svicka
Červenec 2010, Magnas

 

H

 

arry se zhmotnil v lese, na místě, kde před nedávnem přistál s Ronem a Hermionou, a okamžitě na něj sklouzla z větví pořádná dávka sněhu. V prvním okamžiku ho to polekalo. Pak ze sebe sníh smetl, setřásl ho i z koštěte, a vydal se k Vlčí louce. Vlastně ani nevěděl proč. Snad doufal, že tam někoho najde. Napadlo ho, že tam možná bude Moody. Vzápětí si za to vynadal, když si se zpožděním uvědomil, že Moody je po smrti, a nechápal, jak na to mohl zapomenout.

Opuštěnou zasněženou louku křižovalo několikero zvířecích stop, v některých místech sníh prorážela vyšší žlutá tráva, ale po člověku tu nebylo ani památky. Harry se najednou cítil hrozně sám. Měl hroznou chuť si tu lehnout, usnout a už se nevzbudit. Pak ho napadlo, že vlastně není tak daleko od Doupěte. Věděl, že mu pohled na Doupě nebo na to, co z něj nejspíš zbylo, způsobí bolest, ale i přesto to místo toužil ještě na okamžik spatřit.

Mohl tam snadno doletět, ale neměl kam spěchat. Koště se tím stalo přítěží, a tak se kousek vrátil a po chvilce pátrání našel Kulovému blesku relativně suchý a bezpečný úkryt v noře za hustými kořeny stromu usazeného na převisu malé lesní stráně, částečně skryté za oschlými keři. Po okraji lesa potom prošel na správnou stranu louky a namířil k Doupěti.

V zasněženém lese trochu bloudil, ale zanedlouho se dostal na pěšinu, po níž často chodíval s Lupinem. Měl tyhle procházky moc rád, nikdy nikam nespěchali a povídali si o všem možném. Vlastně měl spoustu věcí moc rád. I teď. Obdivoval krásu třpytivého sněhu na omrzlých větvích a došlo mu, že má rád život a nechce umřít. Když se domníval, že Ginny nežije, zdála se být smrt snadná. Teď už byla jen nevyhnutelná.

Díval se na tu křehkou nádheru kolem sebe a zaskočeně myslel na to, jak je pomíjivá. Ovládla ho lítost a silný pocit sounáležitosti s přírodou. Jenže potom uvnitř něj začalo něco stydnout, jako kdyby mráz, který ho štípal do tváří, bolestivě čistil a uzavíral rány v jeho duši, a nakonec ji samotnou zmrazil.

Udělal ještě pár kroků a zastavil se, protože v něm uzrálo rozhodnutí. Čas vzpomínek vypršel. Už žádné Doupě, žádná lítost, nic takového. Plácl rukou do nejbližší větve a půvabný sníh, který ji zdobil, se rozprskl a popadal do nízké závěje. Harry pevně stiskl rty, chladně pohlédl na rozbité chomáčky vloček zabořené v hladké sněhové pokrývce a v dalším okamžiku zmizel.

 

Večerní Londýn zářil barvami, od stánků na rohu ulice se linula vůně pečených kaštanů, zázvoru a skořice, z prodejny gramodesek zněla veselá hudba, lidé se zájmem nahlíželi do nazdobených výloh, a nikdo nich neměl tušení, že jen o pouhý kousek dál vládne úplně jiná nálada, pochmurná a vyčerpaná.

V hospodě u Děravého kotle vrzly dveře z několika narychlo sbitých prken, bezdůvodně se otevřely a vpustily dovnitř závan ledového vzduchu. Hostinský Bezzubý Tom se na ně zle zamračil, z kapsy na zástěře vytáhl hůlku, rozzlobeně jí mávl a dveře se s prásknutím zase zavřely. Potom se otočil ke krbu a druhým mávnutím do praskajícího ohně přiložil dalších pár polen. Pohled na oheň způsobil, že zasmušile přejel pohledem hospodu a vzdychl. Lokál vypadal, jako by sám byl před nedávnem jedním velkým krbem. Začernalé zdi, pouhé tři stoly, několik nesourodých židlí a všudypřítomný pach spáleniny, to všechno svědčilo o tom, že se tu před nedávnem roztahoval ničivý požár.

V krbu zapraskalo a ven se vyvalil kotouč jisker. Jeden z hostí, postarší chlapík s šedorezavým strništěm na bradě a olezlou chlupatou hučkou na hlavě, houkl na Toma: „Hej, co tak přitápíš? Hraješ si na Brumbála?“

Několik lidí se tomu zasmálo, ale vzápětí je smích přešel, protože se zablesklo a kouzlo zarostlého chlapíka smetlo ze židle a praštilo jím o zeď.

„Nikdy, pamatuj,“ vrčel rozlíceně hostinský Tom s hůlkou v ruce, „nikdy si do svý špinavý huby neber čistý jméno Albuse Brumbála!“

„Vím, co jsem viděl!“ zaječel host, zatímco se sbíral ze země. „No tak, Edno, řekni něco, viděla jsi to taky,“ dovolával se svědectví šedovlasé čarodějky v záplatovaném hábitu, která u stolu blíž k provizornímu výčepu žmoulala prázdnou skleničku.

„Nehulákej tu tak pitomě, Holte,“ podívala se na něj otráveně oslovená a razantně položila sklenku. „Vždyť mluvíš jak mudla. Velký kulový jsi viděl. Kdybych si přičarovala vousy a na obličej dala masku, vypadala bych jako Brumbál taky.“

„Vypadala bys líp než teďka,“ uchechtl se jiný z hostí a další přemrštěně vypnul hruď a se smíchem začal rozebírat, co všechno by čarodějka ještě musela předělat.

Hospodský Tom si jich nevšímal, sebral čarodějce sklenici, došel za pult, z láhve do ní nalil puškvorcově zelenou tekutinu a poslal ji vzduchem zpátky na stůl.

Šedovlasá Edna chtěla zaprotestovat, ale Tom mávl rukou a zamumlal: „Na účet podniku.“ Pak se obrátil ke shrbenému muži s nešťastným výrazem ve tváři, který se hovoru neúčastnil: „Ještě ležák, Emmete?“

Muž sklesle přikývl, tak Tom z basy pod nohama vytáhl láhev máslového ležáku, s lupnutím ji otevřel, osobně ji dotyčnému odnesl a s povzdechem ho poplácal po rameni. Pak se vrátil za pult a na tabuli s útratami připsal Emmetovi křídou další čárku.

Pak zkoprněl.

Křída se mu vykroutila z prstů a drobnějším písmem dospod tabule napsala: Můžu s vámi mluvit? Harry – křída zaváhala, ale nakonec se znovu pohnula a dopsala – Potter.

Ztuhlý Tom vydechl, lehce přikývl a nenápadně cípem zástěry slova setřel. Obhlédl lokál a vytratil se do kuchyňky za výčepem. Dal si při tom načas, než za sebou zavřel.

Dřív, než si Harry pořádně stihl stáhnout neviditelný plášť, už ho Tom dojatě držel za ramena jako dávno ztraceného syna, a jen ostych mu zabránil v tom, aby ho k sobě přitiskl.

„Brumbál to neudělal,“ drmolil Harry tiše. „Byl se mnou úplně jinde. A to o Moodym jsou také lži. Zachránil nám tam život a –“

„To je v pořádku, v pořádku, pane Pottere, mě to vysvětlovat nemusíte. Já s Brumbálem mluvil –“

„Žije?“ vyjekl Harry a úplně přitom zapomněl, že by měl být potichu.

„Předtím jsem s ním mluvil,“ pokrčil rameny Bezzubý Tom, ohlédl se ke dveřím a pak ukazovákem před rty připomněl, že v lokálu by je někdo mohl slyšet. „Byl tady a varoval mě, že se tu něco semele, a žádal mě, ať mu pomůžu nenápadně varovat ostatní. Přeci jen sem chodí dost lidí, že jo. Za Fortescuem z cukrárny byl, u Gringottů snad taky, i za Emmetem, ale ten ho neposlechl. Zůstal tady a ten jeho krám… zvířata v klecích… hrůza, nechtějte si to ani představit.“

Harrymu konečně došlo, odkud zná nešťastného muže z lokálu. Teď by v něm však nikdo výřečného prodavače z krámku Mžourov nepoznal.

„No, však jste asi už viděl, jak to tam venku vypadá. A to sníh trochu zakryl to nejhorší.“

„Viděl,“ přiznal Harry a otřásl se, když si vybavil všechny ty rozbité výlohy, vymlácená okna, vyvrácené dveře, ohořelé domy a zbytky střech strávených požárem. Ulice byla mrtvá a prázdná, pouze na pár místech jevila slabé známky života. Tam lidé vynášeli na ulici trosky nábytku, kouzly, ale i ručně zatloukali vyražená okna prkny a zapalovali ohně v sudech, aby se u nich ohřáli. Asi nejmenší škody utrpěla Gringottská banka, která byla za dlouhá staletí své existence tak prostoupená ochrannými kouzly, že jí jen tak něco ublížit nemohlo, a bezpochyby nejhůř dopadl krámek s hůlkami pana Ollivandera. Vyslat ničivou magii k tolika hůlkám bylo jako střelit rachejtli do skladu výbušnin. „Slyšel jsem, že to dost lidí nepřežilo,“ řekl nešťastně.

„To není tak hrozný, jak se říká,“ zavrtěl hlavou hospodský. „Hodně lidí zmizelo, to ano, a dost jich skončilo u Munga, ale mrtvých…? Dědka McDowella trefil šlak a dva to zabilo, jak to bouchlo u Ollivandera. Zloději, známý firmy z Obrtlý ulice, zkoušeli to tam vykrást, když zjistili, že Ollivander vytáhl paty z baráku. Flicker, ten, co má krám s košťatama, tak jeho kluka pokousal vlkodlak. To je smutný, ale dneska už se s tím dá žít. A potom Margot, ta pekařka od Dýňovýho kotlíku, možná jste ji znal. Tu opravdu zabili. Nikdy bych nevěřil, že je ta ženská tak statečná. Zkusila se těm zakuklencům postavit. Tý je velká škoda.“ Bezzubý Tom se zarazil a zatvářil se rozhněvaně. „Ale co to dělám, já tu povídám a povídám a ani jsem se nezeptal, co pro vás můžu udělat. Nemáte hlad nebo žízeň, pane Pottere?“

„Trochu,“ připustil Harry. „Ale úplně postačí, jestli mě tu chvíli necháte ohřát.“

O chvilku později už seděl u kuchyňského stolku, před ním se kouřilo z talíře plného poněkud podezřelé polévky, a usrkával horký máslový ležák. Opravdu si potřeboval odpočinout a zahřát se. Trochu se toulal po Londýně, jinak skoro celý den mrznul poblíž Voldemortova hradu, pozoroval, co se pozorovat dalo, a spřádal plány, jak se dostat ke kryse Pettigrewovi. Možná toho tenkrát z domu Potterových vzal víc, a nedalo se vyloučit, že má v nějaké své krysí skrýši poslední Voldemortův viteál. Vlastně předposlední, ale na to v tu chvíli Harry nemyslel.

„Pane Pottere, pane Pottere!“

Harry se s trhnutím probral. Na tváři měl vytlačený okraj stolu a kus zmuchlaného rukávu.

„Už je zavřeno,“ řekl mu Bezzubý Tom. „Odestelu vám nahoře a Betsy řeknu, aby tam neuklízela, abyste měl klid. Povím jí, že jste bratranec Ezra, přijel jste v noci a máte dračí neštovice, to tam pak nebude ani šmírovat.“

„Kolik je hodin?“ zachraptěl Harry.

„Skoro půlnoc. Ale –“ hostinský zmateně zíral na rozespalého Harryho, který se chvatně sbíral k odchodu. „Snad nechcete teď na noc někam jít? Vždyť zase sněží!“

„Omlouvám se, musím,“ mumlal Harry, jednou rukou na stůl sypal drobné a druhou si spěšně dopínal plášť. „Díky. Díky za všechno.“

Než se Bezzubý Tom zmohl na odpor, byl jeho tajný host ten tam.

 

Na hřbitov Godrikova dolu trefil Harry bez potíží. Jeho tělo vyhřáté od Děravého kotle si nemohlo zvyknout na chlad, tak se dost třásl, ale možná v tom hrálo roli i rozrušení. V dálce mezi náhrobky zahlédl mihotavé plamínky svíček, tím směrem se vydal a dával si záležet, aby nepošlapal hroby, protože cestička byla schovaná pod sněhem.

Poblíž svíček našel v zemi díru, z níž se ozývalo tlumené sakrování a vylétávala odtud hlína.

„Pane?“ řekl Harry potichu.

Abe v jámě zvedl hlavu. „Tak jsi přece jen přišel? To je dobře. Aspoň mě někdo probere, kdyby to se mnou seklo. Hrobník o takovým pohřbu nechtěl ani slyšet, tak jsem to musel vykopat sám. Země už je dost promrzlá a kouzlama se mi to dělat nechce. Ne tady, jestli rozumíš.“

Harry přikývl. „Jak vám můžu pomoct?“

„Už nijak, mám to skoro hotový. Ale mohl bys zatím vyndat z kufru láhev, potřebuju se napít,“ odvětil Abe a nepřestával přitom připravovat budoucí hrob.

„Z kufru?“ Harry se kolem sebe rozhlížel, ale žádný kufr neviděl.

Abe zapíchl lopatu do země a narovnal se, aby měl lepší rozhled. „Dal jsem ho někam… sakra. Budeš ho muset vyhrabat,“ ukázal na hromadu vykopané hlíny.

Než Harry vydobyl kufr z hlíny, Abe vylezl nahoru a otřel si dlaně o dlouhý kabát. Podíval se do jámy a pak zvedl oči k noční obloze. „Takhle sis to asi nepředstavoval, ale snad ti to i tak udělá radost,“ řekl s povzdechem.

Harry pochopil, že ta slova nepatřila jemu, přesto tiše pronesl: „Takhle si to určitě nikdo nepředstavoval. Nechápu, jak mohlo zmizet jeho tělo. Bylo tam tolik lidí… Ale kdyby zmizel sám, tak…“

„Myslíš, že žije?“ otočil se na něj Abe. „No jo, dokud na něj myslíš, žije.“

„Hodně lidí v to doufá,“ řekl rozpačitě Harry. Nechtěl se Abeovi svěřovat, že si pořád dělá naděje.

„Hodně lidí se toho bojí,“ opáčil pragmaticky Abe. „A možná přesně to Albus chtěl. Pro někoho zůstane vzpomínkou v srdci a pro další bude všudypřítomným strachem a nočním běsem. Nikdy se ho nepřestanou bát a pořád budou čekat, že se odněkud vynoří, odhodlanej a silnej jako vždycky.“

„Ale –“

„A někdo prostě nepřestane doufat. Jako třeba ty, že jo?“

Harry sklesle přikývl.

„Albus s tím počítal, to mi věř,“ řekl přesvědčeně Abe. „A tohle byl jeho poslední kousek. Neptej se mě, jak to udělal. To já nevím. Ale on… on si uměl poradit se vším. Taky měl hrozně rád žerty. A víš ty co?“ Abe ukázal prstem k nebi. „Určitě se tím báječně baví.“

Harry se smutně pousmál a v duchu si překvapeně připustil, že by Abertforth mohl mít pravdu. Ale stejně nemohl přestat doufat.

Aberforth to na něm nejspíš poznal, protože se na něj podíval, ušklíbl se a řekl: „No jo, asi to tak má bejt. Ale stejně je to, jak říkám já. Albus měl vždycky všechno dobře promyšlený a tohle taky, na to vsaď klidně i krk.“ Najednou se zarazil a ťukl se do čela. „Třeba tě přesvědčí tohle.“ Zalovil v kapse a vytáhl z ní cosi pomuchlaného. „Ráno jsem na to zapomněl. Přines to s tebou ten prcek, že prej ti to mám dát.“

Byl to dopis. Harry si s ním klekl u svíček, aby lépe viděl. Chvíli se na něj zaskočeně díval, pak ho otevřel.

Abe zatím lopatou trochu odhrábl hlínu dál od jámy, poočku Harryho sledoval a všiml si, že strnul. „V pořádku?“ brouknul.

Harry zíral na slova v dopisu, několikrát ho otočil, aby se podíval na obálku, a Abeovu otázku si uvědomil až se zpožděním. „Co?“ trhnul sebou. V srdci mu narůstal pocit obrovské prázdnoty. Ne, nic nebylo v pořádku. „Měl jste pravdu,“ řekl tiše. „Je skutečně mrtvý.“

„Hmmm jo,“ našpulil rty Aberforth a v tu chvíli se svému bratrovi tak moc podobal, že se nešťastný Harry bezděčně usmál. „O důvod víc mu udělat pohřeb, ne?“ Abe položil lopatu, přešel ke kufru a smetl z něj rukou zbytky hlíny.

„To je Albusův, školní, věřil bys? Myslel jsem, že by mu udělal radost. Chtěl jsem mu U Igora koupit rakev, ale když zjistili, že ji chci pro bratra, tak mi ji odmítli prodat. Tohle si Albie nezasloužil. Všichni by mu nejradši plivnuli na hrob.“

„Všichni ne –“ začal mu oponovat Harry, ale v tu chvíli zaslechl podezřelý zvuk, tak rychle tasil hůlku. Pak ji ale pomalu sklopil. Díval se do dálky za Aberfortha a s očima široce rozevřenýma překvapením zopakoval: „Všichni ne.“ Hřbitovem se sem blížila skupinka lidí. Šli pomalu v pokorném tichu, takže bylo slyšet jen křupání sněhu pod jejich nohama, a místo hůlek v rukou třímali svíčky, které si za pochodu jeden od druhého zapalovali. Nejspíš měli v plánu zůstat stát v uctivé vzdálenosti a vyčkat, jestli je Brumbálův bratr pozve blíž, ale copak by to Molly Weasleová vydržela, když uviděla Harryho? Rozeběhla se k němu, a ostatní nezůstali pozadu.

Harry šel z náruče do náruče a bylo mu zle z představy, že v něm právě nevědomky objímají i Voldemorta. Snad jen Ron se s ním přivítal rozpačitě: zabručel něco na pozdrav a díval se do země.

 „Jak jste se to dozvěděli?“ zeptal se Harry Hermiony, lehce přidušený jejím objetím.

„Od Tonyho,“ řekla. Celá se chvěla a nebylo to zimou. „Ale ten tu není, zůstal s Tonksovou u Ginny a tety pro případ, že by se tam něco… “

Harry přikývl. Cítil k Tonymu velký vděk, že jeho přání, aby dal na Ginny pozor, plní tak důsledně. Rozhlížel se po příchozích. Neviděl tu nikoho ze školy, dokonce ani Kingsleyho. Buď to nevěděli nebo měli dobrý důvod školu neopouštět. Obával se spíš toho druhého. Kromě členů Řádu tu však bylo i dost cizích lidí, poznal jednoho čaroděje z bitvy u Blacků, dobelhala se sem Amélie Bonesová… Všichni Weasleyovi se ale najednou zarazili a zacouvali do pozadí.

 „Co to dělají?“ hleděl zmateně na Rona a jeho rodinu, jak odchází opodál.

„To kvůli Percymu,“ řekla nešťastně Hermiona.

„Blbost,“ utrousil Aberforth, který to zaslechl. Rázně si proklestil cestu mezi čaroději, v nešťastné skupince si vybral pana Weasleyho a zamračeně se mu podíval do očí. „Ty seš Artur Weasley?“

Pan Weasley přitakal a tvářil se přitom, jako kdyby se přiznával k hrdelnímu zločinu.

„Albus o tobě i tvojí rodině moc hezky mluvil. Za kluka nemůžeš a vy jste nic špatnýho neudělali. Budu rád, když se s bratrem rozloučíte,“ řekl rázně Abe a rukou ukázal, ať jdou zpátky k ostatním.

Poté začal ten nejpodivnější pohřeb, jaký hřbitov v Godrikově dole zažil.

Aberforth vytáhl z kufru velkou láhev, důkladně si přihnul a nechal ji kolovat. Pak vyndal gramofon, položil ho na hromadu vykopané hlíny, a nakonec vytáhl velkou knihu, v níž Harry poznal Staré čarodějné báje a pověsti. Abe převrátil knihu v ruce a pokrčil rameny: „Nechtěl jsem pochovávat prázdnou bednu, Albie, tak jsem ti přinesl tuhle knížku, co jsme se o ni jako malí kluci vždycky prali. Aby tam bylo aspoň něco z tebe. Něco, cos měl rád.“ Položil knížku zpátky do kufru a opatrně pustil gramofon, z něhož se začaly linout půvabné a vášnivé tóny Bachovy toccaty a fugy D moll. „Vím, že tuhle sis hodně často pouštěl, tak tě snad taky potěší.“ řekl směrem k nebi.

Harrymu se tím ohromě ulevilo, protože pochopil, že nebude za blázna, když Brumbálovi přinesl ty nejhuňatější, nejkrásnější ponožky, bílé se světle zelenými proužky, které se mu podařilo dnes koupit v jednom z Londýnských obchodů. Měl to dobře vymyšlené: kdyby byl Brumbál naživu, tak ho zahřejí, a kdyby ne… Vytáhl je z kapsy a položil je do kufru vedle mohutného svazku. „Jednou mi řekl, že to je jeho největší přání. Myslím, že to nebyla tak úplně pravda, ale rozhodně je měl rád,“ řekl trochu ostýchavě.

Jak se ukázalo, více přítomných mělo podobný nápad. Jako první se odhlodlala Amélie a vložila do kufru původní výtisk první části kouzelnického zákoníku, na jehož tvorbě se Albus Brumbál podílel. „Právo a spravedlnost,“ řekla tiše a zase odstoupila. Lupin přidal učebnici – Lexikon Přeměn pro pokročilé, na jejímž hřbetě se skvělo Brumbálovo jméno. „Předávání vědomostí,“ řekl a uvolnil místo dalším. Z Weasleyových se jako první osmělila Molly s krabičkou lahůdkových citrónových sušenek. Fred s Georgem přidali každý po jedné weasleyovské megarachejtli a George to doprovodil slovy: „Pro případ, že by se za vámi nedopatřením dostala i Dolores Umbridgeová.“

Harry se tomu tiše zasmál. Vzpomněl si na pohřeb Arnieho Bubble a najednou věděl, že by Brumbál nechtěl, aby tu všichni jen plakali. Nebyl sám, kdo to tak cítil – Abe, Dedalus, Lupin, Billy i pár dalších se zasmálo také.

Uplakaná Hermiona do kufru mlčky vložila zarámovanou fotografii rozjásané Velké síně. Zarputile se tvářící Ron přidal famfrpálovou ročenku. „To je i od Ginny.“

Znovu se rozpadal sníh, hřbitovem potichu zněly varhany a občas se trochu zadrhly, jak jehla na desce zakopla o tající vločky, svíčky blikaly, slzy kapaly, občas zašuměl tichý smích a kufr se rychle plnil.

Když gramofon dohrál, Abe ho přidal k ostatním věcem a zaklapl víko. Nečekaně ostrý zvuk, který vydalo, vyvolal pocit definitivní tečky za životem. Kývl na Harryho, pak ještě na Dedaluse a Lupina. Vytáhli hůlky a s nezměrnou úctou, jako kdyby šlo o skutečnou rakev, kufr společnou magií spustili do hrobu. Potom Aberforth hodil dolů první hrst hlíny a něco tiše zamumlal, tak tiše, že to snad zaslechl jen Harry: „Už zase jsi mě nechal samotnýho, Albie. Ale teď už snad ne na tak dlouho.“

Harry hodil druhou hrst a zašeptal ještě tišeji: „Omlouvám se.“

Postavil se stranou, aby ostatní mohli procházet. Brzy se k němu připojil Lupin a hned za ním Dedalus.

„Stejně tomu pořád nemůžu uvěřit,“ zasípal potichu Kopál.

„To je nás víc,“ přitakal Lupin. „Také stále doufám…“

Harry neřekl nic, jen zašátral mezi klopami pláště a vyndal dopis. Rozevřel ho tak, aby ukázal jen to, co uznal za vhodné, a těm dvěma dal nahlédnout.

„Sakra,“ pravil stručně Dedalus, když přejel pohledem řádky.

„Tak nějak,“ souhlasil s ním zachmuřeně Lupin.

„Měli bychom něco udělat i pro Moodyho,“ připomněl Dedalus.

„Jsem téhož názoru,“ přikývl Lupin. „Už jsme o tom mluvili s Dorou.“

K jejich malému hloučku se přidávali další a další, a kufr pomalu mizel pod hlínou. Harry se nenápadně natočil k Lupinovi. „Budu potřebovat vaši pomoc,“ řekl mu tiše.

„Jistě,“ přikývl Lupin, „všechno, co bude třeba. Domluvíme se v teple. Půjdeš k Tonksovým nebo k Muriel?“

„Ani jedno,“ odpověděl Harry.

„Ale Harry –“

„Nejde to.“

Lupin chtěl ještě něco namítnout, ale když viděl, jak vážně a rozhodně se Harry tváří, neudělal to. „Kde budeš?“ zeptal se.

„Abe pro mě něco má. Ale na tom teď nesejde. Kdy a kde?“

Remus se krátce zamyslel. „Fenchurch Street. Zítra kolem čtvrté, někde poblíž vchodu.

„Dobře.“ Harry měl na srdci ještě něco, ale na to nebyla vhodná chvíle, protože už byl v obležení Molly a Artura, kteří ho přiváděli k zoufalství svým šepotem díků za Ginny. Navíc chtěl ještě promluvit s nešťastným Ronem, který s Hermionou po boku postával opodál se sklopenou hlavou, utíral si nos a se vší pravděpodobností brečel. Jenže v tom Aberforth u hrobu odložil prázdnou láhev, utřel si hřbetem ruky vousy, napřímil se a promluvil:

„Děkuju vám všem, že jste přišli. Albus by si toho určitě vážil. Ale teď už byste měli vypadnout.“

Znělo to možná neurvale, ale přítomní i bez vysvětlování chápali, že má na zřeteli jejich bezpečí. V hloučku to slabě zašumělo, trochu se zavlnil, jak se hledali ti, kteří patřili k sobě, a potom s tichými pozdravy na rozloučenou a práskáním hlouček bleskurychle řídnul, až tam zůstal stát jenom Harry.

Abe se chopil lopaty a pustil se do zahazování hrobu. Harry si mlčky kleknul k hromadě hlíny a začal mu pomáhat rukama, ale Abe ho odehnal: „Nech to, já sám.“

Harry se o kousek stáhl, zůstal klečet, díval se, jak hlína dopadá do hrobu, a myslel na to samé, co se mu honilo hlavou ráno v zasněženém v lese.

„Řekneš mi, co bylo v tom psaní?“ zabručel Abe. Nepřestal přitom pracovat, skoro se na něj ani nepodíval. „Nemusíš. Jenom kdybys chtěl.“

Harry si otřel ruce o sníh a o plášť a beze slova ze záňadří vytáhl pomačkaný dopis se zlomenou zelenou pečetí, do níž byl vytlačen kruh uprostřed rozdělený vlnovkou. Psaní rozevřel a Abeovi podal. Zeleným inkoustem, ovšem tentokrát známým úhledným písmem Albuse Brumbála v něm bylo napsáno:

 

Všechno je tak, jak má být.

S láskou,

A.B.

P.S. Stat sua cuique dies.*

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Druhá část bojového pozdravu Brumbála a Moodyho. „Každý má svůj den (smrti),“ nebo chcete-li: „Každý jednou musí umřít.“



1 komentář to “63. Kufr a gramofon”


  1. LuciaNo Gravatar — Listopad 22, 2010 @ 22:42

    smrť a pohreb Dumbledora v tvojom podaní ma vzal viac ako v orig. :cry:



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: