svicka
Květen 2010, Magnas

 

R

 

egulusi!“

Prchající muž v černém na vteřinu zpomalil, ale pak zase na rychlosti přidal, u schodiště si v běhu jednou rukou přidržel klobouk, druhou se pro přesnější zatáčku krátce zachytil hrany zdi a rychle sbíhal ze schodů. Harry se rozeběhl za ním. Zavolal znovu, když o patro níž Temný přízrak zatáčel na spodní schodiště. V tu chvíli muž zvedl hlavu a bleskově pohlédl na svého pronásledovatele. Hned pokračoval v útěku, ale stačilo to k tomu, aby mu Harry alespoň na krátký okamžik viděl do obličeje.

„Regulusi, počkej!“ Harry utíkal za ním, seběhl pár schodů, přeskočil zábradlí a snažil se dopadnout co nejníž. Později si vyčítal, že ho nenapadlo přemístit se, vždyť tady mohl čarovat jakkoli, alespoň dřív to tu bylo proti vysledování všech kouzel chráněné. Škobrtnul o poslední schod a rozplácl se na podlahu chodby s ostrou pulzující bolestí v kotníku. Chytil se za nohu, zuby zaťaté, svíral rty a v duchu si nadával, přičemž ho napadala taková slova, o kterých ani netušil, že by je mohl znát. Byl o to nesmlouvavější, když k němu zespodu dolehl zvuk prásknutí hlavních dveří.

Věděl, že teď se musí postarat o Snapea, který nejspíš naprosto přišel o rozum. Jinak si totiž Harry nebyl schopen ani ochoten profesorovo počínání vysvětlit. Nevěděl, čemu ze Snapeových děsivých slov má věřit a v tuhle chvíli se cítil tak vyčerpaný, zmatený a nesoustředěný, že se nepovažoval za způsobilého o tom, co se stalo, soudně přemýšlet. Byl si jistý pouze jedním – musí sehnat Brumbála. Prostřednictvím zdejšího krbu by to neměl být tak velký problém, ale uvědomoval si, že by v ředitelně mohl být někdo z Voldemortových lidí.

Se sykáním vstal a vybelhal se zpět nahoru do Regulusova pokoje. Profesor ležel zhroucený pod oknem. Harry ho trochu srovnal a hlavu mu podložil polštářem z postele. Posadil se k psacímu stolu, v šuplíku našel pergamen, ze stojánku u kalamáře vytáhl brk, namočil ho do černého inkoustu a zaváhal. Nevěděl, co vlastně napsat. Co když Brumbálovi čtou i poštu? Zamyšleně se kousal do rtů, jak se usilovně snažil přemýšlet. Zaslechl za sebou, že se profesor probírá. Bez skrupulí ho krátkým švihem hůlkou poslal do dalšího magického bezvědomí. Pak dostal nápad. Rychle, avšak pečlivě, napsal krátký text. Pergamen nadvakrát přeložil a nahoru ještě dopsal: K rukám ředitele Brumbála.

 

Albus Brumbál dolil hůlkou čerstvou vodu do ptačího pítka, usmál se na fénixe, poté se s vážným výrazem odvrátil a řekl: „Byl bych velice rád, kdybyste pochopil, Basile, že soustavná přítomnost tolika ministerských pracovníků výrazně narušuje výuku. Také jsem se od vás stále nedočkal uspokojivého vysvětlení, kam zmizela Ginevra Weasleyová.“

„Utekla za Potterem, to je přece jasné,“ opáčil místo tázaného vítězoslavně šéf bystrozorů Martenmug. „Už jsem vám to řekl snad stokrát.“

„A já vám po sto prvé opakuji, že tomu tak není. Navíc řada studentů tvrdí, že viděla, jak jí odvádí váš bystrozor Knife,“ reagoval odměřeně starý profesor.

„To je prosté. Lžou. Všichni tady lžou. Stejně jako zapírají, že vědí, kde je Potter a Weasley. A Grangerová.“

„Lžou i po vašich dávkách Veritaséra? Zvláštní. Že by bylo neúčinné? V tom případě byste ho měl vyzkoušet. Tady a teď. Na sobě.“

„Na tom něco je,“ předstíral bystrozor zamyšlení a pak výsměšně dodal: „Jaká škoda, že už došlo.“

Basil Beefer se nespokojeně zamračil s frustrujícím pocitem, že je trestuhodně opomíjený. Hned tedy dal o sobě vědět. „Vy byste měl pochopit,“ oslovil ředitele, „že přítomnost našich zaměstnanců je nutná. Očekáváme, že se s vámi Potter pokusí spojit. A možná nejen Potter.“

Martenmug se na něj podíval s opovržením a nesouhlasem. V duchu sám sebe politoval, že musí snášet tak zabedněného nadřízeného, který ve své tuposti klidně prozradí, že důvodem jejich přítomnosti je kromě snahy polapit Pottera také záměr usvědčit Brumbála ze spolčení s uprchlíky.

„Pochopitelně i on sám o sobě je těžký delikvent! Dopustil se porušení mnoha kouzelnických zákonů, jmenovitě Zákona o utajování vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků, oddíl třináct, dále Zákona…

Zatímco Basil nadšeně svým ukvičeným hlasem vyjmenovával paragrafy, Martenmug bez špetky respektu znechuceně protáčel oči. Zato Brumbál, přestože to neslyšel poprvé, vážně naslouchal.

V tom se v krbu zeleně zablesklo, vyletěl z něj poskládaný pergamen a ladně doplachtil na koberec.

„Ha!“ přerušil rázem svou přednášku Beefer a rychle se pro psaní sehnul.

„Pokud dovolíte, rád bych si svou poštu napřed přečetl sám,“ oznámil Brumbál a vytáhl dopis z prstů ministerského poradce.

„Ale žádné čáry!“ zakvičel Basil.

Brumbál na to nereagoval. Místo toho pohlédl na písmo nadepsání, pergamen rozevřel a přelétl očima. Pak jej podal Basilovi se slovy: „Budete mne muset na okamžik postrádat, povinnosti volají.“

Basil rychle nahlédl do dopisu a Martenmug mu bezostyšně hleděl přes rameno. Basil četl nahlas. V psaní stálo:

 

Profesore Brumbále,

nevím, jak to nazvat jinak, ale profesor Snape se pravděpodobně zbláznil. Už nejspíš vidí Pottera všude, představte si, že se právě chystal prohledat bydlo vašeho Fawkese! Naléhavě vás žádám, abyste jej co nejrychleji dopravil na ošetřovnu. Není vyloučeno, že se stal terčem nějakého ošklivého útoku.

S úctou, Vaše P. Pomfreyová

 

Mezitím se Brumbál obrátil k portrétům bývalých bradavických ředitelů: „Kdo můžete, prosím, poohlédněte se po kolegovi Snapeovi. Vy také, Phineasi. Děkuji.“ Když se otočil zpět k nevítaným hostům, všiml si, že Basil podezřívavě pozoruje pijícího fénixe. „Chcete mu snad také prohledat bidýlko, Basile? Prosím. Ale opatrně. Je vůči cizím poněkud nesnášenlivý.“

Za nedlouho se ze svého obrazu ozvala Dilysa Derwentová. „U Munga není. Ovšem kdyby byl tam, byl by v dobrých rukou.“

„Děkuji, Dilyso.“

Hned na to se ozvalo odkašlání Nigellusova portrétu. „Ehm, domnívám se, že ošetřovatelčina obava je na místě,“ oznámil Phineas důležitě.

Ředitel potřásl stříbřitě bílým vousem: „Děkuji i vám, Phineasi.“ Otočil se k přítomným: „Omluvte mne, zdá se, že kolega Snape má skutečně nějaký problém. Za chvilku jsem zpět,“ tleskl nad hlavou, Fawkes vzlétl, profesor se ho chytil za dlouhá zlatá pera a oba zmizeli nad ochozem knihovny nad ředitelnou.

„Chm. Ovšem styl má, to musím uznat,“ poznamenal kvičivě Basil s hlavou vyvrácenou vzhůru, takže si ani nevšiml, že Martenmug se pohrdavě ušklíbnul.

„Mě se na tom něco nezdá,“ zarazil se najednou bystrozor. „Jdu za tou ošetřovatelkou!“

„Jdu s vámi!“ snažil se ministerský poradce zůstat ve velení a prkenně utíkal za svým podřízeným.

 

Harry stál před prázdným rámem a snažil se nemyslet na pulzující kotník. Byl si jistý, že ředitel okamžitě odhalí, že Poppy dopis nepsala. Přinejmenším měla jistě jiné písmo, běžně ho oslovovala Albusi a snad by se nepodepsala příjmením. Doufal, že Brumbál pochopí i tu nepříliš chytrou nápovědu k sídlu Fénixova řádu. Snad nebude vzkaz považovat pouze za něčí hloupý žert…

„Co tu děláš, ty kluku?“ ozvalo se najdnou z rámu. Rozhlížel se v něm Siriusův prapředek. „Copak nevíš, že tě všichni hleda –?

„Phineasi! Prosím!“ skočil Harry Nigellusovi do řeči. „Profesor Snape potřebuje ošetřit, vyřiďte to Brumbálovi, ale pokud nebude sám, nesmíte říct, že jste mě tu viděl, ani kde jste byl, rozumíte?“

„No samozřejmě! Co si to o mě vůbec myslíš ty –!“

„Phineasi! Je to důležité!“

Bývalý bradavický ředitel se popuzeně zamračil a zmizel.

Harry rychle pajdal do salónu, kam předtím přepravil bezvládného Snapea. Ten teď ležel před krbem, sice stále bezvědomý, ale pro jistotu i spoutaný. Sedl si vedle něj, aby ulevil bolavé noze, povytáhl nohavici a jal se zkoumat fialovou bouli, která se u nártu dmula místo kotníku. Náhle ho oslepilo zlaté světlo. Vyletělo z krbu ke stropu a k zemi se snesl Albus Brumbál.

„Profesore, on se úplně zbláznil. Říkal hrozné věci a chtěl, abych ho zabil a –“

„Později, Harry. Teď není čas.“

 

„Kde je ta podělaná ošetřovna?!“ řval Martenmug u schodišť, která neustále měnila svou polohu.

„No přece támhle,“ upozornil ho Basil. „Copak si to nepamatujete? Vždyť jste tu snad kdysi také studoval.“

Vrazili do Poppyina království bez klepání, prostě rovnou rozrazili dveře. První, co spatřili, byla ošetřovatelka sklánějící se nad profesorem Lektvarů. Vedle lůžka stál ustaraný ředitel.

„Vy jste kvůli němu psala vzkaz?“ vybafl Martenmug na Poppy a ukázal na pacienta.

Snape se právě zvolna probíral a blouznivě zašeptal: „Pottere… Pottere, proč… ne…“

„A neměla jsem snad?“ vyjela Poppy. „Vždyť se na něj podívejte! Vám připadá, že je v pořádku? A vůbec! Tady nemáte co dělat. Ven! Oba! Všichni!“ mávala rukama, jako policista odhánějící čumily z místa činu.

Brumbál se zatvářil omluvně na znamení, že v těchto prostorách má hlavní slovo ošetřovatelka a musí se respektovat.

Jenže Poppy najednou zvedla ukazovák a prohlásila: „Ale něco vám řeknu, pánové. To je vaše vina!“ ukázala na oba ministerské. „To je jen a jen vaše vina, že je ten chudák v tomhle stavu, a já se postarám, aby se to všichni dozvěděli! Všichni!

Martenmug se ošil.

„A vy, milý pane Beefere, jste prachobyčejný pokrytec! Oháníte se neustále předpisy, ale sám je klidně porušujete! Copak neznáte předpis o návštěvách na ošetřovně? No?“

„Echm, myslím, že raději počkáme v ředitelně,“ zakvičel nejistě Basil a spolu se šéfem bystrozorů vycouval a potichu za sebou zavřel dveře.

Brumbál věnoval ošetřovatelce obdivný úsměv. Pak se tiše zeptal: „Jak je na tom?“

Poppy se zamračila: „Špatně.“

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “55. Poppy a Fawkesovo bidýlko”


  1. LuciaNo Gravatar — Listopad 22, 2010 @ 20:08

    to je smutné, Severusovi zrejme nebude nikdy dopriate :|



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: