svicka
Prosinec 2014, Magnas


H

arry začínal mít dojem, že kdykoli se k něčemu rozhodne, tak mu Osud hodí klacek pod nohy. Byl zoufalý kvůli Ginny a vůbec nechápal, proč se k němu chová tak podivně. Zlobí se na něj? Nebo se ho bojí?

Jen silou vůle se přiměl své trápení vytěsnit z mysli a soustředit se na to, že se blíží neděle, čas zimního slunovratu, čas šance unést a vyzpovídat tu prašivou krysu Červíčka.

Do kuchyně se vrátil právě včas, aby slyšel Tonksovou, jak říká: „Nápad je to dobrý, Arture, ale nemáme lektvar. Tohle není olej na košťata nebo odpuzovač všudylezek, aby se prodával na každém rohu.“

„Fred s Georgem by si s tím určitě nějak poradili, v tom nevidím problém,“ mínil přesvědčeně Artur, ale pak zrozpačitěl. „Spíš jde o to, aby s tím Harry souhlasil.“

„S čím mám souhlasit?“ zeptal se Harry, zatímco si sedal zpět na své místo.

„Má se to tak, Harry,“ řekl Artur nejistě, „že jestli tam Voldemort přijde, tak přijde proto, aby tě nalákal na toho Červíčka… a zabil.“

„No jasně. Vždyť na tom celý plán stojí,“ řekl Harry. „Počítám s tím, že Voldemort půjde po mě a snad se mi ho podaří zabavit dost dlouho na to, abyste stihli Pettigrewa unést.“

„Ale určitě tam nepřijde sám, Harry,“ upozornila ho Tonksová. „Navíc to tam na rozdíl od nás dobře zná.“

Harry přikývl, přitom se usilovně snažil zaplašit děsivou vzpomínku na hřbitov v Malém Visánku, na krvavý obřad Voldemortova znovuzrození, na Cedrikovu smrt, i na souboj, při němž hůlka Temného lorda zjevila poslední zavražděné.

„Takže kluky napadlo…“ začal váhavě Artur, ale dvojčata mu vzala slovo.

„Že hlt lektvaru s potterovskou příchutí…“ řekl Fred.

„…by mu to mohl trochu znesnadnit,“ dokončil George.

„Hmmm, mňamka!“ rozchechtali se unisono.

Harry se na ně podíval, jako by utekli od Svatého Munga. „Neexistuje!“ prohlásil rázně, zděšený představou, jak Voldemort postupně zabíjí jeho přátele ve stupňujícím se vražedném amoku, neboť netuší, který z těch Harry Potterů je jeho skutečným cílem. „To nedovolím. Každý, kdo by to udělal, by tím jen na sebe namaloval terč.“

„Zatímco ty riskovat můžeš,“ ušklíbla se Hermiona.

„Nevíme, jak velkou armádu si vezme s sebou, Harry,“ zasípal Dedalus. „Nevíme, jestli uvěří, že přijdeš sám.“

„I kdyby uvěřil, bude chtít mít jistotu, že tě dostane,“ dal jim za pravdu Lupin.

„Arry, měj rrrozum,“ naléhala Fleur.

„Když nechce, tak nechce,“ zaskřehotala Muriel. „Viď, Frankensteine,“ přitiskla si k vrásčité tváři hlavu rozmazleného, očividně značně nenadšeného kocoura, a se slovy: „Jdeme si zdřímnout,“ vstala a s kocourem v náručí se odebrala pryč.

Pan Weasley se natočil tak, aby ho neviděla, protočil oči a neslyšně zvolal: „Konečně!“

Harry si uvědomil, že už tu nevidí ani Tonksovy, ale neměl čas přemýšlet nad tím, jak je možné, že je neviděl procházet halou. Byl rozčilený a navíc už poněkolikáté přistihl Hermionu, jak ho pozoruje podivně znepokojeným pohledem.

„Právě že mám rozum,“ opáčil roztrpčeně směrem k Fleur. „Jo, asi by ho dost naštvalo, kdyby zabíjel jednoho Pottera po druhém a neměl jistotu, jestli dostal toho pravého, ale na něčem takovém se vážně podílet nechci.“

„Tak pravdou je, že jsou i jiné možnosti,“ připustil Billy. „Nejdelší na tom bude čekání, ale když se dobře připravíme, samotný únos máme šanci zvládnout během okamžiku. Jakmile upoutáš pozornost, my s Remusem stihneme sebrat Pettigreva – hm, přemístit, omráčit, přemístit – nanejvýš do dvou vteřin. Ostatní nám přitom budou krýt záda a všichni můžeme být pryč dřív, než si Voldemort uvědomí, co se stalo.“

„Je nás dost málo,“ namítla Tonksová.

„Jak ‚nás‘?“ obořil se na ni vyděšený Lupin. „Nebavíme se o pár neschopných zrádcích z ministerstva, ale o Voldemortovi! Ty tam jít nemůžeš,“ ukázal na její vzdouvající se břicho.

„Myslíš si, že si už dovedu poradit jen s neschopnými?“ vyjekla nevěřícně Nymfadora. „Neopovažuj se rozhodovat za mě!“

„Remus má pravdu, Doro,“ zastala se ho Molly.

„Čekám dítě, nejsem zraněná!“ zlostně argumentovala Lupinova žena.

U stolu se strhlo nepřehledné překřikování.

Harry zachytil další z podivných Hermioniných pohledů. Ze vzbouřených emocí ho začala pobolívat hlava. Na okamžik zavřel oči, aby se zklidnil, přetřel si čelo, pak vstal.

Hádka utichla.

„Taky bych byl klidnější, kdybys zůstala tady,“ řekl vážně Tonksové. „Pro případ, že by se to nepovedlo, měl by tu zůstat někdo zkušený a schopný. A taky Ginny. Ještě není úplně při síle a není tu nikdo jiný, kdo by tak účinně ošetřil raněné. Dost mi pomůže, když budu vědět, že jste tady, že se o vás nemusím tolik bát… Ne tolik, jako tam. A mělo by vás tady zůstat víc, protože kdyby se to zvrtlo… Musí vás být dost na to, abyste to dotáhli do konce.“

Po chvilce třeskutého ticha Tonksová zamračeně zamumlala: „Jo, to je fakt.“

„Jestli nás chceš nás z toho zase vynechat, tak na to zapomeň,“ zavrčel Ron a založil si ruce na prsou.

Harry se nejistě podíval na Molly. Předpokládal, že ta k tomu Ronovi poví svoje. Jenže Molly zamračeně zírala před sebe, žmoulala cíp zástěry a mlčela. Pak vzdychla a zamyšleně řekla: „K večeři bude tuřín.“

„Ať jdeš dělat cokoli, jdu do toho s tebou,“ dodal Ron nekompromisně a díval se Harrymu zpříma do očí.

Harry se nadechl, ale neodpověděl. Přitom v duchu sípal pravdu o posledním viteálu.

Ron se hořce ušklíbl, jako by se tím ptal: „Nemáš co říct?“

Dívali se jeden na druhého, a přestože oba mlčeli, křičeli na sebe beze slov.

Ostatní v tom nervním tichu seděli nehnutě kolem stolu, těmi dvěma úplně zapomenutí. Napětí prolomil Lupin. „Echm. Než si to vyříkáte, my skočíme na ten hřbitov, ať víme, jak to tam vypadá.“

„Jestli se nenecháte zabít a zakreslíte přesnou mapu, připadá mi to jako dobrý plán,“ usoudil Dedalus a podíval se na Harryho, co on na to.

Lupin s Billym a dvojčaty čekali sotva vteřinu. „No, já myslím…“ probral se Harry, ale než zvládl cokoli namítnout, byli z kuchyně pryč a během dalšího okamžiku i z domu. Pocit selhání mu vehnal barvu do tváří.

Také Ron se viditelně cítil zahanbeně. „Hm, ech, no, nechceš se jít podívat, kde tu spíme?“ nabídl rozpačitě jako bílou vlajku ke smíru.

Přestože po tom Harry nijak zvlášť netoužil, přikývl. Přitom si uvědomil, jak moc ho jeho tajemství vzdálilo od přátel.

Provedli ho šachovnicovou chodbou, v níž odbočili do míst, kde zdánlivě žádný průchod nebyl. „Pozor,“ upozornil Ron. Jenže to už Harry zakopl, protože si nevšiml, že černobílý vzor tu tvoří schodiště.

„Když tudy procházíš častěji, docela z toho bolí hlava,“ poznamenala Hermiona. „Ale za dveřmi už je to lepší.“

Harry žádné dveře neviděl. Zato do nich tvrdě narazil. Zatímco se mu kolem hlavy místo hvězdiček míhaly jen samé černé a bílé čtverce, slyšel, jak Ron omluvně říká: „Promiň, většinou bývají až za patnáctým schodem.“

Za dveřmi už to skutečně bylo lepší. Nebo přinejmenším jiné. Harrymu to tu trochu připomínalo chodbu u knihovny ve Voldemortově hradu. Jen tu nebylo tolik prachu a pavučin. Příčinou se zdál být barevný mop, který právě přičinlivě oprašoval mírně zrezivělé brnění. Na druhou stranu, když vstupovali do jedněch ze sedmi vysokých dřevěných dveří a Harry se bezděčně otočil, mop se poflakoval zapíchnutý v rytířově rukavici místo meče a teprve když zjistil, že je pozorován, opět začal předstírat usilovnou práci.

Černobílé mžitky Harrymu před očima zmizely, až když s přáteli seděl na pestrobarevném běhounu před velkým kamenným krbem v pokoji, kde byla jen oprýskaná lakovaná truhla, jedna židle a čtyři zchátralé postele, o nichž by se dalo říct, že pamatovaly lepší časy, kdyby nebyly natolik staré, že na ty lepší časy dávno zapomněly.

 „Muriel tvrdí, že tu další nábytek někde je, ale ještě se nám ho nepodařilo najít,“ pokrčil rameny Ron.

„My s Ginny máme v pokoji i křeslo,“ namítla Hermiona. „A Dora s Remusem mají kromě postele i noční stolek. Jen… se do něj nesmí nic dát.“

„Proč?“ nechápal Harry.

Hermiona si s Ronem vyměnila mírně pobavený pohled. „Nikdy nevíš, co místo toho najdeš. Což mi připomíná, že kdybys tu náhodou zahlédl modrobílého pruhovaného králíka, tak ho zkus chytit. To byl ještě včera ručník. Dora nechala tu skříňku otevřenou a nastražila tam mrkev v naději, že ho přiláká, ale trochu se obávám toho, v co se promění ta mrkev.”

„Ale jinak tu máme docela klid. Naši a Tonksovi neradi chodí šachovnicí, tak spí dole na druhé straně domu, dá se tam projít špajzem,“ řekl Ron. „Tedy asi týden,“ ušklíbl se rozpačitě, „nedá se na to moc spolehnout.“

 „Má tam pokoj i Dedalus, ale často zůstává na pohovce v obýváku,“ doplnila Hermiona informace o zdejším uspořádání. „Říká, že tak může líp hlídat, ale podle mě je to proto, že už tu párkrát zabloudil.“

„Všiml jsem si, že zabloudit tady je snadné,“ připustil Harry, přitom si vzpomněl, jak se kdysi zabydlovali v domě na Grimmauldově náměstí, a na okamžik měl pocit, jako by se vrátil čas.

Ron zřejmě myslel na totéž, protože po chvilce rozpačitého ticha řekl: „Naposledy jsme takhle seděli ještě u Blacků. Připadá mi to tak hrozně dávno, když ses tam objevil s Ginny. Vypadala jako mrtvá…“

Harry zachmuřeně přitakal. „Stalo se toho tolik…“

Vtom cvakly dveře.

Hůlka mu vklouzla do dlaně dřív, než se tím směrem stihl otočit.

„Nikdo nesmí ublížit Harrymu Potterovi,“ zachraptěl starý domácí skřítek. V polochromých rukách držel pletení a za sebou táhl nedokončenou šálu. Přišoural se k Harrymu, odzkoušel její délku a stejně jak přišel, zase odešel.

Harry nechápavě zamrkal. „Co… to bylo?“

Jeho přátelé se rozesmáli.

Měli si toho hodně co vyprávět, ačkoli Harry zprvu spíš jen poslouchal, chvilkami i trochu nepozorně, protože se propadal do vlastních myšlenek zabývajících se plánovaným bojem, tajemstvím, které nikdo nechtěl znát, a ze všeho nejvíc tou, která to tajemství nejspíš odhalila.

Přestože se tu zdržel dlouho, jejího návratu se nedočkal.

„Zraněných je hodně, Harry,“ řekla při loučení Hermiona, aniž by se jí na cokoli ptal. Zato na ní bylo znát, že by se ho na něco zeptala ráda. Nakonec dodala: „Opravdu s námi nepůjdeš na roznášku?“

Harry zavrtěl hlavou. „Snad jindy,“ odmítl s křivým neveselým úsměvem a uhnul očima před jejím ustaraným pohledem.

 

Ginny se mu vyhýbala. O tom nebylo pochyb. Přišla na to, proč se jí stranil? Vidí ho teď jako zrůdu? Myslel na to celou bezesnou noc v Godrikově Dole a myslel na to i druhý den, když se k Muriel vrátil. Přestože na Mollyino laskavé, leč velmi důrazné přání dorazil ještě před obědem, což byla, jak paní Weasleyová prohlásila, jedna z mála vzácných chvil, kdy se u stolu sešli všichni, Ginny už zase byla pryč. Byl z toho tak zoufalý, že si ani pořádně nevšiml, co jí.

„Harry, jsi tu?“ zeptala se ho vlídně Tonksová.

Slabě sebou trhnul. „Jo, jo, jasně,“ usmál se omluvně a trochu se začervenal. Ale i když se o chvíli později snažil soustředit na poslední detaily plánu Červíčkova únosu a na velkou mapu rozloženou mezi hrnky s horkým čajem na kuchyňském stole, tak při každém zvuku, který se ozval z haly, upíral tím směrem pohled v naději, že už se Ginny vrací. Jenže marně.

Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy kolem stolu bouřila debata o tom, jak přimět Pettigrewa mluvit. Tohle byla v jinak propracovaném plánu jediná, zato zásadní trhlina. Jistě, bylo by nejjednodušší do Červíčka nalít Veritasérum, ale přestože si Harry dokonale vybavil recepturu ze Snapeovy černé knihy, neměli měsíc času na jeho zrání, a jak právě Artur zklamaně oznámil – Bezzubému Tomovi, přičemž ten dokázal opatřit skoro všechno, se nepodařilo získat ani jedinou kapku.

„Co Matoucí utrejch?“ navrhla Hermiona.

„Zkusit mu namluvit, že mu Voldemort přikázal, aby Harrymu všechno řekl,“ doplnil jí Ron.

Fred s Georgem si vyměnili pohledy, pokrčili rameny a zavrtěli hlavami.

„Máte vy dva snad lepší nápad?“ zamračil se Ron dotčeně.

Přikývli.

„Jo. Imperius…“

„… a Cruciatus.“

Přestože byla řeč o neprominutelných kletbách, cuklo ve tvářích okolo několik koutků v drobném úsměvu, protože přitom ti dva při tom působili, jako by se jeden druhému představovali.

„Relativně snadné…“ doplnil Fred.

„… a zpravidla účinné,“ uzavřel George.

„Souhlasím! Nic jiného než přinucení a mučení na něj nezabere, zasípal Dedalus způsobem, který nikoho nenechal na pochybách, s jakou chutí by se toho úkolu sám zhostil. „Nic jiného si ten červ ani nezaslouží.“

 „Musí to být rychlé. Rozhodně ho musíme vyslechnout rovnou tam,“ poklepal Billy prstem na mapu na stole. „Věznit ho by bylo příliš riskantní.“

„Hmmm, myslím, že mám nápad, který dokáže Veritasérum docela účinně suplovat,“ řekl zadumaně Lupin a na tázavé pohledy ostatních dodal: „Chvástavé zaklínadlo. Je zdánlivě neškodné, ale dokáže učiněné zázraky.“

Harry to zaklínadlo neznal a bylo zřejmé, že ani ostatním nic neříká. Nikomu, kromě Lupinovy ženy, která napřed trochu ztuhla, zamumlala: „No jistě…“ a pak se zatvářila, jako by si za to, že si na zaklínadlo sama nevzpomněla, nejraději jednu vrazila. A kromě pana Weasleyho, jemuž překvapeně nadskočilo obočí, nato se poťouchle usmál a láskyplně pohlédl na svou ženu, jako by si nečekaně vybavil nějakou hodně starou a velmi příjemnou vzpomínku.

Molly, která právě pokládala na stůl konvici s čerstvým čajem, to neuniklo. „Arture?“ zvolala podezřívavým tónem vyžadujícím okamžité vysvětlení.

Zatímco pan Weasley předstíral nedoslýchavost, bývalá bystrozorka si sypala popel na hlavu.

„Že mě to nenapadlo hned…“ vyčítala si Tonksová. „S Moodym a Kingsleym jsme ho používali docela často. Nepřinutí sice mluvit pravdu, ale rozhodně dotyčnému způsobí neodolatelné nutkání mluvit a v danou chvíli ho zbaví obav z následků… Většinou nám k získání informací stačilo, na rozdíl od Veritaséra bylo kdykoli po ruce a nepodléhá předpisům, takže si nikdo nemohl před Starostolcem stěžovat na nepřiměřený postup.“

„Arture!“ připomněla se důrazněji Molly.

 „Ech… no…“ zatvářil se Artur svatouškovsky, ale ne dost na to, aby to z jeho tváře zcela setřelo jistý výraz pyšné spokojenosti. „Vzpomínáš na toho kluka, takový vysoký tmavý hromotluk s rašícím knírkem? Hrál za Mrzimor jako odrážeč, měl oči jak lidožravá ryba a pozval tě na rande do čajovny.“

„Guss Flounder,“ vybavila si ihned Molly. „Moc hezký chlapec, líbil se snad každé, tehdy. Ovšem ta čajovna byla totální fiasko. Z ničeho nic se začal chlubit, kolik děvčat už tam pozval, jak podváděl při zápasu, a když bez špetky studu spustil o tom, jaké kruté nechutnosti prováděl za zády profesora při péči o Kouzelné tvory, bylo po schůzce…“ S každým dalším slovem zpomalovala, neboť jí zjevně docházelo, že to tehdy nebylo samosebou. „Arture Weasley?“ zahřměla do třetice.

Pan Weasley se toho nijak nezalekl. „Mollinko šmudlinko,“ objal jí něžně kolem pasu. „Nemohl jsem přece připustit, aby tě získal takový zmetek, když jsem na tebe sám měl políčeno. Kdybych ti byl řekl, co je to zač, určitě bys mi nevěřila. Takhle se ti tím pochlubil sám.“

Nafoukla se jako krocan, ale vydrželo jí to sotva okamžik. Mumlajíc cosi o všivých mizerech políbila svého muže hrdě na čelo a Harry bezděčně bolestně sevřel rty a nešťastně pohlédl ke vchodu do kuchyně, neboť mu to připomnělo jeho zoufalou touhu být s Ginny.

 

Do zimního slunovratu už zbývaly jen hodiny, a čím víc se doba střetu s Voldemortem blížila, tím byla atmosféra v Murielině domě pochmurnější. Všichni mluvili stále méně a tišeji a Molly si o to častěji utírala mokré oči do zástěry.

Ve chvíli, kdy se balili na cestu, se do kuchyně přišoural Krátura, s velkou námahou se vyškrabal na prázdnou židli (Ginnyinu!) a začal Harrymu kolem krku neobratně omotávat svůj pletený výtvor, přičemž mu dost nechutně funěl do obličeje. Bylo to komické a několikero rtů se jemně zvlnilo v úsměvu, ale nikdo se nahlas nezasmál. Harry odhodlaně držel, aby starochovi udělal radost. V jednu chvíli, když se mu vlna zahákla za ucho a skřítek mu skoro srazil brýle, začal ztrácet trpělivost a nejraději by tu pleteninu ze sebe strhl a Kráturovi vrátil, ale Hermionin napjatý výraz mu včas připomněl, že dát domácímu skřítkovi oblečení by nebyl nejlepší nápad.

Záhy nato, co se spokojený staroch zase odšoural, také Harry s přáteli jeden po druhém odcházeli z kuchyně. Harry se ještě ve vchodu otočil a stejně jako oni věděl, že zpátky už možná nikdo z nich nikdy nevkročí.

V hale Fleur mlčky objímala Billyho, Tonksová Lupina, Molly k sobě postupně tiskla všechny a Klofan nervózně podupával a frkal. Byli tu všichni kromě dvou – mladé léčitelky a jejího průvodce.

Harry si zoufal.

„Jakmile kdokoli uvidí, že je krysa lapená, dejte signál, ať se tam nikdo zbytečně dlouho nemotá,“ kladla jim na srdce Tonksová.

„Neboj,“ umlčel ji Lupin polibkem.

Dedalus se tvářil jako na pohřbu. „Jestli se do půlnoci nevrátíte nebo nepošlete zprávu, tak…“

„Co by se nevrátili, vrátí se,“ okřikl ho Artur. Ale sám byl ve tváři bledý obavami.

Harry otevřel dveře, aby vyšel jako první a málem vrazil do zadýchané Ginny. Oba na okamžik strnuli. Ona pak uhnula, aby mu nestála v cestě.

Zíral na ni jako raněné zvíře a v nitru cítil bolest tak silnou, až mu rázem sinaly rty. V tu chvíli si byl jistý, že se smrti nebojí, protože zemřel právě teď.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: