svicka
Květen 2010, Magnas

 

H

 

arry si ve staré koupelně opláchl obličej ledovou vodou. Doufal, že mu pomůže se dostatečně vzpamatovat a utřídit si myšlenky. Namočil do ní pak i ručník, odskákal po jedné noze do salónu, sedl si před krb a přiložil si obklad na kotník. Úlevně zavřel oči, snažil se uklidnit a přemýšlel, co všechno teď musí udělat.

Musí sehnat Kráturu. Nebylo pochyb o tom, že medailon, o němž Snape mluvil, má starý domácí skřítek mezi svými poklady. A musí zjistit, kterému místu se říká Pětivěž. A pak – povzdychl si – pak udělá cokoli, aby našel Ginny. S myšlenkou na ni si uvědomil, jak strašně moc je unavený. Srovnal si ručník na noze, natáhl se na tvrdou podlahu a znovu si připomínal její rozesmátou tvář.

Běžela po louce u Doupěte… se smíchem stříhala Ronovi vlasy… vesele uhýbala ve vzduchu před potloukem a vykřikovala famfrpálové hlášky… padaly jí vlasy do očí, když dělala snídani… v lese její pusa chutnala po malinách…

Dole v kuchyni staré hodiny na zdi v tichém jednotvárném rytmu posunovaly ručičkami pod rozbitým sklem a v celém domě nebyl nikdo, kdo by jejich práci ocenil. Bylo jim to jedno. Dál s důstojností, kterou nenarušil ani pavouk, který bydlel v pavučině poblíž druhé hodiny, noblesně dělaly to, co už více než sto let považovaly za smysl svého bytí. Právě teď skřípavě odcinkaly celou. Mladý čaroděj, který ležel o patro výš před krbem, to neslyšel. Spal, a staré hodiny odvedly ještě pořádný kus své monotónní práce, než se začal probouzet.

„Vzbuď se, Harry,“ přicházel k němu z dálky hlas a mezi řasami uviděl nad sebou jako v mlžném oparu rozmazané stíny.

„Vidíš? Měla jsem pravdu, říkala jsem ti, že bude tady,“ řekl tiše ten hlas.

„Možná bychom ho měli přikrýt,“ poznamenal vážně někdo druhý.

„Je jak Šípková Růženka,“ potichu se zasmál kdosi třetí. „No tak, Harry, prober se.“

Harry začal mžourat a zamumlal: „Opovaž se mě zkoušet budit líbáním.“

„Je v pořádku,“ usoudila spokojeně Hermiona.

Konečně zaostřil. „Co tady děláte?“ pomalu se posadil.

„Mám takovou radost, že jsme tě našli, že bych ti tu pusu i dal,“ uchechtnul se Ron.

„Kde jste se tu vzali?“

Tony se zatvářil provinile. „Ocenil bych, kdyby ses na to neptal.“

Před krbem se posadili na zem k Harrymu.

„Hermionu napadlo, kde možná budeš, a tak jsme se tak trochu… vypařili,“ objasnil Ron. „Ale nechali jsme vzkaz!“

„Našel jsi tu tu něco?“ zeptala se Hermiona.

„Spíš někoho,“ odpověděl Harry natolik pochmurně, že jeho přátelům rázem ztuhly rysy obavami. Zvedl se do sedu, chviličku musel počkat, než se mu přestane točit hlava, pak teprve mohl mluvit. Byl velmi stručný a moudře začal tím, že Ginny žije, aby si Ron nemusel projít stejně krutým šokem, jaký Snape připravil jemu.

Jeho přátelé napjatě naslouchali, neřekli ani slovo, jen si občas vyměnili vážné pohledy. Zpráva o Sheilině smrti jimi viditelně otřásla.

„Vždycky jsem ti říkal, že Snape je zrádce!“ vybuchl Ron.

Harry pokrčil rameny: „Nevím. Třeba lhal ve všem. Možná mu vážně jen přeskočilo.“ Chtěl se přátelům svěřit se svou domněnkou o identitě Temného přízraku, ale dřív, než to udělal, Hermiona se krátce podívala na Tonyho a opatrně řekla: „Víš, Harry, bojím se, že ani my tě moc nepotěšíme.“

Harry zblednul.

„Ne, nejde o Ginny!“ ujistila ho rychle.

„Stalo se to sotva před chvilkou,“ řekl Tony. „Než jsme šli sem, tak jsem zjistil, že se mi znovu ztratil můj medailon. Bez dlouhého pátrání jsem šel rovnou za tím mrňavým mrzoutem, jenže marně.“

„Počkej. Jak marně? Krátura zmizel?“

„To ne, ale medailon ano. A nejen můj. Bohužel i ten, o němž jsi říkal, že ho potřebuješ. Krátura se dušoval, že žádný nemá. Já mu nevěřil a trval jsem na tom, aby mi ukázal svoje krámy, ale opravdu tam nebyl ani jeden.“

Harry pochybovačně zavrtěl hlavou. „To se mi nezdá. Krátura si svoje poklady hlídá jako oko v hlavě a nevěřím, že by z nich něco ztratil. Je div, že je vůbec nechal někomu prohlédnout.“

Jeho tři přátelé se svorně zatvářili ustaraně.

„No, víš, právě v tom je ten největší problém,“ řekl pak Ron. „On tvrdil, že nic neztratil. Blekotal něco o tom, že si věci vzal jeho pán. A protože ty jsi to nebyl, tak… jak to tak vypadá, asi nejsi sám, komu slouží.“

Harry nic neřekl, jen se zamyslel.

Na to Tony odvyprávěl, co se dělo po nočním přesunu na Vlčí louku, jak na starého skřítka zapomněli a ten se objevil s tvrzením, že mu to jeho pán přikázal, a jak to Sheilu a Moodyho zneklidnilo, protože Krátura by uznal jako pána jedině někoho z rodu Blacků, nikoho jiného by sám od sebe neposlechl, přičemž většina nejbližších pokrevně spřízněných patří na Voldemortovu stranu barikády.

Všichni očekávali, že Harry bude vyděšený, ale on se tvářil, jako kdyby ho ty zprávy vůbec nepřekvapily a  dokonce se v jednu chvíli usmál.

„Pošuk má pravdu,“ připustil klidně, když je nechal dovyprávět. „Jenže neví, že jeden čistokrevný Black stále žije, i když ho všichni pokládají za mrtvého.“

Odpovědí mu bylo zaskočené ticho.

Ve tvářích Rona a Hermiony se mísil šok s nedůvěrou a Tony to nechápal.

„Temný přízrak.“

Teď se k šoku s nedůvěrou přidal i Tony.

A Harry jim konečně řekl o svých nadějích, o tváři, kterou viděl u kamenného oblouku, o té samé, kterou dneska viděl tady, a o tom, že právě teď díky Kráturovi už má naprostou jistotu, že Temný přízrak je Siriusův bratr. Všechno najednou dávalo smysl. Zrcátko, druhý pán, i to, že jim pomáhá proti Voldemortovi. Nebylo pochyb o tom, že Regulus Black nakamufloval svoji smrt, jako kdysi Pettigrew.

Zatímco se ostatní vzpamatovávali z překvapivé noviny, Harry o tom muži přemýšlel. Kde se po celou dobu skrýval? Nejspíš se v té době neměl až tak špatně. I ten krátký pohled na schodišti prozradil, že vypadá výrazně mladší, než Sirius s rysy ztrhanými Azkabanem. Možná se až doposud někde ukrýval se svou láskou, o níž mluvil Snape.

„Neměl by ses na Kráturu zlobit, Harry,“ řekla Hermiona, která si špatně vyložila Harryho podmračené mlčení. „Vždyť jestli Regulus žije, tak mu to tady z půlky patří.“

„Neboj, nezlobím se. Za tohle ten staroch vážně nemůže. A nezlobím se ani na Reguluse. Celou dobu nás chrání a jsem si jistý, že chce ten Kráturův medailon zničit,“ odpověděl Harry nesoustředěně.

„Zničit?“ vyjekl Tony, který o viteálech nic nevěděl. „A proč bral i ten můj?“

„Byly si hodně podobné, Tony,“ řekla chlácholivě Hermiona. „A možná až v klidu zjistí, který potřebuje, tak… třeba ti ten tvůj zase vrátí.“

Tony vzdychnul, ale bral to statečně. „Snad ano. Snad je to slušný muž. Ačkoli slušní lidé neničí cizí medailonky. Jen nerozumím tomu, jestli to on píše dopisy, proč je píše právě mně.“

„To možná není až taková záhada,“ řekla Hermiona. „Kdo ví, kde se schovával. Mohl tě znát už z Bulharska, nebo – a to je skoro jisté – se mohl přátelit s Jonathanem Hydem. Navíc,“ ukázala ke stěně s rozkresleným rodokmenem, „cesty osudu jsou klikaté a rod Blacků veliký. Můžeš být se svým Temným přízrakem klidně i příbuzný.“

Jednoduché vysvětlení všechny uspokojilo.

 

Jen jediní dva lidé na světě věděli, že pravda je trochu jiná.

Jeden z těch dvou lidí byl právě v tuto chvíli v salónu.

A nikdo ze čtyř debatujících přátel to nevěděl.

 

„Mě teď spíš zajímá, jestli Regulus ví, kde je ta Voldemortova Pětivěž,“ řekl zadumaně Harry. „Kde je? Co je to za místo? Proč se jí tak říká?“

„No buď je jednou z pěti, nebo má takový tvar, pětiúhelník,“ usoudil Tony.

„Hm, to bude spíš ta první možnost. V Anglii se staví věže čtvercové nebo kulaté,“ vrtěla hlavou Hermiona.

„Ale kdo říká, že to musí být v Anglii?“ nedal se Tony. „Zrovna Kruval takovou věžičku má.“

„Tak to mě mnohem víc zajímá něco jiného,“ překvapil všechny Ron a netvářil se přitom nijak příjemně. „Snape tu věž zná, a Brumbál mu důvěřuje. Jestlipak o ní ví on?“

Odpovědí mu bylo ticho.

Tony mlčel, protože Snapea téměř neznal.

Hermiona neřekla nic, ale bylo na ní vidět, že jí Ron mluví z duše.

Zticha byl i Harry, protože si uvědomoval, že má Ron pravdu. Sám by rád znal odpověď. Netrpělivě se podíval ke krbu. Už uběhlo hodně času a Brumbál stále nepřicházel. „Dojdu se napít,“ zabručel nevrle a začal opatrně vstávat. Za tu dobu už mu pořádně vyschlo v krku, tak si chtěl dojít alespoň pro vodu. Ale Hermiona ho zarazila, šla dolů do kuchyně uvařit čaj a Ron ji pro jistotu doprovodil, aby nechodila po domě sama.

Harry se na zemi o kus posunul, opřel se zády o zeď vedle rozkresleného rodokmenu a přitáhl si poničený gobelín, aby si jím záda podložil. Potřeboval se na chvíli uvelebit v pohodlnější poloze, srovnat si bolavou nohu a alespoň trošku myšlenky.

Tonymu zraněné koleno nedovolovalo dál sedět na zemi, tak vstal, párkrát zakroužil rameny, aby se protáhl a rozhlížel se po pokoji. Podíval se na rodokmen. „Tady je tvůj kmotr?“ ukázal na zeď do rozpracovaného obrázku, kde se jemnou kresbou rozbíhaly pokrevní linie.

„Jo, tam je Sirius. Regulus je hned vedle.“

„Chm, všichni mají tak krásná jména,“ vzdychl Tony.

„Co máš proti svému?“

„Kdybys je znal celé, neptal by ses tak. Řekněme, že moje maminka měla velkou slabost pro zvířata. Bohužel jméno nevybírala tak pečlivě, jako tihle Blackovi. Slyšíš, jak krásně to zní? Orion, Pollux, Cassiopeia –“ Tony se zarazil, protože si na kusu gobelínu vyčnívajícím zpoza Harryho zad všiml jména Belatrix. „Ó, ne, než mít krásné jméno a tuhle ženu za příbuznou, to radši zůstanu –“ mávl rukou, zavrtěl hlavou a nedopověděl.

„Čím?“ zazubil se snad poprvé za tři dny Harry. „Pověz, nikomu to neřeknu.“

„Havranem,“ ušklíbl se Tony a usadil se na jedinou stoličku k šachovému stolku a díval se na rozestavěné figury.

Harry se uculil, protože ho napadlo, že se jméno k tmavovlasému tmavookému Tonymu docela hodí. Pozoroval ho a uvědomil si, jak moc se Tony za poslední měsíce změnil. Už to nebyl ten poplašený pianista, ale dospělý muž, čaroděj připravený bojovat. Měli hodně společného. Zatímco on ztratil Siriuse, Tony přišel o Natyho, a pro oba byli Weasleyovi a Řád jedinou rodinou.

„Strýci to jméno tak moc vadilo, že mi ho vytloukl z hlavy,“ zabručel po chvilce Tony a zvedl hlavu od šachovnice. „Kdyby mu jednou ve zlosti neuklouzlo, byl bych o tom ani nevěděl. Pro všechny už jsem jen Antonius. Strýc se o to postaral. Neměl rád nic, co nebylo podle jeho představ. I na mudlu byl poněkud… konzervativní. A nejen co se týče jmen. Kdybys viděl, jak vyváděl, když mi přišel dopis z Kruvalské školy. Pcha! Před sovou utekl na stůl a strašlivě ječel, pak zazdil krb a dokonce chtěl zazdít i mě. Málem se mu to povedlo.“

Převapenému Harrymu začalo docházet, že toho s Tonym mají společného mnohem víc, než tušil.

„Myslel jsem, že jsi vyrůstal u otce,“ řekl opatrně. „Tedy pochopil jsem, že už nežije, ale…“

„Ne ne, rodiče umřeli nedlouho po sobě,“ povzdychl smířeně Tony. „Skoro si na ně nepamatuju. Byl jsem moc malý. Proto mě tak mrzí ten medailon. Fotografii maminky ještě získat můžu, byla docela známá, krásně zpívala. Ale tatínkovu už ne,“ sklopil zrak k figurkám. „Po něm mi měla dát jméno. Byl bych Lev. Říkala tatínkovi, že je její velký Leo a on dělal, že je opravdu lev. Bylo to legrační. A pak už si vzpomínám jen na její ukolébavku. Víc už nic.“

Jestli měl Harry před okamžikem pocit, že je mu Tony čím dál bližší, tak teď to cítil dvojnásob.

Do salónu se vrátil Ron s tácem plným hrnků horkého čaje a s Hermionou za zády. Rozhlížel se, kam čaj položit, ale s výjimkou šachového stolku a obsazené stoličky pokoj trpěl naprostou absencí nábytku. Položil tác na zem poblíž Harryho, narovnal se a zkoprněl pozdní reakcí.

„On zná mojí fintu,“ pravil zaskočeně a ukázal za sebe ke stolku. „Podívej na to postavení střelce a koně.“

„Já tu na nic nesahal, tak už to tu bylo,“ bránil se od šachovnice Tony a zasvítilo mu v očích. „Ty hraješ šachy? A dobře? Vlastně ano, Hermiona už mi říkala, že jsi brilantní šachista. Moc rád bych se je naučil trochu lépe hrát.“

„No tak… jednu krátkou partii snad dát můžeme,“ pravil polichocený Ron a roztrpčení z toho, že někdo cizí zná jeho oblíbený manévr, ho téměř přešlo. Ihned začal přerovnávat figurky.

Hermiona si sedla na zem k Harrymu a využila situace k nerušenému hovoru. „Nemůžeme tu už moc dlouho čekat,“ řekla tiše. „Není to tu bezpečné. Snape je zrádce a Voldemort tenhle dům už tak jako tak zná.“

Harry se nadechl k námitce, ale ke slovům se nedostal.

„Dobře, já vím, že je to tu opět chráněné kouzly,“ nedala mu šanci. „Ale sám víš nejlíp, že se na to nedá spolehnout. Ani Regulus by se sem neměl dostat, i když tu kdysi žil.“

„Fajn, tak jděte, ale já zůstávám,“ řekl Harry s náznakem výčitky v hlase. Copak ho nechápou? Copak nemají o Ronovu sestru stejný strach jako on? „Počkám tu na Brumbála a pak půjdu hledat Ginny.“

„Vždyť nevíš kam!“ zvedla hlas a vypadala zoufale. „Nevím to ani já! Neznám žádnou takovou věž, žádné takové místo, žádný takový –“ náhle se zarazila, „– hrad…“

„Co se stalo?“

„Harry… asi znám, ale netuším, kde to je. Tony měl pravdu. Kdysi jsem někde slyšela nebo četla o hradu s takovou věží, ale… i kdybys mě mučil… nevzpomenu si.“ Teď byla Hermiona opravdu zoufalá.

„Tím spíš tu musím zůstat. Brumbál to snad bude vědět.“

„Ale co když nepřijde?“

„V tom případě vím o někom, kdo ten hrad bude znát určitě.“

„Počkej, Harry, kdo podle tebe ví, kde to místo najít?“ zeptala se Hermiona a oči přitom měla plné pochyb.

„Přece Snape,“ prohlásil suše Harry. „A nedívej se na mě, jako bych měl o kolečko víc,“ dodal trochu ukřivděně, protože po prvotním překvapení ho Hermiona oblažila pohledem téměř soucitným.

„No, víš, možná jsi na to zapomněl, ale: Snape – je – v Bradavicích.“ Poslední slova mu naservírovala s důslednou výslovností a postupně, aby měla jistotu, že je pochopil. Pak teprve pokračovala: „Fakt, že profesor – a jen tak mimochodem i Smrtijed – je ještě stále nejspíš v bezvědomí, není nijak podstatný, protože v tomhle stavu ti toho řekne zhruba stejně tolik, jako kdyby byl při sobě. Oprávněně se totiž domnívám, že kdyby se s tebou chtěl podělit o zeměpisnou polohu té věže, jistě by to udělal ještě předtím, než se tě pokusil zabít.“

„Než se pokusil, abych já zabil jeho,“ zabručel pro upřesnění Harry, ale spíš jen proto, aby mohl něco říct a nemusel hned uznat, že má Hermiona pravdu. „Alespoň mi to tak připadalo.“

„Mohl tě chtít jen vyprovokovat. Nemůžeš vědět, co by se stalo, kdybys použil smrtící kouzlo. Třeba ho chrání něco podobného, jako dřív tebe. I když je dospělý a neumím si představit, kdo by se zrovna pro něj obětoval. Ale to je jedno. Dobře víš, že existuje spousta kouzel, která skoro nikdo nezná. Kdybys ho neomráčil, možná by teď Brumbálovi vyprávěl dojemnou historku o zabití v sebeobraně. Sám přece přiznal, že tě má zlikvidovat. Nechci mu křivdit, ale mám pocit, že když zjistil, že mu s hledáním medailonu nepomůžeš, rozhodl se splnit tenhle úkol, ale tak, aby to dál mohl hrát na obě strany.“

„To… to se mi nezdá,“ váhal Harry. „Spíš vážně zešílel. Mohla to být klidně nějaká kletba. Černá magie.“

„Nebyl by problém něco takového předstírat,“ stála na svém Hermiona.

„Ani nemusel,“ ozval se od šachového stolku Tony. „Měli jste vidět Kráturu, jak bláznivě se choval, když se nemohl rozhodnout, kdo je jeho pán. Možná tomu profesorovi přeskočilo ze stejného důvodu.“

V salónu domu Blacků zavládlo zadumané ticho.

Zatímco Hermiona přemýšlela nad Tonyho slovy, Harry se v duchu zabýval něčím jiným, co v danou chvíli považoval za důležitější než pomatenost nebo zradu ředitele zmijozelské koleje. Myslel na to, že kromě Snapea existuje možná ještě někdo další, kdo by mohl o Pětivěži vědět – profesor Binns. Sám by si na něj nevzpomněl, inspirovala ho právě Hermiona, když před chvílí nahlas zvažovala možnosti, kde mohla slyšet nebo číst o hradu s takovou věží. Starý profesor, respektive jeho duch, byl sice nadmíru nudným, leč uznávaným znalcem historie. Pochopitelně prvořadě historie týkající se čar a kouzel, ovšem jedna z mála věcí, které si Harry z Binnsových hodin pamatoval, byla informace, že snad v Británii neexistoval hrad, na němž by alespoň někdy v proudu času nepobýval čaroděj či čarodějka, a to mu dávalo alespoň chabou naději.

Ticho přerušil hlasitý zášleh plamenů v krbu. V ohni se objevila ředitelova hlava. „Zdravím vás. Zdejší návštěva je konečně pryč, ovšem obávám se, že ne na dlouho. Harry, pojď, prosím, na chvíli sem,“ řekl stručně Brumbál a hlava opět zmizela.

O minutu později už Harry seděl v ředitelně na známé židli u psacího stolu naproti řediteli a překotně vyprávěl o útěku ze školy, o Vlčí louce a hlavně o tom všem, co se dnes stalo v domě Blacků, přičemž přes veškerou nervozitu i strach vnímal hřejivé blaho z toho, že je alespoň na okamžik zpět ve škole.

Brumbál mu pozorně a beze slova naslouchal a občas přitom přemýšlivě potřásl hlavou.

Když Harry skončil, díval se na ředitele, div mu nevypadly oči, a úpěnlivě doufal, že Brumbál bude znát odpovědi.

„Hmm, tak ty se domníváš, že ten muž, který ti už poněkolikáté pomohl, by mohl být Regulus Black.“

„Ano. Kdo jiný by byl tolik podobný Siriusovi, než jeho bratr? Na jedné staré fotografii jsem si je sám málem spletl. Navíc Krátura by kromě mě poslechl jen Blacka.“

„Zajímavá úvaha,“ nadzvedl trochu obočí Brumbál a víc k tomu neřekl nic.

Harry se netrpělivě ošil. „Díky, ale na tom teď nezáleží. Teď je nejdůležitější zjistit, co všechno je pravda z toho, co říkal profesor Snape. A hlavně – kde je ta věž a Ginny.“

Ředitel se zamyšleně zamračil. „Na to první ti Severus jednou snad odpoví sám. A ta věž, hmmm…“ krátce zaváhal, pak nakreslil ve vzduchu hůlkou složitý obrazec, nato jí mávl ke dveřím, a jak se otevíraly, pronesl vlídně: „Poslouchat za klíčovou dírkou je poněkud nepohodlné, pánové.“

Skoro bezhlavý Nick se zatvářil provinile, zato Krvavý baron působil mimořádně rozčíleně.

„Tak jen prosím, vstupte,“ pokynul těm dvěma Brumbál a nedbalým mávnutím vyčaroval dvě křesla. „A zavřete za sebou, Barone. Vím, že to umíte.“

Napřed nebelvírský duch váhavě natáhl průzračnou ruku, aby se přesvědčil, že jim žádné neviditelné kouzlo nebrání vejít, pak tiše všuměl dovnitř následován zmijozelským kolegou, který se hněvivě mračil a skutečně bez obtíží zavřel dveře.

„Tady Harry by se rád něco dozvěděl o Pětivěži,“ řekl Brumbál, když se duchové usadili, místy ponořili do okázalých křesel.

„Taková nestydatost! Jak vůbec mohl?!“ vykřikl nečekaně Krvavý baron.

„A – ale já –“ zakoktal zaskočeně Harry.

„O tobě nemluvím, hlupáku,“ odsekl duch. Pak koutkem oka zahlédl Brumbálův nespokojený pohled a zabručel cosi, co mohlo být omluvou.

Harrymu začalo docházet a bylo to tak neuvěřitelné, až úžasem otevřel ústa.

„No ano, je to tak,“ připustil podrážděně Baron. „Zemřel jsem sice tady, ale žil jsem jinde. Měl jsem krásný hrad!“

Skoro bezhlavý Nick si významně odkašlal.

„Tak dobrá, řekněme, že byl podle mých představ,“ ustoupil neochotně zmijozelský duch. „A kromě mnoha dalších měl jednu zvláštnost.“

„Věž,“ hlesnul Harry a konečně zavřel pusu.

„Pětivěž!“ opravil ho hrdě Baron. „Budila respekt a hrůzu v širokém dalekém okolí. Jenže… už je to přeci jen pár století. Dnes už o tom vůbec nikdo neví.“

Sir Nicholas si opět jemně odkašlal.

„Tedy kromě tohohle uchrchlance,“ hodil k němu hlavou Baron, „Binnse a… ještě pár dalších, jak se zdá.“

„Uchrchlance?“ napřímil se v křesle popuzeně nebelvírský duch. „Jsem Sir Nicholas de Mims –“

„Blá blá blá. Tihle z Nebelvíru nikdy nedokážou rozlišit, co je právě podstatné,“ ušklíbl se Krvavý baron.

Skoro bezhlavý Nick si hodil nohu přes nohu a uraženě se odvrátil.

„Tak… když víme, kde to je…“ přestal si Harry všímat duchů a znovu naléhavě pohlédl na Brumbála.

Ředitel si nejprve pod brýlemi promnul nos, teprve pak mu pohled vrátil. „Všechno má svůj čas. A teď by ses měl vrátit do Londýna.“

„Do Londýna?“ zvolal Harry podrážděně. Byl zmatený a nechápal, proč ho Brumbál posílá pryč.

„Ano, do Londýna,“ řekl Brumbál unaveně a snad i trochu netrpělivě. „Tvůj dům už sice jako úkryt není ideální, ale mám jisté tušení, že přinejmenším v nejbližších hodinách tam zásadní nebezpečí nehrozí.“

„Nebezpečí nehrozí?“ vyjekl Harry. „Nejde přece o mě, ale o Ginny!“

Brumbál na to však neodpověděl, pouze na něj upřel oči a beze slov ukázal ke krbu.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: