svicka
Červenec 2013, Magnas


V

yrazili v časném odpoledni, navzdory prosinci velmi nalehko. Oproti Letaxu, jemuž časem docela přišel na chuť, přenášedla Harry neměl rád nikdy. Sotva se dotkl modře světélkujícího propáleného hrnce a ucítil známé trhnutí za pupíkem, zoufale zalitoval, že předtím jedl. Mollyina výtečná pečeně, jindy konejšivá a přátelská, mu nade vši pochybnost vyhlásila válku a chystala se mu to oznámit zpříma do očí. Přestože použití přenášedla patřilo k nejrychlejším a nejbezpečnějším způsobům cestování, obzvlášť na velké vzdálenosti anebo pro skupinky, neboť díky možnosti zadat přesně cíl, bylo téměř vyloučeno, aby někdo zabloudil nebo se cestou ztratil, Harry by dal přednost několikadennímu letu na koštěti nebo běžnému přemístění, a to i s rizikem, že by v neznámém prostředí přistál uprostřed moře nebo na kostelní věži. To všechno mu stihlo projít hlavou, zatímco mu hučelo v uších i v protestujících útrobách. „Už tam budeme, Harry!“ uslyšel v poryvech větru odkudsi nad sebou, ale to už cítil, že se pomalu snáší k zemi.

První ránu mu dala gravitace, druhou nečekané horko, třetí neuvěřitelný puch. Když našel odvahu otevřít oči, zjistil, že se dívá do jiných očí, velkých a jasně hnědých jako čerstvě vyloupnuté kaštany.

„Dej si pozor, ať tě nepoplive,“ varoval ho Lupin. Slabým odpuzovacím kouzlem odehnal zvědavého velblouda a na poslední chvíli Harrymu zabránil, aby se rukou opřel do hromady trusu. Harry si rychle otřel zaprášené brýle a zjistil, že přistáli na dohled od nevelkého rušného tržiště, uprostřed ohrady obývané asi šesti velbloudy. Snad by se byl nadchnul okolní orientální architekturou, z níž doslova dýchala historie, ale neměl na to čas.

„چه کار می کنید وجود دارد؟“

„هی هی تو!بیا اینجا!“

Nějaký muž u hrazení na ně začal křičet a hlučně svolávat ostatní. Mezi turbanem a rozježeným plnovousem se mu hněvivě blýskalo z černých očí a rozhodně se nezdálo, že by měl chuť je pozvat na čaj.

„گم شو!“

„Jsme jen turisté! Turisté!“ volal Lupin s úsměvem a ukazoval prázdné ruce na znamení přátelských záměrů. „Vstávej a tvař se mile,“ syknul koutkem úst na Harryho a dál se usmíval na majitele velbloudů a jeho přibíhající pomocníky, z nichž jeden byl vyzbrojen vidlemi a druhý mával pochodní.

„Středověk,“ ušklíbl se po straně znechuceně Lupin a nahlas zopakoval: „Jsme jen turisté! Chtěli jsme se podívat zblízka na ta krásná ušlechtilá zvířata. Nijak jsme jim neublížili… a vy neubližujte nám. Dohodneme se?“

„گم شو!“ trval na svém rozčílený velbloudář.

„No ano, samozřejmě,“ souhlasil Lupin, přestože byl Harry přesvědčený, že muži nerozumí jediného slova. „My už jdeme. Jen se podívejte, už jdeme,“ strkal Harryho k hrazení a přitom se na velbloudáře stále široce usmíval. „Vidíte, už jsme skoro pryč.“ Rychle se protáhli mezi silnými provazy nataženými mezi kůly zatlučenými do země a utíkali, až se za nimi prášilo, ještě pěkných pár metrů pronásledováni velbloudářovým křikem.

Stačilo jen několik dalších kroků a ztratili se v hloučku lidí.

Na tržišti se prolínaly pachy pečených placek a masa, přezrálých datlí, citrusů, čerstvě obarvených látek, ryb, velbloudí moči a automobilových zplodin, a nad tím vším vládla silná vůně koření a kadidla. Slunce se kutálelo k západu, blankytně modrá obloha se kolem něj barvila do ruda a od východu se začínalo pomalinku stmívat. „Jiné časové pásmo,“ vysvětlil Lupin stručně Harrymu, když si všiml jeho překvapeného pohledu.

Harry nevěděl, na co se má dívat dřív. V jednu chvíli byl natolik nepozorný, že mu cvičená opička prodavače oříšků málem z rukávu košile sebrala hůlku. Procházeli tržištěm, letmo si prohlíželi stánky trhovců hlasitě vychvalujících své zboží a odháněli dotěrné umolousané děti, které se jim snažily prodat suvenýry a nádavkem jim přitom i něco ukrást.

Lupin se na mapce zakreslené v dopise ujistil, že jdou správným směrem, a už po pouhých pár minutách, ve chvíli, kdy muezín z nedaleké mešity začal z minaretu zvučným zpěvem svolávat k večerní modlitbě, stáli u masívních, tepaným železem zdobených dveří starého, avšak pečlivě udržovaného domu. Nevelká, nicméně honosná mosazná cedulka u dveří hlásala prosté:

 

درو گر سروش - رسول مرگ

 

Sephtis Soroush – posel mrtvých

 

Za zády jim projelo luxusní auto a Harry se zarazil „Není to neopatrné?“ ukázal na cedulku. „Vždyť to tu může vidět i každý mudla.“

„Jiný kraj, jiný mrav,“ pokrčil rameny Lupin a bez váhání zaklepal. „Ovšem předpokládám, že mudlové vidí jen to, co vidět mají.“

Dveře se během okamžiku otevřely zdánlivě samy od sebe, ovšem pečlivější pohled prozradil, že se o to postarala domácí skřítka oděná v hábitu vytvořeném ze světlounce zeleného šátku. Měla malý, trochu zvednutý nosík, pěkně tvarované souměrné uši, oči v barvě pampeliškového medu a vůbec byla na skřítčí poměry nečekaně hezká.

„Buďte pozdraven, pane Remusi Johne Lupine,“ uklonila se mírně skřítka. Harrymu se zdálo, že se přitom trošku začervenala.

„Pro tebe už dávno jen Remus, Nastaran,“ usmál se na ni Lupin. „Pozdrav i tobě. Tohle je můj přítel Harry Potter,“ představil rozpačitého Harryho, který naprosto nechápal, že tu domácí skřítkové mohou vítat návštěvy, mezi dveřmi se necítil příliš dobře a obřadné vítání ho přivádělo do rozpaků.

„Buďte pozdraven, Harry Pottere,“ uklonila se skřítka Nastaran i jemu a pak se znovu obrátila na Lupina. „Pán vás i vašeho přítele očekává, nicméně právě se vám nemůže věnovat a byl by velmi poctěn, kdybyste na něj chvilku počkali v zahradě.“ Nenápadným gestem, na skřítku nečekaně elegantním, je vyzvala ke vstupu, a jakmile za nimi zavřela dveře, provedla je domem do vnitřní zahrady.

Jestliže dům okázale zařízený v pestrém orientálním stylu Harryho uchvátil, neboť by ho nikdy dřív nenapadlo, že takhle může vypadat obydlí čaroděje, zahrada mu přímo vyrazila dech. Paprsky zapadajícího slunce prosvítaly listím několika krásných stromů a jemně se zrcadlily na hladinách vodních nádržek. Podél kamenných chodníčků bujně kvetly rostliny, které by Nevilla Longbottoma jistě dokázaly dostat do extáze, a to všechno provázela vůně tak omamná, že Harry na okamžik úplně zapomněl na účel jejich návštěvy.

Vzpomněl si až ve chvíli, kdy je skřítka dovedla do malebného pavilonu z bílého kamene, usadila je do hory barevných brokátových polštářů, kouzlem jim na nízké stolky naservírovala podnosy s oroseným čerstvým ovocem, různé zákusky a kávu a zmizela. Sotva se Harry trochu vzpamatoval, řekl: „Představoval jsem si, že to tu bude trochu víc…“

„Temné?“ napověděl mu pobavený Lupin a rozepnul si několik horních knoflíků od košile, protože ani stín pavilonu nedokázal dostatečně zahnat horko.

„Ano,“ přikývnul Harry. „Vždycky jsem si myslel, že spiritismus –“

„Spiritismus?!“ zahřímal hluboký, pobouřený mužský hlas. Zároveň se u vstupu do pavilonu objevil jeho majitel. Šlo o čaroděje vskutku impozantního vzhledu: bílý hábit přepásaný zlatou šerpou zdůrazňoval široká ramena vysoké postavy, husté, černé, jen mírně prokvetlé vlasy podtrhovaly výrazné rysy jeho tváře, vykrojené rty a mužnou bradu mu rámoval úzký proužek vousů, přičemž důstojným kontrastem k zářivě bílým zubům byl jeho černý uhrančivý pohled, který dominoval celému obličeji. „Jak můžeš delikátní umění nekromancie zaměňovat s něčím tak pokleslým, jako je spiritismus? Absurdní! Nehorázné!“ zaduněl. „Tvá pověst tě předchází, Harry Pottere, ale začínám mít podezření, že značně přehání.“

Zatímco Harry na něj šokovaně zíral neschopen slova, rozesmátý Lupin křepce vyskočil z podušek, aby se se starým kamarádem přivítal. „Sephtisi! Netrap mého přítele a omluv jeho neznalost,“ objal se s ním srdečně.

K Harryho překvapení se Septhisova tvář radostně rozzářila a do uhrančivých očí hustě orámovaných černými řasami se spolu s upřímným dojetím vloudila i čirá poťouchlost. „Copak? Ještě pořád se v Bradavicích nekromancie neučí? Jak zpozdilé! Ovšem co čekat od místa, kde učebnice píše vlkodlak?“

„Rozhodně víc než od místa, kde –“ spustil se smíchem Remus, ale Sephtis prosebně přitiskl ukazovák na rty a kratičkým pohledem naznačil směr k Harrymu, tak nedopověděl.

Vykolejený Harry i přesto pochopil, že ty dva kromě starého přátelství spojuje i něco víc, že i Sephtis má nějaké své temné tajemství. V tu chvíli ještě netušil, že právě tenhle okamžik mu už brzy změní život.

Oba si k němu sedli, Sephtis se rukou s prsty potetovanými magickými symboly natáhl pro hrozen vína, zuby si z něj utrhl jednu z velkých šťavnatých kuliček a řekl: „Už nikdy před žádným skutečným nekromantem nemluv o spiritismu, Harry. Nebo o okultismu, to vyjde nastejno. Je to podobně nepatřičné, jako bys čaroděje srovnával s mudlou, který tahá králíky z klobouku. Nebo jako bys srovnával Brumbála s Voldemortem.“

„Vy znáte…?“ nepochopil Harry.

Sephtis Soroush protočil oči, pak je zavřel a krátce zavrtěl hlavou, jako bych chtěl Harryho otázku vytřást z paměti. „Jak se vůbec můžeš takhle ptát?“ zeptal se pohoršeně a bylo zřejmé, že nyní svoje pohoršení nijak nepředstírá. „Profesor Albus – Percival – Wulfric – Brian – Brumbál přemohl Gellerta Grindelwalda, pokud to snad nevíš,“ řekl s uctivým důrazem na každé z ředitelových jmen. „A Voldemort si s Grindelwaldem v ničem nezadá. Nikdy bych nevěřil, že Harry Potter, ten pověstný Harry Potter, patří k omezeným tupcům, kteří si myslí, že svět končí za hranicí Londýna! Zlo se roztahuje všude, Harry. A rychleji, než by si kdo myslel. Jenže to si tam u vás nejspíš uvědomuje málokdo.“ Odložil hrozen a zachmuřeně se podíval na Lupina. Potom zalovil mezi poduškami a hodil Harrymu k nohám noviny s překvapivým názvem پیامبر روزانه , kde hned na první straně lomila rukama plačící žena, na fotografii až příliš podobné těm, které se občas dostaly do Nočního věštce. „Náš Denní věštec,“ ušklíbnul se trpce. „A pokud tě zajímá nápis na zdi za tím mrtvým, tak je tam napsáno: Mudlovský šmejd.“

„To jsem nevěděl,“ přiznal Harry a cítil se bídně.*

„Ach, ano,“ zalkal Sephtis. V očích se mu mokře zalesklo. „Ti, kteří vědí, končí v Temži.“

Dřív než se Harry stačil zeptat a bezpochyby se vystavit další výtce za elementární neznalost, Lupin vysvětlil: „Jonathan Hyde nás se Sephtisem kdysi seznámil.“

Nekromant si důstojně setřel z tváře slzu, pohlédl k nebi a oznámil: „Pustíme se do toho, je čas.“

Zavedl je do domu, v obývacím pokoji shrnul na stěně jeden z přenádherných ručně tkaných koberců, konkrétně ten s motivem fénixů na rozkvetlých stromech, čímž odhalil utajená malá dvířka, jimiž pak Lupin a Harry prošli. „Nastaran!“ zvolal Sephtis, než vstoupil za nimi. Skřítka se objevila snad ještě dřív, než jeho hlas dozněl. „Postarej se o to, aby nás nikdo nerušil.“

Prostorná místnost, v níž se ocitli, konečně prozrazovala, že tu žije čaroděj. Asi nejvíc Harrymu připomínala kabinet proferora Kratiknota, tedy za předpokladu, že by občas nakupoval v Obrtlé u Borgina & Burkese a kromě výuky magických formulí sem tam suploval lektvary. Podél stěn stály různé skříně, regály a stoly s čarodějnou výbavou, ve volném prostoru uprostřed místnosti byla podlaha pokreslená magickými znaky a symboly a všude se vznášela nezvyklá těžká vůně bylin.

Sephtis je gestem usadil na nízké měkké taburety poblíž dvířek, nato mlčky začal s přípravou k evokaci zemřelého. Nakreslil na zem několik dalších magických symbolů, další vytvořil sypáním světlého krystalického prášku, kolem rozestavil různé magické artefakty a kameny, a pečlivě zapálil několik svic. Doprostřed toho všeho postavil zvláštní ozdobnou misku, do níž předtím obřadně nasypal směs bylin.

Po celou dobu oněch příprav si Harry netroufal promluvit. Lupin mlčel také. 

Sephtis nečekaně zvedl ruku s prsty roztaženými daleko od sebe a svým hlubokým zvučným hlasem přísně rozkázal: „Grimoár!“

Harry uslyšel zvuk podobný těžkému výdechu. Zvuk vycházel od těžké truhlice, kterou mazlivě objímal děsivý seschlý mužíček. Zdálo se, že je to jen nějaká obzvlášť ošklivá, zašlá kovová soška, ale mužíček náhle s nenávistným šklebem zvedl hlavu z víka a neochotně uvolnil své sevření. Truhlice se s ostrým zaskřípáním otevřela a vyletěla z ní velká kniha, která se zastavila se před Sephtisem, rychle přetočila několik listů a zůstala viset ve vzduchu. Sephtis nesmlouvavým gestem ukázal na Harryho. „Mysli na toho, kvůli komu jsi přišel!“ poručil. Nato namířil rukou na misku s bylinami. Slabě se zablesklo, byliny žhavě zazářily a začaly doutnat, a on začal polohlasem předčítat z grimoáru.

Harry netrpělivě očekával, co se začne dít, ale nedělo se nic. Horko a těžká vůně čím dál hustějšího dýmu ho pomalu začaly uspávat a nekromantovo melodické, ale monotónní přeříkávání zaklínadel tomu jen napomáhalo. Bylo velmi příjemné, když ho slabě ovanul závan chladnějšího vzduchu. Zatoužil po tom, aby se to stalo ještě jednou. Přání se mu splnilo. A pak zas a znovu. Harry slastně zavřel oči. Najednou ho zarazil nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje. Rychle oči otevřel a ke svému údivu zjistil, že Lupin se Sephtisem zmizeli a on je v místnosti sám v přítomnosti neznámého starce… který se vznáší kousek nad zemí, přesně nad miskou s bylinami, jako by se zhmotnil z dýmu.

Chtěl zavolat Lupina, ale nešlo to. Jeho ústa se odmítala otevřít, jeho hlasivky nechtěly vydat jediný zvuk. Nemohl dokonce pohnout ani rukou, aby nechal do dlaně vklouznout hůlku. Vyděsil se a panika mu bolestivě sevřela hrdlo.

„Kdo jsi?“ zeptal se ho stařec v bílém rouchu.

„Harry Potter,“ odpověděl Harry. S úžasem si uvědomil, že ani jeden z nich nepohnul rty a mluví spolu jen v myšlenkách. Nečekaně ho to uklidnilo, a sotva se strach rozpustil, nahradila ho vzrůstající zvědavost. „A kdo jste vy?“

„Buď pozdraven, Harry Pottere. Jsem Mehtab. Mehtab ben Brefew,“ odpověděl stařec a rozhlédl se kolem. „Podle těch věšteckých symbolů soudím, že jsem mrtvý. Vkusně provedeno.“

„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl Harry rozpačitě. „Odpusťte, nechci se vás dotknout, ale… doufal jsem, že budu mít možnost mluvit s někým jiným.“

„Chápu,“ usmál se stařec. „Nemusíš se omlouvat. Neznám pravý smysl našeho setkání, ale věř, že vše má svůj důvod. Pověz mi, Harry, co tě trápí? Co sem přivedlo tebe?“

„Jeden muž, Pettigrew, říká se mu Červíček a umí se proměňovat v krysu, zapříčinil smrt mých rodičů tím, že je udal jejich vrahovi, a potom v jejich domě něco vzal. Jenže nevím, co to bylo a je nesmírně důležité to zjistit, protože na tom závisí životy mnoha lidí. Doufal jsem, že se ho na to budu moct zeptat.“

„Velmi smutné,“ potřásl vousem stařec. „Zcela to vysvětluje tvou naléhavou potřebu s tím člověkem hovořit, ovšem… bohužel nikoho takového neznám. Ačkoli na svých cestách jsem poznal jednoho nečestného kupce, který se uměl proměnit ve fretku. Sežral ho tygr.“

„Hm,“ řekl s povzdechem Harry. Potom ho napadlo se zeptat: „Vy jste taky čaroděj?“

„Řekněme, že magie mi není úplně cizí,“ přiznal s tajemným úsměvem Mehtab. „Ovšem nikdy jsem nedosáhl kvalit svého učitele. To byl skutečně velký mág. Mocný, sečtělý a hlavně velmi moudrý. V každé situaci našel poučení a myslím, že vím přesně, co by ti teď řekl. Tuším, že by to byly tři věci.“

„Povíte mi jaké?“

Mehtab je začal vypočítávat na prstech. „V první řadě by ti připomněl, že všechno souvisí se vším. Potom by ti vysvětlil, že často nedostaneme to, co chceme, nýbrž to, co potřebujeme. A nakonec… nakonec by se tě zeptal, zda jsi si jistý, že ten muž, kterého jsi tu čekal, je skutečně mrtvý. Protože jestli ne, pak není divu, že musíš vzít zavděk někým jiným.“

„No… vlastně…“ Harry se v duchu začal smát. „Vlastně to s jistotou nevím. Tedy myslel jsem si to, ale… nemám pro to žádný důkaz. Prý ho zasáhla kletba, jenže tam bylo dost kouře a plameny a tak…“

„Vidíš?“ brouknul pobaveně Mehtab. „Říkal jsem ti to, můj učitel byl velmi moudrý muž.“ Při jeho posledních slovech znovu začal pofukovat svěží vánek, vál čím dál silněji, rozevlával starci jeho roucho, všechno začalo být rozostřené a otáčelo se jako dým…

„Nastaran! Přines studený obklad a trochu čerstvé ovocné šťávy.“

„Harry! Harry!! Jsi v pořádku?! Otevři oči!“

Hlasy přicházely zdálky, ale postupně se přibližovaly. Zamžoural na dvě ustarané mužské tváře nad sebou, vzápětí do dvou nažloutlých pumlíčů před sebou, a hned nato vyvalil oči leknutím, protože taburet, na němž zhrouceně seděl, zničehonic zmizel, ale než Harry úplně dopadl na zem, taburet kouzlem nahradily podušky, načež mu o čelo plesknul mokrý ručník.

O velkou sklenici studeného džusu později už se cítil být naprosto v pořádku a překotně vyprávěl o svém zážitku. Ke svému překvapení se dozvěděl, že místnost po celou dobu nikdo neopustil. Remus starce vůbec nespatřil a Septhis jej sice viděl, ale nemohl s ním mluvit. Ovšem podle něj to přesně tak bylo správně.

„Takže jsem tu krysu nedostal,“ rozladěně kroutil hlavou Lupin. „Teď skutečně nevím, jestli mám mít radost nebo zlost.“

„Jen by mě zajímalo, proč jsem se setkal právě s tímhle příjemným dědou,“ přemýšlel nahlas Harry.

„Všechno má svůj důvod,“ poznamenal Sephtis netuše, že téměř přesně opakuje starcova slova. „Řekl ti svoje jméno?“

„Jo,“ přikývnul Harry a zaváhal, protože si nemohl přesně vzpomenout. „Jmenoval se… Mechtab? Mechtab Bebef… Benbref…“

„Mehtab ben Brefew?“ vykřikl Sephtis.

„Ano, to je ono,“ přitakal Harry vylekaný Sephtisovou reakcí.

„Šťastlivče,“ vydechl Sephtis závistivě. Vyčítavě se podíval na Lupina, pak v dramatickém gestu zvedl ruce s prsty sevřenými do špetek, prudce prsty rozevřel a zvolal: „No je tohle nějaká spravedlnost? On se setká s velkým Mehtabem, ani o něm nic neví a říká mu děda! Děda!“ Hned se zase obrátil na Harryho a s rozhněvaně přivřenýma očima zasyčel: „No jen řekni, řekni, příteli, jak by se ti líbilo, kdybych podobně jako ty promarnil rozhovor kupříkladu s Merlinem a nazýval ho příjemným dědou? Aha?!“ Nato začal hrozit nebesům a klít ve svém rodném jazyce.

„Omlouvám se,“ pípnul Harry. Sice se zastyděl, ale nijak zvlášť se tím nerozrušoval, protože už chápal, že hlučnost a velká gesta patří k Sephtisově naturelu, stejně jako specifický smysl pro humor, v čemž ho ještě ujistil Lupinův spiklenecký pohled, který mu navíc napověděl, že ani Lupin o Mehtabovi nic neví.

Jak rychle se nekromant dokázal rozohnit, tak rychle se dokázal i zklidnit, takže za krátkou chvilku už s nimi seděl v poduškách, v dobrém rozmaru zobal ovoce a pochvaloval si výsledek evokace. „Psal jsem ti, že je dnes výjimečná konstelace hvězd,“ připomínal Lupinovi. „Musím přiznat, že vzácnějšího hosta jsem tu měl jen jednou jedinkrát. Samotného Ashrafa Akhtara! Mistra Farahavárova řádu a Strážce tajemství! Jenže – Kéž bych si raději všechny vousy vyškubal! – také nehovořil se mnou. No není to pech? Tehdy se mě to ovšem skutečně dotklo, protože se v naší rodině po generace traduje, že jsme pokrevně spříznění, ale kdo ví? Bah! To je život.“

„Strážce tajemství?“ zbystřil Harry.

„Chm! To nesmíš brát tak vážně,“ mávnul nad tím rukou Sephtis a očividně ho nijak nevzrušovalo, že si tím dost zásadně protiřečí. „Každý významnější čaroděj v průběhu času někdy střežil nějaké tajemství. A když ne, tak si to vymyslel, aby byl zajímavější. Nediv se, je to dobrá reklama. I když… u Ashrafa Akhtara bych tomu i věřil. On byl – alespoň podle pověstí – ve své době něco jako profesor Brumbál. Bojoval se zlem, chránil slabé, ten možná doopravdy hlídal něco, co za tu námahu stálo. Podle otce mého otce to byl buď džin, nebo nějaký uvězněný démon. Ale tohle se vypráví o kdekom. Vždyť zrovna právě o Mehtabovi se říká úplně to samé. Také o Javedovi, Sarmadovi, Pouriovi… A to ti jmenuju jenom ty naše!“

„Jasně, chápu,“ řekl Harry zklamaně. Ne snad, že by si od Sephtisova vyprávění něco sliboval, ale euforie z evokace pomalu vyprchala a začalo mu docházet, že se vlastně nehnuli z místa. Dolehla na něj absurdita toho, že si řadu dní zoufale přál, aby byl Pettigrew naživu a teď se jeho přání – bohužel – splnilo.

Přestože se vedla řeč o něčem jiném, zdálo se, že oba jeho společníci myslí na totéž, protože si vyměnili pohledy a Remus řekl: „Nebuď zarmoucený, Harry. Tu krysu najdeme. A můžeš se spolehnout, že udělám maximum pro to, aby nám Červíček řekl všechno, co ví.“

„Tak to můžeme zkusit znovu,“ navrhnul nejistě Harry. „Snad by nám mohl poradit Brumbál, nebo Sirius, nebo… Nebo moji rodiče! Vždyť byli u toho! Kdo jiný by to věděl lépe než oni?“ Začal se usmívat, celý jen hořel nadějí a v duchu si nadával, že ho to nenapadlo dřív.

Sephtis však jeho nadšení zchladil. „Je mi líto, Harry. Profesor Brumbál už ti jistě řekl všechno, co věděl a mohl. Vzhledem k okolnostem smrti tvého kmotra si vůbec nejsem jistý výsledkem, ostatně to už jsem Remusovi psal. A od rodičů by ses s vysokou pravděpodobností také nic nedozvěděl, protože jestli správně chápu, seběhlo se to tenkrát dost rychle a v tu chvíli měli jiné starosti než pozorovat zloděje. Věř, že vlastní smrt a strach o dítě zaměstná víc než dost. No a konečně – jsem nekromant, ne automat na čínské sušenky štěstí. Tenhle druh magie je mimořádně vyčerpávající a já teď nemám dost sil ani na to, abych ti přikouzlil oslí uši.“

„Nekromancie skrývá velká rizika,“ doplnil Lupin. „Je nezbytné k ní přistupovat nanejvýš opatrně a zodpovědně. Ne každý ‚návštěvník‘ je vítaným hostem.“

„Navíc mám hrozný hlad,“ přiznal Sephtis. Trochu se naklonil k zaraženému Harrymu a dodal: „Nevýhodou téhle profese je nutnost se před evokací přiměřeně postit. Příliš plný žaludek brání soustředění.“ Doprovodil svá slova výmluvným obličejem a zavolal: „Nastaran!“

Krátce nato už všichni seděli v zahradním pavilonu nad hromadou nezvyklých jídel servírovaných skřítkou, a rozmlouvali spolu tak dlouho, že nebe nad střechami domů v poklidu ztmavlo do krásné modrofialové a zazářilo do noci zlatými hvězdami.

Přestože se docela bavil Sephtisovým vyprávěním a společným vzpomínáním přátel, po zbytek večera Harry zápolil s dotírajícím hořkým pocitem marnosti. Nejenže se nic nedozvěděl o hledaném viteálu, ale kvůli Pettigrewovi propásl i jedinečnou a dost možná i jedinou příležitost hovořit se svými milovanými. Ale těsně před tím, než vybaven košíkem s různými dobrotami a ovocem natáhnul ruku k nalomené, modře světélkující plácačce na mouchy, se na zlomek okamžiku překvapeně zarazil, protože mu najednou došlo, že si odsud odváží mnohem víc, něco, s čím vůbec nepočítal. Díval se na dva staré přátele, jak se loučí vřelým objetím, a konečně v plné šíři pochopil, co Tonksová mínila tím, když mu před nedávnem říkala, že se dívá stejně jako Lupin. Tehdy si myslel, že Nymfadora neví, o čem mluví. Nyní se jí za to v duchu omluvil. Koneckonců jak velký je rozdíl mezi vlkodlakem, kusem ohavné hadí duše a třeba tím, co skrýval Sephtis, ať už to bylo cokoli? Copak to z někoho z nich dělá špatného člověka?

Trochu ho zaskočilo, že se s ním Sephtis rozloučil stejně srdečně, jako s Lupinem, ale bylo mu to nečekaně milé a nijak se tomu nebránil. Vždyť k tomu neměl důvod, byl přece jedním z nich.

A tak v okamžiku, kdy ucítil nepříjemné trhnutí za pupíkem, už věděl, že právě získal něco mimořádného: smíření sama se sebou.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Pravdou je, že Harrymu v tu chvíli bleskla hlavou sémantická otázka, jestli zdejší mudlové náhodou nečtou Denního Proroka, ale v danou chvíli to byla otázka natolik nepatřičná, že se v jeho mysli udržela sotva zlomek vteřiny a zmizela, aniž ji nahlas položil nebo si ji zapamatoval.



5 x komentář to “77. Sephtis Soroush – posel mrtvých”


  1. ElzaNo Gravatar — Červenec 30, 2013 @ 10:12

    Hm, jsi na čtenáře náročná - četla jsem to s otevřeným translatorem, abych se neztratila. *;-)
    Harry se tedy uklidnil, ale děj se opět o kousek více zašmodrchal. Magnas, Magnas, ty nás budeš mít na svědomí!
    *:-D

    2 překlepy:
    na fotografii až příliš podobné těm, které se občas dostali - dostaly
    (sákryš, teď ten druhý nemůžu najít - bylo tam nějaké slovo 2x)

  2. MagnasNo Gravatar — Červenec 30, 2013 @ 20:29

    2 Elza: Popravdě mě nenapadlo, že by to někdo luštil :c)) Doufám, že tě výsledek nezklamal.
    Překlep je opravený a ještě jeden nádavkem k tomu (historie s dlouhým í). Ten druhý překlep jsem nenašla.

  3. ajottNo Gravatar — Červenec 31, 2013 @ 22:40

    inak, baby, ked citate tie pridane vy si aj pamatate co sa dialo postupne ozivujete alebo ste rovno zacali citat od zaciatku?

  4. ElzaNo Gravatar — Srpen 2, 2013 @ 19:36

    to ajott: se čtením jednoduše pokračuju a trapně vzpomínám… :roll: Ráda bych si to přečetla od začátku, ale to bych si to musela vytisknout a vzít s sebou někam na jinou planetu.

  5. FilipNo Gravatar — Září 12, 2013 @ 19:29

    Naprosto dokonalé, konečně se opět začalo psát, i když jsem to tu dlouho nekontroloval. Tak jsem to přečetl celé od začátku a těším se na další.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: