svicka
Červen 2010, Magnas

 

D

 

etaily. Nepatrné drobnosti, jejichž význam mohl podle Lionela Al-Terega rozhodovat o životě a smrti. Harry už věděl, co bylo tou drobností, která ho zneklidňovala: Ginnyiny vyděšené oči. Opravdový strach se v nich objevil až v okamžiku, když uviděla Brumbála. Skutečná Ginny by se ho nebála. Nejraději by si nafackoval, že na to nepřišel dřív.

Když ji objevil ve skleníku a při políbení na rozloučenou ucítil její dech, myslel si, že se zbláznil. Plakal a zalykal se emocemi. Nevěřícně nastavoval tomu teplému vzduchu své rty, svou tvář, tiskl ji ke svému tělu, vnímal slabý tlukot jejího srdce, nasával její pach jako zvíře a přitom ji skrápěl horkými slzami a pokrýval ji polibky.

Teď objímal Ginny před krbem a odmítal ji pustit. Hermionu stálo hodně přesvědčování, aby Ronovu sestru nechal alespoň napít čaje. Ginny byla tak vyčerpaná, že neudržela ani hrnek a oči se jí stále zavíraly. Teprve tady bylo vidět, jak je zbědovaná. Na obličeji i rukou se rýsovaly starší i čerstvé podlitiny a rány, a v temně rudých vlasech jí prosvítalo několik stříbrných pramínků.

Ron se zalykal vděkem. „Díky… já… Harry…“ blekotal. „Měli jste mě vzít sebou. Já… nevím, jak ti poděkovat…“

„Mě neděkuj, já jsem to zbabral,“ přiznal Harry. „To Moody… s Brumbálem.“ Pohladil Ginny po vlasech. „Potřebuje ošetřit,“ dodal potichu. „Byl bych jí vzal k vašim, ale nevím, kde bydlí prateta Muriel.“

„… jen pár škrábanců…“ zachraptěla Ginny, která to zaslechla. Ale nikoho tím neoklamala.

„Jak se to vůbec povedlo?“ chtěl vědět Ron.

„Nevím… nemám tušení,“ řekl po pravdě Harry.

„Ta hnusná Smrtijedka… mučila… možná horší než Lestrageová…“ mumlala Ginny mezi loky čaje, který jí Hermiona znovu přidržovala u pusy. „… si se mnou…“ Odvrátila hlavu od šálku. „… vyměnila místo.“

„Kletba Imperius,“ odtušila Hermiona a odložila čaj.

„Asi ano. Byla jako omámená. V jednu… v jednu chvíli se dokonce zdálo, že si to rozmyslí.“ Ginny se rozkašlala, pak přerývaně pokračovala dál. „Ovšem… když mi škubala vlasy, vypadala zase docela potěšeně. Vytrhla mi jich celou hrst. Pak… ten lektvar… Nevěděla jsem, že je tak hnusný. Pozvracela jsem jí nohy,“ slabě se zasmála, protože tahle vzpomínka pro změnu potěšila ji. „Zamkla se… a dala mi klíče. Potom jí asi začalo docházet, co udělala. Vrhla se k mřížím, ale… to už jsem utíkala pryč.“

„Zvláštní, že to tam nikdo nehlídal,“ řekl vážně Tony. Oči měl přitom přivřené do podezíravě přemýšlivých škvírek.

„Hlídal. Nahoře… tam, kudy mě přivedli, byl další Smrtijed… Vylekal mě. Bála jsem se, že pozná, kdo jsem. Ale… dal mi tohle.“ Ginny namáhavě vytáhla z kapsy zmačkaný lístek a podala ho Tonymu.

„Nic tam není,“ zamračil se Tony.

Ginny pomalu natáhla ruku, nahmatala lístek a rozevřela ho tak, aby na něj ostatní viděli. Pod dotykem jejích prstů se na něm v okamžení objevila písmena. Hermiona je přečetla nahlas:

 

„Rychle uteč, je málo času!

Žádné čáry!“

 

„Další Smrtijed, který pomáhá k útěku?“ podivila se. „To už je vážně víc než zvláštní.“

„Třeba nevěděl, co je tam napsáno,“ řekl Harry, ale v danou chvíli mu to bylo úplně jedno, ani se na lístek nepodíval a oči měl jen pro Ronovu sestru. V duchu sváděl zoufalý vnitřní boj a nabízel osudu úplatou cokoli, jen aby nemusel udělat to, o čem věděl, že udělat musí. Věděl, že tohle je skutečně poslední objetí.

Zesláblá Ginny se pokusila pokrčit rameny, pak slabým hlasem nesouvisle pokračovala ve vyprávění. Mluvení jí viditelně vyčerpávalo a dělalo jí čím dál větší obtíže. „Utíkala jsem, jenže… kousek za branou už mi došla síla… padala jsem, všude byla tma a její hůlka… nesměla jsem ji použít… ani to nešlo… Když jsem na ni sáhla, nepotěšilo ji to,“ rozevřela popálenou ruku u ohořelé díry v kapse. „Zůstala… někde v tom lese. Zase jsem upadla… už jsem se nedokázala zvednout… slyšela jsem je… nahoře… bylo jich moc… a pak… kouř jako z dýmky… potom už vím jen to… že mě Harry málem rozmačkal,“ usmála se na něj. Byla tak vysílená, že se jí znovu začaly zavírat oči.

Harry jí úsměv vrátil, ale působilo to trochu nuceně. Zmínka o dýmce mu připomněla mrtvého Jonathana, Voldemorta a prokletou jizvu.

Nevšimla si toho. Usínala.

Kývl na přátele. Ron s Hermionou Ginny zvedli, Ron ji vzal do náruče a pak všichni tři zmizeli. Netušili, že ten nenápadný pokyn byl pro Harryho nejtěžším z toho, co za tuto noc musel zvládnout. On sám měl pocit, že i nejtěžším v celém jeho životě. Nevěděli, jak moc je jim vděčný za to, že zmizeli rychle a bez otálení, dřív, než mohl ztratit odhodlání.

Zůstal sedět před krbem s pocitem, že se mu rozskočí hlava, a tentokrát mu to nezpůsobovala jizva.

Po chvilce ticha Tony poznamenal: „Nevypadáš tak šťastně, jak bych čekal.“

„Moody je asi mrtvý,“ řekl bezbarvě Harry s pohledem zabořeným do podlahy. „A taky si tak trochu připadám jako idiot.“ Skutečnost, že mu kromě toho puká srdce z představy, že už Ginny nejspíš nikdy neuvidí, si nechal pro sebe.

„Hm. Asi neznamená určitě a Moody je velký bojovník. Navíc… Naty vždycky říkával, že člověk se má nervovat jen tím, co může změnit,“ ušklíbl se povzbudivě Tony. „Nechceš mi říct, co se vlastně stalo?“

„Pohádali jsme se s Brumbálem v Godrikově dolu. Pak jsme šli pro Ginny. V lese pod hradem už na nás čekali ostatní. Jenže se nám to nepodařilo, jen se povedlo zničit –“ Harry se zarazil, „– no, to je jedno, prostě něco pro Voldemorta moc důležitého. Myslel jsem, že mě Brumbál zradil a ve skutečnosti jsme tam kvůli zničení téhle… věci. Netušil jsem, že zatímco všichni útočí na nás, ona měla větší šanci se dostat co nejdál pryč. Prostě to vypadalo, že se Brumbál na Ginny úplně vykašlal! Před očima nám zabili někoho, kdo vypadal jako ona. Nechápu to! Proč mi to neřekl? Kdybych věděl, že je naživu…“

„Ron mi vyprávěl, že Voldemort umí vidět lidem do hlavy. Možná proto. Než Ginny ohrozit, připadá mi rozumnější, že si to Brumbál nechal pro sebe.“

Harry rázem vypadal, jako kdyby dostal facku. „Fajn. Tak teď už si nepřipadám jako idiot jen trochu,“ hlesnul šokovaně, protože okamžitě pochopil, že Tony může mít pravdu. „Ale… řekl mi dost jiných věcí, tak proč ne tohle?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Tony. „To se musíš zeptat jeho. Třeba počítal s tím, že budeš natolik plný strachu o Ginny, že se Voldemort v té chvíli k ničemu jinému ve tvých myšlenkách nedostane. No a dál… asi ti prostě věří. Slyšel jsem Lupina mluvit o tom, že cvičíš nitrobranu. Brumbál si možná myslí, že teď už se dokážeš ubránit. Ale řekni upřímně, dokázal bys tam, v tom hradu, nepomyslet na Ginnyin útěk? Nejspíš by to na tobě poznal i člověk, který v životě o nitrozpytu neslyšel, natož Voldemort.“

Harry mechanicky přikývl.

Chvíli civěl do krbu, kde s jemným praskáním pomalu pohasínaly žhavé uhlíky, srdce ho bolelo, oči pálily a chvěly se mu rty. Potom beze slova vstal a šel do koupelny, aby ze sebe trochu smyl špínu. Nejraději by ze sebe smyl i pocit viny. Drhnul se dost necitlivě, a jak mu postupně docházelo, kolik Brumbál riskoval tím, že mu řekl o zbylých viteálech, div, že si nesedřel i kůži. Cedil přes zuby tiché nadávky. Jak si mohl o profesorovi myslet takové ohavnosti? Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by ho Brumbál zabil pro vlastní slávu? Choval se k profesorovi neomluvitelně sprostě. A proč? Jen proto, že Brumbál splnil slib, který si na něm v létě vymohl, a řekl mu, co zjistil. Pravdu. A on, místo toho, aby to ocenil… Měl nezvladatelnou chuť do něčeho praštit! Když se utřel, alespoň zlostně metnul špinavý ručník přes celou koupelnu. „Idiot!“

Vrátil se do salónu a zjistil, že Ron s Herminou už jsou zpátky. Díky rozčilení a tekoucí vodě v koupelně jejich návrat úplně přeslechl. Z rozrušených obličejů poznal, že dorazili ve společnosti špatných zpráv.

„Co se stalo?“ zeptal se zaraženě.

„Příčná. Zničili skoro celou ulici,“ řekl pochmurně Ron. „A nejen tam. Spousta zraněných. I mrtví.“

„Ta vichřice…“ začala Hermiona, ale pak si všimla Harryho nechápavého pohledu. „Byl tu hrozný vichr, když jsi byl pryč. Obrovské škody jsou po celém městě. Jenže za to nemůže počasí.“

„Voldemort,“ odtušil Harry.

Ron si vyměnil pohled s Hermionou a zdráhavě Harryho opravil: „Brumbál.“

Po vteřině nechápavého ticha Harry šokovaně vyjel: „Co je to za blbost?“

„To má být nějaký žert?“ vybuchl Tony. „Jestli ano, tak víc vtipu už jsem našel i v míchaných vejcích! Nikdo soudný tak zcestnému výmyslu neuvěří!“

„Bojím se, že uvěří,“ řekla vážně Hermiona. „Fred s Georgem se v noci zkusili dostat do krámku. Měli v dílně nějaké peníze a chtěli si vzít pár věcí. Jenže si vybrali špatnou chvíli. Brumbál zrovna jejich krámek zapálil. Sotva stihli utéct. Viděli to běsnění na vlastní oči. Stavili se u tety Muriel pro případ, že by se to rodiče dozvěděli, aby o ně neměli strach. Samozřejmě tě všichni pozdravují a jsou nesmírně šťastní, že Ginny –“

„A kdy se to stalo?“ skočil jí do reči Harry a díval se na ně na oba, jako by jim přeskočilo.

„Chvíli po půlnoci,“ řekl Ron.

Harry vykřikl zlostí. „Pět! Pět nás může odpřísáhnout, že tou dobou byl úplně jinde! Když nepočítám Voldemorta a jeho poskoky.“ Okamžitě si začal chvatně zapínat rozepnuté oblečení a kontrolovat, jestli má pod tričkem všechno, co potřebuje. Vytáhl plánek Pobertů. Potichu zakouzlil a nahlédl do něj.

„Co blázníš? Kam chceš jít?“ uhodila na něj vyděšená Hermiona.

„Vraťte se k Muriel nebo k Tonksovým nebo pro mě za mě kam chcete, jen mi neříkejte, kde to je. Hned! Já musím za Brumbálem,“ řekl a než se kdo nadál, skočil do krbu a zmizel v letaxových plamenech.

 

Chrlič střežící vchod do ředitelny se odsunul. Školníkova kočka Paní Norrisová číhavě pozorovala, kdo vyjde. Díky svým citlivým kočičím smyslům slyšela opatrné kroky a cítila pach, jenže na točitém schodišti se nikdo neukázal a chrlič se opět vrátil do své původní polohy. Zaskočilo ji to jen trochu, poznala, o koho jde. Loudavě se vydala upozornit Filche a dávala si záležet na tom, aby se jí tělo při chůzi ladně vlnilo, pro případ, že by potkala toho drzého zrzavého kocoura, který se už pár nocí toulal hradem..

Potkali se poblíž schodů. Paní Norrisová usoudila, že Filch počká a jala se před kocourem předstírat naprostý nezájem pod záminkou předůležitého mytí tlapek. Křivonožka na hru přistoupil. Sedl si, znuděně zívl, poočku ji pozoroval a přitom zlehka pošvihával svým huňatým ocasem.

Najednou se nahrbil, srst mu na hřbetě vytvořila vysokou pilu, a ostře zasyčel směrem ke schodišti. Paní Norrisová vyskočila a rázem podobně naježená zasyčela stejným směrem.

Někdo cizí, kdo tu neměl co pohledávat, vcházel dole do vstupní haly a povědomý pach prosycený nenávistí zavál až sem.

Harry schovaný pod neviditelným pláštěm spěchal k ošetřovně, kde se před okamžikem Brumbálovo jméno vznášelo nad drobnými stopami v plánku, společně se stopami a jmény Minervy McGonagallové a madam Pomfreyové. Byl tak rozčilený, že se ani nestihl dojmout skutečností, že je ve škole.

„Dělejte!“ uslyšel zespodu Martemugův křik a dusot nohou. „Počkejte na mě!“ zaslechl i ukvičený jekot Basila Beefera.

Leknutím na okamžik zapomněl dýchat. Dal se do běhu. Musí to stihnout, musí Brumbála varovat! Zdálo se mu, že se pohyblivá schodiště přesouvají neskutečně pomalu. Přeskakoval z jednoho na druhé ještě dříve, než k sobě dosedla. Zvedl hlavu a uviděl, že ředitel schází po schodech dolů pouhé patro nad ním. Chtěl vykřiknout, ale ředitel se podíval jeho směrem, usmál se a dal si ukazovák před ústa. „Pane profesore,“ volal na něj rozrušený Harry přidušeným hlasem, „jdou vás zatknout. Musíte utéct.“ Jenže Albus Brumbál sestupoval stále níž. „Pane profesore!“

„Támhle je!“ zaječel úplně zespodu Martenmug a začal vybíhat po schodech vzhůru.

Harry se rozeběhl a přeskočil na Brumbálovo schodiště.

Martenmug za běhu rychle zamrkal a zatřásl hlavou. Měl podivnou halucinaci, že nahoře vidí letět opuštěné nohy.

„Pane profesore,“ naléhal Harry zadýchaně. „Musíte rychle pryč.“

Brumbál nepatrně přizvedl obočí a přes tvář mu přeběhl náznak zvláštního úsměvu, ale nezastavil se. Dál sestupoval dolů, a když se k Harrymu přiblížil tak blízko, že se ho málem dotýkal, tiše a téměř bez pohybu rtů řekl: „Je toho moc, co jsem ti nestihl říct. Až zničíš zbylé viteály, musíš ještě najít závěť Jonathana Hydea. Teprve pak bude konec. Teprve pak všechno pochopíš.“

Jindy by si to Harry moc rád vyslechl, ale právě teď ho to vůbec nezajímalo. Zmítala jím panika a nechápal, proč jde profesor zbytečně vstříc nebezpečí místo toho, aby prchnul a zachránil se. Prosebně zaskučel: „Profesore, musíte utéct!“ Naprosto zoufalý ustoupil řediteli z cesty a do očí se mu dralo bezmocné mokro.

Albus Brumbál vzdychl, usmál se a zašeptal: „Hodně štěstí, Harry.“

Pak důstojnými kroky došel na okraj schodů. „Hledáte mě?“ optal se klidně bystrozora vybíhajícího už po spodním schodišti, které se opět pomalu přibližovalo k tomu Brumbálovu. „Kvůli tomu snad nemusíte budit celou školu. Pojďme do ředitelny. A prosím, potichu.“

Schodiště se setkala a Brumbál rozvážně přestoupil.

„Vy mi nebudete říkat, co mám dělat,“ zasyčel šéf bystrozorů a užasle zíral, že k němu Brumbál dál klidně míří. „Vy už tady nebudete nikomu nic nařizovat! Půjdete se mnou! Azkabanu neujdete! Nejsem tady sám!“

„Co vás vede k omylu, že s vámi odejdu?“ zeptal se nevzrušeně Brumbál. „Už mi opět vyhrožujete? Obávám se, že vás zklamu. Nemám v plánu navštívit Azkaban. Ostatně pro mé zatčení nemáte pražádný důvod. Nejsem si vědom toho, že bych se čímkoli provinil.“

„Že ne? Mám svědky, kteří vás dneska v noci viděli podpalovat Londýn,“ ušklíbl se sebevědomě Martenmug.

„Skutečně? To je velice zvláštní, neboť já mám svědky, kteří mě dnes v noci viděli někde úplně jinde,“ opáčil ještě vcelku vlídně Brumbál, ovšem poté jeho rysy ztvrdly, v očích se mu začalo přísně blýskat a zdálo se, že přímo před očima nebezpečně roste. „A protože nijak netoužím po tom, aby měla svědky i vaše hloupost a nestoudnost,“ dodal ostře, „naposledy vás vyzývám ke ztišení a odchodu do ředitelny.“

Martenmug před Brumbálem podvědomě couvl o schod níž, začal se nejistě uchechtávat a ohlížet se, kdy už ho jeho bystrozoři doběhnou.

 

Zoufalý Harry stál pod pláštěm sotva pár metrů nad tím výjevem, hůlku v napřažené ruce a nevěděl, co má dělat. Jak schodiště měnilo polohu, pomalu se vzdaloval.

 „Jsi tu, Harry?“ ozvalo se tichoučce za jeho ramenem.

Prudce se otočil, ale nikoho neviděl.

„Albus mi řekl, že tu budeš,“ pokračoval ten šepot. „Slyším tvůj dech.“

„Profesorko?“ vydechl překvapeně. Vzduch vedle něj se zavlnil, jak se profesorka McGonagallová skrytá zastíracím kouzlem pohnula.

„Ať se děje cokoli, neprozraď se,“ řekla tiše. „To je jeho přání. On jistě ví, co dělá, Harry. Prý znáš hned několik způsobů, jak se odsud dostat – popravdě mě to ani nepřekvapuje – tak prosím, co nejrychleji odejdi.“

„Ale –“ otočil se na ni pobouřeně Harry, ale rozvlněný vzduch už se vzdaloval a na schodech za sebou zanechával temně rudé kapky. Nestihl se tomu podivit, protože dole zatím Martenmuga doběhli jeho poskoci.

 

Bystrozorovi se do tváře i držení těla vrátilo sebevědomí. „Vážně vás někdo viděl jinde? Kdopak asi?“ zeptal se se zlým úsměvem ředitele. Sáhl do kapsy a začal si čímsi pohazovat. „Ó, vy chudáku, bojím se, že vám ubývají přátelé.“

Potěšeně si s podivnou věcí pohrával, pak ji na Brumbála výsměšně namířil a v prstech se mu modře zalesklo, jak se světlo odrazilo od duhovky Moodyho magického oka.

O patro výš se ozval tlumený výkřik. Martenmug tím směrem rychle střelil pohledem, ale protože tam nikoho neviděl, přisoudil ten zvuk skřípotu schodišť. „Myslím, že jednoho svědka si můžeme škrtnout,“ zasmál s povýšenou arogancí toho, kdo právě zvítězil. „Váš přítel Moody nám ovšem ještě stihl odvyprávět spoustu zajímavých věcí. O vašich plánech na svržení ministra, o lovu mudlů, o vraždění… o tom, jak jste vaše opovrženíhodné skutky celá ta léta svaloval na… Vy-víte-koho… a tak dále… a tak dále…“

„Lžete,“ konstatoval suše Brumbál.

„No pravda, jeho podpis pod výpovědí je trochu roztřesený a někdo by ho mohl chtít zpochybnit, ale když vezmete v úvahu ten detail, že právě umíral…“

Brumbálovi to nestálo za odpověď.

„Zbytek vašich svědků patří do Azkabanu. Jejich slovo nemá žádnou váhu a značně pochybuji, že by se některý z nich přihlásil, aby vaše tvrzení potvrdil,“ dodal s jízlivým uchechtnutím Martenmug a vypadal přitom tak, že se dalo oprávněně zapochybovat o jeho duševním zdraví.

„Ó, ano,“ připustil Brumbál.  „Většina těch, jimž jsem měl dnes v noci tu pochybnou čest dělat společnost, skutečně zaslouží Azkaban. A rozhodně nečekám, že by se někdo z nich dobrovolně přihlásil.“

Bystrozora tím souhlasem očividně zaskočil, ale pak mu to došlo a zlostně vyprsknul: „Však ona vás ta legrace brzy přejde!“ S posledním slovem nenávistně vytasil hůlku a zamířil jí do profesorova obličeje. „Když to tak uvážím,“ pokračoval a v široce otevřených očích se mu jasně zračila nepříčetnost, „je pro vás polibek Mozkomora až příliš mírným trestem, je to moc rychlé. Ale kdo ví, třeba okolnosti napomohou spravedlnosti a užiju si to podle svých představ.“

„Přesně tak,“ zakvičel zadýchaný Beefer, který se sem konečně dobelhal, a namířil na Brumbála ukazovák. „Neuniknete. Kopí spravedlnosti vás konečně dostihlo a budete po zásluze potrestán, a to jmenovitě za porušení parag–“

„Sklapni už konečně!“ štěkl na něj přes rameno vyšinutý Martenmug. Jako vítěz už přece neměl důvod svého stupidního nadřízeného dál respektovat. Až to tady dokončí, Voldemort ho odmění. Možná ho udělá samotným ministrem! A pak lebkami ubožáků, jako je tenhle, vydláždí Azkaban.

Beefer nadskočil a vyjukaně vykulil oči. Nejspíš mu vůbec nedocházelo, co se tady děje. „Kopí spravedlnosti…“ mektal potichoučku.

 

Nikdo nepostřehl, že nahoře na schodišti je slabě slyšet něčí rozrušený dech a potlačované vzlyky. Harry se třásl pod pláštěm, ohlížel se po cestičce z krvavých kapek a vyděšeně šeptal. „Nemůžu jít pryč! Nechtějí ho zatknout, ale zabít, zabili i Moodyho…“

 

„Mám to tedy chápat tak, že se bráníte zatčení?“ podíval se Martenmug vyzývavě na Brumbála. Z očí mu svítil fanatismus a tvář se mu proměnila sadistickým šklebem. Nenechal profesora ani odpovědět a ostře švihl hůlkou: „Crucio!“

Kletba s Brumbálem zacloumala, a musel se chytit zábradlí. Ozval se přidušený sten, ale jinak profesor nehnul ani brvou, hmed zas získal rovnováhu a stál tam, důstojný, velký a nesmlouvavý, ten samý mocný čaroděj, který před pár měsíci sám čelil hordě Mozkomorů v posledním vagónu Bradavického expresu.

Martenmug se rozčíleně podíval na svou hůlku, div že s ní nazatřásl jako s věcí, která nechce fungovat. „CRUCIO!“ mávl jí znovu. Kletba Brumbálovi pouze rozevlála vlasy, ale jinak s ním ani nehnula. Díval se Martenmugovi zpříma do očí a sešel k němu o schod níž. Nikdo, snad kromě něj, netušil, že nahoře Harry pod pláštěm také křečovitě svírá hůlku a usilovně mumlá nejúčinnější zaklínadlo proti bolesti, na něž si v rychlosti vzpomněl.

„CRUCIO!!!“ ječel Martenmug v panice.

Brumbál sešel ještě níž. Jeho vyšívaný hábit kolem něj vlál, jeho vlasy se vznášely jako ve větru a budil takový respekt a hrůzu, až z toho mrazilo.

Po chodbách v jednotlivých patrech přibíhali ke schodištím profesoři probuzení hlukem a šokovaně zírali na to, co se děje.

Zrádní bystrozoři začali vyděšeně ustupovat. Šílený Martenmug si své vítězství však odmítal nechat vzít. Ne teď, když ho měl na dosah. Nenávistně zabodl pohled do ředitele, vražedně mu blesklo v očích a švihl hůlkou naposledy.

„AVADA  – “

Brumbál se zatvářil soucitně, jako by ho tahle smutná hra už unavovala. Ani nezvedl ruku, jen pohnul zápěstím a neslyšně z hůlky vypustil štítové kouzlo.

„– KEDAVRA!!!“ Martenmug zaslepený nenávistí v té chvíli ve své pomatenosti věřil, že je neporazitelný. Když přes zuby docedil zbylé hlásky kletby a uviděl rychle se zvětšující zářivý štít, začal mu jeho omyl docházet, ale už bylo pozdě. Odražená magie ho nakopla, vyzvedla do vzduchu a přehodila dolů přes zábradlí. Všichni jeho lidé tím byli tak šokovaní, že nikoho z nich nenapadlo jeho pád zastavit. Ozvalo se žuchnutí a zařinčení železa.

„Co – co to má znamenat?“ zakoktal ukvičeně Basil Beefer, rychle přiskočil k zábradlí a podíval se dolů, kde mrtvola zrádného Martenmuga visela nabodnutá na ostré zbrani jednoho z brnění jako podivná válečná kořist.

„Patrně vaše kopí spravedlnosti,“ odtušil Brumbál, aniž se tam podíval. „Varoval jsem ho,“ zvedl obočí, „byl jste u toho. Já se nikdy nesnižuji k výhrůžkám.“

Pitomec Beefer vyplašeně přitakal, něco nesrozumitelného zamektal a v podivně strnulém postoji příznačném pro akutní střevní obtíže se dal na útěk.

Bystrozoři v bojové pozici znovu couvli a strachy třeštili oči, takový děs v nich Brumbál probouzel. Nechápali, co je to za mocnou magii, kterou vládne, že na něj žádné kletby nepůsobí, a zdálo se, že mnozí by rádi také vzali nohy na ramena. Jeden z nich si přeci jen dodal odvahy a trochu přizvedl hůlku. Stačilo, aby se na něj Brumbál podíval, a svůj záměr si rychle rozmyslel.

Kus nad nimi si Harry oddechl a pokusil se uvolnit křečí ztuhlé zpocené prsty. Potil se tak, až mu pot stékal do očí, a měl pocit, že se pod lehounkým pláštěm snad udusí.

Potom se událo několik věcí naráz.

Brumbálovo schodiště vrcholkem dosedlo k patru a z chodby na něj sestoupil profesor Lektvarů.

Brumbál se rychle otočil za zvukem kroků, překvapením mu ztuhla tvář a ostře křikl: „Zmiz, Severusi! Tady nemáš co dělat!“

Harry se málem zalkl pobouřením. Jak si mohl ten všivý bídák, ten černokněžný posluhovač, ten odporný křivácký zmetek Snape dovolit strčit byť jen špičku svého hnusného nosu do školy? Stěží udusil zlostný výkřik, zatínal zuby a zápolil s nevýslovnou, nezvladatelnou chutí to se Snapem skoncovat tady a teď.

Jak se ukázalo, nebyl sám, kdo by to rád udělal.

Hejno bystrozorů zespodu nečekaně prorazil ubrečený zrzavý mladík, namířil hůlkou a hystericky zaječel: „TY SVINĚ! Zabil jsi moji sestru!“

„Percy, NE!“ vykřikl Brumbál a vztáhl k němu neozbrojenou ruku. „Severus ji nezabil!“

„Ale chtěl, chtěl to udělat! Já to dobře vím! A ona je teď mrtvá!“ vzlykal Percy Weasley, jehož až domnělá Ginnyina smrt donutila, aby si vzpomněl, co pro něj znamená rodina, a pod záminkou ministerských důvodů se sem vplížil za Beeferem, aby sestru pomstil. „Mrtvá!“ Nenávistně se rozmáchnul…

Bystrozorové si byli vědomi toho, jak vysoko na žebříčku oblíbenců Pána zla Severus Snape stojí, a tak někteří sice dál mířili na ředitele, ale jiní obrátili své hůlky proti Percymu. Bitva, která se poté strhla, trvala sotva okamžik.

Z hůlek bystrozorů vytryskly paprsky, několik záblesků vyletělo i z pater… kouzla se střetávala a vybuchovala a Harry nevěřícně zíral na to, jak se uprostřed toho nepřehledného řádění magie Albus Brumbál snaží průzračnými chomáči neznámého kouzla, které vypadalo jako rej zářivých hvězd, ochránit Percyho před kletbami a přitom nevědomky kryje svým tělem zrádce Snapea, jenž tam stál nehnutě jako nějaký černý pták.

Pak podlý Severus Snape bez slitování tasil hůlku. Vzápětí však zaskočeně ztuhnul, protože dřív, než mohl ředitele zasáhnout, starý profesor na zlomek vteřiny podivně znehybněl a pak začal po zádech pomalu klesat na schody.

Když Albus Brumbál dopadl a jeho stříbřitě bílé vlasy se rozprostřely pod Snapeovýma nohama, v tu chvíli se schodiště se skřípotem zastavilo v půli cesty a ze všech stran zazněl zoufalý mnohohlasý řev, bolestný a silný, jako by kromě profesorů, několika přiběhnuvších studentů a vyděšených portrétů zmučeně zasténal i celý bradavický hrad.

Harry zíral na Brumbála, jak bezvládně leží s rukou na srdci a doširoka otevřenýma očima, a ani si neuvědomil, že také křičí.

„PROFESORE, NE! PANE PROFESORE!“

Bystrozoři propukli v nadšený jásot. Poplácavali Percyho po zádech a několik se jich začalo hádat, že to nebyla jeho, nýbrž právě jejich kletba, která zabila Albuse Brumbála. Percy Weasley se zhroutil na kolena.

„AVADA – AVA – AVADA –!!“ křičel bezradně zlomený Harry a střídavě mířil na Snapea, Percyho i Smrtijedy.

Nepostřehl, že křik ostatních vystřídalo šokované ticho.

„Potter! Někde tam je Potter!“ zaječel někdo z bystrozorů, který ho poznal po hlase. Celá ta smečka Voldemortových zaprodanců vyběhla na vrchol schodiště a začala jím cloumat, aby se pohnulo blíž k tomu nahoře. Brumbálovo tělo, klečícího Percyho i strnulého Snapea nechali za zády a drali se nahoru ve snaze získat i druhý cenný úlovek. Rozletěly se další paprsky kleteb a mířily kamkoli, kde tušily neviditelného Pottera, hradem se rozhlehl další křik a pohledy všech se upnuly na nové drama.

Harry se vzpamatoval natolik, aby konečně začal prchat.

 „Harry, tudy!“

Bleskově se otočil a zjistil, že vedle něj sviští vzduchem Skoro bezhlavý Nick.

„Brumbál –“

„Já vím, tudy!“

Pak ucítil tupou bolest v zádech, zatočil se s ním celý svět, zakopl a poslední, co uslyšel, bylo tiché lusknutí.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: