svicka
Květen 2010, Magnas

Persie, 7. stol. n. l.

 

N

 

a tržišti se prolínaly pachy pečených placek a masa, přezrálých datlí, citrusů, čerstvě obarvených látek, ryb a velbloudí moči, a nad tím vším vládla silná vůně koření a kadidla. Slunce se kutálelo k západu, blankytně modrá obloha se kolem něj barvila do ruda a od východu se začínalo pomalinku stmívat. Čilý ruch pozvolna utichal a někteří trhovci už balili zboží, jež se jim dnes nepodařilo prodat, a odháněli dotěrné umolousané děti, které se snažily něco vyžebrat a nádavkem přitom i něco ukrást.

Tržištěm klidným krokem toho, kdo nikam nespěchá, procházel štíhlý bělovousý muž v prostém oděvu. Vysoce kvalitní látka jeho šatu však dávala tušit, že to není žádný chudák, a uctivé pozdravy a drobné úklony lidí na tržišti byly jasnou známkou toho, že jde o muže váženého. I uvýskané děti v jeho blízkosti tichly a rozestupovaly se jako moře před Mojžíšem.

Muezín z nedaleké mešity začal z minaretu zvučným zpěvem svolávat k večerní modlitbě. Muže to nechalo chladným, byl zastáncem učení Zarathruštrova. Jen trochu zvolnil krok, aby se potěšil melodickými vlnkami a zákruty muezínova hlasu. Měl hudbu rád a považoval ji za velké kouzlo. Mohl to posoudit, o kouzlech něco věděl.

U jednoho ze stánků si koupil trochu sladkého kandovaného ovoce. Prodavač viditelně potěšený, že muž zvolil právě jeho zboží, nechtěl přijmout peníze, ale stařec mu beze slova vtiskl do dlaně zlatou minci, pohlédl mu do očí a sevřel mu prsty na znamení, že o své volbě nebude diskutovat.

Trhovec jako hypnotizovaný zíral na záda odcházejícího zákazníka. Pak se hrdě narovnal jako ten, kdo byl právě vyvolený. „Vidíš, Tuti?“ řekl pyšně svému papouškovi, který se zobákam snažil otevřít košík s oříšky. „Ashraf Akhtar si vybral ovoce. Kéž ho dobří duchové doprovází!“

 

Ashraf Akhtar měl pro kandované ovoce slabost. Právě teď je ve svém domě zamyšleně uzobával opřený o jeden z mnoha barevných brokátových polštářů. Byl převlečený do jednoduchého světlého hábitu z jemného plátna v pase přepásaného tmavší šerpou, a když se pro ovoce natáhl, hábit se mu na prsou rozevřel a bylo vidět, že pod jemnou látkou na jeho hrudi rozpíná vytetovaná křídla strážný duch Faravahár.

Pokoj, v němž Ashraf nyní pobýval, byl poněkud neobvyklý a až na vzácné výjimky v něm nikdy nepřijímal hosty. Byla to jeho svatyně a pracovna zároveň. Stoly pokrývaly různé baňky, křivule, misky a dózy se záhadným obsahem, police přetékaly svazky a ruličkami papyru i pergamenu, a vůni myrhy, pačule a dalších bylin, kterou byl celý pokoj hutně prostoupen, prorážel trochu štiplavý odér linoucí se od jiskřivé páry stoupající z kotlíku s bublajícím, smaragdově zeleným obsahem.

Z rozjímání vyrušilo Ashrafa vzdálené zaklepání na domovní dveře. Pomyslel si, že je to právě včas.

„Přišel pan Mehtab, pane,“ řekl něčí, maličko pisklavý hlas.

„Vím, díky, Parwano,“ otočil se s úsměvem na malého tvora oděného do tógy z bleděmodrého hedvábí, jehož barva příjemně ladila s nažloutlými duhovkami velkých očí, které tvor na svého pána oddaně poulil.

Parwana se lehce uklonila a s tichým lusknutím prstů zmizela.

Vstal a šel otevřít. Udělal to sám, protože ačkoli by si mohl dovolit dům plný služebnictva, Parwana byla jeho jedinou sloužící a většina lidí neměla o její existenci vůbec tušení. Dokonce ani po Parwaně nechtěl, aby mu sloužila, jenže zkuste to vysvětlit domácímu skřítkovi. Ashraf to zkoušel, ale jakékoli odmítnutí její péče jí působilo tak hluboký smutek, že postupem času rezignoval a ozýval se už jen výjimečně.

Za domovními dveřmi čekal příjemný mladík jemně řezaných rysů, s ušlechtilým držením mužného těla a jiskřivýma medovýma očima s čistým, upřímným pohledem.

„Dnes vypadáte mimořádně dobře, Mistře,“ řekl potěšeně Mehtab po patřičně uctivém přivítání. Poslední dobou si dělal starosti o Mistrovo zdraví a měl nelíčenou radost, že ho po dlouhé době nachází v dobrém rozpoložení.

„Děkuji, Mehtabe,“ řekl vlídně Ashraf. „Učinil jsem jistá těžká rozhodnutí. Přinesla mi úlevu a sňala ze mě tíhu způsobenou jak mou váhavostí, tak samotným břemenem.“ Dál Ashraf neřekl nic a Mehtab se neptal. Nebylo slušné vyzvídat a věděl, že bude-li mu chtít jeho Mistr svěřit víc, poví mu to sám.

Následoval starého muže do vkusně vybaveného pokoje, za nějž by se nemusel stydět žádný bohatý kupec a který nijak neprozrazoval, kým jeho majitel ve skutečnosti je. Odtud pak tajnými dvířky schovanými za jedním z tlustých koberců na zdi oba vešli do Ashrafovy pracovny. Na nízký stolek poblíž vchodu tam Parwana servírovala baklawu, falafel a do tepaných kalíšků nalévala horkou gahwu.

„Rád tě vidím, Parwano,“ pozdravil Mehtab skřítku. Byl jedním z mála, kdo ji znal.

„Také pro mne je to potěšením, pane,“ uklonila se mile skřítka, podívala se na svého pána, a když nedával najevo, že by od ní ještě něco potřeboval, opět po skřítčím zmizela.

„Bude mi scházet,“ povzdychl Mehtab. „A nejen proto, že nikdo neumí udělat Baba Ghanoush tak lahodný jako ona.“

Ashraf jeho názor sdílel, a tak se usmál nad tím, že ani jeho žák není imunní vůči kulinářským dovednostem jeho společnice. Pak si vzpomněl, že se dnes Mehtab přišel rozloučit, a úsměv se mu ze rtů vytratil. Posunkem mladého muže vyzval, aby se posadil do natřepaných polštářů.

Mehtab tak rád učinil, ale jak si sedal, všiml si na jednom ze stolů bublajícího kotlíku. „Po čichu jsem myslel, že je to Očišťovač mysli, ale ta barva…“ řekl zmateně.

Starého muže zahřálo, že má pozorného žáka. Sebral ze stolu jeden z papyrů a Mehtabovi jej podal. „Nemýlíš se, změnil jsem recepturu. Teď je lektvar mnohem účinnější a nemá žádné vedlejší účinky. Stačilo přidat jen oddenek gotu koly. To ona způsobuje ono nezvyklé zabarvení.“

Mehtab převzal papyr z rukou Mistra s nábožnou opatrností, několikrát nad recepturou zadumaně pokývl hlavou a pak ji stejně opatrně zase vrátil.

Ashraf si uvědomil, že oba oddalují hovor o tom, co je tíží, tak si přisedl k nízkému stolečku a začal jako první. „Už víš, kdy budeš odjíždět?“

Mehtabova tvář pohasla zármutkem. „Karavana vyráží už před svítáním. Snažil jsem se otce přesvědčit, ale neobměkčilo ho ani mé naléhání, ani argument, že jen zde mohu pokračovat ve studiu a mám se toho ještě tolik co učit.“

Mladíkova slova Ashrafa znovu zahřála. Jiný na Mehtabově místě by si myslel, že už všechno ví. Každému druhému by se zajídalo svému Mistrovi čistit kotlík, zametat a přepisovat dlouhé texty v cizích jazycích. Mehtab takový nebyl. Měl v sobě nevídanou dávku pokory a respektu jak před svým Mistrem, tak před tím, co studoval. Nikdy se nezajímal o to, jak svých čarodějných schopností využít nejlépe, nýbrž o to, jak jich využít správně.

Starce najednou zachvátil pocit viny a zapochyboval, zda je to, co se chystal udělat, správné. Má vůbec právo zatížit tu čistou mladou mysl tak ohromnou zodpovědností? Ale v duchu cítil, že nemá na vybranou.

„Nemůžeš se vůli otce protivit,“ řekl nevesele. „Alespoň poznáš svět. Poznáš mnoho nových kultur, do tvého života vejde mnoho nových lidí, naučíš se novým kouzlům, odhalíš další taje magie. Není toho mnoho, co bych ti já mohl ještě předat. Snad…“ naposledy zaváhal, zda to má udělat, „… snad vyjma jediného.“ Zanořil prsty pod šerpu a vytáhl malý vyšívaný sametový váček. „Nevím, Mehtabe, jestli se ještě někdy shledáme. Jsem už příliš starý a rád bych –“

„Ale Mistře,“ vydechl zaskočený Mehtab a poprvé v životě tak skočil svému učiteli do řeči. „Co to povídáte? Jistěže se uvidíme a nejste nijak starý. To jen vous vám předčasně zbělel…“

Ashraf se posmutněle usmál a zavrtěl hlavou. „Mýlíš se, můj milý. Brzy to pochopíš.“ Po těch zlověstně znějících slovech mladíkovi zdobený váček podal. „Rád bych ti něco svěřil. Není to dar, mně to nepatří a nebude to patřit ani tobě. Nevím, jak dlouho bych to ještě dokázal chránit, a jsem si jistý, že ty budeš mnohem lepším Strážcem nežli já.“

Mehtab zmateně váček otevřel, a když do sametu dopadlo měkké světlo olejových lamp, odráželo se ven ve zlatavých záblescích. „Strážcem? Nechápu, ničemu nerozumím. Co to je, Mistře?“

Ashraf se k němu naklonil a pošeptal mu odpověď.

Mladík úžasem doširoka rozevřel medové oči a zůstal zkoprněle zírat s otevřenou pusou. „Chcete tím říct, Mistře,“ řekl, když se trochu vzpamatoval, „že tohle dokáže –“

Ashraf ho rychlým gestem umlčel. „Nevyslovuj to! A ano, rozuměl jsi mi správně.“

„Ne, to nemůžu,“ kroutil odmítavě hlavou mladík, a jakkoli to bylo neslušné, zatáhl šňůrku a položil váček na stůl. „Nejsem hoden. Navíc jsem příliš nezkušený na to, abych mohl být… Strážcem.“

Starý muž podobnou reakci čekal. Zvedl svou horkou gahwu, přivoněl k ní a usrkl ji, částečně proto, aby získal čas, částečně proto, aby mu dodala sílu k bolestnému přiznání. „Opět se mýlíš,“ řekl a trochu roztřesenými prsty kalíšek položil. „Ne ty, to já nejsem hoden.“

Temný tón jeho hlasu způsobil, že na něj mladík nevěřícně pohlédl. „To ne, Mistře! Vy… vy nikdy! Vy byste toho přece nikdy nezneužil!“

„Zapomínáš na to, Mehtabe, že Angra Mainju – stejně jako tvůj Šejtan – své oběti chytá za srdce a za hlavu. Cesta do temnot – či pekla – bývá často dlážděna dobrými úmysly. Já…“ Ashraf rozrušením přerývaně dýchal. „Chtěl jsem jen pomáhat, působit dobro. Radost z toho, že se mi to daří, byla opojná… a silně návyková. Chtěl jsem jí čím dál víc, zcela jsem jí propadl a neuvědomil jsem si, že se tím vzdaluji povinnostem Strážce.“

„Myslel… myslel jste to přece dobře,“ řekl rozechvěle mladík, aby Mistra i sám sebe uklidnil.

„Za srdce a za hlavu,“ zopakoval s trpkým úsměvem Ashraf. „Kde je psáno, že právě já vím, co je pro druhé nejlepší? Má nabubřelá ješitnost mi zatemnila mysl a já tak zapomněl, že ta síla neslouží nám, ale my jí.“

„Jako její nástroje?“ zeptal se Mehtab, aby se ujistil, že rozumí správně.

Ashraf přikývl a pomyslel si, o kolik je ten mladíček moudřejší než on.

„Pak jste možná neměl na vybranou, protože… co když už je v knihách osudu vše napsáno? Co když není možné skutečně změnit budoucnost? Možná jste byl jen nástrojem pro to, aby byla taková, jaká má být.“

Starý muž pokrčil rameny. Odpověď na tuto otázku neznal, přestože po ní už dlouhá léta pátral. „Kdo ví? Možná se opravdu všechno už stalo. Jsem si však jist, co se má stát nyní.“ Zvedl sametový sáček a vtiskl jej Mehtabovi do dlaně podobně jako před pár hodinami trhovci minci. „Měl bys být novým Strážcem, a vím, že budeš mnohem lepším než já.“

Potom stáhl z prstu pečetní prsten ze zašlého podřadného kovu a svému žáku ho se slavnostní vážností nabídl. „Vezmi si jej, pokud přijímáš a slibuješ, že uděláš vše proto, abys tu moc ochránil, a nedopustíš, aby se dostala do nepovolaných rukou. Nechť tento prsten naši úmluvu symbolicky zpečetí.“

Mladík se Ashrafovi dlouze podíval do tmavých očí. Pak pomalu řekl: „Nikdy jsem nepochyboval o vašem úsudku, Mistře, a nebudu o něm pochybovat ani nyní. Myslím, že nejsem vhodný pro tak zodpovědný úkol, ale postrádám vaši moudrost a zkušenosti, takže to nejsem schopen správně zhodnotit. Přijímám a slibuji, že se budu snažit být takovým, abyste na mě mohl být hrdý.“

„To už jsem, můj chlapče, už dávno,“ řekl starý muž dojatě.

„Dávno?“ zeptal se se zvláštním úsměvem Mehtab.

Z neznámého důvodu se tomu oba zasmáli, jako kdyby to byl dobrý vtip, a pak spolu rozmlouvali tak dlouho, že nebe nad střechami domů v poklidu ztmavlo do krásné modrofialové a zazářilo do noci zlatými hvězdami.

 

Pozdě v noci seděl Ashraf Akhtar po evropském způsobu u stolu nad velkou knihou a barevnými pigmenty doplňoval knihu ilustracemi. Když na předsádce pečlivými tahy dokončil zdobená slova: Magia et potagia, spokojeně se narovnal, aby se protáhl, než nápis dokončí.

„Dá si pán ještě gahwu?“ zeptal se ho mile skřítčin hlásek.

„Díky, rád,“ opáčil Ashraf. Když mu skřítka nalévala, vůně horkého nápoje mu připomněla rozhodující okamžik jeho setkání s Mehtabem. Vzdychl a své malé společnice se zeptal: „Co myslíš, Parwano, rozhodl jsem se správně?“

Skřítka se zhrozila. „Pane! Mě nepřináleží soudit rozhodnutí pána!“

„U všech džinů, Parwano!“ plácl roztrpčeně prsty do stolu. „Jsi můj nejlepší přítel, tak na mě nechoď se svými skřítčími pravidly.“

Dojatá skřítka trochu stáhla své velké uši a rozněžněle vypoulila oči na svého pána, který nikdy pánem být nechtěl.

„Tak tedy… ano –“ špitla nesměle. A než po skřítčím zmizela, tichounce, aby ji Ashraf neslyšel, s láskou vzdorovitě dodala: „–  pane.“

 

 Orient

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Vysvětlivky

 

Zarathruštra – staroperský zakladatel, respektive reformátor zoroastrismu (jedno z nejstarších náboženství založené na dualitě, odvěkém boji dobra a zla, světla a tmy, života a smrti). V dávných dobách oblast Persie prožila několik vzácných multikulturních období, kdy vedle sebe řada náboženství žila bez zášti, takže skutečně bylo možné pokochat se hlasem muezína, ale volání k modlitbě ignorovat.

Antika považovala Zarathuštru (lat. Zoroaster) za mocného krále, který byl zároveň vynálezcem magie a velkým čarodějem. Křesťané na něj měli pifku, nešel jim pod nos silný vliv zoroastrovců, stejně tak se jim nezamlouvaly legendy o Zarathuštrových zázracích (které, ač mnohem starší, silně připomínaly skutky Ježíše), pro ně byl tudíž Zarathuštra čarodějem, arcimágem a satanovým služebníkem, a měli lví podíl na postupné eliminaci zoroastrismu. V současnosti má tato víra už jen posledních pár tisíc stoupenců, přičemž část jich lze nalézt ve Velké Británii.

Faravahár – zoroastriský strážný duch, který má mimo jiné připomínat, že každý se má snažit žít v souladu s dobrem.

Faravahar 

Baklawa – vrstvený moučník s ořechy zalitý sladkým sirupem

Falafel – smažené kuličky ze směsi mleté cizrny či fazolí a tahini (sezamová pasta)

Gahwa – stará dobrá káva

Baba Ghanoush – grilovaný lilek s tahinou, citronovou šťávou a česnekovou pastou.

Gotu kola – léčivá bylina běžná v zemích Středního a Dálného východu.

Angra Mainju – (zoroastrismus) je podobně jako muslimský Šejtán (al-Shaytān) adekvátní křesťanskému satanovi.

 

 

Persian image

 

 

 

 



6 x komentář to “Prolog”


  1. ajottNo Gravatar — Květen 16, 2010 @ 20:27

    chybicka se vloudila:
    Pokoj, v němž Ashraf nyní pobýval, byl poněkud neobvyklý a až na vzácné výjimky v něm nikdy nepřijímal hosty. Byla to jeho svatyně a pracovna zároveň. Stoly pokrývaly různé baňky, křivule, misky a dózy se záhadným obsahem, police přetékaly svazky a ruličkami papyru i pergamenu,

    namiesto papyru si asi myslela papyrusu.
    je to skor zo zaciatku textu

  2. MagnasNo Gravatar — Květen 16, 2010 @ 21:13

    To neni chyba, Ajotte, ale gramaticky spravny tvar druheho padu. Papyrus bez papyru ci papyrusu, obe formy jsou dle pravidel a me se vic zamlouvala ta prvni. Podle pravidel slovenskeho pravopisu je dokonce pripustna pouze forma “papyru”.

  3. ajottNo Gravatar — Květen 17, 2010 @ 5:32

    vsak som pisal, ze chybicka se vloudila!
    akurat, ze u mna :-)

  4. Ewelyn DarkNo Gravatar — Červen 27, 2010 @ 8:12

    kraasny opis…..vazne som si to predstavyla do detajlov tak ako si to opisala :-) naadhera

  5. AjkaNo Gravatar — Červenec 26, 2010 @ 15:24

    Moc pěkné.:) Mám otázku: Je tahle povídka už dokončená, nebo bude ještě pokračování?

  6. ajottNo Gravatar — Červenec 27, 2010 @ 0:24

    dokoncena nie je, dokoncuje sa.
    tea ak sa M znova objavi



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: