svicka
Duben 2010, Magnas

 

K

 

olem čtvrté hodiny ráno se nad Vydrníkem svatého Drába objevila malá, naprosto prochladlá a vyčerpaná trojčlenná letka na košťatech. Díky Ronovi a hlavně díky Hermioně, jejíž znalosti noční oblohy posloužily lépe než mapa, letěli co nejkratší trasou a bez bloudění, přesto byli na konci svých sil. Ledový vlhký vzduch podzimní noci dávno všem pronikl nejen pod skromný oděv, ale i do svalů a kostí. Hermiona už se promodralýma rukama sotva držela a jen myšlenka na to, že už jsou téměř na místě, ji udržovala při vědomí.

„Přistaneme u rybníka, od něj to najdem,“ navrhnul Ron. Zuby mu drkotaly tak, že sotva mluvil.

„V žádném případě,“ zavrtěl hlavou Harry a hned toho hořce zalitoval, protože mu ledový závan zajel pod límec. „Moc bych se divil, kdyby u Doupěte neměl Martenmug ani jednu hlídku. Musíme doletět až támhle,“ ukázal na obzor, „a kousek se raději vrátit po svých.“

Ron tiše zavyl, Hermiona už neměla sílu ani na to.

Ačkoli byl cíl na dohled, ten poslední kousek cesty byl nejnáročnější. Když konečně přistáli na malém vřesovém plácku mezi stromy, podlomily se jim zmrzlé zdřevěnělé nohy, plácli sebou do tlejícího jehličí a listí a zůstali ležet.

Po nekonečných vteřinách, možná minutách, se Harry překulil na břicho, zapřel se nohama a pak se pomalu vzpíral a odstrkoval jednou rukou, až se dostal na kolena. Druhou rukou vůbec nemohl hýbat, měl ji i s ramenem celou ztuhlou od torny, která, alespoň se mu to tak zdálo, vážila snad celou tunu.

„Honem, vstáváme,“ snažil se šeptem vzpružit přátele.

„Nikam nejdu,“ zasípal Ron s půlkou tváře zabořenou v listí. „Už nemůžu.“

„Můžeš,“ řekla slabým hlasem Hermiona svalená na boku, ale ani neotevřela oči.

Harry zatím otevřel tornu v naději, že v ní najde něco k pití. Hned navrchu našel čutoru. Otevřel jí, přičichnul, zhluboka se napil a úlevně vydechnul. Po čtyřech, nebo spíš po dvou a lokti se přebrodil listím k Hermioně. Sedl si vedle ní a odhrnul jí vlasy z čela. „Napij se.“ Chtěla se posadit, ale neměla sílu, tak jí přidržel čutoru před rty.

Hermiona stále se zavřenýma očima jen přičichla a hned začala hltavě pít. Teprve pak se jí zvedla víčka. „Chytrý hostinský,“ řekla a hřbetem ruky si otřela pusu. Překulila se k Ronovi, líbla ho na tvář a opatrně mu zvedla hlavu, aby se napil i on, jenže Ron jí chytil kolem pasu a odmítal se hnout, takže musel pomoct i Harry.

Když povzbuzující lektvar zabral natolik, že byli schopní vstát, prokřehlýma rukama posbírali košťata a pěšky se vydali na zbytek cesty lesem. Trošku bloudili, protože přes větve stromů bylo špatně vidět nebe, přesto po krátké době dorazili k Vlčí louce, na kraj vzdálenější od Doupěte.

I ve slabém světle tenoučkého měsíce a hvězd bylo vidět, že louka je opuštěná. Noční vánek čechral podzimní trávu a její jemné šustění byl jediný zvuk, který se tu dal zaslechnout. Nikde nebylo ani živáčka. Harrymu bylo jasné, že pokud se tam někdo ukrývá, jde jen o kouzelnou iluzi, přesto mu z pohledu na tu prázdnotu zatrnulo.

„Zkusíme to heslo?“ zašeptal nejistě.

Promrzlý Ron ve snaze zahoukat vydal zvuk, jako kdyby zvracel ježky. Hermiona to chtěla napravit, ale zmlkla dřív, než začala, protože nedaleko nich zachrastilo listí.

„Tohle zvíře by nepoznal ani Rubeus, a to je co říct,“ zabručel potichu známý hlas. Z houští se vynořil Alastor Moody.

„Jméno vaší staré sovy,“ zamířil hůlkou na Rona.

„Errrrrol,“ odpověděl zaskočený Ron s drkotajícími zuby.

„Kdo zůstal v Doupěti,“ patřila další otázka Harrymu.

„Přece nikdo,“ řekl Harry, ale hned se opravil: „Ne! Nejspíš tam zůstal ghúl.“

„Dobře. Jméno toho starého skřeta?“ obrátil se Moody na Hermionu.

„Krátura.“

„Jistota je jistota,“ ušklíbl se Pošuk a zakoulel magickým okem. Pak cosi zamumlal, párkrát mávl hůlkou ve vzduchu a najednou se na louce objevil oheň a stan. „Jdem.“

Bylo zřejmé, že je tady očekávali, stejně jako na ně čekal hospodský u Prasečí hlavy. Ještě než došli do kruhu plápolavého světla, postava u ohně pustila naběračku do kotlíku a okamžitě jim s radostným zavzlykáním vyběhla naproti a začala je objímat – po jednom, po dvou, jak to Molly zrovna přišlo pod ruku. Od ohně začala vstávat dvojčata a Lupin, Tony se nemohl tak rychle postavit, tak alespoň mával, a ze stanu se vyrojili další blízcí i řada neznámých, kteří je vítali stejně srdečně. Po důkladném zobjímaní jim Molly hned do misek nandávala horký guláš. Usadili se u ohniště, hltavě jedli, srkali z plecháčků horký čaj, a hřáli od ohně  tak vydatně, až Ronovi vzplály tkaničky u boty. Měli toho tolik co říct, ale dostali ze sebe jen to nejpodstatnější. Vyčerpání, teplé jídlo a pocit bezpečí vykonaly totéž, jako kvalitní lektvar na spaní.

 

Podzimní slunce prokukovalo mezi drobnými mraky už vysoko na obloze, když se Harry probudil. První, co rozmazaně uviděl, byla slabě prosvítající vybledle zelená celtovina. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde asi je. Začal pátrat po brýlích a našel je kousek za hlavou na schumlané košili a vytahaném svetru, který předtím posloužil jako zavazadlo. Všechno ho bolelo, jako kdyby spadl z velké výšky. Zatnul zuby a opatrně vylezl z cizího vyhřátého spacáku. Vůbec si nedokázal vzpomenout, jak se do něj dostal. Postupně se rozvzpomínal na včerejšek a náhlá exploze myšlenky ho převálcovala, jako kdyby ho srazil náklaďák – Ginny! Několik vteřin zůstal jako paralyzovaný s pocitem, že se mu zastavilo srdce, a pohyboval ústy, jako kdyby se nemohl nadechnout. Pak zoufale kopl do spacáku. Jak mohl usnout? Jak mohl zapomenout? S podivným pocitem zadostiučinění si se syknutím odtrhnul od zad tričko, které mu nakřivo vykasané přischlo na nedohojenou ránu, a jak vstal, palčivě táhlo za zraněnou kůži. Teprve teď se kolem sebe pořádně rozhlédl. Ani ho nepřekvapilo, jak moc je tu místa, na tyhle kouzelnické triky už byl dávno zvyklý. Opodál ještě spal Ron a Hermiona, v koutě leželo několik raněných. Všichni ostatní, jak se zdálo, byli venku. Oblékl si košili, obul se a vyšel ze stanu.

Seděli kolem ohniště. Artur a Molly se zdáli být zestárlí nejméně o deset let. Fredovi se hojil kus popáleného obličeje. George si z něj utahoval, ale sám měl levou ruku zavěšenou v šátku. Tonksová klimbala opřená Lupinovi o rameno, Fleur míchala něco v kotlíku, Billy přikládal dřevo do ohně a Tony si převazoval koleno. Moody postával vedle, magické oko se mu protáčelo a hrozivě se mračil.

„Dobré –“ Harry zvedl oči k nebi, „ – skoro poledne,“ usmál se rozpačitě.

Pozdravili ho a udělali mu místo. Fleur mu nalila do plechového hrnku čaj. „Už nemáme cukrr,“ řekla omluvně, „Sheila snad nějaký přřinesse.“

Harry znovu vyskočil a za okamžik se vrátil ze stanu s těžkou tornou. „Možná bude tady. Netuším, co tam všechno je.“ Sedl si zpět k ohni mezi Artura a Tonyho a vyprávěl. Nevynechal nic. Ani výslechy, ani varování v zrcátku, ani pomoc mrzutého hostinského, řekl všechno. Viděl, jak mu visí na rtech, chtěli to slyšet. Mlčeli. Jen když se zmínil o Ginny, tak se mamce Weasleyové začaly po tvářích koulet slzy. Podle toho, jak měla červené oči a tváře, jistě to nebylo v posledních hodinách poprvé. Když skončil, pan Weasley ho poplácal po ruce a řekl: „To je v pořádku. Hlavně, že jste tady.“

Pak zavládlo nepříjemné ticho, podkreslené praskáním ohně.

Harry se cítil mizerně. Najednou měl pocit, jako by mohl za všechno špatné, co se stalo.

„Jak… jak jste se o nás dozvěděli?“ zeptal se váhavě.

Pošuk na něj nečekaně namířil hůlkou. „Tak o tom mi vůbec nemluv!“ vyštěkl zlostně.

Harry se vyplašeně rozhlédl po ostatních.

„Přišel mi další dopis,“ přiznal Tony ostýchavě. „Až sem. Našli jsme ho v noci napíchnutý na klacku támhle kousek od stanu.“

„Ale… jak se sem někdo cizí mohl dostat?“ podivil se Harry.

„To mi taky pověz!“ rozčílil se znovu Moody. „Copak jsem už úplně k ničemu? Nedostane se sem ani myš! Ani myš, ti říkám! Můžeme sem jenom my!“

„Ale –“

„Ano! Ale někdo se sem dostal. A není to poprvé, co se stalo něco podobného, sakra!“ zlostně dupnul dřevěnou nohou, až v ní podezřele zapraskalo.

Ze stanu vylezli Ron s Hermionou probuzení hlukem. Zatímco se vítali s ostatními, Harry se otočil k Tonymu.

„Zase černý inkoust?“

Tony přikývl. „Bylo tam, že jste museli utéct a máme vás čekat nad ránem. Také… že Martenmug unesl Ginny.“ Mladý muž zaváhal, na okamžik uhnul pohledem, ale pak dodal: „Pro Voldemorta. Prý aby nás a… hlavně tebe vylákal ven z úkrytu.“

Harrymu pukalo srdce, když slyšel to, co si sám celou dobu myslel.

„Na Alastora se nezlob, že trochu křičí. Je z toho trochu nervózní. Bojí se, že nás není schopen ochránit a navíc má strach o raněné a o Sheilu. Odešla před svítáním a ještě se nevrátila. Chtěla se domluvit s nějakými známými, jestli by u sebe neschovali alespoň někoho z těch, co jsou na tom hodně špatně a cestou zpátky opatřit ještě nějaké zásoby. Ranění ji potřebují a nikdo z nás nemá takové léčitelské zkušenosti jako ona, i když… Moody a Tonksová umí docela dost.“

Ani tahle slova Harrymu nijak neprospěla, protože jako první ho napadlo, že kdyby tu byla Ginny, bylo by po starostech.

Ginny. Ginny, Ginny, Ginny! Harry nebyl schopen myslet na nic jiného. Ginny! Viděl jí všude. Její tvář byla v plamenech ohně, v trávě, v oblacích, v každém stínu… Měl pocit, že mu hlásky jejího jména kolují v žilách místo krve. Kdyby alespoň věděl, kam ji odvlekli! Ron věřil, že Brumbál Ginny najde. Harry se tomu snažil uvěřit také, ale nešlo to a strach o ni ho dusil. Bylo to o to horší, že se mu několikrát vrátila vzpomínka, vlastně jen prchavý pocit vzpomínky, kterou nikdy neměl, a přesto v něm vyvolávala hrozivou úzkost, tu samou úzkost a bolest, již poprvé ucítil po putování nesrozumitelnými kentauřími vizemi, když se díval na Ginny zbavenou hlasu. Tehdy tomu nerozuměl, ale teď to začínalo dávat smysl, a jakkoli by se to mohlo zdát šílené, začal uvažovat o tom, jestli to není vzpomínka na budoucnost.

Sheila se nevrátila ani odpoledne. V torně bylo zásob víc, než by se tam podle mudlovského uvažování mělo vejít, takže nouze nehrozila, ale zdravotní stav Elfiase Dóžete se rychle zhoršoval. Podle Moodyho by mu už nepomohl ani přesun ke svatému Mungovi.

Harry se snažil být užitečný. Sedl si ve stanu vedle Elfiase, a tak, jak to odkoukal kdysi od Ginny (Ginny!) mu otíral potem zbrocené čelo chladným mokrým ručníkem. Přitom mu, přesvědčený, že ho Elfias nevnímá, tiše vyprávěl o všem, co ho tížílo.

„Bude v pořádku.“ Elfiasovy rty se sotva zachvěly. Harry se k němu sehnul blíž, aby lépe slyšel. „Bude v pořádku,“ zopakoval starý muž. „Albus ji už jistě hledá,“ pomalu otevřel oči.

„Elfiasi, jak vám je? Co… co pro vás můžu udělat,“ panikařil Harry.

„Obávám se, že už nic, můj milý chlapče,“ usmál se slabě Dóže. „Zcela postačí, když tu se mnou ještě chvíli pobudeš.“

Harry ani v nejmenším neměl v plánu odejít, ačkoli cítil, že jedna jeho část by raději utekla. Pohled na umírajícího muže příliš bolel tíživou bezmocí.

„Říkal jste, že Brumbál Ginny hledá. Najde ji, že ano?“

„Určitě ano. Musíš tomu věřit. Hledal by kteréhokoli svého studenta. Kteréhokoli.“

„Ginny ale není kdokoli! Ginny… On si vůbec neumí představit, co pro mě Ginny znamená!“ vykřikl tlumeně Harry. Znělo to jako sípot zmučeného zvířete.

„Ale ano, Harry, umí. Albus ví, jaké je ztratit toho, koho na světě nejvíc miluješ.“

„Netušil jsem…“ Harry se zarazil. Opravdu netušil. Vlastně ho nikdy ani nenapadlo, že by Albus Brumbál mohl mít i nějaký jiný život, než ten, který znal, natož dokonce vztah. „Řeknete mi víc? Prosím.“ Nejenže by se o starém řediteli rád něco dozvěděl, zároveň doufal, že v onom příběhu najde naději pro vlastní zoufalství.

„Je to jeho soukromí, Harry. Možná ti někdy sám poví, proč spolu s bratrem Abem už léta nemluví,“ řekl klidně Elfias. Trochu zakašlal, stiskl Harrymu ruku a pak řekl ještě slabším hlasem: „Víš, nikdy jsem to ani jednomu z nich nepřiznal, ale já ji měl také rád. Je příjemná úleva, že to konečně můžu někomu říct.“

„Abe? Ten hospodský od Prasečí hlavy je Brumbálův bratr Aberforth?“ vydechl nevěřícně Harry. Ale Elfias Dóže už mu neodpověděl.

Pochovali ho v noci, v lese nedaleko Vlčí louky, pod rozeklanou borovicí.

 

Sheila se nevrátila ani ráno. Moody nepochyboval o tom, že jí dostal někdo z Voldemortových poskoků a tak už od večera postupně útočiště na louce vyklízel. Nebál se toho, že by Sheila zradila, ale byl si vědom toho, že jsou různé více či méně účinné metody, jak ze zajatce dostat informace, a nehodlal nic nechat náhodě. Vymýšlel s uprchlíky možná místa, kam se mohli schovat, a přes noc je Lupin s Tonksovou postupně přenášeli. Ráno na louce zůstali už jen obyvatelé Doupěte, zraněná madam Bonesová a Moody, a balili se k odchodu.

Harry seděl u ohniště, tak trochu stranou všech příprav. Přemýšlel.

„Půjdeš k Tonksovým nebo k Weasleyovic pratetě?“ přišel se ho zeptat Remus a přisedl si k němu na ušlapanou nažloutlou trávu.

Harry jen zavrtěl hlavou.

„Billy a Fleur jdou s námi k rodičům mé ženy. Není to na dlouho. Je jen otázkou času, než budeme muset hledat nový úkryt. Možná s námi půjde i Fred a George, nechce se jim k tetě. Popravdě… zažil jsem ji na svatbě a ani se jim nedivím,“ snažil se Lupin o nevážnou konverzaci, ale pak to vzdal. „Kam chceš jít?“

„Půjdu ji hledat. Je mi jedno kam. Pokusím se nějak kontaktovat Brumbála. Možná… možná přes jeho bratra. Poslal bych Hedviku, ale ještě za námi nepřiletěla a stejně nejspíš Brumbálovi hlídají poštu.“

„Bratra?“

„Jo. Vím, kde ho hledat. To on nám pomohl v Prasinkách.“

„A Weasleyovi už vědí, že s nimi nepůjdeš?“

„Ne. Nikomu jsem to zatím neřekl. Ani Ronovi. Nechci ho dostat do ještě většího maléru. A kdo ví… třeba… třeba potkám někoho, kdo bude hledat se mnou.“

Chvíli bylo ticho. Mlčeli. Každý o tom svém a přesto oba o tomtéž.

„Myslím si, že to není Sirius,“ řekl zničeho nic Lupin. „Nevěřím, že by mě… a hlavně tebe tak dlouho nechal zbytečně trápit. Nemůže to být on. Viděli jsme to přece oba, když ho Belatrix za –“

„Já vím,“ zarazil ho ostře Harry s pohledem upřeným do dálky mezi stromy. Nechtěl, aby Remus řekl to slovo. Jako kdyby jeho nevyslovení snad mělo tu moc vrátit čas.

Lupin to chápal. „Jeho tvář jsem zahlédl jen dvakrát na zlomek vteřiny, přesto ji vidím pokaždé, když zavřu oči. Není to Sirius. Zdál se mi trochu… mladší, a ačkoli je ta podoba šokující, není to on, Harry. Poznal bych to. Cítil bych to a ty taky. Když si na Siriuse vzpomenu, bolí to stále stejně. Jen… oba si moc přejeme, aby byl naživu, ale…“

„Já vím,“ zopakoval Harry tichým smířlivým tónem, aby zarazil Remusovy rozpaky. Sklopil oči do klína a vzdychl. To, co právě vyslechl, mu působilo bolest, ale zároveň překvapivě i úlevu. Konečně našel sílu přiznat si to, čemu se tak dlouho bránil. „Chtěl jsem tomu věřit. Strašně moc mi schází. Ale… jednou o prázdninách jsem ho zahlédl – tedy ne moc dobře – v tom střepu kouzelného zrcátka. Když si mě všimnul, lekl se, jako kdyby vůbec netušil, do čeho se dívá. Tenkrát mi to nedošlo, ale… Sirius by to přece věděl.“

„Pak ale zůstává otázkou, jak k tomu zrcátku přišel,“ zamračil se Lupin a začal si prsty mnout unavené nakrabacené čelo.

Přisedla k nim Tonksová. Teprve teď si Harry všiml, že už je na ni budoucí mateřství znát. „Tak o Amelii je postaráno, bude u jedněch příbuzných. Fred s Georgem jdou definitivně s námi a zbývá ještě vymyslet, co s Klofanem. Počítám, že bude lepší, když bude u nás. Je na tebe zvyklý,“ políbila Remuse na tvář. „Navíc jak jsem poznala Muriel, nejspíš by to tam nedělalo dobrotu. Vždyť na svatbě si myslela, že jde o budoucí pečeni. Je to vážně hrozná ženská…“ Tonksová se zarazila, protože pochopila, že vstoupila do vážného rozhovoru.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ podíval se Lupin upřeně na Harryho.

„Ne,“ řekl Harry a stiskl rty. „Nemůžu jinak.“

„Chce odejít…“ podíval se Lupin nešťastně na Tonksovou.

„Sám nepůjde,“ pohladila ho jeho milující žena po vlasech na znamení, že se Remus nemusí bát rozhodnout za ně za oba. Vlastně na jaře už za tři.

Zhruba o čtvrt hodiny později zůstal po stanu jen nevelký čtverec udusané trávy. Pobíhající Moody hrubě klel a ve skupince posledních uprchlíků postávajících u uhašeného ohniště si zoufale cuchal vlasy Lupin.

Harry zmizel.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: