svicka
Červenec 2013, Magnas


S

pocitem, že mu snad praskne hlava, se Harry toulal zasněženým nočním lesem a nedokázal myslet na nic jiného, než na to, že madam Rosewoodová možná odhalila jeho tajemství. Na cestu mu víc než dostatečně svítil velký bledý měsíc, který si pranic nedělal z toho, že už začal ztrácet na souměrnosti, a svou existencí se snažil Harrymu připomenout, že vesmír je větší než svět, který vidí kolem sebe.

 Harry uvězněný ve vlastních myšlenkách to nevnímal. Poznala to? Nepoznala? Hloupost, hádal se sám se sebou. Těžko by se dotýkala někoho, o kom by věděla, že má v sobě kus Voldemortovy duše. Ale co když ano? Ginny by to udělala, o tom skoro nepochyboval, ale ostatní? Byl by pro ně zrůda na úrovni Voldemortova baziliška.

Zastavil se a sedl si na zasněžený padlý kmen.

Ale kdo ví? Možná to o něm přátelé dávno tuší. Jen o tom nemluví, aby si to nemuseli přiznat, protože je to příliš nepříjemná představa. Možná je prostě jednodušší o tom nepřemýšlet, protože – jako to říkával mistr Bubble – nikdo neví, co bude zítra.

Vzhlédl k nočnímu hvězdnému nebi, zadíval se do dálek vesmíru a jeho strach mu náhle připadal malý a nepodstatný. Přitom cítil, že on i jeho strach jsou nedílnou součástí něčeho velkého, mnohem většího, než si dovede představit. A najednou si vůbec nepřipadal ztracený.

Byl by si tu chvíli dlouze užíval, jenže ho nečekaně přepadl nepříjemný pocit, že něco není v pořádku, a hned na to i jistota.

„Řek bych, že bys měl zvednout zadek z toho studenýho,“ ozvalo se kousek před ním.

„Zrovna vy v tom vašem tričku tak máte co říkat,“ namítnul rozladěně Harry, teprve pak se tím směrem beze spěchu podíval.

Průzračný malý stavitel nad jeho slovy s pokrčením ramen vesele mávl doutníkem, jehož stříbřitá špička v noční tmě nakrátko zdokumentovala svou trajektorii světlou šmouhou. „Co se ti nezdá na mým triku?“ zvolal pobaveně. „To ty na mě vzpomínáš právě takhle. Každopádně já na rozdíl od tebe rýmu nedostanu, víme? A hlavně – ty teď máš být někde úplně jinde.“

„Jo, já vím, právě mi to došlo,“ přiznal Harry sklesle. „Jenže tak moc jsem myslel na to, co mám udělat, na viteály a na všechno, co je důležité…“

„Zkrátka jsi myslel jen na sebe a na přítele jsi zapomněl,“ shrnul to vlídně Arnie Bubble. „A to přesto –“ dodal a na důraz zvedl prsty s doutníkem, „– že právě přátelé důležití jsou.“

„Vážně jsem si myslel, že mě posílá do Prasinek,“ hájil se Harry, ale byla to jen chabá obrana.

Mistr Bubble zvedl obočí, provokativně se na něj kouknul mírně přivřenýma očima, potom slabě popotáhnul nosem, trochu natočil hlavu ke straně a pravil: „Řek bych, že by ses v tom všem měl přestat tak rejpat. Stejně to ničemu nepomůže. Jen ti to bere čas, tíží hlavu a zaměstnává to tvoji pozornost, takže ti pak snadno můžou uniknout jak maličkosti, tak to podstatné. No třeba ty tvoje hodinky –“

„Já vím,“ přerušil ho Harry. „Vypadly mi z kapsy, jak jsem po čtyřech lezl zpod stromu tu první noc, když jsme s Lupinem přišli do Godrikova dolu.“

„Jo, jenže si kvůli tomu udělal z vašeho úkrytu málem kůlničku na dříví a pak ti trvalo skoro čtyři dny, než ses uklidnil natolik, aby sis to sesumíroval,“ připomněl Arnie a přitom gestikuloval stejně živě, jako v dobách, kdy ještě skutečně živý byl. „Čtyři dny!“ zopakoval pro jistotu ještě jednou a zamával mu před očima odpovídajícím počtem prstů.

Harry si povzdechl a provinile sklopil hlavu.

„No vidíš, to je přesně to, o čem mluvím!“ řekl mistr Bubble a tentokrát prsty třímající nezbytný doutník mířily přímo na Harryho. „Teď si to budeš vyčítat a budeš přesvědčovat sám sebe, jak jsi mizerný přítel, místo aby ses zved a upaloval k Muriel.“

Harry, čím dál skleslejší a ohnutější, jak se mu ramena s každou Arnieho větou o kousek svěšovala, se na něj zahanbeně podíval.

Malý stavitel nespokojeně zamlaskal.

Harry se váhavě narovnal.

„Hmmm,“ brouknul uznale Arnie a zadíval se na něj stejně zamyšleně a zasněně, jako když si za života představoval, co by se dalo vytvořit a postavit. Už jen zbývalo, aby začal ve vzduchu kreslit rukama, že tuhle a támhle vidí, co by se na Harrym dalo vylepšit. Patrně to chtěl i udělat, protože našpulil rty, zvedl volnou ruku a o krok couvl, aby měl na tu osobní zkázu komplexnější výhled.

Harry se narovnal pořádně, rukou si uhrábl vlasy, srovnal si límec pláště a nesměle se na mistra Bubble usmál.

„Lepší,“ uculil se stavitel. „Takhle tam můžeš jít. Ale moc dlouho se nezdržuj. Zbývá už jen pár hodin, a kdyby se náhodou něco semlelo, i ten nejšikovnější čaroděj je bez hůlky a bez kalhot přinejmenším v nevýhodě, v horším případě v háji.“

Nato zvedl hlavu a rozhlédl se po nočním nebi. „Krása, viď?“ vzdychl spokojeně.

A pozvolna se vytratil.

 

Kolem půl jedné ráno už Harry stál u dveří svéhlavého obydlí pratety Muriel, kontroloval, jestli nemá moc špinavé boty a nakřivo zapnuté knoflíky, a čekal, kdo mu přijde na smluvený signál otevřít. Snad díky nervozitě z toho, že za nedlouho možná uvidí Ginny, si zprvu vůbec neuvědomil, že ho přikryl velký temný stín. Došlo mu to až v okamžiku, kdy za zády uslyšel tiché chrčivé vydechnutí.

Strnul.

Cítil, že se nepřítel chystá k útoku a pochopil, že si neznámý chce boj vychutnat, jinak by byl zaútočil hned už z větší vzdálenosti. Stiskl v prstech hůlku a v duchu začal počítat do tří. Věděl, že kouzlo musí stihnout vyslat přesně v otočce. Jenže v okamžiku, kdy se užuž začal rozmachovat, ucítil na rameni dopad něčí velké tvrdé ruky.

Znovu strnul, a aniž by pohnul hlavou, tím směrem zašilhal.

Rychle se otočil. „Co tady děláš?“ zvolal vyčítavým polohlasem, když zazíral do velkých očí mazlivého hipogryfa, který se o něj otíral zobanem. „Mohl jsem ti ublížit,“ dodal káravě a ohlédl se za zvukem slabého vrznutí.

„On by se jen tak nedal,“ řekl ve dveřích pobaveně Tony, přitom si dopínal teplý svrchník. „Ahoj, Harry. Jdeme se zrovna trochu proběhnout. Přidáš se k nám?“ zeptal se nadšeně. Když uviděl Harryho zmatený rozpačitý výraz, dodal: „Kromě Muriel tu teď stejně nikdo není.“ 

„Kde jsou všichni?“ lekl se Harry.

„Na roznášce a v tiskárně,“ uklidnil ho Tony. „Ginny šla tentokrát s nimi, protože slečna Sageová a pan Barrington potřebovali ošetřit. Dora tu sice chtěla zůstat a počkat na tebe, ale nakonec šla také, protože i když je roznesená teprve sotva polovina novin, kvůli dnešním událostem musí vyjít i mimořádné vydání. Chtěl jsem jít místo ní, jenže je zapotřebí obstarat Klofana, a přestože je moc hodný, kdyby se poplašil, v jejím stavu by jí mohl nerad ublížit.“

Harrymu to připadalo jako zlovůle osudu. Zrovna když našel odvahu se s přáteli setkat, tak tu nejsou. „Jasně,“ řekl a poodstoupil, aby mohl Tony zavřít dveře zvenčí. „Nevadí mu ty pasti tady?“ ohlédl se na Klofana rozjařeného faktem, že je venku.

„Ne. Netuším jak, ale přesně ví, kde jsou.“

Několik metrů šli v rozpačitém tichu.

„Normální lidi venčí psa,“ poznamenal Harry, aby dal ohleduplnému Tonymu najevo, že je připraven si povídat.

„Nikdy jsem nebyl normální,“ zazubil se Tony. „Alespoň podle mého strýce ne. Ovšem ty mi nemáš co vyčítat. Většina normálních lidí si v lese nehraje na honěnou s hejnem akromantulí.“

Harry se zasmál. „Ron je hrozná drbna. Ty pavouky mi nejspíš nikdy neodpustí.“ Začal se cítit lépe a Klofan to nejspíš vycítil, protože začal poskakovat a poletovat kolem jako rozdováděné mládě. „Říkal jsi slečna Sageová? Myslel jsem, že ti dva jsou manželé. Mimochodem vůbec mě na té poště nenapadlo, že by vás mohli znát. Až když ta čarodějka zmínila léčitelku Ginny, začal jsem to tušit.“

„Dioxinus Stopečka alias DaSh a Roberta Sageová vulgo BeeSting,“ doplnil Tony Harrymu informace. „Na představování tam asi nebyl čas. A manželé nejsou. Dokonce spolu ani nechodí. Přestože by měli.“

„Proč?“ zaujalo to Harryho.

Tony se sehnul, aby zabavil dotírajícího hipogryfa sněhovou koulí. „Proč spolu nechodí, nebo proč by měli? I když… je to jedno, vzhledem k tomu, že na obě otázky existuje stejná odpověď. Protože snad všichni kromě nich samotných vědí, že jsou jeden do druhého už dlouho zamilovaní.“

„Tak proč si to neřeknou?“

„A proč ty to neříkáš Ginny?“ odpověděl Tony na otázku otázkou. Vypustil ji lehkým konverzačním tónem, přesto měla hrot výčitky. „Zkrátka někdy jsou i prosté věci… komplikované.“

Harry zrudnul. „Jo,“ zamumlal a sklopil hlavu. Po pár krocích řekl tiše: „Kdyby nebylo mě, nikdy by ji neunesli.“

„Kdyby nebylo tebe, už by byla dávno mrtvá,“ řekl přísně Tony. Nedbal toho, že se Harry chystal oponovat a hned pokračoval: „Chápu, že máš o nás všechny strach. A že se bojíš toho vlivu, který na tebe Voldemort má,“ ukázal si k čelu. „Jenže měl bys konečně pochopit, že nejen ty, ale každý, koho ten muž pokládá za nežádoucího, je nebezpečím pro své blízké. Bezpochyby ti patří čestné první místo, ovšem rozhodně nejsi jediný, koho se chce zbavit. Skoro na všechny z nás je vypsaná odměna. Tedy s výjimkou mě a Ginny, protože nás pokládá za mrtvé, a kromě madam Muriel, kterou patrně pokládá za neškodnou a možná o její existenci ani neví, což se mimochodem paní Prewettové značně dotklo.“

Harry zůstal stát s pootevřenými ústy. Po připravených námitkách mu v mysli zůstal jen průvan, a tak jen pomalu pokýval hlavou. Nato roztržitě poplácal po peří Klofana, který do něj hravě šťouchnul zobanem, a dal se opět do kroku. Po chvilce nejistě zabručel: „Začínáš argumentovat jako Hermiona.“

„Ron to občas tvrdí také,“ připustil se smíchem Tony. Vytáhl z kapsy celofánový kornout s něčím, co vypadalo jako velké marcipánové bonbóny, tichounkým písknutím přivolal Klofana a jedno z těch podivných cukrátek mu hodil. Hipogryf po něm chňapnul s nečekanou dychtivostí. „Miluje to,“ otočil se Tony na Harryho. „Podle pana Tonkse prášek snáší lépe než kouzlo, protože to mu vždycky na chvilku zježí peří na krku, ale podle mě mu jen chutná marcipán.“ Než to dopověděl, hipogryf zprůsvitněl, a tak ho poplácal přes téměř neviditelnou šíji na znamení, že se konečně může pořádně proletět.

„A co Krátura? Nedělá problémy?“ zajímalo Harryho.

Tony zavrtěl hlavou. „Občas se chová trochu podivně, ale většinu času o něm člověk ani neví.“

„Podivně?“

„Třeba zrovna před chvílí, když všichni odcházeli. Načapal jsem ho u Ginnyina léčitelského kufříku. Domníval jsem se, že si tam chce něco vzít, ale jak se ukázalo, bylo to přesně naopak. Chraplal, že malá čarodějka bude potřebovat levandulovou mast, protože jejího otce zranil zrádce Silnička.“

„Pan Weasley je zraněný?“ vylekal se Harry.

„Nijak vážně, říkal Fred, a George to potvrdil,“ uklidnil ho Tony. „Jenže o tom, kdo to Arturovi udělal, na rozdíl od toho mrňouse nejen nemluvili, ale ani nevědě –“

Konec jeho věty zanikl ve varovném výkřiku, který se snesl z nebe.

Harry bleskurychle tasil hůlku, Tony byl pomalejší snad jen o setinu vteřiny. Rozhlíželi se kolem sebe, ostřili zrak do měsícem ozářené noci, vzájemně si kryli záda, ale nic, co by mohlo představovat nebezpečí, nikde nezaznamenali. To, co Klofan ohlásil, Harry spatřil až na poslední chvíli a Tony tak tak stačil natáhnout ruce, aby zachytil bezvládnou sovu.

„To je Flyer!“ vyjekl.

Harry sovu dvojčat nepoznal a nebylo divu – byla potřísněná krví, jedno křídlo měla nepřirozeně zkroucené a jen málokteré pírko bylo na svém místě. Vzápětí doplachtilo do sněhu malé psaní, které vyčerpaný Flyer dokázal donést až nad dům, ale déle už ho nezvládl udržet.

Harry se pro dopis sehnul a setřel z něj rudé kapky, které částečně překrývaly velmi ozdobně napsané iniciály R.J.L.

 

Když se o necelou hodinu později vrátil do Godrikova dolu obtěžkán taškou s oblečením, hůlkou a dopisem, houni pod pecí našel prázdnou. Odložil Lupinovy věci na kuchyňský stůl, a šel se podívat dozadu do chodby, odkud se ozývalo slabé klapání nedovřených dveří rozechvívaných průvanem. Vyhlédl jimi na zahradu. Pod jedním ze vzdálených stromů spatřil měsícem osvětlenou psí siluetu. Diskrétně dveře zavřel a šel se přichystat ke spánku.

Probudilo ho cinkání nádobí a úchvatná vůně Mollyiny sváteční pečeně. Pomyslel si, jak nádherný je to sen a zavrtal se hlouběji do vyhřátého spacáku.

„Dobré poledne, Harry,“ ozvalo se vesele zespodu od kamen. „Víš s dokonalou přesností, kdy je nejlepší se probrat.“ Lupin poletoval po kuchyni, na kamnech přihříval hrnec se šťouchanými brambory se zelím, v peci hřál voňavou pečeni, na stůl připravoval talíře, a ve tváři ještě strhané nedávnou přeměnou mu zářil široký úsměv. „Tak šup šup, musíme se najíst, čeká nás dlouhý den a ještě delší cesta.“

„Cesta?“ zamžoural rozespalý Harry ze zápecí. „Jaká cesta? A kde se tu vzalo to jídlo?“

„Zatímco ty jsi sladce spal, byl jsem políbit svou ženu, zjistil jsem spoustu dobrých zpráv a Molly mi dala na cestu tyhle báječné dobroty, ze kterých ovšem vůbec nic mít nebudeš, pokud okamžitě neslezeš,“ zamával Lupin na Harryho dvěma láhvemi ležáku a začal nandávat. „I když podle toho, co jsem slyšel, se vůbec nedivím, že tě ta včerejší návštěva Prasinek tak zmohla.“

Nad opulentní hostinou se Remus podělil o novinky. Harry očekával, že mu za tu poštovní eskapádu vynadá, ale žádné kázání se kupodivu nekonalo. „Všichni budou dříve nebo později v pořádku, nejhůř dopadl ten poštmistr. Ještě se neprobral, ale Ginny doufá, že se z toho vykřeše,“ vyprávěl Lupin, zatímco hltavě jedl.

„Co Muriel?“ vzpomněl si Harry a v jídle Remusovi zdatně sekundoval. „Tony říkal, že jí psí společnost už nevadí. Prý na to přišla sama.“

Lupin se rozzářil. „Dívala se na mě sice s podobným zalíbením, jako na něco, co její kocour právě vyhrabal z odpadků, ale vzala mě na milost. Podstatné je, že jí nijak nepřekáží Dora ani naše dítě. Jen říkala, že jestli se narodí vlkodlak, nebude si smět hrát s Frankensteinem, přičemž na závěr ještě dodala, ať nepočítám s tím, že mě bude venčit.“

Harry se rozesmál, ale hned na to zesmutněl.

„Myslíš na Siriuse?“ zeptal se Lupin, jako by mu četl myšlenky.

Harry přikývl, protože mu hlavou skutečně právě proplula představa černého a šedého psa, jak společně dovádějí na zahradě.

„Myslím, že mám něco, co ti možná zvedne náladu,“ pravil Lupin tajuplně a položil mezi talíře noční dopis. Na okamžik se pokochal Harryho zvědavým výrazem a pak se spokojeně pustil do vysvětlení. „Už před úplňkem jsem poslal dopis jednomu starému příteli a přesně toho zanedlouho půjdeme navštívit. Máme neuvěřitelné štěstí, protože právě dnes bude pro podobné účely ta nejideálnější konstelace hvězd. Alespoň to Sephtis píše a já mu věřím, protože je ve svém oboru skutečným mistrem.“

„V jakém oboru?“

Remus se rozpačitě podrbal v zátylku. „Sephtis je… nekromant,“ řekl a viditelně si byl vědom toho, že to Harryho může zaskočit. „Ovšem vynikající!“

„Nekromant?“ nevěřil Harry vlastním uším. „Ale nekromancie je přece černá magie?!“

„Tohle před Sephtisem rozhodně neříkej,“ upozornil ho důrazně Lupin. „Poslední, kdo to udělal, mu pak skoro čtvrt roku sloužil jako židle.“

„Nejsem si jistý, jestli mám chuť jít navštívit někoho, kdo ze svých hostů dělá nábytek,“ podmračil se Harry.

Zatím nemáš chuť!“ zamával Lupin vidličkou, což se mu ihned vymstilo. Ale hned jak posbíral kousky brambor a zelí, sebevědomě dodal: „Ovšem jsem si jistý, že svůj postoj velmi rychle přehodnotíš.“

Harry se pochybovačně ušklíbl.

„Za prvé, už jsem ti kdysi vysvětloval, jak se to černou magií má, a za druhé, tahle forma magické evokace se za ni začala považovat až před pár staletími, a to ještě jen v našich a přilehlých končinách. V jiných koutech světa je nekromancie uctívanou čarodějnou disciplínou.“

S poslední větou v Harrym vzklíčilo podezření. „Jak daleko za ním máme cestovat?“ zeptal se nedůvěřivě.

Lupin s pohledem až nápadně soustředěným na krájení pečeně zabroukal: „Hmm, řekněme, že bys měl začít uvažovat o tom, co bys mohl postrádat, abychom to použili jako přenášedlo. A pokud ovládáš perštinu, můžeš se začít těšit na to, že oprášíš svoje znalosti. Tedy jen když budeš chtít, protože Septhis u nás nějaký čas studoval a dorozumíš se s ním lépe, než s leckterým Londýňanem.“

„Trochu z ruky, řekl bych,“ zamrkal Harry překvapeně. „Pořád mi uniká, proč bych se tam měl začít těšit.“

Lupin se zatvářil tak bolestně, jako kdyby mu někdo šlápl na podebraný palec. „Nekromant, Harry! Nekromant!“ připomněl. „Ale jestli už nemáš chuť si popovídat s jednou mrtvou zrádnou krysou, tak samozřejmě nikam nemusíš.“

Teď pro změnu Harry musel posbírat jídlo, které mu upadlo z příboru.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “76. Dávný přítel”


  1. ElzaNo Gravatar — Červenec 21, 2013 @ 21:11

    Přišla, přečetla, hoří zvědavostí. Jen houšť a větší kapky, zlatíčko!



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: