svicka
Duben 2010, Magnas

 

H

 

rad na skále téměř splýval s tmou. Byla bezměsíčná noc, jen několik hvězd dávalo chladným svitem tušit, kde trčí černé věže k nebi. Ta největší a nejvyšší měla nezvyklý, pětiúhelníkový půdorys a nad úzkými ochozy byla zakončena vysokou ostrou špicí, na jejímž vrcholu povlával černý, hadímu jazyku podobný prapor se zářivým znamením zla.

Málokdo ze Smrtijedů věděl, jak vypadá Pánova věž zevnitř. Pouze pár vyvolených smělo do Pánovy pracovny, jen ti skutečně nejbližší věděli, jak a kudy do ní vstoupit.

Pracovna se ani v nejmenším nepodobala té Brumbálově v Bradavicích. Nebyla kruhová, měla tvar pětiúhelníku a stěny bez oken i podlaha z černé žuly působily, jako byste vstoupili do otevřeného vesmíru. V centru toho kosmu se na zemi jemně třpytil velký stříbrný pentagram. Kdo by v duchu protáhl jeho hroty ke stěnám, pokud by je rozeznal, zjistil by, že každou dělí přesně v polovině. Ovšem zabývat se tu takovou myšlenkou by napadlo jen málokoho. Kdo se tu ocitl poprvé, spíš se lekl, zda se při dalším kroku nepropadne do nekonečna. Vesmírný dojem ještě umocňovala iluze průsvitných planet plujících nahoře vzduchem, která jemně nasvěcovala prostor podle momentálního přání svého pána. Všechno díky optickému klamu jako by se vznášelo v prostoru. Vpravo i vlevo tak levitovaly dvě děsivou řezbou zdobené knihovny plné různých starých svazků vázaných v kůži. Ve stejně hrozivém stylu byl vyroben i masivní psací stůl uprostřed, za nímž stálo velké černé křeslo podobné tomu, které vévodilo komnatě určené k setkávání Smrtijedů. Vzadu za křeslem plál oheň ve velkém krbu a po jeho pravé straně se na velkém černém polštáři vyhříval obrovský had. Daleko proti křeslu a stolu se rozevíral trojúhelník stěn, v každém koutě jen decentně zdůrazněný slabě sálajícími ohýnky v nízkých tmavých nádobách.

V křesle seděl muž. Vysoký, štíhlý, v jednoduchém hábitu, jehož barva opět dokazovala majitelovu zálibu v odstínech noci. Na bledé holé lebce se mu zezadu matně zrcadlily mihotavé plameny krbu. Tvář měl ve stínu, na rozdíl od obličejů dvou čarodějů, kteří v uctivé vzdálenosti stáli před stolem. V tuto chvíli se planety pomalu koulely po svých ekliptických drahách nad jejich hlavami.

„Takže?“ řekl Voldemort. Znělo to téměř pobaveně.

„Nic. Nic neví,“ zavrtěl hlavou Anton Dolohov. „Nejsem žádný velký odborník na nitrozpyt, ale mám své metody,“ ušklíbl se způsobem, který dával jasně najevo, o jaké metody nejspíš půjde. „A nic. Nic podstatného. Severus jí pak dal Veritasérum. Také nic. Neví, kde jsou, ani co –“

„Co přesně jsi z ní dostal, Severusi?“ nenechal Voldemort Dolohova domluvit.

Severus Snape, bradavický profesor Lektvarů a ředitel zmijozelské koleje se zamračil. „Potter jí nestihl říct, kam má namířeno, ale očividně vás hodlá… zavraždit. O své rodině ta holka ví jen to, že jsou naživu.“

„Ano? A od koho to asi ví? To se ani jednoho z vás nenapadlo zeptat?“ zeptal se Pán zla zdánlivě vlídně, ale nahánělo to strach.

„Prý od Potterova domácího skřítka,“ odpověděl nevzrušeně Snape.

„Od koho?“ Voldemort natočil hlavu ke straně, na okamžik na jeho bledý hadí obličej dopadl odlesk ohně a prozradil, že je lord skutečně překvapen. „Ach ano, vlastně jsem v tom jeho domě v Londýně zahlédl nějakého skřítka,“ řekl pak zamyšleně. „Měl jsem za to, že je mrtvý. Chm.“

„Budete ji ještě k něčemu potřebovat nebo ji už můžu zabít?“ zeptal se úslužně Dolohov, zároveň mluvil s lhostejností, jako kdyby šlo o vyhození pytle s odpadky.

Voldemort si zadumaně přejížděl dlouhým bledým ukazovákem ústa a bradu.

„Co myslíš ty, Severusi?“ zeptal se poté.

Snapeovými rty cuklo potěšení, že Pána zla zajímá jeho názor. „Dle mého je na to vždy času dost. Jako živá návnada nám bude užitečnější. Martemug počítal s tím, že Potter bude s hledáním pomáhat jejímu bratrovi, ale mám ověřené informace, že on sám…“ profesor se zatrpkle usmál, „řekněme, že má pro ni slabost. Až přijde ten správný čas, velice rád se toho ujmu osobně. Myslím, že to bude vcelku příjemný způsob, jak si s Potterem srovnat účty.“

„Budiž,“ opáčil tentokrát skutečně pobaveně Voldemort a doprovodil to ledabylým gestem dlaní.

Pak se zamyšleně odmlčel.

Oba čarodějové stáli mlčky a téměř nehybně, nedovolili si Pána vyrušit.

Voldemort sepnul ruce a pak jimi lehce mávl ke Snapeovi. „Postarej se o toho skřítka. Zároveň se v tom domě podívej po Potterovi, mohl by tam být.“

„Nejsem si jistý, jestli se tam dostanu. Mám pocit, že mě Brumbál podezírá,“ zamračil se Snape. „Ale pochopitelně se o to pokusím.“

„Nezajímá mě jak to uděláš,“ pravil Voldemort rozmrzele. „Prostě to udělej! A Brumbál? Chm. Brumbál…“ do tváře se mu vkradla spokojenost. „Pro staříka mám skvělý dárek. Už brzy. Expresní jízdenku do Azkabanu! Může tam Mozkomorům vyprávět, jak se marně snažil zničit mě, Lorda Voldemorta! Ovšem,“ lord zdánlivě zvážněl a ušklíbl se, „ovšem bude muset mluvit velmi rychle.“ Otevřel ústa a vydal mrazivý dech, jako když se Mozkomor chystá k vražednému polibku. Pak se děsivě rozchechtal.

Ve zlomku vteřiny skutečně zvážněl. „Mám pro tebe ještě jeden úkol. Jen pro tebe.“

„Mám odejít?“ zeptal se opatrně Dolohov.

Voldemort se na něj pouze podíval. Smrtijed sklopil hlavu, přešel ke stěně vlevo naproti stolu, poklepal na ní hůlkou a prošel jí jako duch.

Snape se po něm jen krátce ohlédl a hned vrátil svou pozornost zpět k Pánovi. „Co dalšího si budete přát?“

Voldemort si rukou podepřel bradu, chvilku mlčel, pak řekl: „V tom… domě… je možná něco, co delší dobu hledám. Možná si vzpomínáš na zradu Reguluse Blacka. Udělal tehdy hloupou chybu, podobně jako ty.“

„Já se však poučil,“ odpověděl s kamennou tváří Severus Snape.

„Bohužel…“ zasmušile pokračoval Voldemort, jako by Snapea nevnímal, „než se Regulus zamiloval do té mudlovské ubožačky, idiot, měl u sebe něco, co už mi takříkajíc… nestihl vrátit.“ Se vzájemně opřenými palci začal o sebe poklepávat prsty rukou. „Rozhlédni se v tom domě a udělej to důkladně. Belatrix říkala, že právě tam vyrůstal a dlouho žil, přinejmenším předtím, než jsem mu nezaslouženě věnoval svou důvěru.“

„Budu se snažit. A co mám hledat?“ zeptal se vážně profesor lektvarů.

„Zlatý… medailon.“

„Dobře,“ přikývl Snape.

V tu chvíli se ozvalo jemné cinknutí vlevo za Snapeovými zády. Na stěně podobné noční obloze, v místech, kde zmizel Dolohov, začala růst bělavá mlhovina, která se po okamžiku ustálila ve tvaru člověka a jako rozostřený negativ prozrazovala, kdo touží vejít.

„Pojď dál, Belatrix,“ zvedl tím směrem Voldemort ruku.

Stěnou vešla čarodějka ve viditelně spokojené náladě.

„Copak mi neseš v tak dobrém rozmaru? Doufám, že jen samé dobré zprávy.“

„Mám malý dárek. Snad vás potěší, můj Pane,“ odpověděla šťastně Smrtijedka a vpíjela se do Voldemorta vykulenýma očima. Působilo to dost odpudivě, protože přes to zmrzačené neměla pásku. Ovšem Voldemort si toho nevšímal.

„Hmmm, sem s ním,“ pravil s lehkým náznakem zájmu.

„S ,“ upřesnila Belatrix, uchechtla se a ohlédla se na Snapea se sebevědomým úsměvem toho, kdo si je jistý svou převahou.

 

V zatuchlé podzemní chodbě plálo několik pochodní. Proužky slabého světla procezeného mřížemi dopadaly i do temných kobek po stranách. Do jedné právě Smrtijedi přikovali vězně a s hlučným hovorem a smíchem odešli. Když se za nimi se skřípotem zabouchly těžké dveře, zavládlo ticho rušené jen sem tam osamělou krysou hledající potravu.

Pak se ozvalo o něco silnější zašramoceni. V jiné kobce se ve tmě cosi pohnulo.

„Haló? Kdo… kdo jste? Slyšíte mě?“ ozval se tiše slabý dívčí hlas.

„Ginny?“ vrátila se šokovaná odpověď. „To ne, to není možné…“

Špinavá zubožená dívka dolezla k mřížím. Snažila se mezi nimi zahlédnout co největší kus kobky naproti křížem přes chodbu, ale rozpoznala tam jen něčí nohy u stěny, zbytek se ztrácel ve tmě. „Sheilo? Jsi to ty?“

„V celé své kráse. Lestrangeové se konečně podařilo, o co se tak dlouho snažila. Ale jak jsi se sem proboha dostala ty?“

„Ti noví bystrozoři vletěli do školy kvůli bráchovi a Harrymu,“ řekla Ginny klidně. „Odváděli mě k výslechu… a pak… vzpomínám si už jen na to, co bylo tady.“ Při posledních slovech se jí roztřásl hlas.

Sheile to neušlo. Pochopila okamžitě, jakými výslechovými metodami si Ginny prošla tady. „Hajzlové!“ ozvalo se z její kobky v bezmocném zařinčení řetězů. Když ztichlo, bylo slyšet, jak stěží uklidňuje dech. „Dobře, broučku, teď se nějak musíme dostat odtud. Jak jsi na tom?“

„Mohlo by to být lepší,“ připustila Ginny.

„Dokážu si to představit. Můžeš chodit? Mě svázali protipřemisťovacím kouzlem a pro jistotu i –“ znovu několikrát zařinčely okovy a těžký řetěz, „– a pro jistotu i připoutali ke zdi. Ale my to nějak zvládneme, neboj. Jsme šikovné holky, no ne?“

„Sheilo?“ ozvalo se vyplašeně místo odpovědi.

„Co se děje?“

„Jsou naši v pořádku? Všichni?“

„No to si piš. Jen brášky ještě pár dní od sebe snadno rozeznáš,“ odpověděla ihned Sheila a i když jí Ginny neviděla na obličej, poznala, že se povzbudivě usmívá.

„A Ron s Harrym?“

„Potlučení, promrzlí –“ ozvalo se další řinčení, zvuk namáhavého dechu cezeného skrz zaťaté zuby a náporu zadržované bolesti a nakonec výdech, „– ale živí.“

Okamžik bylo ticho. Pak zacinkal kov, kámen se sunul po kameni a několik jich spadlo na zem následováno chřestivým zvukem padajícího řetězu. Sheila se objevila u mříže. „Hohó! Na všechno přeci jen nemysleli. Není nad to, mít Pošukovu školu,“ houkla veselým polohlasem na Ginny jako komediant, co se jí snaží rozesmát. Sama však vypadala ještě hůř než ona. Na první pohled bylo znát, že má za sebou notnou dávku mučení někým plným nenávisti. Své krásné tmavé vlasy měla uřezané, obličej špinavý a částečně popálený, ale ani to jí nedokázalo sebrat její hrdý a něžný půvab. „A teď trochu jiný trik.“ Zvážněla a začala dlaněmi soustředěně přejíždět velký zámek mříží. Upřeně se na něj dívala a nepatrně se jí pohybovaly rty. Cvak! V zámku ještě trochu zaskřípalo a bystrozorka byla volná.

Okamžitě byla u Ginny a hned začala čarovat i se zámkem od její kobky.

„Wow! Jak jsi to udělala? Bez hůlky…“

„Hmmm, řekněme, že je to dědictví. Raději se neptej, čím byl můj dědeček. Obzvlášť nerozumné by bylo se na to ptát třeba u Gringottů,“ mrkla spiklenecky Sheila a dál se rychle a soustředěně věnovala zámku. Cvak!

Ginny napjatě očekávala tiché zaskřípání…

… ale místo toho se ozvalo velmi hlasité a Sheila odletěla od mříže zasažená kouzlem.

Šokovaná Ginny sebou trhla, rychle se přitiskla k mříži a podívala se směrem ke vchodu do sklepení, odkud záblesk kouzla přiletěl. Spatřila šílenou čarodějku vedle Pána zla a kus pláště někoho třetího. Otočila hlavu na druhou stranu a při pohledu na bezvládnou Sheilu se roztřásla. Rychle se stáhla od mříže do tmy.

„Copak, copak? Holubička nám chtěla uletět?“ zakňourala strojeně Belatrix Lestrangeová. „A ještě sebou chtěla vzít tu druhou. Ošklivá holka. Ošklivá, ošklivá holka.“

„Chm, už jsem ji někde viděl,“ pravil zadumaně Voldemort. „Není to ta bystrozorka?“

„Ano, můj Pane, je to ona, Gaietová,“ odpověděla Belatrix s nekrývanou hrdostí. „Severus vám to může potvrdit,“ hlas čarodějky znovu sklouzl do afektovaného výsměchu. „Zná ji dobře. Velmi, velmi, velmi, velmi.“

„Skutečně?“ ušklíbl se Voldemort. Mávl hůlkou a v kamenné zdi proti mříži Ginnyiny cely se objevila pouta. Mávl podruhé, tělo bystrozorky proplulo vzduchem, chladný kov hlasitě cvakl a Sheila visela za ruce přímo naproti vyděšeným očím uvězněné dívky.

Věznitelé přišli blíž a teprve nyní se Ginny do zorného úhlu dostal i třetí příchozí. Tvář se jí zrůznila strachem i nadějí.

Voldemort přistoupil k Sheile. „Jak dobře ji znáš, Severusi?“ otázal se s mírným zájmem, prstem nadzvedl bradu bezvládně visící ženy a hned ji štítivě pustil.

„Je to ona, občas jsem jí zahlédl ve škole, když přišla za Brumbálem,“ odvětil lhostejně dotázaný.

„Prober ji,“ pokynul Pán zla Lestrangeové.

„Profesore! Profesore Snape! Prosím, pomozte!“ vykřikla Ginny.

Snape ledabyle mávl hůlkou a kouzlem jí sebral hlas. Chystal se mávnout podruhé, ale Voldemort ho nepatrným gestem zarazil. „Jen ji nech, jen ať se maličká dívá.“

Bystrozorka se pomalu začal probírat z mdlob. Sotva trochu zaostřila, spatřila Snapea a nevěřícně vytřeštila oči. „Severusi?“ zašeptala. On jí však nevěnoval ani jediný pohled.

„Prozradila něco?“ zeptal se Voldemort Lestrangeové.

„Zatím ne,“ začala se kroutit Belatrix. „Ale snažila jsem se, můj Pane. Ona –“

„Nejpíš málo,“ utnul jí nespokojeně řeč Voldemort.

Smrtijedka se zatvářila, jako nakopnutý pes. „Opravdu jsem se snažila. Řekla jen, že na tom místě, kde se ukrývali, už stejně nikoho nenajdeme. Že když se včas nevrátila, už budou všichni pryč.“

Sheila Gaietová hrdě zvedla hlavu na znamení, že z ní žádnou informaci nedostanou.

Voldemort přitiskl bledou dlaň s dlouhými prsty na její čelo. Marně uhýbala. „Byli někde… na nějaké pasece,“ řekl spíš jen sám pro sebe a od bystrozorky odstoupil. „Severusi, Veritasérum.“

„Bohužel došlo. Martenmug nerozumně vyplýtval všechny zásoby a poslední dávku dostala támhleta,“ opáčil trpce Snape a hlavou naznačil směr k Ginny.

„Došlo? Tak ono došlo?!“ rozchechtala se Belatrix. Pak vytřeštila oči na Voldemorta a s ukazovákem nataženým ke Snapeovi fanatickým šepotem spustila: „Můj Pane, je to zrádce! Lže! Nevěřím mu ani slovo.“

„Milá Bel, Veritasérum není čaj, abys ho mohla svařit za pár minut z čehokoli,“ ušklíbl se opovržlivě profesor Lektvarů.

Tím čarodějku ještě víc popudil.

„Crucio!“ švihla Lestrangeová vztekle hůlkou k Sheile, která sebou začala bolestně zmítat.

Ginny se pokoušela vstát, bezmocně cloumala mříží, ve špinavé tváři jí mokré zoufalství vytvářelo stružky, na krku se jí napínaly svaly, jak křičela, ale kvůli Snapeovu kouzlu nevydala ani hlásku.

„Jak se ti to líbí, Severusi?“ chechtala se Belatrix a lehce pohupovala hůlkou, aby bystrozorka více trpěla.

„Zklidni se!“ okřikl jí znechuceně Snape.

„Ó, úctyhodný profesor mě napomenul!“ zavýskala pobaveně pak znovu švihla hůlkou, až se Sheila v křeči prohnula jako luk. „Proč ti tak vadí, že si hraju, Severusi? Máš snad strach, že něco řekne? Že tě prozradí a Pán se konečně dozví, co jsi zač?“ Pak se Bel zatvářila vychytrale. „Že to táhneš s tím plesnivým dědkem, to si o tobě myslím už dávno. Ale víš, co si začínám myslet teď? Že ti na tý bezcenný couře snad i záleží…“ náhlým objevem se rozchechtala, až se zalykala. „No tak to přiznej! Přiznej to, ty ubohej –“

Voldemort jí nepatrným pohybem ruky zarazil.

„Pane!“ vykřikla ukřivděně.

Voldemort zabodl pohled do Snapeovy bledé tváře. „Nelíbí se mi, co slyším, můj drahý Severusi. Působí mi to pochyby. Skutečně soucit? Nebo je v tom dokonce něco víc? Snad ses opět nedopustil té mimořádně hloupé chyby?“ Vycenil ohavné zuby v nechápavém opovržlivém šklebu. „K téhlé?“ Aniž se na Sheilu ohlédl, soustředěně přivřel oči. Téměř ihned se štítivě otřásl a znovu se vpil pohledem do Snapea. Pak pokrčil rameny a mávl rukou jako nad něčím, co překvapuje i nudí, ale zkrátka se to stává: „Chm, každopádně ta chudinka tě miluje.“

„V tom případě ano, je to osudová chyba,“ připustil chladně Snape. „Ovšem nikoli moje! Prověřte i mou mysl a přesvědčte se sám,“ pohlédl zpříma do rudých hadích očí Pána.

„Pane, on lže!“

„No tak Belatrix, co trochu uklidňujícího lektvaru?“ zpražil ji arogantně Snape.

„Mám pravdu a snadno to dokážu,“ zaječela vítězoslavně smrtijedka. „Zab ji!“

Snape se zarazil, v černých očích mu zablesklo a pohledl na Lestrangeovou soucitně jako na někoho, kdo nemá všech pět pohromadě. „Belatrix, přestaň se ztrapňovat. Co tím chceš dokázat? Když ji zabiju, jen zbytečně přijdeme o cenného zajatce.“

„Co tím chci dokázat?“ zašklebila se na něj Smrtijedka. „Cokoli! Hlavně to, že jsi zrádce. Máš strach ji zabít, aby sis nerozlil ocet u svých přátel? Kdo ví, možná zrazuješ právě kvůli ní.“

„Mýlíš se!“ vykřikl s nečekanou vášní Severus Snape a teprve nyní se podíval na přikovanou bystrozorku. „Já naši věc nikdy nezradím. Ani pro ni, ani pro nikoho jiného.“

Lestrangeová posměšně namířila hůlku proti profesorovi. „Na řeči ti kašlu. Nevěřím ti ani –“

„Dost!“ zasyčel Voldemort.

Belatrix se stáhla, jako by dostala ránu do břicha.

„Vaše věčné dohady už mě nebaví,“ vycenil zuby Pán zla a otráveně dodal: „Severusi, zabij tu holku, ta malá nám stačí. Snad to naši starostlivou Belatrix konečně uklidní.“

V těch slovech bylo tolik opovržení, že Smrtijedka v panice, ve snaze získat zpět Pánovu přízeň začala rychle nabízet, že Sheilu umučí.

„Ne!“ sekl po ní vražedným pohledem Snape, až se mu černé vlasy rozletěly kolem hlavy, zorničky měl rozšířené jako tunely do pekel.

Sheila na něj nepřestávala upírat zrak, na její tváři se nepohnul ani sval.

Ginny dole za mříží úlevně vydechla, ale hned na to ztuhla, neboť profesor dodal: „Udělám to sám.“

Přistoupil k bystrozorce. Působila vyrovnaně a nejevila ani sebemenší známku strachu. Jejich pohledy se setkaly. „Jestli je pravda, co ke mně cítíš, pak to byla opravdu velká chyba,“ řekl jí polohlasem plným nenávistné vášně.

„Chyba je, jestli to víš až teď,“ usmála se na něj, oči plné citu.

Chytil ji za hábit pod krkem. „Takhle se na mě nedívej! Copak ti nic nedochází?“ zasyčel ostře. Skoro jí to vdechl do obličeje.

„Naopak, dochází mi všechno. Opravdu všechno, Severusi. A nic to nemění na tom, co pro mě znamenáš. Možná je to chyba a vždycky byla. Vždycky jsem cítila, že jsi oddaný někomu jinému. Přesto… nelituji.“

Snapeova tvář se celá zkřivila, oči mu plály jako oči šílence. Nenávistně vytáhl horní ret a jako by chtěl zvrhle čichat k jejímu strachu, naklonil se k ní ještě blíž.

Temného lorda to pobavilo, měl podobné hry rád. Rázem o svém služebníku ztratil poslední pochyby. Napůl se otočil k Belatrix a se smíchem řekl: „Zdá se, že si to Severus opravdu užívá.“

Snape hlasitě nasál vzduch, pak se prudce odtáhl.

„Tak už ji zabij!“ vykřikla fanaticky Lestrangeová.

„Uklidni se, ty hysterická huso,“ řekla klidně Sheila a přitom se stále něžně usmívala na Snapea. „On to udělá.“

Belatrix se rozječela: „Co si to dovoluješ?! Crucio!!!

Sheilino tělo se vzepjalo a vzlétlo vzhůru takovou silou, až se vytrhlo z okovů. Snapea to odrazilo a mrštilo jím to o mříže, jimiž bezmocně cloumala Ginny, která zoufale otevírala ústa v němém křiku a po tvářích jí stékaly slzy.

Voldemort se pobaveně díval, jak se bystrozorka vysoko nad zemí svíjí v agonických křečích Belatrixina kouzla, křičí a dusí se bolestí a marně se snaží ze sebe vydat srozumitelný zvuk zoufalé prosby.

„Seve –!“

„AVADA KEDAVRA!“

Zelený záblesk kletby udeřil Sheilu do zad a tvrdě jí přibil až ke klenutému stropu.

Ve sklepní chodbě se rázem zatřpytil vzduch, jako by explodovala duha.

Ruka Severuse Snapea třímající hůlku klesla až předlouhou vteřinu poté, co mrtvá bystrozorka dopadla na zem. Ze střepu malé lahvičky zavěšené na kožené šňůrce na jejím krku vytékal zbytek opalizujícího lektvaru.

„Co to je?“ ošil se znechuceně Voldemort v duhovém mrholení.

Severus Snape si srovnal límec hábitu, povytáhl manžety a s mrazivým klidem odpověděl: „Nemám tušení.“

 

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


3 x komentář to “53. Pánův služebník”


  1. n-i-f-eNo Gravatar — Duben 23, 2010 @ 8:19

    Ahojík, musím tě pochválit povídka je opravdu moc vydařená, jsem tě chtěla požádat zda by bylo možné text udělat o něco tmavší. Je to nečitelné absolutně splývá s podkladem.Jinak jsou stránky moc hezké. Jinak nemám co vytknout. Už se těším na další kapitolku.

  2. YettaNo Gravatar — Duben 23, 2010 @ 21:18

    Ahojda, n-i-f-e, povidka neni necitelna, ale nevidela jsi asi predmluvu, takze ti uteklo, ze si musis kouzlem Incendio! rozsvitit svicku. Coz po mudlovsku znamena poklepat mysi vlevo nahore na strance, je tam slabe videt zhasnuta svicka. Nabehli jsme si na to skoro vsichni :lol: Dej vedet, jestli se ti to povedlo.

  3. MagnasNo Gravatar — Duben 24, 2010 @ 9:54

    Ahoj, n-i-f-e, omlouvam se za lumparnu, ale ke cteni je skutecne treba si rozsvitit :c) Kdyby ti to neslo, ozvi se. Prijemne pocteni !



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: