svicka
Červen 2010, Magnas

 

V

 

ynořil se z chladné vody, zprudka se nadechl a udělal několik temp, aby se dostal na mělčinu. Konečně chodidly nahmatal dno a mohl se postavit. Slunce sálalo a zářilo a hladinu i všechno kolem zdobilo zlatými odlesky, ale nedokázalo ho zahřát. Dlaní si rychlým pohybem přetřel husí kůži na druhé paži a popošel ke břehu.

U rákosí, na plácku zarostlém podivným bílým mechem bolestně vzdychal úplně bledý Remus Lupin. Držel se za nohu, ale nemohla ho bolet, protože to byla dřevěná noha Pošuka Moodyho. Poblíž mezi stromy stála Hagridova chatrč. Po každé straně schůdků měla vyskládanou hromádku velkých, zářivě oranžových dýní s vyřezanými legračními obličeji, a uprostřed, přede dveřmi, seděl Hagrid a prohlížel starý vypelichaný kožich, aby zjistil, kde bude třeba vyspravit. Chtěl na něj zavolat, ale v tom jedním oknem vykoukl Tony a vesele houknul: „Jamesi, běž říct tátovi, že je hotový čaj!“ Trochu to poplašilo blýskavého jednorožce, který se vedle chatrče popásal.

O kus dál seděl na pařezu Albus Brumbál a s přivřenýma očima nastavoval tvář slunečním paprskům. Jakmile uslyšel o čaji, okamžitě se narovnal. „Čaj? To je výtečný nápad,“ řekl nadšeně a otočil se k jezeru na Harryho, který po pás ve studené vodě zimomřivě drkotal zubama. „Měl by ses napít, udělá ti to dobře.“

„My – myslel jsem, že jste mrtvý,“ vykoktal překvapeně Harry a otřásl se zimou.

„Inu, proti věku není léku,“ odvětil s úsměvem Brumbál, přitom pozvedl ruce ve výmluvném gestu a zase je spustil.

„Věku?“ zavrtěl Harry nechápavě hlavou. „Viděl jsem to. Viděl jsem, jak vás zabili.“ Všechno se začalo rozmazávat, tak zavřel oči a prokřehlými prsty si z nich vytíral vodu, která mu stekla z vlasů.

„Pch!“ odfrkl pobaveně Brumbál. Potom se mu podivně začal měnit hlas. „Copak si myslíš, že ho někdo z těch babralů dostal? Albuse? Tak to jsi větší trouba, než se zdáš. Ale teď by ses měl vážně napít.“

Harry mžouravě otevřel oči, ale bez brýlí viděl jen flekaté šero. Teprve po pár mžiknutích se mu podařilo trochu zaostřit.

„Je ze sedmi bylin, na horečku a na nervy zabírá moc dobře,“ řekl mu Brumbál a přiblížil k němu velký puntíkatý hrnek. Páchl výčepem a nebyl to Albus, ale Aberforth.

Zjistil, že je ve zšeřelém pokoji, ve staré proleželé posteli pod velkou duchnou. Koupal se ve vlastním potu. Malá buclatá kamínka v koutě byla rozžhavená do ruda, ale jím třásla zimnice.

„Říznul jsem ti to kapkou něčeho ostřejšího, tak se nepolekej,“ podával mu Abe hrnek a měl v tu chvíli stejně laskavý výraz, jako míval jeho bratr. Teď byla podoba mezi nimi tak patrná, až se Harry podivil, že Aberfortha neodhalil dřív.

„Brumbál je…“ najednou si nebyl jistý, co je skutečnost a co se mu jen zdá.

„Mrtvý, já vím,“ vzdychl Abe.

Tupá bolest Harrymu sevřela hrdlo a hrudník, a ve spáncích mu bušilo jako na poplach. „Nezachránil jsem ho, ani jsem ho nedokázal zastavit…“ zašeptal chraptivě a odmítavě přitom kroutil hlavou. „Popřál mi štěstí a šel dolů… potom Percy mířil na Snapea… a on stál mezi nimi… pak –“ Harry se zarazil a zmateně pohlédla na Abea, „– nevím, co se stalo pak.“

„Jeden z těch hajzlů tě nešťastnou náhodou dostal. Možná se ti sesunul ten tvůj hacafrak.“ Abe ukázal na stolek, kde neuměle složený ležel kouzelný plášť. „Nebejt toho prcka, kdo ví, jak by to s tebou dopadlo.“

„Prcka?“

„Jo, mrňous s ušima jak netopýří křídla a s očima jak pumlíče. Albus mu nařídil, že kdyby se ti ve škole něco stalo, má tě vodnýst sem,“ řekl Aberforth a nemotorně Harrymu upravil peřinu. Potom se posadil do rozvrzaného křesla u postele.

„Neměl jsem ho poslechnout,“ vyčítal si rozrušený Harry. „Nechtěl, abych se prozradil. Měl jsem něco udělat… něco…“

Starý hostinský zavrtěl hlavou. „Blbost, to by bylo k ničemu. A jestli tě to uklidní, podle mě to Albus věděl. Za tenhle měsíc jsme se viděli víckrát, než za posledních padesát let. Domluvili jsme se na pár věcech a připadalo mi, jako kdyby tušil, že už na to nebude moct dohlídnout.“ Abe se otočil přes rameno ke starým pendlovkám na zdi, přitom si snažil tak, aby si toho Harry nevšiml, utřít z tváře drobnou lesklou stružku. „Skoro dvě ráno. Prospal jsi celej den. Nemáš hlad? Nepotřebuješ si dojít… ?“

Harry zavrtěl hlavou. „Proč si myslíte, že to věděl? A jestli ano, tak… proč neutekl?“

„Před zubatou? Jak asi? Brumbálové sice měli vždycky tuhej kořínek, ale stopatnáct let je stopatnáct let a poslední dobou ho zlobilo zdraví.“ Aberforth se zachmuřeně zamračil. „Vůbec se nešetřil. To ta jeho příšerná ctižádost! Vždycky musel všechno zvládnout. A vždycky mi tím strašně lezl na nervy.“ Vrásky na čele starého hospodského se ještě víc prohloubily, a vypadalo to, že teď už mluví spíš sám se sebou než s Harrym. „Pokaždý to prostě nejde, měl to konečně pochopit. Já už to pochopil. A usmířili jsme se. Konečně. Kdybych na to přišel dřív, kdybych nebyl tak paličatej mezek, mohli jsme se udobřit už dávno. Ale já si nechtěl přiznat, že to byla i moje chyba.“

Harry se na něj tázavě podíval. Ničemu nerozuměl.

„Aislinn, Albusova láska,“ zabručel Abe a sklopil hlavu. „A taky moje, tajná. Byla úžasná, každej ji musel mít rád. Dokonce jsem podezíral i Elfiase, že je do ní taky tajně blázen. A nebylo by divu. Ona byla ta nejbáječnější bytost na světě. Měli se s Albusem brát. Chtěl to odložit, probíhala tehdy válka s Grindelwaldem, ale já ho přesvědčil. Doufal jsem, že čím dřív budou svoji, tím dřív se přestanu trápit, jenže… Gellert Grindelwald byl stejná krutá svině jako Voldemort. Vždycky dobře věděl kam uhodit, aby to nejvíc zranilo.“

„Říkáte to, jako kdybyste ho znal,“ řekl trochu překvapeně Harry.

„A aby ne? Svýho času byl u nás jako doma. Byli přátelé. Občas mi připadalo, že by ho měl Albus za bratra radši než mě. Na jeho vkus mi scházely ambice, protože zatímco on cílevědomě studoval, já se radši toulal po lese, pásl kozy nebo u močálu pozoroval mloky. Albus byl chytřejší, narodil se s mimořádným talentem a dobře to o sobě věděl. Tvrdě na sobě dřel, to se mu musí nechat, a byl vážně nejlepší, daleko před ostatníma, to je taky pravda, jenže kvůli tomu si o sobě myslel, že má patent na rozum, a došel k závěru, že je předurčenej vykonat velký věci a má právo rozhodovat o těch, co tolik rozumu nemají. Možná by ho nic takovýho nenapadlo, kdyby nepotkal Grindelwalda. To on mu otravoval duši tímhle jedem. Bylo to v létě, mladej Grindelwald tenkrát studoval v Kruvalu – jeho otec byl sice odsud, ale jeho matka pocházela z tehdejších Uher – a přijel sem na prázdniny za tetou Bathildou. Měl něco do sebe, to jo. Byl to takovej ten nebezpečně okouzlující týpek, co si okamžitě získává pozornost a respekt, a byl stejně chytrej jako Albus. Bratr v něm konečně našel někoho, koho mohl nejen pokládat za sobě rovnýho, ale dokonce ho i obdivovat. Imponovalo mu, jak je Gellert nadanej a schopnej, hltal jeho názory a v mladickém nadšení si dělal plány, jak spolu změní svět. Pochopitelně plánoval změny k lepšímu, ovšem jeho rádoby přítel měl svoje vlastní představy. Nadvláda, neomezená moc, to bylo to, po čem prahnul. Až pozdějš Albusovi došlo, co je zač. Dost špatně to nesl. Přemlouval ho, vysvětloval, nabádal… marně. Grindelwald se mu vysmál a šel si za svým. Nemohl ale překousnout, že se mu Albus vzepřel, tak na rozloučenou přísahal, že toho bude jednou litovat. Když si Albus uvědomil, jak moc se v Gellertovi mýlil, zasadilo mu to tvrdou ránu, ale aspoň poznal to, co mu scházelo.“

„Co?“ zeptal se Harry, který si neuměl představit, co by profesorovi mohlo scházet, a byl tak bídném stavu, že si to nedovedl z vyprávění odvodit.

„Pokora, chlapče, pokora,“ odpověděl zasmušile Abe. „Docvaklo mu, že schopnosti nejsou všechno a už vůbec ne zárukou dobrého člověka. Hodně ho to poučilo. Dál pilně studoval, akorát žít začal jinak. O Grindelwaldovi řadu let nebylo slyšet, ale potom začal svoje plány skutečně naplňovat. Jeho jméno se šeptalo se strachem nebo křičelo s nenávistí. Byl jako žralok, u kterýho nikdy nevíš, odkud se vynoří a zaútočí, chytrý, rychlý a nebezpečný. Tejral, manipuloval, podpaloval, vraždil… Spousta let, spousta mrtvých, hrůza, na jakou si i po těch letech nejde vzpomenout bez toho, aby se člověk rozklepal.“

„Vím,“ zacvakal Harry zubama a zachumlal se do peřiny. Historii jednatřicetileté války* s Grindelwaldem si z Binnsových hodin Dějepravy pamatoval kupodivu docela dobře.

„Albus se ze všech sil snažil pomáhat jeho obětem, pevně rozhodnutý udělat cokoli, aby ho zastavil. Osud ho vzal za slovo, ale trvalo to roky a stálo ho to víc, než čekal. A nejen jeho.“

„Aislinn?“

„Nejen,“ vzdychnul Abe. „Válka byla čím dál horší a já pomáhal bratrovi připravit svatbu s tou, kterou jsem sám miloval. Nic velkýho, jen skromnej obřad v kruhu rodiny. Kdybych ho byl nepřesvědčoval, kdyby s tou svatbou byl počkal, tak, jak chtěl… mohlo být možná všechno jinak. Kéž bych to nikdy neudělal! Grindenwald se o tom dozvěděl – čert ví od koho, snad se prořekl někdo z přátel, možná to někde uklouzlo našim – a dostal nápad, jak Albuse zničit. Večer předtím, akorát jsme večeřeli… Aislinn mi podávala talíř, usmívala se na mě, a já jsem málem vyklopil jídlo na stůl, jak jsem byl rozčílenej. Nemohl jsem ani jíst. Ti dva se na sebe dívali tak zamilovaně, že jsem se musel odvrátit, aby mi to srdce neroztrhlo vedví. Podíval jsem se z okna a na obzoru uviděl zář. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsou to plameny. Vyskočil jsem a okno otevřel. Přes kopec se nesl křik a pláč. Grindelwald tam srovnával vesnici se zemí. Bratr tam okamžitě vyrazil a Elfias – ten už byl u nás jako jeho svědek – šel s ním. Prosil jsem Albuse, ať zůstane. Bál jsem se, že kdyby k něčemu došlo, nedokážu náš dům ochránit.“ Aberforthovi se zlomil hlas. Několikrát se zhluboka nadechl, pak vytáhl z kapsy malou placatku a napil se.

 „Tuším, co se potom stalo,“ řekl Harry, aby mu to ulehčil, a soucit s Aberforthovou bolestí na chvíli zmírnil jeho vlastní žal.

„Grindenwald ho chtěl jen vylákat. Věděl, že těm nebožákům půjde na pomoc. Pár minut nato, co se za Albusem zabouchly dveře… strhlo se u nás hotové peklo. Dodneška nevím, jak jsem to přežil. Nikdo další už ne. Aislinn, rodiče, mladší sestra… všichni byli mrtví. Chápeš? Všichni. Na pohřbu jsem se neudržel. Viděl jsi bratrův nos? To byla moje práce,“ Abe se podíval na svou ruku a sevřel ji v pěst. „Nenáviděl jsem Albuse za to, že tenkrát odešel z domu. Obviňoval jsem ho, že kdyby se s byl s Grindelwaldem dřív nepřátelil, nemuselo se to stát, a už jsem ho nikdy v životě nechtěl vidět.“

„Moody mi ale říkal, že jste byl potom členem Řádu,“ namítl Harry.

„To je pravda, byl,“ připustil Aberforth. „Ale ne kvůli němu. Aspoň jsem si to tak tehdy myslel. Chtěl jsem prostě pomoct proti Voldemortovi. Jenže když jsi ho zastavil ty, tak jsem zase odešel, aniž bych se s bratrem smířil. To až teď. Uběhla spousta let a já ledacos pochopil. Myslel jsem si, že ho nenávidím, ale pravda byla taková, že bylo snazší ho nesnášet, než si přiznat, že nenávidím sebe za to, že jsem je tehdy neubránil a přežil. A taky bylo snazší ho nesnášet, než se o něj bát a děsit se další ztráty. Přísahal jsem si tenkrát na pohřbu, že už nikdy nikoho nebudu pochovávat, a že k sobě nikdy nikoho nepustím tak blízko, aby mi jeho ztráta způsobila bolest. A vidíš, splnilo se mi to. Ani Albuse nemůžu pohřbít. Ne doopravdy.“

„Nerozumím. Proč?“ zbystřil Harry.

„Nikdo to nemůže udělat,“ zamračil se Abe. „Ne snad, že by to kromě mě… a možná tebe, někdo udělat chtěl.“

Harry se v sedě napřímil a mysl měl rázem úplně čilou, dokonce se i přestal tak silně třást. „Co tím chcete říct?“

„Mluví o tom celý Prasinky. Musel jsem kvůli tomu i dřív zavřít výčep, protože už jsem neměl nervy to poslouchat,“ zabručel Abe a vyhnul se Harryho pohledu.

„Ale o čem? Co se stalo?“

„Což mi připomíná,“ snažil se starý hostinský změnit téma. „Promiň, že jsem tě tu přes den zamknul, ale nemohl jsem riskovat, že rozespalej vylezeš ven nebo naopak někdo za tebou dovnitř. Stejně jsi celou dobu spal, chodil jsem se na tebe dívat. Mlátil jsi sebou jak ryba na suchu.“

„Co se stalo?“ přidal Harry na důrazu.

Abe se zatvářil zarputile a odvrátil se jako trucovité dítě, ale po chvilce přeci jen váhavě spustil. „Hm… zatímco tě honili, někdo ukradl Albusovo tělo. Prostě zmizelo. A…“ Začal si okusovat vousy, které se mu vinuly přes horní ret, a zmlknul.

„A?“ zeptal se Harry, a srdce se mu v hrudi vzpouzelo, jak netrpělivým rozrušením zapomínal dýchat.

„A možná je to tak dobře,“ zavrčel neochotně Abe. „Kdo ví, co by s ním lidi udělali.“

„Proč?“ vyjekl Harry otřesený šokem.

„No, víš, jak se říká: o mrtvejch jen dobře? Tak to teď zrovna moc neplatí.“ opáčil zahořkle starý hospodský.

 „Přece mi nechcete tvrdit, že snad někdo věří těm lžím, co o něm říkal Martenmug?“ Harry na něj nevěřícně třeštil oči, tváře mu žhnuly a místo zimou se teď třásl hněvem a rozhořčením. „Všichni profesora znají! Vždycky je chránil, nasazoval za ně vlastní život…!“

„Lidi maj krátkou paměť, Harry. A na Příčný ho vidělo dost lidí. To přitom dělal psí kusy, aby tam v tu včerejší noc nikdo nebyl. Vím to, sám jsem mu pomáhal psát vzkazy, vymejšlet důvody a zajišťovat nocleh mimo město. Tedy já a Moody. Ten je taky po smrti. Říká se, že ho zatkli, když se v Příčný snažil vloupat ke Gringottům a jako zločince na útěku ho hned předhodili Mozkomorům, ale myslim si o tom svý. Pošuk by se nikdy zatknout nenechal.“

„Nezatkli,“ řekl tiše Harry. „A vůbec nebyl v Londýně. Obětoval se, aby zdržel Smrtijedy, když jsme utíkali z Voldemortova hradu. Kryl nám záda do posledního dechu.“

Aberforth Brumbál lehce mávl rukou v odevzdaném gestu. „Co naděláš?“ Natáhl se ke stolku, zhasil lampu a uvrtěl se ve skřípavém křesle. „Zkus ještě na chvíli zavřít oči.“

Harry by byl rád poslechl, ale nemohl. Zíral do tmy na načervenalé šmouhy, které na  strop a stěny pokoje kreslila rozpálená kamínka, poslouchal tikot hodin a Aberforthovo oddychování a myslel na Albuse Brumbála.

Před očima mu vyvstávaly vzpomínky. Na okamžik, kdy ho uviděl poprvé ve škole, na rozhovor u zrcadla z Erisedu, na to, když seděl u jeho lůžka na ošetřovně podobně jako teď jeho bratr, na všechna ta rozprávění v ředitelně, na jeho prosebné oči, když chtěl, aby utekl z boje ve Voldemortově pracovně, na to, jak s naprostým klidem scházel ze schodů vstříc svým vrahům, na okamžik, kdy ho uviděl naposledy. „Věřím, že jednou pochopíš i ty mě,“ zněla mu v uších profesorova slova z nešťastné chvíle v Godrikově dolu. „Hodně štěstí, Harry,“ byla ta poslední, když ho míjel na schodišti těsně před tím, než zemřel.

Zavřel oči a pod řasami mu začaly naprosto tiše klouzat slzy. Stékaly mu do uší, ale on se ani nepohnul, zatínal zuby a dusil se žalem, dokud ho nepřemohl milosrdný spánek.

 

Vzbudil ho zápach připálených smažených vajec, zápolící s vůní mátového čaje. Připálená vejce získávala jasnou převahu. Ve světle lampy se nad kamínky ohýbal Aberforth a vařečkou se snažil osvobodit starou pánvičku od prskající hmoty. Uslyšel vrznutí rozeschlé postele a otočil se.

„Už jsi vzhůru? To je dobře, zaspali jsme.“

Za okamžik přišel k posteli se dvěma oprýskanými talíři. Jeden, s kusem vajec, chlebem a vidličkou, Harrymu podal. „Trochu se to přižahlo,“ ušklíbl se lhostejně. „Musel jsem od toho odběhnout, něco jsem zvenku zaslechl, ale to jen spadl sníh ze střechy.“ Sám se usadil do křesla s talířem na klíně.

„Sníh?“ Harry se podíval na okno, za nímž pomalu řídla tma.

„Kdy chceš, aby padal? V červenci?“

Zavrtěl hlavou. Tupě civěl do talíře, cítil se jako ochrnutý a nedokázal se přinutit k jídlu. Jeho žaludek proti tomu hlasitě zaprotestoval, protože už dva dny nic nedostal, ale stížnost vyšla naprázdno.

„Hladovkou to nezměníš,“ zabručel Abe a vytíral chlebem začernalou mastnotu z okraje svého talíře. „Už tu nemůžeš dál zůstat. Není to bezpečný. Ale neboj, něco pro tebe mám.“

Harry na něj překvapeně pohlédl.

„Nic moc nečekej, ale můžeš si tam zatopit a vyspat se v suchu.“

Měl v sobě tak bolavou prázdnotu, že nenašel sílu cítit úlevu, vděk nebo radost, natož něco z toho projevit, tak jen mlčky přikývl.

Abe to nevzrušeně přešel a věnoval se dál své snídani. „Rozmyslel jsem se,“ řekl po chvíli soustředěného žvýkání. „Udělám Albusovi pohřeb, i kdybych měl pochovat jen prázdnou rakev. Zaslouží si to.“

„Zaslouží,“ promluvil konečně Harry trochu ochraptělým hlasem a váhavě se chopil vidličky. „Rád bych byl u toho, jestli je to možné.“

„S tím počítám,“ řekl Abe a natáhl se na stolek po svém hrnku s čajem. V půli pohybu se však zarazil, zaposlouchal se, odložil talíř, vstal a šel k oknu.

„O-ou,“ brouknul rozrušeně. „Asi už to nedojíš. Míří jich sem celá banda a na to, aby se šli napít, je ještě moc brzo.“

Harrymu zatrnulo. Chvatně odložil jídlo, vyskočil zpod peřiny, rozhlédl se a začal sbírat svoje svršky, které objevil přehozené přes pelest v nohou postele. Brumbálův bratr se mu je očividně snažil vyprat. Na stolku pod pláštěm našel hůlku, plánek a zbytek svých věcí.

Aberforth se odvrátil od okna, přešel ke staré skříni a vytáhl z ní dlouhý tmavý plášť. „Je zima,“ pravil stručně a hodil ho Harrymu.

„Dík,“ zamumlal Harry. Plášť trochu páchl zatuchlinou a o půl hlavy vyššímu čaroději by mohl být akorát, ale byl za něj vděčný. „Kdy se za vámi můžu vrátit?“ zeptal se, zatímco se soukal do bot.

Starý hostinský v tu chvíli už stál u dveří a bral za kliku. „Sem už ne. Víš, kde je Godrikův důl? Tak tam před půlnocí na hřbitově, budu se tam loučit s Albusem.“ Nečekal na odpověď, nasadil tradičně zavilý výraz vhodný pro uvítání nezvaných hostů a vyšel z pokoje.

 

Město se teprve probouzelo. Čerstvě napadaný sníh ještě nestihla rozjezdit auta a ve světlech pouličních lamp se krásně třpytil. Muž v oranžové kombinéze koulel popelnici k hučícímu popelářskému vozu, slabě si hvízdal a spokojeně se rozhlížel kolem, jako by obhlížel své panství. Těšil se tím, že jeho přičiněním zanechává popelnice ve sněhu dlouhou stopu, a netušil, že oknem nad ním ho podezřívavě pozorují tmavé oči čaroděje s hůlkou v ruce připravenou k okamžité akci. Nemohl to tušit. Neviděl čaroděje, okno, dokonce ani dům, jemuž okno patřilo.

Harry se zhmotnil v uličce na druhé straně Grimmauldova náměstí. Nemohl si být jistý, jestli už ho Smrtijedi v domě Blacků nezkoušeli hledat. Vykoukl zpoza rohu, jako tehdy v létě, když tu s Lupinem zjistili, že je sídlo Řádu prozrazené a napadené, ovšem nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace opakovala. Vydal se přes náměstí, přitom se nenápadné rozhlížel a ostřil směrem k domu. O pár kroků později zjistil, že na schůdcích k domovním dveřím jiskří neporušená sněhová přikrývka. Přešel kolem popelářského vozu a muž v oranžovém se krátce zarazil, protože nepochopil, kam ten podivný rozcuchaný mladík v nezvyklém plášti tak rychle zmizel. Pak se rozhodl, že si tím nenechá kazit krásné zimní ráno, pokrčil rameny a dál se věnoval své popelnici.

Harry si připravil hůlku a se smysly napjatými jako struny vstoupil do domu. Musel sem jít. Kdyby pro nic jiného, tak ve svém pokoji měl schované milované koště.

Zprvu se zdálo, že v domě nikdo není. Pomalým opatrným krokem došel až ke schodišti a ticho se ho snažilo přesvědčit, že je tu opravdu sám, ale instinkt mu někde vzadu v hlavě našeptával něco jiného. Pak se z patra ozvalo slabé zavrzání prken. O vteřinu později už mířil na čaroděje, který shora zpoza rohu mířil zas na něj.

Vzápětí však hůlku s úlevou skláněl.

 „Tony, co tu ještě děláš?“

„Spíš co tu opět dělám,“ zasmál se Tony radostí bez sebe, že Harryho vidí. „Věděl jsem, že se tu ukážeš, nechal jsi tu svůj Kulový blesk.“

Harry se chabě usmál a vyběhl do patra. „A Ron? A Hermiona?“

„Zůstali tu také, ale…“ Tonyho úsměv se rázem vytratil. Otočil se, vešel do salónu a počkal, až za ním Harry přijde. „Včera před polednem sem někdo krbem vhodil tyhle noviny,“ ukázal na šachový stolek, kde ležel mezi figurkami smotaný Denní věštec. „Tedy ne přímo tyhle. Z těch původních toho moc nezůstalo, tak jsem koupil nové, aby sis to mohl přečíst. Hermiona brečela a Ron se úplně pomátl. Stoličku, co tu byla, nehledej, ale šachovnici se mi podařilo uchránit. Nakonec to odnesla zeď.“

 Harry se ohlédl na stěnu ozdobenou několika prohlubeninami ve tvaru Ronovy pěsti s tmavými skvrnami a šmouhami zaschlé krve. Nikdo mu nemusel vysvětlovat, proč to Ron udělal. Natáhl se po novinách, rozbalil je a při pohledu na první stranu se mu udělalo špatně.

„Zločinec Brumbál odhalen a zabit! I při zatýkání vraždil! Hrdina P. Weasley pomohl bystrozorům zneškodnit největšího zloducha století!“ hlásaly titulky. Pod nimi se skvěl obrázek důležitě se tvářícího Percyho s ministrem Klouzkem a o kousek níž skupinové foto rozjásaných bystrozorů seřazených jako famfrpálový tým. Z poslední fotky Albus Brumbál ve smrtijedské masce a kápi zle hrozil hůlkou, přičemž dole pod články stránku uzavíralo půlpalcové upozornění, že „Bývalý bystrozor Moody před smrtí vydal závažné svědectví!“ o čemž se lze dočíst na strankách 2 a 3.

Vší silou potlačil akutní potřebu přidat k Ronově úpravě stěny i svou, se zaťatými zuby švihl novinami ke krbu, sundal si plášť, odhodil ho na podlahu a sedl si u zdi. Mlčel.

Tony se usadil opodál. „Podařilo se mi je přemluvit, že bude lépe, když odsud odejdou, jak sis přál, a slíbil jsem, že tu na tebe počkám. Vyběhl jsem s nimi ven jen koupit nového Věštce a hned jsem se vrátil. Když ses do večera neukázal, trochu jsem se tu porozhlédl. Nevadí ti to?“

Harry nepřítomně zavrtěl hlavou.

„Nahoře jsem objevil postel,“ pokračoval Tony omluvně. „Byl jsem už moc unavený, tak jsem si na chvíli lehl. Musel jsem spát hodně tvrdě, protože když jsem se probral, zjistil jsem, že se sem mezitím vplížila návštěva s dalším dopisem.“

Konečně vzbudil Harryho zájem.

„Nic podstatného. Byla v něm od toho temného muže jen lítost, že vzal můj medailonek.“

„Říkal jsem ti, že Regulus je slušný chlap,“ pousmál se slabě Harry.

Tony se zamračil. „Kdyby byl tak slušný, tak mi medailonek vrátil,“ řekl, ale po chvilce se ušklíbl a smířlivěji dodal: „No, alespoň že se omluvil.“

Při těch slovech Harry zbledl. Přišlo to jako nečekaná rána, jako kopanec do žaludku. Krátce prudce vydechl a měl pocit, že mu někdo rázem vysál z plic všechen vzduch. Dokonce i tak vypadal a Tony by musel být slepý, aby si toho nevšiml.

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně.

Harry se konečně dokázal nadechnout a teď dýchal tak rychle, jako kdyby právě doběhl maratón. Brněly ho rty, rozslzely se mu oči, žíly na krku a zápěstích mu pulsovaly a čelo se mu ve vteřině orosilo potem. To všechno a ještě víc způsobil náraz emocí, před nimiž od včerejška utíkal do apatie, a teď ho velkými ostrými zuby pocitů viny trhaly na kusy. „Neomluvil jsem se mu,“ řekl tiše a třeštil oči na Tonyho. „Slyšíš? Já se Brumbálovi neomluvil! Nestihl jsem to! Nestihl!“ poslední slova už skoro křičel a v očích se mu mokře leskla bolest. „Měl mě rád! Slyšíš? Měl mě opravdu rád a já jsem mu hrozně ublížil! Stál jsem, jen jsem tam stál a – a on šel dolů a neřekl jsem mu to!“ Začal na Tonyho na přeskáčku chrlit všechno, co se včera za svítání v Bradavicích stalo, co se stalo v Baronově hradu a předtím v Godrikově dole, jak na Brumbála řval, jak neurvalý k němu byl… zkrátka skoro všechno, jen o viteálech se snažil nepromluvit, a každé slovo i každá slaná kapka mu přinášely úlevu. Neuvědomil si však, že se v rozrušení neuhlídal a pověděl víc, než chtěl.

Tony mu mlčky naslouchal a na tváři mu bylo znát, jak hluboce s ním soucítí. Když konečně zadýchaný Harry skončil, Tony opatrně řekl: „Chápu. Vím, jak bídně je z Brumbálovy smrti nám a nedovedu si představit, jak hrozně asi musí být tobě. Ale jedné věci nerozumím. Myslel jsem, že ses s ním nepohodl kvůli Ginny, ale teď se zdá, že jsi měl i jiný důvod. Proč sis myslel, že by tě Brumbál mohl chtít zabít? Vždyť –“ chtěl dodat, že je to čirý nesmysl, ale včas mu došlo, že tím by Harrymu nepomohl, tak to spolkl.

Harry zaťal zuby a zakroutil hlavou. Nemohl to Tonymu říct. A nejen kvůli dohodě, kterou měl s přáteli, že budou viteály tajit. Tonymu věřil, o to tu nešlo. Ale byl rozhodnutý, že nikdo se nikdy nesmí dozvědět o tom, že jedním viteálem je on sám. Prostě umře, to je jisté, s tou vyhlídkou se učil žít, ale nedovedl se smířit s představou, že by na něj jeho blízcí vzpomínali se záští jako na nějaký zrůdný Voldemortův klon. „To… kvůli jedné staré věštbě,“ zalhal po chvilce horečnatého přemýšlení a v duchu se obhajoval, že vlastně ani tak moc nelže. „Podle ní možná budu muset umřít, abych Voldemorta porazil a… měl jsem pocit, že se Brumbál už nemůže dočkat toho, až se to stane,“ vysvětlil a s obavami čekal, jak na to Tony zareaguje.

Tony se zamyslel a opáčil: „Nevím, kdo tohle vyvěštil, ale já ti věštím, že jestli na tebe přijdou další podobně hloupé myšlenky, dám ti ránu, aby se ti rozsvítilo.“

„Slibuješ?“ podíval se na něj vděčně Harry a duši začínal cítit alespoň slabou úlevu.

„Ó, na to se spolehni,“ usmál se Tony a na znamení slibu mu se slavnostní vážností podal ruku.

Harry ji moc rád přijal. V tom se rychle otočil znepokojen rachtavým zvukem v komíně. Z krbu se slabě zablesklo a vyletěla z něj tuhá rulička, která dopadla až do půli pokoje. Byly to čerstvé noviny. Natáhl se pro ně, rozmotal je a rozevřel tak, aby na ně oba viděli.

 „Tělo ďábelského ředitele stále nenalezeno! Může být Albus Brumbál naživu? Asistent ministra Weasley tvrdí: Nic jsem neviděl!“ vykřikovaly nové titulky a Harrymu se rozbušilo srdce představou, že profesor skutečně mohl přežít.

„Stejně nechápu, proč někdo jeho tělo vzal,“ vzdychl Tony. „Ani ho nemůžeme pohřbít.“

„Bude mít pohřeb, alespoň symbolický. Dneska o půlnoci v Godrikově dole,“ řekl Harry nesoustředěně, protože v duchu se celý rozechvělý zabýval nadějí. Co když je opravdu Brumbál naživu?

Tony se najednou ošil, jako by mu přejel mráz po zádech. „Harry?“ řekl znepokojeně, přivřel oči a naslouchal.

„Co?“

„Něco není v pořádku. Asi bychom měli zmizet.“

Harry už to také věděl, chloupky na rukou a zádech se mu zježily, jak byl vzduch rázem nabitý zvýšenou koncentrací magie. Vyskočil, popadl plášť a rychle řekl. „Postarej se o Ginny.“ Vyletěl ze salónu a utíkal do svého pokoje pro koště. Když se pro něj shýbal, uslyšel za zády zvuk Tonyho přemístění a zespodu první rány. Na další nečekal a vzápětí po něm v prochladlém pokoji zůstal jen mlžný obláček horkého dechu, který se pomalu rozplynul.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Mudlové pochopitelně znají pouze válku třicetiletou ze sedmnáctého století. Jednatřicetiletá, o níž je řeč, probíhala v letech 1914 - 1945. Přestože na britských ostrovech je Gellert Grindelwald díky Voldemortovi považován už za „pouze“ druhého nejhoršího černokněžníka všech dob, v některých zemích, kam zatím Voldemortova zlovůle nezasáhla, je Grindelwald doposud označován jako číslo jedna v tomto smutném žebříčku. Je známo, že Grindelwald výraznou měrou s tragickými následky ovlivnil i dějiny mudlů (jedním mnoha jeho zákeřných počinů bylo například použití matoucího kouzla na bosenského mudlu Gavrila Principa). Byl pověstný svou touhou podrobit si nebo zlikvidovat maximum „nečistokrevných a bezcenných“ a ovládnout svět, a nebýt Albuse Brumbála a jejich památného souboje roku 1945, bylo by se mu to dost možná podařilo. Pro nedostatek důkazů a živých svědků nebylo možné Grindelwaldovi prokázat všechna obvinění, přesto je výčet jeho doložených zločinů pochmurně dlouhý a doposud drží prvenství i v počtu použitých neprominutelných kleteb. Za své skutky zasloužil tolik trestů smrti, že se stal zároveň i prvním zločincem, pro něhož by byla smrt (i vysátí duše) příliš mírnou odplatou, takže byl odsouzen k doživotnímu vystavení křiku svých obětí a transportován do vězení Nurmengard.

 




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: