svicka
Září 2011, Magnas

 

S

 

luneční paprsky sálavě hřály Harryho do tváří a pod víčky mu kreslily ohnivě narudlé obrazce. Usmál se. Pak mu došlo, že je to jen sen. Ten poslední snový záchvěv, který si člověk uvědomí těsně před probuzením. Snažil se vybavit si, co se mu zdálo předtím, ale jisté nepohodlí, sílící volání vlastních útrob a zvláštní neklid sen zaplašily. Další myšlenka mu připomněla, kde je. Nebo alespoň kde byl, když usínal. Náhlá nejistota vyvolala akutní potřebu se o tom ujistit, a to ho donutilo pootevřít oči.

Částečně přes brýle, které se mu nakřivo sesunuly na nose, věnoval první mžouravý pohled zmuchlané pruhované peřině a hned ten následující sklouzl k Brumbálovu bratrovi, jenž seděl na posteli, jedl a broukavě žvatlal na šedého psa sedícího na podlaze před jeho nohama. Harryho rozbušené srdce zvolnilo tempo do ukonejšeného rytmu. V hlavě mu začaly probíhat jednoduché výpočty a probouzející se vědomí mu dodalo záhy výsledek, že když do tmy svítí lampa, je nejspíš večer nebo noc, přičemž to, co ve snu považoval za hřejivé slunce, jsou ve skutečnosti sálající rozpálená buclatá kamínka. Potěšilo ho, že se Brumbálův bratr zotavil natolik, aby si zvládl sám připravit jídlo. Poněkud méně radostnou shledal prudkost, s jakou mu pach připálených vajec posadil žaludek do výtahu, a nutkání dávit mu trochu pokřivilo rozespalý úsměv, který Aberforthovi věnoval. Ovšem Abe zabraný do jídla to stejně neviděl.

S pocitem, že má v těle snad dvakrát tolik kostí, kloubů a svalů a všechny bolavé, se Harry pokusil narovnat a postrčit brýle na své místo. Místo toho však jen syknul a překvapeně se podmračil nad nečekaným zjištěním – nedokázal zvednout ruku, ba nemohl se ani hnout. Vzápětí mu ztuhly rysy v nevěřícné grimase. Příčinou jeho neschopnosti pohybu nebylo jen rozlámané tělo, nýbrž hlavně fakt, že měl svázaná zápěstí a od kotníků až ke hrudi ho obtáčel starý provaz, pro jistotu několikrát omotaný i kolem křesla a na mnoha místech zavázaný do neuvěřitelně propletených uzlů, připomínajících podivné vánočky vyšinutého pekaře. 

Zavrtěl hlavou a usoudil, že i tohle je sen. V lepším případě se postel vzápětí promění třeba v plachetnici a Abe v pirátského hrdlořeza nebo něco podobně neškodného. Mudlovi by podobná úvaha přišla přinejmenším trochu pošetilá, ale každý čaroděj ví, že i ve snu je uhlazený chlapík s hůlkou nesrovnatelně větším nebezpečím než divous mávající dýkou. Ovšem postel zůstala postelí a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla v úmyslu svůj stav změnit.

Ani Aberforth nevykazoval známky toho, že by se chtěl v nejbližších vteřinách věnovat bukanýrství, a dál soustředěně žvýkal. Harryho bolestné syknutí přeslechl, nezaznamenal ani zavrzání starého křesla, ale pak se podíval směrem, kterým opakovaně zamířil ustaraný psí pohled. A zarazil se.

„To je dost, že ses vzbudil,“ zachraptěl výhrůžně a odložil talíř na stolek. „Teď kápni božskou! Co seš zač a co tady pohledáváš?“

„Spím,“ odtušil suše Harry. V tak hloupém snu nemělo smysl zapřádat obsáhlejší konverzaci.

Abe na něj nechápavě zazíral. „Co to meleš?“ zařval, trhnul sebou, pak rychlým nacvičeným pohybem vytáhl zpod polštáře hůlku a nečekaně ostře ji na Harryho zamířil.

Remus, jehož vývoj událostí značně zneklidnil, nesouhlasně zavrčel a připravil se ke skoku.

Harrymu blesklo hlavou, že kombinace divouse a hůlky už zdaleka tak neškodně nepůsobí, a na páteři ho počala mrazit nepříjemná předtucha. Nad sesunutými brýlemi zaostřil na Aberfortha a potom na svůj spoutaný hrudník, nohy a zápěstí. „Možná už nespím?“ připustil váhavou otázkou.

Zato Abe neváhal ani trochu. Bodl směrem k Harrymu hůlkou jako kordem a vykřikl. „Přiznej se, ty podělanej šmejde, že tě poslal Grindelwald!“

„K – kdo?“ vykoktal Harry. Oči měl v tu chvíli vykulené tak, že vypadal jako polekaná sova, a rázem se cítil být naprosto probuzený. „Ale… ale Abe, Grindelwald už dávno není. Tedy možná ještě žije, ve vězení, váš bratr ho porazil.“

„Cože?“ vydechl stařec nevěřícně. Šok v jeho tváři spolu s rozcuchanými vlasy a naruby oblečenou vestou mu na okamžik dodal ještě působivější vzezření šílence. Ale pak se Brumbálův bratr otřepal a zavrtěl hlavou. „Blbost, to bych o tom něco věděl.“

„No… ne nezbytně,“ pípnul Harry rozpačitě. „Schytal jste ránu do hlavy a –“

„Tak proč jsi mě po tý kebuli majznul?“ zaječel dotčeně Aberforth.

„To jsem nebyl já! To vám udělal Voldemort! Našel jsem vás v noci dole v hospodě. Nestihl jsem vás varovat, myslel jsem, že jste mrtvý –“

„Wallde – co?“

„Voldemort! Pán zla. Temný lord. Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit.“

„Neznám,“ zavrtěl pochybovačně hlavou stařec, ale zdálo se, že zmínka o zakázaném vyslovení jména mu přeci cosi připomněla, ačkoli ani sám nejspíš pořádně nevěděl co.

„Znáte,“ vzdychl Harry. „Je ještě horší než byl Grindelwald.“

„Blbost,“ vyprsknul Abe. Pak zamyšleně odložil hůlku na stolek, vtěsnal ruku mezi pelest a matraci postele, vytáhl malou placatku a napil se. 

Harry mlčel, čekal, až se Aberforth uklidní, a přemýšlel o tom, v jak absurdní a dost možná i nebezpečné situaci se nalézá.

Starý hostinský si loknul ještě jednou. Když si hřbetem ruky otřel vousy, schoval placatku zpět do úkrytu, sundal si vestu a k Harryho překvapení si vlezl do postele a zhasl lampu.

Pokoj se propadl do tmy načervenalé slabou září rozpálených buclatých kamínek.

Harry v počínající panice střídavě hleděl na divoké uzly na provazu, jímž byl spoután, a na Aberfortha, který se k němu pod duchnou obracel zády. Pokoušel si odfouknout z čela šimrající kadeř vlasů a usilovně se snažil nemyslet na své tělesné potřeby a riziko, že pokud se odsud rychle nedostane, nejspíš bude brzy sedět v mokru.

„Abe?… Abe??“ zavolal se vzrůstajícím zoufalstvím. „Možná byste mě už mohl pustit. Vždyť jsem váš přítel.“

Ale stařec se jen pod peřinou zavrtěl a sám pro sebe zabručel: „Hmmm… takže Albus Gellerta dostal. To je dobře. Moc dobře. Však bylo načase. Chm. Však on si… určitě poradí i s tim… s tímhle Vallain… mortem…“ Jeho hlas postupně slábl vystřídán slabým chrápáním.

„Voldemortem,“ opravil ho tiše Harry a vzdychl. Pak ještě tišeji dodal: „Váš bratr by si s ním určitě poradil, jenže… zemřel.“ Vzdychl ještě jednou a beznaděj ho začala tísnit víc než provazy.

Kromě vlasů na čele ho začala šimrat kapička potu pod nosem. Ve snaze se té kapky zbavit dělal různé krkolomné, bohužel neúčinné grimasy. Ve chvíli, kdy v duchu licitoval s osudem, co všechno by byl ochotný dát za možnost se podrbat a ulevit svému močovému měchýři, šedý pes oběhl křeslo a několikrát ho šťouchl čumákem do ruky. Harry ucítil, jak se mu do předloktí cosi zarylo a překvapeně zjistil, že má stále v rukávu hůlku. O pár vteřin později už se provazové uzly na jeho těle svíjely jako klubka žížal a za další chviličku si už Harry razantně třel svědivá místa na obličeji a potichoučku vstával.

„Díky, Remusi,“ poděkoval pak šeptem, zatímco si mnul zhmožděná zápěstí. „Myslel jsem, že tu nějaký čas zůstaneme, ale zdá se, že bude rozumnější se vytratit.“

Odpovědí mu bylo slabé zakňučení a cinkání, neboť šedý pes k němu v mordě přinášel tašku s lahvičkami s protivlkodlačím lektvarem. Potom už se v pokojíku ozvalo jen tiché klapnutí kliky, nato sem dolehl z chodby tlumený zvuk přemístění.

 

Velký kulatý měsíc nad Godrikovým dolem plul noční oblohou na tmavých cárech mračných závojů a svou jasnou aurou sliboval další sníh a mráz. Na zasněžené kostelní věži se na hodinách tiše posunula velká ručička. S pomocí své menší, avšak robustnější kolegyně si nyní skálopevně stála za tím, že je právě čtvrt hodiny po půlnoci. Byl to poněkud ukvapený postoj, ale nikdo se s ní nepřel – byla noc a stejně každou minutu měnila názor.

O notný kus dál, u hřbitovní zdi, kde ještě před okamžikem nikdo nebyl, stál najednou mladík s velkým šedým psem.

Harry chvatně špitnul: „Promiň,“ a zaběhl za nepříliš vzdálené zasněžené keře. Za okamžik se vrátil, ve tváři úlevu. Ovšem jen do okamžiku, než si všiml otázky v psích očích. „Přenesl jsem nás sem, protože musím dát do pořádku profesorův hrob,“ přiznal šeptem a provinile před tím tázavým pohledem uhnul. Věděl, že dřív nebo později Lupinovi bude muset říct, jak se věci mají, ale teď byl rád, že má sám pro sebe dobrou záminku to ještě odložit.

S pomocí osvědčeného vzepření mezi hřbitovní zdí a stromem se vytáhl nahoru, nahlédl přes zeď a překvapením mu poklesla čelist. Hrob byl zaházený a díky vrstvě nového sněhu, spoustě květin a plápolajících svíček by nikdo nepoznal, že minulou noc tomu mohlo být jinak. Uslyšel kroky, tak se trochu přikrčil. Spatřil hřbitovem přicházet viditelně vystrašený postarší pár. Muž a žena přidali Brumbálovi na hrob kytici a rychle odešli. Harry byl potěšený, ale vůbec to nechápal. Ještě před pár dny bylo Brumbálovo jméno málem nadávkou a teď tohle.

„Asi už nás někdo předběhl,“ řekl nejistě, když slezl.

V Lupinově psích očích se zračilo tolik otazníků, že už to Harry nevydržel.

„Voldemort se chtěl ujistit, že je profesor opravdu mrtvý,“ zamumlal na vysvětlenou, vzdychl a sklesle pokračoval: „Pak šel za Abem. Ten jediný věděl, kde se schovávám, ale vypadalo to, že nic neprozradil, protože má nejspíš vymazanou paměť. Jenže potom jsem poblíž viděl Snapea, tak… to je jedno, zkrátka nevím, kam teď jít. Proto jsem nechtěl, abys šel se mnou.“

Remusova psí tvář, na níž byly patrné stejné staré šrámy jako na té člověčí, byla velmi výmluvná. Harryho slova ho evidentně nijak zvlášť nepřekvapila. Přijal je s klidem a drobným pokývnutím dal najevo, že s něčím takovým počítal.

Harry si trochu oddychl.

„Takže… kam teď?“ Snažil se zasmát a tvářit se bezstarostně, ale v duchu si zoufal. Chlad, který si ještě před chvíli ani neuvědomoval, mu teď čím dál dotěrněji zalézal za límec, do bot a za nehty, aby mu tím bezcitně připomínal, že nemají kde hlavu složit ani co jíst, a že zima umí být krutá, noc nesnesitelně dlouhá a dny jakbysmet. Harry se zhrozil sám nad sebou, když si uvědomil, že by dal přednost spíš boji, než bezcílnému potloukání se nekonečnou zimní nocí. Na co vlastně budou čekat? Na ráno? Proč? Představil si, jak bledý měsíc vystřídá neduživé slunce zpola utopené v tmavé šedi sněžných mraků, a věděl, že to je to jediné, co se ránem změní.

Remus se postavil vedle něj a povzbudivě mu vzhlédl do očí, jako by mu chtěl říct, že nezáleží na tom, kam půjdou, hlavně když budou spolu.

„Měli bychom se trochu hýbat, docela přituhuje,“ řekl Harry. „Napadlo mě… dokud jsme tady, docela rád bych se alespoň na chvilku podíval do trosek. Nepřestávám doufat, že si tam ještě na něco vzpomenu. Na něco, co nám pomůže. Když je Červíček mrtvý, je to asi jediná naděje.“

Lupin z jeho nejistého tónu vycítil, že ta věc má nějaké „ale“. Sedl si a jak se na Harryho díval, tázavě naklopil hlavu ke straně, aby jeho mladý přítel pochopil, že dokud nepoví i zbytek, tak se odsud nehne.

„No… ten úkryt, o který jsem přišel, je taky tady ve vsi. Není to daleko odtamtud, takže se poblíž může motat nějaká Voldemortova hlídka,“ přiznal Harry. „Ale přemýšlel jsem o tom, a myslím, že na mě budou čekat spíš uvnitř v domě. Proč by zbytečně mrzli někde venku?“ Zamyšleně zaváhal, pokrčil rameny a dodal: „Já vím, že to nejspíš není nejlepší nápad, ale jiný nemám.“

Skutečně to nebyl nejlepší nápad. Ale snad proto, že se Lupin cítil za problém kvůli mrtvému Červíčkovi zodpovědný, nic nenamítal. A tak noční vesnicí za chvilku procházel velký šedý pes, chvílemi záhadně pronásledovaný osamělými špičkami bot, občasným jemným zacinkáním skla a tichým zadumaným šepotem.

„Zkusíme si pak někde něco najít… třeba sklep… Nebo krmelec, seno je fajn. Taky můžeme někam do města, na nádraží bývá teplo… Ale jestli se ti to nezdá bezpečné a znáš nějaké šikovné místo někde u lesa, kde bychom si mohli rozdělat oheň…. Myslím, že bych zvládl postavit bezva provizorní přístřešek…“

Lupin šepot vnímal, avšak hlavně využíval svého vynikajícího čichu a neustále prozkoumával cestu. Několikrát znejistěl, ale zdálo se, že žádnou čerstvou stopu nepřítele necítí. Zarazil se pouze na kraji návsi, když uviděl děsivou sochu Voldemorta tyčící se z kašny. Opovržlivě si po psím způsobu odfrknul a šel dál. Krátce se pak zastavil, až když procházeli kolem domku vedle koloniálu, a s hlavou zvednutou vzhůru nasával vzduch. Harry dobře věděl proč. Nemusel být pes na to, aby cítil tu báječnou vůni vanilky a dalšího koření, která se linula ze dvou oken, za nimiž se přes pokročilou noční hodinu za zataženými závěsy svítilo. V mysli mu vytanula stará vzpomínka na Mollyino vánoční cukroví, občas šišaté a jinak neforemné, nicméně báječné, a vzdychl. Hned nato mu tak hlasitě zakručelo v žaludku, až se po něm Lupin polekaně ohlédl.

U trosek se Lupin náhle naježil a s tichým zavrčením se obrátil na neviditelného Harryho, aby ho zbrzdil. V měsíčním svitu nebylo nikde vidět ani živáčka, zasněžené trosky domu však křižovaly několikery lidské stopy.

Harry zastavil a pro jistotu si nechal z rukávu do dlaně sklouznout hůlku. Po pár okamžicích pečlivého Lupinova čenichání a tichounkém štěknutí pochopil, že stopy nejsou čerstvé a může vstoupit. Pro jistotu se pečlivě rozhlédl a bez dalšího otálení se šel usadit do sněhu na své nejoblíbenější místo. Byl tak nedočkavý, že cestou zakopl o kámen schovaný v nízké závěji a tak tak že neupadl. Přes Lupinovy protesty si částečně stáhl neviditelný plášť. Opřel se o polozbořenou zeď, promnul si prokřehlé ruce, rozpažil, dlaněmi je ke zdi přitiskl a zavřel oči.

Čekal, že ho energie trosek opět vezme na křehkou, krásnou i bolestnou pouť do minulosti. Ale snad proto, že ho svíraly starosti, nebo snad proto, že tu nebyl sám, nedovedl se tentokrát té zvláštní síle podvolit, a jediné, co vnímal, byla zima a nepříjemně hlasitý, podivně zesílený zvuk funění a křupání sněhu pod psími tlapami. Podráždilo ho to a během chvilky rozčílilo způsobem, jaký by sám u sebe nečekal. Navíc ho začala bolet hlava. Byl by na Lupina nejspíš ostře vyjel, aby přestal pobíhat, ale sotva pootevřel ústa, zatočil se s ním svět a zalilo ho teplo.

„No tak, Jamesi, malý už musí jít spát.“ Lily byla tak krásná, když se usmívala. Otec seděl na kanapi, držel ho v náručí a pro jeho pobavení vypouštěl z hůlky barevné jiskry a legrační kouřová zvířátka. „Ještě chvilku. Podívej, jak se mu to líbí.“

„Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj –“

Vzpomínka střídala vzpomínku, ale tahle se vrátila pokaždé.

„Ustup, ty hloupá holko…“

„Lily! To sakra ne! To nemůže být pravda. Lily, no tak Lily, probuď se, ty přeci nejsi mrtvá. Prosím!!!“ Sirius, tehdy ještě tak mladý, byl jako šílený. Bolestný výkřik, který se mu vydral z hrdla, jako by zastavil čas. „Harry? Harry!! Neboj se, pššt. Musíme rychle pryč…“ Odspodu se domem šířil oheň, všude byl kouř, nahoře v dětském pokojíku už plameny olizovaly zárubně dveří.

„Já to nechápu. Takovej maličkej je, roztomiloučkej a bezbrannej jako štěňátko. Proč ho ten šmejd tak nenáviděl? Co tak špatnýho mu ten malej udělal? Teda kromě toho, že ho zabil.“ Hagrid byl cítit jako navlhlý pes vyválený ve smolném borovém jehličí a po tvářích se mu kutálely obrovské slzy. „Kuci, kuci, kuci,“ žvlatlal na něj uvzlykaně a třepotal přitom velkým mozolnatým ukazováčkem jako maňáskem.

Škubnutí za rukáv bolestivě vytrhlo Harryho z tranzu.

„Remusi?“

 

V ulici za řeznictvím v mansardě jednoho domů svítilo slabé světlo. Muž, který tu posledních šest týdnů přebýval v malém podkrovním příbytku, v podnájmu u staré nedoslýchavé vdovy po tesaři, si stáhl víc do čela široký černý klobouk, dopnul si černý plášť a ze stolu sebral rukavice. Když vtom zaslechl odkudsi ze střechy škrábavý zvuk. Ve zlomku vteřiny měl v ruce hůlku a postoj lovce ve střehu, ale nepůsobil polekaně. Jako by tušil, co má čekat, nicméně pro jistotu počítal s možností, že všechno může být jinak. Zamířil k oknu a otevřel jej.

Ze střechy sklouzl na římsu starý, nezvykle skvrnitý kalous ušatý, a odtud hopnul oknem do pokoje, kde si hned štítivě otřepával pařáty od sněhu.

„Ahoj, Specky,“ brouknul na něj muž tiše a šel otevřít dveře. „Upaluj dolů, tuláku, nebo tě paní Rafterová bude ráno opět hledat.“

Když sova odletěla, vrátil se k oknu a podíval se přes střechy domů na kostelní hodiny. „Ach, Harry,“ vzdychl s pohledem upřeným do noci. „Kéž by všechno, co se ještě musí stát, bolelo jen tolik, jako stisk psích zubů…“

Nato zavřel okno, jedním mávnutím hůlkou zhasnul lampu a po druhém mávnutí byl ten tam.

 

Do sněhu vedle Harryho levé paže se otiskla tmavší šmouha..

„Myslím, žes mi prokousl ruku,“ zafuněl trochu překvapeně. Lapal po dechu tak vydatně, až se mu z páry od pusy mlžily brýle. Ležel v závěji pod větvemi hustého smrku bezpečně daleko od trosek, avšak dost blízko na to, aby na ně měl mezi jehličím docela dobrý výhled. „Co se stalo? Proč jsme odtamtud museli tak rychle zmizet? Málem tam zůstal tvůj lék.“

Lupin ležící ve sněhu vedle něj po něm jen rychle hodil pohledem a dál soustředěně sledoval, co se děje v místech, která před okamžikem tak chvatně opustili.

Harry si pomyslel, že je to poněkud nudná podívaná, protože se nedělo vůbec nic, ale nahlas už to říct nestihl, protože se mu zježily vlasy na temeni hlavy, po zátylku mu přejel mráz, uslyšel známý zvuk a v troskách se zjevily čtyři temné postavy v maskách. Měsíc na ně svítil jako obrovský bledý reflektor, takže tři z nich Harry poznal ještě dřív, než promluvili.

„Kde je?“ zaječela zlostně Belatrix Lestrageová.

„Tady očividně ne,“ odtušil suše druhý Smrtijed, nádavkem přidal znechucený úšklebek, přesně ten, který byl Harry kdysi zvyklý vídat při každé hodině Lektvarů. Nato si zlostně strhl masku, patrně aby mu nepřekážela, a několika rychlými kroky sledoval brázdu vyrytou Harryho tělem, rozkopaný sníh v místech, kde se Harry snažil postavit, a jeho stopy. Za hranicí trosek se zastavil. Zaostřil na zledovatělou pěšinu, na níž se stopy ztrácely, přejel pohledem po okolí a rozčíleně stiskl rty.

„To bylo jen tak tak,“ zašeptal Harry.

„Něco ho vyplašilo,“ začal zkoumat stopy ve sněhu i další Voldemortův služebník, podle hlasu Nott. „Nějaký pes, jak se zdá. Je tu dokonce čerstvá krev. Utekl támhle na tu zamrzlou cestu. Můžeme se rozdělit a zkusit –“

„Zbytečné,“ zamračil se roztrpčeně Snape. „Tam odtud už ho nejspíš někdo přenesl. Podle stop tu bylo tu přinejmenším šest lidí. Těžko říct, kolik jich patřilo k němu, sám tu ovšem rozhodně nebyl.“

„Říkal jsem vám, že sem Potter přijde,“ připomněl důležitě své zásluhy Lucius Malfoy. V nepřítomnosti Voldemorta se mu do postoje i hlasu částečně vrátila přezíravá nadutost. „Podle Draca je hrozně sentimentální. Byl si jistý, že se tady nejpozději o Vánocích objeví.“

„A vidíš ho tu snad?“ vyštěkla Belatrix a vztekle rozkopla zmrzlé květiny u komínové zdi. „Ta tvoje past byla úplně k ničemu! Stejně jako ten tvůj nanicovatej kluk.“

Malfoyova ústa pod okrajem masky na zlomek vteřiny ztuhla, jako by ho někdo zaklel, a pak je zkřivila nenávist. Ostře pozvedl hůlku, kterou jindy ukrýval ve své vycházkové holi, a prudce se nadechl.

„Chceš se se mnou prát?“ otázala se s hraným údivem Belatrix rázem pobavená. Vítr jí v tu chvíli rozevlál vlasy kolem její děsivé masky a Harrymu připomněla bájnou Medůzu. Přinejmenším v tom, že v něm budila stejný odpor.

„Uklidněte se,“ zpražil ji i Malfoye Nott.

„Vždyť je to jeho vina!“ zaječela Belatrix. „Kdyby sem šel okamžitě, mohl Pottera dostat!“

Lucius Malfoy zalapal po dechu a nevěřícně zvolal: „Sám? Měl jsem sem jít sám? Ten panchart tu dokázal zabít i –“

„Mlč!“ švihla proti němu hůlkou Lestrageová. „Nevyslovuj to jméno! Neopovažuj se ho špinit tím, že vyjde ze rtů zbabělce jako jsi ty!“

Malfoy zaťal zuby, vydechl přes ně zlobu, cosi nesrozumitelně zamumlal a s namířenou hůlkou se na místě pomalu otočil kolem dokola. V tu chvíli se v troskách modře rozzářilo několik bodů. Jasně zasvítily do noci a pomalu pohasly. Jeden z nich umístěním odpovídal kameni, o nějž Harry před nedlouhou chvílí zakopl.

„Zbytečné,“ utrousil opovržlivě Snape stojící stále opodál. „Ten už se tu neukáže. Je to sice slaboduchý arogantní spratek, ale ne úplný idiot.“

„Ale ale Severusi, ty se ho nějak zastáváš,“ zavrněla ledově Lestrangeová. Znělo to jako spokojené zavrčení krvelačné šelmy, chystající se skočit na svou kořist.

„Pouze ho znám lépe než ty,“ opáčil chladně Snape a zamyšleně se rozhlédl po okolí. V ten okamžik byla v Harrym malá duše, protože zrádný profesor přejel pohledem i stráňku, na níž teď s Lupinem ve sněhu pod větvemi napětím skoro nedýchal. „Tady už byl. Lépe než kdo jiný ví, že Brumbál na hřbitově není, a žádný další důvod navštívit Godrikův důl nemá.“

„Nemá?“ šeptl šokovaně Harry. „Copak oni nevědí…? Myslel jsem, že hlídají ten dům…“ Opatrně poodhrnul jednu z větví, aby viděl ještě lépe a nic mu neuniklo.

Lestrangeová otráveně odfrkla. Viditelně ji rozladilo, že jí Snape nezavdal dostatečnou příčinu pustit se s ním do křížku.

„Ve škole se také jen tak neukáže,“ pokračoval zamyšleně Snape. „Je hlídaná lépe než gringottská banka. Včetně komínů, samozřejmě. Dáváme pozor i na tu jeho sovu, ale ta se drží  v sovinci a odmítá kamkoli létat. Mimochodem škoda, Whipman ji chtěl zkusit za Potterem poslat. Má za to, že ji někdo zaklel nebo přiotrávil. Hloupost, dle mého, máme pod kontrolou celý sovinec. Naštěstí od té doby, co si Trooper podal tu bláznivou Laskorádovu holku a blbce Longbottoma, je většina studentů dost chytrá na to, aby si rozmyslela pokoušet se mít s Potterem cokoli společného. Ostatně ani nemají jak – ta tajná chodba do Prasinek, kterou se ti dva snažili za Potterem utéct, je zničená.“

„Blá blá blá!“ zvolala rozladěně Lestrangeová, přitom teatrálně mávala hůlkou, jako by si to dirigovala. Pak zasyčela: „To jsou všechno jen řeči. Mě zajímá, kde Potter je, a ne, kde být nemůže.“

„Tak hledej,“ usmál se arogantně Snape. „Ovšem… zklamu tě, budu to já, kdo ho k Pánovi zla přivede.“

„To se teprve uvidí!“ vyštěkla vztekle Belatrix, švihla hůlkou a byla pryč.

Nott nad jejím výstupem pokrčil rameny a zmizel též.

Malfoy ještě pár vteřin zůstal rozpačitě stát, vzápětí i po něm zbylo jen prázdno.

U hranice trosek zbyl jen Severus Snape. Zdálo se, že nad něčím váhá. Pak sklopil hlavu a poklesla mu ramena, jako by na něj z neúspěchu padla únava. A konečně se vypařil i on.

 

Harry se ve sněhu překulil na záda, trpce se uchechtl a vzdychl. „Takže Snape tu předtím byl proto, aby na mě nastražil tuhle Malfoyovu past. Z Abea vážně nic nedostali.“ Věděl, že by měl mít radost, vždyť už si nemusel lámat hlavu, kde najdou s Remusem útočiště. Místo toho se o něj pral smutek s pocitem marnosti a hlavou mu běželo, že by bral raději úděl bezdomovce s možností vrátit se do trosek a zdravého Aberfortha. Ani Snapeova zmínka o Hedvice a dění v Bradavicích mu nijak nevylepšila náladu. Bylo mu ze všeho najednou tak těžko, že se mu ani nechtělo vstávat.

Lupin mu šel příkladem. Při zemi vycouval zpod větví, postavil se na všechny čtyři a oklepal se, aby vytřásl sníh z kožichu.

Závěr té studené spršky zasáhl vylézajícího Harryho. Protřepal si vlasy, otřel brýle a zběžně si prohlédl rukáv nasáklý krví. Pak se nevesele podíval na strom, který teď bránil výhledu k troskám a pokrčil rameny. „Myslím, že budu muset zatopit,“ poznamenal se zasmušilým pousmáním a pomalu se vydal k Brumbálovu rodnému domu.

Řekl to, ani nevěděl proč. A netušil, že někdo jiný právě pronesl naprosto stejná slova. Ovšem neměl na mysli oheň v krbu.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: