svicka
Červen 2013, Magnas


K

oště bylo stará Kometa, naštěstí docela zachovalá. Když se Harry, pochopitelně opět neviditelný, vznesl nad zahradu Rosewoodových, na pár okamžiků se cítil šťastný i nešťastný zároveň. Nastavoval tvář ledovému vzduchu, celé jeho tělo se tetelilo radostí z letu a současně mu hruď bolestně sevřela vzpomínka na to, že z Kulového blesku zbyly u Vlčí louky jen třísky. Harry ten nával pocitů rychle zkrotil. Musel se soustředit a otálení nebylo na místě, neboť stále slabě sněžilo a nemohl si dovolit, aby z něj vločky opět udělaly snadný terč. Nicméně se mu tenhle způsob přesunu zdál bezpečnější a hlavně tišší než přemístění.

Nad poštou byl během okamžiku. Už když vzlétl, měl její střechu na dohled. Díky velkému sovinci byla i přes sněžný příkrov dobře rozpoznatelná. Opatrně ji obletěl, aby se ujistil, že ho nečeká nepříjemné překvapení, a potom v tichosti přistál na malém vnitřním dvorku, který dělil úřad od nízkého domku s bytem poštmistra. Po krátkém zaváhání schoval koště pod venkovní schody do sovince, tiše došel k zadním dveřím pošty a přes namrzlé skleněné tabulky nahlédl dovnitř.

Přes pokročilou hodinu měla pošta ještě otevřeno. Na tom nebylo nic neobvyklého, obzvlášť v téhle době, kdy lidé i v pozdním večeru chodili posílat štosy vánočních blahopřání, které by jejich domácí sova roznést nestihla. Podobný problém patrně řešili i čtyři zákazníci, které tam Harry uviděl. Poštmistr zrovna s jedním vtipkoval a všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Až na to, že – Harry se snažil najít si vhodný úhel, aby se mohl lépe podívat – profesorka Rosewoodová nikde nebyla. Byl by se tím znepokojil, ale nestihl to, protože ucítil poklepání na rameno.

Leknutím se prudce nadechl a pomalu se otočil. Prsty ruky pevně svíral kolem hůlky připravené k bleskurychlému kouzlu. Předpokládal sice, že je to madam Rosewoodová, ale stejně tak to mohl být i nepřítel. Skutečnost ho seznámila s třetí možností – nikdo za ním nestál. Překvapeně zaostřil na násadu Komety, na níž přiletěl.

Koště o kousek couvlo.

Udělal k němu krok a opět couvlo. Pochopil a Kometu následoval, přitom se stále obezřetně rozhlížel a nebyl si jistý, co si o tom myslet.

Moc dlouho přemýšlet nestihl, protože sotva ho koště dovedlo do tmy velkého přístěnku na dřevo, ucítil tupé bodnutí do krku.

„Nevím, kdo jsi, panáčku, ale máš smůlu,“ zachraptěl mu do ucha tiše něčí hlas.

„P-profesorko?“

„Harry?!“

Babča ho objala s téměř stejnou vervou, jako to činívala Molly. „U Merlina, Harry, co tady děláš?“

„Pan Rosewood měl o vás starost a tak jsem myslel –“ snažil se odpovědět zmuchlaný v Babčině náruči. Cítil se mizerně. Nebylo správné, aby ho někdo objímal, a tohle byla navíc profesorka. Ale zvládal to lépe, než by sám očekával.

„Jít sem bylo krajně nezodpovědné a nebezpečné,“ odstrčila ho madam Rosewoodová, ale jen proto, aby ho mohla držet za rameno a káravě se podívat do míst, kde tušila oči. „Obzvlášť teď.“

Harry se zviditelnil. „Proč? Zdá se, že je tady klid,“ namítnul, přitom si mnul bolavé místo na krkavici, kde po sobě hrot Babčiny hůlky zanechal malý důlek.

„Kéž by, Harry, kéž by,“ odpověděla profesorka zarmouceně a opatrně se snažila vyhlédnout z přístěnku k zadním dveřím úřadu, přes které i odsud bylo alespoň trochu vidět dovnitř.

„Poštmistr se zdá být také v pořádku,“ namítl nejistě.

„To ano,“ připustila profesorka, aniž spustila pohled ze dveří. „Má to jen jednu drobnou vadu,“ otočila se k Harrymu. „Tohle není Earl Barrington!“

Nedalo se říct, že by ta zpráva Harryho uzemnila. Lidé se ztráceli a umírali a on sám zažil tolik smutného, podivného a nebezpečného, že s něčím podobným možná i podvědomě počítal. Pocítil jen silnou lítost nad poštmistrovým osudem. „Zdá se, že si Voldemort v poslední době oblíbil mnoholičný lektvar,“ ucedil trpce. „A aby ne, když ho Snape tak ochotně zásobuje.“

Profesorka na to nereagovala. „Ti čtyři uvnitř už si vybírají pohlednice přes dvě hodiny,“ šeptla vyhlížejíc opět ke dveřím.

V tu chvíli si Harry vybavil tvář jednoho z mužů a před očima se mu promítla vzpomínka na útěk z Voldemortova hradu. „Smrtijedi, přinejmenším toho u pultu znám,“ řekl s klidem, který by dřív sám u sebe nečekal. „Jaký máte plán? Jestli je pan Barrington mrtvý, tak toho tady už asi moc nezmůžeme. Dostanu vás domů a –“

„Domů?“ vyjekla Babča pobouřeně. „Ani omylem! Tohle je past, Harry. Ti hajzlové se snaží chytit každého, kdo za Earlem přijde a je na naší straně. Dobrá zpráva je, že kromě něj snad zatím nikoho dalšího nedostali. Ta špatná… bohužel,“ kousla se rozladěně do spodního rtu, „že naprosto netuším, jak tomu zabránit.“

„Co nějaké varování?“ napadlo Harryho.

Babča se rozpačitě podrbala hůlkou ve vlasech. „Zatím jsem alespoň zkusila na přední dveře uvalit zastrašovací kouzlo, aby se nikomu, kdo půjde kolem, nechtělo vstoupit. Jenže ten, kdo o to bude opravdu hodně stát, ten stejně vejde.“

„S tím falešným je jich jen pět,“ zamyslel se nahlas, ale profesorka ho nenechala domluvit.

„Blázníš, chlapče?“ zatápala ve tmě pohledem, protože jí Harry na okamžik s tmou splynul. „Učím, jak očarovávat věci, ne kouzelnické souboje.“

„Můžu zkusit přivést někoho na pomoc,“ nabídl váhavě. Znamenalo to, že musí k Muriel. Bezpochyby tím ohrozí své přátele a možná se tam setká s Ginny. Na druhou stranu – boj je nebezpečný i bez něj a profesorčina prosba o pomoc přece byla dostatečným ospravedlněním, nebo ne?

„Někoho z Řádu?“ zeptala se Babča s nadějí v hlase. „To by bylo skvělé! A cestou se stav u Rubena a řekni mu, ať počká doma, že je všechno v pořádku. Nesmí sem jít! Okamžitě by ho dostali. Budu na tebe čekat tady. Doufám.“

S tím Harry počítal – na koštěti k Rosewoodovým a tamodtud se přemístí. Jenže plán už uskutečnit nestačil.

Z pošty se ozvalo tlumené bouchnutí vstupních dveří. Babča rychle natáhla krk, aby zahlédla, kdo vešel. Pozvedla dlaň. „Počkej ještě.“ Popaměti zapátrala v kapse kabátu, vytáhla z ní maličké kukátko, a přiložila si jej k oku.

Také Harry se trochu vyklonil, aby zjistil, co se děje. Bohužel vzdálenost a námraza na ozdobných sklech dveří to dost znesnadňovaly, takže odsud dokázal rozeznat jen to, že příchozí jsou dva, pravděpodobně muž a žena.

Pro Babču to očividně problém nebyl. „Hyperopia,“ broukla skoro neslyšitelně, zároveň ukazovákem poťukala ze strany na kukátko, které se tím víc než dvojnásobně protáhlo. Nato ztuhla. „Je to tady, Harry. Ji sice neznám, ale jeho už jsem s Earlem zahlédla. Vsadím deset ku jedné, že patří k nám,“ zašeptala. Stáhla se zpátky do přístěnku, poklepáním zmenšila svůj kouzelný teleskop, schovala jej zpátky do kapsy a nervózně se zamračila jako ten, kdo právě dělá vážné rozhodnutí.

„Hned jsem zpátky,“ oznámil jí Harry a rozmáchl se hůlkou.

Chytila ho za ruku. „Je pozdě,“ zavrtěla hlavou. Odhodlaně se narovnala, podívala se k zadním dveřím úřadu a pootevřenými ústy prudce vydechla jako hráč před zápasem. „Teď, nebo nikdy.“

Harry krátce zaváhal. „Nelekněte se,“ řekl tiše, rychle se jí dotkl hůlkou a zamumlal formuli maskovacího kouzla. Totéž ihned použil i na sebe, ale maskovací magie ho ještě ani nestihla celého skrýt, když se z pošty ozvala rána a jasný záblesk světla na okamžik osvítil celý dvorek.

„TEĎ!“ zařval a zlomek vteřiny před tím, než jeho kouzlo tříštivě rozrazilo dveře, si stihl pomyslet, že nejspíš právě dělá opravdu pořádnou hloupost.

 

„Už budeme pomalu zavírat,“ řekl poštmistr vlídně vstoupivšímu páru. „Ale v klidu si ještě pošlete, co potřebujete.“

„To je od vás velmi milé,“ odpověděla mu rozesmátá buclatá čarodějka. „Viď, miláčku?“ pohlédla zamilovaně na svého muže, který jí zatím něžně oprašoval z ramen sníh.

„Tak copak pro vás můžu udělat?“ zajímalo poštmistra. Čtyři zákazníky vybírající Vánoční pohlednice to zajímalo také, i když to na sobě nedávali moc znát.

„Nezdržíme vás,“ řekl sympatický tmavovlasý čaroděj a přistoupil k úzkému psacímu pultíku, který se táhl podél jedné ze stěn. V pravidelných rozestupech na něm hřadovaly štůsky pergamenů, obálky a kalamáře s pery. „Chceme poslat jen jeden expres,“ vysvětlil a nápadně nenápadně se podíval na zbylé zákazníky. „Snad už není pozdě.“

„Pozdě?“ podivil se poštmistr. „Hmm. To bude asi hodně důležitá zpráva.“

„To mi povídejte,“ zašveholila vesele čarodějka. „Přímo otázka života a smrti.“

Rozdíl, mezi jejím tónem a obsahem sdělení poštmistra viditelně zaskočil. „Ach tak. Rozumím,“ řekl nejistě, a snad aby zakryl rozpaky, tak na svém pultu, nyní jen částečně krytém otevřeným posuvným okénkem, přerovnal skupinku razítek. Potom se zády opřel o stěnu tvořenou obrovským množstvím přihrádek a šuplíků a kradmo se rozhlédl. „Ale co si budeme povídat, v dnešní době se asi není čemu divit, že ano.“

Konverzace začala čtyři muže zajímat natolik, že přestali předstírat zájem o pohlednice.

„Přesně tak!“ přitakala čarodějka. „V tomhle předvánočním čase nikdy nevíte, co se na vás chystá. I my to zjistili jen pouhou náhodou,“ řekla důležitě polohlasem, pak s úlevou, která vysvětlovala její dobré rozpoložení, ještě dodala: „Naštěstí na nás si ti tupci nevzpomněli.“

„Kdo?“ dychtil vědět poštmistr.

„No příbuzní přece,“ odvětila dotčeně, že to nepochopil. „Bratránkovi nezbývá, než rychle utéct. Tedy pokud nechce trávit svátky s hordou zhýralých čarodějů, kteří se k němu chystají. Vůbec by chudák neměl klid! Nemluvě o tom, jaký hrozný nepořádek po nich vždycky zůstane. Věřte mi, trpěl by díky nim jak zvíře. A to ani nechci domyslet, jak by to vypadalo, kdyby s sebou vzali i strýce. Ten je ze všech nejhorší. Taková nečistokrevná zrůda je to. Řeknu vám, pro něj by bylo i Azkabanu škoda.“

„Ach tak,“ opáčil poštmistr a očividně o věc ztratil zájem.

Ale jen do okamžiku, než manžel té upovídané čarodějky přistoupil k pultu a podal mu napsaný sovogram, který se patrně díky spěchu ani nenamáhal složit. Poštmistr psaní přejel pohledem, potom se na něj zvláštně usmál a významně se podíval na čtyři náhle podivně napjaté zákazníky.

Zaútočili takřka okamžitě.

Roberta Sageová to čekala. Přestože stejně jako madam Rosewoodová nebyla žádný bojovník, stihla jednoho ze Smrtijedů bleskově poslat k zemi, jenže vzápětí ji kletba jiného zasáhla tak zákeřně, že jí z hůlky zbyly jen zkrvavené třísky, přičemž pohled na její ruku by nejednu slabší povahu poslal k zemi i bez kouzel. Dioxinus zatím uskočil před mučivou kletbou, téměř současně jinému útočníkovi zničil ohnivý bič, který okamžitě vyhořel jako zápalná šňůra k dynamitu, a střelhbitě vyčaroval štít, přitom se Robertu snažil krýt i vlastním tělem. „Utečte! Rychle!“ zakřičel zoufale na poštmistra. Jeho výkřik zanikl v třeskotu skla.

 

Exploze odhodila Smrtijedy jako kuželky, jen dva se stihli něčeho zachytit a neupadnout.

„Obdormio!“

Harry využil momentu překvapení, a aniž by si to jakkoli vyčítal, jednoho z nich zasáhl speciálním omračovacím kouzlem do zad. Protivník se složil jako loutka, jíž někdo přestřihl provázky. Kdyby na to měl Harry čas, byl by v duchu ocenil Brumbálovy čarodějné knihy a Lupinovu výuku, ale místo toho musel okamžitě vyčarovat štít, protože útočník sražený výbuchem vyslal kletbu směrem na neviditelnou madam Rosewoodovou, které pod nohama zaskřípaly střepy. Rotující světlo vytrysknuvší z hůlky však prozradilo jeho polohu, čehož se okamžitě snažil využít Smrtijed u stojánku s pohlednicemi. Harry se ujistil, že je Babča mimo ohrožení a na poslední chvíli jeho kletbu odrazil.

„Earle!!!“ křičel Dioxinus.

Poštmistr se chopil hůlky a k Diově šoku zamířil na něj.

V tu chvíli Babča využila toho, co uměla nejlépe. Ze stěny za poštmistrem vyletěly šuplíky, srazily ho na pult, nato v řinkotu skla z odsunutého poštovního okénka některé zasáhly i Smrtijedy a roztříštily se o protější stěnu. „Accretio!“ zajistil Harry, aby se falešný poštmistr, i kdyby se snad probral, od pultu už neodlepil.

„Earle…?“ hlesnul šokovaný Dio a nejspíš ani nevnímal, že se vzduchem snáší déšť hořících pergamenů.

Nebýt neviditelného přítele, byl by ho ten okamžik nepozornosti bezpochyby stál život. „Everte stativ!“ Harryho kouzlo útočníkem smýklo a praštilo jím o přední stranu pultu a o zem. Jenže mezitím se další Smrtijed, ten, kterého jako prvního dostala Roberta, dostatečně vzpamatoval a záští celý běsný se chystal vmést smrtící kletbu do míst, kde tušil protivníka.

„Pozor!“ křikla madam Rosewoodová a Harry tak tak uhnul před brky, které vyletěly z kalamářů, přičemž kalamáře je jeden po druhém následovaly. Voldemortův služebník udělal chybu, že místo aby použil odpuzující kouzlo, instinktivně si rukama zakryl tvář. Bolestně zavyl, jak se do něj brky zabodaly, a šel k zemi, protože Harry na nic nečekal, bez váhání ho složil kouzlem spoutání a nádavkem ho nechal zkamenět.

Zbýval poslední protivník, který se ještě dokázal udržet na nohou. Ten, jehož si Harry vybavil jako jednoho z pronásledovatelů při útěku z Voldemortova hradu. Ačkoli teď si příliš podobný nebyl – tvář měl rozseknutou po náletu šuplat a kapal z něj inkoust. Zdálo se, že vztek mu zatemnil mysl, neboť bez ohledu na neviditelné protivníky se zaměřil na Dia s Robertou. S nenávistným šklebem si vytrhnul z ramene jeden ze zbloudilých brků, ukročil tak, aby měl pult za zády, hranou boty kopl do bezvládného Smrtijeda na zemi v naději, že ho probere, a pak zaútočil.

Dioxinus Stopečka to čekal. Paprsky jejich kouzel se střetly. Ne na dlouho. Harry neměl jediný důvod se na to nečinně dívat.

Boj skončil. Harry se rozhlédl po zkáze kolem a napadlo ho, co všechno se dá stihnout zničit za necelou minutu.

„Jste v pořádku, Bertičko?“ zeptal se Dio ustaraně.

„V naprostém,“ ujistila ho s chlácholivým úsměvem Roberta. „Jen budu muset pár dní používat samozapisovací brk. Ginny to jistě spraví raz dva.“

Harry si pomyslel, že je to hloupost. Robertina ruka vypadala hodně špatně. Pak mu došlo, co právě slyšel a zkoprněl. Ginny? Která? Ginny Weasleová? Chtěl se zeptat, ale ovládl se a místo toho vyhrknul: „Máte se kde schovat?“

„No… ano,“ zaraženě přikývl Dio směrem, odkud hlas vyšel. „Nevím, kdo jste, ale jsem vám velmi vděčný za záchranu. Alespoň za naši. Bohužel… přišli jsme pozdě.“

„Dio?“ zaťukala mu na předloktí Roberta a ukázala na pult, na němž ležel poštmistr. Jenže víc než Earla Barringtona už připomínal místního pekaře.

„Pozdě,“ zopakoval nepřítomně zaskočený Stopečka.

Harryho napadlo, že by se měli všichni rychle vytratit, jinak bude skutečně pozdě, protože i když boj trval sotva moment, ten hluk nejspíš vzburcoval polovinu Prasinek a posily Smrtijedů tu mohou být každým okamžikem.

„Ještě jednou díky… vám všem?“ řekla Roberta, která se s poštmistrovou proměnou stihla srovnat rychleji a jako praktická žena už si rychle, nicméně s relativním klidem balila poraněnou ruku do šály. „Asi bychom měli zmizet dřív, než se tihle proberou,“ dodala a vzápětí nadskočila leknutím, protože za roztříštěným zadním vchodem se ozvala série prásknutí.

Harry v bleskurychlé otočce uskočil stranou a nevěřícně zazíral na pětici nově příchozích.

 

 „Tak tohle bych uklízet nechtěl,“ poznamenal George a vytáhl z kapsy podivný strojek, který připomínal něco mezi lotroskopem a malou ruletou.

„Zase jsme přišli o všechnu legraci,“ ušklíbl se s předstíraným smutkem Fred. „Čau, Dio.“

„Jste v pořádku, Roberto?“ zeptala se Hermiona, zatímco Ron ušlapával několik hořících pergamenů a Tonksová znaleckým okem bývalé bystrozorky prohlížela Smrtijedy.

„Díky, zlatíčko, jsme v pohodě,“ zaculila se Roberta. „Naštěstí nás zachr –“

„Stop!“ vykřikl náhle George. Podle toho, jak vážně se tvářil, bylo zřejmé, že mimořádně nejde o žádný žert. Rozhlížel se kolem sebe a přitom kontroloval strojek na své dlani. „Tři tady chybí!“

„Nejspíš naši neviditelní zachránci,“ objasnil Stopečka.

Harry si pomyslel, že podivný strojek, patrně nový vynález dvojčat, ještě potřebuje vychytat mouchy, a konečně ze sebe sňal maskovací kouzlo. Vzápětí zalapal po dechu, protože vykulená Hermiona radostně vykřikla a zmuchlala ho v objetí podobně jako v přístěnku madam Rosewoodová. V Harryho úsměvu probleskla panika. Rychle se Hermioně vyvlékl a doufal, že to nebylo moc nápadné. I ostatní měli stejně velkou radost jako ona, ale naštěstí ji projevovali méně dusivým způsobem. V duchu jim za to poděkoval.

„Harry Potter!“ vydechla užasle Roberta.

„Jo,“ připustil rozpačitě Harry a zalitoval, že je viditelný, neboť mu to vehnalo červeň do pobledlých tváří.

„Mě nech tak, Harry,“ ozvalo se z kouta hlasem madam Rosewoodové, když zvedl hůlku, aby sňal maskovací kouzlo i z ní. „Nebylo by šťastné, kdyby se někdo z těch hadích slouhů probral a poznal mě.“

„Profe –“ vyjekl nadšeně Ron. Víc nestihl, protože mu Hermiona zacpala pusu.

Tonksová si stoupla na špičky ve snaze dohlédnout na zem za poštmistrův pult. „Kdo je ten třetí? Remus je tu s tebou?“ zeptala se s nadějí a zároveň i úzkostí v hlase.

„Nikdo další už tu není,“ zavrtěl hlavou Harry. „Remus je v bezpečí. Čeká… u mě.“

„Když říkáme, že tu ještě někdo je, kamaráde, tak je,“ nedal se Fred.

„Weasleovský lumpohledač – objeví i nechtěné!“ doplnil George. A hned s pomocí té podivné věcičky začali hledat, načež strojek je odvedl za pult a pak do dveří vedoucích do veřejnosti neznámých útrob pošty.

„Temný přízrak?“ nadhodil Ron.

Harry pokrčil rameny.

Dioxinus Stopečka, který zatím Robertě kolem krku rychle uvázal svůj šátek, aby jí mohl dát zraněnou ruku do závěsu, se na něj vděčně obrátil. „Tak to by mě nenapadlo, že nás tu z kaše bude tahat Chytač. Jak jste nás tu vůbec našli?“

„Já ne,“ řekl Harry popravdě. „To prof – eh – madam –“ podíval se rozpačitě do kouta.

„ERínie,“ ozvalo se odtud.

„ERínie?!“ vyjekla nadšeně Roberta. „To vy Earlovi nosíte všechny ty zprávy ze školy! Mimochodem vaše články jsou skutečně skvělé.“

Odpovědí bylo něco mezi stydlivým souhlasem, díkem a zakašláním.

„No a nám to řekl taťka, když jsme si přišli pro další noviny,“ objasnil nesoustředěně Ron, který torzem zadního vchodu hlídal dvorek a nebe.

„Artur si o vás dělal starost,“ dodala Hermiona. Ta už pro změnu hlídkovala u předních dveří a sledovala setmělou ulici.

„Zkrátka se mu zdálo, že jste pryč moc dlouho,“ uzavřela to Tonksová.

„Nějaký čas jsme tu brouzdali kolem a čekali jsme, až uvnitř nikdo nebude,“ připustil Dio. „Bylo to zvláštní. Jako kdyby nás něco varovalo, že sem nemáme chodit. Ale nebylo zbytí.“

Harry se krátce ohlédl do kouta, odkud se před okamžikem ozýval hlas madam Rosewoodové, a na ruce svěšené u boku nenápadně zvedl uznalý palec.

Od země se ozvalo zasténání. Jeden ze Smrtijedů měl zřejmě v úmyslu se probrat. Tonksová ho ledabylým mávnutím hůlkou přiměla změnit názor.

Harry k němu kývl hlavou. „Co s nimi?“

„Muriel sice říkala něco o nevyužité hladomorně,“ ušklíbla se Tonksová, „ale Pošuk míval pro podobné situace také dobré řešení.“ Nato zamířila hůlku na Smrtijedovy boty. „Portus Patroklos,“ pronesla suše. Boty se modře rozzářily a – zmizely i se svým majitelem. „Pozdravuj chiméry a mantichory, šmejde. Jestli si poradíš bez hůlky a umíš dobře plavat, tak sis zasloužil přežít,“* utrousila a postupně zamířila i na boty zbylých Smrtijedů. Stejně si poradila i s falešným poštmistrem, jehož Harry, aniž se na tom museli domlouvat, pro ten účel nechal odlepit a sklouznout z pultu. Jakmile byli pryč, jedním lehkým mávnutím posbírala jejich hůlky. „Nedostatkové zboží,“ vysvětlila Harrymu. Pravděpodobně chtěla ještě něco dodat, ale v útrobách pošty cosi zarachotilo.

Voilà, jak by řekla naše drahá Fleur,“ vykoukl ze dveří George. „Tohohle bereme s sebou.“ A s Fredem tam odtud vytáhli bezvládné tělo skutečného Earla Barringtona.

„Žije?“ vyhrkla madam Rosewoodová.

„Víc života byste našla i v salátu,“ odtušil Fred, „podali si ho pořádně. Ale ještě dýchá.“

Potom už jen Hermiona smutně řekla: „Pozdravuj Remuse,“ a jeden po druhém s prásknutím zmizeli včetně Dia a Roberty.

Harry vzdychl, dotkl se hůlkou sám sebe a díky maskovacímu kouzlu zmizel též.

„Poletíme?“ ozvalo se z kouta spokojeně.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Pokud by se vám snad Smrtijedů zželelo, můžete je zkusit najít na jednom malém skalnatém ostrůvku v Egejském moři. Ostrov je neobydlený. Tedy pokud nebudeme počítat pár osamělých stádeček koz, magické stvůry a nyní i Smrtijedy. Existuje ovšem vysoká pravděpodobnost, že většina z nich zvýší statistiku počtu místního obyvatelstva pouze dočasně.

 



2 x komentář to “74. Expresní sovogram”


  1. ElzaNo Gravatar — Červenec 8, 2013 @ 16:04

    Ty potvůrko - musela jsem se vrátit o 2 kapitoly zpět, abych se podívala, co jsem to přehlédla… :D Jsi záludná!

  2. PekyNo Gravatar — Červenec 10, 2013 @ 19:46

    Děkuju, že příběh pokračuje. Je to pěkné čtení a krásně zpracovaný web.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: