svicka
Prosinec 2014, Magnas


Z

ima ozdobila Bradavice půvabně pohádkovým hávem. Bylo časně ráno, ale do svítání scházela ještě skoro hodina, a tak nazlátlá světla hradu zářila do tmy jako plamínky svíček z vánočního stromku a zasněžené střechy věží se v měsíčním svitu třpytily jako cukrové homole.  Zdánlivý mír a klid budil dojem, že se tu od minulé zimy vůbec nic nezměnilo. Ale jen na první pohled. Stačilo se podívat lépe a z idylické scenerie, jako vystřižené z kouzelnických vánočních pohlednic, mrazil v zádech strach. U křehkých zasněžených keřů u hlavní brány proplouvaly sem a tam temné stíny ministerské hlídky a kolem věží se co chvíli míhaly černé rozevláté siluety bývalých azkabanských strážců, připomínajících dravce číhající na kořist.

 

Uvnitř hradu panovala sklíčená napjatá atmosféra a jedinou připomínkou blížících se svátků byl drobný kousek cesmíny, který kdosi vetkl do dlaně brnění ve vstupní hale (možná ne náhodou právě toho brnění, na jehož kopí skonal vyšinutý zrádný bystrozor Martenmug). Dokonce i Velká síň postrádala jakoukoli výzdobu a duchové, kteří jindy touto dobou zvesela zpívávali koledy, teď jen čas od času zachmuřeně propluli mezi dlouhými kolejními stoly nebo se shlukli v hloučku poblíž vchodu a nanejvýš si šeptem vyměnili pár slov. Ale ani živým tu nebylo do zpěvu. Ba mnohým scházela i chuť k jídlu.

Profesorka McGonagallová si decentně namazala polovinu topinky pomerančovým džemem, pak ustaraně vzdychla a položila pečivo zpět na talíř. Zvedla hlavu a pomalým pohledem přejela kolejní stoly, u nichž mlčky snídalo několik pobledlých studentů. Trpce sevřela rty. Byl to neutěšený pohled.

Jistě, nejednou tu některé z dětí přes vánoční svátky zůstalo, ale nikdy jich nebylo tolik jako teď. Nemluvě o těch sedmi, co byli zavření ve sklepním vězení a odjet nesměli, přestože čtyři z nich by měli kam. Zatím.

Pokusila se povzbudivě usmát na Johna a Paula Gobletovy u stolu Nebelvíru. Odpovědí jí byl smutný pohled a drobné pokývnutí.

Přestože se v krbech podél stěn Velké síně topilo, profesorka se otřásla chladem.

 „Je to hrůza,“ ozvalo se tiše nedaleko ní.

„Ach – dobré ráno, Lioneli,“ pozdravila překvapeně profesora Al Terega sedícího ob židli. Ve svém zamyšlení si vůbec nevšimla, že tam přišel.

Kingsley Pastorek ve svém dokonalém převleku exotického profesora se podobně jako před chvilkou ona rozhlédl po Velké síni. „Myslím, že moc dobré není, ale snad se to zlepší,“ pousmál se. Ale jen očima; navenek se tvářil povýšeně a nabubřele, zkrátka přesně tak, jak se profesor Al-Terego tvářil vždycky.

„O tom vážně pochybuji,“ řekla profesorka tiše. „Koneckonců vidíte to sám. Bratři Gobletovi – rodiče mají na útěku i se dvěma mladšími sourozenci. Matku jim málem zabili, a to jen proto, že je mudla. Ta malá s očima zarudlýma pláčem –“

„Mabel Featherletová, první ročník,“ poznamenal Lionel nenápadně, aby profesorku ujistil, že má přehled.

„Ano, jistě. Před pár dny přišla o celou svou rodinu. Za ní, ten plavovlasý chlapec s propadlými tvářemi, Ian Hyalin. Vyrůstal jen s matkou, a ta před měsícem skončila v Azkabanu za údajné šíření paniky. Rodiče kudrnaté Rebeky zmizeli a nikdo neví kam, stejně tak není ani stopy po rodině Colina a Denise Creeveyových… A u dalších stolů, jak sám vidíte, to vypadá podobně.“

„Včetně zmijozelského. Jsem si toho vědom,“ řekl Lionel zdánlivě nevzrušeně, přičemž se probíral ošatkou s pečivem.

„Tak po mě nechtějte, Lioneli, abych věřila na zázraky.“

„Když nevěříte na zázraky, měla byste věřit alespoň na kouzla,“ pravil lišácky. Zdálky to však vypadalo, jako když ji o čemsi poučuje, přičemž o jejím názoru nemá valného mínění.

Zbystřila. „Vy máte zprávy o…?“ váhala s dokončením otázky. „Nikdo ještě nepřinesl žádné noviny, dokonce ani sovy ještě nepřiletěly s Denním Věštcem. Jsem tu už jako na trní.“

Tajemně se usmál. „Inu, řekněme, že zpráva ze záhrobí nelhala.“ Nato se sotva znatelně podmračil, neboť zaznamenal nenápadné gesto Krvavého barona korzujícího vzduchem poblíž vchodu.

Profesorce se rozšířily oči poznáním. „Vy jste tam –“

„Účast byla nečekaně hojná,“ přerušil ji vlídně, ovšem tváře se, jako by právě znalecky komentoval kvalitu uzenky, jíž zrovna začal krájet. „Bohužel ne na stejné straně.“ Natáhl se pro pálivou omáčku a přitom zašeptal: „Nejsme sami.“

Pochopila a nenápadně zvedla zrak. Od vchodu k profesorskému stolu rázně kráčel nový profesor Péče o kouzelné tvory. Aby zakryla emoce i slova na svých rtech, zvedla misku s džemem a přičichla k ní. „A Potter? Je v pořádku? Byli s ním i ostatní?“

Whipman se rychle blížil. Scházela mu část vlasů, lícní kost mu zdobila velká fialová podlitina a z jeho tradičně chladného zlého pohledu nyní čpěla neskrývaná podezřívavost. A také jasná zpráva, že zírat na něj by mohlo být životu nebezpečné.

Lionel se ušklíbl a otráveně zvolal: „Samozřejmě, že je to dobré!“ Nato rozmáchle mávl rukou směrem ke vchodu: „Tudíž trpíte-li nechutenstvím, běžte na ošetřovnu a nekažte chuť druhým. Ošetřovatelka pro vás jistě bude mít něco, co vám zlepší apetit.“ A víc si jí nevšímal.

Profesorka McGonagallová se naoko zatvářila dotčeně, přitom jen stěží uhlídala úlevné vydechnutí. Uraženě vstala od stolu, Whipmanovi věnovala pouze krátký odměřený pohled a vydala se na ošetřovnu, přičemž se snažila tvářit co nejpřísněji, aby si nikdo nevšiml, že jí cukly koutky, když za svými zády slyšela Lionela, jak Whipmanovi říká: „Copak se vám přihodilo, kolego? Netušil jsem, že ve zdejších lesích žijí tak nebezpeční tvorové.“

 

Nebylo tam nic. Harry byl o tom přesvědčený, ale potřeboval mít naprostou jistotu. Prohledal všechno. Postupoval rychle, přesto důkladně. Kuchyň, spíž, prádelník; i do dřevníku se pro klid duše podíval. Jenže nenašel. Brumbál mu ve svém starém rodném domě nechal všechno možné, včetně teplých spodků a ilustrované kuchařky, ale ani kapku něčeho, co by mohlo byť jen vzdáleně připomínat slzy fénixe. K jeho vlastnímu mírnému údivu ho neovládla panika. Bolest spolu s únavou a stresem mu pumpovaly do žil tolik adrenalinu, že jeho mysl byla dokonale soustředěná. Až měl pocit, jako by čas kolem něj se podivně zpomalil, a to natolik, že by byl schopen snadno uhýbat i těm nejrychlejším kletbám. Když ještě pro jistotu vyklepal i sešlapané boty v síni, logickou úvahou došel k závěru, že dalším místem, kde by mohla být nepatrná šance najít alespoň zbyteček vzácné přísady do lektvaru, je dům u Blacků.

O třicet sekund později už vycházel z postranní uličky na Grimmauldovo náměstí.

To bylo téměř opuštěné. Dům Blackových se zdál být opuštěný úplně. Sníh na schodech do domu na jedné straně barvilo do žluta několik cigaretových nedopalků, dost možná pozůstatek po poslední smrtijedské hlídce, ale očividně už tu nějaký ten den ležely.

Vstoupil do domu se všemi smysly i hůlkou v pohotovosti. Ovšem nic nenasvědčovalo tomu, že by v domě někdo byl. Roztahovala se tu jen trochu zatuchlá tma. Chvíli vyčkal, pak zašeptal: „Lumos,“ a s rozsvícenou hůlkou pomalu postupoval dál.

Zamířil dolů do kuchyně. Právě tady se vždycky připravovaly všechny lektvary a hojivé masti. A že jich díky množství bojů už bylo požehnaně!

Několik pavučin mu prozradilo, že se tu usadilo pár nájemníků, kteří by se Ronovi ani za mák nezamlouvali, a nádavkem přidalo informaci, že se tu dost dlouho neukázal nikdo, kdo by křehké pavoučí sítě porušil. Chtěl tu rozsvítit, ale světlo nefungovalo. Tak kouzlem zapálil velkou petrolejku, přivřel kuchyňské dveře, zastrčil hůlku do rukávu a pustil se do hledání stejně rychle, systematicky a důkladně jako v Godrikově dolu.

Ve vyklápěcím příborníku našel nějaké zbytky přísad do lektvarů, dokonce i několik lektvarů jako takových. K jednomu, zjevně ne už použitelnému, ke své vlastní škodě přičichl. Pozvracel se do výlevky a skoro omdlel bolestí, již mu dávení způsobilo. Jakmile si byl jistý, že se dokáže udržet na nohou, aniž by se něčeho držel, pokračoval v hledání dál a nevynechal ani starý Kráturův pelech za kotlem.

Nenašel. Stál uprostřed kuchyně, unaveně si mnul čelo a přemýšlel, jestli na nic nezapomněl. Pokud nenajde ani v pokojích nahoře, a to bylo víc než pravděpodobné, napadalo ho už jen jediné místo, kde by mohl pochodit. Háček byl v tom, že netušil, jak se tam dostat. Ale možná, kdyby si půjčil koště…

Nepříjemný pocit v zátylku ho vytrhl z myšlenek. Ošil se a bezděčně si nechal do dlaně vklouznout hůlku. Na okamžik zadržel dech, aby mu neunikl jediný zvuk.

Zaslechl slabé zaskřípání. Teď už to věděl jistě – nebyl tu sám. Rychlým mávnutím zhasl lampu a tiše vyčkával.

Kroky prozrazovaly jednoho vetřelce. Zamířily ke schodům a po nich vzhůru do pater. Regulus? Mohl by to být Regulus. Pro jistotu vytáhl zpod košile Neviditelný plášť a poprosil všechny duchy dveří, pokud něco jako duchové dveří existují, aby ty kuchyňské nezavrzaly.

Podle světla probleskujícího z horní chodby si i nezvaný návštěvník svítil hůlkou. Pak se ozvalo tiché cvaknutí a za okamžik zbyla jen tma.

Harry s největší opatrností vystoupal po schodech. Uviděl, jak se slabé záblesky světla míhají v pootevřených dveřích Siriusova pokoje. Doprovázel je zvuk vytahovaného šuplíku a šustění pergamenů.

Pomalu se přiblížil, se zatajeným dechem nahlédl škvírou do pokoje… a pak dýchat zapomněl.

Rozcuchané tmavé vlasy, nepřehlédnutelný nos a bledá pleť narušená čerstvým krvavým šrámem…

Jakmile se Harryho šokované myšlenky ocitly ve stejném časoprostorovém kontinuu jako jeho strnulé tělo, ustoupil a přitiskl se zády ke zdi.

Další déjà vu?

Přesně takhle tu před pouhými pár týdny Severus Snape prohledával pokoj Reguluse Blacka. Zjevně sem přišel dokončit to, co tehdy nestihl, a doufá, že pouhých pár hodin po bitvě v Malém Visánku ho tu nikdo nevyruší.

První myšlenka, která Harryho napadla, byla doslova vražedná. Jenže pak si vzpomněl, proč je tady, první myšlenku dohnala druhá, a ta po krátkém handrkování s převahou zvítězila. Kdekterý hnidopich by mohl namítnout, že si Harry moc nepolepšil, neboť druhá myšlenka byla pro změnu sebevražedná. Ovšem na tom jemu v tu chvíli pranic nezáleželo. Co nejtišeji vycouval ke schodům, a pak už jen utíkal, přemáhal bolest a modlil se, aby u krbu v salónu zbylo alespoň trochu letaxového prášku.

 

Schodiště se přesouvalo neskutečně dlouho. Alespoň to tak profesorce McGonagallové připadalo. K vlastnímu pohoršení sama sebe přistihla, že si špičkou pravé nohy netrpělivě podupává. Nicméně to zjištění jí pomohlo obnovit sebekontrolu, takže než schodiště dosedlo k vyššímu patru, byla opět chladná a klidná jako socha. Nebo přinejmenším jako socha pozorující holuby.

Z chodby vedoucí k ředitelně slyšela povykovat Protivu. „Darebák! Darebák!“ pokřikoval místní duch, který sám byl darebákem ze všech největším a právě teď, jak se dalo ze zápachu a typických mlaskavých zvuků soudit, někoho ostřeloval hnojůvkovými bombami. Jindy by samozřejmě zasáhla, ale teď jen přestoupila na další schodiště. Všimla si, že tím směrem utíká bystrozorská hlídka, respektive jedna z mnoha hlídek, a představa těch ohavných lidí bombardovaných smrdutými náložemi vnitřně uspokojovala její smysl pro spravedlnost. Svůj ke svému, pomyslela si. A hnojůvky nejsou tím, co tu nejvíc smrdí.

Ošetřovna byla cítit kafrem a bylinami.

„Mluvila jsem u snídaně s Lionelem, ale vyrušili nás,“ řekla profesorka místo pozdravu, sotva za ní madam Pomfreyová zavřela dveře.

„Místo pobíhání po hradu by měl spíš ležet. Tak ošklivou ránu už jsem dlouho neviděla. Div, že ho nepřepůlili vejpůl,“ ušklíbla se bradavická ošetřovatelka.

„Je zraněný?“ šokovalo to profesorku. „Nevšimla jsem si, že by…“

„Vydrží jako málokdo a hlavně má zatraceně dobrou léčitelku,“ pravila suše Poppy. Krátce se pátravě podívala na profesorku a šla ke stolku, kde začala lít do pohárku lektvar z jedné z vysokých karaf. Ošetřovnou se rozvoněl punč. „Netuším, jak se mu včera odsud podařilo proklouznout všem těm hlídkám před nosem, každopádně, když mě v noci vzbudil, měl na kahánku, zato spoustu čerstvých zpráv. Vypít,“ podala pohárek profesorce, ze zvyku i s instrukcí. „Podle všeho – Potter je snad v pořádku. Prý tam viděl i nejmladšího Weasleyho a profesora Lupina.“

„A Petr Pettigrew?“

Popy se zamračila a rozhněvaně našpulila rty. „To nevím, ale rozhodně tam viděl ředitele. A prý se obě-víme-komu po boku oddaně činil. Teď už je nad slunce jasné, že se v něm Albus fatálně mýlil. Jestli tě ani tohle nepřesvědčí, tak už nevím, co by mohlo.“

Minerva McGonagallová odhodlaně naráz vypila obsah pohárku, zamyšleně se podmračila a zavrtěla hlavou. „Stále se mi nechce věřit, že –“ Přerušilo ji zaklepání na dveře. Vyměnila si s Poppy pohled a otevřela.

Na ošetřovnu vklouzla profesorka Rosewoodová.

Madam Pomfreyová se zamračila na sníh, který Babče opadával z válenek a zimního pláště. „Elvíro?“

„Dokázal to!“ tlumeně zvolala rozzářená Babča. „Jo!“ zapumpovala pěstí ve vzduchu jako famfrpálový střelec vítězného gólu. Vítězoslavně vytáhla z kapsy černobílý šátek, který se o jedno mávnutí hůlkou později proměnil v nejčerstvější vydání Nočního věštce. Ale stihla jim jen ukázat úvodní stránku, neboť ani opojná euforie ji nezbavila instinktů, takže se vzápětí ošila s pocitem, že ji někdo stojí za zády, a prudce se otočila.

Byla to jen z půlky pravda. Nestál – vznášel se.

„Omlouvám se, nerad ruším, ale nesnese to odkladu,“ pravil nebelvírský duch. Nato proplul blíž k profesorce McGonagallové a něco jí zašeptal do ucha.

Profesorka na sobě zpravidla nedávala znát žádné emoce a nejeden hráč pokeru by za její kamennou tvář dal všechna falešná esa, ale teď se jí v obličeji, i když jen ve slabém náznaku, vystřídalo hned několik hnutí mysli, přičemž překvapení bylo zřejmě tím nejsilnějším.

„Co se děje, Minervo?“ chtěla vědět Poppy.

Profesorka neodpověděla. Nasadila svůj standardní přísný výraz, otevřela dveře ošetřovny, vyšla ven na chodbu a rozhlédla se. „Děkuji vám, sire Nicholasi. Velice bych uvítala, kdyby tu alespoň teď – o vánočních svátcích – byl mír a klid. Pokud by to snad někdo nerespektoval, dejte mi bez otálení vědět.“

„Můžete se na mě spolehnout,“ opáčil s mírnou úklonou průzračný sir Nicholas.

Babča s Poppy si vyměnily zaskočené pohledy, ale to už se profesorka vracela zpět. K jejich úžasu úspornými, leč ráznými tahy hůlky zamkla dveře magií, další švihnutí zatáhlo závěsy v okně a pak přísný výraz její tváře spadl jako maska a objevilo se ustarané dojetí.

„Oh, vy nezodpovědný blázne, chcete, aby vás zabili? Jak jste se sem vůbec dostal?“

Babča s Poppy si vyměnily další pohled a očividně uvažovaly nad tím, že jediným adeptem na titul blázna je Minerva McGonagallová. Ale pak se v úrovni jejich očí zjevila hlava a postupně, jak svlékal Neviditelný plášť, i celý mladý čaroděj. Byl samý šrám a bolestí a vyčerpáním se sotva držel na nohou.

„Ta chodba pod mlátivou vrbou je hlídaná,“ pokračovala rozrušená profesorka s výtkami, ale přitom bylo znát, že by ho nejraději objala. „Skutečnost, že vás nechytili hned, nic neznamená. Už o vás jistě vědí a hledají vás.“

„U Merlina, no to mě nalož do láku, vždyť je to Potter!“

„Harry, chlapče!“

„Pssst!“ napomenula ty dvě McGonagallová.

„Nevědí o mně. Nepřišel jsem žádnou z těchhle chodeb. Já… viděl jsem v… zkrátka někde jsem uviděl Snapea a napadlo mě, že když je tam, tak není v ředitelně a…“

„Krbem? Copak jste úplně zešílel?“

„Chlapče, taková neopatrnost!“

„Počkejte s tím kázáním,“ vstoupila do toho Poppy. „A ty si okamžitě sedni. Ten kabát dolů…“

Poslechl, neměl sílu odporovat a všechno ho strašně bolelo.

„Mohli vás objevit na chodbách,“ pokračovala McGonagallová přísně.

To byla pravda a málem se to stalo. Spěchal tak moc, až neuhlídal rozevlátý plášť. Bohužel ho zahlédl ten neřád Protiva, který svým jekotem přivolal hlídku. Zachránilo ho jen to, že věděl o tajné cestě do komnaty duchů. Tam našel Tlustého mnicha, ten dal vědět ostatním kolejním patronům a ti už se postarali o zbytek. Zatímco se Tlustý mnich ujal nenápadného dozorování ve Velké síni, Krvavý baron se Šedou dámou navedli hlídku jednou ze svých „zkratek“ až do sklepení a Skoro bezhlavý Nick ho zatím doprovodil sem. Tohle Harry pochopitelně profesorce zamlčel. Koneckonců kdysi slíbil, že o Komnatě duchů nikdy nikomu nepoví.

„Musíme vymyslet, kam vás schováme. Tady na ošetřovně zůstat nemůžete. Jakmile vás dá madam Pomfreyová trochu do pořádku…“ nebelvírská ředitelka vzdychla a pohlédla na něj jako na dávno ztraceného syna. „Nicméně, Pottere… moc ráda vás vidím.“

„Dostal jsi pěkně zabrat,“ mumlala Poppy, která si naproti němu sedla na stoličku, aby ho mohla prohlédnout. „Je div, že jsi sem vůbec došel. Měl bys ležet a moc se nehýbat. Kosti sice už srůstají, ale z vnitřností ti nadělaly sekanou. Hm, šikovně ošetřeno. Mimořádně šikovně a velmi specifickým způsobem. Kdyby nebyla malá Weasleyová po smrti, myslela bych si, že –“

„Poppy!“ napomenula ji profesorka Rosewoodová. „Trochu taktu.“

Harrymu se slabě nahrnula červeň do tváří. Nevěděl, co říct. Nechtěl jim lhát, ale Brumbál měl jistě dobrý důvod, když ani jim neřekl, že se Ginny podařilo zachránit. Na druhou stranu… už pomohla tolika raněným, že by byl div, kdyby se to dříve nebo později nerozneslo. „O mě nejde, kvůli tomu tu nejsem,“ začal si zapínat knoflíky, a až teď na světle si všiml, že nepřekrytá část jeho těla připomíná výtvor vyšinutého impresionisty se zálibou v temných barvách, zejména fialové. „Ron je na tom zle. Zachránil by ho Slzoled, ale nemáme ani kapku a dochází nám čas.“

„Je mi líto, Harry,“ zachmuřila se Poppy. „Ten nemám. Dřív by to nebyl problém. Albus mohl kdykoli získat potřebnou vzácnou přísadu. Ovšem Slzoled je skutečně nezbytný jen v mimořádných případech. Já osobně jsem se s takovou situací setkala jen –“

„Tohle je ta situace! Víme, o co jde. Hestie Jonesová kdysi… to je jedno… Prosím, věřte mi. Ron to potřebuje! Nesmí umřít!“ Harry začal ztrácet nervy. Byl přesvědčený, že tohle je místo, kde lék pro Rona určitě je. Musel být! Odmítal se smířit s jinou možností!

Madam Pomfreyovou jen tak něco nerozházelo, ale teď ztuhla. „Věřím,“ řekla pomalu. „Už vím, o co jde. Jonesová tenkrát nebyla jediná, kdo to tímhle svinstvem schytal. Jenže od té doby, co Albus… zmizel… zkrátka Fawkes tu není. Sice se po škole šíří šuškanda, že ho tam či onde někdo zahlédl, ale to se tu říká i o tobě. Před pár dny se dole u Velké síně dva ti podělaní srá – chci říct bystrozorové pro změnu hádali, že viděli nebožtíka tvého kmotra.“

Harry si rozčíleně prohrábl vlasy a bezmocí se mu oči zalily slzami.

„Uklidněte se, Pottere,“ řekla nejistě McGonagallová. „Jistě existuje nějaký jiný způsob, jak Weasleymu pomoct.“

Pohledem hledala podporu u Poppy, ale ta zavrtěla hlavou.

„Určitě? Snad nějaká speciální metoda… nebo možná U Munga…“ doufala McGonagallová.

Jenže doufala marně.

„Je mi líto,“ zašeptala Poppy.

Ošetřovnu ovládlo ticho přesycené smutkem a bolestí.

Profesorka Rosewoodová se náhle bojovně zamračila a zvolala: „Salvator!“

„Prosím?“ nepochopila nebelvírská ředitelka.

Zato madam Pomfreyová zadumaně mlaskla a pravila: „Tja, to by snad mohlo vyjít. Pokud ještě žije. Ten šejdíř sehnal vždycky všechno. Možná, kdyby si pospíšil…“

„To je nějaký obchod v Obrtlé?“ chytal se naděje Harry.

„Ale kdeže!“ mávla rukou Babča. „Myslíš, že si snad každý jezdí koupit kotlík nebo trochu čerstvé dračí krve jen na Příčnou nebo do Obrtlé? Nebo do Londýna? Kupříkladu nejlepší kotlíky koupíš u Jasona v Myší díře u Bristolu. Dílny a obchůdky jsou všude, Harry. Jen u hůlek to neplatí. Slušnou pořídíš jen u Ollivandera. Nicméně Salvatora najdeš právě v Londýně, kousek od King‘s Cross, v Merlinově ulici.“

„Ehm, nerad ruším, ale začíná tu být poněkud rušno,“ zjevil se ve dveřích Skoro bezhlavý Nick, respektive jen jeho hlava, a se znechuceným úšklebkem pokračoval: „Zdá se, že profesor Whipman má výhrady vůči několika dalším studentům. Díky tomu je dole nepříjemný zmatek, ředitel Snape je na cestě tam a vás patrně bude brzy shánět.“

„Panchart proradná,“ zasyčela Poppy.

„Kterého z těch dvou máš teď na mysli?“ zeptala se jí jen pro upřesnění Babča.

„Oba!“ měla v tom jasno Poppy a rozhněvaně si založila ruce na prsou.

Profesorka McGonagallová udržela klid ve tváři, ale klidná nebyla ani trochu. „Co se stalo, Nicholasi? A jak se to týká Nebelvíru?“

„Whipmanovi se zdálo, že na něj jeden student prvního ročníku nevhodně civí, tak začal zjednávat pořádek po svém. Šlo o Goldsteina z Mrzimorské koleje, ale hoši Gobletovi a Creeveyovi se toho malého společnými silami zastali. Dlužno poznamenat, že jsou velmi šikovní a podle hluku doléhajícího až sem se patrně ještě stále úspěšně brání Whipmanovi i bystrozorské hlídce. Předpokládám, že v lepším případě opět vzroste počet uvězněných studentů. V horším se to zdráhám domyslet.“

Nebelvírská ředitelka pobledla. „Nicholasi, prosím, okamžitě upozorněte Pomonu. A pro jistotu i Lionela a Filiuse.“

„Už se stalo, všichni ředitelé kolejí už jsou v tuto chvíli informováni,“ řekl věcně Skoro Bezhlavý Nick a jeho skoro uťatá hlava zmizela.

„Dobře,“ profesorka McGonagallová se dvakrát hluboce nadechla, aby našla potřebnou duševní rovnováhu, a pak se obrátila na Harryho. „Je-li ředitel ve Velké síni, tak není v ředitelně. Heslo k chrliči je ‚Živá smrt‘. Teď je to na vás, Harry. Já se musím postarat o ty chlapce.“

Přikývl. Až se zpožděním mu došlo, co vlastně slyšel. „Jak to Nick myslel, když říkal: ‚opět vzroste počet‘?“ zeptal se, zatímco se chvatně dooblékal. „Myslel jsem, že uvězněný je jen Neville s Lenkou.“

„Susan Bonesová a několik dalších studentů nesouhlasilo s novou koncepcí výuky Péče o kouzelné tvory,“ odpověděla trochu upjatě McGonagallová.

„Pcha! Jen řekni, jak to bylo!“ vyjela Poppy. „Ten hajzl Whipman je zatáhl do lesa a chtěl, aby zabíjeli zvířata. Víc mrtvých, víc bodů.“

Profesorka McGonagallová se ujistila, že je Harry připravený, a odklela kouzlem zamčené dveře. „Vyjděte přibližně za půl minuty. To už zvládnu zajistit, aby v nejbližším okolí nikdo nepřekážel. Madam Rosewoodová vás jistě kousek doprovodí.“ Stiskla mu rameno. „Držte se, Harry.“

Přikývl a rychle si přetáhl Neviditelný plášť i přes hlavu, aby mohla otevřít a vyjít ven.

Jakmile byla profesorka pryč, Poppy se přitočila do míst, kde ho viděla zmizet, a tiše řekla: „Weasleyho zachránit nesvedu, ale dá se to zpomalit. Ovšem to ten, kdo ošetřoval tebe, jistě dobře ví.“ Pak se narovnala a s dojatým úsměvem dodala: „Když to Weasley zvládne, tak ne konec Pettigrewa, ale tvoje žebra jsou pro mě tím nejlepším dárkem k Vánocům.“

„Nerozumím,“ zkusil lhát a byl rád, že mu díky kouzelnému plášti není vidět do tváře. Copak Poppy skutečně poznala, kdo ho ošetřil?

„Já myslím, že rozumíš,“ trvala na svém a dojatě zopakovala: „Ten nejlepší dárek.“

Kapituloval. „Tak… šťastné a veselé, madam Pomfreyová.“

Pochopila.

Profesorka Rosewoodová, podle toho, jak rychle (a marně) hledala kapesník, nejspíš pochopila také.

 

Hluk z přízemí stoupal po schodištích a právě se chodbami nesl i rozčílený hlas profesorky McGonagallové. „Štítové kouzlo nemůžete kvalifikovat jako útok, Severusi! Ti chlapci se útoku pouze bránili!“

„Trochu se přikrč, máš to nakřivo a koukají ti paty,“ šeptla Babča. „A sakra,“ zastavila najednou.

Harry zasakroval jen v duchu. Jen málokoho by teď potkal rád a školník Filch na seznamu rozhodně nebyl. Fakt, že právě vztekle vytíral hnojůvkové nadělení, tomu nijak nepřidával.

„Postarám se o něj,“ špitla profesorka Rosewoodová. „Dál už stejně musíš sám. Těžko bych vysvětlovala, co teď hledám u ředitelny. Dávej na sebe pozor, Harry.“ Nato přidala do kroku a už zdálky na školníka volala: „Argusi, co děláte tady? Nechte toho, tohle počká, a rychle dolů! Musíte zajistit, aby nikdo z těch provinilců neutekl!“

Pocit vlastní důležitosti byl pro Filche drogou. Okamžitě se nahrbil jako šelma vycítivší snadnou kořist a se smetákem coby zbraní bez zaváhání klusal za mazanou profesorkou. Kdyby měl Harry klobouk, byl by ho před ní smekl.

Opatrně, ale rychle proběhl až k chrliči. „Živá smrt,“ zašeptal a doufal, že to bylo dostatečně nahlas, aby ho chrlič slyšel. Asi ano, protože vchod vedoucí na točité schodiště k ředitelně se otevřel. Jednou v létě se mu zdálo, že na něj chrlič mrkl, ale teď si tím byl skoro jistý. Vlastně to nebylo přímo mrknutí. Chrlič spíš tak nějak divně vytřeštil oči. Harryho to nechalo chladným. Nemohl si dovolit myslet na nic jiného než na to, jak se odsud bezpečně dostat a zachránit Rona. Navíc ho začala bolet hlava.

… a na to, jak nevykřiknout leknutím, když ho cosi zatahalo za nohavici a pravilo: „Pšššš!“ Bylo to s ním zalezlé pod pláštěm, mělo to ucintanou havajskou košili, velké uši, rozzářené vypouklé zelené oči a dlouhý prst vztyčený před našpulenými ústy.

„Dobby! Co tu děláš? Tys mě viděl?“ vyjekl Harry tiše.

„Spíš cítil,“ poklepal si skřítek bezelstně na nos.

Harry se nervózně podíval k otevřenému vchodu na točité schodiště. „Dobby, moc rád tě vidím, ale –“

„Pšššš,“ zarazil ho skřítek a ukázal tamtéž.

Po posledních schodech právě scházel neznámý muž, dle oděvu nejspíš bystrozor. Byl bledý, zarostlý, rozcuchaný, měl roztržený rukáv a poměrně čerstvé rány na ruce i ve tváři svědčily o nedávném boji. Trhlina na rukávu mu nepatrně odhalovala předloktí, dost na to, aby bylo zjevné, na čí straně bojoval.

Bystrozor spěšně prošel kolem Harryho a pokračoval dál, pryč chodbou. Bohužel hned za jeho zády se vchod na točité schodiště uzavřel.

Sotva byl nepřítel dostatečně daleko, Dobby strčil Harrymu cosi do dlaně. Byla to malá barevně pomalovaná krabička převázaná mašličkou. Připomínala výtvory, jaké děti vyrábí rodičům k svátku, a ještě lepila. „Vánoční dárek pro Harryho Pottera,“ vykulil skřítek oddaně oči.

„Díky, jenže… já pro tebe nic nemám.“

Skřítek ho jemně poklepal po hřbetu ruky. „Živý Harry Potter je ten nejlepší dárek.“

Harry si neklidně prsty přejel čelo. Hlava ho bolela čím dál víc. „Živá smrt,“ nařídil chrliči. „Odpusť, Dobby, ale já budu muset –“ nedopověděl a zůstal nevěřícně zírat na chrlič, který zcela jasně poulil oči a odmítavě kroutil hlavou. Bylo to sotva znatelné, přesto zcela srozumitelné.

Bolest pulzující v jizvě na čele začínala být nesnesitelná.

Najednou si uvědomil, že vchod se přece jen začíná otevírat.

Zaslechl tiché lupnutí.

Zamrkal.

A uviděl přímo proti sobě veverku.

Veverka začenichala, mrskla ocasem a byla ta tam. Nebylo na tom nic neobvyklého. Takové věci se v lese stávají. On, jak právě zjistil, v lese byl. A podle dvojice malých stop vytlačených ve sněhu hned vedle jeho bot tu ještě před zlomkem okamžiku dokonce nebyl sám.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “84. Šťastné a veselé, madam Pomfreyová”


  1. ElzaNo Gravatar — Prosinec 27, 2014 @ 20:52

    Nádhera, Magnas! Prolétla jsem to tryskovou rychlostí, budu to muset ještě trochu zpracovat… Neměla bys náhodou už publikované třeba v txt nebo pdf verzi, abych si to mohla nacpat do čtečky a nemusela vysedávat u kompu? Zebou mě tu nohy… :roll:
    Obdivuji zalidněnost děje, jak udržuješ stále několik linií - jsem zvědavá, jak to třeskne až se protnou.
    Jo jo, v celé své potrovitosti. :P



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: