svicka
Duben 2010, Magnas

 

K

 

dyž člověk ví, kde začít, je začátek i rozhodování mnohem snazší.

A Harry to věděl.

Kdyby Lupin tušil, že se tak stalo právě jeho přičiněním, byl by jistě ještě zoufalejší. Mohla za to jediná věta, pár slov, která pronesl spíš jen sám k sobě. Rozžehla malé světélko, které stačilo k tomu, aby Harrymu ukázalo cestu ve tmě. Teď věděl, že musí najít muže v černém. Temný přízrak, stejně jako Naty Hyde zná běh událostí současných i příštích a jistě mu dokáže poradit, jak zachránit Ginny. Ještě včera Harry nešťastně tápal a nevěděl, kde začít, dnes jako blesk z čistého nebe přišla Lupinova zadumaná otázka. Pokud to není Sirius sám, tak kde vzal temný ochránce jeho kouzelné zrcátko? Harry věřil, že odpověď najde v Londýně na Grimmauldově náměstí. Vlastně doufal, že najde mnohem víc.

Když přistál, dva staříci na lavičce před domem si ho vůbec nevšímali. Nemohli. Byl i s koštětem skrytý před zraky mudlů kouzlem. Ušlo mu však, že prošel mělkou louží po ranním dešti a na dávno suchém dláždění zanechává mokré stopy.

„Slyšíš, Joshi?“ strčil jeden stařík do druhého. „Řikám, že se tu dějou divný věci.“

Druhý zaostřil na vlhké otisky bot, které postupně přibývaly směrem na druhou stranu náměstí. „Máš recht, divný to je. Možná to dělaj ty mimozemšťani. Mluvili o nich včera zase v televizi.“

„Ale kdeže,“ mávl roztřesenou rukou první a znalecky se podíval k obloze. „To spíš bude něco tajnýho, zase nějaká ta nová technika. Jó, hochu, pokrok nezastavíš.“

Stopy znenadání skončily kousek před obrubníkem chodníku přesně na rozhraní dvou protějších domů, ovšem tomu se dědové nepodivovali, protože v tu chvíli už se přeli, kdo z nich víc pamatuje.

Harry stál pod schůdky před vchodem a díval se ke dveřím. Někdo je nahrubo opravil. Uviděl u nich sám sebe a Ginny, oba rozesmáté. V zimě mu tam u dveří strčila sníh za bundu. Ať dělal, co dělal, nepodařilo se mu, aby jí to vrátil. Mrštně uhýbala a dobírala si ho, že jako chytač musí být rychlejší. Vzpomínka zmizela a úsměv, který mu vyvolala na rtech, se také vytratil. Polkl, vystoupal vzhůru a vzal za kliku.

Na okamžik se lekl, že vstoupil do špatného domu. Natolik to tu bylo jiné. Schodiště vyspravené, díry ve zdech zasádrované a veškerý nepořádek po boji pryč. Zmizel rozbitý stojan na deštníky z trolí nohy, scházela magií omlácená omítka, všechny třísky a střepy byly vymetené, podlaha dočista umytá a po torzu spáleného obrazu madam Blackové zbyl jen špatně zabílený flek na zdi. Známý pach starého sídla Řádu byl cítit jen tak málo, že ho Harry sotva zachytil.

V kuchyni měl stůl opět všechny nohy jako před bitvou. Počet židlí se však snížil na pouhé čtyři. Jedna byla odstrčená. V těch místech stál na stole hrnek a malý talíř s nedojedeným chlebem. Harrymu se rozbušilo srdce tak hlasitě, až si pomyslel, že je-li někdo v domě, musí to slyšet stejně jako on. Přistoupil blíž a nahlédl do hrnku. Na zbytku čaje nebyla plíseň a chleba se tvářil jako nanejvýš včerejší.

Když vycházel z kuchyně, ještě jednou se otočil. V čele stolu spatřil Siruise, jak se smíchem připomíná Lupinovi jedno jejich staré dobrodružství, klepe přitom ukazovákem do stolu a mamka Weasleyová mává utěrkou, že před dětmi je to nevhodné.

Netušil, kolik tu najde vzpomínek.

Začaly ho pálit oči.

Vyběhl nahoru po schodech. I tady někdo pečlivě uklízel a v rámci svých možností opravoval. Harryho pokoj měl opět dveře. Otevřel je. Pokoj byl prázdný. Vycouval zpět a opřel se o protější stěnu chodby. Zíral na podlahu a díval se na mrtvé oči mistra Bubble a na ohnivou hradbu, za níž zmizela vražedkyně Lestrangeová. Neměl sílu dveře zavřít. Místo toho zamířil do salónu. Ze všeho, co tu bývalo, tu zůstal jen stolek se šachovými figurkami a malá stolička. Zdálo se, že tu někdo hraje partii sám se sebou. Na zemi ležel zbytek spáleného gobelínu s rodokmenem. Ten, kdo tu přebýval, se jej postupně snažil překreslit na stěnu, kde gobelín dřív visíval.

V patře pod půdou, které bylo bojem dotčené nejméně, také někdo dělal pořádek, ale vypadalo to tu skoro tak, jak si pamatoval. Dokonce zůstalo i pár obrazů na zdech. Tady měl pokoj Sirius. Harry chvilku sbíral odvahu, pak otevřel.

Překvapeně zjistil, že tady uklizeno není. Na starém prádelníku bylo vidět několik šmouh v prachu, ale i ty už byly zaprášené. Na psacím stole, v knihovničce, na podlaze, všude byly rozeseté různé drobnosti. Staré noviny, knihy založené zlomenými brky, vyschlé kalamáře, kousky pergamenů s poznámkami, dopisy, rámeček s Harryho fotografií z famfrpálového utkání…

Zaváhal. Nakonec vešel, zavřel za sebou a sedl si na kraj postele.

„Je tu nepořádek, viď?“ ozvalo se vedle něj po chvilce.

„Hm, trochu,“ usmál se Harry, ale dál se díval před sebe.

„Ale no tak, Harry. Je načase se s tím smířit.“

„Doufal jsem… věřil jsem, že tě tu najdu,“ řekl Harry tiše. „Ty ses taky nikdy nesmířil s tím, že umřel můj táta, tak mi neříkej, že já se mám srovnat s tvou smrtí.“

„Nevěřil jsi tomu. Tušil jsi, že je to někdo jiný a ne já. Cítil jsi to celou dobu. Kdybys skutečně věřil, už bys tu hledal dávno. Takhle jsi jen odkládal rozloučení s planou nadějí.“

Harry vzdychnul, opřel si lokty o stehna a sklopil hlavu. „Pořád si říkám, že kdybych tenkrát nešel na ministerstvo…“

„Sakra, Harry, nemůžeš si to donekonečna vyčítat. Kdyby se to nestalo tehdy a tam, stalo by se to jindy a jinde, ale došlo by k tomu, protože já už tady šílel. Sám to dobře víš. Chtěl jsem bojovat a chtěl jsem být s tebou. Viděl jsem v tobě Jamese a…“

Harry zvedl hlavu a konečně se podíval vedle sebe. Sirius na posteli pohodlně napůl ležel, napůl seděl opřený o zeď a se čtverácky přivřenýma očima se na něj usmíval.

„Scházíš mi,“ vzdychl Harry. „Stejně si myslím, že se to nemuselo stát.“

Sirius se zatvářil přemýšlivě. „Napadlo tě někdy… poslechni, napadlo tě vůbec někdy, že se to stát muselo? Co když to bylo nutné ve sledu událostí směrem k budoucnosti… bez Voldemorta. I Jonathan Hyde šel vstříc smrti s vědomím, že se to musí stát. Šel na smrt s nezlomným přesvědčením, že se tak podílí na Voldemortově zkáze. Jistě, zní to šíleně, ale uznej, zatím měl Naty Hyde ve všem pravdu. Takže možná, kdybych neumřel, všechno by bylo jinak a –“

„To tedy jo,“ ucedil Harry s trochu roztřesenou bradou.

„A nemůžeš vědět, jestli by to nebylo ještě horší než teď.“

Harry místo odpovědi jen krátce stiskl rty.

Náhle nastražil uši, protože sem z domu dolehl tlumený hluk. Pomalu vstal, aby postel nezavrzala a opatrně vyhlédl na chodbu.

Hluk vycházel z protějšího pokoje.

Ve škvíře pootevřených dveří zahlédl pohybující se stín. Patřil někomu, kdo ve spěchu otevíral skříňky, vysouval šuplíky a podle šramotu, šustění a nepravidelných úderů o dřevo podlahy bezohledně házel věci na zem.

Připravený k boji, rozechvělý víc zvědavostí než strachem, se Harry tichounce přiblížil se k pootevřeným dveřím naproti a volnou rukou do nich lehce strčil.

Muž v černém klečel na zemi zády k němu a horečnatě prohlížel malé zásuvky nočního stolku vedle postele.

Harry zadržel dech. Pokusil se o krok přiblížit. Pod nohou mu zaskřípalo prkno. Ve zlomku vteřiny ztuhnul v nepohodlné nakročené pozici a nedovolil si přenést zbytek váhy.

Muž se zarazil, ale nezvedl se, ani neotočil.

Harry věděl, co se bude dít a byl na to připravený. Citlivě stiskl hůlku, zakroužil zápěstím a sotva pohyb dokončil, tak se to stalo. Protivník v náhlé bleskurychlé otočce švihl jeho směrem:

„Expelliarmus!“

„Protego!“

Harry byl v tomto kouzlu díky nepříjemné výuce nitrobrany obzvlášť zkušený a rychlý. Navíc byl ve výhodě tím, že stál. Ještě než průsvitný štít zcela vytryskl z jeho hůlky, ve tváři se mu rozlilo překvapení. Stejně tak překvapený byl i pohled jeho protivníka, kterého vzápětí vlastní odražené odzbrojovací kouzlo odmrštilo na postel.

Zatímco se muž v černém rozezleně sbíral z postele, prohlížel si natržený rukáv a kontroloval svou hůlku, Harry překotně spustil: „Profesore? Jste v pořádku? Omlouvám se. Vážně se moc omlouvám. Co… co tu vůbec děláte? Nečekal jsem vás tady.“

„Ani já nepočítal s tím, že tu někdo bude,“ odseknul Severus Snape. Vypadal, jako by byl opilý nebo v horečkách a v očích měl přesně ten divoký výraz, který Harryho vždy tolik děsil. Přesto však v profesorově pohledu bylo i něco jiného, tvrdého a chladného jako ledovec. Bylo to mnohem hrozivější, a to by si Harry býval ještě nedávno myslel, že horší to už být nemůže.

„Vlastně… čekal jsem, že najdu někoho jiného.“

„Zklamaný? Tak Potter je zklamaný! Cha!“ vybuchl arogantně profesor a nepříčetně zasmál. Pak popotáhl nosem a znechuceně se ušklíbl. Znovu se začal rozhlížet po pokoji. „To nejsi sám. I já něco marně hledám.“ Vrhnul se k úzké komodě a rychle vysouval, prohrabával a vysypával šuplíky.

„P-profesore, opravdu vám nic není?“ zakoktal vyplašený Harry.

„Není možná! Potter se bojí o Severuse Snapea!“ zvolal teatrálně Snape, pak se střelhbitě k Harrymu přitočil, zabodl mu hrot své hůlky do prsou a se široce otevřenýma očima hlasitým šeptem pokračoval: „To o sebe by ses měl bát, Pottere. Pán zla tě hledá a počítá s tím, že tu na tebe možná narazím. Jenže v tuhle chvíli existuje něco, na čem mi záleží víc. Samozřejmě by ho potěšilo, kdybych tě zabil, jenže já –“ Snapeova tvář se zkroutila do nesmírného opovržení, „– já potřebuji tvou pomoc.“

Hrot hůlky bolestivě zaražený do hrudi Harry přliš nevnímal, protože nesrovnatelně větší bolest mu způsobilo profesorovo přiznání, komu ve skutečnosti slouží.

„Pomoc?“ zeptal se odměřeně, ale jeho přerývaný dech prozrazoval, že zdaleka není tak klidný, jak se snaží předstírat. Stejně to nevydržel a vykřikl: „Jak můžete?! Brumbál vám věří! A já… i já vám uvěřil.“

„Pcha,“ odfrknul Snape. Ruku s hůlkou svěsil dolů, jako kdyby mu Harry za hrozbu nestál.

„A myslím, že i Remus… a určitě Sheila… a profesorka McGonagallová a…“ Harry si přetřel prsty čelo v marné snaze setřít tím z mysli bolavé zklamání.

Profesor ztuhnul. „Gaietová je mrtvá,“ řekl pak temně. Znělo to tak děsivě, že to Harryho donutilo, aby se na něj podíval.

Snape se k němu otočil zády a přistoupil k oknu.

Harry pozvedl hůlku. Je to přece Smrtijed! Nepřítel! Zrádce! Zatínal zuby a díval se do Snapeových zad. Prsty mačkal hůlku, cítil, jak se mu potí dlaň. Pak mu ruka pomalu klesla. Pochopil, že to nedokáže. Nebyl ho schopný zabít.

„Regulus Black…“ řekl nečekaně profesor a na okamžik se odmlčel. Zezadu bylo znát, že trochu sklopil hlavu. „Bratr tvého kmotra… Byli si tolik podobní! A přesto… každý zcela jiný. Regulus byl ctižádostivý, uznával řád věcí a oddaně sloužil záměrům Pána zla. Alespoň se to tak zdálo. Já sám o tom v tuto chvíli pochybuji. Každopádně… dopustil se mnoha fatálních chyb. Tou největší bylo, že se vroucně zamiloval do ženy, která pro něj nebyla vhodná. Když ho Lord Voldemort na ten fakt upozornil, Regulus se zachoval zcela… překvapivě. Místo toho, aby tu ženu zabil nebo alespoň zavrhnul, odvrátil se od Pána zla a snažil se ji před ním chránit.“

„Proč mi to říkáte?“ vyjel Harry. Hlava mu třeštila všemi myšlenkami i zmatenými pocity.

„Ještě předtím Regulus střežil pro Pána zla jistou věc. Drobnost, která má však pro Lorda Voldemorta obrovskou cenu – zlatý medailon,“ pokračoval Snape, jako by Harryho otázku neslyšel, přitom hůlkou poodhrnul zaprášenou záclonu. „Možná ho uschoval právě zde, v tomto domě. Musím ho najít. A ty mi v tom pomůžeš.“

„Chcete se Voldemortovi zavděčit?“ vyštěkl rozčíleně Harry.

Profesor neodpověděl, jen volnou rukou roztáhl závěs a jak ji měl zdviženou, opřel se o hranu okenního výklenku. Díval se oknem ven. Pak se klidně zeptal: „Proč to neuděláš, Harry Pottere?“

„Nevidím jediný důvod, proč bych vám měl pomáhat, vy…!“

„Ale na to jsem se neptal,“ řekl unaveně Snape. „Otázka zněla: proč mě nezabiješ?“

Harry jen zaskočeně pootevřel ústa a nechápavě hleděl na profesorova záda.

„Měl bys. To ode mě se tehdy před lety Voldemort dozvěděl o věštbě a o tobě. To kvůli mně zemřeli tvoji rodiče.“

Harry v šoku vytřeštil oči a zalapal po dechu. „Ne, to ne… Vy? Proč? PROČ jste to udělal?“

„Byl jsem zaslepený nenávistí vůči tvému otci. Nenáviděl jsem Jamese Pottera celým svým srdcem a ty… byl jsi mi lhostejný. Jeho syn byl jen další… Potter.“

„Srdcem? VY? Ron měl pravdu, vždyť vy žádné srdce nemáte!“

„Jistě, už dávno ne. Mám místo něj jen stále živou ránu, která mě po celá léta nesnesitelně mučí a trýzní hůř, než nejhorší mučivá kletba,“ odpověděl těžce Snape.

„Tak proč jste nechal zabít i mou matku, když vám šlo jen o otce a o mě?! Ona vás bránila! Viděl jsem to tenkrát ve vašich vzpomínkách! A vy jste jí místo díku vynadal do mudlovských šmejdek!“ křičel Harry a hřbetem ruky si snažil utřít mokro z tváří.

Severus Snape strnul.

Uplakaný Harry se znovu snažil napřáhnout a vyslovit kletbu, ale… nešlo to.

„Tak už dělej!“ vybuchl náhle profesor. „Ulev konečně nám oběma!“ Konečně se otočil čelem k Harrymu. V mrtvolně bledém obličeji mu plály černé oči. Pokračoval zas klidně, téměř laskavě: „Mám ti pomoct? Pověz. Co chceš ještě slyšet? Málem bych zapomněl – včera jsem zabil i Sheilu.“

Harry těžce dýchal, odmítavě kroutil hlavou a pomalu couval ke dveřím.

„Ne, ty nikam nepůjdeš,“ řekl vážně očividně nepříčetný Snape, švihl hůlkou a dveře se za Harrym zabouchly. „Tak co teď? Co mám udělat? Mám na tebe zaútočit?“

„Ne!“

„No tak, Harry, nepárej se s tím! Tvůj otec by s tím byl hotov raz dva. Tak na co ještě čekáš? No jistě, to tě přesvědčí. Ginny Weasleyová. Ani tu už nikdy neuvidíš. Skončila v podzemí Voldemortovy Pětivěže. To já tam vraždil.“

Harry svíral hůlku tak silně, až mu bělaly klouby. Zády narazil do zdi u dveří. Ginny… Ginny! Jako ve snách zvedl ruku a… zarazil se.

Profesorův pohled nečekaně cukl ke dveřím a ve zlomku vteřiny se v něm vystřídalo překvapení, strach i vztek.

Harry se tím směrem bleskurychle ohlédl. Na dveřích zářil ohnivým písmem nápis:

 

Nevěř mu!

Ginny žije!

 

„Nevím, o co vám jde, profesore,“ řekl pak roztřeseně, „ale se mnou nepočítejte.“

„Říkám – pravdu,“ pronesl naléhavě Snape. Znělo to jako chroptění velkého vzteklého psa. „Jsem odpovědný za smrt tvých rodičů a zabil jsem Sheilu.“

„Tak fajn. Dobře!“ Harry nenávistně sevřel rty a táhle se rozmáchl – profesor svěsil ruce podél těla a zavřel oči, náhle zcela vyrovnaný, vlastně snad nikdy nepůsobil klidněji – Harry ostře švihl hůlkou:

„Mdloby na tebe!“

Po prvních hláskách kletby Snape oči šokovaně vytřeštil. Ne na dlouho.

Harry ani nečekal, až bezvládný profesor dopadne k zemi a vyběhl na chodbu, aby zjistil, kdo nápis na dveřích vykouzlil. Na konci chodby zahlédl utíkat kohosi v černém vlajícím plášti a širokém černém klobouku. Byl nejspíš zraněný, protože trochu kulhal.

„Regulusi?“ zavolal Harry nejistě.

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: