svicka
Květen 2010, Magnas

 

C

 

estování Letaxem vyžaduje jistou dávku sebekontroly, ovšem tu Harry právě naprosto postrádal. V salónu u Blacků vyjel z krbu jako z tobogánu celý omlácený a špinavý. Zablesklo se, ozvala se rána a první, co uviděl, když se trochu rozptýlil oblak popela a sazí, byly tři namířené hůlky. Díky dávivému kašli neměl ani čas se vylekat.

Zachránil ho nejspíš Tony, který stihnul Ronovi strhnout ruku v okamžiku, kdy z jeho hůlky vystřelilo oslepující kouzlo, které se tak zabořilo do krbu za Harryho hlavou, takže odtud vyletěla další mohutná dávka popelavého prachu.

„Promiň,“ kníknul provinile Ron.

Harry byl rozčílený, ale na ně se nezlobil. Trochu otřesený se začal zvedat na lokty. S podivným pocitem teplého mokra si jednou rukou sáhl na záda a vytáhl jí celou černou sazemi a červenou krví, protože si o hranu krbu sedřel strupy z nedohojených zad. Tiše zasakroval a se sykáním vstal.

„Opatrně,“ řekla Hermiona a nebylo jasné, jestli má na mysli Harryho zdraví nebo skutečnost, že z něj při každém pohybu opadávají další saze s popelem.

„Umíš s tím něco udělat?“ podíval se Harry rozladěně na špínu na svém oblečení i kolem sebe.

Hermiona přikývla a pak se nesouhlasně zamračila, protože si dlaň od krve utřel do kalhot. „Pulírexo!“ mávla hůlkou a ještě pár kouzel jí trvalo, než salón a Harryho opucovala alespoň z nejhoršího. Harry si zatím třel naražené temeno hlavy.

„Víš něco?“ vyhrknul netrpělivý Ron.

Harry zamračeně přikývl. „Voldemort si přivlastnil hrad Krvavého Barona. Příhodná volba pro prapotomka Salazara Zmijozela, ovšem Baron se novým hradním pánem nezdál být moc nadšený.“ Nečekal, co na to zaskočení přátelé řeknou. Ušklíbl se na své špinavé ruce a kulhavě odešel do koupelny, aby se trochu omyl a zchladil bolavý kotník, kterému divoké přistání nijak neprospělo. Hlavně potřeboval být chvíli sám, protože měl pocit, že mu splašenými myšlenkami praskne hlava. V koupelně se dlouho opíral o nakřáplé umyvadlo, zatímco nechával odtéct vodu, aby byla co nejvíc ledová. Pak ji nabíral do dlaní a nořil do ní obličej a čelo, jako by mohla odplavit mučivé otázky. Co bude dál? Proč s ním Brumbál nechtěl mluvit o Ginny? Chce ho chránit i za cenu její smrti? Poprvé si tu možnost uvědomil ještě v ředitelně těsně před odchodem a strašlivě ho to pobouřilo. Ale jen do okamžiku, než mu v půli bradavického komína došlo, že se může dostat do situace, kdy by sám musel volit mezi Ginnyiným životem a koncem Voldemortovy smrtící hrůzovlády, a právě tato myšlenka způsobila, že zbytek cesty proběhl ještě hůř, než když cestoval Letaxem poprvé. Teď ho drtila a trhala na kusy.

Zpět do salónu připajdal s ještě trochu mokrými vlasy.

Než stihl něco říct, v krbu zeleně zasálalo, v plamenech se objevila vousatá hlava ředitele a promluvila: „Nebude vadit, když přivedu hosta?“

„Jistěže ne,“ odpověděl Harry bez toho, aby uvažoval nad tím, kdo oním hostem bude. Pak ho to napadlo a tou náhlou představou se mu rozbušilo srdce. Možná se konala záchranná akce, o které neví… možná právě proto Brumbál chtěl, aby se vrátil do Londýna… možná… Naprosto ho ovládlo rozrušení z naděje. Úpěnlivě zíral do ohniště a představoval si, že tam vidí Ginny. I kdyby mu za zády někdo vystřelil, nejspíš by se vůbec neotočil. Díky tomu ani nevěděl, že se kus za ním Tony tváří pozorně, Ron zmateně a Hermiona nedůvěřivě. Když za okamžik vystoupil ředitel z ohně, natahoval Harry krk, aby viděl za jeho záda, v duchu se modlil a doufal. Zdálo se mu, že starý profesor vylézá z krbu neskutečně pomalu. Šílel napětím. Konečně zaplály další zelené plameny.

Kdyby se místo hypnotizování letaxové záře podíval Brumbálovi do tváře, poznal by, že tak dobré zprávy nepřináší. V ohništi stála žena, ale nebyla to Ronova sestra.

„Dobrý večer. Mohu dál?“

Byl tak zoufale zklamaný, že se nezmohl na odpověď. Když mu to došlo, začal se v panice rozhlížet, co by hostům nabídl k sezení. „Já… omlouvám se, paní profesorko…“

Minerva McGonagallová se podívala na své studenty a bylo znát, že ač byla povahou i profesí odměřená, nejraději by všechny zobjímala. Za brýlemi se jí třpytilo dojetí. „Jsem tolik ráda, že jste všichni v pořádku,“ řekla rozechvěle.

„Všichni ne,“ připomněl pochmurně Harry.

„Já vím, Pottere, já vím,“ poplácala ho nejistě po rameni, ačkoli nepatřilo k nejčistším. Trochu jí přitom zrůžověly tváře, neboť nebyla zvyklá tak otevřeným způsobem projevovat náklonnost.

„Minerva McGonagallová – Antonius Obscurov,“ učinil Brumbál společenské povinnosti zadost, a zatímco profesorka s vlídným úsměvem podávala Tonymu ruku, postaral se kouzlem o dostatek pohodlných polstrovaných židlí a šikovný stolek, v němž Harry poznal jeden z nenápadných stolečků z ředitelny.

„Mohu?“ zeptal se profesor, a vykolejený Harry bez toho, že by se podíval, na co se Brumbál ptá, přitakal. Vzápětí na zemi zmizel tác s hrnečky, zhmotnil se na stole, objevily se dva nové šálky a přibyla i čajová konvice.

„Přinesu zezdola něco k jídlu,“ nabídla nadšená Hermiona, „snad tam něco bude.“

Ale ředitel ji zarazil.

„Bohužel, nepřišli jsme na přátelské posezení,“ řekl vážně. Všiml si, že Hermioně zamrzl úsměv na rtech, takže pokračoval o něco lehčím tónem. „Když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, tvrdí přísloví. A za vámi právě přišla škola.“

„My se budeme učit?“ zeptal se nevěřícně Ron.

Harry si pomyslel, že se nejspíš uhodil do hlavy moc, je v bezvědomí a tohle se mu jen zdá. Sáhl si na temeno a nahmatal bouli, která dotykem nepříjemně zabolela. Dost na to, aby byl vzhůru.

„Dá se to tak říct, pane Weasley,“ připustila McGonagallová. „Ačkoli ne tak docela.“

„Půjde víceméně pouze o procvičení toho, co už znáte,“ upřesnil Brumbál. „Pokud je ministerstvo nezruší, a že jsou tu jisté náznaky, měly by se před vánočními prázdninami konat odložené zkoušky z přemísťování. Ovšem vy se jich, jak se zdá, nebudete mít možnost zúčastnit, což pokládám – zvláště v této situaci – za poněkud nešťastné. Dospěl jsem tedy k závěru, že by bylo rozumné umožnit vám jejich složení v mimořádném termínu. Jako ředitele školy mne zatím nikdo nezbavil práva takové rozhodnutí učinit a rád bych toho využil ještě dnes večer. Teoreticky bych mohl být zkoušejícím pouze já sám, avšak podle regulí je k uznání zkoušky třeba komise. Správně by jejím členem měl být i zástupce ministerstva z Odboru pro kouzelnou přepravu, ale v tomto případě jako komise postačí i dva řádní profesoři –“ usmál se, „– a ti tu jsou.“

Harry se přestával tvářit nechápavě.

McGonagallová se ustaraně podmračila. „Ani úspěšné složení zkoušky zcela nezabrání možnosti vašeho vysledování, s tím si bohužel schopnější čaroděj poradí, ale nebudete budit poplach jako při nepovoleném čarování nezletilých kouzelníků, a existují i způsoby, jak vysledování téměř znemožnit,“ doplnila a podívala se na Brumbála, zda s jejími slovy souhlasí.

Starý profesor potřásl vousem. Pak zvedl ukazovák, jako by si právě na něco vzpomněl. Zašmátral rukou v kapse svého hábitu, vytáhl malou lahvičku a podal jí Harrymu. „Poppy nechává pozdravovat a něco ti posílá,“ ukázal na jeho bolavou nohu.

Harry poděkoval, odšrouboval uzávěr, raději k obsahu nečichal a rovnou se napil.

Brumbál ho chtěl zadržet, ale už bylo pozdě.

Jantarová tekutina byla jako tekutý oheň. Harry zalapal po dechu, ale tím dosáhl jen toho, že mu sežehly ústa a hrdlo vroucí výpary, a to s ještě větší intenzitou. V žaludku mu hořelo a pro rázem uslzené oči nic neviděl. Rychle zavřel pusu a vzápětí měl pocit, že mu právě nosem projel rychlík. Od nosních dírek mu silnými gejzíry vytryskla pára. Ve vteřině mu uschly vlasy a kdyby měl mokré i oblečení, uschlo by v tom okamžiku též. Když si protíral oči pod brýlemi, slyšel, že ředitel říká: „Namazat, Harry, namazat.“ A profesorčin hlas tlumeně zamumlal: „Snad to nevypil celé.“ Naštěstí vypil jen část, takže vzápětí už v pokleku, se zježenými vlasy a zrudlým opoceným obličejem, mazal zbytkem léku kotník, který se okamžitě vracel do původní formy a přestával bolet.

„Výborně,“ pochválil výsledek Brumbál, když Harry vstal a potěšeně zjistil, že může skoro bezbolestně došlápnout. „Pusťme se tedy do výuky a zkoušek,“ řekl a ukázal všem, aby si stoupli ke krbu.

„Já také?“ zeptal se Tony. „Zkoušku už mám dva roky, ale možná by nebylo od věci si to zopakovat.“

„Není třeba, Antonie,“ usmál se spokojeně Brumbál. „Ale uvítám vaší pomoc, až bude třeba spolupráce ve dvojicích. Zkouška spočívá ze čtyř částí,“ podíval se na zkoušené uprchlíky. „Jedné teoretické a třech praktických…“

Okamžik na to se salón domu Blacků proměnil v něco mezi učebnou a tvrdým cvičištěm. Létaly otázky, pokyny, a ozývala se spousta práskání, jak Harry, Ron i Hermiona střídavě mizeli a zase se objevovali, mnohdy i v jiných částech domu. Šlo to dobře do okamžiku, než starý profesor spustil výcvik asistovaného přemístění.

Profesorka McGonagallová si všímala nedostatků a přispívala radami. „Vy se musíte víc soustředit, slečno Grangerová, a vy víc uklidnit, pane Weasley,“ upozornila je poté, co Ron skončil s rozbitým nosem, když s ním Hermiona nabourala do zdi. „Myslete na to, že tohle je zatím snadné. Poslední část testu probíhá venku na velké vzdálenosti. Takže znovu.“

Po půl hodině, která se zdála nekonečná, měl Harry pocit, že neví, kde mu hlava stojí. Měl dávat větší pozor, protože v souvislosti s tímto kouzlem stačila jen špetka nepozornosti na to, aby o hlavu přišel skutečně. Tonyho se mu podařilo přenést na horní chodbu celého, ovšem sám postrádal ruku. Nebolelo to, pouze to bylo nepříjemné. Zprvu vnímal jenom mravenčení, jako by si ruku přeležel, a vůbec nezaznamenal, že mu něco schází. Spokojeně vydechl, že se přemístění podařilo a chtěl si otřít čelo. Nepodařilo se mu to, přestože cítil, že rukou hýbe. Ztuhnul a s hrůzou zjistil, že ji zkrátka nemá. Vyděsilo ho to víc, než by čekal. Srdce mu okamžitě začalo splašeně poskakovat v panice. Byl rozhodnutý se nepodívat, čím končí jeho rameno, ale nevydržel to. Hned toho zalitoval, neboť jeho žaludek okamžitě projevil přání se jít podívat také.

„No potěš,“ utrousil Ron tónem na půl cesty mezi soucitem a znechucením a hned se začal prohlížet, jestli je celý. Hermiona v prvotním šoku na Harryho vytřeštila oči, ale vzápětí se zklidnila a suše poznamenala: „Hlavně neztrať hlavu.“

Ruka třímající hůlku se zatím vznášela a pohybovala opuštěná v salónu, jako kdyby vykukovala z neviditelného pláště.

 „Už jsou unavení, Albusi,“ řekla McGonagallová poté, co ustaraně pohlédla na bezprizorní končetinu.

„Nedá se nic dělat, je to důležité,“ odpověděl vážně Brumbál a pomocí složité magické formule nepovedené kouzlo napravil, takže ruka našla svého majitele.

Harry si paži prohmatával a prohlížel, jako by se chtěl ujistit, že je opravdu jeho. Měl z toho shledání upřímnou radost a svatosvatě si slíbil, že podobnou nepozornost už nikdy nedopustí.

Obě dvojice se přemístily zpět do salónu, tentokrát už bez nehody.

„Zbývá poslední část zkoušky,“ oznámil ředitel a vstal. „Nejpozději za minutu vás očekávám na hřbitově Vydrníku svatého Drába. Minervo?“

Profesorka se zvedla ze židle a dvojí prásknutí se slilo v jedno.

Čtveřice vyčerpaných přátel se na sebe podívala.

„Už mám dost,“ přiznal Ron.

„Ale bude se to hodit,“ připomněla mu Hermiona.

„Jdu s vámi,“ řekl Tony.

„Jdeme na to?“ zeptal se Harry.

A ozval se zvuk dvojnásob silnější, než ten předchozí.

 

V prvním okamžiku si Harry pomyslel, že kouzlo zkazil. Všude kolem něj byla tma. Chvilku trvalo, než se rozkoukal. Stál u hřbitova a tma byla jednoduše proto, že byl pozdní večer. Zdála se o to hustější, že se jeho oči nemohly tak rychle vzpamatovat z přechodu ze světla pokoje. Zaslechl spokojené zamňoukání. Zamžoural a zjistil, že ze hřbitovní zdi se na něj dívá povědomá mourovatá kočka s tmavými skvrnami kolem očí. „Profesorko,“ šeptnul na pozdrav a prošel kousek podél zdi a pak brankou na hřbitov. Brumbál s Ronem a Tonym už tam čekali.

„Kde je Hermiona?“ zeptal se jich potichu.

„Je blízko, slyšel jsem vás všechny čtyři,“ rozhlížel se Brumbál.

„Zahoukej,“ požádal Harry Tonyho.

Pro muzikanta to nebyl žádný problém a během okamžiku se u branky objevila trochu udýchaná Hermiona. „Nikdy jsem tu nebyla,“ řekla omluvně.

Starý profesor se zatvářil nezvykle rozrušeně a bylo vidět, že se na sebe zlobí. „Omlouvám se, předpokládal jsem, že to tu znáte všichni. Trestuhodná neopatrnost z mé strany! Každopádně – “ konečně se usmál, „ – zkoušku jste úspěšně složili, není-liž pravda, Minervo?“

Odpovědí mu bylo další spokojené mňouknutí.

„Přijměte mou gratulaci. Ovšem nyní si musíme pospíšit. Je velmi pravděpodobné, že nás tu brzy objeví,“ popošel k Hermioně a provedl krátký magický rituál, který trochu připomínal středověké pasování rytířů. Položil jí hůlku na rameno a zašeptal speciální oficiální formuli o složení zkoušky, která rušila snadnou vysledovatelnost: „Compositus ad magia vectura!“ Usmál se na ní, otočil se k Ronovi, a s ním podnikl totéž. Ve chvíli, kdy přistoupil k Harrymu, se ze zdi ozvalo ostré kočičí zasyčení. „Všichni zpátky,“ vykřikl tiše.

Hermiona, Ron i Tony zmizeli v jediném okamžiku. Jindy práskavý zvuk přemístění zněl v chladu noci spíš jako krátký mrazivý svist vichru. Než stihl zakouzlit Harry, Brumbál ho chytil za ruku a o zlomek vteřiny později zmizeli i oni.

Ve vratech hřbitova se objevila postava v kápi a masce, další se začaly hlučně zhmotňovat mezi náhrobky. Bylo jich snad dvacet, ne-li víc.

Mourovatá kočka přilehlá ve tmě na hřbitovní zdi to s přivřenýma očima pozorně pozorovala.

„Pozdě, kruci!“ vyštěkl muž u vchodu, vztekle nakopl neexistující kámen, až se kolem rozletěla sprška písku z cestičky. „Mohli jsme je mít! Pottera, Weasleyho i tu Grangerovou. Stačil by Potter!“

Bez ohledu na masku ho kočka okamžitě poznala. Zachvátila jí zvířecí chuť na něj skočit a rozsekat ho drápy, a zalitovala, že se tu s proradným Martenmugem nemohla setkat v užším kroužku – jen oni dva a hůlky – aby mu konečně mohla říct, co si o něm myslí.

„Nechápu, jak se odsud dostali,“ řekl jeden ze Smrtijedů a pátravě se rozhlížel kolem. Vypadal dost nezvykle. Na rozdíl od ostatních měl dlouhé bílé vousy, nápadně podobné těm Brumbálovým. Těžko říct, jak vypadal pod maskou, ale takhle ředitele připomínal, až to vyráželo dech.

Kočka překvapením vytřeštila oči.

Podivný muž se zrovna tím směrem podíval do tmy a dvou malinkých záblesků si všiml. Okamžitě k nim vyslal kouzlo. Kletba utrhla kus zdiva a ozvalo se kočičí zavřeštění. Ostatní Smrtijedi se tomu začali smát.

„Nech toho, Burke,“ zavrčel ten první.

„Uklidni se, něco jsem tam zahlídnul. Jak jsem měl vědět, že to byla podělaná kočka? Myslel jsem, že je to někdo z nich.“

„Někdo je přemístil,“ odsekl Martenmug. „Slyšel jsem to.“

„Všechny tři?“ zeptal se Burke pochybovačně.

„No, můžem se tu porozhlídnout,“ usoudil jiný Smrtijed. Ani noční tma nedokázala zcela zamaskovat jeho uhrovitou bradu a jeho hlas by poznal každý, kdo alespoň občas jezdil Záchranným autobusem. „Jenže o půlnoci máme jinou práci jinde a nevím, jak vy, ale já tam radši budu dřív.“

Mezi Smrtijedy to souhlasně zašumělo a stejně hlučně, jako se tu objevili, začali mizet.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: