svicka
Červen 2010, Magnas

 

P

 

rchali skalní chodbou a schody dolů sbíhali tak rychle, že by je snad nepředehnala ani voda, přesto trvalo dost dlouho, než se dostali až do netopýří jeskyně. Harry měl pocit, že možná dole nedokáže ani zabrzdit. Jako první se hrnul k východu.

„Pozor!“ vykřikl Brumbál.

Harry se rychle stáhl dovnitř. Nahoře na nebi kroužila celá smečka nepřátel.

„Jak to, že je jich tolik?“

„Tom si přivolal na pomoc další posily,“ řekl zadýchaně vyčerpaný profesor.

„Tak jsem to nemyslel,“ hlesnul zaraženě Harry. „Předtím mu trvalo skoro dva roky, než dal dohromady takovou armádu.“

„Předtím neměl pod palcem celé ministerstvo,“ opáčil suše Kingsley a sám opatrně vyhlédl ven. „Severovýchod, při zemi, co nejblíž stěně, tam není shora vidět.“ Otočil se zpět do jeskyně. „Musíme, Albusi, Moody je tam sám moc dlouho nezdrží.“

Uplakaná Tonksová popotáhla, Lupin se zamračil, Dedalus vzdychl a Brumbál přikývl.

Jakkoli byl hustý porost nepříjemný cestou sem, nyní se hodil. Prodírali se jím potmě, aby na sebe neupozornili kouzlem nebo světlem z hůlky. Harry neustále vzhlížel vzhůru a snažil se něco zahlédnout mezi korunami stromů. Letky Smrtijedů na nočním nebi působily jako hejna černých dravců připravených se nekompromisně vrhnout na cokoli, co se pohne. Někteří v domnění, že něco zahlédli, vysílali dolů k lesu kouzla. Moc toho však zahlédnout nemohli. Pár jich dokonce získalo pocit, jako by stromy roztahovaly větve a les uprchlíky kryl.

Kus od jeskyně, v místech, kde končila ochrana Voldemortovy magie, vybuchlo ohnivé kouzlo. Zapálilo trnité keře zlomek vteřiny poté, kdy se odtud ozvala kaskáda prásknutí.

 

V salónu domu na Grimmauldově náměstí seděl Ron na zemi opřený o zeď a nervozita, kterou kolem sebe šířil, dusila celý pokoj tak, že sama ze sebe musela být nervózní. Hermiona přecházela sem a tam, občas se posadila na jednu ze židlí, které tu zůstaly po Brumbálovi, ale za chvilku zase vstala. Tony předstíral, že se zajímá o šachové figurky.

Od okamžiku, kdy se vrátili ze hřbitova, už uběhlo hodně času, ale po řediteli, profesorce a Harrym jako by se slehla zem.

„Už tu měli dávno být,“ zavrčel Ron.

„Budou v pořádku,“ řekla Hermiona a snažila se do svého hlasu dát co nejvíc přesvědčení a klidu. Moc se jí to nedařilo. Věděla to. Namířila k židli s předsevzetím, že na ní vydrží, aby svým popocházením nepřikrmovala napětí, ale sotva se židle dotkla, vyskočila, jako kdyby sedla na žhavý uhlík, protože dole někdo zabušil na domovní dveře.

Ten zvuk se poloprázdným domem nesl děsivou silou. Tři tázavé pohledy se střetly. Společnou otázkou bylo, jestli rychle zmizet nebo otevřít. Rozhodl to Tony. Posunkem naznačil Hermioně, že má zůstat v pokoji, mávl na Rona a společně s ním potichoučku vyšel z pokoje.

Opatrně, tak, aby způsobili co možná nejméně hluku, seběhli dolů do vstupní chodby. Tajili dech a nevydali ani hles. Každý z jedné strany připlácnutý ke zdi se přiblížili k dveřím. Ron se Tonyho zeptal pohledem. Tony přikývl a Ron kouzlem otevřel. Zůstali schovaní v koutech za dveřmi a čekali, jestli se někdo vřítí dovnitř, ale nic takového se nestalo. Z venkovní tmy se ozvalo slabé odkašlání. Tony opatrně vykoukl. Ukázalo se, že před vchodem do domu stojí zraněná profesorka McGonagallová, které, bez ohledu na situaci, její smysl pro slušné vychování nedovolil přemístit se rovnou do domu, ačkoli kouzla jí v tom zřejmě nebránila. Tony se ve vteřině vzpamatoval z překvapení a rychlým posunkem ji pozval dovnitř. Než za ní zavřel dveře, ještě se rozhlédl po setmělém náměstí, jestli ji někdo nesledoval.

Minerva McGonagallová uvnitř domu úlevně vydechla jako člověk, který právě překonal těžkou chvíli, těžký úsek cesty, nebo obojí.

„Profesorko,“ zašeptal Ron a třeštil oči na její zraněnou tvář a levou ruku a bok od krve. „Co se stalo? A kde je Harry? A Brumbál?“

Tony jí nabídl předloktí, aby se mohla opřít a snáz vyjít do schodů.

„Nemám tušení, kde jsou, pane Weasley,“ řekla Minerva McGonagallová. „Zato vím jistě, že se něco chystá. Něco velice špatného.“

Dorazili do salónu. Hermiona okamžitě nabízela židli, ale profesorka odmítla. „Obávám se, že budu muset navštívit Poppy,“ řekla omluvně. „Kdybyste hovořili s Albusem, vyřiďte mu…“ zarazila se, aby zvážila obsah vzkazu. „Vyřiďte mu, prosím, ať mě co nejdříve vyhledá.“ Když vstoupila do ohniště, otočila se a věnovala přátelům starostlivý pohled. „Slečno Grangerová, pane Weasley, pane Obscurove… Dávejte na sebe pozor.“

Vzápětí po ní zůstal jen prázdný vyhaslý krb.

Když uběhla zhruba další půlhodina napjatého čekání, vylekali se podruhé. Okna pokojů na druhé straně chodby zadrnčela, jako kdyby těsně nad domem proletělo letadlo, a poloprázdné šálky dávno studeného čaje zacinkaly na podnosu. Venku se zvedl silný vichr a skučel a kvílel do všech myslitelných škvír starého domu, do oken, pode dveřmi i v komíně. Bylo slyšet, jak venku padají tašky ze střech, ozývalo se i řinčení rozbitého skla.

„Ginny?“ zvolal nejistě Ron.

Hermiona se na něj zaskočeně podívala.

„Slyšel jsem ji,“ všiml si jejího nechápavého pohledu. „Vážně jsem ji slyšel. Volala mě. Copak to ani jeden z vás neslyšel?“ díval se zmateně na Hermionu a Tonyho.

Tony nevesele zavrtěl hlavou.

Zanedlouho se vichr utišil, ale i za tu chvíli stihlo sídlo Blacků silně prochladnout. Ron mlčky vstal a zatopil v krbu. Hermiona ho chtěla jemně obejmout kolem ramen, ale odstrčil ji. Ztuhla a stáhla se, smutná a bezradná.

„Promiň,“ zarazil se. „To jsem nechtěl,“ vzdychnul nešťastně. „Mám prostě jen hrozný strach. O Harryho, o naše, o tebe… o Ginny. Pochop, já nevím, jak to popsat, ale při tom větru… vážně jsem měl pocit, jako kdyby mě volala. A pak… přešlo to. Nevím, jestli mě to má uklidnit nebo… nevím…“

„Únava umí ošálit smysly. Zkuste se trochu prospat,“ řekl jim Tony. „Stačí, když bude vzhůru jen jeden. Vystřídáme se, začnu první.“

Ron se nadechl k protestu. Ale pak zas vydechl, rezignovaně před krbem roztáhl poničený gobelín a prosebně natáhl ruku k Hermioně, aby se jí tak beze slov zeptal, jestli se na něj ještě zlobí. Usmála se a ruku přijala. Lehli si vedle sebe. Než Tony zhasnul, zachytil její vděčný pohled. Sedl si zpátky k šachovnici a snažil se nemyslet na to, že předtím nemluvil tak úplně pravdu. Ginny skutečně neslyšel. Jemu se zdálo, že vítr přináší zoufalý křik Harryho.

 

Voldemort stál u stolu a díval se na spoušť, která vesmíru jeho pracovny dodala mnohá krvavá souhvězdí. Ve tváři plné koncentrované zloby mu žhnuly rudé hadí oči. Pohledem se zastavil na svém sluhovi, který právě vstoupil a ustrašeně se krčil v naději, že tím bude neviditelný.

„Ukliď to,“ zavrčel a mávl rukou k mrtvým tělům.

Červíček Pettigrew trochu odhalil přední zuby ve vyděšeném pokusu o servilní úsměv, bez váhání chytil za ruce Dolohova a po zemi ho táhl k průchozí zdi. Smrtijedovy boty za sebou nechávaly krvavé šmouhy.

„Jestli s ní něco svedeš, tak si pospěš,“ obrátil se Voldemort na Snapea, který se zády k němu skláněl nad ležící Belatrix. Potácela se na hranici vědomí a bezvědomí a byla skoro k nepoznání. Něčí kouzlo jí znetvořilo polovinu obličeje, nad uchem přišla i o část vlasů. „Když nic nesvedeš, tak ji doraž.“

Snape se podíval na Belatrix, ústa se mu nenávistně zkřivila a pomalu se rozmáchl.

„Ovšem na tvém místě bych se snažil,“ uslyšel Voldemortův hlas. „Nechceš toho po mě zrovna málo a jedno přání už jsem ti splnil. Je tvá chyba, že jsem to nakonec musel udělat za tebe.“

Profesor lektvarů se zarazil. Nechal ruku s hůlkou klesnout a na okamžik zavřel oči. Pomalu se nadechl a vydechl, a ve tváři mu bylo znát, že se silně snaží ovládat. „Jistě,“ řekl, když oči otevřel, „ovšem nejsem léčitel.“ Vytáhl z hábitu miniaturní broušenou fiolu a ukápl z ní Belatrix na rty. „Naginiho krev se jí dostala do ran, pravděpodobně působí mnohem silněji.“

Pettigrew se vrátil pro další tělo. Tentokrát odtáhl Smellfoota.

„Poněkud zvláštní, že máš u sebe protijed,“ poznamenal Voldemort a jeho hlas měl nepříjemně syčivý podtón.

„Nejsem sice léčitel, zato taje lektvarů a přísad mi neznámy nejsou,“ opáčil Snape sebejistě, narovnal se a otočil k Pánovi zla. „Do boje jich s sebou nosívám hned několik a tenhle naštěstí zabírá na ledacos. Výhoda toho být poblíž Brumbála,“ zvedl s nahořklým úsměvem lahvičku. „Patrně by ho nenadchlo, kdyby tušil, že jeho fénix je právě na naší straně.“

Odpověd Pána zla viditelně potěšila. Bez většího zájmu se naklonil, aby se podíval, co protijed se Smrtijedkou dělá. On sám žádný lék nepotřeboval, v žilách mu kolovala krev podobná té, která otravovala Lestrangeovou. „Už za pár hodin bude Brumbál nadšený ještě méně,“ odtušil a sekl netrpělivým pohledem po Červíčkovi, který se právě vrátil. „Azkaban je pro něj příliš dobrý,“ dodal zamyšleně a přitom pozoroval, jak Pettigrew odklízí mrtvolu bystrozora Greedyho, jemuž se přitom puklá maska svezla z obličeje.

Snape nad Belatrix zamumlal několik kouzelných formulí. Dělal to s očividnou nechutí. „Škoda, že ten starý blázen nic neprozradil,“ utrousil.

 „Ach ano,“ připustil Pán zla a po tváři mu přeběhl temný stín, neboť si tím připomněl, jak značné ztráty jim Moody způsobil, než podlehl přesile a jedné z mnoha vražedných kleteb, pravděpodobně vyslané hůlkou pavoučího Skinnera. „Bohužel raději vypustil duši, než aby se nechal zajmout. Ovšem… stejně pochybuji, že by se mu Brumbál svěřil s tím, co mě zajímá.“

Snape se na něj tázavě podíval, ale lord už k tomu nic neřekl.

Belatrix na zemi slabě zasténala.

„Myslím, že přežije,“ okomentoval to lhostejně Snape.

Smrtijedka však Voldemortovi nestála za jediný pohled. Místo toho se otočil k černému polštáři, na němž spával Nagini.

Petr Pettigrew vešel a přikrčeně se odplížil pro poslední tělo. Mrtvá měla svázané ruce a nebyl na ní hezký pohled. Jen díky špinavému roztrhanému oblečení poznal, že je to ta holka z vězení. Aby se nemusel dívat na její holou zohavenou hlavu, chytil jí za nohy a pomyslel si, že toho, co zasáhlo Lestrangeovou, tahle schytala plnou dávku. Za víc úvah mu nestála, takže další myšlenku, jak tělo táhl, věnoval sobě a svému strachu, co s ním bude, když už ho Pán nepotřebuje k péči o hada.

 

K zarostlým sutinám na kraji Godrikova dolu scházel mladý čaroděj. Nebyl s ostatními domluvený, kam se přemístí, a tohle bylo jediné místo, kde chtěl být. A sám.

Schoulil se pod zídkou a zavřel oči. Pořád před sebou viděl Voldemortův výsměšný výraz za zelenou září kletby a umírající Ginny. Nepochyboval o tom, že Alastor Moody je mrtvý. Byl by se musel stát zázrak, aby se tam odtud dostal. Cítil ke starému bystrozorovi obrovský vděk. Za jeho oběť, ale ještě víc za to, že se postaral o Ginny. Sice netušil jak, ale předpokládal, že se její tělo Moodymu nějak podařilo dopravit Arturovi a Molly.

Vůči Brumbálovi už necítil nic. Dokonce ani nenávist. Ne snad, že by mu odpustil. Naopak. Ale nehodlal mu věnovat jedinou emoci. Bylo by jí škoda pro člověka, který se neštítí ničeho, když si jde za svým cílem, a klidně předstírá city, aby dosáhl svého. No jistě. Doposud se o něm mluvilo jako o tom, kdo kdysi přemohl mocného černokněžníka Grindelwalda. Brzy bude Brumbál hrdinou, který zastavil Voldemorta. Ale za jakou cenu? To už se nikdo nedozví. Jen skutečnost, že seděl v rozvalinách rodného domu, Harrymu zabránila, aby si odplivnul. Ne, Brumbál mu zkrátka ani za tu nenávist nestál.

Ginny. I když ji viděl umírat, stále nemohl uvěřit tomu, že už nežije. Bylo mu strašně i z toho, že ji nemohl ani naposledy obejmout. Představoval si, jak ji drží v náručí a žal mu drtil krk. Zaklonil hlavu a snažil se zadržet tiché horké slzy, které se mu draly ze zavřených očí. Několik jich proklouzlo ven. Hřály na tvářích.

Ne! To se nemohlo stát! To se mu jen zdálo! Možná si Voldemort zahrává s jeho myslí, jako když ho kdysi manipuloval, že Sirius potřebuje jeho pomoc na ministerstvu, a tímhle ho jen krutě mučí. Ano, tak by to mohlo být. Nebo… prostě jen usnul a Brumbál je tu někde kolem a nechce ho budit. Nic z toho se nikdy nestalo. „Nestalo,“ opakoval si tiše. Pak mu sklouzl pohled na špinavé zkrvavené ruce a z očí mu vytryskl další příval slz. „Nestalo!“ prosil hvězdné nebe. Ale věděl, že marně.

Když Ginny objímal naposledy, vlasy jí medově voněly a něžně ho hladila po tváři. Zavřel oči a cítil ten dotek i vůni, cítil teplo jejích prstů, jejího dechu… Pomyslel si, že by dal život za to, aby ji směl obejmout. Potom mu došlo, že vzhledem k situaci to není nabídka nic moc, protože jeho život nemá cenu zlámaného svrčku. Hořce se zasmál tomu, jak ho to ještě před pár hodinami trápilo. Teď mu to bylo jedno. K čemu život bez Ginny?

Myšlenka na vlastní smrt ho nečekaně uklidnila. Ne, teď nebyl vhodný čas na to podvolit se bolesti. Utřel si obličej rukávem, narovnal se a popotáhl. Napadlo ho, že je vlastně dobře, když neví, kde přesně se Weasleyovi skrývají. Kdyby se neuhlídal před vlivem Voldemorta, mohlo by se místo jejich úkrytu prozradit. Zadoufal, že už je nikdy nebude muset potkat. Jistě by nebyli nadšení tím, že tak dlouho láskyplně pečovali o někoho, kdo má v sobě kus Voldemortovy duše. Copak by mu uvěřili, že o tom sám nevěděl? A jak by jim vysvětlil, že nedokázal ochránit jejich dceru? Ginny…

Nemohl se vrátit ani k Blackům. Nedokázal by to Ronovi říct. Doufal, že přátelé odejdou, když se do rána nevrátí. Možná odejdou ještě dřív, jestli jim to Brumbál všechno poví. Možná jim to říká právě teď.

Nejdůležitější je to, co teď bude dál. Musí najít a zničit předposlední viteál a pak… Přinejmenším už se nebál toho, že nedokáže Voldemorta zabít. Dneska už zabíjel. I když se tomu bránil, stejně ze smrti Naginiho cítil podivnou lítost. Snad proto, že v okamžiku, kdy z něj unikal život, přestal být zlem a nebezpečím a stal se pouhou umírající bytostí. Voldemort ho zneužil, možná Nagini ani nebyl zlý, prostě jen… had. Na okamžik o své schopnosti zabít zapochyboval. Ne, Voldemort je zlo! Znovu si vybavil jeho posměšná ústa za zeleným závojem kletby, ta, která viděl před šestnácti lety i ta, která viděl právě dnes, a jistota se mu v okamžení vrátila. Zabije Pána zla!

Pak zbyde udělat to poslední – nechat zabít sebe. Nejspíš kolem zůstane dost pomstychtivých nepřátel, které k tomu jistě nebude muset pobízet. Nebo se o to Brumbál postará sám? Když o tom tak Harry přemýšlel, dal by přednost nepřátelům. Neměl sebemenší chuť Brumbálovi dopřát pocit vítězství. V tu chvíli neměl sílu si přiznat, že si tím chce uchovat alespoň nepatrný zbytek iluzí o Brumbálově náklonnosti a má strach, že by se starý profesor toho úkolu zhostil bez špetky lítosti. Ze smrti však strach neměl. Snad ještě nikdy se jí nebál tak málo, jako teď. Nebude první, kdo pro skončení toho pekla umře. Ale může být poslední.

„Musí to tak být,“ řekl tiše troskám, jako by se ospravedlňoval.

„Já vím,“ odpověděl mu příjemný ženský hlas.

„My to víme,“ přidal se druhý, mužský.

„Budu… s vámi?“ zvedl hlavu a podíval se na své průzračné rodiče.

„Stále jsi s námi,“ usmál se James. „A my s tebou.“

„Škoda, že jsem vás takhle nevídal dřív,“ povzdychl si Harry.

„Jak to, že ne?“ podivila se Lily. „Vídal jsi nás ve svých snech, ve svých vzpomínkách i představách. Viděl jsi mě na ošetřovně, před rokem, když ti bylo zle. A když ti bylo nejhůř, tehdy na Ben Nevisu, viděl jsi nás oba.“

„To je pravda,“ připustil Harry, „ale většinou jsem nebyl tak úplně při vědomí. Teď je to jiné.“

„Nejspíš je to tím, že sis vzpomněl, co se tu tehdy stalo,“ usoudila Lily, rozhlédla se po zarostlých ruinách domu a trochu zadumaně dodala: „Zvláštní, že se ti líbí sedět zrovna u téhle zdi. Měli jsme tu postel. Často jsi v ní s námi usínal.“

„Měl jsi rád, když jsem ti vyprávěl pohádky,“ zatvářil se trochu zasněně James.

Harry si nebyl jistý, jestli si na něco takového opravdu vzpomíná. Zdálo se mu, že ano. Každopádně si uvědomoval, že když sedí právě tady, má zvláštní pocit tepla a bezpečí.

„Co to támhle je?“ zadívala se najednou Lily na zídku.

Harry zvedl hlavu, ale na to, aby uviděl, to nestačilo. Tak vstal.

Skutečně tu něco bylo. Na zídce, zatížený kamenem, ležel dopis. Prohlédl si ho. Byl bez adresy i beze jména. „Nevšiml jsem si toho,“ řekl rodičům.

„Jistěže všiml,“ usmál se James. „Jak jinak bychom to věděli? Kingsley by měl radost. Jeho rady rozhodně nepodceňuj.“

„Nepodceňuju,“ zamračil se Harry a ošil se, protože na něj zaútočila nepříjemná vtíravá myšlenka, že něco přehlédl. Detail. Nevěděl kde a kdy, ale určitě to bylo něco důležitého. Jenže netušil co.

„Možna by sis měl přečíst to psaní,“ připomněla Lily.

„Vždyť ani nevím, jestli je pro mě.“

„Jinak to nezjistíš,“ řekla s úsměvem.

Svit hvězd na přečtení nestačil. Nezbylo mu, než aby rozsvítil hůlku. Vzkaz byl krátký a ani na okamžik nezapochyboval o tom, že skutečně patří jemu. Smutek ho znovu chytil za krk a kopl ho do prsou.

 

V čarokrásné zahradě hudba vítá den

a květiny se klaní

Té, co tiše leží tam a sní odvěký sen,

že láska přijde za ní

 

 

Jakkoli verš vypadal podivně, Harry okamžitě pochopil, co znamená. Alastor Moody mluvil pravdu, skutečně se o Ginny postaral, a co víc, dal mu šanci se s ní rozloučit. Nebylo těžké přijít na to, kde. Věděl jen o jediné zahradě prostoupené hudbou. Zvedl hlavu od lístku: „Musím –“ Ale průzračná vize jeho usmívajících se rodičů už se rozplývala.

Vzápětí se rozplynul i on.

 

Vybral si místo v lese poblíž vsi. Zdálo se mu bezpečnější zbytek cesty dojít pěšky. Alespoň se trochu zahřál chůzí. Teprve teď si začal uvědomovat, jaká je zima. Před brankou do zahrady Arnieho Bubble krátce zaváhal, než vešel. Uvědomil si, že neví, jestli má větší strach z toho, že tělo Ginny nenajde, nebo z toho, že tam skutečně bude.

Zahrada se v noční tmě jemně třpytila. V Harrym vyvolala představu jednorožce, který vítá svého přítele. Sám sobě se v duchu cynicky zasmál. Vzpomněl si na první noc v Zapovězeném lese, na svoje první setkání s tím, čím tehdy Voldemort byl, na ohavnou zrůdu, která z rány na boku umírajícího jednorožce lačně chlemtala krev. „Já nejsem tvůj přítel, věř mi,“ zašeptal hořce.

Procházel zahradou, díval se pod stromy a keře, nahlédl do altánku, ale to, co hledal, nikde neviděl. Zbýval už jen Miriamin skleník a možná dům, i když vzkaz zmiňoval zahradu. Když došel ke skleníku, ovládlo ho silné tušení, že najde. Pomalu otevřel. Zevnitř uniklo vlhké teplo a pohladilo ho po tváři stejně něžně, jako to dělávala Ginny. Ve tmě viděl jen vysoké siluety zdivočelých rostlin, které skleník zarůstaly jako křehký prales. Rozechvěle vydechl: „Lumos!“

A pak ji uviděl.

Ležela uprostřed na zahradnickém stolku jako na katafalku, přikrytá černým pláštěm. Její bledý obličej svítil z rozprostřených temně rudých vlasů a byl v něm takový klid, jako kdyby jen spala.

Stál, díval se na ni a nebyl schopen se pohnout. Neslyšně šeptal slova, která jí předtím nikdy neřekl, protože věřil, že to ví. Tolik ji chtěl obejmout, ale neměl odvahu. Strašlivě se bál, že ten vlažný závan byl poslední zbytek tepla z jejího těla, bál se chladu, který ucítí. Ale potřeba sevřít ji ještě alespoň na okamžik v náručí byla silnější. Na roztřesených nohou přišel blíž, nesměle ji políbil na čelo, hlasitě vzlyknul a upustil rozsvícenou hůlku. Něžně ji objal, tiskl ji k sobě a rozplakal se tak, jako ještě nikdy v životě.

 

V krbu tiše praskal oheň a nažloutlým mihotavým světlem teple zářil do tmy. Před krbem, na starém gobelínu spali Ron a Hermiona. Tony seděl u šachovnice a zadumaně posunoval figurkami, ale byly to naprosto nesmyslné tahy. Přemýšlel o něčem úplně jiném. Noc se pomalu posouvala k ránu. Věděl to díky hodinám dole v kuchyni. Bylo to slyšet jen velmi slabě, ale právě odbily. Podíval se na dva spáče a dospěl k názoru, že je bez ohledu na dohodu budit nebude. Byl zvyklý ponocovat mnohem víc než oni a potřebovali si odpočinout. Promnul si unavené oči a v duchu zadoufal, že se Harry brzy vrátí, živý a zdravý.

Jako hlučná tečka za jeho myšlenkou se domem rozlehla práskavá rána. Ozvala se zespoda. Okamžitě vyskočil s hůlkou v ruce a svižně, co mu bolavé koleno dovolilo, postupoval ke dveřím, aby Rona s Hermionou kryl před nebezpečím. Rána a pád několika šachových figur na podlahu vzbudila i je. Hermiona byla na nohou o vteřinu dřív, než Ron.

Po schodech stoupaly těžké kroky a blížily se k salónu.

Přede dveřmi se zastavily.

Něco narazilo do kliky a dveře se začaly otevírat. Ron napřažený k útoku vytřeštil oči a Hermiona ztěží udusila výkřik. Na chodbě stál Harry, špinavý, od krve, s uplakanýma očima nad rudými mokrými tvářemi a s Ginny na rukou.

Ron zíral na její zavřené oči a bezvládně svěšenou ruku, otevíral pusu a nemohl se nadechnout. „Ne…to ne…“ zasípal.

„To není zrovna milé přivítání, bráško,“ řekla slabým, chraptivým hlasem Ginny.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: