale přestože už viděla spoustu bolesti a umírání, nedařilo se jí to a jen stěží potlačovala vzlyky. Vstala, aby udělala Harrymu místo a sedla si na kraj vedlejšího lůžka mezi Fleur a mladého muže, v němž Harry zblízka poznal Charlieho, druhého nejstaršího syna Weasleových.

Vytáhl z kapsy kapesník a podal ho Ginny, aby si mohla otřít slzy. Bolely ho v srdci tak, až už si myslel, že víc bolesti neunese a v duchu se zapřísahal, že to musí vydržet, protože alespoň to pro Rona a Ginny musí zvládnout.

Charlie se sehnul a dal mu něco, co při vyndávání kapesníku vypadlo na zem.

Harry obrátil v ruce slepenec pomalovaného papíru a položil ho na kraj přikrývky.

„Dárek od Dobbyho. Původně to byla krabička,“ řekl Ronovi na vysvětlenou, i když věděl, že už ho asi neslyší. „Dal bych ti jí, ale… byla se mnou moc dlouho,“ pokusil se usmát a trochu tu věc prsty zformovat. Ještě teď mírně lepila. „Promiň, že jdu tak pozdě. Věř, že mě to vážně moc mrzí. Byl to dneska dost náročný den. Stavil jsem ve škole. Nechtěl jsem tam jít bez tebe, ale zrovna jsi spal.“ V krku ho dusil čím dál větší knedlík a pálily ho oči. Takhle to přece nemohlo skončit. Takhle ne. Na okamžik zadoufal, že když bude na Rona mluvit dál, tak se probudí a všechno bude jako dřív. Ale věděl, že to není pravda. „Pozdravuje tě Poppy a profesorka McGonagallová a madam Rosewoodová… Nick říkal, že to tam bez nás za moc nestojí. Nejvíc ho štve, že je zrušený famfrpál. Ale má to i světlou stránku, protože takhle tě jako brankáře už nikdo nepřekoná.“

Musel sklopit hlavu a na okamžik zavřít oči, aby dokázal vzdorovat přílivu emocí. Když se narovnával, všiml si pod rukou tmavé tkaničky. Napadlo ho, že možná přeci jen bude mít pro Rona dárek. Někdo by to možná pokládal za nesmyslné, ale jemu to na okamžik pomohlo.

„Taky bys měl vědět, že madam Pinceová povolila v knihovně šachový klub…“ Vysvobodil z lepivého papíru váček na mince. Podle všeho prázdný, nicméně pro jistotu ho vytřásl. Vypadlo z něj vánoční přání, ne větší než jmenovka na balíček. „… Vzpomínáš na ty obří šachy? Tomu tvému tahu koněm tam prý říkají Weasleyho vítězný –“

Se zrakem upřeným na text přání ztuhnul a zmlknul. Pak si uvědomil pohledy ostatních.

„ – útok,“ dopověděl a zaraženě podal kartičku Hermioně. „Tohle není od Dobbyho. Je to od Brumbála.“

Přečetla to nahlas.

 

Napadlo mě, že se ti tahle maličkost bude hodit.

Šťastné a veselé, Harry. Šťastné a veselé všem.

A. B.

P.S. Vzpomeň si na heslo Fénixova řádu.

 

„Netušila jsem, že Fénixův řád má nějaké heslo.“

„To netuším ani já,“ zasípal Dedalus. „Možná tím myslí nějaké heslo z hlídky. Jen nechápu, jak to mohl napsat, když je mrtvý.“

„Vím co má na mysli,“ řekl Harry. S povzdechem si vzal lístek zpět, podíval se na Rona, zakroutil hlavou a trpce zadeklamoval: „Fénix vigil nunquam dormiõ.”*

A pak i s ostatními nevěřícně zíral na to, jak se váček na mince nafukuje a pomalu ze sebe vypuzuje zářivou broušenou lahvičku až po okraj plnou naděje.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Strážce fénix nikdy nespí. (Omluva za fonetický přepis foinixe už tu před časem padla.)



5 x komentář to “86. Tma před úsvitem”


  1. ElzaNo Gravatar — Leden 2, 2015 @ 13:17

    „Obětavé, statečné, nebezpečné a velmi nezodpovědné?“ - *:DD
    „Já vím,“ odpověděl smrtelně vážně Snape. „To bych skutečně rád.“ - Chudák. Závěrečné prohlášení mu zcela věřím - a představa, jak zase žehlí Potterovy průšvihy… nemá to jednoduché, hoch jeden černá… *;-)
    ve svém stavu se zvládnete utkat nanejvýš s hrnkem čaje… *:DD
    Krása, Magnas. A jak jen se to říká? Jo, už vím. Prý naděje umírá poslední. Takže v klidu, ta vaše zemře až po vás. *;-)

  2. YettaNo Gravatar — Leden 6, 2015 @ 8:02

    Uff. Paradni!!! Ale tohle uz mi nedelej, babo desna. Uz jsem se fakt zacinala bat. Davas Harrymu poradne zabrat. Zda se mi to nebo Snape zacina ztracet nervy? Stale a zatvrzele ti odmitam skocit na spek, ze by byl Snape s Voldym doopravdy.
    U McBrideove tam mas chybku. Mary je skvela a dost zvlastni osoba. Od zacatku mi pripomina nekoho, koho znam, takze si pamatuju, kolik ji ma byt. A kdyz ted s Harrym mluvi, tak tvrdi ze je o deset let starsi. Na konci valky by ji bylo 7 a ne 17.

  3. MagnasNo Gravatar — Leden 10, 2015 @ 4:21

    2 Yetta: A do háje zelenýho! Máš pravdu. On Harrymu končí rok 97 a ne 87. Tak nevím, buď jí můžu na začátku přidat nebo teď ubrat. Ale vzhledem k tomu, že ji Harry poznal, když šla z práce… jdu to upravit tady :c)))

  4. MagnasNo Gravatar — Leden 10, 2015 @ 22:21

    Poděkování BigMacovi za trefnou věcnou připomínku. Opraveno :c))

  5. MagnasNo Gravatar — Leden 11, 2015 @ 8:29

    Poděkování Limetce za mailík s další důležitou připomínkou. Ty iniciály jsou skutečně zavádějící a není jasné, od koho vzkaz je. Harrymu i Hermioně to jasné je, protože znají písmo - onen dárek a vzkaz je od nebožtíka Albuse Brumbála. Původně to v textu bylo, ale podlehlo to tradičním razantním škrtům. V průběhu dneška to napravím.
    EDIT: Opraveno.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: