svicka
Prosinec 2014, Magnas

T

ep Vánočního Londýna nabíral zběsilé tempo. Do svátků zbývaly dva dny, ulice a obchody se plnily těmi, co nechávají nákupy až na poslední chvíli, o zbytek chaosu se postarali ti, co pro změnu něco koupit zapomněli, a samozřejmě turisté toužící ukořistit suvenýry, co by se mohly dobře vyjímat pod vánočním stromkem, vyfotit kdejaké nároží a nasát co nejvíce vánoční atmosféry, přičemž na tu už v té tlačenici leckde nezbývalo místo.

Bylo teprve dopoledne, ale už teď Londýn bublal a funěl jako papiňák. Ovšem papiňák ověšený barevnými světýlky a natřásající se v rytmu koled. V tom shonu by si nikdo čaroděje nevšiml, ani kdyby měl vysoký špičatý klobouk a za ušima mu hnízdili netopýři. Harry navíc jako čaroděj ani nevypadal. Jen u nádraží se na něj úkosem podíval jeden policista, jemuž se nepozdával jeho obličej poznamenaný čerstvými známkami boje, ale za druhý pohled už mu nestál.

Harry to uvítal. Potřeboval si u stánku se suvenýry nenápadně prolistovat mapu turistického průvodce. Mapa tvrdila, že Merlinova je odsud skutečně jen kousek, sotva čtvrt hodinky chůze, skoro jako dům Blacků.

V předvánočním nádražním zmatku si vůbec nikdo nevšiml, že mladík v dlouhém zastaralém kabátě zničehonic zmizel, a v parku na Wilmingtonském náměstí zas nikdo nezaznamenal, že se tu tentýž mladík objevil.

Merlinova ulice se parku kolmo dotýkala, byla krátká a mudlovsky úhledná. Jednu stranu ulice tvořily domy z červených cihel, druhou z cihel bílých, chodníky lemovalo starosvětské tepané zábradlí. Mělo to jen jedinou vadu – nikde tu nebyl žádný obchod. Teprve když Harry došel skoro na konec ulice, do míst, kde poslední červenocihlový dům ustoupil velké předzahrádce, všiml si oprýskané tabule opřené o plot, jejíž rozmazaný křídový nápis hlásal: „Akce: Sultánky 100g/1,99 £“ a na vývěsním štítu obchůdku, který se v zahrádce schovával, stálo: „Byliny, koření & ingredience“.

Zvenčí krámek působil, jako by tu stál odnepaměti. Za nevelkou výlohou z tabulkového skla bylo naaranžováno přesně to, co hlásal vývěsní štít, nádavkem doplněno vánoční výzdobou z perníku, a při otevření dveří jemně zahrála zvonkohra, přičemž každého vstoupivšího vítalo teplo prosycené směsicí vůní. Uvnitř krámku bylo místa sotva pět na pět delších kroků. Část patřila dřevěnému pultu, při zdech pak stály vysoké regály se spoustou šuplíků a polic se sklenicemi plnými koření, s odměrkami a plátěnými pytlíky. Bohužel většinu zbylého prostoru zaplňovali zákazníci, a co hůř – dle Harryho odhadu zákazníci, kteří snad s výjimkou jedné starší dámy by při pohledu na sovu s poštou buď dostali nervový záchvat, nebo volali odchytovou službu.

Ze slov madam Pomfreyové Harry předpokládal, že Salvator bude starší čaroděj, přesto ho překvapilo, že za pultem čile obsluhoval stařík, jehož věk si vůbec netroufal odhadnout. Byl to usměvavý děda s rozčepýřenými vlasy barvy pampeliškového chmýří a vychytralýma očkama, který možná trochu připomínal značně přestárlého iluzionistu, ovšem čaroděje by v něm Harry nehledal. Na okamžik dokonce zapochyboval, jestli je vůbec na správném místě, ale pak si uvědomil, že v té kakofonii vůní, jež ho obklopovala, cítí něco silně povědomého, zkrátka kdo kdy pracoval s rotulicemi, ten je pozná vždycky.

Salvator se otáčel za pultem, jako kdyby tančil, a spolu se sáčky s kořením rozdával úsměvy na všechny strany. „Samozřejmě, madam, tady je vaše Speciální směs na krocana, budete dokonale spokojená, je naprosto buonissima! V celém Londýně nekoupíte lepší!“

Teplo krámku začalo vyčerpaného Harryho uspávat a tak si ani neuvědomil, že už je na řadě.

„Tak co to bude, mladý pane?“ vytrhl ho prodavačův hlas z usínání.

„Já, no…“ Harry se otočil a zjistil, že fronta před ním sice zmizela, ale za ním už se začínala tvořit další. „Já… sháním slzy fénixe,“ šlápl do toho s vědomím, že nanejvýš bude pro smích.

Stařec se na něj pátravě podíval, pak bez mrknutí oka zašvitořil: „Á, pán je fajnšmekr, speciální ingredience. Pouze na objednávku. Račte posečkat,“ naznačil mu, že se má posunout kousek stranou. Víc si ho nevšímal a věnoval se dalším zákazníkům. „A vy si račte přát?“

Harry se odevzdaně rozhlížel po regálech a přitom si všiml, že cedule zavěšená ve dveřích začala nově příchozím hlásit: Zavřeno. Nijak ho tedy neudivilo, že se krámek rychle vyprázdnil.

„Prosím, mladý pane, tudy do kanceláře,“ nadzvedl Salvator po straně pult, jakmile odešel poslední zákazník.

Byl to spíš sklad než kancelář, ačkoli místnost zjevně plnila účel obojího. Mezi přeplněnými policemi a regály stál starý pracovní stůl a za něj se do polstrovaného křesílka usadil Salvator. Harry zatím rychlým pohledem přejel police. Bylo tu všechno, co by si čaroděj mohl přát, od hábitů, přes všemožné lektvary až po krmení pro sovy. Z jedné krabice dokonce koukaly weasleyovské velerachejtle! Ale hlavně – většinu polic zaplňovaly sklenice, lahvičky, flakóny a dózy se všemi možnými přísadami do lektvarů, jaké si jen dovedl představit.

Stařík si nasadil brýle podobné těm, jaké nosil Harry, mávl prstem na velkého výra dřímajícího na vršku vysoké komody, na útržek pergamenu naškrábal krátký vzkaz a ten výrovi svěřil. „Čím posloužím?“ zaskřehotal, jakmile sova odletěla. Pak se prstem ťukl do čela. „No jistě, slzy fénixe. Odpusťte starci, paměť už mi tolik neslouží.“

„Nebo Slzoled,“ upřesnil Harry.

Salvatorovo bílé obočí vystřelilo k výšinám. „Hmmm, velmi vzácné zboží. S odpovídající cenou. Slzy fénixe mají cenu zlata, mladý muži. A to doslova.“

Až teď si Harry zahanbeně uvědomil, že u sebe nemá ani svrček. Ve skutečnosti byl poměrně bohatý, jenže všechno to bohatství leželo v trezoru gringottské banky, a tu, jak bylo obecně známo, uvnitř střežila ministerská hlídka, to pro případ, že by si chtěl vybrat úspory někdo z hledaných zločinců, třeba Harry Potter. Začal panikařit a nadával si v duchu do hlupáků. Přece nemohl čekat, že mu někdo dá něco zadarmo! Kde má teď sehnat zlato?

Pak na to přišel.

„Peníze tu s sebou nemám,“ přiznal váhavě. Nato z kapsy vytáhl své hodinky. „Ale zlato ano.“

Stařík po nich lačně chňapnul. „Hmmm, rosewoodovky… a zdají se být pravé,“ nadzvedl brýle a prohlížel si hodinky tak zblízka, že se skoro dotýkaly jeho oční bulvy. „Za ty bych ti pár kapek opatřit mohl.“

 „Opatřit? Do kdy?“ zeptal se Harry a pomyslel si, že se mu ten mužík kdoví proč začal trochu ošklivit. Natáhl se pro hodinky.

Stařec se zatvářil, že by si raději uhryzal ruku u lokte, než aby je vrátil.

Ale Harry byl rychlejší.

Salvator se stáhl a ustaraně zaskřehotal. „Jde o skutečně vzácné zboží, po kterém je nutné pátrat velmi, velmi daleko. Může to trvat i několik týdnů. To je smutné, pochopitelně. Někdy o záchraně života rozhodují pouhé minuty, že ano?“

„Nemám několik týdnů, musím to získat hned. Prosím! Určitě je možné to nějak urychlit.“

„Chytrý chlapec, velmi chytrý,“ zamumlal stařec. V očích se mu blýskalo, jako by se mu v nich odrážel lesk mincí. „Expresní příplateček by jistě významně pomohl. Co můžete nabídnout?“

Harry si zoufal, vždyť kromě hodinek nic cenného neměl. Ale pak si uvědomil, že něco mimořádně drahého, a to ve všech smyslech toho slova, ho právě teď hřeje na prsou. Otcův Neviditelný plášť. Nešlo o to, jak vzácná to je relikvie. Pro něj měl plášť cenu nevyčíslitelnou. Ale ne tak velkou, jako život přítele.

Salvator na něj nespěchal. Nadzvedl víčko konvice usazené spolu se dvěma šálky na tácu po straně stolu, přičichl a sám pro sebe souhlasně zabroukal. Do jednoho šálku si nalil studený čaj a spokojeně se napil. Když si otřel propadlé rty, z náprsní kapsy vylovil zahnědlou balenou cigaretu. „Tak už víte, co můžete nabídnout?“ huhlal, zatímco si zapaloval. „Spolu jistě na něco přijdeme,“ dodal koutkem úst, s požitkem natáhl kouř a zamáváním uhasil sirku.

„Možná tu ještě něco –“ začal Harry, ale rozmyslel si to dřív, než dopověděl, a jeho ruka už už sahající do záňadří bleskurychle změnila směr.

„Mdloby na –!“

„Protego!“

Stařec sražený z křesílka zem Harryho obranným kouzlem se snažil rychle natáhnout pro hůlku, která mu vypadla z ruky, ale Harry znovu rychle švihl hůlkou.

„Incarcerous!“

Kouzlo Salvatora dokonale svázalo, takže sebou mohl jen bezmocně škubat a vztekle plivat nadávky.

Harry se opřel o stůl, aby se vydýchal z bolesti žeber, kterou mu rychlý pohyb způsobil. „Pravidlo číslo pět: I usmívající se stařík vás může bez mrknutí oka zabít,“ procedil mezi zuby a v duchu děkoval Kingsleymu Pastorkovi za všechno, co ho stihl naučit.

„Nezabil bych tě!“ sípal stařík. „Jen bych tě omráčil.“

„Proč? Co jsem vám udělal?“

„Co jsi mi udělal? Prý co mi udělal!“ smál se Salvator, jakoby právě slyšel ten nejlepší vtip. Byl to hnusný hýkavý smích přerušovaný kašlem a prskáním. „Prý co mi udělal!“

„Nebo jste chtěl jen potěšit Voldemorta?“

„Hlupáku!“ vyprskl zadýchaně stařec. „Ty-víš-kdo je mi ukradený stejně jako ty! Já jsem obchodník! Nikdy bych si neodpustil, kdybych propásl odměnu za Harryho Pottera! Musel bych se sám před sebou stydět, kdybych se vzdal tolika peněz! A proč bych to dělal? Kvůli nějakému cucákovi s jizvou? Ty ubohý hňupe! Nejsi první, za koho mi zaplatí…“

Harrym to otřáslo tak silně, že několik dlouhých vteřin nepromluvil. „Potřebuju slzy fénixe,“ pronesl pak chladně. „Dám vám za ně zlaté hodinky a kouzelný plášť. Musím je získat rychle, protože… můj nejlepší přítel umírá.“

„Jsi blázen!“ zalykal se znovu smíchy stařík. „Úplný cvok! Prý slzy fénixe! Léta letoucí jsem je neviděl. Nikde je neseženeš, nikde! I kdybych měl jedinou kapku, tak bych ti ji neprodal!“

„Ne… ne! Musí někde být!“ odmítal Harry uvěřit. „Musím Rona zachránit…“ Rozčíleně přešel k policím a začal je rychle prohledávat.  Leknutím sebou trhnul, když se jedna z přísad ve světélkujícím láku otočila a mrkla na něj, ale hned znovu pokračoval v hledání.

Salvator zvedl zrak ke komodě, na níž předtím odpočívala sova. „Slzoled tam není a ty už nikoho zachraňovat nebudeš. Už teď jsi mrtvola! Mimořádně cenná mrtvola!“

Harry si toho pohledu všiml. „Vy… vy už jste je zavolal… Ta sova…“

Stařec znejistěl a konečně se přestal smát.

„Hnusná chamtivá zrůdo! Dělá se mi z vás zle,“ zamířil na něj Harry hůlkou. Hlas mu překypoval odporem a hněvem. „Měl byste shnít v Azkabanu, jenže tam teď zavírají nevinné. Jak můžete prodávat lidské životy?! Jak… jak můžete? Ještě bych pochopil, kdybyste si tím chtěl zachránit krk, ale pro peníze? Ne… ne, to musí skončit… Možná nejsem prvním, ale budu posledním.“

„Pane Pottere, to byste snad…“ v Salvatorových očích zmizel lesk galeonů a začal se v nich zračit strach.

„Neudělal? Pravda, zabíjení mě děsí. I když… právě teď mě mnohem víc děsí, jak velkou chuť mám to udělat. Musím vás zastavit, abyste už nikdy nikomu nemohl ublížit…“ S každým slovem zněl Harryho hlas temněji a jeho hněv střízlivěl do ledového klidu. „Naštěstí… mám lepší nápad.“ Vrátil se o regál zpátky a po rychlém pátrání z něj vytáhl lahvičku s nevábným obsahem připomínajícím bahno. Ukázal ji Salvatorovi. „Mnohem lepší nápad.“ A vytrhl si vlas.

„To neuděláte! Přece byste… jsem jen pomatený stařec… musíte mi odpustit… Kdyby vám pomohlo cokoli z toho, co tu je… vezměte si to. Samozřejmě zadarmo. Je tu i několik zachovalých hůlek a vybral byste i dvě tři slušná košťata a –“

Zbytek Salvatorových slov zanikl v bublavém zvuku a dávení, jak mu Harry lil mnoholičný lektvar do úst.

„Udělám,“ řekl tiše Harry, když proměna začala.

Pak ležícímu Harry Potterovi upravil posunuté brýle a beze slova odešel.

 

Zpátky ke King’s Cross zamířil pěšky. Ne že by tam musel. Chtěl jen na chvíli zapomenout na Voldemorta, na umírajícího Rona, na Ginny… i na kus sebe sama, který zanechal v krámku zlého starce, tu svou část, která nikdy nikomu nechtěla ublížit, tu svou část, která mu bránila smrtelnou kletbu myslet skutečně vážně. Chtěl jen alespoň na tu krátkou chvilku zapomenout na smrt… a na to, že tohle je válka. Bezcílně se toulal ulicemi, občas se díval do výloh a myslel na to, co všechno by svým přátelům tak rád dal k Vánocům. A jaké by to bylo, kdyby jeho rodiče žili. Lily by teď možná pekla cukroví a James… možná by teď spolu vybírali stromek.

Zadíval se do výlohy obchodu s elektronikou. Weasleyovým by koupil televizor a Ronovi playstation, pomyslel si… a ztuhnul. Vzápětí vletěl do obchodu.

„Nahlas! Prosím! Dejte to hlasitěji,“ vykřikl, přitom se prodíral zákazníky a ukazoval na stěnu složenou z různých televizorů.

Na všech obrazovkách požárníci hasili zbytky velkého požáru a roh překrývala fotografie starší ženy s kaštanovými vlasy.

Prodavač pohoršeně protočil oči a dál komusi pomáhal vybrat mixér, ale mladá prodavačka, které se Harry nejspíš líbil, sáhla pod pult po dálkovém ovladači.

Fotografie v rohu se zatím změnila. Teď ukazovala zhruba čtyřicetileté manžele.

„ …kové míře ohoření, že identifikaci nebylo možné provést a bude nutné počkat na výsledky testů DNA. Inspektor Sleeving potvrdil, že jde opět o žhářství a o stejný modus operandi, jako v předchozích případech. Zatím se však nepodařilo určit hořlavinu, s jejíž pomocí byly tyto požáry založeny. Policie stále pátrá po dceř –“

„Počkejte, nevypínejte to!“

„Není tu slyšet vlastního slova,“ odsekl prodavač, přejel Harryho kritickým pohledem a zastrčil ovládání pod pult. „Jestli si tu televizi koupíte, tak vám to znovu pustím. Ale až na vás přijde řada.“

„Co říkali o té paní? Kde to můžu ještě vidět?“ obrátil se zoufalý Harry na tu ochotnější a hezčí část obsluhy.

„Nějaká McBrideová nebo tak nějak. Už ji ukazovali několikrát a bylo to i v novinách,“ odpověděla mu ochotně dívka, culila se na Harryho a přitom si prsty hrála s pramínkem vlasů. Její starší kolega na ni zlostně zasyčel, ale nijak si toho nevšímala, jen nepatrně ztišila hlas a švitořila dál. „Hořelo u ní před týdnem. Vybouchlo to tam tak, že z ní vůbec nic nezbylo. Muselo ji to roztrhat úplně na kousky. Hrůza, co? Umíte si to představit? Co je vám? Jste v pořádku? Úplně jste zbledl. Počkejte! Vy jste tu paní znal?“

Harry se vypotácel z obchodu. Venku se musel zády opřít o zeď. Necítil bolest, dokonce ani smutek, jen slabost a naprostou prázdnotu. Kolem něj chodili lidé, mnozí obtěžkaní balíčky, ale on je nevnímal, otupěle se díval před sebe do nikam jako pouhá prázdná schránka, která jen nějakým nedopatřením ještě dýchá. Pak si uvědomil, co vidí. Sotva o čtyři kroky dál, na kraji chodníku, se na něj ze zmuchlaných novin odhozených v odpadkovém koši usmívala žena, která přišla o svůj život jen proto, že ten jeho zachránila. Díval se na ten obrázek a najednou nebyl schopen snést pomyšlení, že je její tvář v odpadcích. Pocit, že alespoň tohle té paní dluží, ho přiměl k tomu, aby se pohnul. Vytrhl z novin stránku s fotografií, pak našel nejbližší opuštěný průchod a mávnutím hůlky zmizel.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


4 x komentář to “85. Usmívající se stařík”


  1. ElzaNo Gravatar — Prosinec 28, 2014 @ 14:50

    Juj! 8O Teď jsem se tedy trochu ztratila… budu muset couvnout a podívat se z odstupu.
    Díky, Magnas, jsem moc ráda, že příběh pokračuje. Alespoň chvilku… Hodně štěstí!

  2. MagnasNo Gravatar — Prosinec 28, 2014 @ 16:10

    Neboj, Elzičko, najdu tě. Projdi kapitolou 64. (Chyťte zloděje), potom odboč k poslední pasáži 71. (Tajnosti) a nakonec popoběhni podél 83. Tíha rozhodnutí… a jsi doma :c))

  3. ElzaNo Gravatar — Prosinec 29, 2014 @ 16:48

    Díky, Magnas. Zatím jsem prošla 64 a lízla 71 - jenže potom jsem se ztratila… opravdu podél 83? (Vážně si to budu muset nastahovat do čtečky. :wink: )

  4. ElzaNo Gravatar — Prosinec 29, 2014 @ 16:56

    …no tak jo. Jestli byla navigace správně, tak jsem asi něco pochytila. Ale mám trochu pocit jako Atrej v bažině… nebo jako Ron ve tmě. 8)



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: