svicka
Červen 2013, Magnas


S

taré kostely skrývají lecjaká tajemství, která v průběhu věků zpravidla střežila hrstka vyvolených s pomocí různých rafinovaných šifer, důmyslných pastí a nejednou s pomocí magie. Ovšem ne všechna tajemství musí být stará a zaprášená. Jeden londýnský kostel hluboko pod sebou ukrýval tajemství čerstvé jako právě dovařený máslový ležák a natolik speciální, že zasvěcenci kromě využití osvědčených magických metod utajení pro jistotu jméno kostela nikdy nevyslovovali a místo toho říkali: „Ty-víš-kde“.

V navlhlém sklepě s klenutými stropy, kam až donedávna za posledních tři sta let zavítala leda zbloudilá myš, protože i pavouci už dávno opustili své pavučiny mezi podpěrnými trámy, by mezi částečně rozbitými dubovými sudy na víno jen málokdo hledal vydavatelství. Přesněji: vydavatelství, tiskárnu a středisko distribuce v jednom. Přesto právě tady vznikaly den ode dne slavnější noviny, tiskly se letáky a hrstka dobrovolníků se starala o roznášku.

Roberta Sageová, příjemná, ještě relativně mladá korpulentní čarodějka s hustými světlými vlasy vylepšenými fialovým přelivem, který nečekaně dobře ladil s jejím poněkud našponovaným hábitem v barvě stříbrného mechu, seděla u velkého otřískaného ponku a svižně třídila neuspořádané štosy papírů a pergamenů. Když měla hotovo, přitáhla si blíž hrst medových bonbónů a poklepala na ně hůlkou. „Fénix recludo adusum!“ Celofán jednoho z cukrátek se začal tlakem zevnitř rozbalovat, neboť medová včelka se nebezpečně nafoukla, a když byla velká skoro jako camrál, pukla, rozstřelila zbylé bonbóny do stran a proměnila se v další štos papírů. Roberta se otočila přes rameno, až pod ní stará rozklížená židle skřípavě zaúpěla, prstem si nadzdvihla brýle na čtení pojištěné bílou šňůrkou a zvesela houkla: „Dio? Mám pocit, že zítra budeme muset přidat další list.“

Dioxinus Stopečka, štíhlý chlapík středního věku se zeleným celuloidovým kšiltem a tmavým ježkem na hlavě, se na ni uličnicky zazubil.

V mužském v ošoupaných manšestrácích a kostkované flanelce doplněné klotovými rukávy by jen málokdo hledal čaroděje. Přesto čarodějem byl, a ne ledajakým. Ovšem to věděli jen nemnozí a každý o něm většinou hovořil jen jako o potomkovi známého autora odborné literatury Arseniuse Stopečky. Nicméně Dioxinus před třinácti lety zakončil Bradavickou školu s excelentními výsledky coby prefekt zmijozelské koleje (ovšem v rámci spravedlnosti je nutno dodat, že nejednou stál před Brumbálem na koberečku ředitelské pracovny při vyšetřování různých recesí a rebelií), následující léta věnoval dalšímu studiu, výzkumu a cestování, aby po návratu nastoupil na Odbor kouzelnických nehod a katastrof jako vedoucí specialista na nápravu nehod způsobených lektvary. Kromě toho byl velmi dobrým famfrpálovým střelcem, znamenitým hráčem kouzelnického frisbee* a měl nepopiratelné výtvarné nadání.**

„Je tam něco šťavnatého?“ zeptal se a dál hlídal poněkud netypický tiskařský lis sestrojený Fredem a Georgem, což byl sám o sobě dobrý důvod k tomu, aby na něj dával pozor.

„Ó ano, příští číslo bude velmi výživné,“ opáčila s výrazem nadšené škodolibosti Roberta. Nato spustila významně zvednuté obočí, nechala na nos spadnout brýle, sebrala ze stolu část předběžně vytříděné korespondence a začala se jí v ruce probírat.

„Nenapínejte mě, Bertičko, a perte to do mě,“ vybídnul ji se zájmem Dioxinus, v každém oku deset čertů.

„Už jdu na to. Mercurius toho tentokrát přinesl opravdu pořádný balík, a to ještě nemám přebranou nálož ze školy. Mimochodem –“ ukázala na další ze štosů na stole, „– je mezi tím hodně poděkování za tu recepturu na protivlkodlačí lektvar.“

„Škoda, že Artur neřekl dřív,“ podmračil se Dioxinus. „Netušil jsem, co mají za problém. Ačkoli, chm, velmi neochotně uznávám, že lektvar toho slizouna Snapea je mnohem propracovanější než ten, co znám.“

„No, Dio?“ pohoršila se Roberta. „Snad toho zrádce nebudete obdivovat?!“

Stopečka se ušklíbl a pokrčil rameny. „Nemůžu si pomoct, Bertičko, to je otázka profesní cti. Je to sice špinavec, ovšem ve svém oboru skutečně obdivuhodně schopný.“

„Schopný zrádce je určitě,“ zavrčela Roberta a opovržlivě odfrkla, ale pak zavrtěla hlavou a začala se usmívat. „Je to s vámi kříž. I když… vlastně vás chápu.“

„Nic jiného bych od vás ani nečekal,“ komediantsky naznačil úklonu Stopečka. „A teď, pokud nechcete, aby mě zahubila vlastní zvědavost, mi konečně povězte, jak jsme na tom.“

Pobavená Roberta rychle přikývla, olízla si prst a znovu začala zaujatě listovat dokumenty. „Takže… Máme hned několik nových přispěvatelů. Na některé dopisy se nemusí ani dýchat a dají se rovnou použít jako hotové články. A jsou mezi tím vážně pecky. Poslouchejte: ‚Proč musela zemřít skřetí hlídka‘ nebo –“

„Netýká se to té vraždy Jowlyho? Té, co se stala v létě na Ministerstvu.“

„Přesně. Někdo tu píše, jak si Moody vyčítal, že k tomu masakru v cele došlo. Poslechl tenkrát příkaz Martenmuga – kéž se ta sketa smaží v pekle – a odešel z hlídky.“

„To sedí, vím to od Dedaluse. Že by nám to poslal Pastorek?“

„Ne, ne,“ zavrtěla hlavou Roberta, přitom rychle mlčky četla a na pergamenu prstem sledovala řádky. „Je to nějaký Paul Odds. Píše, že byl tenkrát víceméně náhodným svědkem. Natolik ho zastrašili, že nepromluvil, ale teď už je to jedno, protože… ach ne, měl za ženu mudlu, zabili ji a on se skrývá. Odsouzen v nepřítomnosti za šíření paniky.“

„Jak nečekané,“ utrousil sarkasticky Dioxinus. „Co tam máme dál?“ zeptal se a spustil se na kolena ve snaze vsoukat se do té části tiskařského lisu, která vypadala jako velká pokroucená trouba gramofonu. Právě totiž vyplivla několik špatně potištěných papírů poskládaných jako origami, načež začala nebezpečně chrčet.

„Úplatky u komise posuzující čistokrevnost… Útok vlkodlaků na Kolčaví hůrce… Poměry v Bradavicích… Nátlak na kouzelné tvory a vražda v jezeře… všechno to odpovídá našim informacím, jen to poslední budeme muset prověřit. A samozřejmě –“ sklapla Roberta papíry, „– přehršel výzev nezvěstným a vzkazy.“

„Vzkazy? Au!“ odvětil Dio, protože se při vstávání praštil o jednu z mnoha pák lisu. Zatímco si jednou rukou mnul bouli za uchem, druhou přesným elegantním hodem poslal do koše papírovou kouli vytaženou ze stroje. „Asi brzy dojde papír nebo inkoust. Něco pro Harryho?“

„No jistě, spousta vzkazů pro Chytače,“ pravila vesele čarodějka. „Budeme muset zvětšit sloupek. A ještě víc jich tentokrát přišlo pro Albuse Brumbála. Většinou omluvných.“

„Pozdě, ale přece,“ ušklíbl se Dioxinus spokojeně a rychle švihl hůlkou, aby uklidnil lis, který začal hlasitě kdákat jako slepice, neboť mu došel inkoust.

Jenže sotva ztichlo kdákání, ozval se zvuk podobný zacvakání velkého ozubeného kola, potom tiché vrzání a skřípání, nato se jeden z obřích sudů otevřel a dovnitř vpadl zadýchaný Artur Weasley, skráň a rameno od krve.

Dioxinus sklopil hůlku v mžiku připravenou k boji a přiskočil k Arturovi, aby mu pomohl sednout.

„Všech… všechno v pořádku… To nic není,“ funěl Artur. „Čekali na nás v Gortu. Určitě nás udal O´Flaherty, víš který, ten z Poradny pro boj se škůdci. Je tam odtud a asi nás tam včera viděl.“

„Chcete to ošetřit, Arture?“ zavolala Roberta.

„Vážně to nic není,“ mávl rukou pan Weasley a přitiskl si ke skráni ručník, který mu Dioxinus kouzlem přihrál do ruky. „To mě jen seknul kousek omítky, když mě chtěl dostat mladej Silnička. Jak mě to štrejchlo u obočí, tak to jen trochu víc teče. Naštěstí ten uhrovitej mamlas neumí mířit. Ani bych se tu nestavoval, ale přišel jsem o zbytek Věštce.“

„Žádný problém, už máme další várku. Fred s Georgem roznesli první štos v Londýně a rovnou se stavili u Toma, takže máme na dalších pár dní slušnou zásobu inkoustu. Touhle dobou budou v Plymouthu; Gerda z přístavu vzkázala, že má pro nás papír a spoustu dalšího proviantu –“

„Dio?“ ozvalo se od ponku alarmujícím tónem.

„Copak, Bertičko?“ zeptal se Stopečka.

„Probírám tu ty vzkazy a tenhle vás určitě nepotěší,“ zaprorokovala s velmi vážnou tváří Roberta.

Dioxinus přešel k ponku, trochu se sklonil a nahlédl jí přes rameno. „Trefa,“ pravil suše, když si vzkaz přečetl. „Nepotěšil. Ale dalo se to čekat.“

„Co se děje?“ zneklidněl Artur.

„Varování,“ opáčil podmračeně Stopečka. „Mercurius je v maléru. Bystrozrádci prý už tuší, kdo by to mohl být.“ Zamyšleně si promnul bradu. „Bertičko, co byste říkala na malou pauzu a trochu romantiky? Pár kouzel, příjemná večerní procházka, máslový ležák…“

„Jestli to tu pan Weasley pohlídá, aby nám nestála práce, pak nejsem proti,“ spiklenecky mrkla Roberta a s hranou vážností dodala: „Ovšem jedině jako manželé! Jsem krutě staromódní.“

„Jak si přejete, má drahá. Máte to mít,“ pravil lišácky Stopečka a začal si stahovat klotové rukávy.

 

Harry skrytý maskovacím kouzlem se zhmotnil za známou hromadou sněhu u Čajovny madam Pacinkové a tiše zaklel. Přestože tma už by se dávno dala krájet, byl teprve pozdní večer a čajovna měla ještě otevřeno. Naštěstí, snad proto, že slabě sněžilo, tudy právě nikdo neprocházel.

Matně si pamatoval, že Rosewoodovi bydlí jen o uličku dál, ale boty by na to nevsadil. S jistotou si vzpomínal jen na pohádkovou zahrádku ukrytou za dveřmi s hodinami a splachovadlem místo zvonku.

Rozhodl se podnik madam Pacinkové obejít při druhé straně uličky, kde tmu nepatrně rušily jen dvě malé bledé lucerničky. Čerstvý poprašek dopadající na vrstvu ušlapaného sněhu byl naštěstí teprve tak nízký, že přibývající stopy téměř nebylo znát. Jen sotva znatelný obláček páry, který se v pravidelných intervalech objevoval a mizel, mohl prozradit, že tudy někdo prochází.

Vtom se dveře čajovny s jemným zacinkáním otevřely. Harry strnul a zatajil dech. Ze dveří vyšel starší kudrnatý čaroděj spolu s dlouhovlasou čarodějkou, jíž se viditelně dvořil. Cosi jí zaujatě vyprávěl a ona si přitom pobaveně hrála s jedním ze střapců své špičaté zimní čapky. Harry začínal být mírně přidušený. V duchu je zapřísahal, ať co nejrychleji odejdou a užuž se zdálo, že se tak stane, ale čarodějka najednou zaostřila jeho směrem. V panice rychle mávl hůlkou…

… a vzápětí stál na opačné straně Prasinek, kousek za nádražím.

Jakmile se trochu vydýchal, zimomřivě se otřásl. Přitáhl si klopy pláště, přitom trochu sklopil pohled a znovu tiše zaklel. Pochopil, co ho prozradilo. Ulpívající sněhové vločky prozrazovaly jeho obrysy, takže připomínal třpytivého ducha. Snažil se je setřít a smést, ale stále padaly další. Rezignoval a raději se začal rozhlížet kolem.

Když uviděl, jak na obzoru jemně svítí do tmy zčásti už pohaslá světla bradavického hradu, zatrnulo mu u srdce. Vzápětí mu zatrnulo podruhé. Opodál se mihl temný stín. Pocit chladu zesílil.

„Existují pouze dva způsoby, jak mít alespoň nějakou šanci, že si tě Mozkomor hned nevšimne. Buď musíš být naprosto klidný… nebo mrtvý,“ vybavil si Harry starou Lupinovu poučku. Volba byla snadná, provedení už méně. Obzvlášť s vědomím, že jakákoli obrana by jistě v okamžení přivolala celé hejno nepřátel. V žilách mu začala tuhnout krev a nebylo to jen zimou.

Mozkomor se rozhlédl, načež zamířil k jezeru, do míst poblíž úvaziště lodiček. Jenže pak se náhle otočil, mrazivě vydechl a nemilosrdnou rychlostí vyhladovělého predátora vyletěl přímo ke svému cíli.

O zlomek vteřiny později se Harry ocitl ve vánočně vyzdobené zahrádce. Skoro se mu podlomila kolena. Srdce mu v hrudi splašeně tlouklo a znovu lapal po dechu. Dřív, než stihl zapochybovat, jestli je na správném místě a zastydět se za svůj vpád, prosvištěl těsně kolem něj sotva znatelný paprsek kouzla, které se zdálo vyjít z napřaženého prstíku sádrového gnóma.*** Snažil se rychle skrčit, ale dalšímu paprsku, který přilétl odkudsi zpod zasněženého keře, už neunikl.

Z půvabného nevelkého domku, který příroda malebně ozdobila rampouchy a jeho majitelé to vylepšili cesmínou a veselým věncem na dveřích, vyšel starý hodinář s hůlkou v napřažené ruce a nevěřícně zamrkal. Uprostřed zahrádky uviděl průhlednou třpytivou sochu ve tvaru přikrčeného čaroděje. Prsty volné ruky si po stranách úst uhladil majestátný, silně prošedivělý knír, který se mu potom jako proužek vousů táhl podél spodních čelistí a spojoval se s licousy. Krátce se zamyslel, pak přišel blíž. „Tak jen se ukaž, co jsi za ptáčka,“ řekl tiše. Společně se zamumláním patřičné formule se sochy dotkl hůlkou a pozoroval, jak se po zrušení maskovacího kouzla do kusu ledu vrací barva. „U všech ďasů…!“ vydechl pak.

Chvilku nato už Harry seděl u krbu v útulném pokoji provoněném jablky a skořicí, hřál si ruce o horký hrnek s čajem a poněkolikáté se omlouval.

„To je v pořádku, chlapče, dobře jsi udělal,“ chlácholil ho poněkud nesoustředěně pan Rosewood. Na oku měl hodinářskou lupu a byl zabraný do opravy Harryho hodinek. „Sotva bys zlikvidoval jednoho, hned by jich tam byl přinejmenším tucet a bystrozrádci by přiběhli hned v závěsu. Jen mě mrzí to mrazící kouzlo. Ale až se Elvie vrátí z pošty, bude nadšená, že ty její legrácky fungují.“ Nespokojeně se zamračil, koukl se na zvláštní složitý přístroj postavený na jeho pracovním stole a spíš sám pro sebe zabručel: „Chtěla si jen promluvit s poštmistrem. Už tu musí každou chvíli být.“

Harry zmlknul, aby hodináře nerušil, a rozhlédl se kolem. Z jedné z fotografií vystavených na krbové římse na něj s úsměvem zamávala profesorka Rosewoodová ve své asi čtyřicetileté podobě, o malinko starší spokojený Ruben ji přitom objímal kolem ramen. Z rámečku hned vedle se podobně usmíval příjemný mladík. Harrymu došlo, že to byl jistě jejich zesnulý syn. Odvrátil oči a přitom pohledem zabrzdil o hromádku novin na malém stolečku.

„STATEČNÝ BOJOVNÍK MOODY!“ hlásal titulek. Pod ním Pošuk Moody koulel magickým okem na fotografii pořízené v létě u Doupěte před svatebním stanem.

„Můžu?“ zeptal se Harry s neskrývaným zájmem.

„Samozřejmě, chlapče. Cokoli chceš,“ odvětil pan Rosewood. „Mně to ještě chvilku bude trvat.“ Soustředěně se zašklebil, protože právě opravoval prasklou osičku, a pak dodal: „Máš tam zase moc milé vzkazy.“

Harry překvapeně pootevřel pusu, na zlomek okamžiku zaváhal, potom začal noviny rychle prohlížet.

Noční věštec měl jen sice dva listy, ale na rozdíl od Denního věštce psal pravdu. Celá přední stránka se věnovala starému bystrozorovi, popisovala jeho život a hlavně – pravdivě jeho konec. Pod článkem byla podepsaná jakási wolfina. Wolfina?

Začal hledat vzkazy, o nichž se Ruben zmínil.

„První číslo bylo větší, Brumbál se na jednu stránku nevešel,“ zahuhlal pan Rosewood, který měl právě v puse šroubováček, aby měl volnou ruku a mohl si jí upravit lupu na oku. Když si ústa uvolnil, srozumitelněji pokračoval. „Dodneška se neví, kam Brumbál zmizel, ani kdo ho v té skrumáži vlastně zabil. Pokud –“ zvedl důležitě šroubováček, „ – je vůbec mrtvý.“

Harry se smutně pousmál nad tím, že Aberforth měl v mnohém pravdu. A konečně pochopil, proč se na Brumbálově prázdném hrobě začaly objevovat květiny.

Prostředek novin zabíraly články o všem možném. O likvidaci následků útoku na Příčné, o soudech a komisích na ministerstvu, o bystrozrádných hlídkách v Bradavicích, o zmizelých a mrtvých… Vzkazům patřila celá poslední stránka. Jejich prostřednictvím se lidé rozdělení v bojích nebo na útěku před zatčením vzájemně hledali nebo jen ujišťovali své blízké, že jsou v pořádku. Podle malého rámečku s nadpisem ‚Pošlete zprávu‘ bylo možné vzkaz poslat přes někoho, kdo si říkal Mercurius. Harryho napadlo, jestli to není někdo z Fénixova řádu, ale hned to pustil z hlavy, protože mu sklouzl pohled na speciální rubriku, která zabírala část spodní poloviny listu. Jmenovala se: Pro Chytače. Překvapením se mu rozšířily panenky.

Některým zprávám porozuměl, mnohé nepochopil, většinu pisatelů vůbec neznal, ale konečně mu došlo, že v boji proti zlu opravdu není sám. Nad jedním ze vzkazů provinile sevřel rty. Byl stručný: ‚Nezapomeň stále procvičovat ty-víš-co. Mourovatá kočka‘

„Dnešní ještě nejsou. Ale víc mě mrzí, že Elvie už odnesla do školy ty předvčerejší,“ ozval se pan Rosewood, „ty by se ti nejspíš líbily. Psalo se tam o tvém kmotrovi. Věděl jsi, že byl nevinný?“

Zaskočený Harry rozechvěle přikývl.

„Hotovo. Tady to máš,“ poslal mu Ruben vzduchem opravené hodiny a zamračil se. „Vůbec se mi nelíbí, že se Elvie ještě nevrací. Říkala, že se jen zastaví na poště za Earlem.“ Vzdychl a poškrábal se na tváři. „Doufám, že se nedostali do potíží.“

„Do potíží? Na poště?“ nechápal Harry. Ale snad že ho hodinář nakazil svými obavami, v zádech se mu začal usazovat nepříjemný pocit strachu. Při svých návštěvách Prasinek sice zahlédl poštmistra jen párkrát, ovšem když to tak uvážil, byl to přesně ten typ, který by si až příliš snadno dovedl představit s kápí, maskou a znamením zla na předloktí.

„Do potíží,“ přitakal ustaraně pan Rosewood. Pak se směrem k němu trochu naklonil, rozhlédl se, jako by je snad mohl někdo slyšet a tišším hlasem důležitě dodal: „Earl je totiž… Mercurius.“

Kdyby v té chvíli Harryho viděla prateta Muriel, napomenula by ho, ať nezírá a zavře pusu. Po chvilce to udělal i bez napomenutí. „Ten Mercurius?“ ukázal na noviny.

„Přesně ten,“ přikývl starý hodinář. „Samozřejmě to není jeho pravé jméno a jen nevelká část našeho světa má povědomí o tom, že někdo takový vůbec existuje. A není divu, vždyť ještě před pár týdny to nevěděl ani on sám. Tedy mohl to tušit, ale úplně na tu věštbu zapomněl. Kdo by si také pamatoval nesmyslný teatrální proslov bláznivé čarodějky?“

„Věštba?“ vyhrknul překvapený Harry a pocítil k poštmistrovi nával účasti, protože o tom, jak mohou věštby zamotat a ztížit život, věděl své.

„Už je to tak, chlapče. Zápas s temnotou Earlovi už před mnoha lety předpovědělo proroctví,“ řekl pan Rosewood, uhladil si knír a pokračoval: „Ta čarodějka tehdy nocovala v hostinci U prasečí hlavy a během jediného večera prý stihla hospodskému a několika hostům předpovědět brzký a velmi dramatický skon. Earl vyprávěl, že když spatřila jeho, podivně sebou trhla, vztáhla k němu ruku ověšenou spoustou cinkajících náramků, přes směšně velké brýle na něj vytřeštila oči a hlasem znějícím, jako by vycházel ze studny, prý spustila cosi o poslu v okřídlených botách, který poté, co jej třikrát navštíví smrt, začne bojovat proti temnotě a bude slučovat to, co bylo násilím rozděleno.“

„Profesorka Trelawneyová,“ zamumlal Harry sám pro sebe nevěřícně.

„Nemám tušení, ale Elvie říkala, že ji zná,“ pokrčil rameny hodinář. „Každopádně Earl to tenkrát vůbec nebral vážně. Pomyslel si, že dobře ví, proč na ležák chodí raději ke Třem košťatům, vzal si z pultu bandasku s kozím mlékem, a než došel domů, pustil plácání té ženštiny z hlavy. Tehdy začala časomíra Osudu odpočítávat osmnáct let do okamžiku, kdy si tu chvíli vybaví. Jakmile uběhla poslední vteřina a on si vzpomněl, proroctví se naplnilo.“

„Tomu moc nerozumím,“ přiznal Harry. „Prostě si jen vzpomněl a bylo to?“

„Je to jednoduché,“ zachmuřil se pan Rosewood. „O staršího syna přišel loni v bitvě o Azkaban, mladší se před pár měsíci záhadně ztratil mezi pátým a osmým patrem Ministerstva kouzel. Jeho žena, prostořeká Hetty, se ve svém žalu nijak netajila tím, koho ze své ztráty viní a nebála se říct nahlas jeho jméno. Jednoho dne po ní v kuchyni zůstal jen rozbitý talíř, zlomená hůlka, levá bota a rozkutálené brambory. Našel ji na dvorku za popelnicí, ve stavu, že se děsil pomyslet, co všechno musela před smrtí zažít. Tři noci proseděl ve služebním sovinci. Čtvrtou noc se zrodil ten, koho věštba předpověděla.“

Harry přikývl na znamení, že chápe.

Hodinář se krátce zamyšleně odmlčel, potom vzdychl a pokračoval. „Earl věděl, že v přímém boji by neobstál, tak zdatný v magickém zápasu není. Rozhodl se tedy bojovat po svém a pomáhat těm, které zlo postihlo a mnohdy je rozdělilo, a hlavně těm, kteří stejně jako jeho žena chtěli pravdu. Shodou šťastných náhod ještě toho dne dostal příležitost připojit se k někomu, kdo podobný nápad dostal o něco dřív. Ten člověk si říká DaSh a podle Earla je to skvělý chlap. Tedy já osobně ho neznám, ani netuším, jak se jmenuje doopravdy, ale vzhledem k tomu, co ten chlapík dělá, je přinejmenším odvážný jako lev a chytrý jako opice.“

„Všichni si říkají jinak,“ zamyslel se Harry a ani si neuvědomil, že to řekl nahlas. „Takže ta wolfina…“

„To náhodou vím,“ pravil hodinář. „Bývalá bystrozorka Tonksová. Říká si tak, protože má –“

„Za manžela vlkodlaka,“ dopověděl Harry, kterému to došlo také a v duchu už Tonksové za Moodyho poděkoval. Možná je DaSh pan Weasley, nebo Billy, pomyslel si a nechápal, jak je možné, že se o to vůbec nezajímal, když mu přece Hermiona říkala, že pan Weasley s klukama roznáší ilegální noviny.

„Takže se nediv, že si o ženu dělám starost,“ vyrušil ho z úvah pan Rosewood. „Asi jen Earlovi trochu pomáhá s předvánočním úklidem. Teď když je sám, nejspíš to u něj doma vypadá jako v brlohu. Ale stejně…“

Harry už v tom měl jasno. „Myslíte, že byste mi mohl půjčit koště?“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Ještě méně o něm byl známý fakt, že byl předsedou starého tajného spolku Ultra Frisbee Offenders. Obyčejné kouzelnické frisbee (orig.: Sorcerer Frisbee, zkráceně SF) bývalo kdysi velmi populárním sportem a pod záštitou Odboru kouzelných her a sportů mělo i svůj oficiální klub. Ten se však rozpadl poté, co hlasování jeho vedení o maximální povolenou velikost disků skončilo ostrým kouzelnickým soubojem. Odštěpená frakce zastánců neomezování tehdy založila již zmíněný spolek, který záhy přetransformoval ve spolek tajný, neboť přátelské zápasy v tomto ultra sportu občas porušují výnos o utajování čar a kouzel (např. tzv. Nevadský incident).

 

Které však realizoval převážně v oblasti poněkud kontroverzního Field-Artu.

 

Snad za to mohl stres, ale tady Harry projevil nečekanou absenci bystrého úsudku, neboť každý, i mírně zaostalý kouzelník ví, že na zahrádce čaroděje se na sádrovost pidimužíků nikdy nelze spoléhat.



2 x komentář to “73. Mercurius”


  1. ElzaNo Gravatar — Červenec 3, 2013 @ 9:23

    :D :D :D :D Nádhera. Má to úžasnou atmosféru. Sákryš, budu si muset najít čas na pročtení předchozích dílů a znovu poskládat poztrácené kousky.
    Díky, Magnas!

  2. Francis DrakeNo Gravatar — Červenec 15, 2013 @ 8:28

    :lol: Perfektní! Nevím, co mě dostalo víc, jestli narážka na Liama O’Flahertyho nebo popis Stopečky. Dioxinus :lol: Raději nebudu domýšlet, jak by se jmenovali jeho sourozenci (Kyanidus a Strychnina?).
    Ovšem co mě naprosto dostává do kolen, jsou tvoje vysvětlivky. Konečně vím, co původně znamenala zkratka UFO a kdo dělá kruhy v obilí :lol: :lol:



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: