svicka
Srpen 2010, Magnas

 

Z

 

nočního nebe se pomalu snášely sněhové vločky. Ulpívaly Harrymu ve vlasech, usazovaly se mu na plášti, zachytávaly se skel brýlí a chladivě mu tály na tvářích. Klečel ve sněhu a nepřítomně se díval ke hrobu, který Aberfoth za svitu svíček upravoval. Abe beze slova v pomalém rytmu lopatou nabíral a shraboval hlínu, a Harry byl tomu mlčení rád. Neměl chuť ani sílu mluvit. Když Brumbálův bratr hrob dokončil, urovnal svíčky a položil na uplácanou zeminu zmuchlanou snítku cesmíny, kterou měl schovanou v záňadří, poodstoupil, aby se podíval se na výsledek své snahy. Sám pro sebe si potřásl hlavou a obrátil se k mladému čaroději: „Myslím, že to takhle bude dobrý. Půjdeme?“

Harry přikývl, vstal a vydal se s Abem sněhem vyšlapanou cestou, která už stihla zase skoro zapadat. U vrat hřbitova se ještě krátce otočil, než jimi prošel. Za vraty se však zarazil, udělal dva kroky zpátky a podíval se směrem k čerstvému hrobu ještě jednou. Zaostřil, zavrtěl hlavou a dohnal Aberfortha.

„Co je?“ zeptal se trochu nevrle Abe. Byl viditelně unavený, navíc se nesl s krumpáčem a lopatu teď používal jako hůl.

„Nic,“ řekl Harry a skutečně věřil, že se mu jen něco zdálo.

Ale nezdálo. Kdyby nebyla taková tma, a kdyby neměl brýle zavlhlé tajícím sněhem, byl by viděl ze stínů vycházet muže v černém. A kdyby se ještě jednou vrátil a podíval se znovu, spatřil by ho v záři svíček klečet u hrobu.

Prošli kolem kostela a Abe zamířil na druhý konec vesnice.

„Kam jdeme?“ zeptal se Harry.

„Uvidíš,“ zabručel Abe a zabočil do uličky vpravo, aby se vyhnul osvětlené návsi.

Mlčky prošli vsí a zastavili u zchátralého, očividné neobývaného domku, usazeného ve zpustlé zahradě s rozbitým plaňkovým plotem a utrženými vrátky. Ani milosrdná noční tma nedokázala zcela zakrýt žalostný stav toho stavení. Břidlicová střecha domku byla děravá, hrázděné zdi držely pohromadě snad jen díky pletencům psího vína, a u oken s popraskanými skly nebo dokonce vysklených visely zbytky rozeschlých okenic.

„Tady přece…“ Harry si vybavil, co je to za dům.

„Hmmm jo,“ brouknul Abe. „V tomhle baráku jsme s Albusem vyrůstali. Po tom, co se tu stalo, tu nikdo léta nebydlel. Zkoušel jsem to tu pak spravit, ale žít jsem tu nevydržel. Jednou už to vypadalo, že jo. To jsem tenkrát vzadu na zahradě choval včely. Jenže buď chytily včelí mor… nebo jim někdo ublížil, zkrátka pochcípaly, tak už mě tu zase nic nedrželo.“ Spustil z ramene krumpáč, i s lopatou ho opřel o torzo plotu.

Harryho napadlo, že jestli tohle má být jeho nové útočiště, těžko může doufat v alespoň jeden jediný kout, do kterého neprší, ale přesto mu to místo vzhledem k situaci připadalo jako zázrak v nouzi. Chtěl udělat krok k vrátkům, ale Brumbálův bratr ho tvrdě drapnul za rameno a strhnul zpátky.

„Počkej, sakra. Nahamtal bys do sněhu.“

Harry se na něj zmateně podíval, ale to už Abe tahal z vnitřní kapsy kabátu zmačkaný papírek. „Na, přečti to.“

Na papírku byla nemotornou rukou naškrábaná krátká říkanka:

  

Mloci tady, čolci tam,

žáby, kam se podívám.

  

Když Harry slova přeříkal, trochu zaskočeně se podíval na Abea.

„Albus se snažil vymyslet něco, co určitě nezapomenu. Já na tyhle věci – myslím jako formule a zaříkadla – nikdy moc nebyl,“ řekl Aberforth na vysvětlenou.

„Aha, jasně. A co by se teď mělo stát?“

„Už se stalo,“ brouknul Abe, znovu drapnul Harryho za plášť a tentokrát ho táhl k domku.

Vlečený Harry ničemu nerozuměl. Pak překvapeně zazíral: zchátralé stavení mělo najednou okna celá, střechu vyspravenou a slabě se mu kouřilo z komína.

Abe v půli cesty zastavil a pustil ho.

„Proč jsem sem nesměl jít hned?“ zeptal se Harry, sotva se trochu vzpamatoval.

„Protože až teď nikdo nevidí, že tady jsi a co tu děláš. Ani tebe, ani mě, ani to, že jsme to tu s Albusem dali trochu do kupy, nevidí ani tvoje stopy, prostě nic. Albie si myslel, že kdyby dům najednou zmizel, bylo by to dost podezřelý, tak to vykoumal takhle. Všichni viděj jen to, na co byli vždycky zvyklí, a to, co připraví příroda. Mimochodem měl bys to znát, poněvadž říkal, že mudlové tuhle fintu znaj a používaj ji, když se chtěj vloupat do banky. Taky si zaříděj, aby hlídači viděli jenom trezor, ve kterým nikdo není.“

Harry se chtě nechtě musel zasmát. „Sice jsem u mudlů vyrůstal, ovšem banku jsem nikdy nevyloupil. Nicméně asi vím, co měl na mysli.“

„Fajn,“ brouknul Abe. „Máš tam zatopíno a nechal jsem ti tam nějakej proviant. Kdyby ti drhly dveře – to dělají vždycky, když se zhoršuje počasí – stačí do nich drcnout ramenem. Klíč najdeš pod prahem, ale mezi námi, je to tu úplně zbytečný zamykat. Zamčeno je jen do hostinskýho pokoje, tam se provalil strop. Jo a dej si majzla, kdybys šel na půdu. Málem jsem se propadl, když jsem tam byl pro ten kufr.“

„Vy nepůjdete se mnou?“ překvapilo to Harryho.

Abe se zamračil na domek. „Není důvod,“ zavrtěl hlavou a bez rozlouční odešel.

Harryho to trochu znervóznilo, a když ze skrýše pod prahem vyndával klíč, napadlo ho, jestli nejde o léčku. Přestože jeho instinkty mlčely, pro jistotu si připravil hůlku. Teprve potom opatrně odemkl.

Vzal za kliku, ale nestalo se nic. Skoro nic. Dveře se sotva pohnuly a hned daly zaseknutím najevo, že víc ochoty se od nich čekat nedá. Pamětliv Abeovy rady se do nich opřel ramenem a přitlačil. Vzpouzely se a ostře drhly o podlahu. Když se otevřely přibližně na tři palce, došla mu síla. Vrazil do nich ramenem s větší razancí. V ten okamžik zlomyslně povolily, takže vpadl dovnitř, nekoordinovaně a mnohem prudčeji, než měl v úmyslu. A také mnohem hlučněji, tak v prvním okamžiku zadržel dech, bolestné sykání i na rty se deroucí sakrování, strnule střežil uši a snažil se zorientovat ve tmě.

Jediné, co uslyšel, bylo vzdálené zaskřípání, pravděpodobně způsobené uvolněnou okenicí. Konečně vydechl a neodpustil si jedno téměř neslyšné zaklení. Chvilku mu trvalo, než se rozkoukal; přes jeho záda sem dopadala jen trocha neduživého světla nočního nebe. Zjistil, že se ocitl v síni, která trochu připomínala vstupní chodbu u Blacků, s tím rozdílem, že tahle páchla plísní, starými holínkami a nahnilým dřevem. Mnul si pohmožděné části těla a usoudil, že do lokte se praštil o rozbitý věšák a holení se mu podařilo nakopnout starou lavici. Ale s vyjímkou popraskaného zrcadla, v němž se ve tmě pohnul jeho vlastní, sotva rozeznatelný odraz, tu nebylo nic, co by ho zaskočilo. Vpravo, kousek za lavicí, nahmatal kliku a pokusil se otevřít. Neúspěšně, bylo zamčeno. Šel podél stěny dál a narazil na schody. Zaváhal a vrátil se, aby zapátral i na druhé stěně. Naproti zamčeným dveřím našel další kliku. Ta lehce povolila a úslužně mu otevřela. Tady už ho překvapení čekalo.

Čistě vysmýčený pokoj se jako slepec ropoznávající tvary pohmatem dotkl jeho promrzlých tváří tak příjemným teplem, až měl chuť zavřít oči a zůstat tak stát. Rychle tu touhu ze sebe setřásl a rozhlédl se. Po pravé straně, v krbu velkém tak akorát, za nízkými mřížovými dvířky praskaly v dohořívajícím ohni žhavé uhlíky a odraz ohně vesele tančil po lakované podlaze, jako by ho radostně zdravil. Podél stěn prostorného pokoje bylo ve společnosti nevelké knihovničky a komody na prádlo rozestaveno několik polních lůžek s připravenými spacáky a uprostřed obklopen čtyřmi židlemi stál malý stolek se zhasnutou lampou. Poblíž krbu trochu kazil dojem prkny zatlučený průchod do další místnosti, ale bylo tu tak příjemně a útulně, že se Harry uklidnil a s přesvědčením, že únikové cesty nebude zapotřebí, se vrátil do chodby a konečně zavřel vstupní dveře. Tím sice přišel i o tu trošku měsíčního světla, ale teď už si bez obav rozsvítil hůlku.

Chodba byla delší, než čekal. Vzadu, vlevo, uviděl další zárubně překryté prkny. Také tam se někdo zjevně snažil zamezit vstupu a Harryho napadlo, jestli zabedněný pokoj není jídelna, v níž se tehdy pravděpodobně odehrála většina té hrozné tragedie. Hned naproti, částečně schované za schody do podkroví, objevil další dveře. Za nimi našel kuchyni, která ho přivedla v ještě větší úžas než pokoj.

I tady na něj dýchlo příjemné teplo. Do tmy tu nažloutle svítila lampa zavěšená na řetízku nad starým dřevěným stolem, na nějž někdo přichystal talíř se lžící a ošatku s pečivem. Na velkém kachlovém sporáku s pecí a nízkým výklenkem na dřevo se hřál kastrůlek s něčím, co vůní vzdáleně připomínalo Mollyin guláš, a vedle kastrůlku se vyhřívala velká plechová konvice, která, jak Harry vzápětí odhalil, skrývala teplý čaj. S další prohlídkou se nezdržoval. Zhasl hůlku, sundal si navlhlý plášť, rozhodil ho na bidlo nad kachláky, nandal si a hladově se vrhnul na jídlo. O pár okamžiků později už byl schoulený nahoře za vyhřátou pecí na houni a nevěděl o světě.

Když se probudil a slezl ze zápecí, bylo venku už světlo. Na pozdrav novému dni se rozkašlal. Kapalo mu z nosu a měl pocit, že ho ve spaní někdo zmlátil a ukradl mu všechnu sílu. Včerejší den strávený v lese pod hradem a noc na hřbitově si vybraly svou daň. Sporák ještě slabounce hřál, tak v něm prohrábl ohniště a přiložil, aby úplně nevyhasl, teprve pak se vydal na další oblídku. Jak byl rozespalý, popletl si dveře a skončil ve spíži. Tam překvapeně zjistil, že smrt hladem mu v nejbližších dnech nehrozí. Na druhý pokus – víc možností tu ani nebylo – už trefil na chodbu, kde po pravé straně objevil zadní vchod, komoru, koupelnu a konečně i tu malou místnost, kterou právě teď potřeboval nejvíc.

Ven vylezl mnohem klidnější. Kýchl a zamžoural k ropztýlenému světlu, které sem vcházelo prolamovaným sklem malého okénka ve dveřích zadního vchodu. Vzápětí zalitoval, že v noci nešel tudy, mohl si ušetřit pár zhmožděnin. Bylo odemčeno a dveře se vzpouzely mnohem méně, než ty vstupní.

Když vykoukl ven, schytal pár štípavých políčků od mrazu a rozslzel se oslepený zářivou sněhovou peřinou, která pokrývala vše až k horám na obzoru. Přistínil si dlaní oči a rozhlédl se. Překvapila ho nečekaně velká zahrada, kterou částečně lemovala nízká hospodářská stavení. Hned zkraje u domu stál vydatně zásobený dřevník. Harry v duchu poděkoval prozřetelnosti obou bratří a bez otálení zalezl zpět do tepla.

Poté, co se v koupelně doprobral natolik, aby byl schopen dávat pozor na to, kam šlape, se šel podívat nahoru do podkroví. Schody mu pod nohama skřípaly a praskaly, jeden dokonce scházel, ale chodit se po nich dalo. Podkroví vypadalo tak, jak si dům původně představoval. Ložnice byly v troskách, všude jen prach a pavučiny, a úzké schůdky na půdu viditelně rozežírala hniloba.

Vrátil se do kuchyně, namazal si chleba máslem ze spíže, vyzbrojen hrnkem přihřátého čaje usedl ke stolu a zatímco snídal, myslel na to, že vlastně neví, co má dělat. Doposud se toho dělo tolik, že na nějaký odpočinek nebyl čas, teď měl až do odpoledne čekat a nevěděl, co si s tím volnem počít. Možnost, že by se znovu vydal k Voldemortovu hradu, rychle zavrhl. Opožděně mu došlo, jak hloupě včera riskoval. Kdyby ho tam někdo zabil, kdo by Voldemorta zastavil? Vždyť nikdo neví, že je zapotřebí najít ještě jeden viteál.

Jenže co to sakra je? Existuje ještě? Podle Brumbála nemělo smysl se pokoušet na něco ptát Pettigrewa, ale musel využít všechny dostupné možnosti a žádná jiná ho teď ani nenapadala. Včera pochopil, že sám se k té proradné kryse nejspíš nedostane. Hlídkoval v lese pod hradbami dlouhé hodiny a dlouho si ani nebyl jistý, že je na tom správném místě, protože hrad už opět skrývala kouzla. Naštěstí ve chvíli, kdy začínal pochybovat, zahlédl na nebi hlídku, která špatně odhadla hranici magické ochrany a vylétla ven. V lese však za celou dobu nenarazil na živou duši. Teprve večer, když už byl promáčený a promrzlý na kost, mu došlo, že Červíček zřejmě vůbec nemá důvod vylézat ven, vždyť zasněžený les moc velké vylepšení jídelníčku neskýtal a ke shánění potravy pro Naginiho už také nebyl důvod.

Přesto to nebyl promarněný den. Zatímco mrznul, přemýšlel a konečně pochopil, že se musí někomu svěřit. Ne se vším, pochopitelně. Pravdu o tom skutečně posledním viteálu se nesměl dozvědět nikdo. Zvolil Lupina a měl pro to hned několik dobrých důvodů. Lupin znal Pettigrewa, možná o něm věděl něco, co by mohlo pomoct. Účastnil se záchranné výpravy na hrad, pravděpodobně byl zasvěcený do příprav a dost možná uměl odklít Voldemortovo magické maskování. K tomu znal dobře Jamese a Lilly, znal jejich příbytek, jejich věci, takže by dokázal odhadnout, co tak mohl Voldemort použít k vytvoření posledního viteálu. A konečně – byl znalcem obrany proti černé magii, věděl toho dost i o nitrobraně a snad by se dokázal ubránit Voldemortovu nitrozpytu.

Ano, to bylo správné rozhodnutí.

Ani si neuvědomil, že už dávno odložil rozjedený chleba a vstal, a teď rázuje po kuchyni sem a tam jako podrážděný tygr v kleci.

Plán. Potřebuje plán. S Remusem zmáčknou Pettigrewa. Jenže co když opravdu nic neví? Nechtěl si to připouštět, ale bylo nutné s tou možností počítat. Kéž by byl naživu Sirius! Ten by si jistě alespoň něco pamatoval. A Brumbál ho opustil ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebuje.

Pozvolna ho zachvátil tak silný pocit osamělosti, až z toho ztrácel sílu, a cítil, jak mu měknou nohy. Byl zvyklý být sám a dlouhá léta samotu vítal. Bývalo pro něj svátkem, když Dursleyovi někam odjeli a jeho už jako většího nechali doma samotného. Jenže teď byl opravdu sám. O většinu těch, které měl rád, přišel. A těm zbývajícím nesměl být nablízku, aby neohrozil jejich životy. Snažil sám sebe oklamat, jak dokonale je smířený se skutečností, že už nikdy nevidí ani Ginny ani své přátele, a pokoušel si nalhat, že už ho to nebolí. Jenže čím víc se o tom ujišťoval, tím bolestivěji ho ždímal stesk a osamělost na něj posměšně zírala z každého kouta.

„Dost!“ křikl na ni v duchu. Vždyť má přece ještě Remuse! Úpěnlivě zaprosil, aby už bylo odpoledne, čas domluveného setkání. Vzápětí nato si vyčítal, že tím Lupina nezodpovědně vystavuje nebezpečí, aby se hned zas v duchu obhajoval, že je to jediná šance, jak se hnout z místa.

Usoudil, že bude nejlepší, když se něčím zaměstná a z přední kapsy kalhot vydoloval hodinky, aby se podíval, kolik času ještě zbývá.

Náhle se zarazil.

„Jednou se mnou pošleš zprávu příteli až do nebe,“ zamumlal zaskočeně a díval se na hodinky, jako by je viděl poprvé v životě.

Ano, přesně to přece začarovaný útržek pergamenu tehdy tvrdil! Jednou se mnou pošleš zprávu příteli až do nebe. Harry už věděl, že dopis se zelenou pečetí mu tenkrát v létě poslal Brumbál. Horečnatě se začal šacovat a rozhlížet po nějakém psacím náčiní. No jistě, zdálo se to být šílené, Brumbál byl přece mrtvý. Ale mnoho věcí moudře předvídal a – a to potvrzoval i Aberforth – uměl si poradit snad se vším. Když mrtvý Tom Raddle dokázal konverzovat pomocí deníku, proč by profesor nemohl vymyslet poštu do záhrobí?

Po kapsách nic neměl a v kuchyni také nic ke psaní neobjevil, tak se rozeběhl do starého parádního pokoje. Vrhl se ke knihovně a zajásal. Brumbál opravdu myslel na všechno. Jediná uzavíratelná polička knihovny sloužila jako malý vyklápěcí psací stůl a skrývala vše potřebné. Rychle si přitáhl židli od stolku, vydoloval z úkrytu v hodinkách poskládaný útržek pergamenu, namočil brk do inkoustu a splašeně přemýšlel, jak zprávu formulovat.

Najednou si nebyl jistý. Vždyť zatím nic nového neví. S určitostí věděl jen o jediné věci, kterou profesorovi toužil říct: byl by dal skoro cokoli za to, aby se mu mohl omluvit. Co když tím ale vyplýtvá jedinou šanci se s Brumbálem spojit?

Záhy nato se problém vyřešil za něj. Jak nervózně okusoval vrcholek brku, z jeho hrotu pomalu sklouzla inkoustová kapka a dopadla přímo na pergamen.

V tu chvíli se na pergamenu začala objevovat písmena:

  

Vyřídím tu zprávu sám, nemusíš na mě nic psát

Jestliže je správná chvíle, víš co se mnou udělat

  

Písmena ztmavla, ale hned zase postupně bledla, až zmizela úplně.

Nechápavě se díval na opět prázdný pergamen a váhavě se ho dotkl brkem. Znovu se mu zjevila tatáž slova.

Zahodil brk, zoufale si prsty projel vlasy a opřel si čelo do dlaní. Chtělo se mu křičet i plakat a cítil se tak strašně unavený. Rázně vstal a začal rozčíleně přecházet po pokoji. Hlavou se mu chaoticky honily myšlenky a nad nimi se vznášel obrovský otazník za větou: Co má ksakru dělat?

Ve chvíli, kdy zápolil s chutí do něčeho praštit, mu utkvěl pohled na velké fotografii nad krbem, které si v přítmí noci nevšiml. Byl to starý zašlý portrét muže a ženy. Muž měl jiskřivé oči, výrazný delší nos, krátce zastřižené prošedivělé vousy a husté, o něco méně prokvetlé vlasy pomocí brilantiny sčesané dozadu. Ženiny dlouhé tmavé kadeře byly pečlivě upravené do secesního drdolu a z tváře s plnými rty a o malinko výraznější bradou, než by se u dámy dalo považovat za hezké, jí zářily velké srnčí oči. Nebylo pochyb o tom, že měl Harry tu čest se seznámit s původními pány domu, rodiči Albuse a Aberfortha. Z neznámých důvodů ho to uklidnilo i rozjitřilo zároveň.

Lehl si na jedno z nízkých lůžek, podložil si hlavu spacákem a vzdychl. Díval se na portrét a konečně si dovolil přiznat, jak moc mu schází večerní listování albem fotografíí rodičů. A ještě mnohem, mnohem víc… Ginny.

  

Přestože scházelo teprve asi deset minut do čtvrté, nebe nad Londýnem už se šeřilo. Nádraží Fenchurch Street zažívalo odpolední špičku. Lidé proudili dovnitř a míjeli se s těmi, kteří mířili ven, kde na nevelkém náměstíčku před nádražím mohli nasát předvánoční atmosféru dokreslenou barevnými stánky nabízejícími od horkých nápojů, přes voňavé cukroví až po ručně vyrobené ozdoby a jiné drobnosti.

Ulicí vedoucí k náměstí spěchala starší drobná žena obtěžkaná balíčky a taškami, mířila k té vánoční směsici vůní jako klisna k rodné stáji a snažila se vyhýbat čvachtavé sněhové břečce uprostřed chodníku. Z jemného obličeje jí vyzařovala laskavost a radost ze života, na vlnitých kaštanových vlasech sčesaných do volného uzlu jí seděl elegantní zelený klobouček, který jí ladil s kabátkem, a způsob její chůze prozrazoval, že sice rozhodně nepatří k lidem, co by celý den proseděli, ale teď už by si sednout potřebovala. Jmenovala se Mary McBrideová, ačkoli vypadala nanejvýš na padesát, bylo jí o deset let víc, a pracovala jako ošetřovatelka v nedaleké Tower Hillské nemocnici.

To ovšem Harry nevěděl. Neměl o její existenci ani ponětí a netušil, že už zanedlouho právě ona bude tím, kdo ovlivní budoucnost kouzelnického světa.

V tuhle chvíli ale nevěděl, ani kolik má pes nohou a stěží by dal dohromady vlastní jméno. Zrovna se probouzel. Nějaký hodně velký zvon uvnitř jeho lebky zvonil na poplach a snažil se probrat jeho vědomí bloudící ve snových mlhách. Polospící se mátožně posadil a snažil se zpracovat rozmazanou myšlenku na to, kde vlastně je a co se s ním děje. Jako první k němu dorazilo poznání, že se klepe zimou v nepříjemně roztočeném povědomém pokoji a hlavu rozezvučenou neznámým zvoníkem má bolavou a těžkou jako z olova. Položil si ji do dlaní, aby ho tak netáhla k zemi, a pokoušel se přijít na to, co má ten lebeční alarm znamenat. Pak mu to došlo. S pocitem, že právě dostal pár facek, vyplašeně zamžoural na hodinky a vyskočil na nohy tak rychle, až se zapotácel. Okamžitě ještě trochu ztuhlým a nejistým krokem vyrazil ke kuchyni a namáhavě přemýšlel, jak se nejrychleji dostane na Fenchurchské nádraží. Původně měl v plánu se přemístit na dvorek Děravého kotle a odtud to vzít po mudlovsku, ale protože měl na cestu pouhých pár minut, musel vymyslet rychlejší řešení. Zatímco na sebe navlékal vzpouzející se plášť, vybavil si průjezd, který zahlédl, když v létě s Lupinem cestoval do Grays.

Bylo nerozumné přemístit se tam, kde to sotva znal, a ještě hloupější bylo v chvatu zapomenout přes sebe přehodit kouzelný plášť. Zhmotnil se z nicoty na chodníku u průjezdu a jen zázrakem si toho nikdo z mudlů nevšiml. Téměř nikdo.

Paní McBrideová za chůze netrpělivě vyhlížela, kdy uvidí na kulaté hodiny nahoře na klenutém průčelí vlakové stanice, aby si mohla udělat představu, v kolik dorazí domů. Služba v nemocnici jí skončila ráno, ale rozhodla se, že dnešní dopoledne věnuje vánočním nákupům. Zabraná do vybírání dárků však zapomněla na čas, navíc se neplánovaně zdržela v hračkářství a ve starožitnictví, tudíž nebylo divu, že po více než třiceti hodinách na nohou  teď ze všeho nejvíc toužila po svých měkkých pantoflích, které na ni doma čekaly. Vtom se jí za zády ozvalo zvláštní prásknutí. Snad díky únavě se lekla tak silně, že zakopla o hroudu změklého sněhu a tašky a balíčky jí vyletěly z rukou. Snažila se udržet rovnováhu a bezmocně sledovala oblou dráhu krabice ve stříbrném papíru, která skrývala dárek pro neteř – vzácnou křehkou konvičku z míšeňského porcelánu.

Krabice nepřistála na chodníku. Na poslední chvíli ji chytil neznámý chlapec, který se paní McBrideové zničehonic vynořil po boku. Bylo to velice zvláštní, a kdyby nebyla v šoku, možná by si všimla, že krabice v pádu na okamžik zpomalila.

„Prosím, paní,“ podal jí Harry balíček a začal sbírat to, co chytit nestihl. V duchu si spílal za svou neuváženost a za to, že tu paní polekal, přičemž blahořečil tomu, že mrazivý vzduch ho ve vteřině probral, takže byl schopen okamžitě jednat. „Moc se vám omlouvám… já nerad… asi jsem do vás strčil.“

„Nestrčil,“ řekla Mary McBrideová poplašeně. „Jen… jen jsem se lekla.“ Zmateně se rozhlédla, co bylo příčinou onoho divného zvuku, ale nic neobjevila, tak si konečně prohlédla mladíka, který jí tak mile pomáhal. Musel to být opravdu hodný chlapec. Poznala to podle jeho upřímných jiskřivých očí, které se na ni omluvně usmívaly přes kulaté brýle. Znepokojilo ji, že rysy v pobledlém obličeji měl viditelně strhané strádáním. Oblečený byl do odřeného, přinejmenším o dvě čísla většího pláště velmi zastaralého střihu, pod tmavými rozčepýřenými vlasy zahlédla na jeho čele starou jizvu a na tváři a rukou zaznamenala sotva pár dní staré rány. Nemusela být génius na to, aby si dala dvě a dvě dohromady, věděla, jak vypadá týrané dítě bez domova. Takové věci ji nikdy nenechávaly klidnou, ale tentokrát jí v duši zatrnulo nečekaně silně.

„Mělo by to být všechno,“ rozhlédl se po chodníku, jestli něco neopomenul. „Ale radši si to překontrolujte,“ usmál se na ni.

Paní McBrideovou napadlo, že je jí ten úsměv povědomý. Nevěděla proč, ale připomínal jí její mládí. „Určitě je to všechno,“ řekla a rozpačitě se odmlčela. Bála se, aby ho neurazila nabídkou pomoci, kterou se mu chystala udělat. Jenže než se odhodlala, chlapec jí popřál hezký den a ztratil se v chumlu lidí spěchajících směrem k nádraží. Chtěla na něj zavolat, ale už bylo pozdě.

Na kraji náměstí Harry zvolnil chůzi, protože ho napadlo, jestli by se neměl k té milé polekané paní vrátit a zeptat se jí, jestli nepotřebujes něčím pomoct, ale po krátkém zaváhání to zavrhl a znovu přidal do kroku. Netroufl si nechat Lupina čekat.

Svižně vešel do nádražní haly a začal se rozhlížet. Proplétal se mezi lidmi podél vchodů, vyhlížel kolem pokladen, motal se kolem informačních tabulí na stojanech uprostřed haly, byl se podívat i u záchodků, ale Lupina nikde neviděl. Nedělal z toho zatím závěry. Už tu jednou byl, a tak věděl, že Fenchurchské nádraží má dvě podlaží a dvojí vchody. Přesto začal vnímat nepřijemnou nervozitu a jeho instinkty ho začaly nabádat, ať se má na pozoru.

Vydal se napříč halou a vyběhl po širokém schodišti. Zdálo se mu, že se poblíž vysokých oken shlížejících dolů na náměstíčko mihla mezi cestujícími povědomá silueta v šedém svrchníku. Zaradoval se a hned tam zamířil.

  

Paní McBrideová zatím došla na náměstí. Pohled na nádražní hodiny jí prozradil, že vlak jede za necelých pět minut. Usoudila, že její unavené tělo si zaslouží trochu ohledů, tudíž se nebude nikam hnát. Ostatně nebyl pro to důvod, touhle dobou jezdily vlaky každou čtvrthodinu. Namířila ke stánku s horkými nápoji a snažila si v rukou přerovnat tašky a balíčky, aby si mohla objednat.

S kelímkem horké čokolády se pak posadila na nejbližší lavičku a s rozkoší si před sebe natáhla bolavé nohy. Přitom se jí trochu sesunuly balíčky a neškodně zasáhly muže, který si na lavičku přisedl k ní. „Ach, pardon,“ otočila se na něj a snažila se potíž napravit. Napadlo ji, že je to možná umělec. Odvodila si to z jeho nezvykle širokého klobouku, který mu stínil většinu tváře, a z delších tmavých kadeří, které se mu vlnily přes zvednutý límec dlouhého splývavého pláště.

„To je v pořádku, nic se nestalo,“ ozval se zpod klobouku zastřený, ale velmi příjemný hlas.

Muž mluvil tak potichu, že ho sotva slyšela. V souvislosti s tím, že se očividně snažil, aby mu nebylo vidět do obličeje, by ji to mělo znervóznit, ale její intuice jí napověděla, že to není špatný člověk a nejspíš má pro své počínání dobrý důvod, takže zůstala klidná. Snad to bylo jeho pláštěm, ale připomněl jí toho milého hocha. „Jsi hloupá husa, Mary McBrideová,“ vycinkala si potichoučku mezi dvěma usrknutími čokolády.

Ale neznámý měl citlivý sluch. „Tak byste o sobě neměla mluvit, madam McBrideová,“ pokáral ji vlídně.

„Snad neměla, ale musím. Něco jsem pokazila a teď mě to mrzí,“ opáčila upřímně a zastyděla se, že měl její výlev svědka. „Ale tím vás nebudu zatěžovat, jistě by vás to nezajímalo.“

„Zajímalo,“ překvapil ji odpovědí neznámý. „Rád poslouchám cizí příběhy.“

Zaskočeně se podívala na stín pod širokou krempou. „Dobrá,“ usmála se. „Potkala jsem chlapce, který má zjevně nelehký život. A propásla jsem správnou chvíli, kdy jsem mu mohla pomoct. To je, uznejte, dobrý důvod se na sebe zlobit.“ Paní McBrideová si to neuměla vysvětlit, ale ten mladík ji byl od prvního okamžiku blízký a někde uvnitř své laskavé duše vnímala nezvyklý neodbytný pocit, že její pomoc potřebuje. Zaskočilo ji to, ale vzápětí to přijala stejně vyrovnaně, jako všechno ostatní, co přicházelo do jejího života. Jestli si osud přeje, aby tomu chlapci pomohla, tak jí k tomu ještě určitě dá příležitost. Většinou chodila na nádraží z druhé strany, měla to tam blíž z práce, ale protože osudu je třeba pomáhat, bude odteď chodit tudy, aby tím zvýšila pravděpodobnost, že mladíka potká.

„Všechno je tak, jak má být,“ řekl zastřeně neznámý a z jeho tónu se dalo poznat, že se usmívá.

Přikývnutím souhlasila. Tou myšlenkou se uklidnila, spokojeně se rozhlédla a s nostalgickým úsměvem vzdychla. Tady na náměstí už nebyla, no, už je to hodně dlouho. Ale dřív, před lety… Začala vzpomínat na staré časy. Tehdy ještě nad vchody do nádraží nebyl žádný klikatý přístřešek jako dnes, ale stará dobrá markýza.

„Tohle místo pro mě bylo vždycky osudové,“ řekla, aby obrátila list. „V pětapadesátém jsme tu se sestřenkou potkaly moc hezké vojáčky. Jedním z nich byl seržant McBride a do roka byla svatba. Sarah tenkrát –“ Mary na okamžik ztuhla s kelímkem u pusy. Najednou věděla, koho jí ten chlapec připomínal. „Představte si, že ten chlapec měl úplně stejný úsměv jako mívala Sarah. A ty jeho rozčepýřené husté vlasy, celý její manžel.“

Neznámý zbystřil. Ta zdánlivě nedůležitá slova viditelně vzbudila jeho pozornost.

Paní McBrideová si toho nevšimla. „Kdo ví, kde je jim oběma konec?“ pokračovala zachmuřeně. „Když se pak sestřenka také vdala, už jsme se vídaly jen málokdy. Myslím, že to mělo co dělat s prací jejího muže. Moc milý člověk, ale dělal něco přísně tajného. Sarah jednou zmínila cosi o ministerstvu a já se raději nevyptávala. Spokojila jsem se s tím, že jsme si alespoň psaly. Naposledy, když se dočkala vnoučete. Potom celá její rodina záhadně zmizela. Jak jen se ten maličký jmenoval… Charlus? Henry? James? Ne, syna měli Jamese.“

Neznámý sebou trhnul a zaraženě zamumlal: „To jsem nevěděl.“

„No jistě, jak byste také mohl?“ řekl vlídně paní McBrideová. Zvedla oči k hodinám a zaplašila vzpomínky. „Jste velmi příjemný společník, ale už budu muset jít.“ Posbírala se z lavičky, rozloučila se, prázdný kelímek vyhodila do odpadkového koše a zamířila ke vchodu nádraží.

„Musíte, já vím,“ řekl tiše neznámý, ještě víc si stáhl klobouk do čela, zvedl se  a vydal se za ní.

  

Ve chvíli, kdy se Harry v horní hale protahoval poměrně hustým hloučkem, ho něco zatahalo za rukáv. „Neohlížej se,“ zašeptal mu do ucha Lupinův hlas. „Měli bychom se odtud vytratit. Nejsem si jistý, ale mám pocit, že jsem tu zahlédl Skinera.“

Harry sebou jen nepatrně trhnul, přestože mu srdce v hrudníku leknutím udělalo kotrmelec, a jen s velkým úsilím ve vteřině potlačil pudovou potřebu se otočit. „Kam?“ zeptal se a snažil se, aby to vypadalo, že tu otázku klade sám sobě, jako to občas lidé dělají, když se ocitnou na neznámém místě a nemohou se rozhodnout, kudy půjdou dál. Přitom nenápadně, jenom očima, zapátral, jestli Smrtijeda sám nezahlédne.

„Nikoho dalšího jsem neviděl a Skinner si snad mezi tolika mudly nic nedovolí, ale přesto bude bezpečnější rychle zmizet,“ pokračoval tiše Lupin. I on se přitom díval přímo před sebe, jako cestující, který jen shodou náhod kráčí stejným směrem. Jeho pohybující se rty bylo díky krátkým vousům a široké šále sotva vidět, ale i kdyby si jich někdo všiml, buď by se nad tím v době handsfree telefonních sluchátek vůbec nepozastavil, nebo by ho považoval za roztržitého podivína, co si nejspíš opakuje jméno cílové stanice, aby je nezapomněl.

Harry mírně pokývl hlavou a ve svěšené ruce si lépe chytil hůlku schovanou v rukávu, jak to kdysi odkoukal od Aberfortha. V zádech se mu usadil mrazivý strach a jeho instinkty ho v tu chvíli už nenabádaly, ale poplašeně ječely. V půli cesty k vysokým oknům shlížejícím dolů na náměstíčko trochu změnil směr, spolu s proudem cestujících pomalým krokem namířil k pokladnám a přitom si v hale nenápadně vyhlížel šikovné místo, odkud by se mohl nepozorovaně přemístit.

„Dole poblíž schodů je výklenek, tam odsud můžeme zmizet, aniž bychom způsobili rozruch,“ pokračoval Lupin, jako by mu četl myšlenky. „Dalo by se použít i toalet, ale to by byla zbytečně delší trasa.“

Remus Lupin byl vynikající profesor, fundovaný znalec obrany proti černé magii a dobrý bojovník, uměl svižně vyhodnotit situaci i vymyslet plán, scházela mu však Kingsleyho bystrozorská schopnost rychle a stručně předat nejdůležitější instrukce. A tak, dřív, než se ve svých polohlasých úvahách dostal k variantám, kam by bylo nejbezpečnější se přemístit, Harryho pohled zabrzdil o pátravě přivřené oči vysokého muže v černém kabátu, který nedaleko stánku s novinami postával opřený o sloup. Nebyl to pavoukovitý Skinner, toho by poznal, ten byl mnohem podsaditější, měl holou hlavu a kůži temnou jako myšlenky na smrt. Přesto si byl Harry jistý, že tyhle oči už viděl – v otvorech masky Smrtijeda.

Muži se rozrušeně zachvělo chřípí jako krvelačnému lovci, který nečekaně narazil na nejvzácnější kořist, a na rtech se mu začal usazovat povýšený spokojený úsměv. Zanořil ruku mezi klopy kabátu a zamířil k Harrymu.

Harry na nic nečekal a vyrazil ke schodům. „Promiňte… promiňte…“ omlouval se lidem, do kterých vrazil. Seběhl ze schodů a málem upadl, jak se ohlížel. Dole chtěl zatočit do výklenku, o kterém se zmiňoval Lupin, ale v poslední vteřině si to rozmyslel. Měl k tomu dobrý důvod – ve výklenku se právě zhmotnil bystrozor Knife. Někomu by se to zdálo jako snadná volba, ale Harry musel překonat náraz palčivé touhy se bystrozorovi bez ohledu na následky posmtít za účast na únosu Ginny z Bradavic. Zaťal zuby a začal utíkat k východu.

V tu chvíli se nádražím rozezněl křik:

„Zloděj! Chyťte zloděje!!“

Smrtijed to měl dobře vymyšlené. Ačkoli většina cestujících křik ignorovala, nebo se začala šacovat, jestli jim také něco neschází, našlo se dost ochotných údajnému zloději zatarasit cestu nebo podrazit nohy.

Harry se prodíral mezi lidmi, klouzal po podlaze mokré rozbředlým sněhem, který sem lidé nanosili na botách, několikrát zaslechl praskání látky, jak ho někteří cestující chytali za plášť a nad tím vším se nesl obviňující hlas Smrtijeda. Už se ani neohlížel po Lupinovi. Věřil, že se o sebe dovede postarat a navíc jeho, jak se zdálo, nikdo nepronásledoval.

„Chyťte ho! Je to zloděj! Okradl mě!“

Bylo zřejmé, že na hledání místa k nepozorovanému přemístění už není kdy a je jen otázkou vteřin, kdy se bude muset přemístit bez ohledu na mudly. Nebylo to dvakrát šťastné, ministerstvo tyhle věci hlídalo stejně pečlivě jako čarování nezletilých kouzelníků. Ale nebylo to v téhle situaci už jedno? Přesto prchal k východu z nádraží a doufal, že se mu odsud podaří uniknout i bez kouzel.

  

Sotva Mary McBrideová vešla do nádražní haly, uslyšela křik a spatřila, jak se k východům v panice řítí onen milý hoch pronásledovaný mnoha lidmi.

„Chyťte zloděje! Je to zloděj! Chyťte ho!“

 Zloděj? Paní McBrideová v tom měla okamžitě jasno. Ať je ten chlapec cokoli, rozhodně to není zloděj!

„Hej, chlapče!“ křikla a podržela mu otevřené velké prosklené dveře.

Harry na ní nechápavě vytřeštil oči, ale okamžitě se chopil šance. Udělal bleskurychlou kličku a prosvištěl ven.

Ihned za ním dveře zavřela. Pronásledovatelé se nyní valili na ni a ji nenapadlo nic lepšího, než je zastavit tím jediným, co měla po ruce – mrštila proti nim balíčky s vánočními dárky, na které tolik měsíců spořila.

Většinu lidí to zaskočilo a skutečně je to zastavilo. Ne však tři muže ve tmavých kabátech. Ten nejvyšší z nich dupl na to, co zbylo z balíčku s konvičkou z míšeňského porcelánu, zlostně vycenil zuby a namířil na ni něčím, co v té rychlosti pokládala za hlaveň pistole. V tu chvíli vyběhl z davu jiný muž a skočil před ni. Zeleně zablesklo a muž se začal hroutit k zemi. Než zcela dopadl, podařilo se jí ho ještě zachytit. Lidé kolem vykřikli a hned nato se rozječeli, protože u stropu se zajiskřilo, vzduchem se rozletěly zářivé výboje, zhaslo několik světel a k zemi se zřítilo několik digitálních informačních panelů. V křiku, rachotu a tříštění skla téměř zanikl práskavý zvuk podobný tomu, který ji předtím vylekal na chodníku.

Mary se pod tíhou mužova bezvládného těla lámala v pase. Sesunula se na kolena, snažila se udržet svého zachránce v náručí a spíš nechápavě než šokovaně zvedla oči k útočníkovi. Zaskočeně zamrkala a rychle se rozhlédla – ten člověk byl i svými dvěma kumpány pryč, jako kdyby se vypařil.

„Zavolejte doktora! Policii! Sanitku!“ rozezněly se davem výkřiky.

Byla ošetřovatelka. Stačilo jí krátce přitisknout prsty na zachráncův krk a hned věděla, že volat doktora je pro něj zbytečné. Napadlo ji, co to asi bylo za zbraň, ale hned tu otázku odsunula jako nepodstatnou. Hladila muže po zarostlé tváři, jako kdyby ho uspávala, a bez špetky lítosti se podívala na útržky a střepy z balíčků pod nohama zmatených cestujících. Dalo by se čekat, že bude v šoku křičet, zalykat se zlobou, vděkem nebo pocitem viny, místo toho bez hlesu přemýšlela o svém zachránci a o osudu. Cítila zvláštní klid a pomyslela si, že svůj úkol splnila, stejně jako on asi splnil ten svůj.

„Mohu vám pomoci, madam McBrideová?“ zeptal se jí povědomý hlas.

Vzhlédla a uviděla neznámého z lavičky. Ze země konečně spatřila alespoň kousek jeho obličeje. „To byste byl velice laskav.“ 

„Bude mi potěšením, madam,“ usmál se na ni.

I ona se slabě usmála. A nečekaně si vzpomněla, jak se jmenoval Sářin vnuk. Ach ano, kdo ví, kde je mu konec…

  

Harry seděl ve sněhu pod vysokou borovicí a lapal po dechu. Hřbetem ruky si utíral zarudlý mokrý nos a ze všech sil se snažil, aby mu nevyhrkly slzy.

„To ne!“ praštil bezmocně pěstí do závěje. „TO SAKRA NE!“ zakřičel do tmavě šedivého nebe. Mělo skoro stejnou barvu jako oděv muže, který se vrhnul před tu hodnou paní, co ho zachránila. Zahlédl to, když se na utěku před nádražím ohlédl. Pak vražedný záblesk na vteřinu rozzářil prosklené vchody do zelena.

Znovu začalo sněžit.

A nebe potmavlo a konečně ztratilo barvu, jakou měl převlečník Remuse Lupina.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola

 




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: