svicka
Srpen 2010, Magnas

 

U

 

prostřed pracovny připomínající otevřený vesmír seděl Pán zla pohodlně rozložený ve svém velkém černém křesle a s rukou lehce nataženou dopředu pomalu poklepával dlouhými bledými prsty na desku psacího stolu. Ve vyděšeném tichu, které tu vládlo, se ten nepatrný zvuk měnil ve hřmotné rány, které působily mrazení a husí kůži. Snad o to víc, že poblíž ruky ležela třináct a půl palce dlouhá, temně lesklá, mírně zakřivená hůlka.

Nikdo z pětice Smrtijedů stojících daleko před stolem si netroufl pohnout ani promluvit. Dva krajní byli jen siluetami ve tmě, ale na tři uprostřed dopadalo slabé světlo vrhané shora magickou iluzí planet a bylo vidět, jak se jim ve tvářích zračí strach.

Bubnování se zrychlovalo do nervydrásajícího tempa.

Trvalo to nekonečně dlouho.

Potom Lord Voldemort do stolu nečekaně plácl dlaní.

Neudělal to nijak silně, přesto sebou všichni škubli. Hned na to ztuhli s pohledy upnutými na jeho ruku, která pomalu uchopila hůlku, a napjatě sledovali její dráhu. Namířila na prostředního z nich. Ačkoli ho žádná kletba nezasáhla, tělem mu viditelně projela křeč.

Jak, Smithi? Jak je možné, že ti unikl?“ zeptal se Voldemort mírným, ale děsivě chladným hlasem. „Začínám si myslet, že jsi stejně neschopný jako Martenmug. To by znamenalo, že jsem udělal chybu, když jsem tě dosadil na jeho místo. Opravdu si mám začít myslet, že to byla chyba?“

„Ne, Pane, určitě nebyla,“ zachraptěl Smrtijed, který se ještě před pár hodinami spokojeně usmíval na Fenchurchském nádraží. „Náš plán byl dobrý. Nemá zkoušku, takže se nemůže přemisťovat, leda by ho někdo vzal, a Letax hlídáme jako nikdy dřív. Bylo jen otázkou času, kdy se pokusí použít autobus nebo vlak. A to vyšlo. Skoro jsme ho dostali. Už jsem ho držel za límec! Vytrhl se mi, ale málem jsem ho měl!“

„Málem se ale nedá považovat za úspěch, že ne, Smithi?“ Voldemortovi se v očích zlověstně stáhly svislé zornice a zlehka zakroužil hůlkou.

„Ne, Pane,“ připustil vyděšený Smrtijed. „Ale kdyby mu nepomohla jedna mudla, tak už by bylo po něm.“

„Doufám, že toho ta ubožačka patřičně lituje.“

„Bude, Pane. Jakmile ji najdeme, pozná, co znamená protivit se vaší vůli. Kdyby jí nezachránil ten vlkodlak, který se tam zničeho nic objevil –“

„Vlkodlak?“ zbystřil Voldemort.

„Ten, co to peče s Potterem. Asi mu tam kryl záda,“ vysvětlil Smith a trochu se narovnal. „Víckrát už to neudělá.“

„Budiž,“ pravil Voldemort a na okamžik se zdálo, že ho odpověď uspokojila, ale pak švihl hůlkou ze strany na stranu a ostře pokračoval: „To ovšem nevysvětluje, proč jste se nebyli schopní zbavit jedné mudlovské špíny a chytit Pottera.“

Skinner a Knife po Smithově pravici a levici nervózně přešlápli.

„Potter tam měl ještě někoho, Pane,“ řekl Skinner. „Někoho, s kým jsme nemohli počítat.“

Voldemort vycenil zuby. „Koho? Kdo se s ním ještě paktuje?“

Trojice mužů si vyměnila pohledy, pak se ohlédli na Smrtijeda po jejich levici, který se částečně ztrácel ve tmě.

„Black, Pane,“ sebral Smith odvahu odpovědět. „Sirius Black.“

„Lžeš!“ ozvalo se zavřísknutí a do světla skočila Belatrix Lestrangeová s vytasenou hůlkou. „Sama jsem Siriuse zabila! A jestli pochybuješ –“

Její křik přerušilo Voldemortovo strojené odkašlání. Rychle se otočila na svého Pána a tomu se znechuceně zachvělo chřípí nad její ze dvou třetin krvavě zjizvenou tváří.

„Pane, to je lež!“ vykřikla zoufale. „Sirius Black je mrtvý! Můžete se zeptat Malfoye, Notta nebo někoho jiného z těch, co u toho tehdy byli.“

„Možná to byl jeho bratr,“ připustil rychle Skinner. „Byli si s Regulusem hodně podobní.“

„Další lež!“ zaječela Belatrix. „Reguluse oddělali Anton s Bartym už před lety. Sama jsem viděla, co z něj zbylo.“

„Jestli je chceš poprosit, aby ti to potvrdili, rád tě za nima pošlu,“ vyštěkl Skinner. V jeho černé tváři se zalesklo bělmo a v pavoučí ruce se mu objevila hůlka.

V tu chvíli se ozvala rána, jak Voldemort praštil do stolu. Hned nato švihl paží a všichni kromě mlčícího Smrtijeda, který stál nehybně ve tmě, odletěli ke stěnám a sesypali se na zem.

„Zmizte,“ zasyčel Voldemort. „Ty ne!“ ukázal hůkou na toho, který se až nyní pohnul.

„Můj Pane,“ zakňourala Belatrix sbírající se ze země.

Jen se na ni podíval. Stačilo to.

Jakmile zmizeli v průchozí stěně, obrátil se k onomu poslednímu.

„Máš, co jsem chtěl?“

„Jistě,“ odpověděl nevzrušený hlas Severuse Snapea. „Díky jakémusi slaboduchému sentimentu byla jeho skříňka ve famfrpálové šatně netknutá.“

Voldemort si udělal v křesle znovu pohodlí.

„Alespoň někdo, na koho se dá spolehnout,“ řekl otráveně.

„Okolnosti přejí plánu,“ odtušil Snape.

„Správně,“ opáčil Voldemort a hadí chřípí se mu zachvělo opovržením. „Smith je zabedněný idiot. Kdokoli z nich by Pottera přenesl. Takže žádné krytí zad. Ti dva se tam měli setkat a je pouhou náhodou, že tam na ně ten hňup narazil.“

Profesor Lektvarů pokývl hlavou: „Výstižně řečeno.“

Voldemort upřel pohled kamsi do dálky nekonečného vesmíru a začal si oběma rukama pohrávat s hůlkou. „Vlastně je to škoda. Kdyby s nimi byl, výsledek by mohl být ještě mnohem příjemnější.“

Snapeovi vteřinu trvalo, než tu variantu v duchu zvážil. „To… ano,“ připustil pak. „Bezesporu. Ovšem ať tak či tak, pouze za předpokladu, že to ten, kdo se toho ujme, zvládne. V opačném případě přijde veškerá snaha vniveč.“

„Nabízíš se snad sám, drahý Severusi?“ podíval se na něj Voldemort.

„Ujmu se toho velice rád,“ řekl Snape a zahořelo mu v očích.

Voldemort se podmračil. „Ne,“ řekl zamyšleně. „Věřím, že bys to zvládl s precizností a bravurou sobě vlastní, ale může to trvat i řadu dní a já si nemůžu dovolit, aby byl jeden z mála mých schopných tak dlouho pryč.“

„Děkuji,“ řekl Snape a jeho pohled zase potemněl.

„Můžeš jít,“ propustil ho Pán zla ledabylým mávnutím ruky. „Cestou vyřiď Belatrix, ať zjistí, kdo se vydává za Blacka. Skinner si ho nevymyslel. Nebožtík Martenmug se dušoval, že ho viděl v tom posledním boji na ministerstvu také.“

„Vyřídím.“

Voldemort se usmál.

„A o můj plán se neboj. Vím, kdo to udělá.“

 

Hřbitov Godrikova dolu halila tma. Všichni přítomní odpočívali v pokoji, vyjma jediného. Nešťastný mladý čaroděj byl na takový odpočinek ještě příliš živý, ačkoli bledými propadlými tvářemi a tmavými kruhy pod očima mrtvolu silně připomínal a sám si tak i připadal.

Když se Harry v lese u Vlčí louky trochu uklidnil, přemístil se sem. Přestože mu tu dělali společnost jen mrtví, necítil se s nimi tak opuštěně a sám, a přitom se nemusel bát, že jeho přítomnost někomu ublíží. Shrbený pod tíhou žalu o něm vyprávěl hrobu, o kterém věděl, že skrývá jen kufr vzpomínek. „Nezvládnu to, profesore, nedokážu to,“ šeptal. „Dlouho jsem si myslel, že nejtěžší bude zabít nebo umřít. Teď už si to nemyslím.“

Vtom zaslechl vzdálený zvuk kroků ve sněhu. Rychle se ohlédl. Napadlo ho, že si jde někdo ze vsi popovídat se svými mrtvými, ale tmavá silueta se blížila právě k němu. Hůlka mu z rukávu sama vklouzla do dlaně a jeho vyčerpané smysly se okamžitě zkoncentrovaly k bleskové obraně.

„Harry?“

Pevněji stiskl hůlku.

„Jsi to ty, Harry?“

Konečně poznal, čí je to hlas. Přikývl a ani mu nedošlo, že to ve tmě skoro není vidět.

Příchozí na špičce své hůlky rozžal plamínek a zapálil jím svíčku, kterou přinesl.

Harry před světlem přivřel oči lesklé horečkou a zase je pomalu otevřel.

„Napadlo mě, že tě tu možná najdu,“ usmál se na něj Tony. „Chtěl jsem se jít konečně rozloučit s profesorem Brumbálem a něco mi říkalo, že bys tu mohl být také.“ Zdál se být naprosto klidný, ovšem dobrý pozorovatel by z jeho pohledu odhalil, kolik úsilí ho stojí vyvarovat se všech prudších projevů radosti, aby přítele nepoplašil.

„Hm,“ zareagoval Harry bezbarvě. Vadilo mu, že ho tu Tony našel. Měl ho rád a teď si o něj musel dělat starost. Velkou starost. Jeden z nich odsud bude muset odejít, jinak bude Tony v nebezpečí, jako každý, kdo se ocitl v jeho blízkosti. Připadal si jako smrtonoš. O to víc ho popouzelo, že je na něj Tony milý. Nezasloužil si to! Zemřelo kvůli němu už tolik lidí a teď zavinil i smrt Remuse Lupina. Kdyby neutíkal, kdyby se přemístil hned, bez ohledu na mudly, kdyby ho tam nenechal…

„Ginny se pomalu, ale jistě zotavuje,“ pokusil se mu Tony opatrně zvednout náladu.

Moc to nezabralo. I Ginny kvuli němu málem umřela. „Já… promiň, musím jít,“ řekl Harry a hned vykročil pryč.

„Hrozně jí scházíš,“ zvolal Tony k jeho zádům. „O tom, jaký má o tebe strach, ti jistě nemusím vyprávět. A nejen ona.“

Harry se zastavil. „A… co Tonksová?“ vysoukal ze sebe přiškrceně. Ta otázka se mu zadrhávala v krku, jak moc se jí bál vyslovit.

„Stěžuje si na oteklé nohy a přišly na ní dost divoké chutě,“ zasmál se Tony.

Harry to nepochopil, tak se k němu otočil. „Musí mě teď nenávidět.“

„Proč?“

„Kvůli Lupinovi přece,“ řekl Harry zaskočeně a pak se vyděsil, protože mu došlo, že o tom Tony možná ještě neví.

„Ach tak. No, možná byla trochu rozhněvaná, ale spíš smutná,“ připustil váhavě Tony.

Harrymu se zastavilo srdce.

„Vždyť ji znáš. Samozřejmě byla přesvědčená, že kdyby tam byla s vámi, dopadlo by vše jinak.“

„Aha…“ Harry by rád řekl něco víc, ale nedokázal to.

„Mrzelo ji, že ses chtěl setkat jen Lupinem. Teď tě spolu hledají. Už tě hledali i tady, ale nepochodili, tak to zkoušejí jinde.“

„Chápu…“ zachraptěl Harry. O zlomek vteřiny později vykřikl: „COŽE?“ a jeho srdce usoudilo, že musí dohnat, co zanedbalo, a roztlouklo se jako o závod. „Co – co jsi to říkal?“

„Hledají tě. Měl jsi slyšet tu hádku, když ji Lupin nechtěl vzít sebou –“

„Počkej, počkej, počkej – chceš říct, že Lupin žije?“

„Pokud ho neuškrtila jeho vlastní žena…“

„Ale já viděl…“

„Sám neví, jak se mu to podařilo, dokonce ani nevěděl, jak se tam odtud dostal. Našli jsme ho ležet na prahu. Ale přísahám, že na to, aby se o tebe strachoval, je živý dostatečně.“

„To není možné… Je naživu… Zopakuj to. Řekni mi, že je to pravda!“ Harry zaskučel šílený radostí, rozeběhl se a chytil Tonyho do náručí tak prudce, až ho strhl k zemi a za tlumeného zvuku na pomezí vzlykotu a smíchu se s ním převalil ve sněhu a zůstal ležet na zádech. „To to je snad jen sen…“

Šťastný Tony se vyhoupl na kolena a pokusil se ho zvednout.

„Hned Harryho pusť!“ zahřímal večerní tmou něčí hluboký hlas.

„Abe, Abe, Lupin žije! On žije!“ smál se Harry.

„A proč by neměl?“ zabručel nedůvěřivě starý hospodský a dál mířil na neznámého mladíka hůlkou.

„To je v pořádku,“ snažil se ho zadýchaný Harry uklidnit, konečně si sedl a začal ze sebe rukou smetávat sníh. „Aberforth Brumbál, profesorův bratr a to je Tony, můj kamarád,“ představil je vzájemně.

„Obscurov,“ zvedl Tony ruku vzhůru k Aberforthovi.

Starý hospodský to ignoroval, zamumlal: „Lumos!“ a rozzářenou špičkou hůlky si na neznámého posvítil.

„Hmm,“ zabručel. „A jak se daří vašemu bratrovi?“ zeptal se nečekaně.

Tony se na něj nechápavě zadíval a pomalu stáhl ruku nabídnutou k pozdravu. „Bratrovi? Nemám bratra. Snad kromě Harryho, mohu-li to o něm tak říct.“

„Hmmm.“ Abe trochu znejistěl. Podmračil se a podezřívavě přivřel oči. „A vašemu otci?“

Tony trochu ztuhnul. „Stále mrtvý, děkuji za optání. Vy jste ho znal?“

„Možná,“ zabručel vyhýbavě Abe.

„Můžete mi o něm něco povědět?“ zeptal se Tony pomalu a klidně, ale v očích se mu spolu s odrazem plamínku svíčky začala blýskat dychtivost a rozrušením se mu zrychloval dech. „Jak žil? Co dělal? Odkud byl? A hlavně – jaký byl? Kromě jména o něm skoro nic nevím. Nemáte jeho fotografii?“

„Nic nemám a nic nevím,“ odsekl zamračeně Abe. „Nejspíš jsem se spletl.“

„Škoda,“ řekl Tony tiše. Vstal a obrátil se k Harrymu. „Podaří se mi tě přemluvit, abys šel se mnou?“

Harry se sotva postřehnutelným zaváháním zavrtěl hlavou.

„Půjdu tedy ostatním říct, že jsi v pořádku,“ řekl ustaraně Tony.

K Aberforthovi s mírnou úklonou dodal: „Těšilo mě, pane.“

A než se kdo nadál, byl s prásknutím pryč.

Hospodský se sklonil ke hrobu, srovnal Tonyho svíčku a přidal svou..

„Nemusel jste na něj být tak nepříjemný, Abe,“ poznamenal Harry a z hlasu mu čněla výčitka. „Je to můj přítel.“

„Myslel jsem, že ti chce ublížit,“ opáčil Aberforth trucovitě, aniž se na něj podíval.

I přesto, jak byl Harry vyčerpaný, neunikly mu v té odpovědi tóny připomínající rozladěnou basu a pochopil, že mu Brumbálův bratr něco tají. Chtěl se ho na to zeptat, ale Abe se narovnal a zabručel: „Měl bys zapadnout do tepla.“ A bez rozloučení odešel.

Když Harry na hřbitově znovu osaměl, radost z dobré zprávy v něm začala slábnout a ustupovat před myšlenkou, že se musí rozhodnout, co dál. Tušil, že jakmile se o něm Lupin dozví, přijde ho sem okamžitě hledat. Rozum mu říkal, že by tu měl počkat, ale srdce zoufalé strachem o životy přátel mělo jiný názor.

„Co bych měl teď udělat, pane profesore?“ zeptal se hrobu a rozkašlal se. Potom, jako kdyby mu hrob skutečně napověděl, přišla k němu myšlenka tak jednoduchá a prostá, až se podivil, že ho to nenapadlo dřív. Najednou mu bylo naprosto jasné, co musí udělat, a chvatně se vydal ke hřbitovní bráně.

 

U Tonksových bylo víc než živo. Jejich vilka nebyla připravená na tolik obyvatel, a už vůbec ne na činorodá dvojčata a středně velkého hipogryfa. Andromeda Tonksová však situaci zvládala nadmíru dobře a pan Tonks si užíval, že se nemusí tolik strachovat o dceru, protože ji má nablízku. Jenže teď byla Nymfadora pryč a navrch se bál o Harryho. Nebyl sám.

„Nedáme si kapku něčeho ostřejšího, Dedalusi?“ zeptal se rozčileného čaroděje, který přes stolek naproti němu usedl v křesle.

„Ech, teď ne, možná pozdějc,“ zasípal Dedalus a pokračoval ve svém rozhořčení. „Vůbec nechápu, jak to s někým takovým mohl Harry tolik let vydržet. Musel jsem se zatraceně držet, abych z toho Dursleye neudělal něco, s čím by ani u Munga nedokázali hnout. Nebo by aspoň mohl plivat žáby. Kdybys ho slyšel, věř mi, Tede, dal bys mu přinejmenším pěstí.“ Přitom švihl svou vlastní pěstí, aby demonstroval, jak by to mělo vypadat a aby si ulevil představou, jak klouby dopadají na čelist Harryho strýce Vernona.

Jako kdyby snad ve vzduchu skutečně na něco narazil, v tu chvíli se z kuchyně ozvala hlasitá rána a do obýváku zavál pach spáleniny.

Pan Tonks tázavě zvedl hlavu směrem k manželce, která právě hůlkou ukazovala mopu, kde má utřít prach. Byla už skoro půlnoc, ale nikdo z nich neměl na spánek ani pomyšlení a pro ni bylo snazší se zaměstnat úklidem než nečinně sedět.

Pokrčila rameny. „Zkoušejí vyrobit nějaký… Harryskop nebo jak tomu říkají.“ A začala natřásat a rovnat náhradní deky a polštáře vyskládané v druhém křesle.

Od vstupních dveří se sem doneslo zaklepání. Andromeda ztuhla a Dedalus s panem Tonksem okamžitě sáhli po hůlce. Všichni naslouchali, jestli bude klepání pokračovat v rytmu smluveného signálu. To se také stalo. Pak dveře vrzly a za okamžik do pokoje vešel Billy s Fleur, oba od sněhu a s tvářemi do červena poštípanými mrazem. Hned na nich bylo znát, že dobré zprávy nenesou.

„Nic,“ vzdychl Billy, zatímco si rozvazoval šálu. „Podle stop se sice kolem Doupěte těsně před námi někdo motal, ale nemyslím si, že to byl Harry.“

Ted Tonks se zamračil. „Voldemort tam nejspíš pravidelně posílá hlídku a doufá, že by se tam někdo z vás mohl vrátit.“

„Rrremus s Dorrrou už tu jsou?“ kývla Fleur ke schodům do patra.

„Ještě ne.“

„A Fred s Georgem?“ zeptal se Billy, ale pak nasál štiplavý odér linoucí se z kuchyně a pochopil.

„Jsou zpátky, ale také nic,“ řekl Andromeda. „Prohledali to všude kolem Bradavic a nepřekvapilo by mě, kdyby byli i ve škole. U té chýše… Jak se jmenuje?“

„Chroptící,“ napověděl Billy.

„Tak tam zahlédli dva Smrtijedy, ale po Harrym ani památky. Povedlo se jim nepozorovaně dostat i do Prasinek, ale U prasečí hlavy bylo zavřeno a Brumbálův bratr tam buď nebyl, nebo jim neotevřel.“

„Sakra,“ zavrčel Billy. Pomohl Fleur z kabátu a odešel odnést svršky do síně.

„Dorrra by neměla být tak dlouho v tom mrrrazu,“ poznamenala Fleur a sedla si na pohovku vedle pana Tonkse.

Andromeda se na ni vděčně podívala. Fleur jí mluvila z duše.

„Vždyť víš, jak je paličatá,“ řekl Ted Tonks a z konvice na stolku začal Fleur nalévat šálek horkého čaje. „Když od Tonyho slyšela, že s Harrym mluvil na hřbitově, tak jí tam odtud teď nikdo nedostane ani párem volů. Doufám, že alespoň Remus bude mít trochu rozumu.“

Andromeda Tonksová vzdychla a vydala se do kuchyně uvařit další čaj.

 

Tou dobou ulicí u Grimmauldova náměstí procházel Ron s Hermionou, oba v čepicích naražených až k obočí. S kradmými podezřívavými pohledy se vyhnuli osamělému chodci, a když se Hermiona ujistila, že je dostatečně daleko za nimi a nezdá se, že by je chtěl zničeho nic napadnout, řekla váhavě: „Nemyslím si, že bychom tam měli chodit.“

„Jak to myslíš?“ nechápal Ron. A namíchnutě dodal: „Tak proč jsi se mnou šla?“

Hermiona se nadechla, aby mu ostře odpověděla, ale nakonec se přinutila ke klidu a řekla jen malinko rozhněvaným tónem: „Řekněme, že to byl jediný způsob, jak zabránit tomu, abys udělal nějakou nerozvážnost, jako třeba přesně tu, ke které se chystáš. Měli jsme se jen podívat, jestli se tam svítí, vzpomínáš?“

Ron zlostně stiskl rty a uraženě se odvrátil.

„Je to nebezpečné, Rone,“ pokračovala smířlivě. „A Harry není takový hlupák, aby se schovával právě tam.“

„Přece se na něj nechceš vykašlat?“ tlumeně vybuchl Ron.

„Samozřejmě že nechci,“ bránila se. „Ale při pohřbu řekl Lupinovi, že pro něj Aberforth něco má, a určitě by zbytečně neriskoval, aby šel na místo, o kterém Voldemort ví tak dobře, až se divím, že si tam neudělal letní byt.“ Rozhlédla se a suše přehodnotila: „Zimní.“

„Fajn,“ rozhodil Ron podrážděně rukama. „Tak tam jenom nakoukneme a pak zkusíme v Prasinkách najít Aberfortha.“

„Tam šel Fred s Georgem,“ připomněla Hermiona.

„Aha, no jo. Ale to je jedno. Pochop, je někde… sám. Úplně sám. Nemůžu ho tak nechat. Ani si nedovedu představit, že bych byl sám jako on. Já mám bráchy, ségru, naše, tebe a –“ Ron se zarazil, rozhlédl se po liduprázdné ulici a ustaraný výraz v jeho obličeji pomalu začal povolovat. „A my dva jsme právě teď úplně sami.“

„Jsme,“ připustila Hermiona.

„Bez našich za zády…“

Hermiona přikývla a zadívala se mu do očí.

„…bez bandy sourozenců…“ pokračoval Ron, upřený pohled jí opětoval a jako zhypnotizovaný ji přitáhl k sobě. „Možná se tu zničeho nic neobjeví ani tetinka,“ řekl, když už měl svoje rty skoro u jejích.

„Určitě ne,“ dýchla na něj teple Hermiona.

Přitiskl ji ke zdi domu a na kratičkou chvíli oba na Harryho úplně zapomněli. Počínali si s takovou vervou a vášní, jako kdyby to bylo naposledy. A pravdou bylo, že to naposledy být mohlo. Byli ve válce. Kdykoli a odkudkoli mohla přiletět nenávistná kletba. Smrt neúprosně kosila blízké i cizí a dobře věděli, že si nemohou být jistí, kdy dostihne i je.

Když se od sebe konečně odtrhli, opřeli se o sebe čely. Nepřestal ji svírat v náruči.. „Měli bychom být sami častěji,“ zašeptal zadýchaně a tváře mu rozpáleně žhnuly.

„Skvělý nápad,“ souhlasila stejně zadýchaná Hermiona.

„Nepůjdu dovnitř, nakouknu tam jenom ode dveří.“

„I to je docela dobrý nápad,“ přistoupila na kompromis. S úsměvem mu srovnala shrnutý límec bundy, narovnala sesunutou čepici… a tím, jak se přiblížila, málem zdržela hledání Harryho ještě o dalších pár okamžiků. Rychle se však odtáhla. „Ne, Rone, už ne. Harry nás možná potřebuje. Až ho najdeme, tak –“

Ron ji zahanbeně pustil.

„Harry by to pochopil,“ řekl nejistě na svou obhajobu.

Přikývla a potichu ustaraně pronesla: „Hlavně, aby byl v pořádku.“

Ruku v ruce došli na konec ulice a opatrně se vydali napříč náměstím.

„Podívej,“ všimla si jako první a zastavila se. Na zasněžených schodech k domu byly zřetelné stopy jednoho člověka. Vedly pouze ke dveřím, zpátky už ne.

„Zůstaň tady,“ syknul tiše Ron a rozhlédl se po náměstí.

„Ale –“

„Prosím.“

„Dobře,“ souhlasila neochotně a s obavami se dívala, jak Ron stoupá po schodech.

Dveře otevíral pomaloučku. Podařilo se mu to naprosto neslyšně. Nakročil dovnitř. Hermiona málem vykřikla, ať dál už nechodí, ale dokázala se udržet a Ron se i bez toho zastavil. Zvedl ruku s hůlkou.

„Harry?“ zavolal potichoučku.

„Harry?“ přidal na hlase.

„HARRY!“

Hermiona bleskurychle vyběhla po schodech a přes Ronovo rameno uviděla, jak zespodu od kuchyně přichází vykulený mladý čaroděj.

„HARRY!“ nezůstala za Ronovým nadšením nijak pozadu a vzápětí oba objímali svého ztraceného přítele, div že ho neudusili.

„Jak to, že jsi tady? Vždyť to je holý nerozum!“ spustila pak Hermiona.

„Musíš jít s námi. Hned, než nás tu někdo objeví,“ přidal se Ron.

„Jo… jo, jasně,“ přikývl Harry viditelně zaskočený tím, že ho tu našli a tvář se mu zkřivila bolestí. „Ale já… není mi moc dobře. Nesoustředil bych se na cestu… a bude tam moc lidí… Hrozně mě bolí hlava. To ta jizva.“

„Ron tě vezme. A neboj, budeš mít klid.. Hlavně si tu nic nezapomeň. To platí pro oba,“ smála se šťastná Hermiona. „Hlavně ne ruku, hlavu, nebo tak něco.“

Tomu se Harry zasmál také a za pár okamžiků už se všichni zhmotňovali u třech velkých smrků v neznámé, malebně zasněžené zahradě ústící na ulici z obou stran úhledně osázenou starobylými vilkami.

Harry se rozhlédl, ale kromě malé chatičky, dobré tak leda jako úkryt na hrábě s motykou, tu nic obyvatelného neviděl.

Hermiona vytáhla hůlku, tiše pronesla zaklínadlo a vtom uprostřed zahrady vyrostla další vilka.

Cestou k ní si Harry vyslechl, jak ho všichni usilovně hledali. Zdálo se, že mu to udělalo radost. Zarazil se, jen když uslyšel o Lupinovi. Bylo to pochopitelné. Hermiona si s Ronem vyměnila ustaraný pohled – Harry si musel vytrpět své, když měl Lupina za mrtvého.

Nenapadlo je, jak bude trpět právě teď.

Vítání u Tonksových nebralo konce. Harry šel z náruče do náruče podobně jako na Brumbálově pohřbu. Snažil se na všechny usmívat, ale přešlo ho to v okamžiku, když do dvěří vstoupil Lupin se ženou. Oba vypadali, jako kdyby se právě vrátili ze Sibiře.

Dojatý Lupin ho chytil za ruku a přitáhl ho na svou hruď podobně, jako když se kdysi po letech vítal v Chroptící chýši se Siriusem. Slabě zasyknul, jak ho zabolela žebra, ale bylo mu to jedno. „Tolik jsem se o tebe bál, Harry.“

Harry se odtáhl a nedokázal se mu podívat do očí. „Omlouvám se, ale opravdu mi není zrovna nejlíp,“ řekl a dlaní si zatlačil na spánek.

„Možná by pomohlo něco ostřejšího,“ usoudil Teda Tonks a než mu v tom někdo stihl zabránit, vrazil Harrymu do ruky sklenku a z příslušné láhve ji naplnil nazlátlou tekutinou.

„Nevím, jestli bys měl. Může to bránit soustředění,“ namítl zaraženě Lupin.

Ale Harry na to nedbal. Chtivě do sebe skleničku obrátil, do očí mu vhrkly slzy a rozkašlal se jako dědek.

Lupin na to neřekl nic, ale bylo znát, že se mu to pranic nezamlouvá.

„Kde jsi byl?“ spustila Tonksová. „Tony říkal, že jsi na hřbitově, tak jsme se tam pro tebe hned šli. Čekali jsme, ale začalo se trochu zhoršovat počasí.“

„Trochu,“ zamračil se Lupin a upřesnil: „Musela přijít sněhová bouře, abych Doru přesvědčil, že by se měla vrátit domů.“

Harry se rozpačitě usmál a zazíval, div že si nevyvrátil sanici.

Vyšlo to. Andromeda okamžitě zareagovala: „Tak už ho nechte. Ráno moudřejší večera a kdo ví, jak dlouho se chudák pořádně nevyspal.“ A hned začala organizovat spaní.

Hermiona si zapnula kabát a Ron si omotal kolem krku šálu.

„Kam jdete?“ zeptal se Harry vyděšeně.

„Přece za našima,“ zasmál se Ron.

„Jednak rádi uslyší, že ses našel, a navíc, tady už bychom se vešli leda v koupelně do vany,“ objasnila omluvně Hermiona.

„To by taky nebylo špatný,“ špitnul jí Ron.

Zrudla a pokárala ho pohledem.

„Pořádně se vyspi, ráno dorazíme hned po snídani,“ řekla Harrymu a dala mu pusu na tvář.

Rozloučili se s ostatními a odešli.

Co se prostoru ke spaní týkalo, Hermiona nepřeháněla. Páni domu měli nahoře jen nevelkou ložnici, Lupin s Tonksovou spali v jejím pokojíku, Bill s Fleur v pokojíku po Sheile (ten se dřív honosil označením „pro hosty“), dvojčata se dole v obýváku dělila o rozloženou pohovku a ve sražených křeslech jim dělal společnost Dedalus. Všichni Harrymu nabízeli své místo, ale viditelně ho to uvrhlo do rozpaků.

„Kdyby vám to nevadilo, vyspal bych se v kuchyni,“ zarazil je rychle. „Klidně i na zemi. Spím rád v kuchyni.“

Přistoupili na to se smíšenými pocity. Rádi by ho uložili mnohem lépe, ale v danou chvíli to asi bylo nejjednodušší a nejrozumnější řešení, takže zanedlouho Harry ležel pod péřovou dekou na kuchyňské lavici a tvářil se nadmíru spokojeně.

Také ostatní si šli lehnout.

Když Fleur s Billym stoupala do patra, řekla zamyšleně: „Arrry je moc… ‘harassé.

„Kdo by na jeho místě nebyl unavený?“ opáčil Billy a vzal ji kolem ramen. „Všichni toho máme dost.“

Lupin, který v obýváku pomáhal rozkládat pohovku, to slyšel. Neřekl nic, ale v duchu souhlasil s Fleur.

O chvilku později, nahoře, v pokojíku své ženy, ležel na posteli s rozepnutým vrškem od pyžama a přemýšlel. Jeho zjizvený hrudník vypadal, jako kdyby se popálil o velký talíř, a Tonksová mu tu rudou ránu s něžnou opatrností natírala hojivou Frigopěnivkou.

„Starosti?“ zeptala se ho mile a suchou rukou ho pohladila po tváři.

Až teď si uvědomil, že se mračí. Uvolnil se a usmál se na ni. „Ne, v pořádku, jen… nelíbí se mi Harry. Potřeboval bych s ním mluvit. Vždyť ani nevím, co po mně chtěl. Navíc by mu určitě pomohlo, kdyby si o tom všem mohl popovídat, svěřit se. Za poslední dny toho zažil tolik, že by i pouhá desetina kohokoli jiného zlomila, a on na to byl sám.“

„Harry není kdokoli,“ odtušila Tonksová, zatímco si utírala ruce do ručníku. „On to zvládne. Ráno si s ním promluvíš, ale teď bys ho měl nechat spát.“

„Máš pravdu,“ řekl Lupin. Sebral jí ručník, políbil jí ruku a zhasl lampičku.

Dole v obýváku už byla tma.

Dedalus v křeslech pochrupoval, ale Fred s Georgem si ještě tiše povídali, v čem udělali při výrobě Harryskopu chybu. Nakonec došli k závěru, že ho zkusí vyrobit znovu, protože: „Jeden nikdy neví,“ shodli se dvojhlasně.

„Harryho to všechno dost sebralo,“ pravil nakonec George. „Zdá se mi, že je trochu mimo.“

„Kdybys měl za sebou to, co on, taky by ses choval divně,“ usoudil Fred a uzavřel debatu tím, že se snažil ukořistit větší kus deky.

 

Za třemi smrky se mihnul temný stín. Popošel ke skalce čnějící ze sněhu, vybral z ní kámen, do čehosi jej zabalil a mrštil jím doprostřed zdánlivě prázdné zahrady.

 

Ozvala se rána. Na pohovce v obýváku se současně vzpřímili Fred s Georgem, oba s hůlkou v ruce. I Dedalus se probudil.

„Co to bylo?“ zeptal se Fred.

„Nemám šajna,“ opáčil George. „Něco tu třísklo o parapet.“

„Nejspíš spadl rampouch ze střechy,“ zasípal chraplavě rozespalý Dedalus a otočil se na druhý bok. Netušil, jak fatálně se mýlí.

Přestože byla kuchyně na druhé straně domu, Harry tu ránu také slabě slyšel. Popudila ho. Vstal a pootevřel dveře do kuchyně. Potom si sedl na lavici, střežil uši a cukl sebou pokaždé, když zaslechl tiché zamumlání, nepravidelné zachrápání nebo zaskřípání per postelí. Vytáhl svou hůlku a tvářil se, jako kdyby zvažoval, jaký další krok je ten nejlepší. Vypadal přitom tak rozčíleně, že kdyby ho teď Lupin viděl, do rána by s rozhovorem určitě nečekal. Pak vstal, podivně dychtivě a závistivě se ohlédl po péřové dece na lavici a potichu se vyplížil ven. O pár minut později se v tichu zasněžené zahrady ozval zlověstný svist a na střechu domu dopadla první ohnivá koule.

 

Nikdo uvnitř to nečekal, přesto byli připraveni, že se to kdykoli může stát. V oknech vybuchovalo sklo, střecha praskala a sníh kolem se červeně leskl odrazy plamenů. V tom neskutečném rachotu se zdálo, že se další a další postavy v kápích zjevují na zahradě úplně neslyšně a o to to působilo hrůzostrašněji. Bylo jich čím dál víc.

Na postel Tonksové spadl hořící trám. V tu chvíli už tam nebyla. Právě probíhala do ložnice svých rodičů vyvrácenými dveřmi, které předtím sama vyhodila do povětří, protože se zasekly. Ted s Andromedou byli uvězněni pod trámy a zřícenými nebesy své postele. Tonksová se jim snažila pomoct kouzly a pokoušela se je vyprostit.

„Fleur! Billy!“ křičel Lupin a ukázal k ložnici. „Vytáhněte je a pryč!“

Zespodu po praskajícím schodišti vybihala dvojčata.

„Vezměte Doru a zmizte!“

„Já bez tebe nikam nejdu!“ řvala Tonksová, přesně jak Lupin předpokládal, ale to už ji z každé strany chytilo jedno z dvojčat, a vzápětí po nich zůstal jen vír v kouři, který se šířil celým domem tak rychle, že se Lupin začal dusit kašlem.

„Harry! Dedalusi! Sakra, Dedalusi!“ Seběhl na do poloviny schodiště.

Dole v obýváku se začal propadat strop a zřícený překlad zatarasil cestu do chodbičky ke kuchyni. Dedalus celý šedivý omítkou a zkrvavený odhazoval překážky. „Harry! Harry!“ Ale do kuchyně se už nedostal, protože ho zasáhlo hořící zábradlí schodů.

Lupin rychle seskočil dolů a strhl z Dedaluse hořící trosky. Pouze díky tomu, že se sehnul, jako zázrakem unikl nazelenalému paprsku kletby, která sem vletěla rozbitým oknem. To ho donutilo, aby se tam otočil.

Strnul a vytřeštil oči.

„Musíme zachránit Harryho,“ sípal z posledních sil Dedalus.

„Ten tu není,“ řekl mu s podivným výrazem ve tváři Lupin. „Běž! Jsem hned za vámi! Jen odvážu Klofana!“

Dedalus zmateně přikývl a poslechl ho. Netušil, že venku mezi doutnajícími třískami a rozbitým sklem leží malý kámen, kolem něhož právě oheň rozbaluje zmuchlaný pergamen s varováním. Ovšem teď už na tom stejně nezáleželo.

Lupin se při zemi připlížil k oknu a než vyslal ven mohutnou vlnu výbušné kletby, znovu se podíval na mladého čaroděje, který stál mezi Smrtijedy. Nebyl překvapený ani zklamaný. Vlastně se mu trochu ulevilo a zároveň do něj vjel nezvladatelný vztek.

A další kletbu zamířil na Harryho, jehož rysy už příliš připomínaly krysu.

 

Nebe nad Godrikovým dolem běsnilo. Na svahu ke vsi, u řídkého omrzlého porostu poblíž cesty, stál ve vánici muž. Co chvilku si musel přidržovat široký klobouk, aby mu ho nesebraly poryvy větru, jež ho bičovaly nepříjemně ostrými sprškami vloček. Už tu byl dlouho. Sněhová bouře, která se až nyní začala trochu uklidňovat, za tu dobu všude kolem vytvořila vysoké návěje. Muž z útrob pláště vytáhl hodinky. V poslední hodině to udělal snad už po sté. Vypadaly stejně jako ty Harryho. Podíval se na ně, zatřásl jimi, přiložil si je k uchu a rozčíleně je vrátil zpátky. Pokusil se ve vysokém sněhu prošlapáním obnovit kratičkou cestičku, aby mohl alespoň trochu popocházet, a každou chvilku se podíval k troskám domu, v němž kdysi Voldemort zabil Jamese a Lily Potterovy. Znovu vytáhl hodinky. Pohled na ně mu musel způsobit fyzickou bolest, protože táhle přidušeně zaskučel. Vrátil je a druhou rukou si promnul pod krempou klobouku skryté oči. Zjevně mu bylo úplně ukradené, že mrzne. Ani si nezapnul plášť. Neuběhlo snad ani půl minuty, když následoval další pohled na hodinky a další zoufalý sten. Ať už čekal na cokoli, nevydržel. Rychle se brodil závějemi dolů ke vsi a jakmile se dostal k troskám, začal zuřivě hrabat ve sněhu pod zídkou, u níž se před nedávnem odehrálo smutné drama. Šlo to hůř než čekal a lhostejný vichr mu to ještě znesnadňoval. Když v závěji našel, co hledal, z vousů mu kapaly slzy tak horké, že je ani mráz nedokázal zastavit. Opatrně vyprostil ztuhlé tělo téměř bez dechu a tepu, přitiskl ho k sobě a s prásknutím, které pohltil další poryv větru, zmizel.

Objevil se v jiné vsi, u venkovského stavení s vysokými lomenicemi a podivnou věžičkou, jemuž i přes hlubokou noc svítila všechna okna. Na rukou donesl svůj náklad ke dveřím, před které ho opatrně položil. A než se vytratil, silně zatloukl na dveře v rytmu, který obyvatelé tohoto domu považovali za signál.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: