svicka
Červen 2010, Magnas

 

N

 

a noční obloze zářilo Znamení zla a jemně se vlnilo. Zdálo se, že se jen tak volně vznáší, neboť ostrá špice nejvyšší věže hrozivého hradu se ztrácela ve tmě, stejně tak i černý podklad praporu. Jak ten neviditelný kus látky povlával, zářivý had vylézající z bezmasých úst lebky ožíval a odpudivě se kroutil, a ať to kdokoli zahlédl odkudkoli, měl pocit, že se děsivá lebka prázdnými očními důlky dívá právě na něj. Znamení zatím viděli pouze vyvolení, ale jednou, už brzy, mělo být odhaleno všem, aby budilo strach a hrůzu a připomínalo poslušnost tomu, jehož jméno si nikdo nedovolí vyslovit.

Napříč tmavým nádvořím hradu spěchal Smrtijed v kápi a masce. Na dlouhém plášti se mu slabě míhaly odlesky plamenů z pochodní osvětlujících vchody do budov. Znamení zla vysoko nad hlavou si vůbec nevšímal. Šel sebejistě, přesto se i ve spěchu pohyboval tak, že zvuk jeho kroků téměř nebylo slyšet. Bez jediného pohledu ignoroval vchod, který kromě pochodní ozařoval i oheň v kovových koších, a mířil přímo k velké věži. Kromě chvátajícího Smrtijeda tu nebylo živé duše. Když však svou neslyšnou rychlou chůzí přešel skoro celé nádvoří, vrazil do nevelké postavy, která znenadání vyklouzla ze tmy. Byl to otrhaný mužík páchnoucí myšinou, který díky nervóznímu ohlížení nedával pozor na cestu.

„Ech! Já… jaksi… myslel jsem…“ vyjekl ten malý špinavý čaroděj. Měl řídké prošedivělé vlasy s velkou lysinou na temeni, jeho tvář připomínala úlisnou krysu a hlas měl nepříjemně pisklavý. Byl o mnoho menší než Smrtijed a ještě se ustrašeně krčil, takže si málem vyvrátil krk, jak se zakláněl, aby Smrtijedovi viděl na oči sotva rozeznatelné za škvírami masky. „V Temné komnatě dnes nikdo není,“ řekl podlézavě a ukázal vpravo k místům, která nečekaný návštěvník bez povšimnutí přešel, a tmou se stříbrně mihnul odraz světla od jeho podivně lesklé ruky. „Snad víš, příteli, že dneska jsou skoro všichni jinde.“

„Uhni, pitomče, mám svůj úkol,“ odsekla opovržlivě Melisa Mordredová. Jedním bleskovým pohybem vytasila hůlku a vtiskla mu její hrot do čela. „A jestli mi budeš překážet, těžko se po mě dostane na někoho dalšího, kdo by si chtěl s tebou vyřídit, že mě zdržuješ, protože už nebude s kým.“

Červíček Pettigrew zašilhal ke svému čelu na hůlku, o trochu víc se přikrčil a nasadil ještě úlisnější výraz. „Odpusť, paní, v masce jsem tě nepoznal a nevěděl jsem, že máš přijít,“ zakňoural servilně. „Je tu jen pár nejbližších přátel, ostatní už se za chvíli sejdou, však ty víš kde. Nevěděl jsem, že i ty máš být tady…“ Nelhal. Melisu si i s odkrytou tváří lecko spletl s mužem a její přítomnost ho opravdu zaskočila. Většinu času přežíval v útrobách ponurého hradu a vycházel jen tehdy, když se domníval, že nikde nikdo není. Ačkoli byl jedním z nich, Smrtijedů se bál skoro stejně jako Pána zla, a byl nesmírně rád, že se jako osobní Pánův sluha nemusel účastnit společných shromáždění. Malá nervózní vodnatá očka mu jezdila sem a tam, až jejich pohled překvapeně uvízl v dálce u vstupní brány. Chtěl tím dosáhnout toho, aby se čarodějka ohlédla, a on mohl utéct, ovšem nezdálo se, že by mu na tu fintu chtěla skočit. Melisiny rty pod okrajem masky zformovala zvrhlá surovost a její dlaň přitlačila na hůlku, takže bolest donutila Červíčka zaklonit hlavu. „Á, úplně jsem zapomněl, že i já mám ještě něco zařídit,“ blekotal, „to víš, i já mám své úkoly a Pán by se moc zlobil, to nikdo z nás samozřejmě nechce, že ano, protože když se Pán zlobí, to je moc zlé, úkoly se plnit musí, to je jisté, o tom není pochyb, takže teď pěkně půjdeme oba udělat to, co musíme, a uděláme to opravdu pečlivě, přesně podle Pánova přání, tak tak, precizně, samoz –“ Jak drmolivě mluvil, nenápadně couval, aby se hůlce vzdálil, a v okamžiku, kdy měl pocit, že by to stihnul, utekl do tmy jako zbabělá krysa, jíž také bezesporu byl.

Melisa se znechuceně ušklíbla a pokračovala dál ve své cestě. Před velkým vchodem do věže, zdobeným kamennými démony, jimž odlesky světla pochodní dodávaly ještě děsivější vzhled, však uhnula doprava a zastavila se u mnohem menších železných dveří budovy, která k věži přiléhala. Klouby ruky, v níž třímala hůlku, zaklepala.

„Kdo je tam?“ ozval se tlumený hlas zevnitř.

„Melisa Mordredová.“

Dveře se s lehkým zaskřípáním otevřely.

Místnost, kam vešla, vypadala jako stará zbrojnice. V koutě byly dokonce ještě opřené zrezivělé halapartny a ze zdí trčelo několik kovových držáků, skob a kruhů. Na jednom z držáků visela poškozená kuše. Oblouková okna naproti u stropu byla viditelně nedávno zazděná, vpravo i vlevo vedly další dveře. Pod zazděnými okny stála nízká otřískaná lavice a vlevo u vchodu starý stůl s jedinou židlí. Uprostřed místnosti čekal další maskovaný Smrtijed. Neřekl nic, jen sáhl pod plášť, vytáhl z hábitu pod ním ošuntělé stříbrné hodinky a ukázal jí je.

„Vím,“ řekla Melisa, která si byla dobře vědoma toho, že nedochvilnost tu může stát život. Ihned zamířila do dveří vpravo. Ty, na rozdíl od vchodových, skřípěly jako brána do pekel.

Smrtijed chvíli stražil uši, zda něco nezaslechne, pak začal netrpělivě přecházet sem a tam a co chvilku se díval na ciferník hodinek. Po jedné z otoček sáhl do kapsy a vytáhl něco, co zůstalo skryté v jeho dlani.

Uběhly asi tři minuty, když se Melisa vrátila. Zdála se být zaražená.

Nijak se tomu nepodivil. Znal důvod jejího rozpoložení. Přistoupil k ní a podal jí přeložený útržek pergamenu.

Rozevřela vzkaz. Pergamen byl prázdný, ale vzápětí, díky jejímu dotyku, se na něm začala zjevovat písmena. Tvořila pouhých pár slov, ale i ta stačila k tomu, aby žena nevěřícně otevřela ústa. Takový úkol rozhodně nečekala. Zato si byla jistá tím, že ho splní co nejlépe a nejrychleji to půjde.

Muž neslyšným kouzlem otevřel vchodové dveře a významně poklepal na hodinky.

„Vím,“ zašeptala a okamžitě zmizela ve tmě nádvoří.

 

Harry se s Brumbálem zhmotnil v naprosto neznámém lese. Na přivítanou ho švihla do tváře větev a shodila mu brýle.

„Odpusť, není tu moc místa,“ řekl omluvně Brumbál, který si toho okamžitě všiml. Natáhl ruku, jako by chtěl gestem uklidnit šelestící kapradí a brýle se odkudsi vynořily ze tmy, aby mu do ní lehce vzlétly. Otočil dlaň a Harrymu je podal.

Harry cítil tak bezbřehé zklamání a zoufalství, že mu bylo úplně jedno, jak neurvale to vypadá, když brýle bez poděkování profesorovi vytrhl z ruky, částečně to byl i způsob, jak mu dát najevo své opovržení. Nasadil si je a rozhlédl se. Byla tu taková tma, že mu stejně moc nepomohly. Musel si v duchu přiznat, že v hustém porostu by sám lépe místo k přemístění nevybral, a pokud jsou blízko hradu, tak nějaká otevřená paseka by asi nebyla nejbezpečnější. Otřásl se zimou. Podíval se na Brumbála, kterým směrem vykročí, ale nezdálo se, že by profesor chtěl někam jít. Místo toho pozorně prohlížel lesní tmu. Nemluvil a Harry ho neoslovil. Nechtěl mu dát záminku pro to, aby si mohl myslet, že mu odpouští, takže zarytě mlčel, utápěl se ve svém bolu a jediné, co ho drželo nad vodou, byla naděje na záchranu Ginny.

Napjaté tiché čekání zdánlivě trvalo věčnost, ale ve skutečnosti netrvalo ani minutu, když se nedaleko ozvalo zapraskání větví. Brumbál se tím směrem zadíval, a ačkoli se zdálo, že jen tak stojí, Harry nepochyboval o tom, že je ve střehu, připravený k boji. Mezi stromy se něco slabě stříbrně zablesklo a rychle se to blížilo. Byla to průzračná liška a sotva doběhla, rozplynula se. Tichý praskot se přibližoval v jejích stopách, pak na okamžik utichnul a vzápětí se mezi stromy objevila ve tmě těžko rozeznatelná postava, která promluvila sípavým šepotem Dedaluse Kopála.

„Fénix vigil…?“

„Nunquam dormiõ,“ doplnil Brumbál.*

„To je dobře, že jste tady,“ vydechl si Dedalus. „Je nejvyšší čas.“

„Jak to vypadá?“ zeptal se Brumbál.

„Ani ne čtvrt míle na sever začíná linie. Krouží tam vzduchem hlídky. Dají se zahlédnout, jen když vyletí ze zóny, takže je nebylo možné spočítat. Máme pouze odhad. Za počet Mozkomorů ruku do ohně nedám, ale Smrtijedi by mohli být jenom čtyři. Bohužel, dokud se to nepovede odklít, nemáme šanci zjistit víc.“

„A vlkodlaci?“

„Měl jsi pravdu. Remus to potvrdil. Muselo jich tu být hodně, ale všichni zmizeli.“

Brumbál potřásl hlavou a vydal se směrem, odkud Dedalus přišel. Ten se k němu přidal. Harry zaraženě koukal, jak jejich záda mizí ve tmě. Zlost se v něm nadouvala a kypěla a nemohl pochopit, jak je možné, že po tom všem, co se dozvěděl, nestojí profesorovi ani za posunek, že má jít také. V okamžiku, kdy se mu oba muži téměř ztratili, tiše zaklel a vyrazil za nimi.

Brzy zjistil, že místo přistání bylo jednou z mála rovinek ve svažitém terénu. Nebylo nijak jednoduché prodírat se po tmě divokou přírodou. Země pod nohama klouzala, musel se chytat stromů, aby nesjel ze srázu a přitom ještě hlídat hůlku, aby mu nevypadla z ruky nebo nedošla úhony. Díky tomu se mu v jedné chvíli vysmekla větev, podjely mu nohy a po boku nezadržitelně klouzal z příkrého svahu dolů. Snažil se zachytit kamene, ale ten se uvolnil a padal s ním. Konečně botou zarazil o něco pevného, chytil dech a pomalu se zase vyškrábal nahoru. Netušil, že se při jeho nezadržitelném sjezdu v listí vyboulil kořen, aby ho zastavil a poskytl mu podporu. Brumbál s Dedalusem se na něj neohlíželi a pokračovali v cestě, takže si musel pospíšit, aby je dohnal.

Zanedlouho Dedalus zastavil a znovu vyslal svého patrona, aby ti, kdo na ně čekají, věděli, že se blíží přítel. Pozorně mezi stromy sledoval stříbřité záblesky své lišky, jestli nečekaně nezmění směr, ale nic takového se nestalo, takže bez obav došli k maličké strmé mýtince obrostlé opadanými pichlavými keři.

Vypadalo to, že tu nikdo není, ale vzápětí se jeden z kmenů stromů pohnul a proměnil se v Pošuka Moodyho v bojové pozici: „Meum est propositum in proelium mori.“

„Stat sua cuique dies,“** odpověděl s úsměvem Albus Brumbál a padl si s Pošukem do náruče. Zatímco se staří přátelé vítali, vynořil se ze tmy i Kingsley Pastorek ve své skutečné podobě a Lupin s Tonksovou.

„Neměl jsi utíkat z louky, Harry,“ neodpustil si Lupin výčitku, ale mnohem víc než roztrpčení z něj čišela úleva a zároveň napětí z toho, co je čeká. „Bylo to nezodpovědné a nebezpečné.“

„Zatímco takhle tě někdo zabije pod dozorem,“ uchechtla se Tonksová.

Moody s Dedalusem se tomu černému humoru potichu zasmáli.

Jindy by to Harryho pobavilo také, ale teď jen ztuhnul a hlavou mu blesklo, že to možná není žert, že možná vědí… a možná se na to i těší. Rychle tu myšlenku zahnal, ale pachuť pochyb v něm zůstala.

„Stejně si myslím, že je nás moc málo, Albusi,“ posteskl si Dedalus. „Měli jsme vzít alespoň Weasleovy, všichni umí bojovat jako čerti.“

Brumbál si vyměnil pohled s Moodym. Ten pokrčil rameny.

„Ne, myslím, že takhle to bude lepší,“ řekl Brumbál. Z útrob jeho hábitu se ozvalo tiché zacinkání. „Nejvyšší čas,“ oznámil, obrátil se k severu, zvedl hůlku a začal kouzlit.

Jeho rty neslyšně mumlaly magické formule a hůlka v ruce se mu chvílemi míhala tak rychle, že když ji magie slabě rozzářila, vytvářela rozmazané šmouhy, jejichž svit se pak zrcadlil v jeho naprosto soustředěné tváři.

Trvalo to dlouho, ale nakonec ruku spustil a z tváře mu bylo možné vyčíst, že se zamýšlené podařilo.

Harry čekal, co se stane, ale nestalo se vůbec nic.

Ostatní začali zvedat hlavy a rozhlížet se. Tonksová utrousila nadávku. Harry zvedl hlavu tím směrem, co ona, a pochopil. Nad vrcholky stromů, kde předtím na nočním nebi poblikávalo jen pár osamělých hvězd, teď svítilo znamení zla.

 „Můžeme?“ zeptal se Brumbál a aniž čekal na odpověď, protáhl se trnitými keři a zmizel mezi stromy na druhé straně mýtinky. Následovali ho.

„Proč se tam nepřemístíme?“ zeptal Harry šeptem Lupina.

„Voldemort to má několikanásobně pojištěné a zrušit všechnu jeho ochranu by bylo příliš riskantní,“ odpověděl mu stejně tiše Lupin. „Jistě, lze to udělat. Ale jen těžko tak, aby to nezjistil.“

„Věděl by o nás dřív, než bys řekl cimbuří,“ dodala Tonksová.

„Jasně,“ přikývl Harry. Teprve pak si překvapeně uvědomil, že míří po svahu dolů, a ne nahoru ke hradu. Chtěl se na to zeptat, ale pak si to rozmyslel. Všichni vypadali, že dobře vědí, co dělají.

„Hlavně na sebe dávej pozor,“ šeptnul mu ustaraně Lupin.

Harrymu to přineslo slabou úlevu. Možná vědí, co dělají, ale nevědí všechno. Zatím.

Dorazili do mírného dolíku. Profesor zastavil a začal prohledávat okolní houštiny. „Tady,“ odstrčil rukou jedno křovisko a odhalil tak něco, co vypadalo jako úzký vchod do medvědího brlohu. Prolezl dovnitř, rozsvítil hůlku a ukázal ostatním, že ho mají následovat. „Doufám, že je to správné doupě,“ řekl, když už byli uvnitř všichni.

Harrymu při těch slovech pukalo srdce. Připomněla mu, že už se do Doupěte nejspíš nikdy nepodívá. V jizvě na čele mu začalo bolestivě cukat, jako kdyby se mu vysmívala.

Nešlo o zvířecí pelech, nýbrž o malou jeskyni, kterou v této chvíli obývalo jen několik netopýrů. Probudilo je světlo a hluk a svou nelibost dávali najevo poplašeným poletováním. Uklidnili se v okamžiku, kdy si Harry pomyslel, že jim, na rozdíl od něj a jeho přátel, žádné nebezpečí nehrozí. Zavěsili se ke stropu a v chabém osvětlení hůlky díky strnulé nehybnosti se stropem prorostlým kořeny téměř splynuli.

Brumbál hůlkou poklepal na stěnu jeskyně, ale místo aby pronesl zaklínadlo, pečlivě naslouchal. Pak poklepal o kousek dál a zopakoval to ještě jednou, než byl spokojený. Potom se dlaní postupně opřel do několika výčnělků.

Ozvalo se tiché zacvakání a kamenný blok se začal nečekaně posunovat. Když se skála otevřela, odhalila vchod do tmy, odkud slabě zavanul chladný pach vlhkého kamene. Světlo z profesorovy hůlky za otvorem objevilo krátkou chodbu, na jejímž konci vykreslilo několik schodů. „Paměť má Baron výtečnou,“ pochválil si Brumbál. „Kolegu Binnse by to zajisté potěšilo. Je horlivým zastáncem teorie, že každý hrad má přinejmenším jednu tajnou únikovou cestu, o níž nikdo vyjma původních majitelů neví. Budeme doufat, že se nemýlí.“

Z koše za vchodem vytáhl Brumbál několik pochodní, jednu zapálil a zhasl hůlku. „Žádná kouzla, dokud to nebude nezbytné!“ varoval všechny a jako první vstoupil na schodiště. Záhy zjistili, že je nečeká jen pár schodů. Byly jich stovky, přerušované jen čas od času odpočívadlem, a jejich konec neustále ustupoval ve tmě. Zdálo se, že chodba nemá konce. Po nějakém čase Harry ztratil schopnost odhadnout, jak dlouho už chodbou stoupají. Jen otupěle vystupoval schod za schodem a vnímal, jak se s jeho kroky sladil rytmus pulzující bolesti v jeho čele. Co stoupnutí, to bolavý záškub. Zanedlouho se přistihl, že si ve stejném rytmu jako nějakou podivnou mantru v duchu bez přestání opakuje: „Musím – najít – Ginny. Musím – najít – Ginny. Musím…“ Slyšet bylo jen kroky, vyčerpaný dech šesti lidí a klapání Moodyho dřevěné nohy, které trochu roznášela ozvěna. Při kdovíkolikáté pochodni klapání ustalo. Zastavili se. Moody se opřel o vlhkou kamennou stěnu, těžce oddychoval, a když trochu nabral dech, zafuněl: „Dobrá strategie. Kdo utíká ven, má to z kopečka, a kdo se chce vloudit dovnitř, ten se nadře.“

„Počítám, že už jsme blízko,“ opáčil Brumbál, který sám nevypadal o mnoho lépe než starý bystrozor, a podíval se na Harryho, jehož křečovitě zaťaté zuby prozrazovaly, s čím zápolí. „Hodně blízko.“

Nemýlil se. Po pár minutách dalšího stoupání chodba zničehonic končila. Posvítil si na stěnu vlevo. „Takže tudy by to bylo ke stájím,“ zabrumlal si sám pro sebe. Otočil se na druhou stranu. „Nejdelší a s nástrahami.“ Nakonec posvítil na zeď uprostřed a začal jí pečlivě kousek po kousku prozkoumávat prsty. Najednou něco tiše cvaklo a stěna se pomalu začala otáčet kolem svého středu. Brumbál ustoupil a počkal, dokud se zeď nezastavila kolmo k čarodějům a nevytvořila tak po svých stranách otvory, jimiž se dalo projít. Natáhl ruku s pochodní do tmy, nahlédl tam, pak se otočil k ostatním, aby se jich beze slov zeptal, jestli jsou opravdu rozhodnutí vstoupit. Podobně mlčky mu odpověděli.

Vešli a ocitli se ve staré, jistě dlouhá staletí nepoužívané knihovně plné prachu a pavučin. K zápachu zaprášené staroby se přidával i odér trouchnivějícího pergamenu, kůže a plísně. Lupin si všiml olejové lampy postavené na jedné z knihoven. Zatřásl s ní, aby zjistil, jestli v ní po tak dlouhé době nějaký olej ještě je, a podal ji Brumbálovi. Ten lampu zapálil a hořící pochodeň vyhodil otvorem, kterým vešli, zpět do chodby.

Harry se zatím rozhlížel kolem sebe a hledal dveře, které z knihovny vedou ven. Marně, žádné neobjevil. Všude podél stěn byly police plné knih, s výjimkou místa, kde je dělily krátké schůdky k dalšímu patru regálů, přibližně uprostřed stál velký psací stůl s polámanou židlí, na němž byly pod nánosem prachu rozloženy staré, rozpadající se mapy, ale po dveřích ani památky. Napadlo ho, že odtud už se bez kouzel nedostanou.

Brumbál, jako kdyby věděl, na co právě myslí, s jemným úsměvem potichu řekl: „Řada čarodějů žije v mylném domnění, že není nic dokonalejšího než kouzla. Proto snadno odhalí světlo hůlky, ale obyčejná lampa jim uniká, proto dokáží zjistit magické průchody, ale nenapadne je pátrat po prostých a důvtipných nekouzelných řešeních.“ Přešel na druhou stranu knihovny, cestou se vyhnul několika dlouhým cárům pavučin a začal zkoumat knihy v regálech. Po jedné sáhnul. Podle zlaceného nápisu na hřbetu to byl Labyrint alchymisty Paracelsa. V tom, že je to ta správná, ho ujistilo povědomé cvaknutí a fakt, že se vzápětí část regálu s knihami neslyšně odklopila jako dveře.

Tichým husím pochodem pak procházeli chodbami hradu. Brumbál s lampou šel jako první, Moody jim jako poslední hlídal záda a snažil se opatrně našlapovat, aby jeho dřevěná noha neklapala. Světlo lampy občas osvítilo zašlý poničený obraz většinou s hrůzostrašným výjevem, několik rozbitých podstavců, kdysi sloužících jako nádoba pro oheň, a vytahovalo ze tmy i pavučinami ověšená torza brnění. Harry se párkrát pořádně vylekal, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tuto část hradu někdo obýval. Pak se však dostali do chodby, která na konci ústila do jiné, osvětlené pochodněmi. Brumbál lampu rychle zhasnul, odložil ji a obrátil se na ostatní, aby jim posunkem dal najevo, že mají počkat a teď už musí být připravení na cokoli. Přiblížil se ke světlu, nahlédl za roh a na druhou stranu, teprve pak dal znamení, že mohou jít. Odbočili vlevo a postupovali teď o něco pomaleji, protože pečlivěji hlídali, aby jim nepřítel nevpadl do zad. Nakonec došli do míst, kde chodbu uzavíraly velké okované dveře. Brumbál je otevřel a všechny ostře ovanul sychravý noční vzduch, protože vedly na dlouhý ochoz, který tuto část hradu přes střechu zbrojnice spojoval s nejvyšší věží. Přikrčení rychle probíhali ochozem.

Najednou Harry zaslechl znepokojivý zvuk, podobný ostrému svistu větru. Ve zlomku vteřiny si uvědomil, co to znamená, a instinktivně, dřív, než to stihl umyslet, vyslal tím směrem kouzlo. Nebyl sám. Téměř ve stejném okamžiku vytryskly paprsky i z hůlek ostatních, přičemž tři z přátel se snažili štítem odvrátit nepřátelskou kletbu a další dva společně s Harrym mířili s úmyslem útočníka odzbrojit a odhodit. V dalším zlomku vteřiny Harry pochopil, co se neodvratně stane, ale neměl jak tomu zabránit. Paprsky se střetly a nad ochozem vybuchl magický ohňostroj, který srazil hlídkujícího Smrtijeda z koštěte.

„Sakra,“ zaklel Moody. „Byl by se netrefil, stačilo ho potichu sundat. To jsme rovnou mohli zazvonit u brány!“ Měl pravdu. Dřív než Smrtijed dopadl dolů za hradbu, byl vzduch plný nepřátel. Harry se je snažil rychle spočítat, ale nedařilo se mu ve tmě rozeznat prolétávající Mozkomory. Lidských hlídek bylo asi šest.

„Zvládneme to, běžte,“ křičel Kingsley a musel rychle uskočit, protože další Smrtijed, sražený kouzlem Brumbála, se zřítil těsně před něj.

„Alastore, Harry!“ vykřikl ředitel, utíkal na konec ochozu a přitom se otáčel a metal další kouzla. Harry ho napodobil a několikrát nechal do nebe vyběhnout svého jeleního patrona. Měl nejmladší nohy, takže k obrovským okovaným dveřím na druhé straně doběhl jako první. Nešly otevřít. Otočil se a rozeběhl zpět, v tom ho do zad udeřil náraz vzduchu, vyzvedl ho a praštil jím o dláždění ochozu, protože dveře náhle vybuchly a ani si nestihl všimnout, čí zásluhou. Brumbál s Moodym mu chvatně pomohli vstát a prachem zvířeným explozí a deštěm třísek společně proběhli do věže.

„U Merlina, schody!“ zaúpěl tiše Moody, když uvnitř věže tak tak zabrzdil, až zavrávoral. Příjemným zjištěním byla skutečnost, že schody odsud vedly pouze dolů. K Harryho překvapení k nim však Brumbál nezamířil. Chvátal k protější stěně a přitom provedl rychlé tiché kouzlo, po němž se zeď podivně rozvlnila, jako by se na ní člověk díval pod vlivem nějakého omamného lektvaru.

A na lektvar skutečně došlo. „Rychle, napijte se,“ řekl Brumbál, sám si lokl z malé lahvičky a podal jí Moodymu. Moody si bez zaváhání zavdal a podal lahvičku Harrymu. Obsah vypadal jako tekutý diamant a chutnal trochu slaně. Harry nechápal, k čemu je to nutné, ale nebyl čas to zjišťovat. Nedopitý zbytek vrátil Brumbálovi.

„Prevence,“ stručně pravil profesor na vysvětlenou, když lahvičku svižně ukládal. Kývl hlavou k rozvlněné zdi na znamení, že ho mají následovat, a pak Harry překvapeně zamrkal, protože Brumbál zdí prošel jako duch. Víc se podivit nestihl, protože do něj Moody strčil, a v následujícím okamžiku zažíval podobný pocit, jako při probíhání kouzelnou nádražní přepážkou. Pudově před zdí zavřel oči a když je otevřel, zkoprněl.

Voldemortova pracovna mu vyrazila dech. Bál se pohnout. Vesmírná iluze byla tak dokonalá, že špičkou boty opatrně zkoumal, jestli i o kousek dál má pod nohama opravdu podlahu.

„Megaloman,“ utrousil Pošuk opovržlivě, když se vedle něj vynořil ze zdi a magickým okem bleskově zhodnotil situaci. „Připadá si jako vládce všehomíra.“

„Nagini by měl být někde ta–“ začal Brumbál, ale přerušil ho ostrý sykot, který se ozval od krbu na druhé straně pracovny. Bez zaváhání rychle přešel na úroveň stolu uprostřed a při posledním kroku už s hůlkou v natažené ruce mumlal: „Retego spirit!“

Harry se na to konsternovaně díval a cítil další dusivý příval neskutečného zklamání. Celou dobu předpokládal, že se jako první budou snažit osvobodit Ginny a teprve pak půjdou po šestém viteálu. Lebku se mu snažila rozbít nyní ne už cukavá, ale dunivá bolest, a cítil, že ztrácí sebekontrolu. Ze všech sil se snažil nitrobranou zamezit tomu, aby se s ním Voldemort mohl spojit. Kdyby nikdy jindy, teď to musí zvládnout, opakoval si, ale zoufalé zklamání spolu se strachem o Ginny mu téměř znemožňovaly se soustředit.

„Běžte tam!“ ukázal Brumbál rychle do rohu proti stolu. Harry nehnutě stál jako přimrazený, takže ho Pošuk musel strhnout s sebou.

„Co je to za svinstvo?“ okomentoval Pošuk kouřový vír nad hadem, který se svíjel, zmítal a vztyčoval a mlátil svým tělem, až porazil křeslo za stolem.

„Zrovna jsem se chtěl zeptat na totéž,“ řekl něčí povýšený hlas a jedním dechem vyslal smrtící kletbu.

Voldemort se objevil na druhé straně krbu a vypadalo to, jako by se nořil z nějaké jiné dimenze, jak většinou těla čněl z přeludu nočního nebe. V jeho tváři se mísilo překvapení se stravující nenávistí. Doširoka otevřené hadí oči mu rudě zářily, cenil své odporné zuby a razance jeho kouzla byla doslova vražedná.

Přestože Brumbál útok nečekal, stihl kletbu odrazit a přitom nepřestával hlídat zmítajícího se plaza.

Voldemorta to viditelně rozladilo. „Co má tahle ubohost znamenat?“ zasyčel a zatvářil se, jako by ho krutě uráželo, že ho přišla porazit tak směšná skupinka: stařec, mrzák a chlapec.

„Udivuje mě, že to nevíš, Tome,“ ignoroval Brumbál Voldemortovu urážku a předstíral, že je stále řeč o kouři, který se nad hadem zformoval do věrné podoby Pána zla. „Mimořádně s tebou musím souhlasit. Je to vskutku ubohé a ještě k tomu smutné.“ Rychlým, nepatrným mávnutím ukončil viteálové kouzlo a vyčerpaný had se slabým zasyčením bezvládně padl na podlahu.

„Připouštím… nemám moc velkou radost z toho, že jsi odhalil mé malé tajemství,“ řekl Voldemort a bylo znát, že ho stojí čím dál větší úsilí, aby nedal najevo svůj vztek. Pak bleskurychle střelil pohledem k magické zdi, jeho napětí se začalo vytrácet a pokračoval s výrazným nádechem spokojenosti: „Ovšem to se zanedlouho změní. Dokonce bych řekl, že dnešní noc bude jednou z nejpříjemnějších a nejzábavnějších v mém životě.“ Lehce se ušklíbl a pobaveně se zasmál.

V tu chvíli už stěnou, kterou Harry s Brumbálem a Moodym přišel, vnikali do pracovny Smrtijedi. Nebyla jich výrazná přesila, ale dost na to, aby tím vznikla zatraceně nepříjemná situace. Belatrix, Dolohov a bystrozor Smellfoot byli bez masek, další dva měli tváře zakryté. Lestrangeová očividně neměla náladu na rozhovor, protože okamžitě zaútočila. I tato kletba se díky rychlé reakci, tentokrát Pošukově, minula účinkem.

„Dost!“ zvedl hlas Voldemort se samolibým úsměvem. „Rád bych naše hosty napřed pobavil. Severusi, přiveď tu holku.“

„Jistě,“ řekl jeden z maskovaných Smrtijedů hlasem profesora Lektvarů a zmizel stěnou pryč.

Harry tomu nemohl uvěřit. Vždyť Snape byl ještě včera po poledni málem na smrt šílený a teď… Copak to vážně jen předstíral? A koho to má přivést? Snad ne Ginny? To nemůže!!! Nesmí!!! Vůbec si neuvědomil, že poslední myšlenky křičí nahlas.

„Co nemůžu? Co nesmím?“ zasmál se Voldemort. Podíval se na své služebníky a spokojeně dodal: „Vidíte? Říkal jsem, že bude zábava.“ Upřel svůj pohled na Brumbála. „Tohle je lepší, než jsem vůbec kdy doufal,“ řekl. „Líbí se ti to tak jako mně? Je mi tě líto, hloupý starče. Myslel sis, že Severus slouží tobě. Nejspíš jsi byl pyšný na to, že máš u mě svého špicla. Zjištění, že je tomu přesně naopak, musí hodně zamrzet. Vlastně mám pocit, že tě toho bude mrzet mnohem víc. A nejen tebe.“

„Znovu s tebou musím souhlasit, Tome, už teď mě toho mrzí víc, než vůbec tušíš. Třeba to, že jsem tehdy včas nerozpoznal, kolik špatnosti a zla se v tobě skrývá. Ale jak se říká, nikdy není pozdě.“

Nikdo z přítomných nepochopil, proč Voldemort náhle ztuhnul a jeho už tak bledá tvář nabrala ještě světlejší odstín.

„Tohle na mě nehraj,“ zasyčel. „Kdybys měl jak, už bys to udělal.“

„Skutečně?“ usmál se nevesele Brumbál a ustoupil tak, aby svým tělem zakryl Harryho.

Ta odpověď Voldemorta zaskočila. Pak se začal pochechtávat. „Dobrý pokus. V tom případě máš poslední možnost právě teď.“

V tu chvíli stěnou dovnitř vletěla dívka s rukama spoutanýma před sebou a padla na podlahu. Za ní vešel Smrtijed.

„Masku, Severusi, kdyby snad stařík pochyboval,“ vyštěkl Voldemort.

Smrtijed ho uposlechl, stáhl si kápi a pomalu sundal masku, která postupně odkryla tvář Severuse Snapea. Potom Snape chladně pohlédl Brumbálovi do očí.

„Severusi?“ vydechl rozechvěle starý profesor. Ale Snape nehnul ani brvou.

Voldemort se na ten okamžik dlouho těšil a bylo to znát. Brumbálovo překvapení a ponížení si se zjevným nadšením blaženě užíval.

Harry nic z toho nevnímal. Měl oči jen pro ležící Ginny. Bez uvážení, jako smyslů zbavený se k ní rozeběhl, ale Brumbál, jako by to očekával, ho volnou rukou pevně zachytil a Pošuk mu ho pomohl stáhnout zpět.

Ginny se vyškrábala na kolena a nechápavě se rozhlížela kolem sebe, jako kdyby se probudila do zlého snu. Vlevo bojovně vyčkávala skupina Smrtijedů, vpravo kryl Brumbál Pošuka s Harrym, vepředu za stolem se tyčil Voldemort a za zády měla Snapea.

„Ginny!“ I když se mu profesor snažil bránit ve výhledu, stejně Harry viděl její bezradné vyděšené oči. Snažil se Moodymu vytrhnout. „Ginny!“

Voledmort se zachechtal. „No prosím, Severusi. Pokud si vzpomínám, něco sis přál a já dokážu ocenit věrné služebníky. Ta malá se skutečně hodila, ale teď už ji nebudeme potřebovat. Splň si své přání,“ řekl rozverně a po očku se podíval na své stoupence. „A nech si na tom záležet.“

„Jistě,“ odtušil suše Snape. Podíval se Harrymu do očí. V těch svých měl zvláštně spokojený výraz člověka, který právě srovnává účty. Pak pohlédl na Ginny, ústa mu zkřivila nenávist a rozmáchl se.

V ten samý okamžik se Harrymu podařilo vysmeknout –

„Avada Kedavra!“

– a Smrtijedi zaútočili.

Harry ztratil rovnováhu a skončil na všech čtyřech, ale přitom se mu podařilo Snapeovu kletbu, když už se zelený paprsek Ginny téměř dotýkal, kouzlem odklonit. Snažila se křičet, ale nevydala ani hlásku. Chtěl se k ní dostat blíž. Pak všechno vnímal jako ve zpomaleném filmu.

Viděl Voldemortův úsměv a ústa s gustem vyslovující formuli, jak zezelenala světelným oparem kletby, která mířila za stejným cílem, jako Snapeova. Chtěl ji odrazit, ale neměl šanci to stihnout. Do posledního okamžiku doufal, že to někdo z přátel dokáže. Viděl nad sebou štít tryskající z Brumbálovy hůlky, ale zděšeně si uvědomil, že tím profesor chránil jeho před kletbou Dolohova.

Před jeho bezmocnýma očima proud smrtící magie zasáhl Ginny do prsou. Dívka se jen lehce prohnula a padla tváří k zemi.

Slyšel sám sebe křičet. Někdo ho za košili táhnul dozadu.

Moodyho kletbou padl zrádný Smellfoot.

„Severusi!“ vykřikl Brumbál.

Jenže Snape se tváří plnou zášti postavil po bok Smrtijedům a Voldemort se smál.

Brumbál s Pošukem bojovali ze všech sil. Pět na tři by možná byl zvládnutelný stav, ale ne ve chvíli, kdy Harry naprosto neschopný boje třeštil oči na svou nehybnou lásku, neslyšně vyslovoval její jméno a sám chtěl umřít také. Nejspíš by se byl dobrovolně postavil do cesty vražedné kletbě, kdyby někdo z nepřátel, snad Snape nebo Voldemort, neudělal tu osudovou chybu, že chtěl Harrymu způsobit ještě větší bolest, magií zvedl zhroucené Ginnyino tělo a nechal ho za nohy viset ve vzduchu, kde se pomalu otáčelo. Poslední maskovaný protivník v tu chvíli zrovna vyslal zraňující kletbu na Moodyho. Místo toho však zasáhl mrtvou Ginny. Kouzlo tělem otřáslo, k obrovskému pobavení Lestrangeové, která se tomu okamžitě začala štěkavě smát. V tu chvíli se v Harrym něco zlomilo. Jeho pohled zkameněl a začal se zvedat na nohy s hrozivým výrazem toho, kdo nemá co ztratit.

„Vem sssi ho,“ zasyčel Voldemort na Naginiho v domnění, že tak prodlouží Harryho utrpení. Byl si jistý svým vítězstvím a chtěl si ho vychutnat do poslední kapky. Rád by Pottera viděl umírat pomalu, podobně jako se jeho šestnáctileté já kdysi páslo pohledem, když z malého chlapce prchal život vlivem jedu baziliška.

Nagini se vztyčil, trochu se zaklonil a střelhbitě zaútočil. Pošuk Moody to díky svému magickému oku stihl zaregistrovat a skočil hadovi do cesty, aby Harryho ochránil. Hadí tlama se zakousla do jeho zdravé nohy. Pošuk zavrávoral a nebýt Brumbála, jistě by ho smetla Voldemortova ohnivá kletba.

Harry zahlédl, jak hadovy čelisti drtí nohu starého bystrozora řvoucího přívalem bolesti. Najednou věděl, co musí udělat. Byl jen jediný způsob, jak zastavit tohle příšerné zlo. A přesně to v tu chvíli chtěl jako nic jiného na světě. Zprudka se nadechl, švihnul hůlkou a vykřikl magickou formuli.

„AVADA KEDAVRA!“

Teď to byl Pán zla, kdo šokovaně pozoroval, jak se záblesk kletby, která se nepromíjí, nezadržitelně blíží a dotýká Naginiho těla. Blesklo mu hlavou, že Harry stejně nebyl schopen myslet kletbu tak vážně, aby zabíjela.

Mýlil se.

Nagini rozevřel čelisti, jako kdyby zakřičel, silné hadí tělo se vzepjalo a jeho těžké smyčky dunivě dopadly na zem. V okamžiku, kdy to Voldemortovi začalo docházet, následoval z Harryho hůlky rudý proud tříštivého kouzla a vzápětí pracovnou pršela hadí krev.

Nikdo ze Smrtijedů tohle nečekal.

„To je za Arnieho!“ zakřičel Pošuk.

Harry už neviděl, koho z protivníků bystrozorovo kouzlo zasáhlo, protože Brumbál ho zakryl zářivým deštníkem magického štítu. „Utíkej pryč!“ syknul.

„Ne!“ procedil Harry mezi zubama.

„Prosím, udělej to,“ naléhal Brumbál. Bylo znát, že ho kouzlo vyčerpává, ruka s hůlkou se mu třásla.

„Ale …!“

Profesor se na Harryho podíval a v jeho očích bylo víc prosby, než by se dala slovy vyjádřit.

 

O několik vteřin později Harry potřísněný hadí krví vbíhal na ochoz. Zjistil, že vzdušným hlídkám kdoví odkud přispěchaly na pomoc posily a Kingsley s Lupinem, Tonksovou a Dedalusem už dlouho ochoz bránit nezvládnou.

„Kde je Albus s Pošukem?“ vykřikla zděšená Tonksová.

„A kde je Ginny?“ přidal se Lupin.

V tu chvíli Harrymu došlo, že v pracovně zůstalo Ginnyino tělo. Nemohl ji tam nechat! Chtěl se okamžitě vrátit, ale v tom jeden z Mozkomorů smetl Dedaluse z ochozu. Harry viděl, že se Kopálovi podařilo prsty zachytit zdi, ale bylo jasné, že je otázkou nanejvýš pár vteřin, než ho srazí něčí kletba nebo Mozkomor. Rychle se podíval na vchod do věže, pak zpátky na Dedaluse a nevěděl, na kterou stranu se rozeběhnout. Nakonec dal přednost živým. Mozkomor se setkal s jelenem a Dedaluse se mu kouzlem podařilo vytáhnout nahoru.

„Utíkejte!“

Od věže se blížil Brumbál podpírající nemohoucího Moodyho. „Utíkejte!“

Tonksová s Lupinem je kryli před Smrtijedy ve vzduchu, Harry se svým patronem rychle snižoval počty Mozkomorů a Dedalus běžel na pomoc Brumbálovi s Moodym. Ve chvíli, kdy se všem podařilo dostat ke dveřím na druhé straně, už z věže vybíhal Voldemort se Snapem a několika Smrtijedům se na ochozu podařilo přistát.

„Ten zrádnej hajzl!“ všimla si Tonksová profesora lektvarů, když zavírala těžké dveře. Lupin je rychle dvakrát něčím zaklel, aby pronásledovatele zdržel, a s Tonksovou doběhl ostatní. Jakmile se dostali až k setmělým chodbám, za běhu rozsvítili hůlky. S výjimkou Dedaluse, který měl ozbrojenou ruku na zádech podpíraného Moodyho, jemuž ke všemu ještě začalo podezřele praskat v jeho dřevěné noze. Otevřený vchod do knihovny byl příliš úzký na to, aby prošli tři lidé vedle sebe, tak se Dedalus na Brumbálovo upozornění zpod Pošukova ramene vysmekl. Rychle všichni vklouzli dovnitř. Harry okamžitě zabouchl regál, takže zeď se ze strany chodby zacelila, jako kdyby tu nikdy žádný otvor nebyl.

„Pusť,“ řekl Pošuk svému starému příteli. Opřel se o zábradlí krátkých schůdků mezi regály a těžce si na ně sedl. „Zbylo ti ještě od Fawkese?“

Brumbál přitakal, vytáhl lahvičku a pokapal Moodymu roztrhanou nohu zbylými slzami fénixe. Poslední kapku ušetřil pro Dedaluse, jemuž se do zraněných prstů dostala hadí krev z Moodyho oblečení.

„Musíme jít,“ řekl Lupin s uchem přitisknutým k regálu. „Myslím, že právě dostali dveře.“

„Jděte beze mě. Zkusím se dostat pro Ginny,“ zaskočil všechny Harry. Věřil, že teď už se přátelé dostanou do bezpečí a děsil se představy, že by Tom Raddle s mrtvou Ginny zacházel jako s nějakou mršinou. „Nenechám ji tam. Nedovolím, aby Voldemort…“ začal se mu lámat hlas.

„Nedělej si o ni starost, Harry,“ poplácal ho po ruce Pošuk Moody. „Věř mi. Ten šmejd už jí neublíží. To bychom s Albusem nedovolili, je o to postaráno. Mimochodem –“

Než Harry stihl o Moodyho slovech zapochybovat, bystrozor zalovil v kapse a natáhl k němu ruku. „Stihnul jsem to tý mrše strhnout z krku,“ brouknul a pustil mu do dlaně malý lesklý kroužek. „Prý víš, co s tím.“

„Moody, už vážně musíme jít,“ vyhrkla netrpělivě zoufalá Tonksová.

„Já vím, holka moje zlatá, já vím,“ vzdychl Pošuk, podíval se na svou protézu a posmutněle se usmál. „Pověz mi, Albusi, skutečně věříš tomu, že se to podaří?“

„Věřím, Alastore, skutečně věřím,“ přikývl Brumbál přesvědčeně a v jeho tváři se zračilo silné pohnutí.

Přes zeď už bylo slyšet dusot nohou a křik, jak Smrtijedi hledali, kam jim uprchlíci zmizeli.

Pošuk vstal. Bylo vidět, že zápolí s bolestí.

Protáhli se průchodem do skalní chodby. Zbýval už jen Moody.

„Meum est propositum in proelium mori,“ řekl tiše Brumbálovi.

Stat sua cuique dies, příteli,“ odpověděl rozechvěle profesor. A díval se, jak Alastor Moody uzavírá vchod zevnitř knihovny.

„Co to dělá?“ vykřikla Tonksová.

„Vybral si svůj den,“ řekl odevzdaně Albus Brumbál. Obrátil se k přátelům a posunkem je popohnal. Nad vousy se mu mokře lesklo. „Běžte, ať to nedělá zbytečně.“

A naposledy se krátce otočil.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Fénix strážce – nikdy nespí (latiníci nechť mi opět odpustí fonetický přepis foinixe).

 

Volně přeloženo : „Doufám, že jednou umřu v boji.“ „Každý má svůj den (smrti).“ Ani ne tak heslo, jako spíš pozdrav dvou starých přátel před bitvou.

 



3 x komentář to “59. Hrad”


  1. sionNo Gravatar — Červen 6, 2010 @ 14:07

    chce se mi brečet:( Kdy bude další kapča? Je to jako droga, ta povídka je klasa!:D

  2. ajottNo Gravatar — Červen 6, 2010 @ 14:47

    dalsia uz je v poslednom zapisku pod heslom

  3. LuciaNo Gravatar — Listopad 22, 2010 @ 21:26

    já jen zírám 8O



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: