svicka
Září 2011, Magnas

 

H

 

arry bušil na masivní dveře podivného domu Weasleyovic pratety Muriel, netrpělivě si otloukal pěst, ale dům mlčel, jako by v něm už dávno nikdo nežil. Po zádech mu přejel mráz, protože ho napadlo, že Lupin  možná vyslyšel jeho naléhání a přemluvil ostatní k přesunu.

Šeptem prosil: „To ne, teď ne…“ a celý roztřesený o krok poodstoupil, aby se podíval nahoru do oken.

Vtom ho cosi chytilo za nohy a strhlo ho to na zem tak prudce, že mu z ruky vyletěla hůlka. Chtěl po ní chňapnout, ale už to nestihl, protože to, co ho drželo za nohy, ho rychle táhlo pryč. Přetočil se na břicho a snažil se něčeho zachytit, ale dosáhl jen toho, že ryl prsty a obličejem ve sněhu. Najednou mu holeně a kolena odřela jakási ostrá hrana a cítil, že se někam propadá. Přes hranu bleskurychle přejel i břichem a hrudníkem, praštil se o ni do brady a pak už se jen řítil někam dolů. To, co ho táhlo, ho strhlo tak, že padal po zádech. Zahlédl nad sebou vzdalující se světlo. Sotva si to uvědomil, přišel tvrdý náraz. Bolest ho na okamžik ochromila. Začal zápasit s vyraženým dechem, přitom uviděl, jak čtverec měsíčního světla nahoře zmizel, a ocitl se v naprosté tmě.

Konečně se mu podařilo nadechnout. Studený zatuchlý vzduch ho pálil v plicích a v puse cítil krev. Potěšilo ho to. Osobitá chuť vlastní krve byla silným neviditelným poutem spojujícím ho se životem. Uvědomování si vlastní existence ho na chvíli osvobodilo od všech ostatních myšlenek a okolní tma ten vjem ještě umocňovala. Začalo se mu zdát, že je teplá a on se v ní vznáší, bezpečně, bez bolesti. Myslí se mu mihla neuchopitelná vzpomínka. Tohle už kdysi zažil. Ale nevěděl kdy, ani kde… Trvalo to sotva okamžik, pak přišlo rychlé vystřízlivění, které ho tvrdě a bolestně vrátilo do mrazivé reality plné zoufalství a strachu.

Ve tmě něco krátce zašustilo jako had v suché trávě. Leknutím instinktivně sevřel ruce v pěsti a zadržel dech v očekávání, co se bude dít  dál. Ucítil, že povolil tlak kolem jeho nohou. Jinak se nestalo nic. Opatrně rozevřel dlaně a pod prsty nahmatal něco, co mohlo být řídce rozhozenou zteřelou slámou. Vydávala stejný šustivý zvuk. Zadoufal, že to, co ho předtím drželo za nohy, nebylo živé, nebo alespoň ne hladové. Po levé ruce nahmatal vlhkou kamennou zeď. Pokusil se posadit, ale bolest mu to nedovolila. Měl pocit, že má polámané snad všechny kosti v těle. Vzdal to, jen ležel a snažil se zklidnit a nabrat sílu. Přemýšlel, jak se odsud dostane. Existence funkční pasti nebyla zárukou, že dům není opuštěný. Přátelé ji tu mohli nechat na přivítanou Smrtijedům pro případ, že by je sem přišli hledat.

Zkoušel odhadnout, jak dlouho už tu je, ale ve tmě ztratil pojem o čase. Připadalo mu to jako hodiny, ve skutečnosti to bylo jen pár minut, když se ozvalo kovové zaskřípání a něčí tlumené hlasy. Nato někdo otevřel malý průzor, v němž se objevila slabá míhající se zář.

„Hej ty, co jsi zač?“ zeptal se kdosi.

Začal se tiše smát. „Rone, to jsem já, Harry!“ zvolal chraplavě a zaúpěl, protože se znovu pokusil pohnout a zvednout. Bolelo to, ale šlo to o poznání lépe.

Ozvalo se šeptání.

„…Harry?“ „…říkám, že hůlka je jeho, poznám…“ „… signál…“ „… je to on…“ „Co když…“

„Sakra, jsem to opravdu já,“ zavolal Harry. Konečně se mu podařilo se posadit. „Chci jenom vědět, že jste v pořádku. Že se nikomu z vás nic nestalo. Lupin… nevím, jestli má svůj lék.“

Ozvalo se silnější zaskřípání a Harryho oslepilo světlo lucerny.

„Ty kalhoty, co mi Tonksová zašila, se mi hned rozpáraly, zdejší kocour krade, a Ginny spala  křesle, když jsem odsud odcházel. Stačí?“ řekl vyčerpaně.

Ozval se smích Tonksové.

„To je bohapustá lež!“ zaskřehotala pohoršeně Muriel. „Vol pečlivěji slova, mladíku, Frankenstein není žádný zloděj!“

„Rád se mu osobně omluvím,“ řekl Harry a úlevně se usmál na tři tváře, které se před ním objevily. Ta, kterou toužil vidět nejvíc, mezi nimi však nebyla.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se trochu poplašeně.

„Na jednoho chyceného lotra tu nemusí být celá armáda,“ opáčila povýšeně Muriel.

„Jsou v bezpečí,“ uklidnila Harryho Tonksová, ale neznělo to příliš přesvědčivě. „Tedy… pár jich teď má nějakou práci venku. Ostatní jsou nahoře.“

„A Lupin?“

„Odešel. Nebyla jiná možnost,“ řekla sklesle.

„Je to bezcharakterní všivák,“ oznámila bojovně Muriel. „Žádný zodpovědný muž by ženu neopustil, když je dítě na cestě. Všem takovým bych –“

„Teto!“ vybuchl rozčilený Ron. „Nikdo nikoho neopustil. Remus jen musel na pár dní odejít, nic víc.“

„Pche! To říká každý,“ nedala se Muriel, zatvářila se uraženě a jako první vyšla z cely ven. Tam se zastavila, přičemž vyzývavě přizvedla lucernu, aby dala najevo, že na nikoho moc dlouho čekat nebude.

Ron dal Harrymu jeho ztracenou hůlku a potom s nejistým pohledem ve tváři plné obav z odmítnutí k němu ostýchavě natáhl ruku, aby mu pomohl vstát. Harry na nic nečekal, pomoc přijal a jakmile byl na nohou, Rona k sobě přitiskl tak silně, že ho potlučené tělo donutilo bolestí zanaříkat.

„Harry… promiň, já… Percy…“ zajíkal se Ron.

„Ginny má pravdu, když o tobě říká, že jsi pako,“ zasmál se Harry, poplácal Rona po zádech a pustil ho.

„O tobě to říká taky,“ zachechtal se s úlevou Ron, podepřel potlučeného Harryho pod ramenem a nejspíš si ani nevšiml, jak Harry rázem zvážněl a stiskl rty.

Lupinova žena už u dveří uhýbala pratetině lucerně, ale koutkem oka to zaznamenala a přes osvětlenou část tváře jí přeběhl podivný smutek.

Kluci se vydali za Muriel a Tonksovou a brzy se ukázalo, proč se prateta obtěžovala dolů a nešel místo ní někdo mladší. Byla totiž jediná, kdo se tu alespoň trochu vyznal a koho dům jakž takž poslouchal, takže když vystoupali po křivých točitých schodech a zničehonic před nimi zmizela chodba, stačilo, že Muriel zlostně kopla do zdi a zahrozila hůlkou. Chodba se sice neobjevila vpředu, nýbrž vlevo, ale to Muriel nijak nevadilo a všechny bez obtíží rychle dovedla do prostorné haly, kterou už Harry znal. Nyní tu však na stěnách svítily lampy, takže teprve teď pořádně uviděl, kde se minule motal.

Kdyby snad měl o Harrym ještě někdo pochyby, okamžitě by je rozptýlil Klofan, který radostně zakřičel, zahopkal jako rozverné hříbě, přiběhl a nečekaně něžně položil svou orlí hlavu na jeho rameno. Harry hipogryfa pohladil, zarazil se a opatrně se zvědavě sehnul, protože zaznamenal výhrůžný chrčivý zvuk a pohyb ve tmavé mezeře po chybějícím prostředním šuplíku nižší komody. To, co zprvu považoval za jakési neznámé rozřesené zvíře, byl cukající rypákovitý nos starého skřítka. Krátura, který měl ve spodním šupleti vystlaný pelech, ze spánku znovu chrochtavě začenichal, zamumlal známé: „Taky pán,“ otočil se na druhý bok a spokojeně spal dál.

Než se Harry narovnal, Muriel se někam vytratila a z blaženého Rona už uviděl jen paty, protože nejspíš běžel zvěstovat ostatním, kdo se chytil do pasti. Poplácáním po šíji se dovítal s Klofanem  a s pomocí Tonksové si sundal teplý plášť. Nato překvapeně hleděl, jak si to Tonksová i s pláštěm namířila do zdi.

Ukázalo se, že právě tato stěna pomocí rafinovaného optického klamu skrývá průchod k domovním dveřím, který minule nedokázal najít. Tonksová otevřela dveře ven, rozhlédla se a oklepala z pláště přimrzlé kousky sněhu a zbytky slámy. Ještě než ho stihla pověsit na věšák, vhrnula se do haly Hermiona s Molly a k Harryho úlevě ho objaly velmi šetrně. Přestože byla hluboká noc, obě, podobně jako Ron a Tonksová, byly oblečené jako za dne.

Harry se rozhlížel, kde je kdo další, ale nikdo nepřicházel.

Hermiona si jeho pohledu všimla.

„Dedalus s Billym a Fleur pomáhaji zajišťovat úkryt pro další uprchlíky,“ řekla. „Nejsme bohužel jediní, po kom Smrtijedi pasou. Starý pan Saucier – jeho dceru zabili v té poslední bitvě u Azkabanu – schovává několik lidí, tak mu to tam šli zabezpečit. Tonksovi už si šli lehnout a pan Weasley s klukama roznáší noviny.“

„Noviny?“

„Ilegální. Nočního věštce,“ vysvětlila stručně.

Harry nad tím udiveně zakroutil hlavou a trochu se zapotácel.

„Běž si odpočinout, drahoušku, ohřeju ti jídlo,“ řekla ustaraně Molly, která většinu neduhů úspěšně léčila vydatnou stravou. Pak zmizela v průchodu, za nímž Harry správně vytušil kuchyni. V okamžiku, kdy se tím směrem podíval, si Hermiona vyměnila nenápadný pohled s Tonksovou a odběhla za Molly s tím, že jí pomůže.

„A kde je Ginny?“ obrátil se znepokojeně na Lupinovu ženu. „A Tony?“

„Ginny spí, Tony šel znovu nastražit tu past, co ses do ní chytil, a ty si pojď sednout, nebo tu sebou řízneš,“ řekla Tonksová, vzala ho pod loktem a odvedla ho do pokoje, kde si s ním sedla na pohovku, na níž před pár dny rozmrzal.

 „Mrzí mě, že jsem vás vylekal,“ začal se omlouvat. „Měl jsem strach, že Lupin…“

„Nemusíš se bát, Harry. Znáš Remuse, nikdy by nás neohrozil. Dokonce raději odešel o několik hodin dřív.“

„Kam šel?“           

Tonksová s povzdechem pokrčila rameny. „Nemám tušení.“

„Sakra…“ zamumlal sám pro sebe.

„Snažili jsme se ten lektvar sehnat, dokonce nám s tím pár lidí pomáhalo, ale… právě teď je to dost nedostatkové zboží.“

„Nerozumím.“

„Množí se počet pokousaných. Vlkodlaci už se nebojí přijít kamkoli.“ Tonksová nešťastně vzdychla a bezděčně zaťala pěsti. „U našich ještě trocha lektvaru byla. Ta dávka, co u sebe Remus pro jistotu pořád nosíval. Zůstala v jeho saku.“

Harry přikývl, o tomhle zvyku věděl. Lupin si nikdy neodpustil, že před lety u mlátivé vrby ohrozil přátele, zranil Siriuse a zapříčinil Červíčkův útěk, to všechno jen kvůli tomu, že zapomněl na svůj lék. Každý měsíc si proto schovával zbytek lektvaru a nosil ho u sebe, dokud při dalším úplňku nedostal od Snapea  nový.

„Přesvědčoval mě sice, že už by lektvar stejně neměl tak spolehlivé účinky jako čerstvý, ale podle mě by to bylo pořád lepší než nic. Stačil by přinejmenším na dnešek a možná i na zítřek. Dalo by nám to alespoň trochu času sehnat další. Jenže při tom útoku u našich byl všude najednou oheň a kouř a padaly trámy a… všechno se to seběhlo tak rychle, že mě hned nenapadlo ten lektvar vzít… a pak už bylo pozdě,“ potvrdila hlasem sevřeným potlačovanou zlobou a zoufalstvím Harrymu to, co si myslel.

„Remus to zvládne,“ pokusil se Lupinovu ženu povzbudit. „Zvládal to bez léku celé roky –“

„Ale to po něm nešla horda vlkodlaků,“ opáčila pochmurně. „Mám o něj hrozný strach, Harry, protože jestli se s nimi Remus někde v lese potká, bez milosti ho roztrhají na kusy.“

„Co na tom Muriel nechápe, že na něj tak nasazuje?“ zeptal se rozhněvaně.

„Ona to neví. Neví, že je Remus lykantrop. Artur si myslí – a já věřím, že má pravdu – že by to Muriel nepochopila. Stará výchova, staré zvyky. Pro tyhle lidi je nemyslitelné přijmout pod svojí střechu vlkodlaka. Pro ně je to jen zrůda, která zaslouží zabít.“

„No, zdálo se mi, že to si podle ní Lupin zaslouží i jako člověk,“ odtušil s trpkým úsměvem.

Tonksová se rozesmála, ale potom zase zvážněla. „Remus se bál, že by tu pak nesnesla ani mě,“ pohladila si vystouplé břicho. „Mě by to nevadilo, nějak bychom to zvládli, ale Remusovi by to ublížilo, cítil by se za to odpovědný. Takže…“ pokrčila rameny a smířeně se pousmála. Najednou se zatvářila naštvaně. „Vidíš, jaký jsem sobec? Nakládám ti tu svoje vlastní problémy místo toho, abych se tě napřed zeptala, jak ti je a jak všechno zvládáš. Za ten útěk bys měl dostat za uši, hrozně jsme se o tebe báli. Ginny nás sice konejšila, že se během pár dní dostaneš z nejhoršího, ale moc to nezabralo.“

„To je mi líto,“ řekl a pomyslel si, jak jsou ta slova nedostatečná. Bylo mu bídně a zjištění, že se ho Ginny ještě zastávala, mu to nijak neulehčilo.

„Chápu, že asi nemáš na vybranou, ale… měl bys o sobě dávat alespoň čas od času vědět, ať víme, že jsi v pořádku,“ pokračovala Tonksová. „Když už ne kvůli nám, tak…“

Podíval se na ni jako zpráskaný pes. Potom sklopil oči.

Tonksová se zarazila. „Do háje… ten pohled znám,“ řekla zamračeně. „Měl ho Remus, když odcházel. A přesně takhle zbídačeně vypadal i tenkrát, když si myslel, že kvůli tomu, čím je, nemá právo milovat a být milovaný, protože by tím jen ublížil. Ne, tohle se mi ani za mák nelíbí.“

Neřekl nic, jen se dál díval do země.

„Remus se mýlil, Harry. Nevím, co nutí myslet si něco takového tebe, ale když si o tom budeš chtít popovídat, jsem tady.“ Pohladila ho po rameni a mírně se usmála. „Věř mi, žena vlkodlaka ledacos pochopí.“

Nepatrně přikývl.

„Jak jí je?“ zeptal se tiše. Věděl, že nemusí jmenovat.

„Jako po mučení,“ odvětila Tonksová lakonicky. „Umí se o sebe postarat, ale bude to nějaký čas trvat, než se zotaví. Zůstane jí pár jizev na těle… jenže ty na duši jsou horší. Ještě pořád se budí s pláčem ze spaní. Pořád vidí umírat Sheilu. A to, že se o tebe třese strachy, jí nijak neprospívá. Nemluví o tom, vždyť ji znáš, naopak se nás všechny snaží povzbudit a uklidnit, ale já dobře vím, kolik ji to stojí sil. Scházíš jí, Harry. Víc, než si vůbec umíš předsta–“ Tonksová nedopověděla a nepatrně silnějším hlasem bez souvislosti pokračovala, „– a musíme tě naučit správně zaklepat na dveře a ukázat ti, kde jsou nástrahy. Jak zjistíš, nespoléháme jenom na kouzla. To víš, brumbálovsko-pošukovská škola.“

Harryho to napřed zaskočilo, potom se podíval ke vchodu a srdce se mu rozbušilo v čardášovém rytmu. Stála tam v karmínovém županu a pampeliškovém pyžamu, a do pobledlé tváře mírně zrůžovělé spánkem jí padal neposlušný pramínek vlasů.

„Ahoj,“ řekla rozechvěle.

Vstal z pohovky a zíral na ni jako v tranzu.. „Ahoj,“ zachraptěl, protože mu ve vteřině vyschlo v krku.

„Měla by ses na něj podívat,“ upozornila ji Tonksová. „Zahučel do horního sklepa. Možná si něco zlomil.“

„Já… ne, to je v pořádku, nic mi není,“ zaprotestoval rychle Harry. Představa, že by se ho Ginny dotýkala, mu okamžitě způsobila akutní záchvat paniky.

„To posoudím sama,“ usmála se Ginny.

„Skočím se zatím podívat, kde je ta bezvadná mast na… no, tamta,“ zvedla se nápadně rychle Tonksová a ještě rychleji se vytratila.

Harry netušil, že hned za vchodem narazila na Hermionu, která kývnutím na Tonksové beze slov vyzvídala a Tonksová na to trochu pozvedla ruce, jako že se uvidí. Nato obě namířily do kuchyně, aby pomohly vrchnímu spiklenci Tonymu zdržet pratetu Muriel, která mermomocí chtěla do pokoje odnést čaj, a Rona, který nechápal, co se to tu peče, a chtěl si jít s Harrym povídat. To Molly to došlo rychle, ovšem předstírala, že si ničeho nevšimla, jen nenápadně posunula kotlík s ohřívaným jídlem nad nižší plameny.

V pokoji zatím zavládlo rozpačité ticho.

„Měl by sis sundat šaty,“ promluvila jako první Ginny. „Takhle toho moc neuvidím.“

„Vážně mi nic není,“ řekl Harry. Začal se chvět.

„Kdo je tady kapitán?“ napodobila tón, jaký používala na tréninzích, ale nemělo to obvyklou sílu. „Šaty dolů.“

Harry zavrtěl hlavou a bezmocně se díval na to, jak k němu Ginny přistupuje a rozepíná mu první knoflíky. Když odkládala na stolek zmuchlaný kouzelný plášť a plánek, pokusil se roztřesenými prsty znovu zapnout, ale ona se jemně usmála a vzápětí ho na hřbetech rukou zahřály její dlaně a prsty se jim propletly, jak knoflíky zase rozepínala. Svěsil ruce k bokům, nasucho polkl a zakazoval si myslet na to, jak málo by stačilo k tomu, aby ji objal, cítil její teplo, zabořil se jí do vlasů… Osychaly mu rty, žhnuly mu tváře a pokaždé, když se ho dotkla, mu krátce naskakovala husí kůže. Celým tělem mu zrychleně pulzovala vařící krev, podlamovaly se mu nohy a prosil ji v duchu, ať odejde. Přitom se děsil toho, že by to udělala. Ze všech sil se snažil ubránit její blízkosti a její vůni, ale touha ji k sobě přivinout byla silnější než všechna předsevzetí. Pomalu odlepil ruce od těla a už ji téměř sevřel do náruče, když v tom mu shrnula vlasy z čela, aby se ujistila, že nemá poraněnou hlavu, a dotkla se jeho jizvy. Vyděšeně couvl.

Upřela na něj své teple hnědé oči. Nebyla v nich výčitka, jen smutek. Potom je zase sklopila a jako by se nic nestalo, stáhla mu z ramen košili a pokračovala v prohlídce. Cítil, jak se její hebké ruce dotýkají jeho kůže, a šílel. Prozkoumávala mu hrudník a ramena. Její obličej byl chvílemi tak blízko, že ho šimrala svými vlasy a hřál ho její dech. Celý omámený myslel na její horké rty, na jejich chuť. Alespoň jednou jedinkrát je ještě políbit! Málem se neovládl a užuž se začal sklánět, ale vtom ho obešla, aby mu prohlédla potlučená záda. Přitom se mu mimoděk otřela o nahou paži. Zavřel oči a zůstal stát s pootevřenými ústy a zaťatými pěstmi.

„Povol.“ Zvedla mu ruku za loket. „Nadechni se.“

Poslechl.

„Teď vydechni.“

Něco křuplo, ale bolest nevnímal, protože její blízkost mu působila utrpení nesrovnatelně větší.

„Bojíš se, že by mi mohl ublížit přes svou jizvu?“ zeptala se potichu, zatímco mu prohlížela páteř.

Vždycky ho uměla číst. Skoro zapomněl, jaké to bylo, když spolu bývali sladění na stejnou vlnu. Byl rád, že mu teď nemůže vidět do tváře. Pálilo ho v očích. Sevřel rty a přikývl.

„Já se ho nebojím,“ řekla. „Mám strach o tebe.“

„To bys neměla,“ dostal ze sebe přiškrceně.

„Tak to prostě bývá, když lidem na někom záleží, že o něj mají strach.“

Otočil se k ní čelem.

„Právě proto nedovolím, aby ti znovu ublížil.“

Prohlédla mu pořezanou ruku a zaměřila se na jeho odřenou bradu. „Tohle mi ubližuje,“ řekla, jako kdyby mluvila o těch zraněních.

Ale on věděl, že nemluví.

Usmála se. „Kalhoty si sundáš sám?“ Když viděla jeho zaskočený výraz, dodala: „Stačí vyhrnout nohavici a sundat botu a ponožku, chci se podívat na ty omrzliny.“

Sedl si a udělal, co chtěla.

Klekla si, aby mohla nohu lépe prohlédnout. Měla očividnou radost, léčba zabrala dokonale, noha už se mu skoro zhojila. Namáhavě vstala a zapotácela se.

Instinktivně vyskočil a zachytil ji do náruče dřív, než si uvědomil, co dělá. Musel to udělat, jinak by spadla! Když mu došlo, co se stalo, vylekal se. Ale potom ji k sobě přivinul ještě silněji. Vyčítal si, že ho ošetřuje, když je sama ještě tak slabá a zároveň byl té slabosti vděčný, protože díky ní měl tu jedinou akceptovatelnou omluvu pro to, že se Ginny dotýká, že ji objímá. Pokoj kolem nich zmizel, celý svět kolem nich se rozplynul a on si omámený neskutečným blahem užíval každý zlomek vteřiny, kdy ji měl v náručí. Tiskl ji k sobě a štěstím se mu chtělo plakat. Oplácela mu to se stejnou intenzitou.

Cítil, jak se jí podlamují nohy. Snažil se vzpamatovat, ale podíval se jí do očí, utopil se v nich a byl znovu ztracený.

„Říkala jsem ti, že jsem mazaná čarodějka,“ snažila se žertem předtírat, že to byl záměr.

Neskočil jí na to. A znovu byl její slabosti vděčný, protože nyní ho donutila, aby Ginny opatrně posadil na pohovku a pustil ji.

„Vidíš? Neublížilo mi to,“ řekla s něžným úsměvem.

Odmítavě zavrtěl hlavou a natáhl se po košili.

„Bojíš se, že by na tebe mohl mít silnější vliv než dřív?“ zeptala se, zatímco se oblékal.

Prsty se mu ztuhly na knoflících. Vyděsilo ho, jak blízko byla pravdě, a hrozil se další otázky. Měl to vědět, že to z něj Ginny vycítí. Dřív nebo později pochopí všechno! Jak tak panikařil, najednou ho napadlo, že kdyby věděla, jak to s ním je, možná by nebyla tak smutná. Přestala by ho mít ráda a až přijde konec, nebolelo by ji to. Podíval se na ni a jeho srdce mu oznámilo, že je hlupák. Vzápětí to zjistění získalo nový rozměr, protože pochopil, jak hluboce se mýlil, když si dřív myslel, že každá obtížná situace má správné čestné řešení. Tahle ho neměla. Kdyby Ginny poctivě řekl pravdu, měla by o něj o to větší strach a byla by zoufalá, stejně jako on, kdyby to bylo obráceně. Jenže když se jí straní, trápí se také. Byla tu ovšem ještě jedna možnost, ale ta nebyla ani trochu čestná a možná ani správná. Věděl, že jestli to udělá, bude se sám sobě hnusit, bude se strašně nenávidět, ale pro ni by udělal mnohem víc. Jen se bál, že to nedokáže.

Váhavě si sedl. „Ne, všechno je v pořádku,“ odpověděl rozrušeně a nejistě ji vzal za ruku. Zdráhal se na ni pohlédnout, ale donutil se k tomu. Připadalo mu, že ten pohled je mnohem hanebnější lží než jeho slova.

Uviděl v jejích očích hluboký cit a nevšiml si příměsi překvapeného obdivu. Zdála se mu tak spokojená, že se zasmál. Dokázal to!

Stiskl jí ruku a rychle obrátil list. „Máte nějaké přísady do lektvarů?“

„Je toho tu docela dost. Teta je vášnivou zastánkyní teorie, že z lektvarů je dobré jen to, co si člověk udělá poctivě doma sám.“

„Zkusil bych pro Lupina udělat jeho lék.“

„Ještě nemáme recepturu. Bezzubý Tom ji slíbil sehnat, ale potřebuje na to pár dní času. Už je to jedno, je pozdě. Navíc mám pocit, že to stejně k ničemu nebude. Lupin důvěřuje jen té Snapeově. Jenom po ní si věřil natolik, že byl ochotný zůstat v domě.“

„O té mluvím. Znám ji… Doufám.“

Ginny zaskočeně pootevřela ústa.

„Byla v té jeho bichli, co mi dal,“ vysvětlil Harry, pokl a ucukl pohledem, aby odolal pokušení ji políbit. „Při Lektvarech mě z ní pořád namátkou zkoušel. Vždyť to víš – všude měl vepsané nejen poznámky, ale i celé návody, dokonce i kouzla. Na jedné z posledních hodin mě vydusil z Ostříží masti a několika protijedů. Recepturu na protivlkodlačí lektvar měl právě mezi tím.“

Celá se rozzářila nadšením. „Zvládl bys to?“

„Snad jo,“ pokrčil rameny a bylo mu neskutečně skvěle, že ji vidí šťastnou.

Přivolala si kouzlem Poppyin kufřík a postupně mu odlila do skleničky ze tří různých lahviček. Měl z jejího štěstí takovou radost, že se usmíval, i když tu ohavnost pil.

Potom šli ruku v ruce do kuchyně, aby tu zprávu oznámili ostatním.

Když je tak v kuchyni uviděli, rozzářili se podobně jako oni. Snad s výjimkou Muriel, která kritickým okem hodnotila, jestli se tihle dva mladí k sobě hodí. Tony Harryho pozdravil jen mávnutím, ale bylo na něm znát, jak moc je potěšený.

Vzhledem k přítomnosti pratety nebylo tak snadné oznámit onu dobrou novinu. Ujala se toho Ginny.

„Zhmožděniny, sem tam něco nebylo na svém místě, pár prasklin a trochu odražené ledviny,“ ohlásila výsledek svého počínání. „Bude v pohodě, ale potřeboval by si svařit jeden lektvar.“ Podívala se významně na Tonksovou. „Víš který. Ten, co zůstal u vašich.“

Kromě Muriel to došlo všem, dokonce i Ronovi.

Tonksová vykulila překvapeně oči. „Ty bys to uměl?“

„Možná,“ usmál se Harry. Potom si všiml podezřívavého Murielina pohledu, tak se k pratetě trochu naklonil a tlumeně řekl: „Taková záležitost… ehm, odřeniny z létání, asi chápete. Koupil bych si to, ale Ginny mě přesvědčila, že není nad domácí výrobu.“ Tahle lež mu šla docela snadno, ani se necítil provinile.

Prateta Muriel změkla a pohlédla na Ginny téměř laskavě. „Konečně někdo, kdo ví, co se patří. Dej mu, Ginevro, všechno, co bude chtít.“

„Jistě, teto,“ opáčila vážně Ginny a probodla pohledem svého bratra, jehož napřed začal dusit smích, posléze Hermiona.

Harry si sedl ke stolu a Molly před něj postavila talíř s horkými zadělávanými ledvinkami. Když viděla, jak hladově se na jídlo vrhnul, spokojeně se nadmula jako holub. Muriel si šla lehnout a zatímco Harry jedl, ostatní se pustili do vyprávění o tom, jak Artura při kladení pastí jedna polapila, o pomoci Bezzubého Toma, o Hagridovi a o poměrech v Bradavicích, zkrátka o všem možném.

„Tak… půjčíte mi kotlík?“ zeptal se, když dojedl.

„Teď?“ podivila se Molly.

Jako první pochopila Ginny. „Harry asi zase bude chtít odejít a nejspíš neví, jestli se sem v příštích týdnech dostane.“

„Jo, přesně,“ podíval se na ni vděčně.

„Ale Remus říkal, že ten lektvar postupně ztrácí účinnost,“ namítla nejistě Tonková. „Teď už je na něj pozdě a na příští měsíc nejspíš brzy. Když ho uděláš teď, bude se bát, že nezabere dostatečně. Takže úplně stačí, když nám řekneš, jak na to.“

„Tu recepturu vám samozřejmě napíšu, ale napřed bych si rád ověřil, že si ji pamatuju správně,“ řekl Harry, vstal a rozhodně si vykasal rukávy.

Muriel byla opravdu dobře zásobená. Během chvilky měl v kuchyni k dispozici vše, co si nadiktoval. Byl to snad nejnáročnější lektvar, jaký kdy dělal. Krájel, drtil, míchal, odpočítával, kouzlil… Ovládlo ho nečekané vzrušení. Poprvé v životě vytvářel lektvar a věděl, že to má opravdu smysl. Blesklo mu hlavou, že už možná chápe, co na tom Snapea tak bere. Vzápětí se zhrozil toho, že cítí něco podobného jako zrádce a vrah, ale obratem ty myšlenky zapudil, protože se musel soustředit. Občas se usmál na Ginny nebo prohodil pár slov s přáteli, ale jen v kratičkých okamžicích, kdy mu to výroba lektvaru dovolila. Bylo mu takové horko, že si bezděčně porozepnul košili a pro samé soustředění na chvíli zapomněl na všechny své starosti. Před pátou ranní si utřel pot z čela, unaveně vydechl a zamračil se.

„To je ono?“ nahlédla Ginny do kotlíku.

Rozčíleně zavrtěl hlavou. „Něco tam ještě schází, ale nemůžu si vzpomenout, co to bylo. Poslední přísada. Vzpomínám si, že mě u ní zaujalo na Snapea dost nejasné dávkování, jindy bývá striktně přesný.“

„To nic, Harry,“ poplácala ho jemně po rameni Tonksová. „Alespoň jsi to zkusil.“

Odmítal se tak rychle vzdát a horečnatě probíral sáčky, krabičky, dózy a lahvičky s přísadami v naději, že si snad vzpomene.

„Tak třeba to nemusí být nachlup stejné,“ řekl Tony ve snaze ho povzbudit. „Hlavně ať to má podobné účinky.“

„Tony!“ Harry ho chytil za paže a radostně jím zatřásl. „To je ono! Chlup! Schází tam chlupy z huňáče!“

Pomohli mu hledat. Našla je Hermiona.

„Kolik jich chceš?“

„No… to právě nevím. Bylo tam napsáno: Dávkování dle potřeby, 12 při průměrné délce.“

„Tak budeme doufat, že patřily průměrnému huňáčovi,“ řekla rozrušená Tonksová a netrpělivým posunkem pobídla Hermionu, ať je odpočítá.

Harry vhodil připravenou štětičku chlupů do hmoždíře, rozdrtil na prášek a ten opatrně je vmíchal do obsahu kotlíku. Lektvar krátce silně zabublal, změnil barvu z nazelenalé na jantarovou a našedlá pára nad ním zbělela.

Tonksová radostně vykřikla, chytila Harryho kolem krku a vlepila mu pusu na tvář.

„Myslím, že teď je to ono,“ zazubil se ostýchavě a začal slévat horký lektvar do připravených lahviček, neboť jedna ze Snapeových poznámek zněla: Nenechat chladnout v kotlíku!

„Teď jen, aby se Remus dožil příštího úplňku,“ řekla Lupinova žena a musela si sednout, protože na ni ze všeho toho vzruchu dolehla únava.

Harry využil toho, že ji ostatní začali uklidňovat, nenápadně se rozhlédl, rychle si cosi strčil do kapsy a pomyslel si, že se během jediné noci stal nejen ohavným lhářem, ale i sprostým zlodějem. 

„Máš to všechno?“ zeptal se Hermiony, která průběžně celý postup zapisovala.

Přikývla.

„Fajn. Já .. mrzí mě to, ale už budu muset jít.“

„Nechceš si to rozmyslet, drahoušku?“ zkusila ho přemluvit Molly. „Aspoň bys mohl počkat na ostatní, tolik rádi by tě viděli.“

„Opravdu musím. Ale… jestli můžu, tak bych o něco poprosil.“

O pár minut později už se loučil připravený k odchodu, na zádech batůžek se zásobami a připevněným kotlíkem. Ginny ho šla doprovodit, aby mu ukázala, jak příště zaklepat a kam všude by u domu neměl šlápnout.

Poplašilo ho, že pak zavřela dveře a zůstala s ním venku.

„Měla bys jít do tepla,“ řekl nesměle.

„Jasně. A ty bys na sebe měl dávat pozor,“ řekla a zachumlala se do županu. „Jestli ti ublíží, nebude to jeho vina.“

„Nechápu,“ ohradil se, ale uhnul pohledem.

„Viděla jsem tě. Vím, co máš schovaného v kapse.“

Zrudnul. Doufal, že si jeho krádeže nikdo nevšiml. Omluvně se na ni podíval, bezeslova vytáhl hůlku a s prásknutím zmizel.

 

Vydechl teprve v lese u Vlčí louky.

Nevěděl sice, kde Lupina hledat, ani jestli lektvar po přeměně ještě dokáže zapůsobit, přesto se o to musel alespoň pokusit. Potřeboval si z úkrytu vyzvednout Kulový blesk a chtěl se tu pro jistotu trochu porozhlédnout, než se vydá pátrat kolem Prasinek a Bradavic. A potom kdekoli jinde. Doufal, že když poletí nízko nad stromy, jeho zkušenosti chytače schopného zaznamenat sebemenší pohyb by mu mohly pomoct rychle prohledávat velké lesní plochy.

Pohlédl vzhůru na měsíc, který se tu částečně ztrácel v mracích, a pak se lesem vydal k místu, kde měl schované koště. Slabší vítr občas nečekaně zachřestil větvemi, ale jinak tu bylo ticho a klid. Schoval si hůlku do rukávu, trochu si nadhodil malý batoh na zádech a bolestně zaskučel, protože Ginnyiny lektvary přestávaly učinkovat a cítil se jak po výprasku. Zvedl si límec pláště, protože se do něj dala zima, a zalitoval, že nechal v Godrikově dole zlatonkový svetr i triko, se kterým se mu před cestou do trosek nechtělo zašívat, protože když tam odtud odcházel, předpokládal, že se brzy vrátí. Nenapadlo ho, že všechno dopadne jinak. Teprve teď si uvědomil, jak hrozně je unavený a ospalý. Sundal si brýle, shýbl se a druhou rukou nabral trochu sněhu a přetřel si jím obličej, aby se probral. V tu chvíli mu se zpožděním došlo, co před okamžikem uviděl. Zastavil se a rychle si brýle zase nasadil. Ve sněhu byly stopy. Spousta stop. Jedny tu zanechaly lidské nohy. Skoro se nedaly rozeznat pod hlubokými otisky mohutných tlap s velkými drápy. Někoho jiného by takový nález vyděsil, ale Harry se málem začal smát. Našel Lupina dřív, než ho pořádně začal hledat!

Hůlka mu automaticky vklouzla do ruky, snad o tom ani nepřemýšlel. Rychle si sundal batůžek ze zad, zaklekl, odvázal od něj kotlík a vyndal to, oč Molly poprosil. Balík masa. Nic jiného nechtěl. Nic jiného ani nepotřeboval. Z voskovaného papíru vyklepl kusy syrového masa do kotlíku a nalil na ně většinu obsahu lahvičky, kterou u Muriel vzal. Ještě teď hřála. Spěchal. Vlkodlaci byli pověstní svým mimořádným čichem. Každý z nich by krvavé maso cítil na stovky metrů. Batoh i papír nechal ležet, chytil kotlík, utíkal ke skrýši a modlil se, aby v ní koště našel.

Bylo to odsud na dohled, ale díky dalšímu nedávno napadanému sněhu úkryt málem přehlédl. Doběhl pod převis stráňky, položil kotlík, trochu přidřepl a otvorem pod stromem strčil volnou ruku do svažité nory. Jenže koště nenahmatal. Musel vlézt dovnitř. Protáhl se mezi kořeny a usoudil, že ať už tu dřív přebývalo jakékoli zvíře, nebylo vyšší než profesor Kratiknot. Vzápětí podle pachu a tepla přehodnotil, že minulý čas není na místě. Nora byla obydlená. V tu chvíli uslyšel zvenku zavytí.

Lekl se a z pokleku spadl na břicho. Pod dlaněmi mu zachřestily proutky. Rozhodně se nezdržoval tím, aby zjišťoval, jakému zvířeti se to ve tmě blýskají oči, bleskurychle se přetočil hlavou k východu a přilehlý na koště vyletěl z nory. V letu stihl před norou sebrat kotlík, obličejem uhnout křoví a hned nabral výšku. Stihl to na poslední chvíli – vlkodlačí drápy v jednom okamžiku dělilo od jeho bot sotva pár centimetrů.

Pronásledován rozběsněným predátorem prolétal mezi stromy. Nebylo to nijak snadné. Kulový blesk, snad kvůli tomu, jak dlouho ležel ve vlhku a mrazu, vůbec neposlouchal tak, jak byl Harry zvyklý. Vleže navlékl ucho kotlíku na násadu koštěte, aby získal volnou ruku. Měl to dobře vymyšlené. Počítal s tím, že potrava v pohybu bude pro vlkodlaka natolik lákavá, že ho odér lektvaru neodradí od toho, aby ji pozřel.

Hodil první kus masa.

Vlkodlak po mase lapnul a shltnul ho za běhu na jedno polknutí. Po dalším kusu skočil dokonce ještě hladověji.

Fungovalo to, ale les houstnul a Harry měl čím dál větší problém proplétat se stromovím. V jednu chvíli ho nepříjemně švihla větev do tváře a hned nato mu druhá málem vyklopila kotlík. Pokusil se udělat obrátku. Neodhadl výšku a vlkodlak ho málem dostal. Rychle ho na zlomek vteřiny zdržel dalším hodem krvavé návnady a zamířil směrem k louce. Když nad ní vletěl, už měl kotlík skoro prázdný. Na dně se v loužice lektvaru smíchaném s krví válel poslední kousek masa.

Nad loukou udělal prudkou otočku a díval se, jak vlkodlak vybíhá z lesa.

Začínalo mu docházet, že prohrál. Lektvar podaný po přeměně už neučinkoval.

Vlkodlak doběhl pod něj, sápal se nahoru a vyl.

Zklamaně mu hodil ten poslední kus, narovnal se na koštěti a snažil se smířit s tím, že neuspěl. Trochu si protáhl záda – a ztuhnul, protože se mu do uší zaryl bolestný skřek. Podíval se dolů a spatřil hrozivý výjev.

Vlkodlak se svíjel v krutých bolestech, vyl a kňučel, snažil se postavit, v křeči se lámal v pase a padal do sněhu. Hrabal v něm tlapami a zase se snažil vstát. Chroptěl a padal a znovu se zmítal v agonii.

Harry na to vyděšeně zíral a krve by se v něm nedořezal. Bylo zřejmé, že lektvar buď nebyl v pořádku nebo při pozdním podání působí jako jed. Zabil Lupina! Z očí mu vyhrklo mokro.

Pomalu klesal dolů a přistál.

Najednou mu došlo, že vlastně neví, jestli je to skutečně Lupin. Možná zabil nějakého cizího ubožáka pokousaného Voldemortovými vlkodlačími sluhy. V prvním okamžiku se na tu myšlenku upnul jako na naději, v následujícím se sám nad sebou zhrozil. Ať to byl kdokoli, jeho vinou tu umíral člověk!

Ten chudák už neměl sílu ani vstát. Ležel ve sněhu, trhal sebou a kňučel. Vypadal strašně. Lektvar přeci jen způsobil přeměnu, ale nesprávnou. Z vlkodlačího těla a hlavy visely chomáče delších chlupů a morda se trochu zkrátila, takže teď vlkodlak vypadal, jako by se stal znetvořenou obětí nějaké zlé kletby.

Rychle stáhl kotlík z koštěte, přes slzy na to skoro neviděl, a roztřesenýma rukama do něj nalil zbytek lektvaru s vědomím, že jeho účinek buď podivnou proměnu dokončí nebo to mučivé utrpení zkrátí. Musel to udělat! Ať už byl v těle toho zvířete kdokoli, dlužil mu to. Kouzlem poslal kotlík po sněhu, přitom se díval do zoufalých očí zuboženého tvora, které byly víc lidské než zvířecí, a šeptal prosbu o odpuštění.

Kotlík se zastavil na dlaň daleko od mokré mordy. Tvor začenichal a pokusil se zvednout. V bolestech padl, ale pak se mu podařilo se trochu vzepřít alespoň na přední, zabořil hlavu do kotlíku a hltavě pil. Svezl se zpátky do sněhu, trhaně dýchal a třásl se.

Harry se o pár kroků přiblížil, ale tvor na něj z posledních sil výhrůžně zavrčel.

„To jsem nechtěl,“ šeptal uplakaný Harry. „Doufal jsem…“

Tvor vydal zvuk podobný kašli. Náhle se v křeči zvrátil dozadu, na hrudi mu vyrašily další chomáče chlupů a páteř se mu začala zkracovat. Pokusil se zahrabat tlapami, na nichž se se pomalu zatahovaly dlouhé drápy, a schoulil se do klubíčka.

Harry vytřeštěně hleděl na probíhající proměnu a bál se uvěřit.

Udělal opatrný krok dopředu, pak ještě jeden.

Velký šedý pes tiše zakňučel.

„Remusi?“

Pes nepatrně zavrtěl ocasem a pokusil se zvednout, ale byl příliš slabý.

Harry si hřbetem ruky pod brýlemi trochu otřel slzy, aby lépe viděl, a popošel ještě blíž. Klekl si ke psu a opatrně ho objal. Odměnou mu bylo další tiché zakňučení a olíznutá ruka, přesto si nemohl být jistý, že je to skutečně Lupin. V tu chvíli mu to však bylo skoro jedno. „Přenesu tě domů. Tedy… jestli jsi to ty,“ řekl a pokusil se psa podebrat, ale ten nesouhlasně štěkl.

„Nejsi,“ vzdychl Harry a sedl si vedle něj. Potom se pro jistotu poodsunul o kousek dál. „Promiň, já vás od sebe nerozeznám. Ačkoli… teď se mi zdá, že máš o dost delší srst. Ale to je tak všechno.“

Zdálo se, že se pes usmál.

„Chtěl jsem pomoct příteli. Bude z něj táta. Vlkodlaci na něj mají spadeno. Nejspíš ti samí, co to udělali tobě. Nechci aby… To je jedno. Stejně tě to určitě nezajímá.“

Pes se k němu připlazil a jemně ho zatahal za rukáv.

„Hej, hej, hej, opatrně! Když se to tak vezme, tak i ty bys mohl být jedním z nich,“ odtáhl se Harry.

Pes nesouhlasně štěknul.

„To by mohl říct každý,“ opáčil Harry. Ale nevstal a neodešel. Skrčil si nohy, zachumlal se do pláště a zůstal sedět na sněhu sotva metr od přeměněného vlkodlaka. Byl odhodlaný tu počkat, dokud nebude mít jistotu, že je pes v pořádku. A stejně vlastně neměl kam jít. Přemýšlel, co dál. Napadlo ho, že by se měl stavit u Muriel a u toho, kdo bude vzhůru, nechat zprávu pro Ginny, že sice neuspěl, ale je v pořádku. Potom by měl navštívit Aberfortha a zkontrolovat, jestli se mu nepřitížilo. Tam by se mohl na chvíli ohřát a Abe mu možná poradí, kde by mohl najít nový úkryt. A třeba by se tam mohl i vyspat…

Probralo ho štěknutí. Ani si neuvědomil, že začal klimbat.

„Máš pravdu,“ zamžoural na psa. „Už vypadáš docela dobře a bude lepší, když půjdu. Tak… sbohem.“ Celý bolavý a rozlámaný vstal, sebral prázdný kotlík, koště a po svých se vydal k lesu, aby sebral ještě batůžek.

Pes se namáhavě zvedl a na vratkých nohou se vydal za ním.

Batůžek si nakonec Harry nevzal. Nebylo co vzít, zbylo z něj jen pár cárů. Asi vlkodlakovi příliš voněl masem. „Copak ještě chceš?“ otočil se na psa. „Vidíš? Všechno už jsi snědl.“

Pes si lehl a zakryl si tlapami hlavu.

„Jasně, já vím, že jsi za to nemohl.“

Chlupatý provinilec, zavrtěl ocasem, zvedl se a zatahal ho na nohavici.

„Copak? Snad nechceš kalhoty?“

Chlupáč spokojeně ňafnul.

„Moje kalhoty?“ zeptal se nechápavě unavený Harry.

Pes místo odpovědi kousek poodběhl a otočil se, jako by čekal, že Harry půjde za ním.

„Ach tak, tvoje,“ došlo konečně Harrymu. „Chceš posbírat svoje věci?“

Pes radostí povyskočil, ale že byl ještě slabý, moc mu to nevyšlo a skulil se do sněhu.

„Fajn, tak dobře. Ale potom mizím.“

Nebylo to daleko a cestu ve sněhu poměrně dobře ukazovaly lidské stopy, pokud zrovna hustý porost nebránil proniknout slábnoucímu měsíčnímu světlu. Na sněhu pod malou vyvýšeninou ležely poskládané svršky, kromě bot a kalhot pohozených opodál, které si vlkodlak před přeměnou už nestihl svléct. Poslední metry Harry doběhl v naději, že by oděv přeci jen mohl být Lupina. Pustil kotlík i koště, zvedl poskládaný svrchník a vzdychl. „Ten není Remusův,“ obrátil se na psa. „Ale vlastně je to jedno. I kdyby byl, stejně by to nic neznamenalo. Jenom to, že tu Remus byl. Promiň, nemůžu tě vzít za přáteli, když s jistotou nevím, kdo jsi. Já vím, málem jsem to udělal, ale… no, nebylo to ode mě zrovna moc chytré.“

Pes se zdál být na vrcholu blaha. Opatrně sebral kotlík, o pár kroků jej poodnesl, sedl si u něj a jemně zakňučel.

„Chceš, abych ti přinesl další lektvar?“ zeptal se Harry, aby se ujistil, že správně rozumí.

Chlupáč na to spokojeně kývnul.

„Zkusím s tím něco provést, ale nic ti neslibuju,“ usmál se omluvně Harry.

Jenže to zřejmě nebylo to, co chtěl pes slyšet, protože se nečekaně nahrbil, na šíji se mu zježila srst, pohlédl na něj a temně zavrčel.

„Chápu. Nemám lektvar, tak už nejsem kamarád,“ řekl tiše Harry, nenápadně si v dlani a prstech lépe srovnal hůlku a opatrně se sehnul pro Kulový blesk tak, aby ani na okamžik nespustil psa z očí. Cítil silnou hořkost – dal tomu nevděčníkovi Lupičův letvar a on teď na něj takhle.

Pes nepřátelsky vycenil zuby a jeho vrčení nabývalo na intenzitě. Výhrůžně k Harrymu popošel.

Harry se zklamaně ušklíbl, rozmáchl se hůlkou k přemisťovacímu kouzlu – a pak to uslyšel. Byli nedaleko a bylo jich hodně. Zatím slabé vytí se rychle blížilo, už bylo slyšet i praskání větví.

Pes na něj s přidušeným štěknutím zaútočil. Byl vzteklý a divoký, ale neublížil. Harry překvapeně pochopil, že se ho jen snaží vyhnat, protože ucítil vlkodlaky dřív, než je on uslyšel. Bohužel těch několik vteřin způsobilo, že teď už je mohl i vidět.

Oči jim krvelačně svítily a od tlam jim odlétaly provazce slin. Řítili se na Harryho. Pes vystartoval proti nim. Harry v posledním okamžiku pustil koště, robinsonádou se vrhl na psa jako brankář za camrálem a bleskurychle švihl hůlkou.

 

Vzápětí ležel i se psem ve sněhu poblíž omrzlých růžových keřů a sám sebe proklínal. To jediné místo, na něž byl v tom zlomku vteřiny schopný pomyslet, byl dům pratety Muriel.

Pes se zpod něj vysoukal a rozeběhl k domu.

„Pozor!“ zařval na něj Harry.

Ale pes se zcela neomylně vyhl neviditelným nástrahám, doběhl ke dveřím a zaštěkal.

Vyčerpaný Harry se rychle snažil vyhrabat na nohy, aby mohl běžet obyvatele domu varovat. Jenže bylo pozdě, dveře se otevřely.

„Ne!“ zakřičel. Podklouzla mu noha a skončil zpět ve sněhu. „Zpátky! Rychle! Je to cizí –“

Pes skočil na siluetu mezi dveřmi, ozval se hlasitý vzlyk a zárubeň dveří rozstřelil paprsek Harryho omračovacího kouzla, protože opět spadl, když se snažil psa zneškodnit.

Ležel na břiše ve sněhu s hůlkou v natažené ruce a nechápavě hleděl na dojemné vítání.

 „Lásko moje, Remusi, tolik jsem se o tebe bála,“ objímala  Tonksová chlupáče. „Harry, jak jsi to dokázal? Jste oba v pořádku?“

„Ale to není…“ Harrymu se konečně podařilo postavit. Zadýchaně přišel blíž, hůlku stále připravenou k okamžitému zásahu. „Jak… jak můžeš vědět… že je to Lupin?“

„Je to můj muž, Harry,“ opáčila štěstím uplakaná Tonksová překvapeně, že se vůbec tak může ptát. „Moje srdce ho pozná vždycky.“

„Má… mnohem delší srst!“ namítnul, zatímco klopýtal k domu.

„To ty chlupy z hafoně,“ hladila něžně psa po kožichu. „Asi jich bylo trochu víc.“

„Jenže… oblečení… tam… nebylo jeho.“

„Jistěže. O všechny své věci jsme přišli u našich. Myslela jsem, že ti to Remus řekl,“ odvětila Tonksová, vstala a šla ho podepřít.

„Ale ani nechtěl jít se mnou,“ pokusil se nejistě o poslední argument.

„A to tě překvapuje?“

Harry zavrtěl hlavou a úlevou se začal smát.

Brzy měl však zjistit, že to bylo předčasné. Starostem ještě nebyl konec.

V hale byla většina nástěnných lamp zhasnutá, ovšem Klofan k tomu, aby rozpoznal, kdo přichází, nepotřeboval vůbec žádné světlo. Nedokázal sice jako Křivonožka odhalit nepřítele, ale toho, koho mu byl blízký, díky svému čichu a instinktům poznal v jakékoli podobě. V tomto případě zcela sdílel názor Tonksové, tudíž sotva vešli do domu, radostně zakřičel a hned se s Lupinem přátelsky vítal.

„Pssst, všichni už spí,“ tišila ho Tonksová. Potom se obrátila k Harrymu: „Udělej si pohodlí, skočím zatím pro vodu. Po vypití lektvaru má Remus vždycky žízeň.“

„Tak to bude mít pořádnou, má v sobě skoro dvojitou dávku,“ odtušil Harry a otočil se za slabým cvaknutím dveří.

 Ze svého pokoje vylezla hlukem probuzená prateta Muriel s Frankensteinem v náručí. A to bylo to, co se nemělo stát.

Kocour vytřeštil oči na psa, odrazil se od prsou své paničky, dopadl na nízkou skříňku, z níž smetl nizoučký štůsek novin, které se rozletěly po podlaze, odtud skočil na zem, podběhl Klofana a zaletěl do obýváku. Psí instinkty nesmlouvavě zavevely k lovu. Lupinovi na hladké dlažbě haly zacvakaly drápy, jak prohrábl, když vystartoval. Téměř ihned se dokázal ovládnout a zbrzdit, jenže to už se z pokoje ozval zvuk tříštěného porcelánu, jak se obtloustlý kocour v panice škrábal na nábytek.

„Okamžitě chyťte to zvíře!“ zaječela Muriel s obviňujícím ukazovákem namířeným na chudáka Lupina, který do pokoje ani nedoběhl a právě si sedal u vchodu.

Podle toho, jak se Lupin přikrčil, jeho citlivé psí uši při tom zvuku těžce trpěly.

„Tak tohle ne! Ten pes musí z domu!“ zaskřehotala roztrpčená Muriel. „Byla jsem ochotná přistoupit na to, že tu zůstane tenhle,“ ukázala na Klofana, „ale nikdy, NIKDY nedovolím, aby tu byl pes!“

„Ale to je přece Re–“ začal Harry. Byl však umlčen pohledem Tonksové.

„Harry chtěl říct, že… Rex by Frankensteinovi neublížil,“ řekla Tonksová. „Že ano, miláčku?“ obrátila se na psa.

Lupin štěknutím souhlasil, ukázkově si lehl a začal na pratetu dělat smutné oči.

„Byl by tu jen na pár dní,“ pokusil se přimluvit Harry. Musel se zády opřít o zeď, protože už mu únavou přestávaly sloužit nohy.

Už už se zdálo, že to Muriel obměkčí, ale vtom se ozval další třeskot porcelánu, splašený Frankenstein vystřelil z pokoje, přeskočil Lupina, přeletěl halu a kolem Murieliných nohou zajel do nenápadných výklopných dvířek ve dveřích do její ložnice.

„VEN!“ zavelala Muriel, a aby dala jasně najevo, že je to její poslední slovo, odkráčela za kocourem.

„Do háje,“ zaklela tiše Tonksová a podívala se nešťastně na Harryho. Lupin k ní sklesle přišel, aby se jí slabým zakňučením omluvil. Klekla si k němu.

„Ehm, no, víš,“ začal rozpačitě Harry, „mám ještě jednu špatnou zprávu.“

Tonksová s Lupinem k němu tázavě zvedli zrak.

„Remusovy šaty zůstaly v lese, taky ten batoh s kotlíkem a… nestihl jsem tam vzít Remusovu hůlku. Nenapadlo mě, že bych ji měl hledat a… pak už na to tak nějak nebyl čas.“ O Kulovém blesku neřekl nic. Nechtěl, aby se Tonksová cítila špatně kvůli tomu, že přišel o své milované koště.

„S tím si nelam hlavu. Šaty se tu nějaké najdou a hůlku si Remus před přeměnou sebou většinou nebere. Má ji doma.“

„Vždyť byl u Vlčí louky,“ podivil se Harry. „Jak by se tam dostal?“

„Šel ses podívat, kde jednou bude stát náš dům?“ pohladila Tonksová manžela za ušima. „To je odsud asi hodinku svižnější chůzí,“ vzhlédla k Harrymu. „Jsme nedaleko od Vydrníku, jen na druhou stranu.“ Namáhavě vstala a vzdychla. „Teď musíme vymyslet, kam půjdeme.“

Lupin okamžitě nesouhlasně štěkl.

„Nenechám tě samotného, lásko. Sbalím nám nějaké věci a…“

Lupin přeběhl k Harrymu, sedl si mu po boku a zvedl k němu hlavu.

Harry pochopil a dost ho to zaskočilo. Neměl v plánu přiznávat, že sám nemá kam jít. „No… to se mi nezdá jako nejlepší nápad,“ řekl nejistě a před doufajícíma psíma očima uhnul pohledem. Cítil se bídně. Napadlo ho, že ke lži a krádeži v tuto noc přidal i zradu přítele. A to předtím málem i vraždil. Nejhorší na tom všem byla jistota, že s ničím z toho Voldemort v něm nemá nic společného. Nevydržel to. „Tak… tak dobře, ale neslibuju žádné pohodlí, dokonce ani to, že budeme pořád spolu,“ podíval se na Lupina a vzápětí málem upadl, protože vděčný Remus na něj rozradostněně skočil.

Tonksová se předtím mýlila. Všichni ještě nespali. O patro výš, v malém pokojíku se z křesla u okna, u nějž potmě čekala na Harryho návrat, zvedla Ginny, odložila na stoleček sežmoulaný vlhký kapesník a teprve nyní si šla lehnout.

 

Ačkoli se všude, kam nedosáhlo světlo luceren a barevných světel vánoční výzdoby, ještě rozvalovala tma, Prasinky se pomalu začaly probouzet. Bylo po šesté ráno. Pekař, který vynesl před krámek ošatku čerstvých housek a postavil ji na malý pultík, aby tak vůní nalákal první zákazníky, pozdravil poštmistra jdoucího do svého úřadu.  Poštmistr netušil, že bodrý pekař skrývá pod obvazem na ruce znamení zla, a pekař neměl ponětí, že komisní poštmistr půl noci věnoval pomoci při tisku prvního vydání Nočního věštce. Oba se otočili za slabým cinkavým zvukem skla, který se ozval od rohu ulice, ale ani jeden z nich díky tmě neviděl chvějící se vzduch ve tvaru mladíka a psa.

Harry si rychle přitiskl k hrudi plátěnou tašku se skleničkami lektvaru, které se rozezvučely, když předtím o tašku zavadil kolenem, a přidal do kroku.

Než s Lupinem vstoupili do hospody, Harry jemně zaklepal. Z opravených dveří odpadla dlouhá tříska, takže pak otevřel i zavřel raději s citem. Uvnitř byla skoro tma. Lampa, která tu předtím svítila, už dohořívala. K orientaci to však stačilo, tak Harry přešel lokál, jenže Lupin i přes zdejší specifický odér ucítil nedávno zaschlou krev, zastavil se a tiše zavrčel.

Harry se o kousek vrátil. „Abe je zraněný, proto jsme sem šli,“ přiznal šeptem. „Já… nepřebývám tady. Ale zkusíme si tu trochu odpočinout.“ Doufal, že by tu Lupin mohl zůstat, ale to si nechal pro sebe.

Lupin slabounce štěknul na znamení, že rozumí. Nato se spolu s Harrym průchodem vedle výčepu vydal ke schodům do patra.

Harry unaveně stoupal po schodech a nervózně naslouchal štrachavým zvukům, které se shora nesly. Brzy přišel na to, že je způsoboval Aberforth, jenž se tmou šoural chodbičkou, přidržoval se stěny a zdálo se, že nemůže najít dveře do pokoje.

„Abe!“

Brumbálův bratr sebou vyděšeně trhnul a třeštil oči do tmy.

„Omluvám se, já zapomněl,“ řekl zahanbeně Harry, ze sebe i z Lupina sňal zastírací kouzlo a rozsvítil hůlku. „To jsem já, Harry,“ dodal v přesvědčení, že teď už si na něj Brumbálův bratr jistě vzpomene. Ale nestalo se tak.

„Tady žádnej Harry nebydlí,“ zavrčel Aberforth.

„Já vím,“ vzdychl Harry. Rána do hlavy, jíž Abe schytal, byla evidentně ještě horší, než se zdálo. „Ale jak to, že neležíte?“

„Kvůli tobě nebudu dělat pod sebe,“ zabručel Aberforth. „Taky mám žízeň, musel jsem si uvařit čaj. Ale nemůžu si vzpomenout, kam jsem ho dal.“

„Pojďte si lehnout, o všechno se postarám,“ usmál se na něj Harry a pak rozpačitě dodal: „Nevadí, že vedu hosta?“

„Nechci žádný hosty,“ zamračil se trucovitě Abe, ale potom si u Harryho nohou všiml psa a zjihnul. „Žádný člověčí hosty,“ upřesnil, ani se na Harryho nepodíval, protože měl oči jen pro psa. Slušně vychovaný Lupin k němu přišel a podal pac. „Ty seš tak krásnej,“ zahuhlal na něj Abe jako babka nad kočárkem, div že nešišlal. „Pojď, jdeme do teploučka.“

V pokojíku bylo skutečně teplo. Na rozpálených kamínkách poskakovala prázdná konvice, v níž už se dávno vyvařila voda, pokud ji tam Abe vůbec dal. Zatímco Harry s rukou zataženou do rukávu, aby se nespálil, zachraňoval konvici, Lupin šikovně vkormidloval Aberfortha do postele. O pár minut později už Harry pokládal na stolek hrnek s čerstvě uvařeným čajem a toužebně pošilhával po křesle, v něm si dychtil alespoň na chviličku odpočinout. Únavou už vrávoral a v teple se mu zavíraly oči tak, že nebýt Lupinova tichého štěknutí, byl by vyvařil novou vodu také, protože při čekání u kamínek usnul vestoje. Bohužel nebylo mu přáno.

Aberforth se začal hrabat z postele.

„Copak?“ hlesnul Harry rezignovaně.

„Ztratil jsem hůlku, musim jí najít,“ zabroukal Abe. „A musim si vzít knížku, ještě jsem si nečet. Vždycky si před spaním čtu.“

„Jasně, já vím, to už jste mi ríkal,“ vzdychl Harry. „Díval jsem se po ní, ale nikde jsem ji neviděl.“

Abe potřásl hlavou: „Jo, jo, možná ji mam dole. Někdy si ji beru do lokálu, když je málo lidí. No… aspoň si to myslím…“

Kdyby nebylo té hůlky, nejspíš by Harry znovu zkusil Aberfortha uspat vyprávěním, a nic by ho nedonutilo táhnout se ještě jednou po schodech, ale takhle mu nezbývalo nic jiného, než jít hledat. Pohledem poprosil Lupina, ať tu zůstane a Aberfortha pohlídá. V páchnoucím lokálu by mu byl citlivý čich stejně spíš na obtíž.

Hůlku našel zakutálenou pod stolem nejblíž místu, kde zraněného Aberfortha objevil. Stalo se to před pouhými několika hodinami, ovšem jemu to připadalo jako celé století. Rozhodně měl pocit, že přibližně tak dlouho nespal. Vyčerpáním se mu dělaly mžitky před očima a díky jim knížku zašoupnutou pod pultem málem přehlédl. Byla stará, odřená a tisíckrát ohmataná a měla název: Od agamy po žraloka. Jak posléze zjistil, když Abe tvářící se jako spokojené děcko knihu otevřel, byla plná obrázků zvířat. Účtenkou měl založeno, kde naposledy četl.

Harry se svezl do křesla, zavřel oči, krátce se protáhl v zádech a narovnal si nohy. Působilo mu to obrovskou úlevu a slast.

„Hmm… hele, to je asi pro tebe,“ zabroukal Abe a aniž odtrhl zrak od obrázků podal Harrymu účtenku.

Na provizorní záložce bylo Aberforthovým škrabopisem inkoustovou tužkou napsáno:

 

Důležitý! Pro kluka, co ti bude tvrdit, že je přýtel přítel

nebo se tak bude chovat.

 

Harry rázem při smyslech účtenku rychle otočil. Na druhé straně byl vzkaz:

 

Neboj se, o všecko jsem se postaral. Kde nic neni, ani smrt nebere.

Drž se!

P.S. Když mě budeš potřebovat, tak zkus, jestli s tim něco svedeš,

ale už to asi nepůjde.

 

Chvilku trvalo, než mu to došlo. Šokovaně pohlédl na Aberfortha a napadlo ho, jestli by byl takové oběti schopen. Zdála se mu horší než smrt.

„Vy si opravdu nic nepamatujete.“

„No jo,“ řekl Abe zahleděný do knížky. „Už jsem úplně blbej. Ale to já byl vždycky. Můžeš se zeptat mýho sobeckýho nafrněnýho bratříčka. Ten je chytrej až na půdu. A uvědomělej, to hlavně, pch… Všechno obětovat pro dobrou věc, to je jeho… a je mu jedno, co to stojí…“

„Máte toho se svým bratrem společného víc, než tušíte,“ zašeptal Harry.

Ale Aberforth ho nevnímal, zaujatě si prohlížel svou knížku. „Hm. Úplně mi vypadlo z hlavy, že se tohle zvíře jmenuje kůň. To je moc krásný zvíře…“

„To ano,“ přitakal nešťastně Harry a okamžitě si vybavil Ginnyina patrona. „Moje nejoblíbenější…“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: