svicka
Září 2010, Magnas

 

F

 

awkes na svém bidýlku tiše zpíval a Brumbál za stolem soustředěně rozléval voňavý čaj. V ředitelské pracovně byl tak nádherný klid, jako tu býval za starých časů, když se zrovna nedělo nic zlého. Harry seděl na své známé židli a cítil, jak ho ten klid spolu s fénixovým zpěvem prostupuje a jak z něj odchází všechna tíha a bolest. Vtom si uvědomil, že jsou na tácku tři šálky, a podivil se tomu. Teprve potom si všiml, že v křesle nedaleko stolu někdo sedí. Pravděpodobně to byl Regulus, ale nebyl si jistý, protože mu přes černý klobouk neviděl do tváře. Začal se naklánět a shýbat, aby uviděl, ale rychle se narovnal, protože Brumbál položil čajovou konvici a promluvil.

„Děláš mi starosti, Harry,“ řekl vlídně káravým způsobem. „Tahle sebedestrukce k ničemu kloudnému nepovede.“

„Nerozumím.“

„Měl by ses přestat nenávidět a začít se o sebe trochu starat,“ opáčil profesor. „Pro začátek můžeš začít opravou bot. Do pravé ti teče. Mimochodem ta červená bavlnka na nohavicích vypadá zajímavě, ale začíná se ti párat.“

Harry si prohlédl nohavice, odevzdaně pokrčil rameny a řekl: „Vždyť je to jedno.“

„Skutečně?“ zeptal se Brumbál a podíval se na něj nad brýlemi. „Nic není jedno, Harry. Jak se chceš postavit mocnému čaroději, když budeš zesláblý nebo dokonce dočista zmrzlý?“ Vstal, položil před něj šálek s horkým čajem a druhý podal tajemnému hostu.

„Stejně ho nemůžu zastavit,“ vzdychl Harry. „Bez vás nejspíš nikdy nezjistím, co je ta věc zač. A Pettigrew už mi nic nepoví.“

„Teď není čas hořekovat, že nemůžeš najít viteál,“ podmračil se Brumbál. „V této chvíli je mnohem důležitější, abys našel klid a rozvahu. Čekají tě těžké chvíle a neustále bys měl mít na paměti, že zoufalství, panika nebo poraženecká nálada jsou stejně nebezpeční nepřátelé jako ti, proti kterým bojuješ.“

Fénix na bidýlku ve svém zpěvu hlasitěji zaklokotal, jako by dával profesorovi za pravdu.

Náhle se začalo rychle ochlazovat. Harry několikrát zamrkal, protože všechno kolem se rozmazalo, zešedlo a ztmavlo, pracovna zmizela a zvedla se vichřice. Křečovitě se držel židle a choulil se před ledovým vichrem, který sebou začal přinášet bodavý sníh. Prsty mu však rychle křehly a větrné poryvy byly čím dál silnější, až se neudržel, sněhová bouře ho odtrhla od židle a unášela pryč. Najednou si uvědomil, že muž v černém ho v té tmě a vichru nese v náručí a šeptá: „Tohle už nikdy nedělej, Harry. Nikdy, rozumíš? Musíš na sebe dávat pozor…“

Vtom Fawkes znovu zazpíval a rozednilo se.

Po dvou krušných dnech, které převážně propotil, problouznil a prospal, se Harry probudil jako znovuzrozený. Nepamatoval si, co se mu zdálo, ale posadil se s myšlenkou, že si musí opravit botu.

Zatopil ve vyhaslém sporáku, umíchal si pár vajec a než je dojedl, přesně věděl, co bude dělat dál.

Umyl pánvičku a začal systematicky prohledávat kuchyni. Kromě pár kousků nádobí a dvou poměrně zachovalých kotlíků objevil ještě spoustu více či méně užitečných věcí. Nad poličkou s kořením a bylinkami našel skříňku s přísadami do lektvarů a lahvičkami, která nejspíš sloužívala jako domácí lékárna. Pod škopkem objevil léta prošlý poloprázdný sprej proti běhnicím, práškový odpuzovač všudylezek, který už se dávno nevyráběl, a značkové čistidlo na připáleniny. Usoudil, že to tu nejspíš zůstalo ještě z dob Aberforthova pobytu, a vrhnul se na šuplíky. V těch bylo většinou kuchyňské náčiní, jeden z nich však k jeho radosti obsahoval nářadí, včetně zašlého zastřihovače proutků, olejničky a lepidla, žádný ovšem neskrýval to, v co doufal. Zbývala už jen výklopná dvířka kredence. Otevřel je, a jen tak tak se stihl sehnout před dvěma dlouhými střelami pronásledovanými vlajícím klubkem červené vlny. Vzápětí uslyšel, že zadrnčely zabodnuté do kuchyňských dveří. Jakmile se vzpamatoval z útoku polekaných pletacích jehlic, narovnal se, opatrně nahlédl do skříňky a zajásal, neboť vedle dvou přaden vlny tam ležela krabička se špulkami nití a před ní funěl a hrotil bodliny mírně nasupený jehelníček.

Přičichl k rukávům košile a jeho chřípí sebou znechuceně zacukalo, jako by se snažilo dát na úprk. Ty dva dny propotil pod houní na zápecí oblečený. Napadlo ho, že v tomhle nevábném stavu by ho před nepřítelem neutajila ani magie, a bez váhání namířil do parádního pokoje prozkoumat komodu, kde doufal nalézt alespoň osušku, aby tu nemusel pobíhat úplně nahý, až se pustí do prádla. Na chodbě si uvědomil, jak moc stihl dům prochladnout, takže si hned do seznamu úkolů přidal další, protože nepoužitelně zmrzlý proti Voldemortovi přece nic nezmůže.

Komoda byla zásobená lépe než čekal. Ručníků a osušek v ní bylo víc než dost, také několikery teplé podvlékačky, vyšívané noční košile, pár svetrů, štůsek nátělníků, balík ponožek a velká krabice s mýdlem. Spokojeně se pousmál a šel zakleknout ke krbu, aby vybral popel.

V poledne už bylo v domě teplo, na bidle nad kamny se sušilo vyprané prádlo, a vykoupaný Harry, oblečený v měkkých šedých podvlékačkách a bleděmodrém svetru, na němž poletovaly zlatonky, seděl u stolu, jedl smažená vejce a přemýšlel o plánu na odpoledne. Na to, aby šel znovu zkusit vzpomínat do trosek, bylo ještě moc světlo, a na jiný způsob, jak hledat Voldemortův chybějící kus duše, zatím nepřišel. Znovu na něj začala padat beznaděj a ani nepostřehl, že přestal jíst.

„Senzační ohoz, vypadáš v tom trochu jako baletní mistr,“ zasmál se kdosi chraplavě.

„Nerejpej, Modroočko,“ napomenul ho pobaveně někdo jiný. „Vzpomeň si sám na sebe, v sedmdesátým, když jsme šli po těch překupnících dračích mláďat, a ty ses zkoušel maskovat za ovci.“

Harry se podíval na dva průsvitné přeludy, které mu seděly u stolu, a bez sebemenší známky překvapení řekl: „Hm, vy dva jste mi tu scházeli.“

„Řek bych, že scházeli,“ pravil vlídně Arnie Bubble a odklepl ze stříbrně žhnoucí špičky svého doutníku. „Proč bys nás tu jinak měl?“

„Asi už mi ze samoty lehce straší ve věži,“ připustil s úsměvem Harry.

„Tváříš se jako boží umučení,“ poznamenal otráveně Moody a krapet se k němu naklonil. „No tak, kluku, trochu života do toho umírání.“

Harrymu zmizel úsměv ze rtů.

„Jo, to sedí,“ vzdychl.

Znovu se pustil do jídla, ale studené sousto mu rostlo v puse, takže složil příbor a talíř odsunul. Mlčel a myslel na to, že mu neschopnost najít viteál prodlužuje život, ovšem za cenu životů těch, které zatím Voldemort zabíjí.

Průsvitní muži si vyměnili vážné pohledy.

„Tak tahle by to nešlo, kamaráde. Koukej se sebrat, čeká tě ještě moc práce,“ zamračil se přelud bývalého bystrozora.

„Jasně, moc práce. Jenže to má háček – nevím jaké,“ řekl rozladěně Harry.

Starý bystrozor protočil oči, to magické hned několikrát. „Tak za prvé: ty ten viteál najdeš, protože jinak by ta věštba byla jenom bezcenný blábol. Za druhé –“

„Ale já nevím jak, nevím kde, nevím nic!“ zaprotestoval Harry nešťastně.

„Mistr světa ve skoku do řeči,“ pohlédl Moody s úšklebkem na Arnieho a přitom ukázal na Harryho palcem. „Takže za druhé,“ obrátil se zpět k Harrymu, „když ho nenajdeš, poradíš si jinak.“

„Ale –“

Moody na něj namířil průsvitnou hůlku.

„Takže za druhé,“ zopakoval důrazně. „Používej hlavu. Co by v důsledku znamenalo, kdybys nenašel?“

„No… Voldemort by se mohl vrátit.“

„Alastor se ti neobratně snaží naznačit, že přinejhorším to budeš muset skoncovat s tím hajzlem ještě dvakrát,“ zasáhl nevesele Arnie Bubble. „Já vím, není to vyhlídka nic moc a mohlo by to trvat i roky, ale pořád je to řešení.“

Harry se zamyšleně podmračil, potom tiše odfrknul a zakroutil hlavou. „Mizerné řešení. Nevím, jestli ho přemůžu jednou, natož dvakrát. A hlavně – ani on, jak se zdá, neví, kde ta zpropadená věc je. Možná to najdou jeho poskoci, možná to úplnou náhodou objeví někdo úplně cizí, a až se to stane, tak zase někdo umře. Viteál si ho vezme, aby mohl Toma Raddlea přivést k životu. Pro dotyčného tragédie, pro svět bezvýznamná maličkost, vzhledem k tomu, co bude následovat dál. Pak totiž budou umírat další a další, protože ten, co si říká Lord Voldemort, bude znovu zabíjet. Možná to bude za týden, možná za spoustu let, možná nikdy, protože ten viteál už možná ani neexistuje. A všechno to ‚možná‘ se stane tou nejhorší noční můrou, nikdy nekončícím strachem, že se Pán zla znovu objeví a možná právě dneska v noci přijde zabíjet. Přičemž bláznivý Harry Potter, ta velkolepá naděje, už může být po prvním souboji dávno pod drnem. Ne, to je opravdu mizerné řešení.“

„Stejně jsem ti to řekl jen proto, aby ses přestal litovat, že nevíš, jak dál,“ ušklíbl se stříbřitý Moody.

Harry se zasmušile pousmál.

„No tak, Harry, seber se. Nemůžeš to takhle vzdávat,“ řekl Moody smířlivě. „Albus věřil, že najdeš. Měl bys věřit i ty.“

„A nezapomínej na Natyho,“ připomněl Arnie Bubble. „Copak se už v něčem spletl?“

Harry zaváhal, a když už se zdálo, že jim dá za pravdu, zarazil se a podezřívavě se podíval na Moodyho. „Mám věřit? Něco takového byste mi nikdy neřekl.“

„V tomhle případě ano, a ty to víš,“ opáčil důležitě Moody. Pak se rychle rozhlédl, jako by ho snad mohl zaslechnout někdo cizí a tišeji dodal: „Ale jsem rád, že zůstáváš ve střehu.“

„Spíš už opravdu blázním,“ řekl s natrpklým smíchem Harry.

Mistr Bubble na něj hřejivě pohlédl. „Věř hlavně sobě.“

„Snažím se, ale… jde to dost ztěžka. Bojím se, že to sám nezvládnu.“

„Když se to vezme kolem a kolem, je člověk na určitý věci vždycky sám,“ pokrčil malý stavitel rameny. Potáhl z doutníku a zamyšleně dodal. „To ti pak nepomůže, ani kdybys měl regiment přátel.“

Harry mlčky přitakal.

„No skvěle,“ zabručel rozzlobeně Moody. „Tohle mu určitě dodá kuráž.“

„Ech, kuráže má na rozdávání,“ mávl Arnie Bubble doutníkem. „Potřebuje něco jinýho.“ A dřív než se ho někdo stačil zeptat, co to něco má být, podíval se na Harryho pohledem, jaký míval, když si představoval, jak co postaví a předělá, a pravil: „Řek bych, že ti schází Ron s Hermionou.“

Moody nevěřícně vykulil zdravé oko, ale Harry jen vzdychnul.

„Všichni mi moc chybí,“ připustil sklesle. „Nejvíc… Ginny.“ Před výplody vlastní fantazie to nemělo smysl zapírat.

„Malá Weasleyová je v boji poklad,“ uznal Moody. „Jednou z ní bude vynikající léčitelka. Weasley je trochu poděs, ale taky má něco do sebe. Přinejmenším nenechá kamaráda jen tak ve štychu. A Grangerová má za ušima. Rychle jí to myslí a je všímavá.“

Harry znovu vzdychnul.

Mistr Bubble se na něj vychytrale podíval. „Docela by mě zajímalo, co bys dělal, kdyby tu byli s tebou.“

„Já… nevím,“ pokrčil Harry rameny. „Prostě bych byl rád. A mohl bych s nimi spoustu věcí probrat. Někdy mívají skvělé nápady.“

„A dál?“

„Hermiona by potom zjistila, že jsou tu v knihovně nějaké knížky, a nejspíš by začala pátrat, jestli mezi ně Brumbál nedal nejakou užitečnou. I když… to jsou podle ní i učebnice.“

„A Ron?“

„Určitě by chtěl provětrat košťata. Pak by začal mluvit o tom, co se zatím naučil od ostatních, a o tom, co se nejspíš děje v Bradavicích, co asi dělá Brumbálova armáda… vlastně je jedno, o čem by mluvil, protože by to skončilo stejně – trénováním souboje. Tím myslím postřeh, nová kouzla a tak. Ron rád soutěží a navíc tyhle věci bere dost vážně. Nebýt jeho a Hermiony, nejspíš by BA nikdy nevznikla.“

„Hmmmjo,“ pomlasknul si spokojeně Arnie Bubble a ve stříbřitých očích mu plály veselé ohníčky.

Harry mu byl vděčný, že se nezeptal na Ginny. I bez toho měl zrůžovělé tváře.

„Díky,“ řekl se stydlivým úsměvem a vůbec ho nenapadlo zjišťovat, jaký byl účel oněch otázek, protože pochopil. „No… myslím, že mám nějakou práci,“ odtušil a bylo na něm znát, jak moc se mu ulevilo.

„To si piš, že máš,“ rozhodil temperamentní průsvitný stavitel  rukama. „Na některý věci seš sice vždycky sám, ale na jiný jsou tvoji přátelé s tebou, i když je zrovna nevidíš.“ Zazubil se, ještě více zprůsvitněl a zmizel.

„To nebylo zlý,“ kývl Moody uznale k prázdné židli. Nato zakoulel magickým okem na Harryho. „Nezapomeň se skočit podívat nahoru. Odněkud tam táhne,“ řekl přísně. Začal se ztrácet a v okamžiku, kdy se vytratil docela, zazněla kuchyní jeho poslední slova: „Nepřestávej být ve střehu…“

Harry vstal, podíval se na svoje hubené nohy v podvlékačkách a sešlapaných bačkorách, které našel v chodbě pod lavicí, představil si sám sebe na baletní scéně a tiše se zasmál. O minutu později už sbíhal z podkroví, kde skutečně našel špatně zavřené okno, a mířil do parádního pokoje, protože konečně věděl, co má dělat dál.

Knihovna byla zásobená zajímavou všehochutí. Staré a jistě vzácné tisky stály v policích svorně vedle knih tak nových, že v nich sotva stihla uschnout tiskařská čerň, úctyhodné kožené hřbety se střídaly s plátěnými, papírovými i hladce brožovanými, a v tom nesourodém šiku se mezi knihami o magii, různými učebnicemi a slovníky tísnila i kouzelnická beletrie, mudlovská literatura, obyčejný praktický atlas a kuchařka.

Harry byl okouzlen. A to doslova, protože jak záhy zjistil, některé knihy o magii projevovaly nemístné tendence na čtenáře zapůsobit i trochu jinak, než se od knihy očekává.

Přinejmenším sto let stará učebnice s prostým názvem Metamorphosis bez varování měnila ilustrace i text. To by Harrymu nevadilo, s něčím podobným už se setkal, ale poněkud zneklidněl v okamžiku, kdy mezi svými náhle nezvykle zelenými prsty zahlédl plovací blány. Naštěstí stačilo knihu rychle zaklapnout.

Starodávná Magia dicta et silea mu byla podezřelá hned, jak na ni sáhl, protože popraskaná kůže vazby jemně vibrovala a působila slabé brnění v prstech. Jakmile ji otevřel, celý pokoj se setměl, jen listy knihy zářily a začaly z nich vylétávat stejně zářící magické znaky, kroužily tmou a šeptaly slova a formule, kterým Harry příliš nerozuměl. Šepot byl čím dál hlasitější, bolel ho v uších, stal se z něj křik… Rychle knihu zavřel. Vše rázem ztichlo a zmizelo a vrátilo se denní světlo.

Když trochu zklidnil rozrušený dech, řekl knize vyčítavě: „Od spisku o výhodách neverbální magie bych čekal, že bude trochu tišší.“ A raději ji opatrně odložil. Poohlédl se po dalším svazku a po předchozí zkušenosti už se ani nepodivil, že těžké desky Zaklínadel nejmocnějších někdo pro jistotu zajistil kovovým zámkem.

Vytáhl z rukávu hůlku a poklepal na zámek.

„Alohomora!“

Kniha zafuněla, ale jinak se nestalo nic. Harry si zámek lépe prohlédl a našel v něm nezvyklým komplikovaným písmem vyryta slova. Začátek textu poměrně snadno pochopil a samou nedočkavostí jej ani nedočetl do konce. Jak měl brzy poznat, byla to chyba.

„Alohomora medicatus!“ přikázal.

Zámek odskočil, kniha se rozevřela a vydala hlasitý táhlý sten, ale dál se nestalo nic, co by mladý čaroděj mohl považovat za neobvyklé, ba dokonce ani mudla by se neměl čemu podivit.

Harry se užasle díval na pravidelnou kaligrafii ručního písma a litoval, že se v rámci volby nepovinných předmětů společně s Hermionou nezapsal k profesoru Ablativovi, mírnému a nenápadnému odborníkovi na starodávné jazyky. Absolvoval pouze povinné minimum výuky středověké latiny, ovšem tou tu byly psané jenom vysvětlivky. Rozpoznal starořečtinu, hebrejštinu a něco, co mohlo být stejně tak dobře sumerštinou jako akkadštinou.

„Sakra,“ zaklel tiše a snažil se něco pochopit alespoň z vysvětlivek. Najednou si zaskočeně uvědomil, že všemu rozumí, jako kdyby se mu text sám v mysli překládal, jako kdyby ty staré jazyky odjakživa znal. Se zatajeným dechem se pustil do čtení. Kniha ho dokonale pohltila. S kouzly a zaklínadly, o nichž se tu psalo, se ještě nikdy nesetkal. Naprosto přesahovaly rámec jeho představivosti. Blesklo mu hlavou, že tehle spis by měl být bezpečně uzamčen v bradavickém oddělení s omezeným přístupem nebo v ministerské knihovně, a rozrušeně hltal vše, co mu kniha tak ochotně nabízela. Cítil čím dál silnější nutkání všechno vyzkoušet a začal se v něm vzdouvat hněv. Proč mu tuhle knihu Brumbál nedal dřív? Byl by tak mocný, silný, neporazitelný… Vtom uslyšel někde uvnitř své lebky vlastní pohoršený hlas: „U všech ďasů, co to plácáš?“ Zamrazilo ho, ale četl dál. „To nejsi ty! Musíš se probrat!“ zakřičelo naléhavě jeho podvědomí. Konečně pochopil, že něco není v pořádku. Chtěl se od knihy odvrátit, ale nešlo to, nedokázal od ní odtrhnout oči. Vtom uviděl, jak se mu písmena z knihy snaží dostat pod nehty. Nemohl s rukama hnout, jako by mu je nějaká síla přilepila ke stránkám. Vší silou oči zavřel a rychle knihu pustil. Bleskově sáhl po hůlce a v posledním okamžiku koutkem oka zahlédl, že se ho ta věc snaží vtáhnout dovnitř, podobně jako kdysi Raddleův deník.

„Obsero!!!“

Kniha se prudce zaklapla, a když zámek zacvakl, ještě sebou několikrát zaškubala.

S hrůzou v očích ji pozoroval a lapal po dechu. Prohlédl si prsty a nehty, ale byly čisté a po znacích a písmenech nebylo ani památky. Pomyslel si, čím to je, že vždycky, když už si připadá dostatečně moudrý, připravený a dospělý, přijde něco, díky čemu se začne cítit jako naprostý blbec. Počkal, až se přestane třást, pak vstal, protáhl se a všiml si, že se zatím trochu sešeřilo a v krbu vyhasíná. Potlačil chuť přikrmit skomírající oheň zákeřným svazkem, přiložil pár polen a zapálil si lampu. Potom se slibem, že k dalším knihám bude přistupovat mnohem obezřetněji, znovu zapátral v knihovně. Tentokrát pro jistotu zvolil o něco novější spis – POJEDNÁNÍ O ODKLÍNÁNÍ, aneb jak kletbu odhaliti a posléze podpořiti či zneškodniti, a brzy potěšeně usoudil, že jestli byla tahle kniha někdy zakletá, pak už ji nejspíš někdo odklel, pokud se o to ono dílo nepostaralo samo. Po poněkud nezáživném úvodu nabyl dojmu, že narazil na poklad. Zaujatě se ponořil do nesmírně zajímavé metodiky odhalování kleteb, a to jak škodlivých, tak prospěšných či ochranných, chvílemi si mimoděk hůlkou nacvičoval jednotlivé tahy a úplně zapomněl na čas.

Ze čtení ho vyrušil kručící žaludek. Šel si do kuchyně pro něco k snědku, podíval se na hodinky a zaskočeně zjistil, že tma za okny už dávno není zimní, nýbrž poctivá noční, protože už bylo po jedenácté. Zažívání umlčel vařenými vejci a pustil se do opravy boty a kalhot. Kouzly to ovšem nešlo. U boty dosáhl pouze toho, že se mu vyšněrovala tkanička, jednou z dírek si vlezla dovnitř a stočila se ke spánku, a s kalhotami to nedopadlo o mnoho lépe. Jehla se sice řádně zabořila do látky, ovšem místo opravy prasklého švu začala bleskurychle vyšívat monogram. Na botu si tedy ze šuplíku vytáhl lepidlo a kalhoty zašil po mudlovsku ručně. Potom si zodpovědně připravil termosku s horkým čajem, převlékl se a vyrazil ven do mrazivé noci.

V troskách rodného domu našel ve sněhu u torza komínové zdi vyhořelou svíčku a čerstvé květiny. Lilie. Pomyslel si, že jsou v tuto roční dobu dost vzácné a byl neznámému vděčný, že na jeho rodiče stále vzpomíná, navíc s tak zjevnou láskou.

Usadil se pod svou oblíbenou zídku, procvičil si prsty, rozpřáhl ruce a přiložil je dlaněmi na zdivo.

 

Na obloze zářil měsíc a hvězdy vyleštěné mrazem do ještě většího lesku, ale muž, který se ubíral zimním lesem, se z jejich svitu příliš radovat nemohl. Díky hustému příkrovu zasněžených větví les tonul ve tmě, jen velmi vzácně se tu a tam mezi stromy objevil bledý třpyt.

Muž ztěžka našlapoval, často klouzal nebo se bořil do sněhu, který byl v některých místech tak hluboký, že po něm vláčel svůj dlouhý vlněný kabát lemovaný kožešinou. Občas se zastavil a sípavě si odkašlal, nebo se zaposlouchal do znepokojivých zvuků přicházejících z temnoty. V těch vzácných okamžicích, kdy mu to větve stromů dovolily, vzhlížel mezi nimi k hvězdnému nebi, aby si ujasnil svou polohu, a hned zas dál pokračoval tmou. Náročný terén mu dával co proto, takže postupoval čím dál pomaleji. Bohužel, kouzla, která by mu cestu usnadnila, tu použít nemohl.

Náhle se zarazil a zhluboka nosem nasál vzduch. Zadýchaně se uchechtl. S novým elánem pokračoval v cestě, jen nepatrně změnil původní směr. Zastavil se až u posledních stromů na okraji velké mýtiny.

Uprostřed roviny jako monstrózní houba čněla ze sněhu velká oblá kamenná chýše. Měla vysoké dveře z nahrubo přitesaných klád, zatemněným oknem slabě prosvítalo světlo a z  křivého komína čnějícího ze zasněžené hřibovité střechy se slabě kouřilo.

Dedalus Kopál si vydechl. Byl na místě. Chviličku počkal, než nabere sílu, potom se vydal ke stavení a zatloukl na dveře.

Zevnitř chýše se ozval šramot a dveře se otevřely. Dedalus zaskočeně pohlédl na velká odřená kolena, rychle jel pohledem vzhůru, zaklonil se a uviděl, že se nad ním objevila velká ježatá hlava.

„Zdrrraví,“ pravil mu shora obr. Vtáhl sklopenou hlavu do chýše, narovnal se a kousek couvl, aby host mohl vejít.

„Též zdravím,“ zasípal v mírných rozpacích Dedalus a než vstoupil, podupáním si oklepal sníh z bot.

„Dedalusi! Už sme mysleli, že nedorazíte,“ zahlaholil nadšeně Hagrid. Právě cosi míchal ve velkém bublajícím kotli zavěšeném nad ohništěm v obrovském, značně neforemném krbu stojícím kus za středem chýše. Hned toho zanechal a šel se věnovat hostu.

„Jen pojďte, žádnej strach, to je můj bráška,“ řekl tónem, v němž se mísil ostych s pýchou. „Tedy jen z máminy strany. Je po ní trochu víc než já, ehm, no, vono je to asi maličko i vidět. Ale je moc hodnej a děsně šikovnej, viď Drápečku?“ Nenápadně bratrovi hlavou naznačil, co by měl udělat.

Obr se zaculil a natáhl k pozdravu tlapu, která vzhledem, ale hlavně velikostí připomínala polstrovanou lenošku. „Já Drrráp, nemusíš mě bát.“

Dedalus si sundal rukavici a váhavě obrovi svěřil svoji neúměrně drobnou ruku. „Dedalus Kopál.“ Nato překvapeně sledoval, s jak nesmírnou opatrností mu obr rukou potřásl.

„Šikulka, že jo?“ dmul se hrdostí Hagrid.

„To bezesporu,“ opáčil vážně Dedalus, sundal si druhou rukavici a rozhlédl se po podivném příbytku. Kromě krbu tu byl jen stůl stlučený z větví, dva kusy silného kmene místo židlí, nízká lavice a za krbem na zemi dvě velká lůžka z chvojí, slámy a kožešin. Veškeré vybavení viselo na skobách zaražených do stěn, kuší počínaje, nádobím a sušenými bylinami konče.

„Mrzí mě, že jste na mě museli čekat, ale trochu jsem bloudil,“ řekl a prokřehlými prsty se pustil do knoflíků kabátu. „Mapka byla šikovná, ale musel jsem sejít z trasy.“

„Kentauři?“ zeptal se Hagrid, zatímco ze stolu a provizorních stolic sklízel sekyru, slupky z brambor a další nepořádek, aby si měl host kam sednout.

„Ty jsem jen zaslechl tady nedaleko. Tohle vypadalo jako akromantule. Už dlouho jsem se tak neproběhl,“ přiznal s úsměvem Kopál.

Hagrid se zarazil, trochu uhnul pohledem a nad ježatými vousisky se mu rozlil provinilý ruměnec.

„Čaj nebo polívku?“ zeptal se rozpačitě.

Dedalus se nedůvěřivě podíval na kotel. Ať už v něm byly suroviny jakékoli, rozhodně byly spolehlivě zahubeny česnekem, jenž byl zastoupen v tak mocné koncentraci, že by lehce složil i horského trolla.

„Čaj.“

Hagrid odložil nepořádek na lavici a než se host odsvlékl, přihodil do kotle svazek neloupané cibule. Pak pověsil Dedalusův kabát bíle strupatý sněhem na jednu z volných skob a zatímco si Dedalus hřál prokřehlé prsty nad ohněm, nalil čaj.

Sedli si na špalky ke stolu a Dráp, který se zatím uvelebil na zemi, je ze své výšky sedícího obra se zájmem pozoroval.

„Sou všichni v pořádku?“ zeptal se Hagrid a z jeho ustaraného tónu bylo znát, že mu zdaleka není tak dobře, jak se snaží předstírat.

„Vcelku jo,“ řekl Dedalus. „Málem jsme přišli o Harryho, ale malá Weasleyová ho z toho dostala. Ohromně šikovná holčina, klobouk dolů. Mě srovnala rameno a naházela zpátky žebra. No a ostatní už se z toho taky slušně lížou.“

„Drrráp rrrád,“  přispěl do debaty obr.

„Jo, to my jsme taky rádi,“ řekl Dedalus. „Akorát že Harry zase zmizel.“

„Zmizel? Zase?“ zhrozil se Hagrid. „Myslel sem, že ste spolu. To přece nejde aby byl někde sám… jen tak…“

„Vypadá to, že se o něj Albus ještě před smrtí postaral.“

Hagrid rázem vypadal jako velká hromádka neštěstí. Popotáhl, vytáhl kapesník, utřel si oči a hlasitě se vysmrkal.

Dedalus se usmál na Drápa, aby Hagridovi dopřál moment soukromí. Když doznělo troubení, zeptal se ho: „A jak to jde tady?“

Hagrid rozpačitě pokrčil rameny.

 „No jo,“ mlasknul Dedalus. „Tom mi říkal, že nové koště dobře mete.“

„To jako Snape?“ Hagridovi se rozčíleně blýsklo v očích. „Rada ho udělala ředitelem ještě ten den večer! Ani nepočkali, až Brumbál vychladne a hned měli –“

„Albus se našel?“ zbystřil Dedalus.

„Ne,“ vzdychl Hagrid a znovu zatroubil do kapesníku. „A hned druhej den ráno mě ten zrádnej všivák vyhodil. Měl sem hodinu na to, abych se sbalil a vypad.“

„Zrrrádnej,“ poznamenal důležitě Dráp.

„Řek, že můžu zustat tady v lese s Drápem, ale nesmim se ukázat nikde blízko školy ani v Prasinkách, jinak že se osobně postará vo mojí elinim – emilina –“

„Eliminaci.“

„No, jako že mě zabije.“

Dedalus se rozezleně zamračil. „A to mu Albus tolik věřil,“ procedil skrz zuby a přestože taková gesta neměl ve zvyku, naznačil znechucené odplivnutí.

 „Jo, moje řeč. A aby toho nebylo málo, tak Snape za mě přijal jako profesora na kouzelný tvory i jako šafáře ňákýho Whipmana,“ postěžoval si rozezleně Hagrid. „Nechápu, jak moh někoho takovýho vůbec pustit k děckam nebo ke zvířatům.“

Dráp v tu chvíli zapomněl na dobré vychování. V mžiku se z něj vytratilo všechno, co v něm bylo lidské, vycenil zuby a ostře zavrčel.

„To zní hodně zle,“ odtušil Dedalus.

Hagrid rozčíleně zafuněl. „Zle? Ten když dá žrádlo do krmelce, tak jen proto, aby měl na co střílet! A je mu úplně jedno, kdo nebo co to bude. Klidně i mláďata! Postřelil i Tesáka, když sme včera v noci dohledávali zraněnýho jednorožce. To byla taky jeho práce.“

Při vyslovení Tesákova jména se černá kožešina na jednom ze slaměných lůžek pohnula a slabě zakňučela.

Dedalus nad zvráceností nového bradavického zaměstance zakroutil hlavou. „No potěš. A koho nosatec dosadil místo sebe?“

„Jako na svoje bejvalý místo ředitele Zmijozelu? Tam vybral toho divnýho cizokrajnýho Terega. Ten sice neni tak špatnej, jak sem si vo něm původně myslel, ale taky nesnáší zvířata. Hlavně psy. Jo a hnedkonc po mě Snape vyrazil profesorku Burbageovou. Řekla mě to Pomona, když sem se u ní před vodchodem eště stavoval pro škatuli s blátoplazama, co se jí usadili ve skleníku. Že prej ministerstvo zrušilo nauku vo mudlech. Pche, takovej nesmysl…“ Hagrid se ušklíbl.

„Je to pravda,“ vyvedl ho z omylu Dedalus.

„Chm,“ pomračil se nedůvěřivě Hagrid.

„Bylo to ve Věštci. Tom nám k zásobám přibalil i noviny.“

„No… já už dlouho žádný nečet,“ přiznal Hagrid zahambeně. „A máte všeho dost?“

„Kromě žrádla pro Klofana všechno. Předtím mohl být venku, Tonksovi měli velikou zahradu, takže si většinou sám něco ulovil. Ale teď po přesunu…“

„Ne! Nechci vědět, kde ste!“ zvolal Hagrid a zvedl ruku v jasném gestu. „Byl bych bez sebe hrůzou, že se někde podřeknu, nebo že by to ze mě moh někdo kouzlama vyšťourat.“

„Zkrátka teď je Klofan zavřený v domě,“ přešel to Dedalus, „a řve chudák hlady.“

„Je mi to jasný, chuděrka maličkej. Připravil jsem pro něj dva pytle. Když se nechaj venku, aby se to nekazilo, tak mu to nejmíň na tři čtyři dny vydrží. A něco mam i pro vás.“

„Vážně máme všeho dost. Byli jsme pro zásoby s Arturem, Georgem a Fredem a málem jsme to nepobrali. Tom ještě klukům nastrkal do kapes láhve s ležákem a čokolády. Až jsem z toho měl těžkou hlavu, aby se kvůli tak velkému nákupu nedostal do podezření.“

„U děravýho kotle se to ztratí,“ zavrtěl hlavou Hagrid. „Vaří se tam, navíc sou všichni zvyklí, že Bezzubej Tom věčně s něčim kšeftuje.“

„Já vím, a snad nás nikdo neviděl, ale stejně… byl bych nerad, kdyby se kvůli nám dostal do maléru,“ řekl Dedalus.

„Měli byste se bát spíš o Harryho,“ připomněl Hagrid s výčitkou.

Dedalus vzdychl a pokrčil rameny.

„Drrráp taky strrrach. Harrry kamarrrád,“ oznámil obr a hlučně popotáhl.

Dedalus se na něj zasmušile usmál. „To nejsi sám. Ale když ho budeme hledat, ještě na jeho stopu přivedeme Smrtijedy. Nic jiného než věřit, že mu Brumbál zajistil dostatečnou ochranu, nám nezbývá.“

 

Na nádvoří starého hradu plály pochodně a osvětlovaly posledního opozdilce spěchajícího na shromáždění svolané nemilosrdným Pánem zla. Kápě a maska sice dovolovaly spatřit pouze malou část jeho obličeje, přesto z jeho roztřesených úst bylo patrné, že má strach. Když k smrti vyděšený vstoupil do Temné komnaty, při pohledu na řady nervózně postávajících Smrtijedů s nesmírnou úlevou zjistil, že shromáždění ještě nezačalo. Temná komnata hučela šepotem a opozdilec pochopil, že se stalo cosi nezvyklého. První dva gongy už dávno odbily, ale třetí nenásledoval.

Důvod znalo pouze několik Smrtijedů, kteří spěchali za svým pánem, jehož povlávající plášť jim metl cestu dlouhou klenutou galerií v přemostění propojujícím západní křídlo hradu s Pětivěží. Do zvuku kroků roznášených ozvěnou se mísil jejich rozrušený dech.

Galerii chabě osvícenou voskovicemi v nástěnných tepaných svícnech střídmě lemovaly trojité oblouky vitrážových oken, jimiž dovnitř slabě prosvítal měsíc a vykresloval na podlahu sotva znatelné otisky barevných mozaik, které v těchno ponurých prostorách působily nepatřičně křehce a půvabně. Voldemort si toho nevšímal. Šel rychle a rázně směrem k věži, hlavu mírně předkloněnou, a z každého jeho pohybu bylo znát, že nikdo v jeho okolí si nemůže být jistý, že pro něj bude existovat i zítřek. Smith, Skinner a Knife jdoucí mu v patách si to dobře uvědomovali, stejně tak Lucius Malfoy, kerý ten podivný průvod uzavíral.

„P-pane,“ koktal zadýchaně Smith.

Voldemort se ve zlomku vteřiny zastavil, rázně se otočil, a dřív, než jeho plášť doopsal rozevlátou křivku, vytasil hůlku. Rudé oči se mu blýskaly jako uhlíky, žhavé a hrozivě ledové zároveň.

Smrtijedi tak tak zabrzdili.

„Jak je možné, že vám to uniklo?“ zasyčel ke třem bystrozorům. „Jak je možné, že mi ty zprávy musel přinést Lucius? Z vaší neschopnosti se mi dělá špatně.“

„Ten pohřeb byl tajný,“ pípnul nejistě Smith. Nato se zablesklo a už neřekl nic, jen to trochu plesklo, když dopadl na zem.

„Tajný, ach tak,“ řekl zamyšleně Voldemort a podíval se na špičku své hůlky, jako kdyby si chtěl ověřit, že si ji tak trapným kouzlem neušpinil. Potom se obrátil na Malfoye a se zdánlivou srdečností se ho zeptal: „Můj milý Luciusi, jak jsi na to tedy přišel?“

„Vedla mě k tomu jistá… intuice,“ zalhal Malfoy a snažil se tvářit hrdě. Na čele a pod nosem mu však vyvstávaly kapky potu, jak ho tělo zrazovalo a destilovalo strach. Zaváhal a neochotně přiznal: „Naše služebná něco zaslechla při nákupech.“

„Chceš tím říct, že to je neověřená informace?“ optal se nevěřícně Voldemort a přitom zašermoval hůlkou v rozrušeném taktu. „Jen nějaké výmysly a žvásty hloupé ženské?“

Malfoy pobledl. „To ne, Pane,“ ohradil se opatrně. „Osobně jsem to ověřil. Hrob tam skutečně je a zdá se mi nepravděpodobné, že by v něm byl pochovaný někdo jiný. Vše mi potvrdil i hrobník. Odmítl ten hrob totiž vykopat a tak to Brumbálův bratr musel udělat sám. Náš plán vyšel a Brumbálova pověst –“

„Náš plán?“

Malfoy nasucho polknul. „Chtěl jsem říct…“

„Vím, cos chtěl,“ ušklíbl se opovržlivě Voldemort a přestal si ho všímat.

„Zavolejte mi Severuse,“ přikázal Skinnerovi a Knifeovi.

Bez váhání se vydali směrem k západnímu křídlu, odkud sem přišli.

„Tohle –“ ukázal znechuceně hůlkou na jejich bezvědomého nadřízeného, „– si vezměte s sebou.“

Bystrozorovo tělo se smýklo po podlaze, velkou rychlostí proletělo chodbou a zmizelo v klenutém průchodu jako odkopnutá hračka. Oba Smrtijedi před ním sotva stihli uskočit. Už předtím spěchali, aby byli co nejdříve z dosahu Voldemortova hněvu, nyní však ještě značně přidali do kroku.

Voldemort se obrátil k jednomu z vitrážových oken. Zdálo se, že přemýšlí. Měsíc na jeho obličej a lebku načrtnul pestrou abstraktní skicu, ale na výsledku nebylo pranic půvabného. Bylo to děsivé.

Bledý Lucius Malfoy stál nehnutě na místě. Kradmo se díval Pánovi zla do zátylku a nevěděl, jestli má zůstat nebo odejít. S každou další nekonečnou vteřinou jeho tvář víc a víc voskovatěla a stárla.

„Tak Brumbálův bratr, říkáš,“ promluvil konečně Voldemort, ale ani se na Malfoye neotočil.

Lucius Malfoy mlčel a tvářil se, jako by mu byl těsný límeček u košile.

„Zdá se, že Brumbál je jako nebezpečný plevel. Jednoho se zbavíš a vyraší druhý,” pokračoval zamyšleně Voldemort a prsty přejel přes olověné pásky spojující jednotlivá sklíčka okna. Potom do nich klepl hůlkou a barevná mozaika se chřestivě přeskupila do obrazu Zmijozelova erbu. „Lepší… Mnohem lepší.“

V chodbě se ozvaly kroky. Od západního křídla přicházel Severus Snape.

Voldemort se na něj podíval a pak jeho směrem lehce švihl hůlkou.

Lucius Malfoy se vylekaně otočil v domnění, že Snape je dalším terčem Voldemortovy zloby. A skutečně to tak vypadalo. Nevelká koule nazelenalého světla mířila velkou rychlostí přímo na Snapea. Nový ředitel Bradavic ji zahlédl, a přesto, že mohla znamenat muka či smrt, v jeho vážné tváři se nepohnul ani sval, dokonce ani rytmus jeho kroků nezakolísal. Kouzlo ho těsně minulo a doletělo na konec chodby, kde se nečekaně tiše rozprsklo jako jiskřivá petarda a zdánlivě bez účinku zmizelo. Náhle se ozvalo sílící drnčení, chřestění, cinkání a cvakání a vlna kouzla proměnila jedno po druhém všechna okna v oslavu Salazara Zmijozela.

„Jak se ti líbí má nová výzdoba, Severusi?“ zvolal přátelsky Voldemort, ale byla to ledová srdečnost hada, který se chystá zabíjet.

„Velmi vkusná,“ odvětil zdánlivě bez sebemenší známky vzrušení přicházející Snape. Když však došel až k oběma mužům a znovu se podíval na vitráž, bylo na něm znát pohnutí a nečekaně procítěně dodal: „Ta nejlepší.“

Voldemort se nepříjemně usmál.

„Právě jsem se dozvěděl, že má Brumbál bratra. Zvláštní. Nevzpomínám si, že by  se mi o něm kdokoli z vás zmínil.“

„Ano, už jsem slyšel o tom údajném pohřbu i údajném bratru,“ opáčil s arogantním úšklebkem Snape.

„Co tím chceš říct?“ zarazil se Voldemort.

„Je to pravda!“ vyhrknul Malfoy v náhlém a neuváženém návalu potřeby hájit svou čest.

„Někdo někoho pohřbil, to je možná i pravda,“ připustil Snape. „Ovšem kde bereš tu jistotu, Luciusi, že je v tom hrobě opravdu Brumbál? Nechci vzbuzovat paniku, ale stále není vyloučeno, že s námi hraje dost špinavou hru. Byl bych velice nerad, aby se mi zničehonic objevil za zády nepříjemně živý a nebezpečný.“

Voldemort se snažil tvářit lhostejně, ale jeho hadí chřípí se rozrušeně zachvělo. Snape ťal do živého.

„Dlouhou řadu let jsem žil vedle něj, pozoroval ho, sledoval jeho zvyky a triky,“ pokračoval zaníceně Snape. „Celá ta léta jsem nesnesitelně trpěl, ale ledacos jsem se za tu dobu naučil. Například to, jak neuvěřitelně prohnaný a rafinovaný je. Nebo byl, ovšem na tom nesejde. Všichni víme, že ani mrtvé není radno podceňovat.“

„Co tím chceš říct?“ zopakoval otřesený Voldemort. Nikdy předtím by ho nenapadlo, že by si i Brumbál mohl pojistit život viteálem. Bylo to naprosto absurdní! Ale bylo to možné.

„Jen to, že tím záhadným bratrem může být klidně Brumbál sám,“ opáčil pochmurně Snape.

Voldemort se rychle obrátil k oknu a Zmijozelův erb mu obarvil tvář na zeleno. Moc práce s tím neměl.

„Běžte,“ pronesl temně. „Řekněte všem, ať jdou pryč. Kromě Belatrix, Notta, Whipmana… a možná Skinnera. Čeká nás dlouhá noc.“

„Půjdeme navštívit mrtvé?“ zeptal se věcně Snape.

Voldemort nepatrně přikývl.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “67. Živí a mrtví”


  1. levAlexNo Gravatar — Září 18, 2010 @ 19:44

    Cau toto jenadherna fanfi. velmi pekne ale hlavne pokracuj



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: