svicka
Květen 2010, Magnas

 

P

 

o nečekaném přemístění se Harrymu trochu podlomily nohy. Sotva získal rovnováhu, zjistil, že se s Brumbálem ocitl na mírném svahu u neznámé vesničky usazené v kopcovité krajině. Vlastně to byla dost velká vesnice. Zhruba uprostřed vyčnívala nad střechy domů kostelní věž. Zkraje domky vypadaly zchátrale a opuštěně, ale kouř vycházející z komínů opodál a několik světýlek v oknech Harrymu oznamovalo, že vesnice rozhodně není liduprázdná a ještě zcela nespí. Otřásl se chladem a zároveň se ze sebe snažil setřást podivné napětí, které v něm to místo vzbuzovalo. Podíval se na starého profesora. „Kde to jsme? A proč jsme právě tady?“

Brumbál rukou naznačil ke vzdáleným stavením na druhé straně za kostelíkem. „Tamtudy bys došel ke hřbitovu. I když jsi ho při naší poslední společné cestě také viděl jen za tmy, jistě bys ho poznal, kdyby sis přečetl jména na náhrobcích. Našel bys tam i mé blízké, protože támhle,“ namířil prstem na jeden starý zpustlý dům a tvář mu slabě rozzářila něha ke starým vzpomínkám, „tam jsem se kdysi narodil*.“ Posunkem Harrymu naznačil, že půjdou ke vsi, a pomalu se tam rozešel.

Harry profesora zaskočeně následoval. „Tohle je Godrikův důl?“ zeptal se nejistě. Srdce se mu rozeběhlo v rychlém vzrušeném staccatu.

Brumbál se na Harryho krátce otočil a s jemným, trochu smutným úsměvem přitakal.

Na kraji vesnice Brumbál zastavil a ukázal poblíž do míst, která připomínala přírodou uchvácené trosky Doupěte, ovšem tyto byly částečně zapadlé v návrší, na němž stáli, a nepravidelně je lemovaly zpustlé keře, které dříve byly nejspíš součástí živého plotu. „A tady to znáš také, Harry. Jen si to nepamatuješ.“

„Tady se to stalo?“ zeptal se Harry a krk měl přitom tak stažený emocemi, že svůj hlas málem nepoznal.

Brumbál přikývl. „Moc toho z domu nezůstalo, jen spáleniště. Ale lidé sem dodnes nosívají květiny a vzdávají čest památce Lily a Jamese.“

Sešli k ruinám. S každým krokem, o který se přiblížil, se Harry cítil víc nervózní. V duchu se napomínal, že pro to přece není žádný důvod, ale uklidnit se nedokázal. Když došel dolů, měl pocit, že se mu chvějí snad všechny vnitřnosti v těle.

Fascinovaně hleděl na nízké začernalé kusy zdiva obrostlé oschlými šlahouny se zbytky podzimního listí, na ostrůvky omšelé rozbité dlažby, které na několika místech vykukovaly z trávy. Pomalu tam vstoupil a nejistě se dotkl zbytku komínové zdi čnící ze země jako podivný smutný památník, u jehož paty mezi usychajícími květy v kalíšcích svítily dvě dohořívající svíčky. Najednou uslyšel matčin křik. Udělalo se mu slabo a i jemu samotnému se chtělo hrůzou křičet. Ani si neuvědomil, že se zapotácel a klesl na kolena.

Ocitl se v útulném pokoji. Poznával vzorek na závěsech, veselý obrázek na zdi i barevnou lampičku, která se otáčela a po stěnách díky ní pomalu kroužily hvězdičky, dokonce věděl, co by našel za dveřmi, kdyby jimi prošel. To ale nemohl. „Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“ Bezmocně pozoroval matku, jak za své dítě nabízí život. „Ustup, ty hloupá holko… tak uhni…“ Z tepla své voňavé náruče ho položila do postýlky a zakryla mu svým tělem výhled. „Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj –“ Všechno to bylo jasné a zřetelné jako nikdy dřív. „Harryho ne! Prosím… slitování… slitování…“ Když se Lily zhroutila mrtvá k zemi, spatřil nad sebou Voldemortovu tvář. Ještě nebyla znetvořená hadí podobou a leckdo by ji dokonce považoval za hezkou, přesto budila děs. Viděl ústa vyslovující smrtící kletbu – překvapilo ho, když si všiml, jak se v očích nad nimi mísí nenávist se strachem – oslnil ho zelený záblesk, ucítil nesnesitelnou bolest hlavy a vzápětí se propadl do tmy obklopen ohlušujícím dunivým hlukem. Teprve po chvíli pochopil, že ty dunivé rány způsobuje jeho vlastní tep. Mrazivý vzduch zimního večera mu chladil rozpálené čelo zbrocené potem a bolest ustávala. Bylo to zvláštní. Cítil se naprosto vyčerpaně, ale onen mimořádně intenzívní prožitek mu zároveň s bolestí přinesl úlevu tak silnou, až váhal, jestli otevřít oči, aby ta zvláštní osvobozující chvíle neskončila.

Mezitím si starý profesor sedl na nedalekou popraskanou zídku a mlčky ho pozoroval.

Konečně Harry oči otevřel. Teprve teď si uvědomil, že leží zkroucený do klubíčka na prochladlé zemi. Chvíli trvalo, než se trochu vzpamatoval. Pak se mátožně vyhrabal na všechny čtyři, vstal a vrávoravě se připojil k profesorovi. Nebyl schopný myslet na nic jiného, než na to, co právě zažil. Chtěl se soustředit na přítomnost, ale sotva se dlaněmi dotkl ohořelé omítky, začaly se mu naprosto nečekaně vybavovat útržky milých vzpomínek. Rodiče na něj mluvili, matka se na něj smála v kuchyni provoněné sirupovým nákypem, ukládala ho na polštář s vyšitými ptáčky, otec mu vyráběl dětskou stoličku, vyprávěl mu pohádku před spaním… Nebyl si jistý, na co si skutečně vzpomíná a co jsou jen představy inspirované fotografiemi z alba, ale nijak si tím nenechal kazit ten úžasný pocit, který to v něm vzbuzovalo, tak příjemný a uklidňující jako matčina milující náruč.

„V pořádku?“ vyrušil ho Brumbálův laskavý dotaz.

„Myslím… že ano,“ přitakal nesoustředěně Harry, jemuž přitom z tváře zvolna mizel rozrušeně zasněný výraz. „Proč… proč jsme tady?“ zopakoval otázku a všiml si, že Brumbál není tím, co se tu právě přihodilo, ani trochu překvapený.

„Inu, cesta sem byla poněkud nečekaná, nicméně na dnešní večer plánovaná. Tady to kdysi začalo,“ řekl starý profesor a ukázal k Harryho jizvě. „A zdálo se mi příhodné, aby ses právě tady dozvěděl vše potřebné pro to, aby to i skončilo.“

„Proč mám pocit, že se mi to nebude líbit?“ zeptal se Harry. Kupodivu neměl strach, i když vycítil, že by se bát měl. Snad na něj tak působilo to místo. Mělo by ho děsit, ale navzdory tomu měl dojem, jako kdyby tu láska rodičů stále přetrvala a měla tu moc ho ochránit úplně před vším, i před tím, co se dozví.

„Nebude se ti to líbit,“ připustil Brumbál. „Ani mě se to nezamlouvá a dal bych hodně za to, abych ti nikdy nic takového říkat nemusel.“

„Napřed mi povězte, jestli je šance, že Voldemort skončí. Pokud na tohle zní odpověď ano, tak unesu všechno,“ podíval se něj Harry. Pak těžce polknul a přiznal: „Skoro všechno.“

Brumbál odpověděl jen nepatrným pokývnutím a přivřením víček.

Harry přitiskl dlaně k zídce silněji a pevně se jí chytil. „Dobře. Jsem připravený.“

Brumbál ještě okamžik viditelně sbíral odhodlání k nesnadnému úkolu, pak špičkou hůlky ve vzduchu načrtnul jednoduchý motiv. Vzduch se zavlnil a objevil se průzračný obraz zápisníku Toma Raddlea. „Deník. První viteál, který tvou zásluhou podlehl zkáze.“

„Vím,“ otřásl se Harry, protože mu deník přivolal vzpomínku na polomrtvou Ginny. Ginny!

Brumbál zvedl volnou ruku, přejel jí průzračnou vizi a ukázal tak další z viteálů. „Náramek.“

Harrymu znovu přeběhl mráz po zádech, když si vybavil své selhání. I teď se mu zdálo, že ho chce ta věc ovládnout, tak ze strachu z vlastní slabosti instinktivně odvrátil zrak. Když se podíval zpět, spatřil už jiný výjev.

„To je ten prsten?“ zeptal se s pohledem upřeným na rotující lesklý kroužek.

„Vlastně ne. Ne přesně. Nikdy jsem ho na vlastní oči neviděl.“

„I ten můžeme pustit z hlavy, už ho použili.“

„Logika to napovídá, ovšem příliš bych na ni nespoléhal,“ potřásl vážně vousem Brumbál. „Ano, jeho prostřednictvím už Voldemort ožil. Přesto… nechci se lehkovážně upnout na myšlenku, že to nelze zopakovat. Byl bych mnohem klidnější, kdyby prsten už neexistoval. Je sice krajně nepravděpodobné, že by mohl ještě k něčemu posloužit, ale…“ pokrčil rameny.

„Ale u černé magie jeden nikdy neví,“ dopověděl za něj Harry.

Brumbál přitakal, lehce mávl a obraz se znovu proměnil. Ve vzduchu se pomalu otáčela nevelká průsvitná dýka zdobená rubíny.

„Dýka. Jen díky tomu, že jsem znal muže, jemuž kdysi dávno patřila, vím, jak vypadala, přestože se do mých rukou nedostala. Je také zničená. Nevědomky se o to postarala Belatrix Lestrangeová.“

„Belatrix?“ zazíral Harry nevěřícně na profesora.

Brumbál přikývl a vousy se mu zvlnily slabým úsměvem. „Nevěděla, že skrývá část Tomovy duše.“ Pak se podmračil a zachmuřeně dodal: „Tonksovou to málem stálo život.“ Opět dlaní pohladil vzduch a malou bodnou zbraň vystřídal zlatý ovál.

„To je Kráturův medailon?!“

„Ano. Skutečně byl viteálem.“

„Regulus ho zničil? Věřil jsem, že to udělá,“ řekl Harry spokojený, že se v pohnutkách Temného přízraku nezmýlil.

Brumbál však zavrtěl hlavou. „Tenhle viteál za mnou přišel sám. Zničehonic vypadl z krbu. Nuže, snad ti to nevadí, postaral jsem se o jeho zničení osobně.“

„Nevadí,“ zasmál se Harry, ale smích ho rychle přešel, protože starý profesor zvedl ruku a medailon se proměnil v obrovského útočícího hada. Harry se v prvním okamžiku tak lekl, že ztratil rovnováhu a málem se ze zídky skulil po zádech do seschlé trávy.

„Domnívám se, že s Naginim se znáte,“ řekl ponuře Brumbál.

Harry přikývl a přitom třeštil vyděšené oči na agresívního plaza. „Byl… byl tehdy na hřbitově v Malém Visánku, když… umřel Cedrik.“

„Naginiho si Tom hlídá v Pětivěži. Nebude snadné se k němu dostat. S výjimkou osobního sluhy – Petra Pettigrewa, který ho chodí krmit, k němu nemá přístup ani nikdo ze Smrtijedů.“ Brumbál natáhl ruku k průzračnému hadovi, který se ho okamžitě chystal uštknout, ale profesor si toho vůbec nevšímal. Jen lehce mávl a obraz se znovu proměnil.

Harry si překvapeně pomyslel, že je to další medailon, ale záhy poznal svůj omyl. „Mince? Posledním viteálem je mince?“

Brumbál s povzdechem zavrtěl hlavou. „Není. Ale měla jím být.“

Harry se na něj nechápavě podíval. Z profesorova temného tónu ho zamrazilo zlou předtuchou, že se právě blíží k tomu, co se mu nebude ani trochu zamlouvat.

„Když před více než tisíci lety čtyři mágové založili Bradavickou školu čar a kouzel, do velkého erbu ve vstupní síni, do oka každého ze zvířat reprezentujících jednotlivé koleje, byla vložena zlatá mince s portrétem jednoho ze zakladatelů, aby tak obrazně navždy školu střežili. Vzhledem k erbu byly mince tak maličké, že o nich téměř nikdo nevěděl, dokonce ani většina profesorů to netušila a netuší, pochopitelně s výjimkou kolegy Binnse. A pak, nikdo neví kdy, jedna z nich zmizela.“

„Z oka zmijozelského hada?“ hádal Harry a ostřil zrak na průzračnou minci, z jejíhož středu se hněvivě mračil povýšený čaroděj.

Brumbál přikývl.

„Možná si ji vzal sám Salazar Zmijozel, když ze školy odešel,“ zauvažoval nahlas Harry a v duchu se uklidňoval, že z profesorova vyprávění zatím nevyplývá žádný důvod pro to, aby se děsil.

„Kdo ví? Já sám jsem na její zmizení přišel až před lety, už jako ředitel školy. Každopádně, a to vím jistě, se záhadně nějakou oklikou dostala až k Tomovi Raddleovi. Těžko říct, zda ji zdědil nebo osobně z erbu vzal. Je dokonce možné, že mu tehdy před lety Salazar jejím prostřednictvím sám ukázal, kde má hledat Tajemnou komnatu.“

„Možná,“ připustil Harry. „Ale jak to souvisí s viteály?“

„Mám řadu důvodů se domnívat, že poslední, sedmý viteál měl být vytvořen právě tady,“ řekl Brumbál a ta slova mu viditelně působila bolest. „Právě tvá smrt patrně měla být oním násilně ukončeným životem, který je ke tvorbě viteálu zapotřebí. Smrt toho, kdo měl podle věštby zahubit jeho. Jak typické pro Toma! A od očitého svědka vím, že si tu minci Tom – tehdy už lord Voldemort – vzal na vražednou výpravu s sebou.“

Harryho to silně popudilo a chlácholivý klid, který tu doposud vnímal, vzal za své. Pomyslel si, že nejspíš ví, kdo byl tím očitým svědkem – Severus Snape, a rozčílil se ještě víc. Netrpělivě se zamračil a podrážděně řekl: „Stejně nerozumím. Mě nezabil a mince podle vás posledním viteálem není.“

„Ani viteálem, ani posledním,“ pravil ponuře Brumbál.

Mrazivý strach okamžitě zatroubil k novému útoku. Rázem zmizela velká část Harryho zloby, která… jako by snad ani nebyla jeho. Cítil nepříjemné mrazení pod žaludkem a bránil se myšlence na to, že v tu noc tu zemřeli jiní dva lidé, takže… Nechtěl tu hroznou možnost domyslet, ale nic jiného mu nezbývalo. „Chcete tím říct, že viteálů je víc? Že mu posloužili moji rodiče?“ zeptal se šokovaně.

Profesor to mlčky odsouhlasil. S obavami pozoroval každé hnutí Harryho tváře a proměny jeho výrazu.

Harry bolestně vydechl a zvedl hlavu k magické iluzi. Zamžoural, protože za průzračným penízem vykoukl mezi mraky zářivý srpek měsíce a způsobil, že se obraz skoro ztratil. Jeho rozjitřená mysl tolik chtěla utéct od všeho zlého, že mu na okamžik iracionálně podsunula představu, jak by bylo hezké, kdyby tu seděl s Ginny. Pocit odpovědnosti ho však rychle vrátil do reality. „Dobře,“ řekl s křečovitě vynuceným klidem. „Tak co tedy použil místo toho?“

„Nevím, Harry,“ přiznal Brumbál. „To ví jen on… a ty, pokud si na to vzpomeneš. Jisté je, že nešlo o Salazarův galeon. Nejspíš ho ztratil, nebo ho v rychlosti a panice nemohl najít. Osobně se přikláním k té druhé variantě. Každopádně ze strachu – ze strachu z tebe a ze smrti – změnil plán. Spokojil se s životem uniknuvším z tvého otce a použil nějaký předmět odsud. Měl na to sotva okamžik, nejspíš sáhl po první věci, kterou považoval za vhodnou.“

„Jasně,“ zamumlal bezbarvě Harry.

„Je dokonce možné,“ pokračoval Brumbál a neubránil se přídechu naděje, „že viteál už ani neexistuje. Vždyť se podívej,“ ukázal kolem sebe na zarostlé spálené trosky, „moc toho tu nezůstalo. A Tom si ho tehdy odnést nemohl.“

Harry ještě tišeji hlesl další: „Jasně.“ Cítil smutek i pobouření zároveň a začala ho jímat poraženecká nálada. Bylo toho na něj moc, tížil ho strach o Ginny, pocit beznaděje, že se stále nepodařilo odhalit všechny viteály, i bezmocná zloba, že Voldemort jeho rodiče nejen zavraždil, ale jejich smrti ještě zneužil k něčemu tak odpornému.

Profesor mlčel, díval se na hvězdy a čekal. Věděl, že se Harry začne ptát. A nemýlil se, ticho trvalo sotva chvilku.

„Proč si myslíte, že to nemůže být ta mince?“

„Nebylo ti nikdy divné, že to tu lehlo popelem a přesto má Voldemort zpátky svou hůlku? Po tolika letech?“ odpověděl Brumbál na otázku otázkou

„Ne,“ přiznal Harry. Nikdy o tom nepřemýšlel, ale teď mu došlo, že to opravdu divné je.

„Tehdy tu byl ještě někdo další. Možná se od samého začátku skrýval někde poblíž, ale soudím, že nejspíš přišel až o chvíli později. Možná pozoroval Siriuse, jak tě zachraňuje z hořících trosek domu, a teprve pak vešel. Rozhodně však odsud odnesl dvě věci: Tomovu hůlku a Salazarovu minci. Oboje je nyní zpět v Tomově držení. O hůlce víš a minci má vystavenou v sálu, jemuž říká Temná komnata. Znovu zdobí oko hada, tentokrát však na samotném Zmijozelově erbu, a mám ověřeno, že viteálem není.

I ve svitu měsíce bylo vidět, že Harrymu v okamžení naskákaly na tvářích rudé skvrny rozčilení. Napřed nebyl schopen slova, pak tlumeně vyjekl: „Někdo tady byl? Někdo se schovaný díval a… a… čekal? Proč?“

Ačkoli odpověď podvědomě tušil, svou krutostí ho stejně šokovala.

„Patrně aby se ujistil, že jste skutečně všichni mrtví,“ opáčil zasmušile Brumbál a ani se tu hořkou pravdu nesnažil přisladit úsměvem.

Harry sekl pohledem po oschlých keřích opodál a představoval si, jak se za nimi někdo slídivě krčí a pozoruje záblesky v oknech domu. „Snape? Byl to Snape?“ zasyčel a bylo to spíš obvinění nežli otázka.

„Severus tehdy vůbec nevěděl, že tvoji rodiče s tebou žijí právě tady.“

„Ale říkal mi –“

Brumbál vzdychl. „Byl bych raději, kdyby ses to dozvěděl od něj. Skutečně nese na smrti Lily a Jamese svůj díl viny. Ale nebyl to on, kdo prozradil jejich úkryt.“

„Peter Pettigrew?“ vydechl Harry s doširoka otevřenýma očima, když k němu dorazilo prozření. „Přišel se přesvědčit… díval se a nic pro ně neudělal… Byl to jejich přítel! Copak mu nestačilo, že je zradil?“

Brumbál pochmurně přikývl.

V Harrym vřela spalující pobouřená zloba a mísila se s lítostí, že před lety Červíčka Pettigrewa ušetřil. Toužil po pomstě jako snad ještě nikdy dřív. Vybavoval si ten okamžik, kdy rozhodoval o Pettigrewově osudu a byl přesvědčený, že dnes už by volil jinak. Zradil Jamese a Lily a ještě se možná klidně díval, jak je Voldemort zabíjí! Pak lítost rázem vystřídal nápad a hlasem plným těžko ovládané zašti zavrčel: „Tak možná ta hnusná krysa ví, co tehdy Voldemort použil k vytvoření viteálu!?“

„Těžko říct,“ pokrčil rameny Brumbál. „Vyloučit se to nedá. Ale pokládám to za nepravděpodobné.“

Harry se prudce nadechl, aby něco namítl, pohlédl na průzračnou minci, potom jen dlouze vydechl. Zlost z něj vyprchala jako vzduch z prasklého balónku, zůstala jen tíha a znovu ho začala dusit beznaděj. „Nerozumím tomu,“ řekl odevzdaně i vyčítavě zároveň. „Tvrdil jste, že se dozvím všechno potřebné, aby Voldemort skončil. A teď, jak se zdá, nikdo neví, co je sedmým viteálem, a dokonce není ani posledním. Kolik jich tedy vlastně je?“

„Osm, Harry, osm.“ Profesor jako by ve vteřině ještě více zestárl. Záda se mu ohnula, vrásky prohloubily. Viditelně se teprve teď dobral k tomu, co považoval za nejhorší část sdělení.

Harry se na něj s hrůzou podíval a nedovedl si představit, co úděsnějšího by se ještě mohl dozvědět. „Vy víte, co je ten poslední?“ zeptal se vyplašeně.

Brumbál neodpověděl, jen vzdychl a znovu zvedl ruku.

Harrymu se na okamžik trochu zatmělo před očima, jak ruka zakryla měsíc. Snažil se zaostřit do míst, kde byl ještě před okamžikem obraz mince, ale viděl jen tmu prosvětlenou bledou měsíční září. Zklamaně si pomyslel, že Brumbál kouzlo skončil, protože o osmém viteálu vůbec nic neví. Nadechl se, aby se profesora zeptal, jestli má alespoň nějakou představu o tom, co by tou proklatou věcí mohlo být, když vtom začal slabě rozeznávat podivnou průsvitnou čáru. Ale ať se snažil jak chtěl, víc neviděl. Soustředil se na myšlenku, že mraky měsíc zase zakryjí a doufal, že se to podaří. Stalo se to rychleji než čekal. Zamžikal víčky… pak vytřeštil oči a tvář mu ztuhla šokem.

Skutečně to byla jen čára. Jemně zářila, klikatila se a byla nepříjemně povědomá. Zrcadlově obrácenou jí viděl už tolikrát, že nebylo možné ji nepoznat.

Měl pocit, že se hroutí a bortí celý svět. Dlouho trvalo, než vyschlými ústy dokázal chraptivě promluvit. „To musí být nějaký omyl. Vždyť to snad ani nejde… To nemůže být pravda…“

„Sám jsem tomu nechtěl věřit, ale nemám jiné vysvětlení,“ řekl nešťastně Brumbál. „Zatímco ty sis lámal hlavu tím, proč se mu tě tehdy nepodařilo zabít, já se snažil přijít na to, jak zemřel on a jak se mu i přesto podařilo vrátit. Věděl jsem, že ti tu předal část svých schopností, že mezi vámi vzniklo určité pouto, ale dlouho jsem si nebyl jist skutečnou příčinou.“

Zdrcený Harry si chtěl hlavu opřít do dlaně, pak si uvědomil, že se dotkl jizvy a zděšeně rukou ucukl.

Starý profesor se na něj díval pohledem plným pochopení.

Harry chtěl zakřičet, že to není možné, že tomu nevěří… ale nemohl. Bolestně si uvědomoval, že to všechno dává smysl. Nakonec se zmohl jen na zoufalou otázku: „Je to ve mně? Nebo jen v té jizvě?“ Dřív než se dočkal odpovědi začal si v panice nehty do krve drásat čelo.

Brumbál ho chytil za předloktí a zavrtěl hlavou. „Tohle nepomůže.“

Harry se mu tvrdě vytrhl. „Jak? Jak mi to mohl udělat?“ rozkřičel se. „Jak se to mohlo stát?“

„Domnívám se, že to ani neměl v úmyslu. Měl z tebe takový strach, měl tak šílený strach ze své smrti, když se tě snažil zabít, že se zcela nesoustředil. Sám dobře víš, jak svéhlavá umí být magie, když jí nevěnuješ dostatek koncentrace, jak snadno se kouzlo zvrtne a pokazí. Předpokládám, že mimoděk vytvořil osmý viteál. Nezamyšlený, nedokonalý… Těžko říct, zda o tom vůbec ví.“

Harry se svezl na zem a opřel se o zídku zády, jako by se do ní mohl zachumlat a schovat. Jako by byla jediným bezpečným místem v nejhorší noční můře jeho života.

„I černá magie má svá omezení. Jen sedm viteálů je možné vytvořit, osmý díl musí zůstat v těle. Ale nezůstal. Z jeho zmrzačené roztrhané duše v tu chvíli zbylo tak málo, tak nepatrný ubohý kousek, sotva stín toho, čím kdysi bývala, že jeho tělo opustila. To ho zabilo, ne ty.“

Harry nepřítomně přikývnul. „Jo, tenkrát na hřbitově říkal, že přežíval v tělech zvířat a tak.“

„Je mi to líto, Harry,“ řekl Brumbál a vypadal tak zničeně, jako by jemu to právě rvalo duši z těla.

„Líto? Tak vám je to líto?“ vyštěkl Harry výsměšně a pohlédl na něj očima plnýma bolesti a zášti. „Jak dlouho to víte? Jak dlouho jste předstíral, že vám na mě záleží, jen proto, abych vás poslouchal? Jak dlouho jste mě chránil s vědomím, že mě stejně nakonec bude zapotřebí zabít, aby se Voldemort nemohl vrátit? Celou dobu vám šlo jen o to, abyste mě měl pod kontrolou. Choval jste mě jako dobytče na porážku. Celou dobu jste se jen přetvařoval! A vy mi budete tvrdit, že je vám to líto?“

„Skutečně mě to moc mrzí,“ hlesnul starý profesor.

„Jestli vás něco mrzí, tak jedině to, že od téhle chvíle nevíte, jestli se mnou můžete v té svojí křivé hře počítat,“ odsekl rozčilený Harry. „Jakou budoucnost jste mi naplánoval? Napřed ze mě bude vrah a pak sebevrah? Měl jste mi to říct! Měl jste mi to všechno říct! Místo toho jste se mi vyhýbal. Já jsem vám za to jednoduše nestál. Čekáte, že teď budu stát o váš soucit?“

„Harry, dlouho jsem si tím nebyl jistý, navíc se domnívám, že –“

„Chm,“ odfrknul Harry s pohledem upřeným před sebe a uťal mu tím řeč. Na víc se nezmohl. Nechtěl poslouchat žádné neupřímné omluvy a trapné výmluvy. Obzvlášť ne od člověka, jemuž léta dával svůj cit a důvěru, ctil ho, obdivoval, a který ho tak neuvěřitelně zklamal.

Brumbál sevřel rty a pokýval hlavou. Natáhl ruku, jako by se chtěl dotknout Harryho vlasů, ale pak ruku zase stáhl a utřel si jí tvář pod brýlemi.

Nad krajinou se třpytilo hvězdné nebe, nočním tichem se nesl Harryho přerývaný dech a slabý vítr chřestil větvičkami keřů a stromů. V dálce roztouženě zavyl pes a v setmělé vsi pohaslo poslední okno. U paty torza komínové zdi s jemným zapraskáním zhasly obě svíčky, jedna za druhou, stejně jako životy těch, na jejichž památku je kdosi neznámý zapálil.

Profesor tiše vzdychl a dál trpělivě vyčkával, než se Harry uklidní natolik, aby na něj mohl znovu promluvit.

Do tmy se ozvalo tiché zacinkání. Ten sotva slyšitelný zvuk nečekaně proměnil starce zpět v silného, nesmlouvavého čaroděje. Brumbál se narovnal. Z hábitu vytáhl své kouzelné hodinky, pohlédl na ně, sám pro sebe si pokýval hlavou a krátkým mávnutím hůlky zrušil průzračný obraz ve vzduchu. „Bohužel, Harry, už nemáme čas. Chtěl bych ti toho ještě tolik povědět, ale není to možné. Musíme jít.“

„Jít?“ zvedl Harry hlavu. Rysy měl zkroucené hořkostí a na tvářích se mu blýskalo mokro. „S vámi? Proč?“

„Protože nás čeká náročná noc. A právě nastala ta správná chvíle navštívit Baronův starý hrad,“ odpověděl vlídně starý profesor. „Ale jestli nechceš…“

Myšlenka na záchranu Ginny Harryho trochu probrala. „Nechte toho. Dobře víte, že chci,“ ucedil znechuceně, rukávem si otřel obličej a vstal.

„Ještě vteřinku, nerad bych zapomněl,“ uvědomil si Brumbál, položil mu hůlku na rameno a tiše pronesl formuli, která opravňovala k přemisťování. Ohlédl se na svůj rodný dům, pak se Harrymu podíval do očí, jemně se usmál a tiše řekl: „Chápu tě. A věřím, že jednou pochopíš i ty mě.“

Harry chtěl trpce poznamenat něco ve smyslu, že k pochopení možná nebude mít moc času a určitě pražádnou chuť, ale už to nestihl, protože mu starý profesor položil ruku na rameno a mladou nocí se u Godrikova dolu ozvalo známé prásknutí.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Originál umisťuje Brumbálovo dětství do osady Plesnivá Hůrka, ale vyprávění se od pátého dílu vydalo vlastní cestou, díky čemuž Albus Brumbál získal jinou minulost… i budoucnost.



3 x komentář to “58. Podlost Albuse Brumbála”


  1. LuciaNo Gravatar — Listopad 22, 2010 @ 20:54

    reč alá “dobytok na porážku” mi nápadne pripomína Severusovu reč v riaditeľni, v originále :roll:

  2. ajottNo Gravatar — Listopad 24, 2010 @ 12:53

    povodna verzia bola myslim napisana skor…

  3. LuciaNo Gravatar — Listopad 24, 2010 @ 19:31

    to mi je jasné :lol:



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: