svicka
Září 2013, Magnas


O

bydlí pratety Muriel vypadalo za denního světla ještě bizarněji, než v noci. Vrhalo na okolní sníh absurdní, nevysvětlitelné stíny, které by nejednoho mudlovského vědce dovedly k pochybám o jeho duševním zdraví nebo ke ztrátě víry ve fyzikální zákony. Než Harry, opatrně svírající v náručí košík s lahůdkami od Sephtise, došel těch pár kroků od zmrzlých růžových keřů ke dveřím, stihla v prvním patře zmizet dvě okna a přestěhovat se do podkroví, přičemž mezi cimbuřím věže vypučela štíhlá špičatá střecha.

Otevřel mu Tony.

„Zdá se mi to, nebo ta věžička předtím vypadala jinak?“ zeptal se zaskočený Harry místo pozdravu.

„To záleží na tom, jestli máš na mysli tu, která je tam skoro vždycky, nebo tu, která je tam jen občas,“ zazubil se Tony.

„Tu, která čouhá za tou vysokou lomenicí,“ řekl Harry, zavrtěl nad tím hlavou a vstoupil. Tak tak zvládl uchránit košík před zvědavým Klofanem, který radostně povykoval na celý dům, takže nebylo divu, že v Murielině prostorné hale bylo během okamžiku docela těsno, protože se sem všichni sbíhali, aby Harryho pozdravili, dokonce i sama Muriel vyšla z kuchyně, aby na něj alespoň kritickým úkosem pohlédla a oznámila mu, že ho tu vítá.

Harry tentokrát všechno to poplácávání po rameni, objímání a třesení rukou skoro nevnímal. Neustále pohledem hledal Ginny. Když ji konečně uviděl u vstupu do šachovnicové chodby, nespustil z ní oči a na pozdravy a otázky ostatních odpovídal jen nesoustředěně nebo vůbec. Zdálo se mu, že je Ginny ještě krásnější, než kdy dřív, a že v okrovém tričku a opraných džínách doslova září. Na rozdíl od ostatních se k němu nijak nehrnula, pouze nenápadně zvedla ruku na pozdrav, opřela se o hranu obloukovitého průchodu, shrnula si pramen vlasů za ucho a dívala se na něj pohledem, v němž se mísila radost, smutek, výčitka i obavy.

„Necháme Harryho, ať se přivítá s Klofanem a Kráturou a půjdeme si všichni sednout,“ navrhnul hlasitě Tony, zatímco si vyměňoval výmluvné pohledy s Hermionou a Tonksovou.

„Mě se tady líbí,“ předstíral nepochopení Fred.

„Klidně můžeme zůstat tady,“ přidal se George.

Na pomoc přispěchala překvapivě Molly, která je s pomocí hůlky hnala před sebou do kuchyně, jako by poháněla dvě svéhlavá dobytčata. Hermiona tamtéž odtáhla mírně se vzpouzejícího Rona a ostatní šli dobrovolně. Zůstala jen Ginny.

Po krátkém rozpačitém tichu řekla: „Pomůžu ti.“

Nebyl schopen cokoli říct, tak jen pokýval hlavou. Přišla k němu, dívala se na něj a jemu nějakou chvíli trvalo, než mu došlo, že čeká, až si sundá plášť. Zmateně se rozhlédl, kam by položil poměrně těžký košík, který si celou dobu jednou rukou přidržoval u těla. Sebrala mu ho a odložila na komodu, v jejíchž útrobách přebýval Krátura. Nedokázal myslet na nic jiného, než na její blízkost. Snažil se rozepnout si knoflíky, ale prsty ho vůbec neposlouchaly. Přistoupila k němu blíž a začala mu pomáhat. Jejich ruce se proplétaly podobně jako před nedávnem, když mu kvůli ošetření sundávala košili. Vnímal její teplo, jemnou, nezaměnitelnou vůni jejích vlasů, srdce mu tlouklo jako tamtamy za tropické noci a cítil se jako opilý. Když rozepnuli poslední knoflík, přiblížila se k němu ještě víc, aby mu pomohla plášť sundat. Byla tak blízko, až ucítil její horký dech a sám na okamžik dýchat zapomněl. Nedovolil jí to. Odtáhl ji od sebe, aby jí viděl do očí, aby jí mohl beze slov vypovědět všechno, co cítil. Pohledem naléhavě prosil o její úsměv a zoufal si, že nepřichází. Konečně se na něj usmála, ale tak zvláštně, posmutněle. Pohladila ho po tváři. Ještě před pár dny by se odtáhl, teď přivřel oči a svou rukou její dlaň ke své tváři ještě pevněji přitiskl. Neucukl ani tehdy, když mu prsty přejela přes čelo. Vrátil jí to. Bolestně se mu zachvěly rty, když hladil stříbrný pramínek vlasů, který jí zbyl jako památka na mučení ve Voldemortově hradu. Opatrně ji sevřel v náručí. Cítil se podobně, jako když ji objal poprvé, přesto to bylo úplně jiné. Chvěl se, ale sotva ucítil její hřejivé tělo, opustily ho zbytky bázně, pevně ji k sobě přivinul a zavrtal se jí tváří do vlasů. Naprosté štěstí, které ho zaplavovalo, však vzápětí ustoupilo pocitu zděšení. Držela ho chabě, skoro jako proti své vůli, jako by jeho objetí pouze strpěla, a jen ho zlehka pohladila po šíji. Nechápal to. Co se stalo? Odehnal ji snad? Poznala, proč se jí vyhýbal? Zoufalou potřebou přesvědčit se, že je ještě pořád jeho Ginny, skoro šílel a svíralo se mu srdce. Nevyslovenými city se až zalykal. Rty, jimiž se dotýkal její jemné kůže na krku, přejel pomalu na tvář a nejistě se blížil k jejím ústům, když vtom dostal ze strany do čelisti tvrdý direkt zobanem zvědavého hipogryfa, až se mu zatmělo před očima.

V reji hvězdiček zaostřil na Klofana a zpražil ho – v rámci možností – úsečným pohledem.

„Je horší než Ron,“ poznamenala Ginny kriticky a zlehka mu teplou hebkou dlaní přejela přes zhmožděnou tvář. „V pořádku?“

„Snad ano,“ odpověděl jí chraptivě na víc než jen na to, nač se ptala, a opatrně sem a tam zahýbal naraženou čelistí, aby se ujistil, že nelže. Rád by pokračoval tam, kde skončil, ale krátkým pohledem ke kuchyni mu připomněla, že je čekají ostatní. Bylo to k uzoufání, ale chápal to. A teprve teď se sám vysvobodil z pláště.

 

U kuchyňského stolu na ně čekaly dvě volné židle mezi Lupinem a Billym. Až když si Harry sedal, uvědomil si, kdo všechno ho vlastně vítal. Kromě rodin Weasleyových, Tonksových, Lupinových, Hermiony, Tonyho a Dedaluse Kopála tu byla i slečna Sageová a Dioxinus Stopečka.

„Jsem přesvědčený, že tam přijde,“ zrovna říkal Dio.

„Ale co když tam s ním ta krrrysa nebude?“ zajímalo Fleur. „Co pak bude Arrry dělat?“

„Tak vymyslíme něco jiného,“ měl v tom jasno Lupin.

Harry roztržitě poděkoval za čaj, který mu podal Tony, a s potěšením zjistil, že pod stolem, vedle své ruky cítí teplo hrany Ginnyiny dlaně. Vděčně ji stiskl a vzpomněl si na to, jak se takhle tajně držívali v Doupěti. Dělávali to i u kolejního stolu ve Velké síni, naposledy jen před pár týdny, ale jemu připadalo, jako by od té doby uteklo celé století. Oplatila mu to, ale po chvilce se mu jemně vysmekla, aby se napila, a dlaň mu už nevrátila. Bolelo ho to, byl tím zmatený a jen s velkým sebezapřením se přinutil vnímat dění kolem.

„Když jsme se na ten jeho hrad dostali jednou, dostaneme se tam i podruhé,“ právě sípal Dedalus.

„Jenže to s námi byl Albus a Pošuk,“ připomněla zachmuřeně Tonksová. „Ti dva sami o sobě byli armáda.“

„Já bych to tam vypálila,“ řekla zasněně Roberta. „Uškvařila bych obě ty krysy naráz.“

Harrymu se zamlouvala čím dál víc. Navzdory její zabijácké vizi z ní vyzařoval jemnocit, dobrosrdečnost a jiskřičky v jejích očích prozrazovaly obrovský smysl pro humor.

„Netušil jsem, že jste tak krvelačná, Bertičko,“ podivil se s úsměvem Dioxinus a přisunul jí alpakovou cukřenku, aby si mohla osladit čaj a nemusela se natahovat.

„Chm! Tihle dva snad ani žádnou krev nemají,“ opáčila nevinně Roberta a slabě sykla, protože se zapomněla a pokusila se mávnout poraněnou rukou. „A pokud ano, tak jeden krysí a druhý hadí. To se nepočítá.“

Všechny to pobavilo. Harry se podíval na Ginny a když viděl, že se tiše směje, i on sám se pousmál.

„Řekni mi, Harry,“ obrátil se na něj pan Weasley. „Skutečně hrozí, že by se díky tomu Červíčkovi mohl Voldemort znovu vrátit, kdyby se nám ho podařilo porazit?“

Harry ztuhl a úsměv se mu vytratil. Téhle otázky se bál, ale najednou – i když jen na okamžik – na strach zapomněl a v tváři se mu krátce promítl výraz, jako by Ronova otce nikdy předtím neviděl. Uvědomil si totiž, že pan Weasley řekl „porazit nám“ a ne „porazit ti“. Bylo to tak poprvé, nebo to říkal už dřív, ale on si toho jen nevšiml?

Kolem stolu nastalo napjaté ticho. Oči všech mu visely na rtech. Podíval se na Hermionu, Rona, Lupina a Tonksovou, a pochopil, že nikdo z nich o viteálech nic neprozradil.

„Voldemort si vytvořil…“ začal nejistě. Rozhlédl se po ostatních a začal ho zachvacovat paralyzující pocit, že to nezvládne. Jenže jak četl v jejich obličejích, znenadání pochopil, že právě nejistota je tím posledním, co by od něj teď přátelé potřebovali. ‚Teď nebo nikdy!‘ připomněl si v duchu, odhodlaně se narovnal a řekl: „Když zabil moje rodiče, vytvořil si něco jako pojistku pro případ smrti. Pettigrew to tenkrát asi neuměl použít a ani není jisté, že to odnesl z domu společně s hůlkou, ale –“

„Něco jako deník?“ přerušila ho otázkou Ginny. Hlas měla pevný, ale náhlá bledost jejích tváří prozradila, kolik jí to stálo sil.

Harry nevesele přitakal.

„Jaký deník?“ chtěl vědět Dedalus.

„Další taková věc,“ přiznal neochotně Harry. Věděl, že tahle vzpomínka je pro Ginny bolestná. „Pravděpodobně jedna z prvních. Právě tenhle Voldemortův deník před lety způsobil, že byla otevřena Tajemná komnata.“

Chtěla to vysvětlit. „Lucius Malfoy tenkrát…“ Přestože byla silná, neměla sílu dopovědět. Harry se na ni díval a trpěl stejně, jako když se dotýkal prošedivělého pramínku v jejích vlasech.

„Ale to by znamenalo, že se může vracet pořád…!“ došlo Arturovi. Zrovna Dedalusovi naléval malou sklenku bezinkového likéru a díky silnému šoku si ani nevšiml, že lije vedle.

Dedalus zaklel, dvojčata si vyměnila zachmuřené pohledy, Fleur se přitiskla k Billymu, Dio vzal Robertu za ruku, Ted Tonks s Andromedou udělali totéž vzájemně a Molly se tiše rozplakala. Zdánlivě nevzrušená Muriel prstem ukázala sinalému Tonymu, ať Arturovi sebere láhev bezinkové a nalije jí také.

„Ne, tak to není!“ zvolal rychle Harry, aby všechny nezasvěcené uklidnil, a jen tak tak přestihl Hermionu, Rona a Lupina s Tonksovou, kteří se něco podobného chystali vykřiknout také.

Dřív, než mohl vše uvést na pravou míru a vysvětlit, zeptal se Billy věcně: „Co přesně je to za magii? Máš tušení, kolik těch pojistek života má?“ Jako bývalý bezpečnostní poradce skřetů měl ve zvyku stavět se k problémům prakticky. Ale i na něm bylo znát, že ho nečekané odhalení Voldemortovy nesmrtelnosti hodně zasáhlo.

„Zbývá najít jednu,“ diplomaticky unikl Harry přesné odpovědi, přitom si vyčítal, jaký šok všem způsobil, a v duchu se modlil, aby už měl tenhle rozhovor za sebou.

„Takže mu zbývá jen poslední?“ řekla Ginny, aby se ujistila.

Harry strnul. Proč to musela říct právě ona? Proč právě takhle? Díval se na ni a cítil se bídně. Myšlenky se mu v hlavě rozprskly, jako by explodovaly. Zůstala jen jediná: musí říct celou pravdu – právě teď.

„Harry?“ vzlykla Molly. I ona potřebovala ujištění.

„Ne. Tedy ano,“ zazmatkoval. „Chci říct… zbývá najít poslední… Ale je teoreticky možné, že by mohla existovat ještě jedna, jenže… tu není zapotřebí hledat, protože je –“

„Mlč! Už ani slovo!“ zarazil ho s nečekanou razancí Dio. „Jenom ten, kdo nic neví, ten nic nepoví. A nikdo z nás už víc vědět nepotřebuje.“

K Harryho šoku všichni kolem stolu souhlasili. Všichni, kromě Lupina a Tonksové, kteří mlčeli, a Harry by se nejraději vypařil, aby nemusel vidět jejich překvapené pohledy.

Artur se zamračil na láhev bezinkové, která se přestěhovala před Muriel, přitáhl si ji kouzlem a aniž by se zdržoval naléváním do skleničky, decentně si zavdal. „Takže toho Červíčka musíme dostat živého,“ shrnul fakta, když si hřbetem ruky otřel ústa.

„Ne nezbytně,“ řekl Lupin a krátce se podíval na Harryho. „Ale z mrtvého se dostávají informace přeci jen o něco hůř. Musíme zjistit, co přesně u Jamese a Lily tenkrát viděl a co všechno tam sebral.“

„To je hrozné,“ kroutil hlavou Tony. „Když uvážím, že tomuhle člověku tvoji rodiče tolik důvěřovali…“

Harry se sklesle zadíval na stůl a stiskl rty. „Hmmm, jo,“ řekl tiše. Myslel na to, co všechno by teď možná bylo jinak, kdyby tehdy před lety, v Chroptící chýši, Červíčka nezachránil před odplatou Siriuse a Lupina. Rodiče by mu to nevrátilo, zatímco Voldemort by se vrátil stejně, snad jen o něco později, ale nemusel umřít Cedrik Diggory… a vůbec spousta věcí mohla být jinak. Kdyby tehdy znal budoucnost… Ano, znát budoucnost a díky tomu mít možnost ji měnit, to je skutečně mocná zbraň. Nedivil se, že Voldemort tolik hledá Strážce.

 

Při hříšně dobrém obědě se o Voldemortovi nesmělo mluvit, neboť Muriel prohlásila, že když už jí ten zmetek ničí život, nedovolí, aby jí ničil i zažívání. Měla pravdu. Mollyiny skvělé masové koláče si zasloužily vychutnat v klidu a pohodě, stejně tak nadýchané štiplavé kedgeree a nakonec i Sephtisovy orientální dezerty a ovoce. Ovšem najít vhodný neutrální námět hovoru vůbec nebylo snadné. Všechno v jejich životech už se příliš dlouho týkalo jen Pána zla. A tak i když někdo promluvil, hned zase ztichnul, protože si uvědomil, že to vede zase jen k tomu jednomu. Na chvilku ticho prolomila Muriel, když si postěžovala na Frankensteinovo nadýmání, ale ani to nebylo dokonale vhodné téma k jídlu.

„Je to fakt super,“ pochválil Ron už podruhé Molly masový koláč, ostatní se k němu přidali a opět zavládlo rozpačité ticho, v němž chroupání salátu a cinkání příborů působilo disharmonicky a nepříjemně hlasitě. Tony coby majitel absolutního sluchu tím viditelně trpěl.

Harry několikrát pod stolem marně hledal Ginnyinu ruku a nešťastně vzpomínal na společné veselé obědy v Doupěti. O to víc ho potěšilo, když do něj Ron pod stolem kopl jako za starých časů a Hermiona mu němohrou naznačila, že pak si v klidu popovídají nahoře.

„Ještě trochu džusu, má drahá BeeSting?“ zeptal se Dio galantně Roberty a nevědomky tím zachránil situaci.

Roberta, jíž stolování se zraněnou rukou činilo trochu obtíže, vděčně přitakala a uličnicky opáčila: „Ó, to budete velmi laskav, DaShi.“

„DaSh – to je dost legrační přezdívka pro vydavatele novin,“ poznamenal Harry.

„Ne víc než DoT a RoW,“ ukázal Dio pobaveně na Andromedu a Rona.

I když mu jinak do smíchu nebylo, Harry se upřímně rozesmál.* Tím se spustila zanícená debata o přezdívkách, při níž se dozvěděl, že tu kvůli nim vznikla nejedna třenice, neboť například RoW nadurděně přesvědčoval HaG, že se k ní vůbec nehodí jméno jako pro nějakou starou čarodějnici, a tvůrčí duo FoG se napřed mělo jmenovat FaG, ale matka jim to nekompromisně zakázala, přestože se jich Tonality zastával a AWn je srdnatě bránil.

Dio pak připomněl, že do léčitelského sloupku často přispívá třeba PaPavera, o které Ginny byla skálopevně přesvědčená, že je to madam Pomfreyová, nato se Hermiona s Ronem začali dohadovat, jestli Fautor, častý přispěvatel do rubriky o ochranných bezpečnostních formulích, je nebo není profesor Kratiknot. K jednoznačnému závěru nedošli, zato se shodli na tom, že RustygeaR z článku o opravných kouzlech byl určitě pan Rosewood.

Než se masovými koláči prokousali ke kedgeree, vládla tu podobná atmosféra jako kdysi v Doupěti, přičemž u dezertů už Molly honila po kuchyni dvojčata, protože v nestřežené chvilce Fred s Georgem stihli posypat sladkosti jejich speciálním krkacím práškem, po němž strávníci vydávali zvuky připomínající volání roztoužených žab.

Harryho kouzlo dvojčat přemohlo právě ve chvíli, kdy se obrátil na Ginny, přičemž i ona mu nechtěně odpověděla obzvlášť procítěným říhnutím. Muriel to chtěla kriticky okomentovat, ale vydala jen zvuk podobný zaskřehotání staré ropuchy. Ron se rozkvákal smíchy a hned nato znovu, protože došlo i na Freda s Georgem, anžto Tonksová využila jejich úprku před Molly a nenápadným kouzlem vyměnila svůj a Lupinův talířek za jejich.

Harry v tu chvíli u kuchyňského krbu krátce zahlédl přízračného mistra Bubble, který na něj vesele rozzářenýma očima pomrkával, ať si tu chvíli užije, protože kdo ví, co bude zítra. Nenápadně přikývl a vzápětí nato se i on sám šťastně rozzářil, protože pod stolem našel Ginnyinu dlaň.

Po obědě společnost u stolu rychle prořídla. Dio s Bertičkou museli do tiskárny, aby začali s přípravami na další vydání Nočního věštce, Ginny s Tonym – k Harryho velkému zklamání – měli namířeno k Amosovi Diggorymu, kam se jim prozatímně podařilo schovat zuboženého poštmistra, protože do provizorního lazaretu u pana Sauciera už se nevešel a tady, jak říkala Molly, nebylo pro cizí moc bezpečno, čímž neměla na mysli ani tak Smrtijedy, jako spíš svérázný dům svojí tetičky.

Harry se omluvil od stolu, svižně vstal a spěchal do haly v naději, že bude mít ještě šanci tam být s Ginny na chvilku sám, nanejvýš v přítomnosti Tonyho, který by se jistě ohleduplně odvrátil. Jenže ho dohonil Lupin.

„Proč jsi mi neřekl o tom posledním viteálu,“ šeptl vyčítavě.

„Já…“ nešťastný Harry už jen koutkem oka zaznamenal, jak se za Ginny zavírají dveře. „Není jisté, že skutečně existuje, ani Brumbál to s určitostí nevěděl. Ale skutečně si tím není nutné lámat hlavu, protože –“

„Ne, Harry,“ přerušil ho Lupin a rozhlédl se, jestli je někdo neposlouchá. „Pokud jsi si jistý tímhle, nic neříkej. Dio má pravdu, bude to tak bezpečnější. Je zbytečné riskovat, že se Vol–“

„Ale já si myslím, že by to říct měl,“ ozvalo se rozladěným polohlasem za Lupinem. Byl to Ron, kterého zajímalo, kam se Harry vytratil. Hned za Ronem se objevila Hermiona, která příčinu Harryho odchodu z kuchyně tušila a chtěla Rona zastavit. „Je sice fakt, že Voldemort nic nedostane jenom z toho, kdo nic neví, ale co kdyby se s Harrym něco stalo? Jak potom zjistíme, co to je? Stačí, že hledáme jeden viteál.“

Hermiona obdařila Rona roztrpčeným pohledem a Lupin překvapeně zvedl obočí, neboť ho zaskočilo, že Ron nazývá viteál pravým jménem, přestože u stolu nepadlo.

„Vědí o tom už dávno,“ vysvětlil mu Harry a obrátil se na Rona. „Můžeš být klidný,“ řekl s nejvyrovnanějším úsměvem, jakého byl v danou chvíli schopen. „Kdyby se se mnou něco stalo, žádný další viteál se hledat nemusí. Jak už jsem řekl – je zbytečné si tím lámat hlavu.“

„Ocenil bych, kdybys nás z toho nevynechával,“ odsekl rozmrzelý Ron.

„Nevynechávám. Jen… je to složité,“ rozpačitě zabručel Harry.

„Tak proč to tu řešíte bez nás?“ zeptal se Ron kousavě. „Au!“ vyjekl, protože ho Hermiona šťouchla loktem do žeber. „No co je? Vždyť mám pravdu.“

Hermiona ho poučila káravým šepotem, přitom pohledem významně naznačila ke dveřím, jimiž před okamžikem odešla Ginny.

Ron zrudnul a Harry také.

Pochopil i Lupin. „Měli bychom se jít domluvit co a jak,“ připomněl s rozpačitým úsměvem a ještě než před Harrym prošel do kuchyně, provinile špitnul: „Promiň.“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Snad i neangličtináři vědí, co Harryho tak pobavilo. A pokud ne, jistě na to přijdou.

 



1 komentář to “79. Plán únosu”


  1. LonyNo Gravatar — Září 1, 2014 @ 19:08

    No škoda.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: