svicka
Prosinec 2014, Magnas


S

tmívalo se. Bylo teprve odpoledne, ale krátký šedivý den už ustupoval tmě nejdelší noci roku. Zarudlé slunce se chystalo zapadnout za obzor a tmavé mraky slibující další sníh se odmítaly nechat rozehnat ledovým větrem, který v krátkých poryvech chřestil přemrzlými větvemi opadaných stromů.

Harrymu z toho zvuku naskakovala husí kůže. Pomyslel si, že nějak takhle asi chřestí suché lidské kosti, a byl rád, že ve skličující aleji, která vedla od Malého Visánku ke hřbitovu, není sám.

Jeho přátelé se tu očividně necítili o mnoho lépe. Dokonce i Fred s Georgem, kteří si dokázali udělat legraci kdykoli a z čehokoli, se tvářili nezvykle vážně. Oba nesli na zádech malé, ale zjevně dost těžké batohy, které, jak svorně tvrdili, nebylo bezpečné nadlehčovat magií, a místo obvyklých vtípků se pečlivě rozhlíželi a neustále kontrolovali svůj nový vynález, jenž k úlevě všech stále zarputile ukazoval, že je v nejbližším okolí sedm osob, ani o jednu víc. Billy s Lupinem se čas od času krátce zastavili a s tichým mumláním vyslali do okolí kouzlo tak nenápadné, že zpravidla tam, kudy v posledních hodinách někdo prošel, působilo jen jako silnější zajiskření sněhu, nebo sotva patrný barevný opar v místech s větší koncentrací magie. Ron s Hermionou, kteří ten malý průvod uzavírali, průběžně pomocí svých hůlek maskovali stopy, které tento malý zasmušilý průvod zanechával.

Harry zatím neměl na práci nic, jen šetřit síly a koncentrovat se na blížící se boj. Jenže čím víc se blížili ke hřbitovu, tím slabší se cítil. Celé tělo mu podivně tuhlo, každé další nadechnutí bylo čím dál namáhavější a nohy ho poslouchaly tak málo, že několikrát zakopl. Nebylo to strachem z boje, tím si byl jistý. Nebylo to ani zimou; pod pláštěm ho hřály dva svetry a kolem krku dlouhá tmavošedá šála, kterou na první pohled pletl někdo, kdo s takovou činností nemá žádné zkušenosti nebo mu neslouží zrak.

Když Remus Lupin zastavil k jednomu z kouzel, otočil se na Harryho. Jen očima se rozhlédl kolem, nepatrně zakroutil hlavou a ošil se, aby mu dal beze slov najevo, že se mu tu ani trochu nelíbí.

Harry přikývl. Přitom si pomyslel, že až vstoupí na hřbitov, jemu samotnému se tu bude líbit ještě méně. Ale přišlo to dřív, než čekal.

Zapříčinil to starý kostel, kolem něhož museli projít. Vypadal tak pochmurně a nepřátelsky, že z něj měl Harry možná ještě tísnivější pocit, než z hradu Pána zla. Snad za to mohly tiché hrozivé pohledy démonických hlav chrličů zasazených do zdiva z neopracovaného lomového kamene, které v tomhle podivně mrtvém údolí působily nepatřičně živě. Když se o zeď kostela opřel silnější poryv větru, ozval se tichý zvuk podobný temnému výdechu, který jako by vycházel právě z jejich rozšklebených úst. Jinak tu kromě občasného kostlivčího zachřestění větru, křupání kroků ve sněhu a sedmera rozrušených dechů bylo naprosté, děsivě mrtvé ticho, ticho nepříjemné jako představa nehtů zoufale škrábajících do vnitřní strany víka rakve. Harry se musel soustředit na cestu, a tak se to všechno snažil nevnímat, ale pohled mu neustále sklouzával k pokřiveným kamenným obličejům, jako by ho nějakým tajemným kouzlem přitahovaly.

Od jednoho z podvojných oken kostela se nečekaně ozval hlučný pleskot křídel. Ron leknutím nadskočil a na adresu poplašených ptáků zamumlal nadávku.

Billy na něj tiše syknul, aby ho umlčel. Museli být opatrní. Tím spíš, že zatím nepoužili žádné magické maskování.

Když obcházeli vchod do kostela, Harry se bezděčně otřásl, protože slabý odlesk zapadajícího slunce obarvil děsivé oči a tváře chrličů do ruda.

Přestože Fred s Georgem zavrtěli hlavou na znamení, že jim jejich vynález nehlásí cizí přítomnost a ani Lupin s Billym pomocí kouzel nenašli žádné kouzelné nástrahy, Harry – i když to možná způsobovaly jen strašlivé vzpomínky – tu cítil přítomnost zla.

U velkého tisu se zastavil. Hrdlo měl stažené tak, že už se mu z nedostatku kyslíku točila hlava a brněly ho rty. Ostatní se zastavili také.

„V pořádku, Harry?“ zeptala se ho šeptem Hermiona.

„Jestli to chceš zabalit, nikdo ti to vyčítat nebude,“ řekl tiše Billy.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Já jen… od té doby jsem tu nebyl.“

Nikdo se ho nezeptal, jakou dobu to má na mysli. Všem to bylo jasné.

Lupin mu účastně stiskl rameno.

Harry se rozpačitě pousmál a hlubokým nádechem si dodal odvahu vstoupit na půdu hřbitova, kde se z jeho krve obrodil Pán zla.

 

Ani milosrdný sněhový příkrov neubral zarostlému hřbitovu na jeho temné ponurosti. Omšelé, často rozbité, suchým trnitým křovím opletené náhrobky trčely z návějí jako němá výčitka mrtvých, na něž už se dávno zapomnělo.

„Vypadají jako ztuhlé ruce,“ zašeptala Hermiona.

„Tomuhle by se jedna ruka hodila,“ utrousil potichu Ron na adresu rozbitého anděla se smutně zasněným výrazem, jemuž kromě části tváře a křídla scházela i polovina paže. Přestože se Ron snažil předstírat opak, bylo znát, že na něj atmosféra tohoto místa silně doléhá.

„Raddleův statek,“ ukázal Harry na staré, kdysi nejspíš krásné stavení na úbočí vysokého kopce klenoucího se na druhé straně za hřbitovem. „A támhle,“ ukázal doleva, „tam má hrob jeho mudlovský otec.“ Bylo to zbytečné; díky Billymu a dvojčatům, kteří tu předevčírem byli na průzkumu, to všichni věděli z poměrně podrobně nakreslené mapy.

„To je ten statek, na který mě tenkrát vylákali, když se ztratila Fleur,“ připomněl Billy.*

„Jeho otec musel být bohatý. Na jižní stranu se vždycky pochovávali ti bohatí a vážení,“ řekla Hermiona.

„Proč?“ zaujalo to Billyho.

„Severní stranu dřív lidé často spojovali s ďáblem,“ poučila ho.

„Kde přesně ta krysa zabila Cedrika?“ zeptal se podrážděně Ron. Jeho rozrušený hlas na okamžik silou přesáhl hranici šepotu, čímž si vysloužil přísný pohled Billyho i Hermiony.

Harry se podíval do míst nedaleko Raddleova hrobu a otřásl se. „Tam,“ naznačil hlavou. „U toho vysokého mramorového náhrobku. Voldemort, tedy to, čím v tu chvíli ještě byl, Červíčkovi jednoduše řekl, ať ho zabije, a on to bez sebemenšího zaváhání udělal.“

„Stejně nechápu, že si pak uřízl ruku,“ otřásl se Ron odporem a mimoděk si prohnětl vlastní předloktí, jako kdyby ho z té představy zabolelo. „Já bych něco takového udělat nemohl.“

„Škoda, že si neuřízl hlavu,“ ucedil zamračeně Lupin. „Ideálně už před sedmnácti lety.“ Potom kývl na Billyho, aby mu připomněl další plán.

„Zvládnete to tady?“ ujistil se Billy, a když přitakali, ještě dodal: „Budeme na dohled. Kdyby se cokoli dělo… však víte. “ Nato se spolu s Harrym vydal mezi hroby.

Stíny náhrobků si nepěkně zahrály s Harryho myslí. V místech, kde před necelými třemi lety Pettigrew zabíjel, vykreslily tmavou siluetu připomínající ležící tělo s rozhozenýma rukama. Na okamžik ho znovu ovládl stav nepřirozené ztuhlosti a tlaku v krku, ale tentokrát se rychle ovládl.

„Vidíš, jak jsem říkal: některé ty náhrobky jsou dost vysoké, aby se daly použít ke krytí, ale víc než jednu kletbu stejně nevydrží,“ poznamenal Billy zaujatě. „Pokud to jen trochu půjde, zkus útočit tímhle směrem. Tak se ti za záda jen tak někdo nedostane, o to bude postaráno,“ dodal ještě a otočil se na Harryho v očekávání jeho názoru.

Jenže Harry mlčel. Se zvláštním zasmušilým výrazem v očích hleděl na náhrobek, k němuž byl tehdy před lety připoután. „Mám strach,“ přiznal nečekaně.

Billy se na něj chápavě usmál. „Všichni máme strach. Byl bys blázen, kdyby ses nebál.“

„Jo, jasně,“ přikývl Harry. „Ale… mnohem víc se bojím toho, že Červíček nic neví. Že tu budeme riskovat úplně zbytečně… a možná…“ S bolestně staženými ústy zakroutil hlavou.

„I to se může stát. Všichni s tím počítáme. Jenže když neuděláme nic, bude mrtvých mnohem víc. Takhle alespoň někteří z nás mají šanci.“

„Snad ano,“ vzdychl Harry.

Billy ho přátelsky plácl po zádech a beze slov naznačil, že se mohou vrátit.

„Je to vaše,“ řekl dvojčatům, když došli zpět k ostatním.

„Kdyby něco, budeme vás krýt,“ připomněl Ron, zatímco si od jednoho z bratrů, v rychle houstnoucím šeru těžko říct, jestli od Freda nebo George, bral jejich speciální vyhledávač.

Vzápětí nato dvojčata zamaskovaná kouzlem zmizela. Hned po nich se stejně vytratil i Billy s Remusem, potom Hermiona a Ron, takže to vypadalo, jako by tu byl Harry úplně sám.

Od tohoto okamžiku všichni fungovali jako perfektně seřízený stroj.

Harry popošel kousek stranou. U zmrzlého křoví na okraji hřbitova se nedaleko něj zdánlivě sám od sebe vzedmul sníh, a tak vznikl nízký přístřešek, který vypadal jako obyčejná sněhová návěj a zcela splýval s okolím. Mezi náhrobky se rychle klikatily cestičky šlépějí, které vzápětí hned mizely, a poblíž míst, kde se stopy na chvilku zastavily, se zpravidla krátce rozvířily sněhové vločky. Harry to víření bedlivě pozoroval a bezděčně pohyboval rty, jak si v duchu opakoval plánované rozmístění kouzelných pastí, díky nimž se hřbitov stal místem, jímž vedla pouze jediná bezpečná, poměrně klikatá cesta od Raddleova hrobu.

Nakonec víření vloček ustalo úplně.

Dál se nedělo nic, jen během chvíle nebe ještě o trochu víc ztmavlo. Chřestivé pofukování větru se utišilo, veškeré i sebenepatrnější zvuky utichly.

Harry čekal, zápolil se svou nervozitou a do mrznoucí ruky pevně svírající hůlku ho začínala brát křeč. Zničehonic mezi hroby uviděl rychlý klouzavý pohyb něčeho malého a tmavého. Stiskl hůlku ještě pevněji a zadržel dech. Ale byl to jen stín ptáka, který přelétl nad hřbitovem. Snad by to Harryho uklidnilo, kdyby tak dobře nevěděl, že díky zvěromágům a transformačním kouzlům ani zvířata nejsou mimo podezření.

Náhle ho zamrazilo. Znovu si uvědomil to nepříjemné třeskuté ticho a na krátký, přesto nekonečný okamžik měl pocit, že je tu skutečně sám. Srdce se mu splašeně rozeběhlo. Co když jeho přátele už Voldemort dostal? Vždyť kolem hřbitova už klidně mohlo dojít k tichému boji a on to vůbec nemusí vědět!

Vtom se zprava ze tmy ozval zvuk připomínající sovu v astmatickém záchvatu.

„Rone?“ zašeptal váhavě Harry.

Vlevo zachřestily větvičky zmrzlého keře.

„Jak víš, že jsem to já?“ ozvalo se tiše udiveným tónem.

Harry se křivě pousmál a úlevou se mu udělalo skoro až mdlo.

„Jsi k poznání docela snadno,“ odpověděl za něj z temného šera pobavený šepot. Potom se v těch místech objevila hlava, ramena a postupně, jak stékal účinek zastíracího kouzla, i celá Hermiona.

Také Ron se zviditelnil a potom se všichni tři štěrbinou tak nízkou, že museli lézt po čtyřech, protáhli pod sněžný přístřešek. Jistě, nebyl by problém zařídit, aby se pod závějí skrýval vytápěný stan o velikosti tanečního sálu, ale tohle byla hlídka a ne tábořiště uprchlíků, takže se pod sněhem tajila jen trochu větší nora z celtoviny, do které se ti tři tak tak vešli.

Mlčeli. Leželi vedle sebe, nízkým otvorem se dívali ven, bedlivě naslouchali každému sebenepatrnějšímu zvuku a čekali.

Mezi pomalu plujícími temnými mraky se na okamžik probojoval poslední odlesk zapadajícího slunce a krvavě zbarvil sníh před úkrytem. Harry se otřásl. Z ničeho nic se mu vybavila vzpomínka na svoje první probuzení u Aberfortha, na rudě sálající kamínka a bláznivý sen. Nemohl si vzpomenout, co se mu tenkrát zdálo, přesto teď měl silný a velmi tísnivý pocit, že to bylo důležité.

Patrně se otřásl víc, než tušil, protože si toho všiml i Ron.

„V pohodě?“ špitl tiše.

Harry přikývl. Vysvobodil z vnitřní kapsy pláště hodinky a ruku s nimi natáhl do škvíry ke zbytkům narudlého světla, aby na ně lépe viděl. Ručičky ukazovaly tři minuty před čtvrtou. Sotva znatelně si povzdychl. Měli před sebou dlouhé čekání. Ne tak dlouhé, jak by si myslela většina mudlů, protože čaroděje znalého pohybu nebeských těles by nikdy nenapadlo spojovat slunovrat s půlnocí, přesto dost dlouhé na to, aby si zasloužilo onen nervózní povzdech. Příliš dlouhé na to, aby se Harry unavený probdělou nocí vydržel soustředit na pozorování houstnoucí tmy a ponurého hřbitova. Jeho oči čím dál častěji hleděly slepě do nikam a on v myšlenkách utíkal k událostem posledních dnů a k Ginny.

Ronovi, jindy netrpělivému, čekání zřejmě tolik nevadilo. Čišel z něj sice strach a nervozita, ale zároveň a mnohem silněji i neskrývaná spokojenost z toho, že je tady se svým přítelem.

Hermiona si pozorování hřbitova zkracovala tím, že kradmo pozorovala i Harryho. Cítil její pohled, jako by se do něj doslova provrtával.

„Pozor!“ sykla najednou. Někde v keřích poblíž úkrytu ostře zapraskalo, jako by se jimi někdo protahoval. A pak znovu.

Harry byl okamžitě dokonale při smyslech. Jeho svaly se ve zlomku vteřiny napjaly k bleskurychlému útoku. Pevně stiskl hůlku, na rtech připravenou omračující kletbu.

„Počkej,“ šeptnul Ron, opatrně zpod hrudi vylovil vyhledavač a zaostřil na slabě svítící číslice. „Tři,“ zakroutil nejistě hlavou.

V křoví znovu zapraskalo a pak se odtud ozval pleskot křídel.

„Pořád tři.“

Hermiona si úlevně vydechla. Vyhledavač by měl odhalit člověka v jakékoli podobě.

Po další nekonečné chvíli zírání na setmělý hřbitov se Harry propadl do čerstvých vzpomínek na napjaté a smutné loučení, když se jejich skupina vydávala na cestu.

Ze vzpomínání ho studeně probrala ledová kapka pomalu tajícího sněhu, která se prodrala celtovinou podpírající úkryt a dopadla mu na spánek. Docela ji uvítal. Otřásl se, setřel kapku prochladlými prsty a zaostřil na pochmurnou scenerii hřbitova.

Chřestivý vítr konečně trochu rozehnal temné mraky a mezi hroby teď slabě svítil měsíc podobný spravedlivé polovině bochníku bledého sýra.

„Kolik je?“ zajímalo Rona.

Podíval se na hodinky. „Pár minut po šesté,“ odpověděl.

„Cože? Ještě dvě hodiny?“ zaúpěl tiše Ron.

„Pokud bude Voldemort dochvilný,“ poznamenala Hermiona. Nato vysvobodila ze svršků čutoru, která i přes dobře těsnící uzávěr slabě zavoněla po ostružinách a šumivých bzučivkách.

„To mě dřív zabije to čekání,“ zabručel Ron a napil se termoláku jako první.

„Naopak, díky čekání máš šanci žít o něco déle,“ upozornila ho suše Hermiona. „Ostatně jestli se Remus nemýlí, tak tu budou dřív.“

Přestože i Harry právě polkl vydatný doušek termolákového lektvaru, přejel mu po zádech mráz.

„No to ti pěkně děku –“ začal Ron, ale nedokončil. Ztuhnul s pohledem upřeným do míst posledního odpočinku otce Toma Raddlea, kde se v neporušeném sněhu objevilo několik stop.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Události, které předcházely bitvě na Ben Nevisu.

 




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: