svicka
Srpen 2010, Magnas

 

B

 

ylo ticho.

A pak se zvedl vichr. Jeho skučivý zvuk byl podivně deformovaný, zarýval se do uší a přinášel sebou výkřiky a hlasy.

„Co když to není on?“

„Vždyť na tom nesejde…“

„Ne!“

„…Tak ho zabijeme.“

„Má pravdu.“

„Myslím, že už je mrtvý.“

„Nikdo zmrzlý není mrtvý, dokud není ohřátý a mrtvý.“

Pak zacinkaly malé zvonky a vichr se trochu utišil.

Měl intenzívní nepříjemný pocit, že se na něj někdo dívá. Potom zjistil, že ten pocit byl na místě. Zíralo na něj víc než deset párů očí. Vyděšené, ustarané, nedůvěřivé, milující… Nepoznával je. Bál se jich.

Měl celé tělo jako v ohni.

Chtěl se pohnout, ale nešlo to.

Chtěl promluvit, ale vyšel z něj jen nesrozumitelný chropot.

Někdo mu něco nalil mezi rty, ale začal to vnímat, až když se tím dusil. Bránil se, nechtěl umřít! Ale nedokázal to… a polknul.

 

Zatímco vilku Tonksových by před útokem Smrtijedů leckterý mudla považoval za sice starou, nicméně půvabnou, příbytek pratety Muriel by v něm vzbudil podezření, že se dívá na dílo šíleného architekta. Stavení bylo majetkem rodiny už celá staletí a snad v každé generaci se našel někdo, kdo si je upravil k obrazu svému. Tu něco předělal, tam něco přistavěl, kouzly při tom nešetřil, a současným výsledkem bylo něco mezi horskou chalupou a tajemným hrádkem, co sice skýtalo velké množství místností, ovšem u většiny se člověk nemohl spolehnout na to, co v nich najde, pokud je vůbec najde. Stavení tak trochu žilo svým vlastním životem, tudíž prateta Muriel obývala jen ty pokoje, které se moc neproměňovaly a pokud možno zůstavaly na svých místech. Na druhou stranu se výhoda dala spatřit v tom, že by se sem vešla i malá armáda. A ta tu svým způsobem právě teď byla, dokonce shromážděná v jednom velkém pokoji, který svým vybavením trochu připomínal prostorné starožitnictví s prošlapaným, kdysi barevným kobercem uprostřed.

„Odveďte někdo to zvíře!“ zaječela Muriel. V natáčkách a prošívaném županu lemovaném peřím připomínala podivnou ptačí kreaturu. „Kálí na peršan a chtělo mi to sežrat Frankensteina!“

Klofan, vyděšený Murieliným skřehotavým hlasem, který v některých polohách dosahoval kvalit psí píšťalky, ustal v pronásledování tlustého šedého kocoura, přeskočil čajový stolek a prchnul do haly. Nikdo se však neměl k tomu, aby se o něj postaral. Všichni stáli nebo klečeli u pohovky, na níž ležel někdo, kdo vypadal jako Harry Potter s mrtvolně bledou tváří a promodralými rty.

„Co když to není on?“ řekl pan Tonks. Měl na sobě roztrhané pyžamo a na hlavě mu přes obvaz prosakovala krev.

„Vždyť na tom nesejde, je chudák zmrzlý,“ mínila nešťastná Molly a aby udusila vzlyk, přitiskla si na pusu vlhký kapesník, kterým si průběžně utírala uplakané oči. Artur ji vzal konejšivě kolem ramen, ale sám na tom nebyl o mnoho lépe než ona. Ještě se nestihl vzpamatovat z toho, jak se sem před chvílí vřítili uprchlíci od Tonksových, a teď tohle.

Ron s Hermionou, oba snad ještě zoufalejší než Molly, začali zmrzlého zvedat za ramena, aby mu pod hlavu podstrčili polštář.

„Ne!“ zarazil je Lupin.

Nechápavě se na něj podívali.

„Jestli s ním budeme zbytečně hýbat, tak ho zabijeme,“ vysvětlil.

„Remus má pravdu,“ řekla bledá Ginny, kterou právě přiváděl Tony. Musel ji podepírat. Ještě byla slabá a o tu trošku sil, kterou měla, ji připravily poslední události a zpráva, koho ostatní našli před vchodem.

„Myslím, že už je mrtvý,“ poznamenala suše Muriel. Nato se začala rozhlížet po pokoji, jako kdyby zvažovala, kam ho schovat nebo zakopat.

„Nikdo zmrzlý není mrtvý, dokud není ohřátý a mrtvý,“ řekla rozhodně Ginny a sedla si na kraj pohovky. Mávla hůlkou směrem k hale. Ozvalo se zacinkání skla, rychle zesílilo a do pokoje vletěl Poppyin kufřík s mastmi a lektvary. Tony kufřík zachytil, položil jí ho k nohám a ona v něm hned začala hledat potřebné.

„Otevřel oči!“ všimla si Tonksová.

Zmrzlý měl v očích děs. Trochu se pohnul a slabě zachroptěl.

Ginny mu nalila do pusy trochu Termoláku. Mělo to být jen pár kapek, ale tak se jí třásla ruka, že jí lektvar vyšplíchnul a on se málem udusil. Potom znovu upadl do bezvědomí.

Muriel natáhla krk, aby se na něj podívala, a řekla: „Tak teď už mrtvý je.“ A protože konečně našla, co hledala, vytáhla Frankensteina schovaného v čínské komodě mezi vystaveným porcelánem a se vzpouzejícím se kocourem odkráčela spát.

„Je vážně hrozná,“ procedil mezi zuby rozčílený Ron. Ale nikdo na to nic neřekl, protože všichni leknutím zatajili dech na tím, že se Ginny sklonila nad zmrzlého, aby dotykem svých rtů na jeho čele posoudila teplotu.

„Holka, radši už se k němu tak nenakláněj. Možná to vůbec není Harry,“ zasípal Dedalus. „Viděla jsi, jak se díval.“

„Je to Harry,“ řekla mírně, ale přesvědčeně. Pohladila ležícího po tváři a opatrně mu začala rozepínat mrazem ztuhlé oblečení.

„Do rána v tom budeme mít jasno,“ usoudil Billy. „Mnoholičný lektvar by delší dobu působit nevydržel.“

„Zapomínáš na to, že černá magie může znát i jiné způsoby jak změnit podobu,“ zamračil se Lupin. Hůlkou, kterou nevědomky používal jako ukazovátko, namířil na ležícího. „Nemůžeme si být jistí ničím.“

„A metamorfomág žádný lektvar nepotřebuje,“ ušklíbla se Tonksová a než dopověděla, protáhl se jí nos, který si pak prstem legračně zamáčkla do původní velikosti.

„Sám nevím, co bych si přál víc,“ zavrtěl hlavou Artur. „Snad bych dal přednost tomu, aby to byl někdo jiný a Harry byl někde v pořádku a v bezpečí.“

Bylo vidět, že ostatní myslí na totéž.

Hermiona zavzdychala a zničený Ron řekl: „Nikdy by mě nenapadlo, že Harry není Harry. Mohli jste být kvůli nám mrtví. Nejradši bych se –“

„Neblázni, zlato,“ zarazila ho Tonksová, „skočili jsme na to všichni. Ani nás nenapadlo –“ Patrně chtěla ještě pokračovat, místo toho se otočila k průchodu do haly, odkud se ozval bublavý projev Klofanova zájmu, tiché šourání a zavrčení. „Možná v tom budeme mít jasno hned,“ řekla zamyšleně.

Ve dveřích se ukázal starý domácí skřítek.

„Kráturo, pojď sem,“ houkla na něj.

Skřítek se zastavil a zamumlal cosi o nečisté krvi.

„Kráturo!“ napomenul ho Tony.

Malý věkovitý služebník rodu Blacků se vydal k Tonksové, ale vůbec si jí nevšímal a rovnou začal čenichat směrem k pohovce. Jak byl nastydlý, jeho rypákovitý nos vydával chrochtavé  a nechutné zvuky. Pak něco nesrozumitelného zabručel, nejspíš další nadávku, otočil se a šoural se zase pryč.

Zavládlo rozpačité ticho.

Ginny ležícímu dorozepnula všechny knoflíky a nevzrušeně pronesla: „To nic neznamená. Vždyť ho znáte a navíc skoro nevidí.“

Tonksová pokrčila rameny a otočila se na ni. „Tak jak můžeme pomoct?“

„Pořádně přitopit. Termolák už sice působí, ale potřebujeme teplo. A opatrně zvednout, ať z něj dostaneme to promrzlé oblečení.“

Artur s dvojčaty se ujal prvního úkolu, a to tak důkladně, že plameny vyšlehly ven a málem podpálily starý ušák. Remus, Billy, Ron a Tony se rozestavili do čtverce, a připravili si hůlky, že na tři zvednou tělo. Začali odpočítávat, ale ke třem už se nedostali, protože se do pokoje vrátil Krátura. Za sebou po zemi táhl umolousanou deku ze svého zdejšího pelechu a mířil rovnou k pohovce, kde před zaskočenými zraky všech ten hadr přes ležícího přehodil. Pak potřásl svou starou hlavou, jako kdyby si to chtěl odsouhlasit, vyškrabal se na pohovku, stočil se ležícímu u nohou a než snad ve vteřině usnul, zamumlal: „Pán… taky pán.“

 

Harry spadl ze skály a zasypala ho lavina kamení. Bylo to velice divné kamení, žhnulo a pálilo, jako kdyby je právě vyvrhla sopka. Chtěl se pohnout, ale zával byl příliš těžký, neposlouchaly ho svaly a každý kloub nesnesitelně bolel. V duchu poděkoval za to, že může dýchat a je při vědomí. Potom si uvědomil, že se probouzí.

Zjistil, že je v neznámém, neskutečně přetopeném pokoji trochu čpícím kočičinou, pod hromadou peřin a dek. S bolestným sykáním se snažil z těžkých lůžkovin osvobodit a posadit. Vtom na něj padnul stín. Vzhlédl a uviděl rozmazanou rozrušenou tvář Remuse Lupina.

„Remusi? Kde… jak… ?“ zachraptěl zmateně.

Lupin zvedl hůlku a zatvářil se, jako kdyby nevěděl, jestli chce Harryho obejmout nebo na něj zaútočit.

„Co jsi dal do Brumbálova kufru?“ zeptal se ostře.

„Já… ponožky,“ odpověděl chraplavě Harry a pomyslel si, že Remuse možná někdo uřknul.

„Jaké zvíře neměl rád Sirius?“ pokračoval ve výslechu Lupin.

„Nevím,“ přiznal Harry. Rozkašlal se a snažil se vysoukat z dek a rozhlédnout se, ale Lupin ho rychle přimáčkl hůlkou. Pochopil, že dokud uspokojivě neodpoví, nemá šanci se hnout. Napadlo ho, že kdyby se s ním tolik netočil celý pokoj, vzpomněl by si daleko snáz. Pak bezradně řekl: „Sirius měl zvířata rád. Jen si stěžoval na blechy.“

Lupin si k němu sedl, ale nepřestal na něj mířit hůlkou.

„A jaké zvíře nemá rád Ron?“

„Pavouky. Remusi, co se děje? Kde to jsme? A jak jsem se sem dostal?“ Poslední slova Harry už jen sípal udušený Remusovým objetím.

„Vydrž, všechno ti hned povím,“ řekl Lupin a stáhl z něj několik přikrývek, aby ho tak netížily, a pomohl mu sednout. Potom mu podal brýle a jednu z lahviček připravených na stolku.

„Vypít.“

Harry byl tak zesláblý, že měl co dělat, aby lahvičku udržel. Přičichl. Vůně ostrůžin a šumivých bzučivek mu hned prozradila, o jaké pití jde. „Termolák?“

„Přesně tak. A tady na tebe ještě čeká Posilující lektvar a další dávka masti na tvou nohu.“

Harry vypil lék. „Nohu?“ zeptal se, když si utřel pusu a vrátil prázdnou lahvičku.

Lupin odhrnul poslední přikrývku a Harry uviděl, že mu pravá noha od kotníku dolů hraje všemi barvami.

„Málem ti umrzla. Nebýt Ginny, tak bys o ni možná –“

„Ginny? Ginny je tady taky?“ vyjekl Harry a vytřeštil oči na Lupina. Potom se začal zmateně rozhlížet po pokoji a pomalu mu došlo. „My jsme… u Muriel?“

„Ano,“ přitakal Lupin.

„Musím pryč. Okamžitě! Nemůžu tady zůstat,“ začal Harry panikařit a zoufale se snažil dostat z pohovky. „Ne, ne, vy musíte pryč. I já… všichni…“

„Harry, co blázníš?“ nechápal Lupin a i přesto, jak byl Harry slabý, mu dalo dost práce ho vmáčknout zpátky mezi lůžkoviny.

„Copak nic nechápete?“ sípal přemožený Harry. „Jste v nebezpečí! ON si kdykoli může číst v mojí hlavě, probírat se mými myšlenkami! Nezáleží na vzdálenosti, nemusí se mě dotknout, nemusí mě ani vidět, dokonce na to nepotřebuje ani hůlku! Stačí že na to bude myslet, že to bude chtít –“

„To přece víme dávno, Harry. Vždyť právě proto jsi tak tvrdě cvičil Nitrobranu. Všichni si to riziko dobře uvědomujeme. A ty by sis měl uvědomit, že je zbytečné a hloupé se nás stranit v naději, že nás tím ochráníš. Voldemort si bohužel umí poradit i bez spojení s tvou myslí.“

„Já… nechápu…“

„Všechno ti povím, ale napřed vypij ještě tohle.“ Lupin mu podal další lahvičku a v kleče mu začal ošetřovat nohu tmavou mastí. Pak krátkým pohledem zavrhl těžký ušák, poodstrčil stolek a přitáhl si blíž k pohovce jedno z nízkých křesel.

„Tak. Co bys chtěl vědět jako první?“ zeptal se, když se usadil.

„Na tom nádraží… viděl jsem…“

„Ano, muselo to vypadat hrozivě a já nepopírám, že jsem se zachoval velice hloupě. Běžel jsem za tebou, ale v tom davu to nebylo vůbec snadné. Zahlédl jsem, jak jsi díky té paní proklouzl ven. A také to, jak to Smithe rozzuřilo. Nevěděl bych, kdo to je, ani jak se jmenuje, ale Muriel tu měla starší noviny. Bylo to hned na první stránce – Nový vedoucí Ústředí bystrozorů! Okamžitě jsem ho poznal, ale bohužel jsem je četl až teď. Tam to byl pro mě neškodný cestující. Dokud nevytáhl hůlku, samozřejmě. Dál už ti toho moc nepovím. Tušil jsem, co ten Voldemortův poskok udělá, ale přes lidi jsem neměl možnost tomu nijak zabránit, tak jsem vletěl přímo před tu ženu, ale to už se napřahoval. Měl jsem sotva zlomek vteřiny, abych jeho kletbu odrazil štítem. Vzpomínám si, jak mi blesklo hlavou, že je příliš silná a já moc pomalý… a víc nevím. Patrně jsem to stihnul.“ Lupin se usmál. Potom si rozepnul košili a odhalil velkou kruhovou spáleninu. „Jak se zdá, kletba narazila do štítu tak silně, že mi ho málem zatloukla do žeber, a asi mi to vyrazilo dech. Každopádně… našli mě tady, venku přede dveřmi, a nemám ponětí, jak jsem se sem dostal.“

„Ale sem by se přece nikdo cizí neměl dostat?“

„Neměl,“ připustil Lupin. „Ale nijak toho nelituju,“ dodal s úsměvem a pokračoval: „Stačilo pár minut Ginnyiny péče a já byl v naprostém pořádku, ale nevěděli jsme, co je s tebou. Jistě, hledali jsme tě i předtím. Když ses na Brumbálově pohřbu ukázal živý a zdravý a tvrdil jsi, že se o tebe jeho bratr postará, chtěli jsme respektovat tvoje rozhodnutí a doufali jsme, že s Brumbálem, i když to není Albus, jsi v bezpečí. Ale teď… Nevěděl jsem, co se stalo. Zatímco jsem byl v limbu, Smith tě mohl pronásledovat. Mohl tě zabít, mohl odhalit tvůj úkryt, mohl tě zajmout… Tak jsme tě hledali. Potom Tony přinesl zprávu, že s tebou mluvil na hřbitově. Ale tam už jsme tě nenašli.“

„Jo,“ řekl Harry a provinile sklopil oči.

„Zůstali jsme tam v naději, že se třeba ještě ukážeš, ale začala sněhová bouře, tak jsme se ještě porozhlédli kolem a odvedl jsem Doru k rodičům s tím, že se na hřbitov ještě vrátím. K našemu překvapení už jsi na nás u Tonksových čekal.“

„Prosím?“ nepobíral Harry. „Ale já…“ Pomalu mu začalo docházet, proč se Lupin předtím choval tak podivně a proč ty zvláštní otázky.

„Víme, že jsi to nebyl ty. Ale přišli jsme na to, až když už bylo pozdě. Nemusíš se bát, kromě pár pohmožděnin a popálenin jsme všichni v pořádku. Jen jsme museli utéct tak, jak jsme byli, nestihli jsme si nic vzít. Ginny se postarala o nejhorší šrámy, Artur s Muriel nám tu našli nějaké oblečení a Molly do nás zrovna nalévala čaj, když se ozvalo zatlučení na dveře… A za nimi jsme našli tebe. Tedy tebe… Jistá si tím byla jen Ginny a Krátura. Ten tu s tebou dokonce spal, než ho Tony odnesl. Střídali jsme se tady celou noc a já měl to štěstí, že ses probudil.“

Harry, který po celou dobu vyprávění nevýslovně trpěl pokaždé, když Lupin vyslovil Ginnyino jméno, se sice v duchu podivil Kráturově počínání, ale nahlas neřekl nic. Byl příliš vyčerpaný a zmatený, a všechno se mu zdálo tak absurdní, že se nečekaná náklonnost mrzutého domácího skřítka stala pouhou podružnou maličkostí.

„A teď bys měl něco sníst,“ oznámil Lupin. „Molly ti ještě uvařila polévku, než šla spát, abys měl něco k jídlu, až se probudíš. Ještě bude teplá. Přinesu ti ji, ale ne aby ses odsud hnul. Žádné mizení nebo utíkání! Hned jsem zpátky a připrav se na to, že moje uši budou chtít slyšet všechno, co jim budeš ochotný svěřit.“

Harry se usmál a přikývl.

Zatímco Lupin zmizel v obloukovitém průchodu kamsi, odkud se vzápětí ozval zvuk připomínající odfrknutí hipogryfa, rozhlédl se po pokoji. Za okny byla tma, ale to touto roční dobou nic neznamenalo. Nemyslel na útěk. Ne teď. Byl rád, že má konečně možnost Lupinovi říct, co má na srdci, navíc jeho končetiny ještě stále odmítaly poslušnost. Pokusil se trochu rozhýbat a všiml si, že má po těle řadu zarudlých fleků.

„To máš od mrazu,“ řekl mu Lupin přicházející s miskou jedné a lžící v druhé ruce. „Něco jsme ti patrně způsobili i my, když jsme tě svlékali. Všechno to bylo tak zmrzlé, že Artur v žertu navrhoval použít pilku.“ Předal Harrymu polévku, zamyslel se a dodal: „Ačkoli… možná to nebylo až tak v žertu.“

Harry snědl pár lžic silného vývaru a najednou ztuhnul, protože si opožděně uvědomil, že má na sobě jen spodní prádlo a nikde neviděl své oblečení. „Kde mám svoje věci?“ zeptal se polekaně.

Lupin přistoupil k jedné komodě, vzal z ní malý štúsek sestávající z  poskládaného pláště a přeloženého pergamenu a položil mu jej na deku. „Hůlku ti Ginny dala pod polštář, prý jsi na to zvyklý… ostatně jako většina z nás. Tuším, že ti tam dala i hodinky. A oblečení se ti suší v kuchyni.“

„A kapesníky? Kde jsou kapesníky?“ panikařil Harry.

„Molly ti je vyprala.“

Přestože bylo v pokoji horko k padnutí, Harryho zamrazilo.

„Ach, málem bych zapomněl!“ vybavil si Lupin a přešel ke skříňce s porcelánem, odkud z jednoho z hrnečků vylovil malý kovový kroužek. „Tohle z nich vypadlo. Molly je protřepala, protože ti je chtěla vyprat, a asi jsi to měl v jednom zabalené. Málem tě o to připravil Frankenstein. Jak se něco trochu blýská, ten kocour krade jako straka, ale podařilo se nám mu to sebrat.“

Harry odložil na stolek misku a nedočkavě natáhl ruku pro kroužek.

„Prstýnek? Dárek od děvčete?“ zeptal se s chápavým úsměvem Lupin a položil mu kroužek do dlaně.

„Ne. Dárek od přítele,“ odvětil rozrušený Harry a díval se na svou dlaň, jako kdyby ho ten kousek kovu mohl uštknout. „Nikomu z vás se nic nestalo?“

„Nerozumím. Ne, proč?“ podivil se Lupin.

Harry místo odpovědi vytáhl zpod polštáře hůlku. S nenávistným šklebem vyhodil prsten vysoko do vzduchu směrem ke krbu a druhou rukou ostře švihl hůlkou. Tenký zářivý paprsek dostihl rotující kroužek, a ten se rozprsknul v lesklý prach.

Harry vydechl a zavřel oči. Tak dlouho na tuhle chvíli čekal! Úlevou se mu zatočila hlava.

Lupin na to nechápavě zíral. „Nechceš… nechceš mi říct, co to….?“

„Viteál,“ řekl Harry a cítil, jak z něj už jen pouhé vyslovení toho slova snímá další obrovskou tíhu.

„Viteál?“ nerozuměl Lupin.

Harry se konečně probral ze svého úlevného transu a podíval se na něj. „Jedno z tajemství, které si černá magie chrání. Zároveň přísně střežené tajemství návratů lorda Voldemorta.“

„Ten prstýnek? Chceš mi říct, že…“ Lupin se nechápavě podíval na třpytivý poprašek kolem krbu. Tím se potvrdilo, že ani velký znalec Obrany proti černé magii, kterým Lupin bezesporu byl, skutečně nemusí vědět všechno.

„Ano. Mohl za to, že se Voldemort vrátil,“ řekl Harry.

„U všech arcimágů…!“

„Jo, tak nějak.“

„Nechci tě nutit, Harry, ale byl bych rád, kdybys mi o tom řekl něco víc,“ řekl šokovaný Lupin. „A nejlépe tak popořádku, abych se v tom alespoň trochu vyznal.“

Harry přikývl, vždyť na nic jiného ani nečekal.

„K vytvoření viteálu toho není třeba tolik: vražda, kus vlastní duše, nějaká… věc a magie. Nic z toho pro Voldemorta nebyl problém, takže si jich vytvořil hned několik.“

„Duše! Já to tušil! Věděl jsem, že to musí být něco takového!“ zvolal rozčíleně Lupin. „Celou dobu jsem si tím lámal hlavu a snažil se na to přijít. Zmínku o viteálech jsem nikde nenašel, ale už jsem byl blízko. V historii totiž… Odpusť, to není podstatné, už mlčím, pokračuj.“

„Hodně viteálů už se podařilo najít a zničit,“ uposlechl Harry. „Prsten, náramek… šlo o různé věci, většinou nenápadné drobnosti. Prvním byl zdánlivě obyčejný starý deník. Nenápadný, odřený, nepopsaný… Nikoho nenapadlo, jak nebezpečnou moc skrývá. Před lety v Tajemné komnatě málem připravil o život Ginny.“

„Slyšel jsem o tom, hrozilo zavření Bradavic, ale… mluvilo se pak jen o baziliškovi.“

„Brumbál pravděpodobně nepokládal za vhodné zveřejňovat detaily.“

„Jako většinou,“ pousmál se zaskočený Lupin.

„Jako většinou,“ přitakal Harry. „Navíc sám dlouho nevěděl, co byl ten deník zač, jen tušil.“

„Máš představu, kolik jich ještě je?“

Kdyby Harry nebyl tak zničený tím, že už za okamžik bude muset lhát, bylo by ho pobavilo, že se Lupin ptá stejně, jako se před časem ptal on sám. Najednou dostal strach. Co když pak Lupin nějak přijde na pravou příčinu propojení jeho jizvy s Voldemortem? Kéž by mu mohl říct úplně všechno! Možná se Brumbál cítil stejně osaměle, když mlčel….

„Harry?“

„Prosím?“

„Úplně jsi ztuhnul.“

„Já… ne, jsem v pořádku,“ vzpamatoval se Harry. „Ten prsten… už byl použitý, ale Brumbál si nebyl jistý…“

„Černá magie, u té si nikdy nemůžeš být jistý.“

„Nakonec jsem ho ani nemusel hledat. Měla ho Lestrangeová. Nejspíš si ho nechala na památku, protože jí vrátil jejího Pána. Když jsme byli na hradě… byl jsem tak mimo, že jsem to přehlédl. Ale Moodymu to neuniklo. Strhnul jí ho z krku a dal mi ho než…“

„Než se za nás obětoval,“ dopověděl Lupin, aby to Harrymu ulehčil. Nato se zadumaně zamračil. „Jedno ale nechápu. Proč jsi s jeho zničením tak dlouho otálel?“

Harry vzdychl a chvilku trvalo, než odpověděl. „Protože jsem měl strach,“ přiznal konečně. „Měl jsem strach to udělat sám. Chtěl jsem počkat, až u toho někdo z vás bude. Viteály… ony se brání, když je chce někdo zničit a já… jednou už jsem to málem nezvládl.“

„Nemáš se za co stydět, Harry,“ ozvalo se od průchodu do pokoje hlasem Tonksové.

Harrymu zatrnulo. Podíval se na ni a vyděšeně zvažoval, kolik toho asi slyšela.

„Omlouvám se, měla jsem odejít hned, jak jsem zjistila, že si tu povídáte, a dokonce už jsem na odchodu byla, ale slyšela jsem tě a… musela jsem se vrátit, abych ti řekla, že jsi udělal moc dobře. Myslím totiž, že vím, o čem mluvíš.“

„Brumbál mi řekl, že jsi měla na starosti dýku, ale nevěděl jsem…“ řekl zaraženě Harry. Leknutí z toho, že Tonksová vyslechla jeho hovor s Lupinem vystřídala úleva a vděk,  že ho někdo chápe. „Ta dýka, zkusila to na tebe? Chtěla tě ovládnout?"

„Ani se neptej, málem jsem to podělala,“ odvětila Tonksová a pohladila si vystouplé břicho. „Jen myšlenka na dítě mě zachránila, skoro jsem nás oba probodla.“

Lupin rázem bledý stejně jako Harry vyskočil z křesla a vyděšeně na ni zíral. „Kdy? Proč… proč jsi mi nic neřekla?“

„Pamatuješ na to rande s Belatrix v parku?“ zeptala se jeho žena a při slově „rande“ naznačila prsty uvozovky. „Tak tehdy. Nebýt tehdy Sheily –“

„To vím,“ přerušil ji Lupin, „ale o žádné dýce jsi nikdy nemluvila.“

„Brumbál si to nepřál a popravdě, sama jsem o tom moc nevěděla. Vlastně se všechno dozvídám až teď, od Harryho. Brumbál mi řekl jen, kam mám jít, co tam sebrat, a jestli to bude reagovat na kouzlo, které mě narychlo naučil –“

„Retego spirit,“ odcitoval Harry formuli.

„Přesně. Tak v tom případě to mám co nejrychleji zničit. Říkal, že tím znesnadním Voldemortovi jeho další možný návrat a varoval mě, že právě zničení dýky bude nejtěžší část úkolu. Byla jsem přesvědčená, že to bez problémů zvládnu, ale měl pravdu. Podcenila jsem to a málem jsem Belatrix ušetřila práci, takže můžu jen zopakovat: Harry, udělal jsi zatraceně dobře, že jsi s tím počkal, až u toho bude někdo z nás.“

Lupinovi vyděšenému z představy, že mohl přijít o ženu i dítě, se rozklepaly nohy tak, že se musel posadit.

„Přidáš se k nám?“ zeptal se jeho ženy Harry a ukázal na druhé křeslo.

„Už jsem se bála, že se nezeptáš,“ zasmála se Tonksová. Když se uvelebila, zeptala se bez okolků: „Tak kolik je ještě těch hnusáren?“

Harry se nevědomky zatvářil, jako kdyby dostal facku. „Jedna,“ zalhal a cítil se v tu chvíli jako ten nejhorší na světě. „Bohužel… nevím kde to je, ani co to je.“

Odhodlanou bojovnost ve tváři Tonksové vystřídalo zklamání.

„Vlastně… vím, odkud tu věc Voldemort vzal. Nemám tušení co, jen odkud. Existuje někdo, kdo by to mohl vědět, jenže… nemám se ke němu jak dostat. To sám nezvládnu. Navíc vůbec není jisté, že bude ochotný mluvit.“

„Kdo?“

„Červíček Pettigrew.“

Z Lupinova křesla se ozvalo zaúpění a tiché klení.

„Copak je, lásko?“ obrátila se na něj starostlivě jeho žena.

Lupin zkroušeně vzdychl. „Nechtěl jsem vám to říkat, bylo zbytečné vás tím rozčilovat, stačilo, jak jsem tím byl rozzuřený já, ale… ten, co se za tebe vydával, Harry… byl právě Pettigrew.“

„Ta hnusná krysa!“ zařvala Tonksová.

Z haly se jako odpověď doneslo poplašené křiknutí hipogryfa.

„Psssst!“ napomenul ji vyděšeně Harry. Rozhodně nestál o to, aby se probudil kdokoli další.

„A já toho špinavého skunka ještě objímala!“ pokračovala Tonksová, nyní už tlumeně, ve svém rozhořčení. „Tiskla jsem si ho k srdci! Zabiju ho! Přísahám, jen co mi přijde do rány, je po něm!“

„Nepřísahej,“ řekl zničeně Lupin. „Viděl jsem ho oknem… už probíhala proměna. Dost nepěkný pohled, mimochodem, ty krysí zuby, zčásti olysalá hlava a oči pořád ještě Harryho…“ Lupin se otřásl.

Harry k tomu neměl daleko, navíc ho začala jímat hrůza z děsivé předtuchy.

„Řekněme, že to zjištění ve mně vyvolalo podobné emoce a… a… on na mě právě mířil… pravda, byl tam kouř a poněkud nepřehledno, ale… já minu jen málokdy.“

Předtucha se naplnila.

„Oooops,“ pravila Tonksová.

Harryho napadlo, že to je ten nejvýstižnější komentář, a propadl bezbřehému zoufalství, které ho bleskurychle omotalo a dusilo jako ďáblovo osidlo. Lupinovi nic nezazlíval, vždyť on se jen bránil a netušil, jak důležitý Pettigrew je. Ale ani pochopení nemohlo zmírnit jeho beznaděj. Pettigrew byl jeho jediná šance najít odpovědi. Přes sžíravou zášť, kterou k němu cítil, by mu možná dokázal neublížit, ale Červíček by mu musel říct všechno, všechno, co věděl, všechno, co tenkrát viděl. Teď už neřekne nic. Byl jediný, kdo mohl.

„A víš jistě, že o tom posledním viteálu něco věděl jenom krysák?“ zeptala se Tonksová v naději, že ještě není vše ztraceno.

Nešťastný Harry odevzdaně pokrčil rameny. „Jistě vím jen to, že ta věc byla z domu mých rodičů. Pettigrew tam byl. Schovával se v křoví když Voldemort rodiče vraždil. Potom se šel podívat dovnitř… a vzal tam nějaké věci.“

Tonksová pochmurně mlčela a ani Lupin dlouho nebyl schopen slova. Přerývaně dýchal a zbělely mu klouby na rukou, jak křečovitě zarýval prsty do područek křesla.

Harry se sesunul k okraji pohovky a spustil nohy na zem. Obličej se mu přitom křivil bolestí. Zamotala se mu hlava, a kdyby se pohovky nepřidržel, svalil by se zpátky do dek. Posilující lektvar už přestával zabírat a bylo mu jasné, že pokud se odsud rychle nedostane, později už to nezvládne.

„Už budu muset jít. Opravdu tu nemůžu zůstat.“

„Harry, neblázni!“ vyjela Tonksová.

„Vážně musím jít,“ řekl s nezlomnou rozhodností Harry. „A vy byste měli zvážit, jestli je bezpečné tu zůstávat.“

„Dobře,“ vydechl Lupin, který se dokázal vzpamatovat alespoň natolik, aby promluvil.

„Remusi?“ vyjekla Tonksová, která čekala, že jí manžel podpoří.

„Harry už není dítě, Doro. Ví, co dělá a o mnohém ví víc než my. Ničemu nepomůže, když ho s námi budeme držet násilím,“ řekl Lupin zasmušile. „Přinesu ti oblečení,“ obrátil se na Harryho. „Ovšem dlužíš nám ještě vysvětlení, jak došlo k tomu, že jsi tak promrzl. Skutečně máš kde být?“

„Mám a je tam dostatečně teplo.“

„Určitě?“ zapochybovala rozladěná Tonksová. „Vypadal jsi jako oblečený rampouch!“

„Ze hřbitova jsem šel tam, kde stával náš dům,“ přiznal Harry. „Když jsem tam byl poprvé, stalo se něco… bylo to hrozně zvláštní a silné, najednou jsem si začal vzpomínat, bylo to jako kdybych to znovu prožil. I potom, když jsem se dotýkal zbytků těch starých zdí, přicházely nové a nové vzpomínky. Napadlo mě, že když tam zůstanu dost dlouho, vybaví se mi víc z té noci a třeba uvidím, co si Voldemort vyhlédl jako schránku na další kus té své odporné duše. Jenže jsem byl hrozně unavený. Napřed mě držela vzhůru zima, ale pak už mi taková zima nebyla a… asi jsem usnul.“

Tonksová si vyměnila pohled s Lupinem a předchozí rozčílenou červeň v jejím obličeji vystřídala popelavě šedavá.

„Hledali jsme tě i tam, ale strašně sněžilo. Možná jsme po tobě šlapali…“ zašeptala v šoku.

„A to jsi mě chtěla přesvědčit, že s vámi budu v bezpečí,“ zasmál se Harry, aby ji trochu povzbudil její vlastní žertovnou medicínou.

Podařilo se.

Podívala se na svého muže a vzdychla: „Vzdávám se. Skočím ti pro věci, snad už to bude všechno suché.“

Když Tonksová odešla, Harry se zadumaně zamračil. „Jedné věci nerozumím,“ podíval se na Lupina horečnatýma očima. „Nechápu, proč Voldemort za vámi tu mou ohavnou kopii poslal. Vždyť přece neví, že s vámi nejsem. Alespoň doufám.“

„Na tom mu nejspíš nezáleželo,“ odtušil pochmurně Lupin. „Šlo mu – a bude to znít neuvěřitelně – o totéž, co nám. Najít tě. Správně počítal s tím, že když tě někdo z nás potká, dovede tě k ostatním. Co na tom, jestli už je tam jiný Harry? Který je ten skutečný? Ten, co s námi byl? Nebo ten, co právě přišel? Zapomínáš, jak nepatrné množství času je zapotřebí k vraždě. Než bychom se vzpamatovali a došli k závěru, že bude nejrozumější opatrně zneškodnit oba a pak si v tom v klidu udělat jasno, ten pravý už by mohl být dávno po smrti.“

„Proč tedy s vámi Pettigrew nepočkal, až někdo přivede opravdu i mě?“

„Tak dlouho by to hrát nedokázal. Všichni jsme z něj měli divný pocit a brzy bychom ho odhalili. Možná neměl ani dostatek lektvaru. A tak očividně přišel na řadu plán číslo dvě. Když se nepodaří dostat Pottera, pobít jeho přátele. Takže se ti omlouvám za ten výslech, když ses probral, ale chtěl jsem si být naprosto jistý, že nejsi plánem číslo tři.“

„To chápu,“ pousmál se Harry. „Moody by udělal to samé.“ Napadlo ho, jestli by se Voldemort o něco podobného pokusil, kdyby byl obezřetný Moody naživu, ale dál už se ve svých úvahách nedostal, protože se vrátila Tonksová, v každé ruce ramínko s oblečením.

„Omlouvám se za zdržení, ale pokoušela jsem se šít,“ zahlásila se znechuceným úšklebkem. „Jak jsme se tě v noci snažili z těch zmrzlých věcí vysvobodit, odnesl to rukáv u košile a obě nohavice. Měl bys ovšem vědět, že ruční práce mi nikdy moc nešly, dokonce i kouzlem zvládnu jen křížkový steh, tak… no, zkrátka, lepší to nebude.“

Než Harry stihl poděkovat, Lupin se zvedl z křesla.

„Než se oblečeš, skočím si pro kabát. Nemůžeme ti bránit, abys odešel, ovšem ty zase nemůžeš bránit mně, abych tě doprovodil.“

Tonksová, překvapivě nepřekvapená, se jen usmála.

Harrymu blesklo hlavou, jestli mu v té jejich výměně pohledů před chvilkou něco neuteklo, ale došel k závěru, že to bude řešit, až se obleče. Namáhavě vstal, zvedl ruce, aby na sebe hodil košili, a rázem se setmělo.

Sesul se k zemi tak rychle, že ho polekaný Lupin málem nestihl zachytit a Tonksová jen tak tak zvládla odstrčit stolek, aby nedošlo ke zbytečnému úrazu.

 

Nevěděl, jak se tam dostal, ale najednou stál ve vodě. Přestože mu sahala  sotva k bokům, byl mokrý, jako kdyby se z ní právě vynořil. Vítr k němu přinášel navlhlý pach jarní louky a stromy kolem potoka hlasitě šuměly. Odněkud za zátočinou se ozýval zvuk malého vodopádu. Začal se tím směrem brodit. Po pár metrech si uvědomil, že voda, která proti němu proudí, má podivně narudlý nádech. Vyčerpaně se táhl proti proudu a sotva mu stromy a husté keře přestaly bránit ve výhledu a spatřil hrůznou scenerii. Uprostřed té krásné přírody ležela poházena po trávě mrtvá těla. Některá se zčásti topila ve vodě a barvila ji krví. Nebyla jen lidská, ale o to to nebylo méně děsivější. Voda zurčila, bublala, pleskala o zpěněnou hladinu a znělo to jako něžná melodie, jako ukolébavka ke spánku.

„Muselo to tak být,“ řekl kdosi.

Otočil se za hlasem. U popáleného šípkového keře stál Jonathan Hyde.

„Vím, že to dokážeš. Vím, že se rozhodneš správně.“

„Ale v čem?“ nepochopil. Zmateně se rozhlížel po té zkáze. Pohled mu ustrnul na těle visícím přes velký kámen u břehu. Nořilo se do vody a pod hladinou se vlnily weasleovsky zrzavé vlasy.

 

Když potem zbrocený Harry otevřel oči, byla kolem tma. Slabý zápach kočičiny ho ujistil, že je skutečně tam, kde si myslí, že je. Jemné praskání ohně mu pomohlo, aby se trochu uklidnil z děsivého snu. Už si na ty podivné sny docela zvykl, ale tenhle patřil k nejhorším. Nehybně ležel a čekal, až se vydýchá a rozkouká. Oheň v krbu pomalu vykreslil nazlátlé obrysy skříněk, ušáku, i vlastních nohou pod dekou. Otočil se ke křeslům.

„Remusi?“ zavolal tiše. „Remusi!“

Nikdo mu neodpověděl, přestože se zdálo, že v jednom z křesel někdo sedí. Také se posadil a potěšeně si uvědomil, že pokoj se jen slabě zakymácel, ale točit se nezačal, a pohyb už zdaleka tolik nebolí. Jenže pak plamen v krbu olízl obzvlášť smolné poleno, nadšeně zaplápolal, a Harry ucítil tak silnou bolest v srdci, jako by mu vybuchlo a rozpadlo se v prach stejně jako zničený viteál.

Díval se do ohněm ozářeného křesla a nemohl se nadechnout. Cítil, jak se ho štěstí a smutek pokouší rozervat na kusy. Pálily ho oči, třásl se a nebyl schopen se pohnout, ani odtrhnout zrak od jemného obličeje dívky, která v křesle přikrytá kostkovaným plédem spala. Odlesk plamenů měnil její vlasy v zářivou měď a hladil její čelo, nos a ústa, a v Harryho nitru bouřlivě vzplála žárlivost a šílená touha se jí dotýkat sám. Věděl, že to nesmí udělat.

Dokázal se ovládnout, ale stálo ho to tolik sil, že když vstával, cítil se tak slabý, až se bál, že znovu ztratí vědomí. Oblečení měl přehozené přes druhé křeslo a své věci našel na stolku vedle tácku s mastmi a lektvary. Pláštěm zavadil o jednu z lahviček a ta slabě zacinkala. Vylekaně se podíval na dívku. Pohnula rukama složenýma v plédu, trochu se jí sesunula hlava, ale zdálo se, že spí dál, jen teď vypadala ještě krásnější. V tu chvíli sám se sebou prohrál. V souboji vůle a zoufalé touhy zvítězila touha.

Potichu se ke křeslu přiblížil. Věděl, že ji nesmí probudit. Opatrně se nad ní naklonil a vdechoval její jemnou nezaměnitelnou vůni. Omámeně přivřel oči, ale donutil se je otevřít. Chtěl se na ni dívat a zapamatovat si každý nepatrný detail její tváře v téhle chvíli. Snad si ani neuvědomil, že ztrácí poslední zbytky sebeovládání a sklání se níž. Teprve když ho její dech pohladil po rtech, došlo mu, co dělá. Rychle se odtáhl a celý vyděšený poodstoupil od křesla. Rozčíleně si přejel nehty přes jizvu na čele a ještě o krok couvl. Zmučeně se na ni podíval, ale konečně našel sílu k tomu, co měl udělat už dávno. Rychle se otočil a odešel.

Ocitl se v tmavé hale a hned málem vykřikl, protože se tvrdě uhodil do čelisti a do ucha o velký zoban toho, kdo nespal a toužil se s ním přivítat. Vylekaně lapal po dechu. „Buď zticha, Klofane. Hlavně buď zticha,“ prosil šeptem. Jednou rukou nahmatal hipogryfův krk, poplácal ho po peří a druhou si třel zhmožděné ucho. Potom vytáhl hůlku.

„Lumos!“ zašeptal.

Bledé magické světlo ozářilo halu. S hrůzou zjistil, že je tu hned několik průchodů a dveří.

„Kudy?“ zeptal se Klofana.

Ovšem hipogryf odmítal spolupracovat a neustále do něj dloubal svou orlí hlavou, radostně se o něj otíral a dožadoval se pohlazení.

Zoufalý Harry otevřel první dveře, které se mu zdály být těmi pravými a neopatrně do nich nakročil. Do uší se mu zarylo zaskřehotání a pískot, shora se na něj chystalo skočit nějaké zvíře a další na něj zpředu zíralo svítícíma očima. Leknutím zapomněl dýchat, rychle odskočil a dveře zavřel. Potom ho napadlo, že mohlo jít o nějaké důmyslné bezpečnostní opatření, tak znovu pomalinku otevřel a do škvíry jako první strčil kromě nosu hlavně ruku s hůlkou. Zjistil, že neznámým predátorem je obrovský klobouk pratety Muriel pověšený na věšáku a příšerný zvuk vydává sama spící tetička s mžourajícím obtloustlým kocourem na peřině. Jindy by se tomu zasmál, ale na to byl teď příliš rozčílený. Tudy cesta ven zjevně nevedla. Tiše zavřel a s rozbušeným srdcem vyzkoušel další dveře. Zachránilo ho jen to, že do nich po předchozí zkušenosti pouze opatrně nakročil. Nebylo za nimi nic, jen tma, s níž si nedokázalo poradit ani světlo hůlky. Ucítil, jak se mu pod nohou drolí podlaha. Uslyšel klapavý zvuk kamene padajícího do hluboké studny a zjistil, že polovina jeho pravé boty pod sebou nemá žádnou oporu. Pomalu začínal panikařit. Třetí dveře však vypadaly nadějně. Našel za nimi delší chodbu. Vlastně nebyla tak dlouhá, jak čekal, to ho jen opticky zmátla černobílá dlažba. Chvatně chodbou prošel… a s hrůzou zjistil, že se ocitl zpátky v hale, jen na opačném konci. V tu chvíli ztratil nervy i předsevzetí, že nikoho neprobudí, a halou se rozhlehlo prásknutí přemístění a nespokojený výkřik hipogryfa.

Na mrazivém vzduchu návrší u Godrikova dolu se zadýchaně opřel zády o vysoký strom, protože se mu slabostí podlamovaly nohy, a blahořečil tomu, že se Ginny neprobudila dřív, než s hlasitou parádou zmizel. Netušil, že vzbudila, už když se oblékal. Ani to, že pak nehybně poslouchala lomoz z haly a na bradě se jí hromadily slané kapky.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola

 




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: