svicka
Prosinec 2014, Magnas

M

ěsíc krátce osvítil budoucí bojiště a zbavil Harryho pochyb. Na Raddleově hrobě někdo stál. Někdo, kdo nechtěl být viděn, ale podcenil informačně velkorysý sníh. Otázkou bylo – kdo to je?

„Může to být lest,“ zašeptala Hermiona.

Ron rychle nastavil měsíčnímu světlu dopadajícímu nízkým vchodem do jejich úkrytu přístroj dvojčat, ale ručičky hledače se zmateně protáčely jako střelka kompasu v továrně na magnety. Ron hledači poklepal na sklíčko, ale nijak to nepomohlo. „Nechápu,“ zazoufal si pak. „Buď tu není nikdo…”

„Nebo máme větší společnost, než jsme na tomhle večírku čekali,“ doplnil tiše Harry.

„Podle stop je tam jen jeden,“ řekla Hermiona, která odněkud vyčarovala malý dalekohled podobný kukátku profesorky Rosewoodové. Harryho to nijak nepřekvapilo. Koneckonců možná ho vyčarovala doslova. „Bohužel,“ dodala Hermiona rozladěným šeptem, „netuším kdo.“

Harry se snažil zaostřit na šlépěje, které se právě zastavily. Podivně se pousmál a tiše řekl: „Tak to budeme muset zjistit.“ Ohlédl se po přátelích, aby se ujistil, že jsou připravení. Tohle byla poslední možnost z toho vycouvat, poslední šance na to, aby odsud všichni zmizeli. Vědomí toho, že jeho rozhodnutí je může stát život, ho na okamžik paralyzovalo. Ale zdálo se, že jsou odhodlaní víc než on. Věděli, do čeho jdou. Znovu zaostřil na stopy ve sněhu, se zatnutými zuby prudce vydechl a začal vylézat z úkrytu.

Ron hekl, protože ho Harry nedopatřením nabral do žeber, a Hermiona vzdychla. Nevesele, ale rozhodně. Nato Rona rychle políbila a pak se, co jim tma dovolovala, jeden druhému podívali do očí, přitom se vzájemně dotkli svými hůlkami a s neslyšným zamumláním zaklínadla nahrazujícího vyznání citů se téměř ve stejný okamžik začali ztrácet skrytí kouzlem.

Harry nepochyboval o tom, že dvojčata i Billy s Lupinem už o vetřelci vědí. Opatrně, aby sníh pod jeho koleny nevydal sebemenší zvuk, se přesunul stranou od úkrytu, do míst, kde mu zmrzlé keře skýtaly lepší výhled. A pak dostal nápad. Sejmout z někoho zastírací zaklínadlo nebylo nijak snadné. Rozhodně ne na dálku. Musel by stát tak blízko, aby se dotyčného mohl dotknout hůlkou, přičemž by musel mít představu, kde ho hledat, což samotný fakt neviditelnosti značně znesnadňuje. Pokud ovšem dotyčný nestojí v čitelné závěji čerstvého prašanu a pokud si s jeho identitou neláme hlavu schopný mladý čaroděj vybavený poměrně čerstvou vzpomínkou. „Hermiono,“ syknul a doufal, že je ještě natolik blízko, aby ho slyšela. Zaměřil se na stopy na hrobě, rty se mu zachvěly téměř neslyšitelnou formulí a z jeho hůlky vyletěl tenký bledý paprsek podobný tomu, který před nedávnem vystřelil z prstu zahradního gnóma profesorky Rosewoodové. S neskrývanou radostí sledoval, jak se nad stopami rychle zhmotňuje průsvitná socha zdánlivě vytesaná z ledu. „Hermiono,“ otočil se za zachřestěním keře, aby si od ní ještě dřív, než podnikne cokoli dalšího, vypůjčil její dalekohled. Nato i bez kouzla ztuhl on sám.

„Copak, chlapečku? Nejsi rád, že mě vidíš?“

Ne, nebyl rád. Šokované srdce mu vynechalo několik taktů a tělo kamenělo, jako by pohlédl do tváře Medúzy. Vlastně to nebylo ani tak daleko od pravdy, neboť zjizvená tvář částečně překrytá asymetrickou maskou a divoce rozevláté vlasy Belatrix Lestrangeové Medúzu skutečně připomínaly.

„Zato já tě vidím moc moc ráda…“ pokračovala Belatrix tónem, z něhož odkapávala touha zabíjet, touha, již se radostně chystala uspokojit. „Harry…“ jedním dechem s úchylným potěšením zašeptala jeho jméno a okamžitě bodla hůlkou jeho směrem.

„Ava –“

V půli kletby překvapeně zmlkla, lehce se prohnula, její tělo vzlétlo do vzduchu a dlouhým vysokým obloukem bezvládně dopadlo na hřbitov, na povalený kříž, který pod nárazem pukl.

V tom zlomku okamžiku si stihl pomyslet, že takový začátek boje nečekal.

„Harry,“ ozval se rozčílený hlas neviditelné Hermiony.

„Díky,“ vydechl konečně a bez váhání práskl přemísťovacím kouzlem, aby se zhmotnil na hrobě Voldemortova mudlovského otce, hned vedle ledové sochy čaroděje.

Sotva po přemístění otevřel oči, zaklel. Nebyl to Červíček. I přes ledovou průsvitnost to bylo naprosto zřejmé. Průzračná maska Smrtijeda rýsující se tomu člověku přes tvář zase jasně prozrazovala, na čí stranu ten ledový muž patří.

Chtěl se ho dotknout hůlkou a sejmout z něj maskovací kouzlo, ale neudělal to. Na tvářích rozpálených rozrušením ucítil chlad a pohled mu sklouzl k suchým šlahounům obepínajícím patu děsivého náhrobku, k němuž byl kdysi připoután. Z nich přímo před jeho očima rašily ledové trny. Měl pocit, že i v jeho nitru stejně rychle bují mrazivá temnota. Rychle, zároveň s pohledem vystřelila vzhůru k nebi jeho ruka s hůlkou.

„Expecto patronum!“

Hned druhé kouzlo patřilo jemu samému, a to i s vědomím, že stejně jako neznámému Smrtijedovi ani jemu maskování příliš nepomůže. Ale proč to těm, kdo ho chtěli zabít, usnadňovat? Věděli, že je tady, že sem skutečně přišel, a to stačilo.

Noční nebe křižoval rej nepřátel. Mozkomorové byli jen předvojem. Ještě dřív, než se jejich první cáry snesly k zemi, slétali se ze stran už i přívrženci Pána zla. Nebylo jich mnoho. Zatím. Ale dost na to, aby Harry nasucho polkl a zděšeně se rozhlížel, jak přistávají mezi hroby a obkličují ho. Ne všem se to dařilo. První past už slavila svůj úspěch a nejbližší ze služebníků zla, neznámý muž s krátkým plnovousem, zajel do země, jako by ho vsrkla. Ostatními zavlnilo mírné znepokojení, a snad proto zůstali stát na svých místech a nepřibližovali se.

Než Harry stačil odhadnout jejich počet, slabý svit měsíce nad jeho hlavou krátce zakryl temný stín. Tak tak stihl uskočit, když k jeho nohám s žuchnutím dopadlo cosi velkého, těžkého, omotaného provazy… a teple páchnoucího. Než si mohl prohlédnout, co to je, něčí kouzlo toho tvora zvedlo a připoutalo k náhrobku. S pochmurně bolestnou vzpomínkou na vlastní bezmoc v poutech toho kamene by se mu toho ubožáka málem zželelo, kdyby…

… kdyby ta zrádná krysa nezvedla hlavu a měsíční světlo tomu bídákovi nedopadlo do tváře. „Pettigrew!“ Harry si ani neuvědomil, že vykřikl nahlas. Došlo mu to až v okamžiku, kdy uhýbal kletbě některého ze Smrtijedů. Pak mu došlo ještě něco a zmrazilo ho to víc, než celá armáda Mozkomorů – Červíčka magií připoutaného k náhrobku nebude nijak snadné unést.

Náhlá silná pulzující bolest hlavy ho přiměla se rychle otočit. Udělal to právě včas, aby uviděl, jak sotva kousek od něj z nebe sjel kouřový stín, který se zároveň s dopadem proměnil v Pána zla.

„Harry, Harry, Harry…“ zpozoroval Voldemort drobnou spršku sněhu, která neviditelnému Harrymu odletěla od boty, a ve svých dlouhých bledých prstech si pohrával s hůlkou. „Tak jsi přeci jen dorazil,“ vycenil zuby v děsivém úsměvu. Měsíc proplouvající mezi mraky se mu odrážel v rozšířených zornicích rudých očí žhnoucích záští. Nato znetvořeným hadím chřípím nasál vzduch. „Hmmm, termolák,“ zasyčel pobaveně. „Ale ani ten nedokáže přebít pach tvé ubohé nenávisti a strachu.“

To ty se bojíš mě, problesklo Harrymu hlavou. Přitom se snažil zadržet dech.

Vtom se další kouřové stíny za Voldemortovými zády proměnily ve tři Smrtijedy, kteří ukročili tak, aby ho ze tří stran kryli. Měli masky, ale i přesto dva z nich bylo možné ve tmě ředěné měsíčním světlem snadno rozeznat: Skinner a Whipman. Záhy však měl Harry možnost zjistit, kdo je tím třetím.

„Měl jsi pravdu, příteli,“ poznamenal Voldemort, aniž odtrhl pohled z míst, kde tušil Harryho. „Ten rozmazlený spratek má skutečně nejspíš vodu na mozku.“

„Je nezbytné to urychlit,“ řekl jeho třetí služebník rozrušeně, dívaje se stejným směrem. „Brzy tu bude příliš mnoho nepřátel.“

Zase ten zrádce Snape! Harry zuřivostí málem vykřikl, ale ihned se ovládl. Nesměl podlehnout emocím a otevřít tak svou mysl nepříteli stojícímu jen pár kroků od něj. Byl si dobře vědom toho, že přes zdání dobré nálady se ho Voldemort obává a hodlá ho zabít okamžitě, jakmile si bude jist, že nemine. A stejně tak dobře věděl, že jedinou možností je zaútočit první.

„Avada kedavra!“

Snad to bylo jen tím, že přitom uskakoval za zmrazeného Smrtijeda, snad tím, že nebyl připravený zabíjet, každopádně paprsek kletby vytrysknuvší z jeho hůlky byl jen chabou nápodobou vražedné kletby a rozplynul se ještě před cílem.

Ať tak či tak, Harryho vzápětí zachránilo jen to, že se instinktivně přikrčil, neboť na rozdíl od něj Voldemort nezaváhal ani vteřinu a zelený opar jeho vražedné kletby nemilosrdně rozstřelil zledovatělého druha, za nímž se, jak Pán zla správně předpokládal, Harry schovával. Ledový čaroděj se v drobných střípcích rozletěl do noci, aby pak už coby krvavé kapky rudě skrápěl sníh. Na Voldemortově bledé tváři se rozlil další z jeho hnusných úsměvů. Pozvedl hůlku a během okamžiku se na nočním nebi rozzářilo velké znamení zla. Před další kletbou Harryho zachránilo jen to, že duchapřítomně uskočil.

Strhnul se nemilosrdný boj.

Z nebe se snášely černé cáry Mozkomora rozcupovaného patronem některého z přátel, další Mozkomorové právě uhýbali před stříbřitou vydrou. Kruh Smrtijedů se zmenšoval. Ale i navzdory tomu, že z okrajů hřbitova čím dál intenzívněji létaly kletby a pasti dvojčat explodovaly, očarovávaly nebo požíraly jednoho Smrtijeda za druhým, nepřátel bylo stále příliš mnoho.

Nikoho nezajímalo skučení připoutaného Pettigrewa a jeho kňouravé žadonění o život. Nikoho, kromě Harryho, který měl původně v plánu využít náhrobku ke krytí, ale teď věděl, že by to pro Červíčka znamenalo rozsudek smrti dřív, než by ho mohl vyslechnout. Život je šílený, pomyslel si, když sebe i Pettigrewa, jehož sám toužil sprovodit ze světa, tak tak ochránil štítovým kouzlem.

Koutkem oka zahlédl Malfoye ukrývajícího se za náhrobním kamenem zdobeným holubicemi, a na poslední chvíli stihl odrazit jeho kletbu. Silná koncentrace magie Malfoye odhodila a několikrát jím ve vzduchu zarotovala jako káčou. „Rychle!“ křičel Snape, aby Smrtijedy povzbudil. „Rychle, než bude pozdě!“

Harrymu to bylo jedno. Na zášť ani na pomstu nebyl čas. Přestával vnímat výbuchy, jekot i křik. Nevnímal ani, když mu úštěpek nějakého náhrobního kamene rozsekl líc a rozbil jedno sklo brýlí. Ze všech sil bránil sebe i proradného Červíčka a využil každé příležitosti k útoku na Voldemorta. Jenže síly mu začaly docházet a Voldemortovi přilétaly nové a nové posily. Jak dlouho ještě může se šesti přáteli odolávat takové přesile? Zrovna ve chvíli, kdy na to pomyslel, ho ohlušila blízká exploze a tlaková vlna ho smetla k zemi. Pak na něj dopadl celý svět jako obrovské kladivo a rozdrtil ho.

Netušil, jak dlouho byl mimo, ale jakmile se probral, učinil několik zásadních poznatků: nemohl dýchat, přesto vnímal zápach; ležel na břiše, nemohl se hýbat ani zvednout hlavu a netušil, kde je. S výjimkou cizích nohou nic neviděl, ale zdálo se mu, že se kolem něj bije víc lidí, než by tu mělo být. Nejpodivnější bylo, že se z bojové vřavy kolem něj vytratil zvuk. Citelně vnímal otřesy, ale nic neslyšel. Sotva došel k závěru, že je to divné a děsivé a nelze vyloučit, že je to jen sen, ochromila ho prudká bolest žeber a ztratil vědomí podruhé.

 

Probral ho pád. Vlastní. Z nijak velké výšky, jen jako když člověk zakopne o vlastní nohy. Anebo ho přítel, který ho podpírá, už neudrží.

Vymanil obličej ze závěje a snažil se nadechnout. Působilo mu to silnou bolest, ale šlo to. Srovnal si torzo brýlí, které mu visely na jednom uchu, a prsty z nich otřel sníh.

Slyšel vzdálený zkreslený zvuk, jako by ho někdo volal pod vodou.

„…arry! Slyšíš mě, Harry?!“

Zmohl se jen na to, aby slabě pokýval hlavou, a vůbec mu nedošlo, že to díky kouzelnému maskování nejspíš nikdo nevidí.

„Dokázali jsme to, Harry! Slyšíš? Dokázali!“

Přetočil se na bok, a když se mu podařilo zaostřit, uviděl nad sebou rozmazanou tvář Remuse Lupina a něčí, patrně Remusovu ruku, která přibližně jeho směrem něco podávala.

Bez přemýšlení se po tom natáhl a podle specifického slabého zabrnění ihned poznal, že jde o jeho vlastní hůlku. Hned ji na sebe použil.

„Kde…kde jsou ostatní?“ vydal ze sebe chraptivě, přitom se Remusovi zjevoval před očima.

„Ještě tam,“ přiznal Remus. „Ale neboj se, zvládnou to,“ dodal rychle. „Když se na tebe zřítil ten náhrobek, přišly nám posily. S Billym jsme tě tam odtud dostali… a nejen tebe,“ ukázal hlavou kousek stranou.

Teprve teď si Harry uvědomil, že nejsou sami. Pod nízkým smrkem leželo něco připomínající naditý pytel, částečně spoutaný a značně smrdutý. Ale v tuhle chvíli tomu nevěnoval pozornost. „Posily? Jaké posily?“ zeptal se vyděšeně, zatímco se pokoušel si sednout. Musí se tam hned vrátit! Přišla tam i Ginny?

„Inu řekněme, že tvá prosba v novinách, aby ti nikdo nepomáhal, se – dle mého očekávání – poněkud minula účinkem,“ zasmál se Lupin. „Přibíhali a přilétali ze všech stran.“

Harry si otřel špinavý a zkrvavený obličej od zbytku sněhu, přijal Lupinovu pomocnou ruku a namáhavě vstal. Ještě stále byl otřesený a zmatený a každý nádech mu působil trýznivou bolest.

„Musíme to udělat hned,“ kývl Lupin hlavou ke smrčku. „Jestli nás tu někdo najde, jestli nás někdo sledoval, další šanci už mít nebudeme.“

Harry přikývl a namířil hůlku.

„Enervate!“

Páchnoucí cosi se začalo probírat a sténat. Nijak ho to nedojímalo.

„Prober se, kryso,“ ucedil opovržlivě a nedokázal – jako už tolikrát – pochopit, jak tomuhle člověku mohli jeho rodiče svěřit své životy.

„Harry… jsi to ty? Oh, Harry, ty jsi mě zachránil!“ kňouravě děkoval Pettigrew. „Remusi, můj starý dobrý příteli, tak rád tě vidím. Ó, já jsem hned věděl, že je to jen lest, jen způsob, jak mě spasit před Pánem zla.“ Snažil se plazit k Harrymu, ale ten ukročil.

„Neopovažuj se mě dotknout,“ zasyčel zhnuseně.

„Remusi, starý brachu, ale ty přece chápeš, že jsem nemohl jinak,“ zakňučel Červíček, rozplakal se, a co mu částečně přetrhané provazy dovolily, omotal se Lupinovi kolem nohou.

Lupin s tváří zkřivenou odporem se ho neúspěšně snažil setřást.

„Harry, ty přece nedopustíš, aby mi ublížil. Sám jsi tehdy přece říkal, že by James a Lily nechtěli, aby se z jejich přátel stali vraho –“

„DRŽ HUBU!!“ vykřikl Harry. Zalykal se nenávistí, klouby prstů svírajících hůlku mu křečovitým stiskem zbělaly a sotva popadal dech. „Vůbec nevyslovuj jejich jména! A ubezpečuju tě, že pokud mě Remus nepředběhne, zabiju tě já sám.“

Červíček se stáhl, vystrašeně těkal očima z jednoho na druhého a bylo na něm vidět, že horečnatě přemýšlí. Potom si nejspíš uvědomil, že z nějakého důvodu jim stálo za to ho dovléct sem, přestože ho mohli zabít hned v té vřavě na hřbitově. „Můžu ti být užitečný, Harry,“ řekl podlézavě. „Pomůžu ti. Můžu ti sloužit. Pověz, co mám udělat a udělám všechno, co budeš chtít.“

Harry se rozesmál neradostným smíchem, teprve pak se dokázal uklidnit natolik, aby byl schopen promluvit.

„To těžko,“ odfrkl trpce. „Ale něco pro mě přeci jen uděláš. Dlužíš mi to. Mohl bych se tě zeptat, jaké to je zradit svoje přátele, dívat se, jak umírají a pak je ještě okrást, ale k čemu by to bylo? Teď se chci dozvědět jediné, takže mluv: Co všechno tenkrát z domu zmizelo?“

„Jak bych to mohl vědět?“ zapištěl vyděšeně Červíček. „Vždyť jsem tam –“

Remus ho přerušil nesouhlasným zamlaskáním. „Ne, Petře, tohle vůbec nezkoušej,“ vrtěl nesouhlasně hlavou a ani v jeho očích nebylo možné najít žádný soucit. Jeho výraz a přerývaných dech prozrazoval, kolik sil ho stojí zápas s nevýslovnou touhou už na nic nečekat a se zrádným Pettigrewem zúčtovat okamžitě a jednou provždy. Zatlačil mu hrot hůlky do tváře a tišeji pokračoval: „Pokusím se ti to říct jednoduše a srozumitelně. Nemáme čas. Nemůžeme si dopřát ten luxus se tu s tebou dlouze vybavovat. Ostatně ani jeden z nás o to nestojí. Takže pokud okamžitě neřekneš, co chceme slyšet, skončíme to. A bez ohledu na to, co by tomu říkal James, věř, že si to báječně užiju.“

„Harry, smiluj se, jsi přece dobrý čaroděj, po matce a otci, ty přece nedovolíš –“ snažil se Červíček plačtivě najít záchranu u Harryho, ale hned toho nechal, neboť Harryho tvář ho nenechala na pochybách, že stačí málo, třeba jen jediné další slovo a bude to slovo poslední.

„Takže?“ zavrčel Lupin.

„Ano! Ano, byl jsem tam, přiznávám. Ale jen proto… chtěl jsem je varovat… zachránit… musíte mi věřit! Harry, musíš mi věřit, já to nechtěl!“

Lupin zavrtěl hlavou. „Je to zbytečná snaha, Harry. Ta žluklá zbabělá krysa je tak prolezlá lží a špatností jako shnilé maso červy. Pravda je pro něj cokoli, coby mu mohlo zachránit ten jeho prašivý krk.“

Harry neřekl nic, jen těžce dýchal a mířil na Pettigrewa hůlkou.

„Uděláš to ty nebo já?“ zeptal se Lupin.

Harryho pevně sevřenými rty cukl úšklebek plný hněvu a znechucení. O tuhle chvíli se nechtěl nechat připravit. Lupinově nápadu s Chvástavým zaklínadlem sice moc nadějí na úspěch nedával, ale představa vyslání jakékoli kletby na Červíčka byla nečekaně uspokojivá. A koneckonců v případě nezdaru nemuselo zůstat u jedné.

„Glorior multum!“ procedil mezi zuby místo odpovědi.

Červíček se ještě víc přikrčil a hloupě a marně snažil krýt rukou. Kouzlo se v měsíčním světle nepatrně zatřpytilo a na okamžik kolem něj vytvořilo slabou nafialovělou auru.

Vtom se stalo něco nevídaného. Jakmile překvapeně zjistil, že je stále živý, sebevědomě se narovnal a v nepříjemném úsměvu vycenil své hnusné zuby, které i v lidské podobě připomínaly ty krysí. Nicméně právě teď působil lidsky. Vlastně působil lidsky jako nikdy dřív a přestože se neproměnil ve zvíře, byla to metamorfóza tak obrovská, až Harryho šokovala.

„Copak? Nemáš kuráž mě zabít?“ zeptal se Pettigrew nečekaně pevným hlasem, mnohem nižším než obvykle, a usmál se jako ten, kdo právě získal převahu.

„Nenech se mýlit,“ poznamenal temně Lupin. „Kuráže má víc, než si ty umíš představit. Zato trpělivosti má teď málo a já ještě méně.“

Přestože šlo o jasnou výhrůžku, s Červíčkem to ani nehnulo. Kletba ho zbavila strachu natolik, že Lupina naprosto ignoroval.

„Chceš vědět, Harry, jak to tenkrát bylo? Nikdo jiný – kromě Voldemorta samozřejmě – už toho moc povědět nemůže, co?“ pištivě se zahihňal a s omámeně vášnivým leskem v očích okamžitě pokračoval, „A kromě mě. Mě, Petra Pettigrewa!

Ale že jsi to ty, ze staré známosti ti to řeknu. tam byl a viděl jsem víc, než vůbec tušíš. Skrz keře jsem pootevřenými dveřmi dokonce viděl umřít Jamese. Jediná kletba a prásk – vlastně spíš: bum – padnul k zemi, až to zadunělo. A víš ty co? Zasloužil si to. Byl to namyšlený hlupák, když si myslel, že může bojovat s Temným lordem. A ty, ty jsi stejný hlupák jako on. Nikdy neporazíš Pána zla!“

Řekl to pobaveně a s takovou lehkostí, jako kdyby šlo o turnaj v šipkách.

„Nevím, co je hloupého na tom bránit svoji rodinu,“ zasyčel Harry a v duchu se Lupinovi omluvil za své pochyby o účinnosti zaklínadla.

„Potom se chvíli nedělo nic,“ pokračoval Červíček, jako by ho nevnímal. „Pochopitelně jsem nedopustil, abych ztratil přehled, takže jsem se přiblížil blíž k domu. Samozřejmě tiše – jako – myška,“ zahihňal se. „Naštěstí jsem byl dost mazaný na to, abych šel moc blízko, a moje dokonalá prozřetelnost mě zachránila, protože zevnitř se ozvala rána a skoro současně vážně ohavný zvuk připomínající táhlý ďábelský chropot. Brrr. Při tom se zablesklo tak, že to v přízemí rázem vysklilo několik oken a po okapech běhaly malinké, úplně malilinké modré výboje. Tenkrát jsem netušil, co se stalo, ale už to samozřejmě vím. Pán si v tu chvíli stvořil tu věcičku, co teď tak marně hledáš. I on se po ní shání a věř mi, Harry, když on chce něco vědět, umí být mnohem přesvědčivější, než jste vy dva dohromady.“

„Dál!“ vyjel Harry netrpělivě.

Červíček se toho nijak nezalekl a pod vlivem kouzla chvástavě pokračoval. „Krátce nato jsem slyšel Lily křičet. Prosila a škemrala o tvůj život. Naivní nána. Tak prostoduchá! Okna v patře zeleně zazářila a bylo po křiku. Zmlkla, jako když utne. Jenže potom…“

Na okamžik se odmlčel, aby si hřbetem své stříbrné ruky utřel z tváře mrznoucí špínu. „Znovu se zablesklo a ozval se řev,“ pokračoval. „Překvapené nelidské vřísknutí, krátké, jako seknutí nožem, takové, že každému, kdo ho zaslechl, musela ztuhnout v žilách krev stejně jako tehdy mně. A to se jen tak něčeho neleknu! Myslel jsem… doufal, jsem, že jsi to byl ty, ale Pán nevycházel a potom se ozval ten tvůj příšerný brekot. Moc se mi dovnitř nechtělo. Na rozdíl od vás pitomců jsem dost chytrý na to, abych věděl, kdy je co dobré udělat a kdy ne… Navíc se za okny zdály probleskovat plameny a z domu začal unikat řídký kouř. Ale pak jsem tam šel. Co kdyby Pán potřeboval mou pomoc? Kdo jiný by ho mohl zachránit než já? Navíc mi bylo naprosto jasné, co by mi udělal, kdyby zjistil, že jsem byl poblíž a nepomohl. Vaše mávání hůlkou je proti tomu jen trapná dětinská hra.“

„Na to se nespoléhej,“ zavrčel temně Lupin. Ale protože se Pettigrew konečně dobíral k tomu, co chtěli slyšet, ovládl se.

Červíčka to stále nijak neděsilo a nevzrušeně dál vyprávěl, jako by mu dělalo obrovskou radost, že to těm dvěma konečně může říct. „Dole jsem zakopl o Jamese. Nepříjemné, vážně. Na okamžik se mi totiž zdálo, že mě chytil za nohu. Ale ne, samozřejmě, byl dokonale mrtvý. Oheň se rychle šířil. Běžel jsem nahoru po schodech…“

Harry Červíčkovi visel na rtech.

„Já totiž běhám báječně. Párkrát jsem dokonce předběhl i tuhle vlkodlaka,“ kasal se Pettigrew. „Na schodech jsem našel Pánovu hůlku a jen pouhou náhodou, jak se díky plamenům zableskl, zakutálený Pánův vzácný galeon. Ale do pokoje jsem se nedostal, protože nad domem už burácela motorka toho zavšiveného psa Siriuse. Další hlupák, mimochodem. Každopádně nic dalšího jsem vzít nestačil. Snad jen nohy na ramena, ale přiznávám, že v danou chvíli mi to úplně stačilo,“ dokončil s pobaveným úsměvem Pettigrew a zvedl ruku, aby se znovu otřel.

U Lupinových nohou se mihnul stříbrný stín.

Vtom se ozvalo bolestné zavytí, a zatímco se Remus kácel k zemi, Petr Pettigrew chňapl po jeho hůlce a okamžitě se začal proměňovat v to, čím přinejmenším duší skutečně byl.

Stalo se to ve zlomku sekundy, přesto Harry stihl zareagovat a ještě dřív, než se ta zrádná krysa stačila proměnit v krysu úplně, vykřikl první kletbu, která mu přišla na jazyk.

„Portus Patroklos!“

Červíčkův páchnoucí oděv ve tmě krátce modře zazářil, osvítil překvapený výraz zpola proměněné tváře, do sněhu dopadla Lupinova hůlka… a hned zase byla tma.

„Remusi!“

Lupin se na sněhu s dušeným křikem svíjel bolestí a držel se za lýtko. Sníh kolem rychle tmavl.

„Tou… tou svojí prokletou rukou mi… probodl nohu,“ sípal.

„Odnesu tě k Muriel, Ginny tě ošetří,“ padl k němu Harry na kolena a začal ho podpírat. „Podobná zranění léčí… jako mávnutím kouzelné hůlky,“ zažertoval povzbudivě a po prvotním šoku ho zaplavil pocit úlevy, že nejde o nic vážného.

„Na to je… pozdě, Harry. Slib mi, že –“

„Jak pozdě? Proč?“ Harry znejistěl a po páteři mu přejel nepříjemný pocit, že mu něco zásadního uniká.

„Jsem vlkodlak… zapomněl jsi?“ Remus se pokusil o úsměv, ale bolest byla příliš silná.

„Stříbro,“ zašeptal Harry a okamžitě začal trhat nohavici na zraněné Lupinově noze. To, co spatřil, bylo nesrovnatelně horší, než očekával. Ani divoké zvíře s mocnými čelistmi by snad nedokázalo napáchat to, co stříbrná ruka Petra Pettigrewa. Ale to nebylo tím nejhorším. Měsíc se zrovna schoval za mraky, aby ho ušetřil té hrůzné podívané, tak si přisvítil kouzlem a viděl, jak se od krvavého zranění po kůži na všechny strany jako pavučina rychle roztahuje černá skvrna. „Musíš za Ginny! Hned!!“

„To nestihneme…“

„Ale Ginny by –“

„Usekni… prosím… je to jediná šance…“ šeptal Lupin na pokraji mdlob. „Věř mi… prosím… rychle…“

„To nemůžu. To nemůžu!!“

„… prosím…“ Remus ryl prsty ve sněhu, aby našel svou hůlku ve zjevné snaze si utít nohu sám, ale ztratil vědomí dřív, než mu ji Harry stihl podat.

Harry se zaklonil a se zaťatými zuby bojoval se svým zoufalým křikem, aby nevydal ani hlásku. Pak začal horečnatě hledat kapesník, aby jím Lupinovu nohu zaškrtil. Sakra! Nalezenou rukavici zahodil. Zděšeně zjistil, že druhou stranu pláště boj poznamenal natolik, že nenajde ani kapsu, natož její obsah. V zoufalé snaze cokoli nalézt rychle zapátral i v záňadří a rukou se přitom zachytil do příšerné Kráturovy šály. V pouhém zlomku sekundy si uvědomil její dosud skryté možnosti. Jednu její smyčku přetáhl chvatně přes hlavu, a zatímco tahal konce zpod pláště, zbytek šály strhnul tak rychle, až si spálil krk, ale skoro vůbec to v tu chvíli nevnímal. Uvědomoval si pouze to, že se temná skvrna šíří před očima. Okamžitě Lupinovi těsně pod kolenem nohu pevně podvázal… a s hrůzou v široce otevřených očích zamířil hůlkou.

 

Tou dobou na kamenitém břehu pustého ostrova opatrně vylezla ze změti pohasínajících, modře světélkujících hadrů vypelichaná krysa. Nedůvěřivě nasávala nečekaně teplý noční vzduch provoněný Egejským mořem a zdála se být překvapená. Příjemně překvapená. Zadívala se na hravé mořské vlny jemně třpytivé odrazem měsíce a po lidském způsobu si oddychla. Postavila se na zadní a spokojeně zapištěla. To se Petr Pettigrew smál, že z toho vyvázl tak lacino.

Povznášející pocit úlevy a nečekaného štěstí mu vydržel přesně do okamžiku, než se ohlédl za podezřelým zvukem a zděšeně vytřeštil oči na nedalekou hromádku vybělených kostí, z nichž se vykutálel prsten se znamením zla, který dřív vídával na prstu jednoho ze ztracených Voldemortových služebníků.

 

Kolem Murielina domu se té mrazivé noci vítr rozvál natolik silně, že se v jeho svistu zvuk přemístění úplně ztratil, a díky tmě a vířícím sněhu by si jen málokdo všiml, že u zmrzlých růžových keřů se objevila klečící sehnutá silueta, jako by se kdosi snažil krýt svým tělem někoho dalšího.

Harry vyprostil ruku zpod hlavy bezvládného přítele, namáhavě vstal a klopýtal ke dveřím. Přemáhal dávení, nemohl dýchat a motal se s ním celý svět. Měl o sobě dát vědět naučeným signálem, ale nebyl schopný si ho vybavit. Zoufale tloukl na dveře, prosil o jejich otevření, přitom už se neudržel na nohou a klesl na kolena. Dál už všechno vnímal jako ve snách.

Někdo otevřel, ani nevěděl kdo. Slyšel Tonksovou křičet svoje jméno. Odněkud zvenčí tam přiběhl Tony s Klofanem, něco drmolil a ukazoval do tmy. Harry se snažil říct, co se stalo, ale nedokázal to. Zatímco se k němu skláněl hipogryf a očichával ho, viděl, jak někdo zvedl Lupinovou tělo levitačním kouzlem. „Opatrně!“ slyšel Tonksovou. Pak ho Tony s Arturem chytili v podpaží, zvedli ho a odvedli do domu. Klofan jim v tom chtěl pomáhat a poplašeně frkal. „Odveďte někam to zvíře, ať nepřekáží!“ ječela Muriel. „Sem! Položte ho sem!“ volala Molly. „Kde je ta noha?“ Opřel se o stěnu. „Harry, drahoušku, jsi v pořádku?“ Snažil se zaostřit na Mollyin ustaraný obličej. „Ginny! Ginny!!“ odněkud křičela Andromeda. Běhali kolem něj.

„Stříbrná ruka… Pettigrew… musel jsem… “ chraptěl, ale zdálo se mu, že ho neslyší. Zády přilepený ke zdi se sesunul na zem.

„Harry, chlapče… pojďte mi někdo pomoct!“ Artur ho chytil a přidržel v sedu, aby se nesesunul úplně. „Říkal něco o stříbru…“ Zvuky kolem něj slábly a uvědomoval si, že ztrácí vědomí. „…vlkodlak… černá… je to zlé… zachránit…“ neslo se odněkud zdálky. Někdo mu přetřel obličej mokrým ručníkem. „Pár kapek ještě máme, to bude stačit,“ slyšel Ginny. „Jak je Harrymu?“ Znovu se otevřely dveře. „U všech ďasů! To je… Tony, rychle sem!“ volal Ted Tonks. „Billy, co se stalo?“ křičela Molly. Jako v mlze Harry viděl něčí popálenou tvář. „Dostali jste tu krysu?“ sklonil se těsně k němu Dedalus. Chtěl odpovědět, ale ze suchých bezkrevných rtů mu nevyšla ani hláska, tak přikývl… a pak mu svět zčernal docela.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: