svicka
Září 2013, Magnas


B

ylo půl hodiny před půlnocí, do zimního slunovratu zbývaly už jen čtyři dny a noc své blížící se vítězství slavila obzvlášť hustou tmou. Nad rozbředlým sněhem na dláždění se válely chuchvalce nažloutlé mlhy a vzduch byl prosycený osobitým pachem prozrazujícím blízkost řeky. Starou londýnskou ulicí, která vypadala, jako by se v ní před sto lety zastavil čas, kráčel svižným krokem muž, jehož oděv velmi zastaralého střihu ještě umocňoval dojem podivné časové anomálie. Náhodný kolemjdoucí by možná očekával, že se brzy ozve klapot koňských kopyt a z mlžné tmy se vynoří drožka. Místo toho se ozval chraplavý zvuk motoru a v ulici se objevil nablýskaný automobil. Když se muž po zvuku otočil, světlo reflektorů se mu krátce opřelo do tváře a ozářilo několik sotva viditelných starých jizev, způsobených dávným útokem vlkodlaka.

Remus Lupin zpomalil, přivřel oči a odvrátil se, dokud auto neprojelo. Jakmile rudá zadní světla vozu pohasla v dálce a zvuk naftového čtyřválce utichl, atmosféra ulice se opět vrátila o sto let zpět. Lupin prošel kolem velkých zrezivělých vrat patřících jakési dávno zavřené továrně, minul několik otlučených starých domů, až na protější straně ulice konečně našel ten, který hledal.

Domovní dveře byly zavřené, ale to pro bývalého profesora Obrany proti černé magii nebylo žádnou překážkou. Stačilo jedno nenápadné mávnutí hůlkou a bylo odemčeno. S rozsvícenou hůlkou začal bez váhání prohlížet jmenovky na dveřích bytů. Neúspěšně. Vyběhl nahoru po schodech, ale ani v tomto podlaží nepochodil. Uspěl až o patro výš, kde na jedněch starých oprýskaných dveřích magické světlo ozářilo jmenovku nadepsanou precizním, kličkami zdobeným krasopisem. Po rtech mu přelétl pochmurný úsměv. Srovnal si límeček, oprášil klopy, zkrátka upravil se jako každý gentleman přicházející na návštěvu. Jenže místo toho, aby pak sáhl po mosazném klepadle, s typickým zvukem přemístění zmizel a rázem stál u těch samých dveří z druhé strany.

Dvěma mrštnými kroky se ocitl z malé předsíňky v nevelkém zašlém pokoji a nekompromisně mířil hůlkou na vyděšeného mladého muže s rezavými vlasy a mírně nepřítomným pohledem.

Pokoj jevil známky toho, že ještě před nedávnem byl s až pedantskou pečlivostí udržovaný. Jeho obyvatel na tom byl obdobně. Jenže teď se nedaleko pohovky mezi roztrhanými novinami a rozsypanými přísadami do lektvarů válel na zemi propálený kotlík, na nádobí na stole zaschly zbytky jídla natolik, že už se tam neudržela ani plíseň, prošlapaný koberec zdobily úlomky skla a torza původně zarámovaných diplomů, přičemž mladíkovi skelný pohled podpíraly pod očima tmavé kruhy, propadlé tváře měl přinejmenším dva dny neholené a na zmuchlaném saku mu scházel knoflík.

Lupin se zběžně rozhlédl po nepořádku kolem, a aniž přestal mířit, zvedl jednu z mnoha prázdných lahví, které se tu válely. Přičichl k ní, s odporem se odtáhl a zase ji odhodil.

„Pokusím se to říct nanejvýš srozumitelně a stručně, Percy,“ oznámil bez okolků. „Buď uděláš to, co chci, nebo já udělám to, na co mám chuť.“

A Percy beze slova, trochu otupěle přitakal.

 

Té noci Harry, unavený dalekou cestou, nevšedními zážitky a setkáními, spal, jako když ho do vody hodí. Jen před svítáním ho málem předčasně vzbudil tichý sen, v němž mu mrtvý perský čaroděj znovu ukazoval tři prsty zastupující tři myšlenky jeho učitele. Harryho napadla jen jedna, ale byla natolik důležitá, že ho ve spaní posadila. Jenže hned ji zas zapomněl, lehnul si a spal klidně dál.

Když se dosyta vyspal a probudil, uvítal ho na kamnech čaj a na stole dvoje noviny.

Denní věštec hlásal:

 

Poradce Weasley prozradil:

Šílený Potter se chce pomstít mrtvému!

 

Ministerský poradce P. Weasley, právě ten, který s největší pravděpodobností zastavil vražedné útoky Albuse Brumbála, dnes v nočních hodinách získal mimořádně zajímavou informaci. Díky staré zmatené sově rodiny odsouzeného zrádce A. Weasleyho se mu do rukou dostal tajný vzkaz, z něhož jasně vyplývají Potterovy úmysly. Poradce Weasley vzkaz okamžitě předal Oddělení Bystrozorů a ti porovnáním písma se školními pracemi Harryho Pottera potvrdili jeho pravost.

„Potter se patrně zbláznil,“ míní poradce Weasley. „Ze smrti svých rodičů nyní již neobviňuje Vy-víte-koho, nýbrž pana P. Pettigrewa, dlouholetého přítele Potterovy rodiny.“

Není bez zajímavosti, že zmíněný Pettigrew je již 17 let mrtvý, neboť byl zavražděn Siriusem Blackem, Harryho kmotrem, který byl za tento hrozný čin odsouzen do Azkabanu.

„Potter to napsal naprosto jasně,“ řekl šéf oddělení bystrozorů Smith. „Cituji: »Dám všechno za to, abych tu krysu Pettigrewa mohl zabít. Díky jisté zprávě ze záhrobí už vím, kde ho mám hledat. Přesně o zimním slunovratu by se měl ukázat v Malém Visánku, na hřbitově, kde přišel o ruku. Jsem vám za vaši nabídku velice vděčný, Arture, ale na toho červa stačím sám. Jednou mi sice unikl, ale podruhé se mu to nepodaří!« Podepsán: Harry Potter

Z toho je nad slunce jasné, že pochyby o Potterově zdravém rozumu byly více než oprávněné. Pro ty, kteří si na Blackovu kauzu nepamatují, připomínám, že Petr Pettigrew nepřišel jen o ruku, ale o všechno, neboť se z něj našel pouhý jeden prst, a nestalo se tak na hřbitově, ale na ulici,“ dodává Smith. „Pottera samotného nyní pokládáme za mimořádně nebezpečného, tím spíš, že tímto vzkazem sám sebe usvědčil z praktikování černé magie.“

 

Ve zbytku článku Rita Holoubková připomínala své starší články, které Harrymu nijak nelichotily a popisovaly ho jako nevyrovnaného pomateného jedince či lháře, a všechno to doplnila starými fotografiemi, konkrétně těmi ze závěru Turnaje tří kouzelnických škol zachycujícími špinavého vytřeštěného Harryho (po smrti Cedrika Diggoryho, o čemž se v popisku samozřejmě nepsalo).

Noční věštec měl trochu jiné zprávy:

 

Zrádce Lily a Jamese Potterových to má spočítané

Pán zla musí skončit nadobro!

 

O Petru Pettigrewovi, známém též jako Červíček, neregistrovaném zvěromágovi schopném proměny v krysu, už jsme podrobně informovali v článku odhalujícím pravdu o odsouzení nevinného Siriuse Blacka. V případu se nyní objevila nová fakta.

Nejenže Pettigrew Potterovy zradil, dokonce jejich vraždu z úkrytu pozoroval. Ani to mu však nebylo dost. Když Chytač poprvé zastavil Pána zla, Pettigrew vešel do domu Potterových, aby Voldemortovi zachránil jeho hůlku! Díky několika svědeckým výpovědím dnes již víme, že právě Pettigrew pak významně přispěl k Voldemortovu návratu, následně se o něj staral a pomáhal mu získat zpět jeho moc a sílu.

„Ta krysa musí zemřít dřív než Voldemort,“ říká Chytač. „Jedině tak může Pán zla skončit nadobro.“

Kolem zrádce Pettigrewa se konečně pomalu, ale jistě stahuje smyčka.

Z přísně tajných zdrojů se Chytačovi podařilo získat neověřenou informaci, kdy a kde Pettigrewa najde. Někteří z našich přispěvatelů už mu nabídli svou pomoc. Teď zbývá jen doufat, že se vše podaří.

Jakýkoli krok, který by nás přiblížil ke konci hrůzovlády zla, by pro nás všechny byl tím nejhezčím dárkem k Vánocům.

 

Místo fotky Harryho přiložila BeeSting – Bertička obrázek ze starého nekrologu Petra Pettigrewa, s dodatkem, že po zimním slunovratu ten nekrolog snad konečně bude aktuální.

Harry nad tím jen pokýval hlavou. Přesně takhle to po svém návratu vymysleli, a protože díky časovému posunu ještě nebylo tolik hodin, Remus to šel hned domluvit s Arturem a zařídit. Harry sice pochyboval, že by to mohlo vyjít, ale rozhodně se mu zdálo lepší to zkusit, než neudělat vůbec nic. Ostatně, i kdyby to nevyšlo – a v tom měl Lupin určitě pravdu – nic to nezkazí.

Složil noviny a zašklebil se na svůj rozcuchaný odraz v okenním skle. Takhle by za přáteli jistě chodit neměl, pomyslel si, a na okamžik se mu zdálo, že v odrazu za svým ramenem vidí průzračného mistra Bubble, jak na něj pochvalně mrknul.

„Ale že mu to trvalo, viď, Arnie?“ ozvalo se od stolu.

Harry se tam rychle podíval a uviděl stříbřitého Pošuka Moodyho, jak fouknul na magickou bulvu, kterou držel v prstech a přetřel ji průzračným rukávem.

„To se nediv, Alastore,“ opáčil malý stavitel a přešel ke kamnům, překontroloval je pohledem a pak Harryho nenápadným gestem upozornil, že konvici s čajem omylem odložil na jejich rozpálenou část. „Řek bych, že mít v sobě kus duše toho šmejda, to jednoho zaskočí. A nepotěší.“

„Jak koho,“ zamumlal nesoustředěně Moody, neboť si právě vsazoval oko do důlku.

„Mě tedy rozhodně ne,“ řekl znechuceně Harry a vstal, aby konvici posunul. „Ale když si může Remus poradit s tím, že je vlkodlak, tak já si poradím s tímhle. Je skvělý člověk. Dokonce i Muriel to pochopila. Remus vždycky udělá všechno pro to, aby nám neublížil. A o tom to je.“

„A nezapomeň na Sephtise,“ připomněl mistr Bubble.

„Sephtis asi není vlkodlak. Spíš mě napadlo…“ začal zamyšleně Harry, ovšem hned svůj nápad zapudil. „Ale ne, to je nesmysl.“

„Ven s tím,“ pobídl ho Arnie.

„No, napadlo mě… to jeho zapálení pro svět mrtvých… A taky párkrát zavzpomínal na časy, které nemohl pamatovat, třeba na porážku Grindelwalda, jako by je sám zažil, přitom je mu sotva čtyřicet a možná ani tolik ne. Jenže byl s námi v zahradě, je opálený a v několika jídlech bylo tolik česneku, až mě z toho pálily oči…“

Moody se chraptivě zasmál. „Není jen jeden druh vampirismu, Harry. A nezapomeň na to, že Sephtis vždycky byl a je prvořadě čaroděj. To ledacos mění.“

Harry se zarazil. „To je fakt,“ připustil potom. „Ale nic to nemění na tom, že je moc fajn.“

„Zvláštní,“ poznamenal malý stavitel. Opřel se zády o vyhřátou pec, popotáhl z doutníku a vypustil několik kouřových kroužků. „Tak trošku nabubřelost, řek bych.“

Harry zrudnul. Věděl, co tím mistr Bubble míní. Ostatně byla to jeho představa. „Já vím, jak to teď vypadá,“ sklopil oči.

„Jako kdyby sis o sobě myslel, že jsi lepší, než tvoji přátelé. Ty jsi přece vždycky viděl v Lupinovi skvělého člověka. Ale jak by se Lupin – ten podle tebe báječný Lupin – díval na tebe? Jako na zrůdu? Jsi snad lepší než on? Tak trochu nabubřelost na někoho jako ty,“ pravil s klidem Arnie a zaťukal si bříškem prostředníku na čelo, až mu z průzračného doutníku odletěl kousek stříbřitého popela.

„Měl by ses stydět,“ přidal se přísně Moody.

„Vždyť stydím,“ zabručel Harry. Byla to pravda. Těm dvěma beztak nemělo smysl lhát.

„Řekneš jim to?“ zajímalo starého bystrozora. Zakoulel přitom svým magickým okem, jako bych chtěl Harrymu nahlédnout až na dno duše.

„Ano,“ přikývnul Harry. „Možná ne hned. Nechci, aby o mě měli strach. Ne víc než teď a ne zbytečně dlouho, ale řeknu jim to. Měli by to vědět.“

Arnie Bubble se spokojeně rozzářil a vyměnil si pohled s tradičně podmračeným Pošukem. „Jsou to tvoji přátelé, Harry. Nezapomínej na to, “ řekl. Ale to už se stejně jako starý bystrozor začal vytrácet.

 

V pracovně ředitele Bradavické školy čar a kouzel Severus Snape dočetl úvodní článek Denního věštce, zběžně prolistoval zbytek novin a pranic si nevšímal nervózního bystrozora, který mu kolem stolu přecházel sem a tam. Když dočetl, noviny téměř štítivě odložil.

„Takže?“ zeptal se nedočkavě Smith a konečně se zastavil.

„Nesmysl,“ odfrknul opovržlivě Snape. „Blázen? Snad. Namyšlený hlupák? Určitě. Ale černá magie? Čirý nesmysl.“

„Ó, já málem zapomněl, ty jsi přece odborník!“ zvolal ironicky šéf bystrozorů.

Ve tváři Severuse Snapea se objevila směsice předstíraného soucitu zápolícího se znechucením, přičemž soucit očividně neměl šanci vyhrát. „Kdybych nebyl odborník, neškemral bys o můj názor, Carsone.“

Carson Smith se nervózně ošil a uhnul pohledem. „Jen to nechci podcenit,“ odsekl, ale po krátké odmlce sklouzl do zoufalého tónu: „Poslední dobou… řekněme, že nepatřím mezi Pánovy oblíbence a nerad bych to ještě zhoršil.“

„To chápu,“ řekl chladně Snape. „Ale co chceš ode mě?“

„Jestli Potter nezískává informace pomocí černé magie, tak jak tedy? Vždyť jsi v noci sám ten jeho lístek četl!“

„Četl jsem o zprávě ze záhrobí,“ připustil suše Snape znechucený vzpomínkou na noční poplach v Bradavicích.

Smith si úlevně oddychl. Ale jen do okamžiku, než si uvědomil, že Snape upřeně hledí na stěnu do míst, kde by měl spolu s ostatními viset portrét posledního zemřelého ředitele školy. Jenže nevisel.

„To nemyslíš vážně, Severusi,“ řekl nevěřícně bystrozor. „To je přece…“

Snape se na něj tázavě podíval. „Absurdní? Nemožné? Skutečně?“ Vstal od stolu a jeho arogantní klid byl rázem minulostí. „On je tady, Carsone. Cítím ho. Všude!“ rozhodil prudce rukama a tvář měl zrůzněnou mnoha silnými emocemi. „Všude!! Když jdu po chodbách, tak stále čekám, za kterým rohem na něj narazím. Dýchá tu na mě z každého koutu! A vzpomeň na všechny ty podivné nehody. To jeho by ses měl bát! Ne slabomyslného Pottera, který pochytil sotva pár triků, aby byl schopen přiživovat svoji pověst, ke které mu dopomohlo jen pouhopouhé štěstí. Nebo abych byl úplně přesný: štěstí a velmi mocný čaroděj.“

„Brumbál,“ zašeptal pobledlý Smith.

Severus Snape, který vypadal, jako kdyby za tu krátkou chvilku zestárnul o několik let, pokýval hlavou. Hned nato strnul a přes tvář mu krátce přeběhl stín bolesti. „Obávám se, že náš rozhovor skončil,“ řekl příkře.

Ale odpovědí mu bylo jen přidušené zaúpění a vyděšený pohled krutého bystrozora, který si tiskl předloktí.

 

„Pettigrewe! Kde jsi, kryso?!“

Na magické stěně pracovny připomínající vesmír zvolna bledly světlé siluety tří Smrtijedů, kteří tudy před okamžikem prošli. Zmizeli odsud tak ochotně a kvapně, že jeden z nich – Smith – se ani nezdržoval otočkou správným směrem a v poníženém přihrbení vycouval, nejspíš aniž si uvědomil, že po sobě na stěně zanechá pomalu blednoucí důkaz své zbabělosti.

Pán zla nehybně seděl za svým pracovním stolem, díval se do těch míst a k zamyšlenému výrazu v jeho bledé tváři se nenápadně přidalo i opovržení. Také on měl na stole noviny. Obě verze.

Ticho přerušil vyrovnaný hlas jediného Smrtijeda, který tu zůstal – Severuse Snapea.

„Pane?“

Voldemortovi sotva postřehnutelně cukla bezertá ústa, jako by ho něco slabě bodlo. Oslovení ignoroval a znovu vřísknul: „Pettigrewe!“

Z kouta za Snapem se ozvalo ustrašené zapištění: „Jsem tu k vašim službám, můj Pane,“ a po čtyřech přilezl do světla špinavý olysalý mužík, který už se nejspíš nějakou chvíli krčil v koutě.

Voldemort ho zaznamenal, ale za pohled mu nestál.

„Už se našel Willair?“ zeptal se Snapea.

Severus Snape pomalu zavrtěl hlavou. „Pouze jeho hůlka.“

„A Trooper?“

„Oddělení trvalých poškození. Od Munga už se patrně nedostane a podle ošetřujícího lékouzelníka po tom ani netouží. Odmítá opustit i lůžko. Prý stále tvrdí, že je mandragora a hodlá tam kořenit.“

„Nepříjemné. Někoho – kupříkladu mě – by mohlo napadnout, že současný ředitel Bradavic je bohužel naprosto neschopný zajistit potřebný pořádek,“ řekl pomalu Voldemort. Jeho tón nevěstil nic dobrého, stejně jako hněvivé záblesky v jeho rudých očích. „Co mi na to řekneš, můj drahý Severusi?“

„Není jisté, že se Willair ztratil na bradavických pozemcích,“ odpověděl zahořkle Snape. „Ačkoli jeho hůlka se našla u jezera, takže možná podcenil tenký led. A za Troopera odmítám nést odpovědnost. Neměl jediný důvod slídit v kabinetu Obrany proti černé magii. Je tam řada názorných pomůcek a kdo ví, s čím si ten nezpůsobilý hňup hrál. Ovšem tomu nemám jak zabránit, když se hejno jemu podobných imbecilů stále toulá hradem a vymykají se jakékoli kontrole.“

„Jsi velmi špatný lhář, Severusi!“ vyštěkl Voldemort. „Oba víme, že Trooper byl možná hňup, ale ne tak velký, aby z něj pár bubáků a karkulinek udělalo blekotajícího idiota.“

Snapeovi se v tváři krátce mihl výraz, jako by tu variantu zvažoval, nato jen stručně řekl: „Jistě.“

Voldemort si zamyšleně spojil ruce konečky prstů. Po krátké chvilce ticha pomalu pronesl: „Dva své služebníky jsem ztratil v Bradavicích, pět za podobně záhadných okolností v Prasinkách, to všechno během pouhých tří dnů, a teď by ještě chtěl Potter Pettigrewa.“

„Jak už jsem řekl –“

„Zmlkni!“ vyštěkl Voldemort, aniž by na Snapea pohlédl. „Tvoje výmluvy mě nezajímají.“

Snape mírně sklopil hlavu a rozladěně zopakoval: „Jistě.“

„Tak Potter by chtěl Pettigrewa,“ vrátil se Pán zla ke svému zamyšlení. „Ten ubohý červ místo aby se třásl o svůj život, touží zabít jiného červa. Chm!“

„Červíčka,“ upřesnil Severus Snape a znechuceně se ušklíbl nad vyděšeným Pettigrewem, který se choulil před Pánovým stolem a snad víc než kdy dřív připomínal prašivou krysu i ve své lidské podobě. „A dle mého názoru je to hloupost,“ dodal suše. Nato s výrazem opovržení a odporu ustoupil o krok stranou, aby se vyhnul náhlému návalu vděku krysího sluhy, který mu chtěl s tichounkým mumláním slizkých díků obejmout nohy.

„Co je hloupého na pomstě?“ podíval se na něj konečně Voldemort, hlas i tvář plné podráždění a podezřívavého zájmu.

„Už dávno přece ví, že jeho rodiče zradil Petigrew,“ připomněl Snape. „Měl možnost ho zabít už před lety. Místo toho ho ochránil před Blackem a tím vlkodlakem. Proč by se chtěl najednou mstít?“

„Ovšem tehdy zřejmě neznal detaily,“ řekl Voldemort. „Připusťme, že můj drahý Petigrew byl… skutečně trochu užitečný.“

Červíčkovi ta nečekaná chvála dodala odvahy, vztyčil se na kolenou a zachytil se špinavými prsty o kraj desky Pánova stolu, přes jehož hranu se na Temného lorda podlézavě podíval. Voldemort po něm sekl pohledem, který ani v nejmenším nekorespondoval s předchozími slovy uznání, takže se jeho vystrašený poskok rychle stáhl zpět na zem, do relativního bezpečí stínu stolu.

„Pravda,“ přikývl Snape. „Nicméně Červíček se nikam nechystá a ani Potter, přestože je mdlého rozumu, patrně není slaboduchý natolik, aby se po vyzrazení plánu do Malého Visánku vydal.“

„Jsi si tím jist?“

Voldemort nečekaně vstal.

„Jsi si tím skutečně jist, Severusi?“ zopakoval, přitom se do Snapea vpíjel rudýma očima. „Mluv! Nebo… vlastně ani nemusíš,“ zasyčel a vztáhl k němu ruku.

Snape nepatrně strnul, pak se zamračeně zamyslel. „Na druhou stranu, je to Potter,“ připustil, přičemž to jméno odporem málem vyzvracel. Podíval se Pánovi zla zpříma do očí, aby mu dal najevo, že nemá co skrývat a je připraven podrobit se zkoušce mysli. „Ta jeho bezbřehá samolibost, nehorázná nadutost…“ pokračoval a s každým dalším slovem z něj víc a víc kapala vášnivá zášť. „Jeho excelence Potter! Ten stupidní povýšený ignorant! I pouhá myšlenka na něj ve mně vyvolává pocit hnusu! Jen se přesvědčte, Pane, přesvědčte se sám.“ Černé oči mu fanaticky žhnuly, ztěžka dýchal, a zatímco jiní by v takovou chvíli vyděšeně couvli, on k Voldemortovi ještě o krok přistoupil, takže se dlouhé bledé prsty Pánovy ruky téměř dotýkaly jeho obličeje.

Voldemort ruku váhavě stáhl.

Snape to patrně vůbec nevnímal. S výrazem ztělesněné pomsty se chvěl jako v tranzu, mluvil dál a slova čím dál víc cedil mezi zuby. „Ten trapný rozmazlený spratek si nikdy nepřipouštěl, jakým je zlem, jakým nočním děsem. Dýchat s ním stejný vzduch, to bylo tisíckrát horší, než ta nejmučivější kletba, nekonečné ponížení, jaké si jen málokdo umí představit, a já se nemohl bránit, zatímco on si byl ve své pýše jistý, že mu pokaždé všechno vyjde, že mu všechno projde. Nejspíš mu nikdy nedošlo, s kým si zahrává. Ale –“ Snape si uvědomil Voldemortův pobavený pohled, na okamžik zavřel oči ve snaze získat zpět klid a sebekontrolu, teprve potom pokračoval: „Chtěl jsem říct, že navzdory vší logice skutečně existuje jistá, byť pouze velmi malá možnost, že by se tam Potter ukázal.“

Pán zla mírně vycenil své hnusné zuby v pobaveném úsměvu. „Můj drahý Severusi, ty ho ale vážně nemáš rád. Jak milé! Nenávist z tebe sálá jako žár z plamenů. Ještě teď cítím, jak ti proudí žilami, silnější než hadí jed a stejně smrtící. Nemusím plýtvat svým mistrovským nitrozpytem na to, abych věděl, po čem toužíš, Severusi, ale tohle přání ti nesplním.“ Bezděčně sebral ze stolu svou hůlku a jeho bledou hadí tvář ovládla zášť ještě intenzívnější, než ta Snapeova. „Pottera zabiju já sssám. Je-li sebemenší šance, že ho o zimním slunovratu najdu na hrobu mého otce, hodlám ji dokonale využít.

Pettigrewe!! Kde jsi, kryso?!“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


10 x komentář to “78. Dva věštci”


  1. ElzaNo Gravatar — Září 17, 2013 @ 13:44

    Brrr, Snape je nááádherně odporný. Úplně ho slyším.
    Chybí portrét? Hm, tělo také chybělo. Že by bylo obé někde dobře zašantročené? *;-) Kdopak nám učí letos Obranu? (Možná jsem zapomněla.)
    Bertička je nejlepší! (Boeing, boing aneb Létající snoubenky.)
    Stále pěkné, stále je toho málo.
    Jsem ráda, že píšeš alespoň tak, jak píšeš, Magnásku.
    PS: Vím, že současná pravidla připouštějí “rezavý” i jako barvu… ale u nás bylo vždy rezavý = rzivý x rezatý = zrzavý, ryšavý. *;-) Ale což, představa Percyho jako Ironmana (ten jistě může mít vlasy ‘rezavé’, jsa z materiálu rzi podléhajícímu) mne pobavila i tak. *:D

  2. HnkaNo Gravatar — Září 17, 2013 @ 18:58

    Elzo, tak to tedy nevím… Ono to je totiž etymologicky tak, že zrzavý, rezavý, rezatý i rzivý jedno a totéž jsou. Znám regiony, kde ti řekne instalatér: “Pani, to potrubí je celý zrzavý!”
    A těm vlasům se tak říká právě proto, že mají barvu jako rez. Takže já bych to ani takhle nerozlišovala - rezatý a rezavý jsou prostě synonyma a je jedno, jestli tak označíš vlasy, nebo staré železo. :wink:

  3. ElzaNo Gravatar — Září 18, 2013 @ 8:40

    Hanko, však píšu, že to pravidla nerozlišují… :-) (ony tedy nyní už nerozlišují ani “vlásenku”, což byla vždy paruka, od “vlásničky”, což byly vždy ohnuté drátky na upevnění vlasů - starší etymologický slovník to ještě rozlišuje, ale v drogérii mi tuhle také paní podala balíček vlásniček, na nichž byl nápis “vlásenky”… co naděláme :D ). Takže se vlastně jedná o můj soukromý zdroj pobavení - v naší rodině se vždy rozlišovala rezatá barva (veverka, kabátek) od rezavého železa. Tudíž u toho Weasleyho mne to dostalo. :lol:

  4. HankaNo Gravatar — Září 18, 2013 @ 18:23

    Elzo, já právě ani nevím, že by se to kdy rozlišovalo, a věk s tím v mém případě asi nemá moc co dělat - ve světě pravidel českého pravopisu se orientuji už nějakých čtyřicet let a dokonce je vtloukám do hlav i jiným. Takže modernizací češtiny to nebude. Spíš mám pocit, jestli nejde opravdu o nějakou krajovou záležitost. Byly doby, kdy jsem si myslela, že mě v češtině už nemůže nic překvapit, a přesto mě kdysi dostala první návštěva u tchyně ve východních Čechách, která prohlásila: “Přijdu dýl”, a myslela tím později! Člověk se holt pořád učí…

  5. ElzaNo Gravatar — Září 23, 2013 @ 7:58

    Hele, Hani, já jsem z východních Čech - a přijdu dýl (případně dýlejc), to normálně používám. Hm, taky jsem narazila na člověka, co po pobídnutí “Rožni!” nevěděl, že má klapnout na vypínač na rozsvítit. Asi krajová specifika… :D

  6. HankaNo Gravatar — Září 23, 2013 @ 19:02

    Jééééé, fakticky východní Čechy? A odkud? Ta moje zkušenost, to byla Chrudim. Svět je zkrátka hrozně malý. :D

  7. ElzaNo Gravatar — Září 24, 2013 @ 8:08

    V podstatě z Pardubic, tj. necelých 10 km od Chrudimi, kde část rodiny studovala a z jejíhož okolí víceméně pocházíme (takový kruh od Nasavrk po Heřmanův Městec). :D Ještě se nám do toho doma motá podkrkonošské nářečí, ale ‘rezatý’ je zrovna z historického pomezí Čech a Moravy, tj. od té Chrudimi, dá se říct. Mimochodem, mám betu z pomezí Moravy a Slezka a občas se divím, co jí na některých mých obratech (zvláště mluví-li postavy, jak jim zobáky narostly) přijde divného… :lol:

  8. HankaNo Gravatar — Září 24, 2013 @ 14:10

    Pomezí Moravy a Slezska… hmmm. A já jsem se narodila v Třinci a vyrostla v Ostravě. Což je tamtéž. Teď bydlím v Praze, ale vážně, nejsou to náhody? Mimochodem… znáš Patoložku? Tak jestli ano, ta je ze Slatiňan…

  9. ElzaNo Gravatar — Září 25, 2013 @ 13:32

    :D Tak to je vážně dobré. Jo, Slátaniny, tam jsme byli minulý týden s dětmi, běhali jsme okolo Hůry… :lol:

  10. DrticoolNo Gravatar — Říjen 13, 2013 @ 21:46

    Na můj vkus docela krátké a bez akce, ale i tak hodnotím: 8/10.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: