svicka
Červenec 2013, Magnas


P

oužití koštěte bylo po boji víceméně zbytečné, ale proč se ten kousek neproletět jen tak pro radost? Stará Kometa bez obtíží unesla oba, a tak se už o pouhých pár minut později Harry hladově zakusoval do šunkového sendviče, zatímco madam Rosewoodová nalévala do šálků horký jasmínový čaj a Ruben střídavě děkoval za její záchranu a nadával na adresu zrádného pekaře.

 „Bylo tolik milé opět vidět Hermionu a Weasleyovic kluky,“ rozplývala se dojatě profesorka. „Viděl jsi ten vyhledávač, co sestrojili Frederik s Georgem? Geniální využití magie v praxi! Nikdy – a to učím už zatraceně dlouho – nikdy jsem neměla nadanější studenty.“

 „Jak jste věděla, že ten poštmistr není pan Barrington?“ zajímalo Harryho. Některá jména se s plnou pusou vyslovují dost špatně, tak musel pod bradou rychle chytit drobky.

„Chm!“ odfrkla profesorka a znechuceně zavrtěla hlavou. „S Earlem jsme dávní přátelé a nikdy nevynecháme příležitost se pozdravit. Jenže večer pozdravil jinak než obvykle. Napřed mě napadlo, že mě chce třeba varovat. Choval se opravdu divně. Nebo spíš na něj až příliš normálně. Jenže potom ten zmetek falešná udělal chybu. Stavila jsem se za Earlem, abych mu pověsila jmelí. Dělávala to vždycky nebožka Hetty, protože Earlovi jmelí působí kopřivku. A on si ho ode mě bez zaváhání vzal.“

„Měla jsi mi to říct,“ durdil se pan Rosewood. Ale dlouho se na svou milovanou ženu zlobit nedokázal.

„Jen je mi divné,“ zamyslel se Harry, „že na poštu nikdo nepřiběhl. Já vím, je už dost pozdě a trvalo to jen moment, ale muselo to být slyšet alespoň o dvě ulice dál.“

„Mě by spíš překvapilo, kdyby se tam někdo ukázal,“ zamračila se Babča. „Copak sis nevšiml, jak to teď v Prasinkách vypadá? Spousta domů je prázdných. A ne každý odsud zmizel dobrovolně. Z domku slečny Quickové, co bydlela za Medovým rájem, zbylo jen spáleniště. Ostatně i Ambrosius s manželkou unikli maléru jen tak tak. Zachránila je jen duchapřítomnost Nevilla Longbottoma. Ačkoli… oni o tom ani nevědí.“

„Nerozumím,“ přiznal Harry. Nijak o Nevillovi nepochyboval, ale nechápal souvislost mezi jím a Medovým rájem.

„Je to docela čerstvé, stalo se to zhruba před týdnem,“ začala Babča a dolila si čaj. „Spousta věcí se změnila, to je pravda, ale některé fungují spolehlivě dál.“

„Pořád nerozumím.“

„Šuškanda,“ objasnila profesorka. „Lenka, však víš která, dcera Xenofilia Laskoráda, se dozvěděla od Ufňukané Uršuly, že se na tebe něco chystá. Prý nějaká past v Godrikově dole. Ufňukaná Uršula to snad měla mít od nějakých chlapců ze Zmijozelu. Možná to nevíš, ale občas při svých toulkách potrubím zabloudí i do chlapeckých koupelen.“

Harry se zaculil. O tom náhodou něco věděl.

„Lenka to řekla Nevillovi a ten se rozhodl, že uteče, aby tě varoval. Lenka se ovšem rozhodla utéct s ním. Našli tajnou chodbu v hrbu té staré čarodějnice ze třetího patra. Prý ji dobře znáš. Myslím tu chodbu. Několik studentů jim v útěku pomáhalo, ale… nejspíš právě někdo z nich je udal.“

Radostná euforie z úspěšného boje byla tatam, Harry tvrdě dopadl zpět do chmurné reality. „Proč utíkali? Proč to neřekli třeba vám? Nebo ještě líp – Lionelovi? Ten by si jistě věděl rady,“ namítl rozčíleně, náhle zahlcený směsí vděku vůči přátelům, stesku po škole a zášti vůči neznámému zrádci.

 Babča s povzdechem pokrčila rameny. „Pochop, Harry, v téhle době se nikomu nedá věřit. I ten nejlepší může být pod kletbou Imperius a náš stařík Lionel zrovna po ruce nebyl. Odvolala ho ministerská sova. Nějaké dodatečné papírování kvůli jmenování ředitelem Zmijozelu. Škola je teď věčně plná těch zrádných bystrozorů, takže okamžitě začalo pronásledování. No a Neville, když už bylo zcela jasné, že nemají šanci uniknout, chodbu zbořil. Málem chudák v tom závalu sám zůstal. Nicméně tak Ambrosius unikl zatčení, protože díky Nevillovi nikdo netuší, kam ta chodba vedla.“

Harrymu podrážděně cuknul jeden koutek úst. „Nikdo? Vy to přece víte.“

„No ano,“ připustila madam Rosewoodová. „Mě to řekla Poppy. Věděla to od Minervy.“

„A profesorka McGonagallová?“

„Té to – tedy až když bylo po všem – prý prozradil Skoro bezhlavý Nick.“

„Ale jinak to nikdo netuší,“ zavrčel ironicky Harry. Za jiných okolností by se tomu možná zasmál, ale teď mu nebylo do smíchu, ani co by se za nehet vešlo. „Co s nimi udělali?“ došlo mu najednou v plné hrůze. Že ve škole došlo k nějakému incidentu, to věděl už od chvíle, kdy před pár dny poblíž trosek tajně vyslechl rozhovor Smrtijedů, jenže tehdy ho nenapadlo, že by to mohlo být tak vážné. Zato teď… čerstvá vzpomínka na Mozkomora poblíž školy mu sevřela vnitřnosti. Upíral oči na madam Rosewoodovou a div že nekřičel: „Co s nimi udělali?!?“

Profesorka vzdychla. „Výslech, další výslech, znovu výslech. Snažili se z nich dostat, odkud to vědí, kde tě chtěli hledat a kdo jim pomáhal. Ani Neville, ani Lenka nikoho neprozradili, dokonce ani Uršulu ne. Pravděpodobně z obavy, že ta by pověděla i to, co neví. Čekal je soud a Azkaban.“

„Azkaban?“ Harrymu se zadrhnul hlas a svět kolem něj se rozmazal. Měl pocit, že mu krev přestala téct v žilách a srdce se mu zastavilo. „Proboha, Harry, napij se! Jdi bledý jako stěna,“ říkal mu odněkud z dálky profesorčin hlas. Poslechl.

„… to dopadlo jinak. Od toho nejhoršího je po svém návratu pravděpodobně zachránil právě Lionel. Před Snapem, tím pitomcem Beeferem a celou smečkou bystrozorů pronesl plamennou řeč na téma: ‚Staré čistokrevné rody prodělaly v posledních měsících kruté ztráty a tak by bylo nemoudré plýtvat čistou krví těch dvou, které lze ještě vychovat a naučit úctě k těm správným tradicím…‘ Do toho se tam vmísil Krvavý Baron a prohlásil, že ty dva k tomu navedl. Prý Nevillovi namluvil, že se schováváš na jeho starém hradě. Minerva říkala, že ten nový šéf bystrozorů po baronových slovech málem vyletěl z kůže. Neville to odsouhlasil. Co kdo může udělat duchovi? Snape na Barona vyjel a dožadoval se vysvětlení. Nato měl Baron prohlásit, že jen chtěl, aby Nebelvír a Havraspár přišly o body.“

„Takže je neodvedli do Azkabanu?“

„Ne, jsou – Okamžik,“ omluvila se k Harryho zoufalství Babča, protože si všimla, že Rubenovi, který mezitím usnul v lenošce, spadla hlava na prsa. Zlehoučka k němu mávla hůlkou a kouzlem mu opatrně sundala brýle. Asi ho to zašimralo, protože se trochu probral a zamžoural. „Běž si lehnout, lásko,“ řekla mu něžně.

„Vždycky když usne tady, bolí ho ráno za krkem,“ řekla na vysvětlenou, když jim dal polospící Ruben dobrou noc a odešel.

„Neville a Lenka!“ připomněl netrpělivě Harry.

„No ano, jsou až do odvolání ve školním vězení.“

„Ve školním čem?“

„Když se to takhle vyvinulo, tak Snape rezolutně prohlásil, že je to v jeho kompetenci ředitele Bradavic a provinilce potrestá sám. Zřídil několik cel dole ve sklepeních, někde poblíž kabinetu lektvarů. Má to tam na starosti Filch. Původně tam měli hlídat Mozkomorové, ale ty vykázal. Tak se alespoň motají po pozemcích.“

„To mě překvapuje,“ přiznal Harry popravdě a hořce dodal: „Spíš bych čekal, že ve škole Mozkomory uvítá. Chm. Asi se bál, že by mu kvůli nim studenti nesoustředěním rozbíjeli křivule.“

„Také nevím, co si mám o něm myslet,“ připustila madam Rosewoodová. „Nechce se mi totiž věřit, že by Percy Weasley dokázal zabít Albuse. Mezi námi – je to jen snaživý břídil. Jediný Weasley bez skutečného talentu! A ti bystrozrádci? Pche! Ale Snape, právě Snape prý stál Albusovi za zády, když se to stalo. Vím to od Filiuse. Severus Snape rozhodně není tak neschopný, jak si možná někteří myslí, a Albus ho prý těsně předtím vykázal pryč.“

„To je pravda,“ přikývl Harry sklíčeně a musel se přemáhat, aby se mu neroztřásla brada. Patřilo to ke vzpomínkám, které vídal před očima snad každý den a drtily ho jako skála.

„Minerva pořád tvrdí, že Brumbál jistě dobře věděl, proč Snapeovi věří,“ pokračovala Babča. „Ale já o tom už přesvědčená nejsem. Proslýchá se, že Snape zabil tu milou bystrozorku, co s námi jela Bradavickým expresem. A dokonce – ale také nevím, co je na tom pravdy – prý má na svědomí i Ginny Weasleyovou.“

Harry mlčel. Nechtěl profesorce lhát, ale přiznat, že je Ginny naživu, to také nepovažoval za vhodné. Aby zakryl rozpaky, natáhl se pro další sendvič, ale sotva z něj uždíbnul, protože jídlo bylo to poslední, čeho by teď byl schopen.

„Je to teď ve škole těžké. Spousta vyučujících musela pryč, nahradili je jiní a ani se neptej, co jsou zač. Ten nový na Péči o kouzelné tvory znamení zla na ruce ani nijak zvlášť neschovává. Viděla jsem to na vlastní oči při obědě. Zmizelo i pár studentů. Většinou z mudlovských nebo ze smíšených rodin. To by se za Albuse stát nemohlo!“

„Jo,“ přikývl Harry. „O to líp, že jste tam zůstala vy.“

„Nevím, jestli je to k něčemu dobré. Spíš je to podivné,“ mínila profesorka.

Harry se na ni tázavě podíval.

„Čekala bych, že půjdu jako jedna z prvních. A zatím nic. Dokonce i Ruben má klid a to máme oba s Voldemortem nevyřízené účty. Ovšem co není, může být,“ usmála se trpce. „Ale dost o škole. Konečně mi pověz o sobě. Jestli jsem to správně pochopila, nejsi s Weasleyovými. Co pro tebe můžeme s Rubenem udělat? Že budeme velmi šťastní, když se tu rozhodneš zůstat, ti snad ani říkat nemusím. Je tu krásný prázdný pokoj…“ Profesorce krátce sklouznul pohled ke krbové římse s fotografiemi.

„Mám kde být,“ zarazil ji Harry. „Profesor Brumbál se o to postaral spolu s bratrem, ještě než…“ Bylo příliš těžké o tom mluvit. A bylo úlevné vidět, že to profesorka chápe. „Vlastně… opravdu bych vás rád o něco poprosil. Aberfoth byl jediný, kdo věděl, kde mě hledat –“

„Byl?“ zarazilo madam Rosewoodovou.

„Přišel o paměť. Patrně… patrně si to způsobil sám, pro jistotu, aby mě neprozradil. Teď si myslí, že žije v dobách Gellerta Grindelwalda, bratra pokládá za živého a netuší, kdo jsem. Mám o něj strach. A neumím to kouzlo zvrátit.“

„Zaslechla jsem, že poslední dobou je Abe ještě větší blázen než dřív,“ přiznala Babča. „Teď už chápu proč. Bylo to od něj velmi obětavé. Ale zahrávat si s paměťovými kouzly, to je ošemetná věc, Harry. S tím ti nepomůžu, tomu rozumím jak skřet baletu. Kdybys chtěl, aby ta jeho hospoda přišla sem a začala stepovat, no prosím, to by šlo, ale tohle… to je skutečně nad mé schopnosti a znalosti. Jediné paměťové kouzlo, které jsem kdy použila, bylo Amnesia a stalo se to ještě za dob mých vlastních studií, to když nerudný profesor Senex – učil tehdy lektvary – nečekaně vyhlásil test. Vymazalo mu to tehdy hodinu vzpomínek, bohužel včetně té, že v kabinetu už od rána maceruje dračí dráp v žabí žluči. Nepříjemná nehoda. Můžu se ale zkusit zeptat Poppy, jestli by něco neporadila, a jestli chceš, tak se za Abem občas zastavím.“

„To by bylo skvělé,“ usmál se Harry. O moc víc ani nečekal a hodně se mu Babčinou nabídkou ulevilo. Takhle měl alespoň jistotu, že i kdyby se s ním něco stalo, někdo na Abea dohlédne. Podíval se na hodinky a uvědomil si, že má na Babču ještě jednu prosbu. Z hodinkové skrýše vylovil útržek pergamenu.

„Tohle jsem dostal od profesora Brumbála, ale netuším, co s tím,“ podal ho madam Rosewoodové. „Prý jím pošlu zprávu příteli do nebe.“

Babča na pergamen mírně napřáhla hůlku a zamyslela se.

„Raději buďte opatrná. Když to zkusila Tonksová, málem jsme podpálili Doupě.“

„Buď bez obav,“ zablesklo se Babče šibalsky v očích. „Na rozdíl od bojových nebo paměťových kouzel tohle je moje specializace.“ Odsunula tácek s posledním sendvičem, útržek položila na jeho místo, jemně nad ním zakroužila hůlkou a sotva slyšitelně zamumlala dlouhou formuli.

Napřed se nedělo nic, ale po několikerém netrpělivém Harryho zamrkání začala z pergamenu stoupat teplá nazlátlá záře. Zmateně se podíval na Babču. Zdálo se mu, že ještě na něco čeká. Nemýlil se. Záře se rozšířila, začal se v ní vlnit vzduch a rozrušený Harry začal rozeznávat nejasné obrysy klíče. Klíč byl čím dál jasnější a pozvolna se otáčel. Potom se stejným způsobem objevila i něčí dlaň, přesýpací hodiny a… fénix?

„Co to znamená?“

„Zaheslováno, načasováno a do vlastních rukou,“ vyhodnotila to madam Rosewoodová.

„Ten fénix znamená, že je to pro Brumbála?“ zeptal se Harry. „Stejně to nechápu. Jak… jak můžu poslat zprávu někomu, kdo je mrtvý? Tedy podle všeho mrtvý je… nebo… nebo ne?“

„Je mi to líto, Harry,“ vzdychla profesorka. „Fénix znamená pouze to, že ten lístek jen tak snadno nezničíš.“

Harry se zarazil. „Chápu,“ řekl sklesle. „Už jednou málem shořel a zase se obnovil.“ Potom mu došlo, co se právě dozvěděl. „Říkala jste: načasováno?“

„No jistě. Může to trvat hodiny, měsíce i roky, ale dokud nepřijde ten správný čas…“ madam Rosewoodová rozhodila rukama na znamení, že do té doby s tím nikdo nehne.

To nebyla zpráva, kterou toužil slyšet. „Takže můžu jen čekat a ani není jisté, jestli to patří profesoru Brumbálovi,“ povzdychl si.

Záře pomalu pohasla. Babča trochu přivřela oči a pátravě se na lístek podívala. „Hmm. Možná bych přeci jen mohla ještě něco zkusit.“

Tak podivné kouzlo Harry ještě neviděl. Madam Rosewoodová za tichého přeříkávání složité formule soustředěně kroužila hůlkou v malých kruzích, jako by namotávala neviditelné vlákno, načež jí mírně trhla vzhůru.

Po pergamenu se začaly rozbíhat inkoustové stružky, všelijak se formovaly a postupně se ustálily do písmen typického Brumbálova rukopisu.

 

I když toho hodně vím,

je to ve mně jako v hrobě.

Nikomu to nepovím,

odpusť, Elvie, ani Tobě.

 

Potom, jako na lusknutí prstů, se písmena rychle sjela ke středu pergamenu a zmizela jako v nějaké expresní výlevce. Harry si byl skoro jistý, že přitom slyšel tiché srknutí.

„Excelentní! Vskutku excelentní!“ jásala stará profesorka, ale hned sama sebe zkrotila, protože si koutkem oka všimla, že Harry její nadšení nesdílí. „Mrzí mě to,“ zastyděla se. „Můžu ti o tom říct jen to, že je to skutečně Albusova práce. Snad… kdybych měla víc času, mohla bych zkusit ještě pár fint, ale výsledky ti zaručit nemůžu.“

„To je v pořádku,“ zavrtěl hlavou a povzbudivě se na ni usmál. „I tak moc díky. Ale… byl bych vám opravdu moc vděčný, kdyby se vám podařilo něco udělat pro Abea nebo Nevilla s Lenkou.“ Pečlivě lístek složil a schoval ho zpátky do hodinek. Ruben je opravil natolik dokonale, že vypadaly jako nové a na hlavním ciferníku právě ukazovaly, že se blíží půlnoc. „Budu už muset jít,“ začal se chystat k odchodu.

„Zatraceně,“ ozvalo se mu za zády polohlasně, když se obrátil, aby si z opěradla křesla vzal plášť.

„Co se stalo?“

„Odpust, Harry, úplně mi to vypadlo z hlavy. Mám pro tebe ještě jednu špatnou zprávu. Když Nevilla chytili, měl prý u sebe něco tvého. Údajně fotoalbum. Samozřejmě mu ho zabavili a obávám se, že se s ním můžeš rozloučit.“

„Jasně,“ přikývl nevesele a pomyslel si, jak moc to bylo od Nevilla milé, že se mu snažil přinést fotky rodičů. Ale potom ho napadla jiná věc. „Profesorko… Jak jsme se spolu kdysi bavili o obrazech a kouscích duše…“ Ještě ani nedopověděl a už věděl, že je něco špatně. Zatrnulo mu v šíji. Připadal si jako někdo, kdo udělal krok a právě zjistil, že tam, kde čekal pevnou zem, stoupl do prázdna.

„Vzpomínám si,“ zamračila se na něj rázem strnulá, nepříjemně podobná zvířeti, které přemýšlí, jestli v následující vteřině zvolí útok nebo útěk. Všechno kolem zdánlivě zmrzlo a zastavilo se, přátelské ovzduší útulného pokoje zmizelo vystřídáno napětím.

Harry šokovaný profesorčiným výrazem najednou nevěděl, jak do toho. Naprosto nechápal, co se stalo. „Já… jen jsem… Co kdyby to nebyl obraz nebo nějaká věc, ale třeba zvíře? Nebo člověk?“ vymáčknul se konečně a křečovitou snahou o bezstarostný tón se snažil zlehčit situaci a předstírat, že se ptá jen ze zvědavosti.

„Už tehdy se mi nelíbilo, že se na to ptáš a teď mě to děsí dvojnásob,“ odvětila podrážděně madam Rosewoodová. „Ale ano, asi by to možné bylo,“ blýskla po něm pohledem plným odporu.

Harry měl co dělat, aby nepoznala, že se začal třást.

Dřív, než stihnul promluvit, madam Rosewoodová nasucho polkla, odvrátila pohled a její napjaté držení těla povolilo, jako kdyby někdo zrušil mrazící kouzlo. „Kolik jich ještě je?“ zeptala se smířeně.

Harry pochopil, na co se ptá. Najednou mu došlo, že její nepřátelství byl jen strach a vzdor. Bála se pravdy, protože na ni právě teď neměla sílu. „Nanejvýš dva,“ odpověděl. „Zbývá najít už jen jeden. A zničit je.“

Mlčky pokývala hlavou.

„Nechtěl jsem vás rozrušit,“ řekl omluvně. „Ale je to důležité a neznám nikoho, kdo by o tom věděl víc než vy. Tedy kromě něj, samozřejmě.“

„Chm!“ Mávla rukou. „Vím o tom houby, Harry. Říkala jsem ti to už v létě – tohle je černá magie. Jen díky svému oboru, díky celoživotní fascinaci magií předmětů, vím, že něco jako viteál vůbec existuje.“

„Jenže –“ Harry najednou dostal strach, že to vůbec nedokáže vyslovit a zachvátila ho nutkavá touha pod nějakou smyšlenou záminkou utéct, ale nakonec se ovládl, „– on k vytvoření viteálu použil i zvíře a… je možné, že nezůstal jen u zvířete.“

Nevidomě zírala před sebe a ve tváři se jí mísilo zhnusení se smutkem. Na vrásčité ruce, jíž svírala hůlku, jí zbělely klouby.

„Co myslíte, že se s takovým člověkem stane?“

Profesorka Kouzelných předmětů, vážná jako nikdy dřív, se mu dlouze zadívala do očí. „Opravdu mě děsíš, Harry,“ řekla pak tiše. „Takový člověk by měl velmi těžký život. Jen skutečně silný jedinec by dokázal odolat tak mocnému vlivu zla. A bohužel…“ s nešťastným povzdechem zavrtěla hlavou, „bohužel v tuhle chvíli mě napadá jen jediný způsob, jak takové zlo zničit.“

„Chápu,“ zachraptěl Harry. Její odpověď ho nezaskočila, spíš by ho překvapila jakákoli jiná, ale její pohled se mu propálil až do morku kostí. Přece nebylo možné, aby ho profesorka odhalila!? Vždyť se jen zeptal, nic víc. Zatímco si dopínal knoflíky pláště, madam Rosewoodová také vstala. Harry bezděčně couvl, narazil nohou na hranu křesla a mírně se zapotácel.

„Opatrně!“ zachytila ho za paži. Nato zvedla ruku, ve které měla hůlku.

Jen sebou slabě cuknul. Neměl sílu se vzpouzet. Cítil se najednou hrozně unavený. Prsty mu shrnula vlasy z čela a přitom se letmo dotkla jizvy. Měla v tu chvíli podobně dojatý výraz, jaký viděl u své babičky v krátké chvíli setkání na Ben Nevisu.

„Znala jsem jen jediného čaroděje silného tak, jako ty, Harry,“ řekla přesvědčeně.

Napadlo ho, že to určitě není pravda. Zakroutil hlavou, bez rozloučení mávl hůlkou a zmizel tak rychle, že díky tomu neslyšel poslední Babčina slova.

„Opatruj se. A pamatuj… máš tu svůj pokoj.“

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “75. Magie předmětů”


  1. ElzaNo Gravatar — Červenec 14, 2013 @ 21:37

    Babča nemá chybu.
    /…tomu rozumím jak skřet baletu. Kdybys chtěl, aby ta jeho hospoda přišla sem a začala stepovat…/ *:DDD
    Díky, Magnásku! Sice netuším, jak to rozmotat, ale moc se těším, co s tím provedeš.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: