svicka
Říjen 2011, Magnas

 

T

 

o zvládneš. Zvládl jsi už mnohem těžší věci, tenhle boj vyhraješ,“ pronesl tiše Harry. „Stačí se jen pořádně soustředit, nic na tom není.“ Potom trochu nedůvěřivě přičichl k páře, stoupající z hrnce na plotně kachlového sporáku. Narovnal se, lehce zakroužil hůlkou a vařečka v hrnci provedla příslušný počet zamíchání. Po tolika vajíčkových dnech dospěl k závěru, že by měl vařit něco jiného, cokoli, co nepoznalo slepici, a právě získal dojem, že se mu to už docela daří. Vítězně se ušklíbl na škopek, v němž se v mastné vodě černal kastrol s předchozím, značně nepovedeným pokusem.

Na houni rozložené pod pecí se protáhl velký šedý pes a vypadalo to, že se směje.

Harry nahlédl do kuchařky. „Sůl, kmín, pepř, to tam máme… nakonec majoránku, hm, ale ani u ní nepíšou kolik,“ mumlal nad receptem. „Jinak je to snadné. Složitostí přibližně tak na úrovni Matoucího utrejchu,“ obrátil se na psa.

Lupin patrně souhlasil, protože hravě naklopil uši dopředu, tlamou si přitáhl mezi přední tlapy prázdnou misku a vesele zvedl hlavu na znamení, že už by se mohlo nandávat.

Harry se na něj usmál a pomyslel si, jak moc by si tuhle chvíli za jiných okolností užíval.

Po dlouhé době nebyl sám. Ale k jeho překvapení mu to nepřinášelo takovou úlevu, jakou čekal. Stále se cítil osaměle. Prohledal skleničky a plátěné pytlíky s kořením, k jednomu přičichl a odsypal z něj do hrnce. Když sáček uklízel, zavadil pohledem o psa a hlavou mu blesklo hřejivé pomyšlení, že i kdyby se Lupin mohl okamžitě vrátit k ostatním, stejně by tu s ním nejspíš zůstal. Najednou si začal připadat trochu hloupě a pocit studu mu stoupl do tváří. Ne, není sám. Má přátele, kterým na něm záleží a kteří chtějí bojovat po jeho boku. V téhle válce proti zlu není jediný, kdo si láme hlavu, jak temnotu porazit. A bezesporu není jediný, kdo je odhodlaný obětovat vlastní život. Dokonce – na okamžik strnul, když si to uvědomil – dokonce jistě není jediný, komu nějaká věštba předpovídá boj s Voldemortem.

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží…“

Rozdíl je jen v tom, že on má šanci uspět.

Možná.

Psí štěknutí ho vytrhlo ze zamyšlení.

„Ech, díky,“ řekl roztržitě a rychle stáhl kypící hrnec na chladnější část plotny. „Refrigero medialis,“ utrousil zároveň s poklepáním hůlky na hrnec. Z hůlky vytryskl proud ledové bílé páry a vmžiku začalo jídlo chladnout. Zlehka švihl zápěstím, aby mrazící kouzlo ustalo, naběračkou svůj výtvor ochutnal, spokojeně se oblízl a oběma nandal.

„Přemýšlel jsem o Strážcích… a o věštbách,“ řekl, když si sedl s talířem ke stolu. „Ta moje – jestli tedy je opravdu moje – neříká, že to dokážu. Jen… že je to v mojí moci. Snažil jsem se vzpomenout si, co mi psal Naty Hyde. Nikdy výslovně nenapsal, že to budu já, kdo Voldemorta definitivně porazí. Ani Brumbál nikdy nic takového neřekl, jen si byl jistý, že ta věštba skutečně patří mně… a že já a Voldemort… jeden musí druhého zabít. Ale to už se přece stalo, tenkrát, když mi udělal tu jizvu. Sice nevím jak, ale stalo. A pak svým způsobem znovu, když chtěl získat kámen mudrců… a pak v Tajemné komnatě… nakonec na Ben Nevisu, když jsem zahodil Rubínové oko. Zkrátka mě napadlo, že už jsem možná tu věštbu naplnil. A konec… konec je možná v moci někoho jiného.“

Lupin zvedl hlavu od jídla a zaraženě na něj zazíral.

„Chtěl jsem tím říct… To je jedno,“ mávl Harry rukou a zakousl se do chleba. Lépe než kdo jiný věděl, že i kdyby měl nakrásně pravdu, jeho úloha v téhle válce skončí až tehdy, když přestane existovat poslední viteál. Ten skutečně poslední – on sám. Pocit nezlomného přátelského sepětí s Lupinem, který ho ještě před okamžikem tak zahříval, rychle chladl. Remus mu tolik věří a on mu přitom tají tak hroznou věc. A nejen jemu.

Chvíli mlčky jedl, pak se s nuceným úsměvem zeptal: „Dá se to? Já vím, jako od Molly to není.“

Lupin šťouchl čumákem do vylízané misky a spokojeně si položil hlavu na přední tlapy.

„Chtěl jsem jen říct,“ navázal rozpačitě Harry, „že si všichni myslí, že to budu já, kdo Voldemorta jednou porazí. A třeba je to svým způsobem pravda, jenže… kdo ví, třeba zničím viteály a… Voldemort se nakonec zadusí večeří nebo tak něco.“

Lupin vstal, komediantsky se podíval do své misky, udýchaně na Harryho vyplázl jazyk a padl k zemi.

„Ne, netrénuju to na tobě,“ zavrtěl hlavou Harry. Ačkoli mu nebylo do skoku, tohle bylo natolik legrační, že se úsměvu neubránil.

Spokojený Lupin se ospale rozvalil na houni a Harry mu byl za to vděčný. Neměl sílu pokračovat v jakékoli debatě, hlavou mu vířily pochmurné myšlenky, s nimiž chtěl být sám. „Dobrý nápad,“ řekl polohlasem, odstrčil nedojedený talíř, vylezl si na zápecí, dal Lupinovi dobrou noc a kouzlem zhasnul lampu nad stolem.

 

Tou dobou se kuchyní pratety Muriel rozlehl třeskot porcelánu.

Ron, který si u stolu vedle Ginny četl nejčerstvější vydání Nočního věštce, jen krátce zvedl oči a lakonicky poznamenal: „Druhý.“

Naproti nim seděla se svou matkou Tonksová. Držela na předloktích přadeno měkké žluté vlny, aby mohla Andromeda namotávat klubko – budoucí potravu pro cvakající jehlice pratety Muriel, která v čele stolu zaujatě pletla.

Tony na nižší stoličce vedle krbu, neboť dopřávala větší úlevu jeho nedohojenému kolenu, třídil ve velkém košíku ponožky k zaštupování a Hermiona pro Molly připravovala kořenovou zeleninu na omáčku, aby měl zbytek osazenstva po návratu z roznášky Nočního věštce něco teplého do žaludku.

Napjatá atmosféra, která tu vládla celý den, by se dala krájet. A skutečnost, že během chvilky vyklouzl Molly z rukou už druhý hrnek, to nijak nevylepšila.

„Jestli to takhle bude pokračovat, drahá, tak si zítra touhle dobou už nebudeme mít do čeho nalít čaj,“ zakdákala roztrpčeně Muriel.

Nikdo jí nevěnoval pozornost, snad jen kromě Molly, která po své příbuzné hodila nasupeným pohledem. Ostatní Muriel důsledně přehlíželi, nikdo s ní nemluvil a pokud přece jen museli, byli strojeně slušní a chladní. Nemohli jí odpustit, že vyhodila Remuse. Pouze Nymfadořiny úpěnlivé prosby a vděk za poskytnutí střechy nad hlavou, zrovna teď nepříjemně hořký, jim zabránily pratetě říct, kdo byl oním vyhnaným psem a přidat i něco od plic.

„Mrzí mě to,“ řekla chladně Molly a krátkým znaleckým pohledem přejela střepy, jestli je má ještě smysl kouzlem lepit. „Koupím ti nový,“ usoudila, načež mávla hůlkou na smetáček s lopatkou.

„Zajímalo by mě,“ pokračovala Muriel, jako kdyby Molly neslyšela, „proč mi ten váš příšerný skřet krade vlnu.“

Za novinami se ozval hluboký nádech, pomalý výdech, teprve pak se noviny sklopily a Ron promluvil: „Tak za prvé – není to skřet, ale domácí skřítek. Za druhé – není náš, ale Harryho. Za třetí – nekrade –“ jeho oči se krátce střetly s Tonyho pohledem, „– aspoň ne často. A hlavně – takhle děsivě vypadá od té doby, co nám u Blacků zachránil život.“

„Jehlice mi ukradl taky,“ pokračovala Muriel, jako by ani Ronova slova nevnímala. „To tedy nevím, co s nimi bude dělat. Kromě toho, že je ohavný, je už i naprosto neschopný.“

Nic nepomohlo, že Ginny pohotově chytila Rona za loket. Tetiččina poslední věta byla onou pověstnou poslední kapkou a co měl v sobě nastřádáno, muselo ven.

„Tak ohavný? Neschopný? A co ještě? No povídej! Co ti ještě vadí? Co když někdo udělá v boji karbanátek ze mě? Vyhodíš mě ven, aby ses na mě nemusela dívat? Tak víš co? Já na to čekat nebudu! Půjdu hned a sám!“ S posledními slovy Ron vstal a plný zloby i odhodlání se hrnul k východu z kuchyně.

„Ronalde Billiusi Weasley!“ zahřměla Molly, víc vyděšená než pohoršená.

„Promiň, mami. I bez těchhle řečí je mi špatně z toho, že tu sedím v teploučku a bezpečí, místo toho, abych byl s Harrym. Najdu ho. Brumbálův bratr určitě bude vědět, kde je.“

Muriel zvedla pletení výš, aby se ujistila, že jí nikde neuteklo oko, a věcně poznamenala: „Tak si dej pozor, ať tě nepokouše.“

Ron to zlostně odkývl, udělal krok a pak se zarazil.

„Nepokouše? Harry?“

„Ne. Ten vlkodlak,“ pravila suše tetička, namotala na ukazovák vlnu a pokračovala v pletení.

V kuchyni se o sebe srazilo několik šokovaných pohledů.

„Rovnou mu řekni, že tu příště může zůstat. Ovšem vzadu ve věži! Tady ho nechci, plaší mi Frankensteina,“ dodala nevzrušeně. „Navíc mi pochopitelně vadí, že je to zrůda –“

„Remus není žádná –“ začala cedit přes zuby rozčílená Tonksová.

Ale Muriel to ignorovala a nepřipustila, aby ji někdo přerušil.

„– ovšem když se to vezme kolem a kolem, který chlap není prachobyčejné zvíře, že ano. A tenhle se alespoň umí chovat vcelku kultivovaně.“

„Tak proč jsi ho vyhodila, když to víš?“ zeptala se Ginny s očima doširoka otevřenýma nepochopením.

„Přestaň tak slaboduše zírat, Ginevro, a zavři pusu. Vypadáš, jako bys neměla všech pět pohromadě,“ napomenula ji skřehotavě Muriel, aniž by přestala plést. Pak pohlédla krátce na Tonksovou. „Nesla jsem vám dneska večer do pokoje ručníky. Žádný chlap by neutekl bez hůlky a ten tvůj ji má na nočním stolku. Zmizí si zrovna před úplňkem, hned nato si sem chcete vzít psa a ty se s tím špinavým čoklem muckáš, jako kdyby to snad byl nějaký zakletý princ či co. Takže buď je to nějaký špatný zvěromág, který má problém se přeměnit zpátky, a s tím úplňkem je to jen pouhá náhoda… hmm, dvě očka a otočka…. a nebo je to vlkodlak. Já rozhodně neztrácím přehled, má drahá, moc dobře vím, že dneska už je na to lektvar, aby ta příšera vypadala jako pes a nikoho nepokousala. Ale vlkodlak zůstane vlkodlakem, lektvar nelektvar, to mi nikdo nevymluví. Což mi připomíná – tomu klukovi, Ronalde, pověz, ať dá příště od lektvarů ruce pryč, nebo dojde k neštěstí. Zkusila jsem zbytek, co nechal na dně kotlíku, a to jeho mazání na opruzeniny je úplně k ničemu, nemluvě o vedlejších účincích.“

Kuchyní pratety Muriel se znovu rozlehl třeskot porcelánu.

Ale tentokrát to nikdo nekomentoval.

 

V té samé chvíli se v Upminsteru, poblíž místa, kde se setkává Howardova se St. Mary‘s Lane, ozvalo slabé prásknutí, a než se v mrazivé noci rozplynulo, uprostřed ulice se zjevil muž v černém plášti a klobouku, který mu natolik zakrýval tvář, že by nebyla rozpoznatelná ani ve dne, natož ve svitu měsíce. Rozhlédl se kolem sebe a dal se kroku. Šel tiše a zároveň sebejistě jako ten, kdo přesně ví, kam míří. Jen občas zpomalil, aby se znovu pozorně rozhlédl. Jak postupně bezděčně zrychloval, bylo čím dál víc patrné, že trochu kulhá.

V ulici lemované zahrádkami s úhlednými domky se rozhlížel ještě pečlivěji. Působil jako člověk, který se chce před někým skrýt. Ovšem zdejší ulice pro ten účel nebyla nejvhodnější; měsíci tady se světlem pomáhaly pouliční lampy spolu s vánoční výzdobou, více či méně zářící z většiny zahrad. Nakonec ale muž našel, co hledal, a splynul se stínem pod přebujelým dřišťálovým keřem, deroucím se přes jeden starý plot.

 

Po podlaze haly klouzal mokrý hadr, chvilkami umravňovaný Ronovou hůlkou, Tony hladil Klofana a hlídal, aby hipogryf správně hadru uhýbal.

„Vedlejší účinky,“ zabručel tiše Ron a nechápavě zavrtěl hlavou. „Vedlejší účinky…“ Nepříjemná atmosféra se tu jako zázrakem rozplynula, Molly dokonce Muriel nabídla, že jí upeče její oblíbené zázvorové sušenky. Jen on se ještě tvářil trochu podmračeně. Právě teď se ho nejvíc dotýkalo, že nerozumí pobaveným pohledům všech, kteří byli přítomni Murielině prohlášení.

Tony se zazubil, pak zabořil tvář Klofanovi do peří na krku a drbal ho na šíji. Hipogryfovi se to očividně nadmíru zamlouvalo.

„Nechápu, co mohl mít tenhle protivlkodlačí lektvar za vedlejší účinky,“ zavrtěl Ron znovu hlavou. „A už vůbec mě nenapadá, co je na tom tolik legračního.

„Jestli ho použila jako mast, tak vzhledem k těm chlupům z huňáče…“ podíval se na něj Tony výmluvně. Přestože se snažil tvářit vážně, příliš se mu to nedařilo.

Ron se zarazil a jak si živě představil možné důsledky, vytřeštil oči. „Jo… tak teď už to chápu,“ pokýval ztuhle hlavou.

Z chodby s šachovnicovou dlažbou přišla do haly Hermiona vyzbrojená pestrobarevným mopem.

„Můžeš v klidu spát,“ pravila unaveně. „V pokoji byl jen jeden jediný prťavý pavouk. O tom velkém se ti včera opravdu jen zdálo.“

„Obávám se,“ odtušil Ron, „že od teď mě bude ve snu strašit něco úplně jiného.“

Hermiona něj udiveně pohlédla v očekávání vysvětlení, ale Ron se zašklebil, zavrtěl hlavou a zvednutou dlaní udělal odmítavé gesto. Tak pokrčila rameny, uskočila před rozjetým hadrem a vykročila ke splnění dalšího úkolu, který si naplánovala.

„Kráturo?“ zaklepala mopem na komodu, v jejíchž útrobách měl starý skřítek pelech. Sehnula se, aby nahlédla do tmavé mezery po scházejícím prostředním šuplíku, a ztuhla, jako by ji někdo zaklel, pouze její obočí předvedlo překvapenou němohru. Narovnala se, s mírně cukajícími koutky nevěřícně zakroutila hlavou a znovu se sehnula.

Kluci se hned zvědavě přišli podívat také.

Stálo to za to. Ve spodním šupleti seděl v příšeří mezi svými poklady Krátura s jehlicemi ve starých polochromých rukách, celý zamotaný do cucků tmavé vlny, která mu vlála i z otrhaných uší. Bylo to úsměvné, ale kdoví proč – ještě o něco víc dojemné.

„Copak to tu děláš?“ zeptala se ho opatrně Hermiona.

Vyrušený skřítek trhnul hlavou, ale neodpověděl.

„Kráturo,“ napomenul ho Tony, „Hermiona se tě na něco ptala.“

Starý skřítek na něj vyplašeně vykulil oči. To bíle zakalené, zcela slepé, v šeru trochu svítilo.

„Krátura dělá dárek pro pána,“ zachraplal. „Šááálu.“

„Hm, pro pána,“ předstíral Tony mírné podmračení. „Jenže pro kterého? Já se v těch tvých pánech poněkud ztrácím.“

„Harry, p – pán Harry,“ zakoktal skřítek a sklopil oči ke straně. „Pán říkal, že pán Harry Potter často mrzne… a taky, že ji brzy bude strašlivě moc potřebovat. Ale Krátura pánovi nesmí říct proč.“

„Prosím tě, kolik těch pánů vlastně máš?“ usmál se vlídně Tony.

Krátura pustil pletení a se zadumaně svraštělým čelem začal mlčky pomalu počítat na prstech. Když váhal už nad třetím, Ron nad tím mávl rukou. „To nemá smysl,“ zabručel. „Stejně si myslím, že si ty svoje pány vymyslel. Už to má v hlavě na přeskáčku.“

„Reguluse si nevymyslel,“ připomněla Hermiona.

„To asi ne,“ připustil Ron. „Ale jinak…? No, ale k něčemu je ta jeho pomatenost přece jen dobrá – aspoň už nám nenadává do špinavých zrádců vlastní krve.“

„Krátura nesmí!“ vykřikl rozčíleně starý mrňous, schoulil se a začal mumlat: „Páni zakázali… pán všechno ví, vysvětlil… Sirius… Krátura udělal chybu… ale je dobrý domácí skřítek… už nedělá chybu… nedělá… je moooc dobrý…“

„Co to říká o Harryho kmotrovi?“ zeptal se Tony potichu Hermiony, tak, aby ho mumlající skřítek neslyšel.

„…taky vysvětlil, že Krátura už byl dost potrestaný… je dobrý… stará se o pány…“

Hermiona zaváhala, zesmutněla a pak mu stejně tiše odpověděla: „Je částečně odpovědný za jeho smrt. Kdyby na něj byl Sirius hodnější, možná by ještě žil, i když… těžko říct.“

„Ach tak, to jsem nevěděl,“ hlesl Tony. Podíval se zamyšleně na skřítka, který už jen trochu cukal svrasklými ústy, a nahlas řekl: „Kráturo? Kráturo, tady jsem, podívej se na mě… Tak. Teď si hlavně pamatuj, že – a řekni to i všem těm svým pánům – ‚Nikdo nesmí ublížit Harrymu Potterovi.‘ Rozumíš?“

„Nikdo nesmí ublížit Harrymu Potterovi,“ zopakoval poctivě starý skřítek, vzrušeně pokýval hlavou a s tichým nesrozumitelným mručením se pustil do dalšího souboje se zašmodrchanou vlnou.

 

Ve stínu dřišťálového keře se mihl slabý záblesk, když se světlo nedaleké lampy odrazilo od lesklého pláště hodinek z dílny Rubena Rosewooda. Muž v černém se na ně netrpělivě podíval. Už nemohl dál čekat.

Vyklouzl ze tmy a přešel ulici. Zastavil u dřevěné branky, po stranách opletené zmrzlými úponky popínavých růží. Vedla do zahrádky, v níž se na sněhu jemně třpytila decentně vánočními světýlky ozdobená stříbrná jedle, a krátký umetený chodníček mířil k nevelkému, ale na první pohled útulnému domku, jehož dveře zdobil veselý věnec s mašlí a cesmínou.

Krátce zaváhal, otevřel branku a vydal se rovnou ke dveřím. Nadechl se, jako by se odhodlával k nesnadnému úkolu, a zaklepal na ně. Naslouchal nočnímu tichu, přitom se znovu opatrně rozhlížel. Po chvíli netrpělivě zaklepal znovu, o něco silněji. Ale opět bez výsledku. Teprve když zvedl ruku potřetí, zaslechl v půlce toho pohybu nepatrný zvuk z domku, takže ruku zase spustil.

V půlměsícovém medovém prosklení pod horním okrajem dveří zaplálo světlo, cvakl zámek a vzápětí se v pootevřených dveřích objevila starší rozespalá paní v krémovém froté županu, mezi jehož dlouhými klopami se klubala bílá noční košile. Nečekané probuzení ženě trochu zvýraznilo vrásky, ale kaštanové vlasy spletené do volného copu jí dodávaly rozpustile dívčí vzhled.

„Co si přeje – ?“ Zarazila se, zaostřila spánkem zamžené oči a zaskočeně hlesla: „Vy?“

„Odpusťte, madam McBrideová, že vás ruším v tak pozdní hodinu,“ řekl muž v černém zastřeným hlasem. „Prosím, nebojte se mě. Nejsem blázen, ani vám nechci ublížit. Jen je nezbytně nutné, abyste mě vyslechla. Teď hned. Je to bez jakékoli nadsázky otázka života a smrti.“

Marry McBrideová se štípla do paže, aby si byla jistá, že se jí to nezdá, a pak pravila: „Hm.“ To aby získala čas si to promyslet a přitom toho muže neurazila mlčením, protože mlčet na tak vážné prohlášení by bylo jistě velmi nevychované. Pomyslela si, jak magicky a trochu strašidelně to vypadá, když temnou siluetu návštěvníka lemuje záře světla dopadajícího sem z pouliční lampy. Směsice strachu a podivného rozrušení ji rychle probírala. Bezděčně se zachumlala do županu. „Přišel jste mi říct, jak je tomu mladíkovi?“ zeptala se s obavami. „Doufám, že je v pořádku.“

„Harrymu?“ reagoval trochu hlasitěji, než u něj bylo zvykem. Otázka paní McBrideové ho očividně překvapila.

„Inu, to já nevím, jak se jmenuje,“ opáčila ustaraně Mary. „Sice se mi nezdálo, že by potřeboval lékaře, ale dozajista měl zhmožděná žebra a rozhodně byl v limbu.“

„Ach tak! Vy myslíte…“ I ve stínu klobouku bylo znát, že se usmál, když mu došlo, že má Mary v otázkách věku svá vlastní měřítka. „Je v naprostém pořádku. Dopravil jsem ho k jeho ženě, jak jsem vám slíbil.“

„Dobře, to je moc dobře,“ pokývala spokojeně hlavou Mary. Viditelně se jí ulevilo. Rychle v ní však sílil intenzívní pocit, podobně jako tehdy před nádražím, že se právě děje něco velmi důležitého. Samozřejmě by bylo velmi nemoudré vpustit v noci do domu cizího člověka. Na druhou stranu tak úplně cizí už vlastně nebyl a jeho slova zněla velice naléhavě. Ostatně mnohem hloupější a neopatrnější bylo, že vůbec otevřela. Co kdyby byl za dveřmi nějaký lump a ne tenhle příjemný mladík, který jí nedávno tolik pomohl?  A kterého – ‚Och, Mary, jsi tak hrozně bezohledná!‘ vynadala si v duchu – nechává v tak mrazivé noci stát venku! Když nic jiného, tak mu alespoň uvaří čaj, aby se po cestě zahřál. A jestli je zraněný nebo nemá kam jít, může přespat na pohovce v Howieho kutlochu, po léta předůležitě nazývaném pracovna. Kdyby byl Howie naživu, bezpochyby by s tím souhlasil.

„Nechci být neotesaný a vlezlý, madam McBrideová, ale bylo by bezpečnější si promluvit v domě,“ řekl, jako by jí četl myšlenky. „Opravdu to nesnese odkladu.“

„Ale jistě, samozřejmě,“ řekla rychle Mary. „Pojďte dál, pane…“ Najednou jí došlo, že se jí ještě nepředstavil. „Pane?“

„Black, madam.“

„To vidím,“ zazubila se nad příhodností toho jména a ustoupila, aby mohl vejít.

 

Dým houstl.

Vypustil z hůlky další ohnivou kouli a potěšeně sledoval, jak přikrmila hlasitě praskající plameny, stravující to, co ještě před okamžikem bylo něčím pokojem. Tak rozkošná vzrušující podívaná! Zasmál se a spokojeně zasyčel.

Najednou ho cosi prudce koplo do prsou a vyrvalo ho to odsud, jako by ho nasál obrovský větrný vír.

Harry se probral na zápecí, zbrocený potem lapal po dechu a tiskl si pěst k čelu. Tak silnou bolest už dlouho necítil. Tlukoucí srdce se mu pokoušelo vyskočit z hrudníku a pulsující krev se mu nejspíš snažila roztrhnout krční tepny. Věděl, že to nebyl jen tak nějaký obyčejný sen. Nedovedl rozpoznat, jestli si byl Voldemort toho spojení vědom, ale jedním si byl jistý – tu noc se stalo něco moc zlého.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


3 x komentář to “71. Tajnosti”


  1. anneanneNo Gravatar — Květen 17, 2012 @ 14:34

    Budeš pokračovat??Nechci otravovat,takové to kdy bude další kapitola atd.Jen by to bylo škoda,nepokračovat.

  2. MájaNo Gravatar — Červen 9, 2012 @ 14:43

    Tak jsem přečetla celou povídku od začátku, abych si připomenula děj… Je to opravdu úžasné dílo a doufám, že ji dokončíš… Nevím proč mám pocit, že Tony je další Black, ačkoli mi jako syn Reguluse připadá příliš starý. Je starší než Harry a otec Lion by spíš seděl na Siriuse. Možná se to probíralo někde v diskusi? Krátura se k němu chová jako k pánovi… Budeš pokračovat? Dovolí ti to zdravíčko?

  3. HankaNo Gravatar — Červen 10, 2013 @ 16:17

    Ahoj krásná povídka a tak pěkně dlouhatánská. Pláneješ prosím její dokončení nebo aktualizaci v dohledné době?
    děkuju za odpověd



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: