svicka
Září 2010, Magnas

 

P

 

rochladlý Harry se vracel od trosek a najednou se mu zježily chloupky za krkem. Noční vzduch podivně zavibroval a přinesl k němu odněkud z vesnice slabý práskavý zvuk ihned přehlušený vzdáleným štěkáním psů. Byl velmi unavený a hlavou mu rejdily neuspořádané myšlenky, protože zbytky rodného domu mu tentokrát přinesly spoustu vzpomínek a velmi zvláštních vjemů, přesto okamžitě pochopil, co se děje. Zamrazilo ho v zádech.

V panice zvažoval, jestli má běžet do domu, tam se schovat, ani nedutat a doufat, že ochranná kouzla nikomu nedovolí ho objevit, nebo jestli má okamžitě utéct pryč, kamkoli, hlavně co nejdál. Zvolil tu první variantu.

Po pár krocích se zastavil. Napadlo ho, že se možná mýlí. Vždyť by to mohli být i přátelé! Rázem byl vyděšený ještě víc. Třeba ho hledají, protože potřebují pomoc. Třeba doufají, že je na hřbitově. Možná je přepadli… možná… Ginny!

Aby mu nepřekážela termoska s nedopitým čajem, kterou nesl v ruce, rychle ji vrazil do sněhu pod nejbližší keř, a chvatně začal vytahovat kouzelný plášť schovaný pod oblečením.

 

Kostelní hodiny ukazovaly, že je po jedné ráno. Ve výlohách některých obchůdků svítila do tmy barevná světýlka, aby připomněla, že se blíží vánoční svátky, ale ves už skoro celá spala a všude bylo ticho a klid. Vtom cosi způsobilo, že pes místního uzenáře, doposud klidně spící v zasněžené boudě na dvorku za krámkem, otevřel oči a zvedl hlavu v nepříjemné předtuše. O zlomek vteřiny později se na osvětlené návsi Godrikova dolu zjevilo sedm temných postav, jimž se pod černou látkou kapucí leskly strnulé tváře masek.

„Kde to je?“ zeptal se ostře ten vysoký, jehož maska víc než kterákoli jiná připomínala lebku. I čaroděj, který doposud nikdy na vlastní oči nespatřil krutá a téměř bezertá ústa Pána zla, by nebyl na pochybách, s kým má tu čest.

Jiný ukázal do tmy vpravo od kostela. Jak se otočil, ve tmě jeho kápě se zasvětlal pramen dlouhých vlasů. Hned se tím směrem vydali a Smrtijedovi viditelně zatrnulo, když si uvědomil, že budou muset projít kolem kašny, která náves zdobila. Střelil po ní pohledem a snažil se jít tak, aby svému Pánovi alespoň trochu zakryl výhled. Rozrušený Voldemort naštěstí nezaznamenal, jaký výjev kašna znázorňuje.

V přítmí uličky vedle kostela nad vchodem do jednoho z domů slabě svítila lucerna, která sotva stačila na to, aby se daly přečíst nápisy na dřevěných vývěsních štítech na domech okolo. Na tom vlevo bylo napsáno: U Igora, pohřební služba, a na tom vpravo: Maud Garlandová, Květinářství. Voldemort zastavil a v tázavém gestu ukázal hůlkou na dům vlevo. Malfoy zavrtěl hlavou a odpověděl tím, že ukázal na prostřední dům s lucernou. Voldemort mu hůlkou pokynul, Malfoy přikývl, přistoupil ke dveřím a zabušil na ně.

Rány se rozlehly celou uličkou, ale jak se zdálo, nikoho nevzbudily, jen se kdesi znovu rozštěkal pes. Voldemort trochu pootevřel ústa a Malfoy na nic nečekal a zabušil ještě jednou.

Konečně se jedno z oken rozsvítilo a vzápětí se za dveřmi ozvaly škrábavé a šouravé zvuky a nepříjemný ženský hlas: „To sis zase zapomněl klíče nebo co? Když už chlastáš, tak u toho aspoň nedělej rámus! Já ti ukážu, vožralo jeden, jen počkej – !“ Nač měl hrobník čekat, už se nikdo nedozvěděl. Snad na smeták, jehož násadu třímala v ruce, když otevřela dveře.

Nebyla stará, spíš seschlá a ošklivá; zpod čepce jí čouhaly prošedivělé rozcuchané vlasy v natáčkách, třeštila malé, blízko sebe položené oči a kolem vylekaných úst se jí rýsovaly zahořklé vrásky.

„Kde je tvůj muž?“ vyštěkl na ni ten nejblíž u dveří.

„Já… já…“ V panice trochu couvla a zdálo se, že ji na vteřinu napadlo, jestli by jí pomohlo rychle zabouchnout dveře. Naštěstí pro ni nebyla tak hloupá, aby to zkusila. „Je u Sally… nejspíš,“ vysoukala ze sebe nakonec.

Kdo je to?“ zeptal se jí ten s umrlčí maskou. V jeho povýšeném hlasu zněl syčivý podtón, z něhož mrazilo.

„Předpokládám, že jde o hospodu,“ usoudil Malfoy.

Rychle přitakala. „Jojo, támhle na návsi. Teda jmenuje se to tam U kašny, ale nikdo tomu tady tak neříká.“

Smrtijedi se podívali na svého Pána v očekávání sebemenšího gesta, které by mohlo být rozkazem.

Nepatrně se naklonil ke straně, jako by si ji chtěl prohlédnout.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se.

Nejistě zavrtěla hlavou, ale podle hrůzy v jejích malých očích bylo zřejmé, že ví. Potom asi usoudila, že to možná nebyla správná odpověď, a začala horlivě přikyvovat. Do tváře se jí náhle vetřela i jakási maloměšťácká pýcha na to, že právě ji navštívil ten nejmocnější. Pravděpodobně jí to zachránilo život.

„Dobře,“ řekl tiše, prudce se otočil k odchodu a ostatní ho následovali. Kromě jednoho, jemuž maska na jedné straně kryla obličej až k bradě. Podle hlasu to byla žena. Zabodla jí hůlku do hubených prsou a zasyčela: „Modli se, aby tam byl.“ Teprve pak odešla i ona.

Když přecházeli zpět přes náves, došlo k tomu, čeho se Lucius Malfoy bál. Voldemort se zničehonic zastavil a zaměřil se kašnu. V jejím středu, kde se obvykle nakrucují nymfy nebo andělíčci, stálo kamenné sousoší muže a ženy s dítětem v náručí, označené mosaznou tabulkou se jmény a datem.

„Hmmm,“ udělal zadumaně Voldemort a ledabyle mávl hůlkou. Po sousoší se bleskurychle rozeběhla pavučina trhlin, rozpukalo a s tichým chřestěním se postupně rozpadlo na tisíce kousků. „Moc se tu toho nezměnilo,“ poznamenal výsměšně, ještě jednou mávl hůlkou a pokračoval v cestě. Ostatní ho hned následovali, ale když se jim za zády znovu ozval zvuk podobný sypajícímu se písku, některým to nedalo a otočili se. Bylo to právě v okamžiku, kdy drobounké úlomky kamene vzlétající zpátky vzhůru dokončovaly proměnu v hrozivou sochu toho, jehož jméno si jen málokdo troufl vyslovit.

Na dveřích hospody visela cedule: Zavřeno. Malfoy marně zacloumal klikou. Belatrix se trochu sehnula, přiclonila si oči a nahlédla oknem dovnitř. Hospoda už byla z větší části uklizená, ale u jednoho stolu se ještě hrály karty. Voldemort se otráveně ušklíbl, pánovitým posunkem naznačil Malfoyovi, ať ustoupí a vyrazil dveře kouzlem. Během okamžiku nebyl hospodě nikdo, kdo by proti tomu protestoval. Kyprá hostinská Sally stála zmrazená u pultu a nepřítomným pohledem ve strnulé tváři hleděla kamsi nad kusy rozbitých stolů a židlí, jednoho štamgasta zastihla omračovací kletba ve chvíli, kdy chtěl utéct do sklepa a druhý ležel na zemi mezi rozsypanými kartami, těžko říct, jestli živý nebo mrtvý. Třetí, hrobník, se třásl u zdi a oči mu těkaly z jedné namířené hůlky na druhou.

„J–já nic nevím, pánové, já nic neudělal.“

„Brumbálův bratr, co je zač? Kde ho najdeme?“ zeptal se ho bez okolků Voldemort. „Vzpomínej rychle. Svou velkorysost už jsem vyčerpal, když jsem ušetřil tvoji ženu.“

Z hrobníkova výrazu bylo patrné, že by dal bez váhání přednost jinému řešení.

„V Prasinkách. M–má tam hospodu, takovou zaplivanou knajpu.“

„Chm. Taková je tam jen jedna. U prasečí hlavy,“ řekl jeden ze Smrtijedů hlasem plným nedůvěry a pochyb, podbarveným arogancí typickou pro Severuse Snapea.

„Co se ti na tom nezdá?“ zeptal se ho Voldemort.

„Ten hospodský je špinavý opilec,“ opáčil znechuceně Snape. „Navíc je všeobecně známo, že v celých Prasinkách není nikdo, kdo by nesnášel Brumbála víc než on. To u něj před rokem Dolohov málem dostal Pottera.“

„Vím, o koho jde,“ řekl Smrtijed připomínající černého pavouka. „Zapíjeli jsme s ním, že Brumbál natáh bačkory. Říká se mu Abe Koza.“

„Abe Morous,“ opravil ho chraplavě jiný Smrtijed, jemuž dole pod maskou vystupovala  zjizvená ústa a brada. „Jenže ten by Brumbálovi na hrob leda plivnul, jak ho znám.“

„Mě taky překvapilo, že mu chce najednou vystrojit funus,“ vstoupil do hovoru hrobník stále strachy přilepený ke zdi. Chtěl říct ještě něco, ale místo toho jen zalapal po dechu, protože na něj Voldemort pohlédl a v očních otvorech jeho masky rudě zahořelo.

Hrobník do těch otvorů vytřeštěně zíral, a zůstal tak ještě i poté, co se Pán odvrátil. Třásl se a začaly mu podklesávat nohy. „Řeknu vám všechno. Všechno, co budete chtít, o kom budete chtít, jenom mi neubližujte,“ žadonil, ale z obou stran ho chytily něčí ruce a táhly ho z polorozbité hospody ven. Venku ho Smrtijedi pustili a strčili do něj, až zavrávoral.

„Ke hrobu!“

 

Harry nalepený ke zdi koloniálu pozoroval náves. Odkudsi zprava slyšel tlumené praskání dřeva a tříštění skla, díval se na kašnu, na níž se tyčila hrozivá výzdoba, a cítil úlevu. Nikdy dřív by si nepomyslel, že mu přítomnost nepřátel udělá takovou radost. A tihle, jak se zdá, tu dokonce nejsou ani kvůli němu. Chvilku si dělal naděje, že Smrtijedi jen něco pro výstrahu demolují, ale vzápětí je uviděl a uslyšel Voldemortův rozkaz. Nemohl se splést, ten syčivý hlas se nedal zaměnit ani zapomenout. Klopýtal před nimi shrbený muž a oni ho zezadu tvrdě postrkovali. Záhy zmizeli ve tmě uličky vedle kostela. Zkontroloval, jestli ho plášť dobře kryje, a bez ohledu na to, že to bylo víc než nerozumné, se vydal za nimi. Potom si uvědomil, jak moc riskuje, odbočil do postranních uliček, které už docela dobře znal, a přišel ke hřbitovu z jiné strany. Našel si místo, kde se k částečně vydrolené hřbitovní zdi tiskl rozeklaný strom. Díky skulině mezi kameny se vzepřel nohou, jednou rukou se opřel o strom, druhou se zachytil vrcholu zdi a opatrně se vytáhl nahoru, aby uviděl. Spatřil přesně to, co očekával.

Muž dovedl Smrtijedy k Brumbálovu hrobu.

„Kopej!“ rozkázal Voldemort.

„Nemám čím,“ třásl se hrobník. „Nářadí je v boudě a klíče od ní jsem nechal dom –“

Voldemort mávl hůlkou, ozvalo se zapraskání a vzápětí hrobníkovi kolem hlavy proletěl krumpáč s lopatou a oboje se zarylo do hrobu.

„Kopej,“ zopakoval tišeji Voldemort.

Hrobník se pustil do práce.

„Nebylo by rychlejší…?“ zvedl Skinner hůlku a trochu jí zakmital.

„Příliš… destruktivní,“ řekl Voldemort a netrpělivě pozoroval, jak z hrobu ubývá hlína.

Harry se chtěl lépe chytit, protože ho zeď řezala do ruky, když v tom se mu pod nohou vydrolilo několik kamínků a zároveň z něj slouzl plášť, který si předtím neopatrně přišlápl. Rychle se přikrčil, tajil dech a střežil uši. Zdálo se, že si ho nikdo nevšiml. Za zdí byl slyšet jen pravidelný zvuk kopání a odhazování hlíny.

„Pospěš si,“ štěkla Belatrix. Ani její hlas si Harry nemohl splést.

Litoval, že s sebou nemá trochu maskovacího prášku. Rozhodl se, že sleze a použije na sebe zastírací kouzlo, když vtom uslyšel, jak krumpáč zazvonil o kov. Touha vidět Voldemortovo překvapení a zklamání byla silnější než opatrnost, tak se o kousek vytáhl a modlil se, aby mu zase neujela noha. Nečekal, že bude překvapený také.

Hrobník z hlíny vydobyl malou truhličku.

„To má být rakev?“ uchechtl se někdo ze Smrtijedů, koho Harry nepoznal.

„Otevřít,“ přikázal Voldemort.

Hrobník roztřesenýma rukama uposlechl.

„Je tu jenom nějaký vzkaz,“ řekl vystrašeně.

„Přečti to.“

„Nevidím na to.“

U okraje jámy vzplál s hukotem oheň.

„Lepší?“

Harry na to nechápavě zíral. Sám byl přece u toho, když Abe pohřbíval velký školní kufr, ale v hrobě po něm očividně nebylo ani památky a nikdo z přátel žádnou truhličku do hrobu nedával.

 „J–je to jen pár slov,“ zakoktal hrobník.

„Čti!“ zasyčel Voldemort.

„Zbývá ti poslední. Tik tak.“

„Prosím?“

„Zb–zbývá ti poslední. Tik tak.“

Několik předlouhých vteřin se nedělo nic. Potom Voldemort rozlícený na nejvyšší míru s rozmachem švihl hůlkou. „Avada kedavra!“ zasyčel. Zeleně se zablesklo a hrobník se zhroutil do hlíny.

„Spi sladce,“ zašeptala mu s výsměšným chechotem Belatrix.

Voldemort zavelel: „Jdeme!“

A rázem byli na hřbitově opět jen mrtví a nad hroby dozníval dozvuk kaskády svištivých prásknutí.

Harry se pustil zídky, slezl a sedl si na sníh. Vrazil do závěje odřenou krvácející ruku a přemýšlel o tom, že sice měl na hrobníka zlost, ale takový trest si přeci jen nezasloužil. Podivná spravedlnost. Nakonec ten hrob stejně musel vykopat. Ale kam se poděl kufr? Najednou Harrymu došlo, že by se spíš měl zajímat o to, kam se poděl Voldemort se Smrtijedy. Jestli jim hrobník řekl…

„Abe!“

Když si uvědomil, jak neuvěřitelně hloupě propásl šanci Brumbálova bratra varovat, udělalo se mu špatně. Bude to jeho vina, jestli zabijí i Aberfortha! Rychle vyskočil, sebral plášť, nastrkal ho za košili a seslal na sebe zastírací kouzlo. Nebylo sice zdaleka tak účinné, ale na rozdíl od pláště nepřekáželo.

V další vteřině zmizel.

 

Na dveře hospody U prasečí hlavy nikdo nezatloukl. Rovnou s rachotem vypadly z pantů. 

Aberforth zvedl hlavu od mincí rozložených na stole. Seděl ve tmě u jednoho ze stolů a počítal tržbu ve společnosti staré lampy z jedné strany a zaprášené lahve s pitím z druhé. Z jeho výrazu a pohybů bylo znát, že s láhví udržoval velmi přátelský vztah.

Světlo pouliční lucerny, jenž vyraženými dveřmi vniklo do hospody, zastínily postavy v kápích.

„Nedělejte brajgl, kruci, už jsou dvě ráno,“ zabručel otráveně a nevzrušeně se vrátil k počítání drobných, které pak sypal do sklenic.

Voldemort pokynul ostatním, ať vejdou jako první, teprve potom vstoupil sám. Nečekaně hutný zápach lokálu ho donutil trochu trhnout hlavou. Z toho, jak vytáhl horní ret, bylo znát, že pod maskou nakrčil to, co u něj bylo nosem. Zaskočeně zazíral na zem, kde se cosi míhalo. Zdálo se, že špína prostoupená magií tu stvořila vlastní entitu. Dva Smrtijedi rozsvítili hůlku a světlo odhalilo, že jde jen o skupinky švábů.

„Nechutné,“ poznamenal Malfoy.

„A ty máš zase nechutný kecy,“ opáčil Abe uraženě a konečně vstal od stolu. Trochu zavrávoral.

Belatrix se napřed uchechtla nad tím, že to Malfoy schytal, ale protože se hospodský tak neuctivě choval v přítomnosti jejího Pána, rozpřáhla se, že ho za tu drzost ztrestá.

Voldemort ji zarazil.

Aberforth seřídil v lampě větší plamen a na druhý pokus ji pověsil na háček na řetízku visícím nad stolem, takže se v lokálu rozjasnilo. „Co jsem to chtěl,“ zabručel a začal se zamyšleně škrábat na čele. Zvedl prst na znamení, že si vzpomněl, a mohutnými doušky si přihnul z láhve. „Tak co to bude, mládeži?“ zeptal se, když si otřel hřbetem ruky pusu.

Voldemort si pomalu sundal masku.

„O-ou,“ vykulil hospodský oči plovoucí v alkoholovém oparu. „Tak to bude asi něco extra.“

Snape se po straně přiklonil k Voldemortovi. „Ten pomatenec je úplně namol,“ utrousil znechuceně a pátravým pohledem si Aberfortha prohlížel.

„Jméno,“ zasyčel Voldemort na hospodského.

„Ne ne ne, to se nesmí řikat,“ zavrtěl Aberforth ukazovákem.

„Tvoje jméno, pitomče!“

„Aberforth,“ udeřil se Abe do prsou.

Voldemort netrpělivě švihnul hůlkou a kouzlo Aberforthem smýklo, praštilo jím o zeď a na okamžik ho k ní  přilepilo.

„Přidržte ho,“ štěkl na ostatní, protože Aberforth se pomalu sunul k zemi. Na stěně zůstávala krvavá stopa, neboť kouzlo starému muži rozbilo nárazem o zeď hlavu. Voldemort k němu přistoupil a s výrazem odporu i nezvyklé nejistoty vztáhl ruku k jeho čelu, až se jej téměř dotýkal.

„Zvláštní,“ řekl po chvilce tiše. Ať v mysli starce viděl cokoli, zjevně ho to zneklidnilo.

„Je to Brumbál?“ zeptal se Snape a rysy mu ztuhly obavami.

Voldemort stáhl ruku, odvrátil se a šel ke Snapeovi, aby unikl odéru laciné kořalky. „Že by měl náš drahý Severus konečně z něčeho opravdu strach?“ zeptal se jízlivě. Posunkem naznačil Smrtijedům, že mohou hospodského pustit. Ten se sesunul na zem.

„Svého ctěného bratra nesnáší skoro tak jako já a žádný pohřeb mu nevypravil.“

„Skutečně bratr? Tohle?“ řekl nevěřícně Snape. „Neuvěřitelné.“

„Otázkou je, kdo se za něj vydával,“ podmračil se Voldemort.

„Chm. Asi nebude moc těch, co o tomhle příbuzenství vědí,“ pronesl zjizvený Nott.

„Jeden určitě,“ odtušil Snape a pohlédl vážně na svého Pána.

Voldemort nevědomky trochu vycenil zuby.

„Mám to tu uklidit?“ zeptal se Smrtijed, jehož Harry na hřbitově podle hlasu nepoznal. Hlas měl nepříjemný, trochu pisklavý a kolem masky se mu pod kápí plazily prameny bílých vlasů. Všem bylo jasné, co má tím úklidem na mysli.

Pán zla se zamyslel.

 

Přes šílenou paniku si Harry naštěstí uchoval ještě dost zdravého rozumu na to, aby se nepřemístil k hospodě, kde mohl padnout smrtijedské smečce rovnou do náručí. Zhmotnil se kus za vánočně nazdobenou čajovnou madam Pacinkové a v prvním okamžiku se pořádně vylekal, že mu přemísťovací kouzlo zmrazilo nohy. Potom si uvědomil, že je skoro až po zadek zabořený v hromadě shrnutého sněhu. Trochu krkolomně se vysvobodil ze studeného zajetí, nedbal toho, že se potloukl o ledovou krustu ukrytou pod novějším prašanem, a hned se dal do běhu. Co nejtišeji doběhl na hlavní, rozhlédl se a ještě obezřetněji pokračoval dál. Když dorazil na roh hlavní a uličky vedoucí k hospodě, lapal po dechu a srdce mu tlouklo tak silně a hlasitě, až ho napadlo, že to musí být slyšet po celých Prasinkách. Sebral odvahu a podíval se za roh. Uviděl vyražené dveře, mezi nimi se ve slabě nažloutlém přítmí míhaly temné stíny a v vzápětí se odtud ozval typický práskavý zvuk.

Vhrkly mu slzy do očí. Přišel pozdě.

Zbývala mu jen poslední chatrná naděje, že Abe zrovna nebyl doma nebo stihl utéct.

Po krátkém zaváhání vklouzl do uličky a s nesmírnou ostražitostí využil stínů, aby se nepozorovaně dostal k hospodě. Zevnitř nebyl slyšet jediný zvuk. Opatrně nahlédl a vstoupil.

Na řetízku se mírně pohupovala lampa a střídavě nasvěcovala smutnou scénu. Aberforth ležel zhroucený na zemi, nad ním se po zdi táhla krvavá šmouha.

Harry ztuhnul. Třásla se mu brada a nebyl schopný se pohnout, ani nadechnout. Teprve když svíravá bolest plicím dovolila nádech, donutil se přijít blíž. „Mrzí mě to, je to moje vina,“ zaskučel. „Moje vina…“

Ve svém žalu přeslechl slabý sten a vzpamatoval se, až když se stařec pohnul.

„Abe? Abe!!!“

Padl k němu na kolena a podepřel mu hlavu.

„Co… chceš…“ zasípal Aberforth. „Nikoho… nevidím.“

„Abe, to jsem já, Harry, váš přítel.“

„Přítel…? Neznám… žádnýho Harryho,“ opáčil skomíravým hlasem Abe a začal se třást. Venku se trochu zvedl vítr a vehnal do hospody sníh, který smetal ze závějí.

„Postis reparo!“ švihl Harry hůlkou k vyvráceným dveřím a doufal, že tentokrát se mu opravné kouzlo podaří.

Se zvukem připomínajícím šustivé ťapání myší se začaly posouvat třísky, vrátily se na svá místa a dřevo dveří zacelily. Nato se dveře zachvěly, zvedly se, vklouzly do veřejí a hlučně se zabouchly. Nakonec se ještě jeden z pokřivených pantů se cvaknutím narovnal.

Harry si oddechl a dalším tahem hůlky ze sebe sňal zastírací kouzlo.

„Nebojte se, postarám se o vás,“ řekl chvatně Abeovi. „Co vám udělali? Je zázrak, že vás nezabili, skoro tomu nemůžu uvěřit.“

„Nepřítele… mýho nepřítele… je zatím škoda zabíjet, říkal ten plešoun… Nebo tak nějak.“

„Nerozumím,“ podivil se Harry.

„A že když uvidím Pottera… toho kluka s jizvou… jako máš ty… tak… už si to nepamatuju.“

„Jasně, já to chápu, musel jste mu říct, kde jsem. To je v pořádku,“ snažil se ho zklidnit Harry a myslel to zcela upřímně. „Hlavně, že jste živý. Na ničem jiném teď nezáleží.“

„Co to meleš…?“ zabručel Abe. „Nic takovýho… Vždyť tě ani neznám… tak co bych mu měl říkat…“

Harry se podíval na krvavou šmouhu na stěně. Aberforth měl jistě pořádný otřes mozku. „Musíte do postele, zkusím vám tu hlavu ošetřit.“ Snažil se starce podebrat a trochu přitáhnout k sobě, aby ho mohl bezpečněji přemístit.

O vteřinu později si třel vlastní hlavu, protože se do ní praštil o křeslo v Aberforthově pokojíku. Byla tu tma, dokonce ani buclatá kamínka tentokrát tolik nesálala, aby od nich bylo vidět, tak rozsvítil hůlku a vztyčil se na kolenou. Lampa byla na stolku jako minule. Když se postaral o světlo, vysvlékl se z teplého pláště a pomohl Brumbálovu bratrovi sundat ušpiněné svršky a dostal ho do staré rozeschlé postele, v níž se před nedávnem sám probudil.

„A ty seš co zač, že se o mě tak staráš?“ zajímal se nedůvěřivě Abe. Vsedě držel oběma rukama peřinu, jako by se jí chtěl chránit.

„Přítel,“ nezatěžoval už ho Harry jménem, sedl si na kraj postele a kapesníkem namočeným vodou z hůlky mu opatrně otíral a oťupával zraněnou hlavu.

„Nemám přátele,“ odtáhl se Abe. „A tebe jsem v životě neviděl.“

„Ale viděl,“ usmál se Harry. „Vyprávěl jste mi –“ Zarazil se. Asi nebylo vhodné zraněného rozrušovat připomínáním mrtvých. „Vyprávěl jste mi, jak jste choval včely.“

„No jo, já taky choval včely. Ale mně pošly,“ pokýval pochmurně hlavou popletený Abe a přeci jen se trochu uklidnil.

„Nelekněte se,“ řekl Harry, když skončil s omytím rány, a namířil na Aberfortha hůlku.

„Co to děláš?“ zavřeštěl Abe a snažil se schovat za peřinu.

„Nebojte se, to vám pomůže,“ opáčil Harry a doufal, že mluví pravdu. „Purgo cefale,“ zamumlal formuli. Bylo to jedno z mála léčivých kouzel, které trochu znal. Ginny ho naučila celý nebelvírský tým, protože o rány do hlavy při famrfpálu nebyla nouze. Kromě léčení zmírňovalo bolest a – to oceňovali zvláště spoluhráči – bránilo zvracení.

„Zkuste usnout, budu tu chvilku s vámi.“

„Ne ne, já jsem si ještě nečet,“ zaprotestoval dětinsky stařec. „Vždycky si před spaním čtu.“

Harry se rozhlédl po pokoji, ale žádnou knížku neviděl.

„Co kdybych vám místo čtení vyprávěl?“

„Hm,“ zabručel Brumbálův bratr naštvaně.

„V jedné velké zahradě žil jednorožec –“

„Jak vypadal?“ zeptal se Abe s nečekanou dychtivostí a dobrovolně si lehl.

„Byl moc krásný. Hříva se mu třpytila, jako by v ní měl tisíce malinkých hvězd. Spokojeně se popásal a poslouchal jak cvrlikají ptáci, kteří měli na jednom ze stromů zavěšené krmítko. V té zahradě byl malý útulný domek a v něm…“

Harry zmlknul. Aberforth spal.

Opatrně vstal – pelest slabě zavrzala, ale Abea to neprobudilo – a co nejtišeji přiložil do buclatých kamínek. Potom ztlumil světlo lampy, sedl si do křesla a přemítal, kde najde nové útočiště. Nebylo pochyb o tom, že do Godrikova dolu už se vrátit nemůže.

Teď byl rád, že si ze skrýše u Vlčí louky ještě nevyzvedl Kulový blesk, byl by o něj přišel. Ale dělal si starost o knihy, z nichž některé by v nepovolaných rukou určitě mohly nadělat velkou škodu. Obzvlášť, kdyby šlo o ruce Pána zla. Naštěstí Smrtijedi domy rádi zapalovali, takže už v tuto chvíli byl z knih možná jen popel. Ale co když… Ne, hned tu myšlenku zavrhl. Bylo zcela nepravděpodobné, že by se Aberforth dokázal ubránit Voldemortovu nitrozpytu. Ale co když to Abe přeci jen dokázal? Začal se ho zmocňovat čím dál silnější neklid. Musel zjistit, jak se věci mají. Jestli Voldemort jeho úkryt odhalil, jistě neotálel.

Ještě půl hodiny poslouchal Aberforthovo pravidelné oddechování, potom vstal, sebral svůj teplý plášť a během okamžiku byl pryč.

 

Vybral si šikovné místo u svažité cesty nad troskami. Bylo dostatečné vzdálené, přesto odsud bylo dobře vidět na vesnici, jejíž zasněžené střechy se pohádkově třpytily ve svitu hvězd a měsíce. K jeho překvapení se zdál být zchátralý domek rodiny Brumbálů nedotčený ničím jiným než starobou. Nestoupaly z něj žádné plameny ani dým, snad jen trocha řídkého kouře z komína. Všude bylo ticho a klid.

Nevěřícně na to hleděl a nechápal, jakým zázrakem se Aberforthovi podařilo jeho úkryt utajit. Rozechvěla se mu kolena a musel se držet, aby se úlevou nahlas nerozesmál. Jenže pak ztuhnul, v uších mu jako naléhavý šepot zaznělo Pošukovo nabádání, že musí zůstat ve střehu, a úsměv mu zmizel z tváře. Došlo mu, že když nenašel místo domu doutnající spáleniště, nic to neznamená. Ten klid mohl být jen iluzí, jen důmyslnou pastí na Harryho Pottera.

Když se trochu vzpamatoval, pečlivě se schoval pod kouzelný plášť, několika dlouhými kroky ve vysokém sněhu se dostal na ušlapanou cestičku a vydal se ke vsi. Byl to jediný způsob, jak zjistit pravdu.

Pomaličku scházel cestičkou dolů, v opocené ruce svíral hůlku a zvažoval, jak blízko k domu se bude muset dostat, aby měl jistotu. V tom ho instinkt donutil zastavit. Někdo byl nablízku. Vzápětí si uvědomil tichý zvuk blížících se kroků.

A pak ho uviděl. Neměl na hlavě kápi ani masku, přesto Harry věděl, že je to Smrtijed. S rozbušeným srdcem udělal opatrný úkrok stranou a snažil se, aby mu pod botama nezakřupal sníh a aby mu plášť neodhalil nohy.

Severus Snape přicházel od vesnice a zvolna mířil k místu, kde před vteřinou Harry stál. Nevypadal však jako někdo, kdo tu byl vraždit a ničit. Dokonce ani neměl v ruce hůlku. Místo toho se mu u stehna pohupoval kufřík, v němž zpravidla nosíval přísady do lektvarů. Zastavil se a nejistě se rozhlédl, jako by ho něco znepokojilo. Potom pokračoval v cestě.

Harrymu se zhoupl žaludek, když si představil, jak ochotně málem vlezl do pasti. Už nebylo pochyb o tom, jak se věci mají. Smrtijedi zjistili, že není v domě, a teď tu drží hlídku. Někde tam dole v křoví postává další Voldemortův poskok, který zrádného profesora právě vystřídal. A kufřík se hodil na jídlo a možná termosku s něčím na zahřátí, aby si ten bídák číhanou na Pottera zpříjemnil.

Severus Snape prošel kolem něj a pomalým unaveným krokem se ubíral dál po vyšlapané cestičce nahoru ke zmrzlému hájku. Tvářil se jako člověk, který doufá, že ho procházka uklidní a vzpruží. Zdál se být rozrušený a nespokojený.

A jak by také ne, když se mu zatím nepodařilo ulovit Pottera, pomyslel si Harry. Před očima se mu zjevila vzpomínka, jak Snape tasil hůlku těsně předtím, než se Albus Brumbál sesul na schody, a musel zatnout zuby, aby ustál příval silného rozčilení, které jím zacloumalo. Potom udělal tu chybu, že se ohlédl k troskám domu Jamese a Lily, jejichž smrt měl Snape na svědomí. Rozčilení vydatně přikrmené vyčerpáním a prožitým stresem se rázem proměnilo v nenávistný vztek, a když si vybavil, jak uspokojeně se na něj Snape podíval, než seslal na tu, již pokládal za Ginny, smrtící kletbu, přestal se ovládat. V tu chvíli zuřivost zatemnila jeho mysl natolik, že místo aby utekl, vydal se za tím, kdo byl v jeho očích stejným zlem, jako sám Voldemort. Teď měl šanci toho zrádce zastavit!

Ve spáncích mu bušila vroucí krev opilá spalující záští.

Už si ani nebyl schopný dávat pozor a neopatrným došlápnutím se málem prozradil. Naštěstí to znělo jako když spadne sníh z větví, takže se Snape jen letmo ohlédl a pokračoval v cestě. Ale Harrymu to už bylo stejně jedno.

Rychlým pohledem se ujistil, že jsou dost daleko od vsi a dalších možných smrtijedských hlídek, a začal ze sebe stahovat plášť, protože ani šílená touha se pomstít ho nemohla donutit k tomu, aby Snapea zabil zákeřně skrytý a zezadu.

Najednou, jako by mu to chtěl usnadnit, se Severus Snape zastavil. Zvedl hlavu, zahleděl se na měsíc a vzdychl.

Harryho to pobouřilo.

Zrádce a vrah nemá co vzdychat!

Sklouzl z něj poslední zbytek pláště, celý roztřesený zvedl ozbrojenou ruku a nadechl se, že na Snapea zavolá.

Ale nezavolal, protože Snape sklopil hlavu a pomalu vytáhl hůlku.

Věděl o něm!

Harry se trochu rozkročil pro lepší stabilitu a s vybičovanými smysly čekal na útok.

Snape, aniž se otočil, mávl hůlkou.

Téměř v ten samý okamžik Harry tvrdě vyslal odzbrojovací kouzlo, jenže to proletělo vzduchem a vyrylo do sněhu dlouhou brázdu, protože – Harry nechápavě zamrkal do míst, kde ještě před zlomkem vteřiny Severus Snape stál, a teprve se zpožděním si uvědomil, že se na svahu nad vsí slabounce nese zvuk osamělého prásknutí.

Nechápal to. Přece o něm Snape věděl. Nebo snad ne?

Vyčerpáním se po podlomily nohy a svezl se do sněhu. Chvěl se. Vší silou se snažil uklidnit. Vzhlédl k nočnímu nebi, po němž plul zářivě bledý měsíc trochu podobný velkému sýrovému koláči.

„Nemusíš se bát, kromě pár pohmožděnin a popálenin jsme všichni v pořádku. Jen jsme museli utéct tak, jak jsme byli, nestihli jsme si nic vzít,“ vytanula mu v mysli vzpomínka na Lupinovo uklidňování.

Ztuhnul, ve tváři úlek. Pár facek by ho nemohlo probrat rychleji a lépe.

Spěšně se natáhl pro pohozený plášť a v okamžení to nad Godrikovým dolem prásklo podruhé.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


6 x komentář to “68. Nezapomenutelná noc I.”


  1. levAlexNo Gravatar — Listopad 9, 2010 @ 20:00

    hlavne pis dal :D

  2. LuciaNo Gravatar — Listopad 23, 2010 @ 1:03

    znelo to akoby pán riaditeľ ľutoval, že nemá komu miešať elixír..či to bolo sarkastické vzdychnutie? :P

  3. levAlexNo Gravatar — Leden 20, 2011 @ 21:25

    No tak ?? uz pomaly aj zabudam o com to secko je :D :? :arrow:

  4. A.D.No Gravatar — Leden 28, 2011 @ 16:11

    Ahoj, budeš ještě pokračovat ve psaní? Byla by to vskutku velká škoda, kdyby jsi přesatala :-)

  5. MagnasNo Gravatar — Únor 5, 2011 @ 16:15

    2 A.D. : Dekuji za pochvalu. Jak jen sily dovoli, budu pokracovat (tesim se na to stejne jako vy).

  6. ajottNo Gravatar — Říjen 17, 2011 @ 12:06

    Když přecházeli zpět přes náves, došlo k tomu, čeho se Lucius Malfoy bál. Voldemort se zničehonic zastavil a zaměřil se kašnu.
    tie posledne tri slova sa mi tam nejak nehodia, nemalo by tam skor byt “zameril ke kasne” alebo nejak inak formulovane?



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: