svicka
Prosinec 2014, Magnas


V

ynořil se z chladné vody a pozoroval, jak u rákosí, na plácku zarostlém podivným bílým mechem bolestně vzdychá úplně bledý Remus Lupin. Držel se za nohu, ale nemohla ho bolet, protože to byla dřevěná noha Pošuka Moodyho…

Harry se probudil a prudce se posadil. Záhy pochopil, že to neměl dělat. Zatočila se mu hlava a ukrutná bolest se mu snažila rozdrtit hrudník. Lapal po dechu a na okamžik si myslel, že je to jeho konec, ale postupně se mu po malých troškách podařilo mělce rozdýchat. Toužil se nadechnout víc, ale kromě bolesti mu v tom bránil i široký pruh plátna obepínající jeho tělo jako korzet.

Nějakou chvíli trvalo, než mu došlo, kde vlastně je.

Měl silný pocit déjà vu.

Seděl na kanapi v obývacím pokoji pratety Muriel, byla tma, v krbu praskal oheň a v křesle se choulila štíhlá spící postava přikrytá plédem.

„Ginny?“

Pléd se zavrtěl. „Bohužel,“ ozvalo Tonyho hlasem, nyní rozespale chraplavým. „Budeš se muset spokojit se mnou. Střídáme se, jak je třeba. Je příliš mnoho zraněných. Pár jich mají bohužel na svědomí i naše vlastní pasti. Kdo se udrží na nohou, ten pomáhá s ošetřováním nebo s novinami. Podle Dedaluse – a já s ním souhlasím – je dneska Noční věštec důležitější víc, než kdy jindy. Brýle máš na stolku, snažil jsem se ti je opravit. A hned vedle toho jsou léky, které máš vypít. Ne, nenatahuj se, podám ti to. To si spíš povídám pouze sám pro sebe, abych nezapomněl.“

Harrymu to bylo jedno, chtěl vědět jen jediné.

„Vrátili jsme se všichni?“ Nepamatoval si to. Vzpomínal si jen, že se mu chtělo zvracet, nemohl dýchat a motal se s ním celý svět. „Jsme zpátky všichni?“ zopakoval naléhavě. Za kladnou odpověď by dal život i duši.

Tony, který zatím vstal z křesla, si sedl k němu na kanape.

„Všichni,“ přisvědčil s jemným úsměvem, když mu podával brýle. „Rád bych také dodal, že živí a zdraví, ale bude ti muset postačit, že živí.“ Jal se mu do pohárku nalévat první z léčivých lektvarů a přitom pokračoval podrobnější zprávou, ne nepodobnou průměrnému zpravodajství z oblasti hurikánu nebo z místa hromadné nehody. „Zlomeniny, různé šrámy, spáleniny, ty máš kromě mnoha jiného zlámaná žebra a nejhůř dopadli Remus s Ronem…“

Harry se lektvarem zakuckal. Bolestí mu vyhrkly slzy. „Ron?“

„Schytal nějakou dost ohavnou kletbu, mnohem horší než Konjunktivitus. Teď by mu místo hůlky víc přišla vhod bílá hůl. Ale docela mu zvedlo náladu, když mu Ginny řekla, že mu na hrudi zůstane značně mužný šrám. Domnívám se, že svůj stav bere velmi vyrovnaně, nicméně Ginny věří, že mu dříve nebo později dokáže pomoci,“ odpověděl Tony a nalil Harrymu do poháru další z lektvarů. „Lupin už je mimo nebezpečí. O jeho noze se to bohužel říct nedá. Ovšem on ‚dá přednost tomu houpat své dítě na jednom koleni, než z něj ještě před narozením udělat polosirotka‘, abych citoval, co šeptal, když nakrátko přišel k sobě. Což, jak správně poznamenala Dora, je poněkud nepřesné zhodnocení situace, neboť kolena má obě, tudíž jejich dítko o nic ošizené nebude.“

Zdálo se, že chtěl říct ještě něco, ale rozmyslel si to.

Harry pohlcený svým zoufalstvím si toho nevšiml. Vrátil Tonymu prázdný pohár a s lokty opřenými o pokrčená kolena sklopil hlavu do dlaní.

Tony se na něj chvíli díval s tichým pochopením, potom ho po krátkém zaváhání konejšivě měkce poklepal po rameni a beze slova odešel.

 

„Už je vzhůru?“

Harryho z nešťastných myšlenek probral až hlas některého z dvojčat. V otevřených dveřích do obýváku nakukoval George a přes bratrovo rameno se snažil nahlédnout Fred.

„V celé své potterovosti,“ zubil se George.

Vešli na krok dovnitř. Vypadali vyčerpaně. Dlouhé kabáty se jim bělaly čerstvým sněhem, oni sami hráli všemi barvami, přičemž rudá s fialovou měly prim. Fred měl natržené ucho a ret, George obočí a kulhal.

„Chytej,“ broukl Fred a klepl hůlkou do tenkého štůsku novin přehozeného přes předloktí. Vrchní výtisk se zvedl a jako rejnok ležérně usměrňovaný Fredovou hůlkou proplul vzduchem až k Harrymu.

Zrádná krysa už Voldemortovi nepomůže!“ hlásal titulek Nočního věštce.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ řekl Harry zaraženě. „Já… nezabil jsem ho. Myslel jsem… možná by se nám časem ještě povedlo sehnat trochu Veritaséra… Přenesl jsem ho na Patroklos.“

„Buď v klidu, Harry,“ řekl George, zatímco si rozepínal kabát. „Tohle víme.“

„Veritasérum už shánět nemusíme,“ upozornil Fred a ukázal na noviny v Harryho klíně. „Druhý odstavec.“

Harry se do novin rychle podíval.

„Zbývá už jen dodat, že tím posledním, co proradný ‚krysák‘ Petr Pettigrew zhruba o hodinu později ve svém bídném životě uviděl, byli tři pravidelní přispěvatelé našich novin a po pár metrech kličkování směrem od nich překrásný exemplář mohutné chiméry.“

„Přispěvatelé?“

„Tátu, Teda a Dedaluse poněkud rozladilo, že se pokusil zabít Remuse, tak když už jsme byli všichni zpátky, chtěli si s ním promluvit taky,“ objasnil George.

„Bohužel… ke své škodě Prašivka s nimi mluvit nechtěl,“ ušklíbl se Fred.

Harry chvilku mlčel, pak začal vstávat z pohovky. „Fajn, jdu pomoct s roznášením.“

„Bud v klidu, Harry,“ pravil pobaveně George a obrátil se na bratra. „Kolikrát mu to mám dneska ještě říkat?“

„Těžko říct, je dneska trochu pomalejší, možná to schytal do hlavy víc, než se zdálo,“ pokrčil rameny Fred a namířil zpět do haly.

„No tak budu pomáhat s něčím jiným!“ zvolal Harry. Znělo to naléhavě a naléhavé to opravdu bylo. Potřeboval něco dělat. Něco smysluplného.

Jeho slova však dostihla jen záda George spěchajícího za bratrem.

Několik okamžiků se dusil zmatenými emocemi, pak praštil pěstí do pohovky. Odhodil noviny, vstal a začal se oblékat.

Nešlo to tak snadno, jak doufal. Náhrobek, který ho přibil k zemi, mu skutečně asi trochu pocuchal kosti a nejspíš ještě všechny nesrostly tak, jak by bylo žádoucí. Aby si vůbec mohl natáhnout kalhoty, musel si sednout zpět na pohovku, přičemž se zaťatými zuby přemáhal bolest, již mu v předklonu působila polámaná žebra.

Právě v té chvíli se od pootevřených dveří ozvalo odkašlání. „Neruším?“

„Ech… ne, nerušíš…“ škubl sebou a zůstal tím směrem zaraženě zírat, protože málem Hermionu nepoznal. „… samozřejmě nerušíš.“

Usmála se a šla si sednout k Harrymu.

Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Ne – nechtěl uvěřit. V šoku zapomněl na bolest a dooblékl si kalhoty, aniž přestal na Hermionu zírat. Měla ošklivě popálený obličej, ohořelé rozježené vlasy a levou ruku v závěsu. Spáleninu jí od krku až po spánek pokrývala vrstva něčeho, co připomínalo vaječný bílek, přičemž její levé ucho vypadalo jako rekvizita z hororu nalezená v jatečním odpadu. Jinak se ale zdála být celá a v rámci možností v dobrém rozmaru.

„Já vím, tenhle odstín mi moc nesluší,“ zažertovala, aby Harryho trochu povzbudila. „Ron říkal, že je dobře, že to nevidí, jinak by za to musel Voldemorta zabít.“

Bylo to natolik šílené, že Harry zakroutil hlavou a skutečně se chabě zasmál. Ale náznak úsměvu se mu okamžitě vytratil, protože se na něj podívala tím podivně starostlivým pohledem, jímž ho poslední dny pozorovala, a zeptala se: „Jak ti je?“

„Fajn,“ zalhal.

„Harry…“ nedala se.

Zaťal zuby, sevřel rty a sklopil hlavu. „Jak by mi asi mělo být?“ zavrčel roztrpčeně. „Byli jsme tam zbytečně, Pettigrew to nevzal a pořád ani nevíme, co to je, nebo co to bylo. A Ron… a Lupin… i ty…“

„Ron, Lupin i já jsme dobře věděli, do čeho jdeme,“ připomněla mu vážně.

Měla pravdu, věděl to. Jen právě teď bylo těžké se s tím smířit.

„A co Ron?“ zeptal se sklesle. „Jak mu je?“

Na její klidné odhodlané tváři nebo alespoň na tom, co z ní zbývalo, bylo poprvé znát zaváhání. „Musíme doufat,“ řekla tiše.

„Jak – doufat?“

Chvíli mlčela, hledala slova. Pak řekla: „Vzpomínáš na Hestii Jonesovou?“

Jistěže si na statečnou členku řádu pamatoval. „Jasně. Proč?“

„I na to, jak ji tenkrát před rokem při první bitvě o Azkaban nějaký Smrtijed zasáhl neznámou kletbou, která jí způsobila slepotu a otravu?“

„No… ano.“

„Ron je na tom stejně.“

Harry se úlevně zasmál. „Tak to je v pohodě. Hestii z toho tenkrát dostal Slzoled.“

Z haly sem dolehlo dupání, kdosi zaklepal na zárubeň dveří a dovnitř nakoukla Fredova hlava. Díky tomu vyrušení si Harry nevšiml, jaká bolest se promítla v Hermionině pohledu. „Zase jdeme. S neplechama počkejte na nás,“ zazubil se Fred a zase zmizel. O okamžik později hluk ustal zabouchnutím domovních dveří.

„Musím zpátky za Ronem a ty zkus ještě chvíli spát,“ řekla Hermiona, když se Harry otočil zpět. S povzbudivým úsměvem mu stiskla dlaň, vstala a odešla.

Jenže spánek byl tím posledním, na co měl myšlenky. Chvíli posedával, udělal pár kroků sem a tam po pokoji, zkusil si i znovu lehnout, ale pak se dooblékl a vydal se rovnou do šachovnicové chodby. Bál se. Měl strach, že se Lupinovi nedokáže podívat do očí, a věděl, že nezná žádná správná slova, která by měl říct. Co povědět příteli, kterého vlastní rukou zmrzačil? Sám jsi to chtěl? Bez toho bys umřel? Možná prostě jen pravdu. Že do posledního okamžiku váhal a málem to neudělal, ale pak se rozhodl raději žít s pocitem viny, než s vědomím, že jeho zaváhání stálo přítele život.

 

Murielin dům trochu vzdoroval, ale nakonec, i když nepochopitelně delší cestou s několikerými průchody a schodišti, se Harry dostal černobílým bludištěm přesně tam, kam mířil.

Uvítal ho barevný mop, který vyletěl ze svého útočiště v narezlém brnění a rychle ho ometl jako nějakou zaprášenou relikvii. Harry ho rozčileně odstrčil a snažil se vybavit si, které ze sedmera vysokých dveří patří k pokoji, v němž by měl Lupin být. Nakonec na jedny opatrně zaklepal, a když dlouho nikdo neodpovídal, pootevřel a nahlédl.

Dveře si pamatoval správně, jenže v magií nasáklém Murielině domě se na paměť nedalo spoléhat, takže místo pokoje Dory a Remuse objevil tentýž pokoj, v němž už jednou s Ronem a Hermionou byl. Chtěl dveře zase zavřít, ale pak si všiml, že jedna ze čtyř starých rozklížených postelí není prázdná.

Bledého Rona v rozhaleném šedobílém pyžamu nebylo na lůžku skoro ani vidět. Oči a hruď měl překryté obklady a spal. Do obličeje se mu draly puchýře barvy žabince a zpod obkladu na hrudi se mu ke klíční kosti táhla hluboká rána.

Harry si opatrně, aby nezavrzala pelest, sedl na kraj druhé postele. Díval se na svého zuboženého přítele a myslel na to, že tohle všechno se nemuselo… ne, nemělo stát.

Po chvíli se z Ronova lůžka ozvalo tiché zachraptění: „Doufám, že beze mě nic nepodnikáš. Víš, že se nenechám vyšoupnout.“

Harry se křečovitě usmál. „Jak víš, že jsem to já?“

„Vzdycháš jako naše máma, ale ta u toho nemumlá: ‚Zvoral jsem to‘ a ‚Všechno je to moje vina‘ a další nesmysly. Na druhou stranu… ty se mi alespoň nesnažíš tajně brát míru na další vánoční svetr, nebrečíš a nešeptáš nic o sobech, za což jsem ti neskonale vděčný.“

„To nehrozí. Obávám se, že pletu ještě hůř než Krátura.“

„Nech na hlavě, kamaráde, ten prcek si zaslouží metál,“ opáčil sípavě Ron. Mluvení ho zjevně zmáhalo. „Slyšel jsem, že nebýt toho jeho výtvoru, tak je z Dory vdova.“

„Jo, to je fakt. Sice by místo té příšerné šály mnohem líp posloužilo svazovací kouzlo, ale já si na něj v tu chvíli nevzpomněl.“

„Sekáč Harry,“ uchechtl se tiše Ron.

„Srandičky? Máš kliku, že jsi lazar. Vyřídíme si to, jen co budeš zase při síle,“ předstíral Harry výhrůžku.

Ron už mu neodpověděl. I pouhých pár slov ho zřejmě vyčerpalo natolik, že usnul.

 

Když se Harry tiše vyplížil na chodbu, znovu se ocitl před stejným problémem – jak najít správné dveře. Jedny se mu nepodařilo otevřít, za druhými našel prázdný malý pokoj se dvěma lůžky a křeslem, na třetí se zdráhal i jen zaklepat, protože za nimi slyšel zvuky, jaké by nejspíš vydávala nebezpečná magická stvůra spadnuvší do hladomorny. Přiložil ucho trochu blíž.

„Harry!“

Trhnul sebou. „Ztratil jsem se. Hledal jsem –“ Přidušený objetím Lupinovy ženy, příliš vřelým na jeho rozbitá žebra, ztratil řeč a obličej se mu zkroutil bolestí.

„Promiň, promiň, promiň,“ drmolila provinile, když jí to došlo, ale stejně ho úplně nepustila a držela ho alespoň za ruku. „Jsem ti tolik vděčná, Harry. Díky! Díky za Remuse.“

Rozpačitě se ošil. „Právě ho hledám. Ale… moc se tu nevyznám.“

„Nejlepší je se zeptat jeho, má přehled,“ hodila hlavou směrem ke druhé straně chodby.

Podíval se tam. „Brnění?“

„Ne, Dustyho,“ zamávala prsty na mop, který se v rytířově rukavici zakýval, jako by jí pozdrav vracel.

„Aha,“ pravil Harry zaraženě, ale pak hned přešel k tomu, co ho trápilo. „Musím mluvit s Remusem. Já…“

Nymfadora se na něj usmála. „Zachránil jsi ho a na ničem jiném nesejde.“

„Není to moje zásluha, že žije. To Ginny ho zachránila. Já…“ Harry nešťastně vzdychl. „Stalo se to všechno hrozně rychle a on křičel a pak ztratil vědomí a… Bylo to hrozné… Je tisíckrát snazší stát tváří v tvář Voldemortovi než tohle. Vlastně to asi bylo nejtěžší rozhodování v celém mém životě. Málem jsem to neudělal –“

„Naštěstí ses rozhodl správně.“

„Já nevím. Možná jsem měl udělat něco jiného. Ale říkal, že je to jediná šance a –“

„Je to fajn, Harry. Slyšíš?“ zatřásla mu paží. „Opravdu. Vždyť je na tom líp, než by se za takových okolností vůbec dalo doufat. Až se vzbudí, řeknu mu, že jsi tu byl. Ty se vrať do postele a vůbec si tím nelam hlavu. Ať už to dopadne jakkoli, udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl.“

Než stačil Harry něco namítnout, vlepila mu pusu na tvář a mávla na mop, aby mu ukázal, kterými dveřmi vede cesta ven.

 

V hale Harry nahlédl mezerou mezi šuplíky do úkrytu v komodě. Krátura si rozhodně zasloužil poděkování. Jenže starý skřítek ve svém pelechu nebyl. Tak nakročil k obýváku s myšlenkou, že Tonksovou zkusí poslechnout, ale po dvou krocích se zastavil a změnil směr.

V kuchyni našel Tonyho. Seděl za stolem a něco zapisoval do notesu v černých kožených deskách.

„Píšeš receptury?“

Tony na okamžik zvedl hlavu. „Ne. Deník.“

„Deník?“ nechápal Harry. „Proč?“

„A proč ne?“ usmál se Tony na zasychající inkoust. Na Harryho už se nepodíval. „Dostal jsem ho od Hermiony už v létě v Doupěti, když jsem si nemohl vzpomenout na to, co se stalo, když mě Voldemort skoro zabil. Něco podobného se může stát kdykoli znovu a nejednou, tak si do něj občas zapisuji. Nechci zapomenout. Obzvlášť ne na ty, kdo už s námi nejsou.“

„Jasně, chápu. To jen… že jsem si nikdy nevšiml…“ Harry si sedl. Oblékání a chůze po domě ho unavily víc, než čekal. „Nevíš, kde je Krátura?“

„Mrňous zmizel už včera večer a od té doby se tu neukázal,“ odpověděl Tony, přitom dál svůj deník plnil řádky.

Harrymu to začalo být nepříjemné. Nechtěl rušit. Přesto nechápal, že si Tony neudělá čas alespoň na pár slov. „A Hermiona? Myslel jsem, že šla za Ronem, ale nebyla tam.“

Tony si slabě vzdychl, tak nějak sám pro sebe, a perem ukázal na konvici s čajem. „Před chvilkou tu byla pro čaj, museli jste se minout. To je v šachovnici velmi snadné.“ Konečně zasunul tužku do poutka notesu. Jedno klepnutí hůlkou, tiché cvaknutí karabinky a deník rázem menší než malá plochá krabička zápalek už se houpal na řemínku kůže schovaném pod jeho košilí. Jenže místo aby Harrymu věnoval jediný pohled, šel v kotlíku míchat něco, co vonělo jako dýňová polévka. „Řekla ti to?“ zeptal se po chvíli, aniž by se od kotlíku otočil.

„Kdo mi řekl co?“

„Hermiona. O Ronovi.“

„Jo. Bude v pohodě. S tímhle už jsme se setkali a Slzoled na to zabírá skvěle.“

„To asi ano.“

Tón Tonyho hlasu donutil Harryho zbystřit. Začal v něm sílit nepříjemný dojem, že mu něco uniká. „Jak to myslíš ‚asi‘?“

„Asi by zabral…,“ řekl Tony zasmušile, přestal se zaobírat kotlíkem a konečně se obrátil k Harrymu. „…kdybychom ho měli.“

„No ale to není problém. Jeho příprava je směšně jednoduchá. Můžu ho okamžitě udělat.“ Harryho srdce zaplesalo. Konečně mohl být užitečný a alespoň trochu napravit to, co si kladl za vinu. „Nejúčinnější je sice, když se dělá v polovině fáze dorůstání měsíce, ale věř, funguje i tak. Úplně postačí, když… “ Něco v Tonyho nešťastném pohledu ho zarazilo. Znejistěl. Pochopil o zlomek vteřiny dřív, než to uslyšel.

„Fénixovy slzy. Základní složka. Posledních pár kapek Ginny použila na Lupina. Věděla, že je může potřebovat i někdo jiný, ale kdyby to neudělala, už by byl mrtvý. Těsně potom Billy s Hermionou přinesli jejího bratra.“

Harry zíral jako opařený a nebyl schopen slova. Tohle přece nemohla být pravda!

„Pravděpodobně by to udělala stejně, i kdyby ještě měla šanci mezi nimi volit. Z Lupina už vyprchával život, zatímco Ronovi zbývají přinejmenším hodiny. Ginny doufá, že se jí ho podaří zachránit, jenže… lektvary a zaklínadly, dokonce i tím lektvarem ze Snapeovy knihy, jímž kdysi zachránila mne, se jí tu otravu podařilo jen trochu zpomalit.“

„Vždyť… vždyť jsem s Ronem mluvil. I s Hermionou a Tonksovou.“

Tony nalil čaj, přistrčil mu hrnek a sedl si naproti němu. „Nikdo ti to nechtěl říct. Přinejmenším ne, dokud nebudeš trochu víc v pořádku. Zejména Ron si nepřál, abys to zjistil. Pochopitelně ani Remus nic netuší. A tak se všichni snaží, abys na to nepřišel a byl v klidu. Chtěl jsem Ronovo přání respektovat, opravdu jsem se snažil. Pochop, mám Rona rád a ty jsi pro mě jako bratr, nechci ublížit ani jednomu z vás, ale… vyprávěl jsi, že ti Brumbál nechal v tom tvém úkrytu spoustu užitečných věcí, a jestli je jen sebemenší šance, že jsou mezi tím slzy fénixe…“

„Knížky, spacáky, čaj, nějaké byliny… ale nic takového,“ řekl Harry nepřítomně. Srážka s realitou mu způsobila takovou slabost, až ho začaly brnět rty a bylo mu na omdlení. „Tak proto je pryč i Molly a Dromeda…“

„Dokonce i madam Muriel se vydala shánět pro Rona lék. A ta jinak ven takřka nevychází. Tedy s výjimkou drobných nákupů a čtvrtečních čajů se svými starými přítelkyněmi, ovšem díky dění posledních týdnů už ani tuto tradici příliš nedodržuje.“

„Všechno to bylo k ničemu,“ zamumlal Harry.

„Nerozumím. Jak to myslíš? Vždyť přece – počkej, Harry, kam jdeš?“

Sám pořádně nevěděl, kam půjde. Ovšem to nebylo podstatné. Musí se postarat o Rona. Musí něco udělat. Cokoli, nebo se zblázní. Zachránit Rona. Získat slzy fénixe. Kdekoli. I kdyby je měl ukrást. I kdyby měl… cokoli. „Najít ‚pozdrav od Fawkese‘!“ houkl přes rameno, zatímco se v hale rozhlížel po svém plášti.

„Ještě nikam nemůžeš! Harry!“ vyběhl za ním Tony. „Ještě nejsi v pořádku. Ginny říkala… nechtěj si ani představit, co se bude dít, když se vrátí a nenajde tě tady. Slyšíš? A je nás tu teď málo, kdyby se něco dělo. Tak alespoň počkej, než se vrátí někdo z ostatních. Sám jsi přece říkal, že… No tak, Harry!“

Ale místo něj mu odpovědělo jen bouchnutí domovních dveří.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: