svicka
Červen 2013, Magnas


V

 Prasinkách, tak malebných v předvánočním čase, a přesto tentokrát nezvykle ponurých, s postupujícím odpolednem pomalu houstlo šero, ale na hlavní ulici bylo ještě docela živo. Skupinka starých čarodějů se bavila tím, jak šilhavý pomocník madam Rosmerty zápolí se svéhlavým koštětem ve snaze umést před hostincem sníh, mrňavý výrostek poplašil rachejtlí koně zapřažené v saních zaparkovaných před obchodem s psacími potřebami a ve dveřích hokynářství se ostře hašteřily dvě čarodějky s rozdílným názorem na čerstvost dračích jater.

Profesorka Kouzelných předmětů, manželka hodináře Rosewooda, přešla ulici. „Zdravíčko, Earle, jak to jde?“ zahlaholila na postaršího šlachovitého muže, postávajícího s palci zastrčenými za opasek uniformy před poštovním úřadem. Ostře řezané rysy mu dodávaly přísnost, služební čepice s malými zlatými křidélky vážnost a mírně rozkročený postoj vzezření toho, kdo má vše pod kontrolou.

„Jako vždycky, madam R, jako vždycky,“ opáčil podmračeně. „Sovám tohle počasí nejspíš nesvědčí, některé se vracejí s dost pocuchaným peřím, ale všechny zásilky jsou naštěstí tam, kde mají být.“

„Alespoň že přestalo sněžit,“ došla k němu madam Rosewoodová a z teplého flaušového pláště v barvě velbloudí srsti vytáhla pytlík medových bonbónů. „Včeličku?“

„Ale jo, dám si,“ zašátral poštmistr v sáčku. „Ale nechám si to na pozdějc,“ schoval si pár cukrátek do kapsy a poklepal na ni.

„Jak libo,“ zasmála se profesorka. „Pochutnáte si, jsou úplně čerstvé a obzvlášť povedené.“ Při posledních slovech si s poštmistrem vyměnila zvláštní kratičký pohled. Pak zvážněla. „No nic, musím jít, mám U džina krabici blikačů. Z loňska nám jich moc nezbylo, nejspíš pochcípali v tom letním hicu, a Ruben si bez nich vánoční zahrádku neumí představit.“

„Myslel jsem, že vám je vždycky před adventem nosí šafář,“ podivil se poštmistr.

„Nové časy, nový šafář, nové mravy,“ pokrčila nevesele rameny madam Rosewoodová, rozbalila si jeden bonbón a s medovou včelkou v puse pokračovala v cestě.

Earl Barrington na rozloučenou zvedl dva prsty k čepici, vzhlédl k nebi a dál vyhlížel přílet odpolední pošty. Vždycky to dělal moc rád, ale teď měl pro to ještě jeden dobrý důvod navíc.

 

Ve starém Brumbálově domě tou dobou vládl zmatek a bujelo tak mocné zděšení, že na blížící se Vánoce by si Harry nevzpomněl, ani kdyby mezi dveřmi potkal soba. Právě totiž už poněkolikáté horečnatě prohledával všechny kapsy a panikařil. Také on měl pro to dobré důvody.

„Tak znovu: zrcátko, mapa, dvakrát kapesník… hůlka, samozřejmě a… nic!“ rovnal svou skrovnou výbavu vyskládanou na kuchyňském stole. „Někde tu sakra musí být!“ zoufal si. „Jenže si nevzpomínám, kdy jsem je viděl naposled.“ Neuroticky si prohrábl vlasy, rozhlédl se, pak vylezl na zápecí a vytřepal spacák. V roztrpčení z neúspěchu ho hodil dolů na podlahu, nato slezl a začal v kuchyni otevírat všechny skříňky a šuplíky. „Někde tu určitě jsou!“ zmatkoval čím dál víc a vyhazoval věci ze skříněk na zem, takže to v kuchyni záhy vypadlo jako po útoku zlodějů. „Možná jsem je někam založil, když jsem vařil…!“ prohrabával se zběsile už i odpadky.

V okamžiku, kdy Harry definitivně ztratil nervy a začal vysypávat koření, došla Lupinovi trpělivost a zaštěkal.

„Ty to nechápeš!“ vykřikl Harry. „Musím to najít! Mussssím to najít…mussssím…

Lupin ostře zavrčel, skočil na něj a srazil ho k zemi mezi vší ten nepořádek. Rozsypané koření ho rozkýchalo, ale nepovolil a držel Harryho v šachu tak dlouho, dokud se nepřestal bránit a nevzpamatoval se.

„Zdálo se mi…“ spustil přerývaně Harry, když se mu konečně začal trochu zklidňovat dech, „měl jsem pocit… že jsem…?“

Z Remusova pohledu pochopil, že se mu nic nezdálo. Skutečně promlouval hadím jazykem. Odevzdaně uvolnil svaly a odvrátil se. Ležel na staré kuchyňské podlaze s hlavou mezi hrnci a slupkami od brambor, tiše se nenáviděl a uvědomoval si, že musí vydržet být zcela klidný, protože jakákoli silná emoce by Voldemortovi znovu otevřela jeho mysl. V jizvě mu pulzovala bolest, ale skoro ji nevnímal. Bylo mu pod psa. Doslova.

Remus Lupin, který mu doposud ležel předními tlapami na hrudníku, konečně vstal. Psí váha soustředěná do samotných tlap se Harrymu tvrdě zaryla do žaludku a do žeber. Lupin si pak lehl vedle něj a zůstal tak, jako by byl na stráži u lůžka nemocného přítele.

Harry se ani nehnul. Jen zavřel oči, aby se nemusel podívat do těch Lupinových. Pokoušel se vybavit si, kdy naposledy procvičoval nitrobranu. Už dávno se pro něj stala běžnou součástí života, něčím, co před usnutím dělával naprosto automaticky, ale poslední dobou… Dělo se toho tolik. Většinou buď vůbec nespal, nebo únavou usínal dřív, než dolehl.

„Díky,“ hlesnul po chvíli vyčerpaně. „Už budu v pořádku. Teď… zkusím znovu všechno prohledat. Čert vem hodinky, ale ten lístek uvnitř… I když zatím pořád nevím proč, ani jak ho použít, je moc důležitý.“

Lupin se zvedl a čenichem mu shodil ze stolu hůlku.

„No jistě,“ ušklíbl se Harry hořce. „Jsem idiot.“ Posadil se a mávl hůlkou. „Accio hodinky!“

Napjatě sledoval, odkud je uvidí vyletět. Ale dlouhé vteřiny ubíhaly a nic takového se nestalo.

„Nechápu to,“ řekl a nešťastně vzdychl. Závěr onoho výdechu smutku však přerušilo tříštění skla kuchyňského okna a heknutí způsobené nárazem zlatého, ledem olepeného projektilu do jeho hrudi.

Přestože byl zkušeným famfrpálovým chytačem, bylo to tak nečekané, že jen marně rukama prohrábl vzduch. Odražené hodinky se mu chytit nepodařilo. S kovovým křupnutím skončily na podlaze, kde ještě několikrát poskočily jako žabka na hladině, krátce se sklouzly, aby se nakonec zastavily mezi střepy okenního skla a rozpadly se na dva kousky. Pro kdekoho by to nebyl žádný důvod k radosti, ale Harry se šťastně rozzářil, neboť z puklých hodinek vykoukl záhadný útržek pergamenu, o který se tolik strachoval.

Sebral rozbité hodinky, a zatímco si prohlížel rozsah škod, nesoustředěně opravil okno jedním z mála opravných kouzel, které bez obtíží zvládal. S respektem a podivnou fascinací hleděl na přehršel malých ozubených koleček různorodě se pohybujících v tajuplné světelné hře nenápadných rudých odlesků vrhaných titěrnými ložiskovými drahokamy a sebekriticky usoudil, že pustit se do opravy by nebyl dobrý nápad.

„Možná bych se večer, až půjdu za Abem, mohl zastavit u Rosewoodových,“ řekl, když hodinky i s tajemným lístkem opatrně balil do jednoho z kapesníků. Ohlédl se na Lupina. V jeho psích očích uviděl napětí a nesouhlas.

Radostná úleva z nalezení pergamenu, která ho na chvilku omámila a povznesla, okamžitě zmizela a tíha situace na něj dopadla plnou vahou. Zasmušile stiskl rty. Uložil kapesníkový balíček do kapsy pláště, přitom ho napadlo, co by se asi stalo, kdyby někdo v jeho blízkosti nebo on sám zkusil použít přivolávací kouzlo k získání viteálu. Neměl tušení, co by se skutečně dělo, ale představa, která se mu obratem promítla v hlavě, byla tak příšerná a krvavá, že se hrůzou otřásl a rychle ji zahnal.

Aby unikl pochmurným myšlenkám, zaměřil svou pozornost na nepořádek, který způsobil, a s pomocí hůlky se pustil do úklidu.

Nedařilo se mu, nebyl schopný se soustředit. Myšlenky se mu v hlavě mísily a tříštily, jako by jeho lebka byla kotlíkem plným nezkrotného bublajícího lektvaru. Věděl, co se mu Lupin snažil říct. V tomhle rozpoložení nebylo vhodné chodit nikam, tím spíš ne za přáteli. Ne poté, co bez vlastní vůle promlouval hadí řečí. Jazykem Pána zla! Nedopatřením kouzlem odpálil drátěnku na nádobí tak nešikovně, že místo aby – jak se na drátěnku sluší – přistála vedle škopku, přeletěla celou kuchyni, odrazila se od stěny jako gumový míček, zamířila nad kamna, tam se odrazila od bidla s prádlem, takže Harryho tričko skončilo zpola namočené v hrnci s polévkou, jenže ani to drátěnku neuklidnilo a létala sem a tam jako zdivočelý potlouk, dokud po ní Harry neskočil. Rozpačitě se na Lupina usmál. Nalil do škopku horkou vodu a s velkou opatrností zakouzlil, aby se drátěnka začala starat o nádobí, které tam postupně nanosil.

Když ukládal na zápecí spacák, nádavkem k tomu všemu, co ho trápilo, na něj nepříjemně dolehl i pocit, že zapomněl na něco důležitého. Ale na co? Slezl dolů, a zatímco sbíral věci z podlahy, snažil se na to přijít. V zamyšlení neuhlídal rozsypané koření, které pomocí magie stoupalo, ve vzduchu se třídilo a podobné stuhám třpytivého barevného dýmu putovalo do svých sáčků, šuplíků a sklenic.

Lupin se ovanut zbloudilým pepřem znovu rozkýchal.

„Omlouvám se,“ zamumlal Harry a usoudil, že alespoň na chvíli bude lepší se obejít bez kouzel. Přinejmenším po tu dobu, než přiloží do kamen, protože nechtěl riskovat, že jim podpálí střechu nad hlavou.

Vzpomněl si ve chvíli, kdy oheň přivítal první polínko kotoučem jisker. Ten sen! Noční můra plná kouře a plamenů! Nedokázal pochopit, jak na to mohl zapomenout. Komu ten hořící pokoj asi patřil? Někomu z Řádu? Nebo snad někomu, koho Voldemort podezřívá, že je Strážcem, kterého hledá? Trochu se vyklonil od ohně, aby se krátce podíval na šedého psa, který si právě pod pecí předními packami rovnal houni. Vrátil svůj pohled zpět plamenům. Vybavil si ruku třímající hůlku, žhnoucí ohnivou kouli i potěšení z bolesti a zkázy. Na okamžik se mu udělalo natolik mdlo, že se musel opřít a z podřepu si bokem sednout na zem.

Přiložil další poleno a namlouval si, že slabost i pálení v očích mu způsobil kouř. Emocemi se mu stáhl krk a musel si odkašlat, než promluvil.

„Když o tom tak přemýšlím, Abe je možná ve větším bezpečí beze mě než se mnou. A já… asi bych teď za nikým chodit neměl,“ řekl a v duchu se otřásal hnusem sám nad sebou, nad tím, že je schránkou kusu prohnilé Voldemortovy duše. Aby se přitom na přítele nemusel podívat, předstíral, že se ještě zaobírá rovnáním polen v kamnech. „Ale jestli chceš jít k Abeovi ty… pochopím to. Nejspíš by ti tam nic nescházelo a snad bych i dokázal zajistit, abys pravidelně dostal svou dávku lektvaru.“

Ve stresu vůbec nezaznamenal, že k němu Remus přišel a sedl si vedle něj. Jen instinkt ho přiměl, aby se otočil. Nepatrně sebou trhnul, protože nečekal, že zazírá psovi přímo do očí. Pak spolu rozmlouvali beze slov a s každou další nevyslovenou větou se Harry cítil o něco lépe. Přinejmenším věděl, co teď musí udělat.

 

Jen o několik desítek metrů dál, v ulici nedaleko kostela, se otevřely dveře podkrovního příbytku a dovnitř vstoupil muž v širokém černém klobouku a dlouhém černém plášti. Nedbalým mávnutím rukou rozsvítil lampu, druhým zapálil lihový vařič pod zvláštní konvicí na vodu. Byl by zakouzlil i směrem ke krbu, ale v půli pohybu zjistil, že v něm není co zapálit, protože ze dřeva zbyl jen popel. Nepatrně potřásl hlavou a slabě vzdychl jako ten, kdo má za sebou dlouhý náročný den.

Pomalu si rozepnul plášť, a když si jej sundal a pověsil na nástěnný věšák, sňal z hlavy klobouk. Ten pověsil hned vedle, nad nevelké zašlé zrcadlo. Unaveně si promnul oči pod tmavě tónovanými brýlemi s tenkou kovovou obroučkou, jednou rukou si pak od čela zběžně projel husté tmavé vlasy, které se mu vlnily až na ramena, a krátce se do zrcadla podíval. Podoba se Siriusem Blackem byla patrná na první pohled, tím spíš, že ji zdůrazňovaly podobně upravené vousy, ale kdyby ho Harry uviděl zblízka, nikdy by si je nespletl. V kadeřích už sem tam prosvítal stříbrný vlas, přesto rámovaly tvář poměrně mladého muže, nicméně tvář poznamenanou útrapami a únavou. U pravé lícní kosti se slabounce bělala tenká stará jizva, kousek pod ní se teprve začínala hojit jiná, nanejvýš pár hodin stará, a tmavé kruhy pod očima nedokázaly zcela skrýt ani brýle.

Z krátkého zamyšlení ho vyrušil zvuk, který sem nepatřil. Rychle se otočil ke krbu, v němž smetáček zrovna vymetal zbytek popela.

„Děkuji, můj malý příteli,“ usmál se na malou shrbenou postavičku, která tam ještě před okamžikem nebyla.

„Nikdo nesmí ublížit Harrymu Potterovi,“ oznámil mu důležitě starý domácí skřítek. Od levého roztřepeného ucha mu vlál kousek tmavé vlny.

Temný přízrak se tiše zasmál. „Já vím,“ ujistil starocha pobaveně a zcela vážně dodal: „Jsi moc dobrý skřítek, Kráturo. Je správné, že se o pána tak staráš.“

„Taky pán,“ zaskřehotal Krátura nejistě a trochu trhnul hlavou.

Temný přízrak se nadechl, ale potom jen zakroutil hlavou a mávl rukou. Na další marné vysvětlovaní, že jediným pánem je Harry, dnes zkrátka neměl sílu. Ostatně Krátura už ho stejně nevnímal, protože se snažil skřítčím kouzlem do krbu přenést polena. Muž se krátce ustaraně zamračil. Neviděl to rád, ale zastavit umanutého skřítka bylo stejně nemožné, jako mu zredukovat počet pánů, takže rezignoval a místo marných pokusů si šel raději připravit svůj oblíbený nápoj.

Pokojíkem zavoněla arabská káva. Muž s hrnkem unaveně spočinul v jednom ze dvou starých křesel a úlevně zasténal.

„Teď bude několik dní relativní klid,“ oznámil po chvilce zamyšleně skřítkovým zádům, přitom si na prsteníku pravé ruky pohrával se starým pečetním prstenem. „Támhle ve skříňce najdeš liliovou mast. Dej ji Ginny, až bude Arturovi ošetřovat tu ránu, kterou mu koncem týdne způsobí Silnička. Potom se tady opět můžeš zastavit.“ Sotva tam skřítek šouravě zamířil, muž toho využil, pohotově mávl rukou ke krbu, do něhož se složila zbylá polena, a na další gesto v něm okamžitě vzplál oheň. Spokojeně se usmál, že nad starým skřítkem vyzrál a zároveň tím zařídil důležitou věc. Natáhl se k stolku pro hrnek s kávou, labužnicky k ní přivoněl, foukl na zpěněnou hladinu a mírně usrkl. Zadumaně se zahleděl do temného nápoje v hrnku a zachmuřeně vzdychl. „A teď už běž, můj malý příteli, ať tě nehledají. Snaž se nabrat hodně sil. Brzy nás čekají těžké a smutné časy.“

 

Dny ve společnosti Remuse Lupina ubíhaly Harrymu jako voda. Remus byl nejen dobrý přítel, ale i profesor, v čemž mu nebránila ani jeho dočasná psí podoba. Dlouhé hodiny spolu trávili v bývalém parádním pokoji Brumbálova rodného domku, kde Harry nahlas předčítal z knih, učil se novým kouzlům a bývalý profesor mu po psím způsobu dával najevo, co si o tom či onom myslí. Jindy zas pes tiše zaňafal, že je čas k samostatné práci, a stočil se v kuchyni pod pecí. Tehdy Harry v parádním pokoji dělal shyby, kliky, dřepy a sklapovačky, aby se zocelil po těle, potom si na lakovanou dřevěnou podlahu rozložil jeden ze spacáků, lehl si na něj na záda a po patřičných dechových cvičeních se hroužil do nácviku obrany proti proniknutí do jeho mysli. Dělal to natolik důkladně, že přitom vypadal skoro jako mrtvý a nejednou zapomněl na čas, takže ho pak Remus musel vytrhnout ze soustředění taháním za rukáv.

Jednoho večera, právě ve chvíli, kdy Harry přiměl levitovat vysoko nad zemí své oblíbené polní lůžko a pak se k němu přitahoval rukama, aby si posílil paže a prsty, šedý pes za ním přišel a přitáhl s sebou jeho teplý plášť.

„Co se děje? Někam jdeme?“ zeptal se Harry zaraženě. Předloktím si otřel zpocené čelo. Na klikatou jizvu si v tu chvíli ani nevzpomněl.

Pes zatřepal hlavou a čenichem se začal dobývat do kapsy s rozbitými hodinkami.

Po rozbalení kapesníku Harry pochopil, co k tomu Lupina vedlo. V nějaké podivné mechanické agonii se hodinový strojek probral k životu a slaboulinké tikání citlivému psímu sluchu neuniklo. Usmál se, ale v hodinkách náhle slabě zaskřípalo a po kratičkém okamžiku ticha mu s nehlučným rachotem a protáhlým ‚piuuuing‘ na dlaň vyvrhly pružinku a několik ozubených koleček.

Zvedl obočí, vzdychl a s pokrčením ramen se podíval na svého psího přítele. Samozřejmě mu bylo Rubenova dárku líto, ale koneckonců na rozdíl od útržku pergamenu, který hodinky skrývaly, ony samotné důležité nebyly.

Byla to úvaha veskrze mylná. Jenže koho by napadlo, že na téhle hromádce zlatého šrotu může záviset budoucnost čarodějného světa? Osud to věděl. Stejně tak věděl, že to Harrymu začne docházet přesně tři údery srdce poté, co rozluští záhadu pergamenu. Bohužel, Osud – přestože to někdy dělal – dnes neměl náladu napovídat.

Lupin Harrymu přistrčil plášť a vyzývavě se na něj podíval.

„Ještě nejsem dost připravený,“ oponoval Harry nejistě, zaskočený, že ho Lupin vybízí k cestě do Prasinek, ale někde uvnitř cítil, že to není pravda. Vlastně, když se nad tím tak zamyslel, cítil se být připravený víc než kdy dřív. Překvapilo ho to. Ale mělo to logické vysvětlení. Cvičil teď s takovým úsilím a intenzitou, jako snad ještě nikdy předtím. Jenže to stále bylo málo. Podcenit Voldemorta, podcenit zlo, by bylo obrovskou chybou s fatálními důsledky. Jenže stejně tak bylo pravdou, že jsou tu už několik dní odříznutí od vnějšího světa, vůbec nevědí, co se tam venku děje, a bylo by vhodné to zjistit. „Možná zítra?“ navrhl váhavě.

Ale Lupin trval na svém.

„Tak… dobře,“ přikývl Harry. Spustil levitující lůžko na zem a šel se připravit na cestu.

 

S houstnoucí tmou ruch v Prasinkách pomalu utichal. Plešatý Ambrosius Flume zkontroloval venkovní vánoční osvětlení Medového ráje, zlehka mávl hůlkou na nabídkovou tabuli stojící na chodníku a přidržel jí otevřené dveře, aby se mohla v klidu složit a vplout dovnitř. Potom vešel i on sám, a když zamkl, mávl ještě na vchod, díky čemuž se písmena na cedulce pověšené na dveřích přeskupila a proměnila do slova: Zavřeno.

Profesorka Kouzelných předmětů kráčela hlavní ulicí, přes loket poloprázdnou síťovku, v ruce velký svazek zeleného jmelí.

„Zdravíčko, Earle, jak to jde?“ pozdravila zvesela poštmistra postávajícího jako vždy touto dobou před poštou, aby tam vyhlížel přílet večerních zásilek.

„Jako vždycky, madam Rosewoodová,“ odvětil s úsměvem.

Z nepochopitelných důvodů se profesorka, ještě před okamžikem v dobrém rozmaru, usmívat přestala.

„Sovy mají co dělat, aby stíhaly všechno roznést,“ pokračoval bodře poštmistr. „To víte – Vánoce.“

„Napadlo mě,“ řekla rozpačitě, „že bych se s vámi podělila o jmelí, nějak jsem to s ním přehnala, ale asi to byl hloupý nápad. Vůbec mi nedošlo, že letos nebudete mít náladu něco slavit, když vaše žena….“

„To ano, bez Henrietty to není ono,“ pokrčil rameny poštmistr a trochu se k ní naklonil. „Je to hrůza, co se stalo. Jenže co nadělám? Však je vám asi jasné, kdo to má na svědomí.“

„Nemám tušení,“ podivila se profesorka. „Vy snad ano?“

Poštmistra její reakce viditelně zaskočila. „Tak… říká se ledacos,“ ošil se. „Každopádně – jestli jste mi něco přinesla, rád si to vezmu, madam Rosewoodová.“

„No, jistě, jmelí,“ ožila profesorka. „A víte co? Když vás tak potěšilo, vezměte si všechno.“ Utrhla si malinkou větvičku na ozdobu knoflíkové dírky, předala poštmistrovi celou kytici a s rozloučením odešla.

 

Tou dobou si Harry v Godrikově dole kouzlem čistil boty, přitom usrkával čaj a v duchu třídil, co všechno by měl ještě před cestou udělat. Ani ve snu by ho v tu chvíli nenapadlo, že právě obyčejné jmelí mu zanedlouho zkomplikuje plány.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: