svicka
Duben 2010, Magnas

 

Š

 

marjápanenkoskákavátohleužmivíckrátnedelěj!“ lapal po dechu Ron a držel si ruku na hrudi, jako by tam chtěl udržet splašené srdce.

V ten samý okamžik Harry mířil hůlkou na protivníka: „Expel–!“

Nedořekl a vytřeštil oči.

Mířil jen do temné prázdnoty, vysoko nad hlavu toho, kdo k němu zespod zbožně vzhlížel dvěma bledězelenými tenisáky.

„Dobby!!“

Skřítek, aniž by se na něj přestal dívat, udělal dva krůčky ke schodům, na první zaťukal a vycenil zuby v širokém úsměvu.

„Co tu děláš? Jak jsi nás našel?“

„Dobby nese,“ skřítek si začal zamyšleně počítat na prstech, „svačinu, zprávy a… a…“

„Svačina je senza, zprávy skvělé, ale nemohl bys nás nějak odsud dostat?“

Dobbyho tvář se znovu rozzářila a konečně narovnal i třetí prst. „A odnese Harryho Pottera.“

„Že vám do toho skáču,“ zklidnil se nepatrně Ron „co to udělat v obráceném pořadí?“

„Můžeš nás vzít do Chroptící chýše?“

O chvilku později už oba seděli na umetené podlaze starého vlkodlačího úkrytu, skřítek mezi ně rozložil větší ubrousek a zatímco pomocí kouzel servíroval obložené chleby, důležitě vyprávěl.

„Rodiny a přátelé těch odsouzených chtěli jít bojovat stejně jako vy na ministerstvo, ale pán Brumbál se na poslední chvíli dozvěděl o předčasném soudu. Bylo to prý dobře vymyšlené. Kdo by šel na ministerstvo, toho by chytili. A kdyby potom chtěl někdo napadnout Azkaban, chytili by ho také, ale nechali by přitom uprchnout některé původní vězně.“

„Třeba Dolohova,“ zamračil se Harry a vzpomněl si na mistra Bubble, jemuž se před smrtí podařilo Smrtijeda u Blacků polapit.

„Třeba. Jenže k útoku došlo už před Azkabanem. V těch místech, kam se při transportu strážní přenášejí s odsouzenými. Vězení je netknuté. Z odsouzených prý najednou spadly všechny svazovací kletby a z nebe začaly pršet hůlky. Ó,“ skřítek dramaticky vykulil oči, „prý to byl velký boj.“

„A kde jsou všichni teď?“ huhňal Ron s pusou plnou svačiny. „Tedy jestli už nám to už můžeš říct.“

„Několik jich je ještě na Vlčí louce, ale dost už jich je pryč, poschovávali se u přátel. Je hodně raněných a nejhůř to vypadá s madam Bonesovou a panem Dóžetem.“

„Jsou… nějací mrtví?“ zeptal se s obavami Harry.

Skřítek smutně potřásl hlavou. „Pan Daddy-Longlegs, pan Laugher, madam Saucierová, pan Goldstein –“

„Goldstein? Otec Sama Goldsteina z Mrzimoru?“

Dobby smutně přitakal. Pak s výrazem, jako by prozrazoval hrozně velké tajemství, zašeptal: „Pan Fred kvůli němu plakal. Pan Goldstein mu zachránil život.“

Z kluků se vytratila veškerá radost z nečekané záchrany a zůstal jen smutek.

„Jak to vypadá s Doupětem?“ zeptal se sklesle Ron.

„Kvůli kouzlům ho dlouho nemohli najít, pak se jim to tam částečně podařilo odklít –“

„Částečně?“

„Nechali toho, když zjistili, že tam nikdo není.“

„A naši?“

„Jsou s těmi zbylými. Ale není bezpečné, aby zůstávali dlouho na jednom místě, říkal pán Brumbál.“

„A… my?“ položil váhavě otázku Harry.

„O tom nemám žádné zprávy.“ Dobby očividně znervózněl. „Harry Potter… by měl zůstat tady… asi.“

„Jak to myslíš – asi?“ zvolal Harry zaskočeně, jenže skřítek lusknul prsty a byl pryč.

„Dobby!?“ vyjekl Ron.

Harry se ustaraně zamračil. Mrňous byl ten tam a on vůbec netušil, co dál.

Začali s Ronem probírat, co se stalo, osvobození vězňů, svůj útěk ze školy, zkrátka všechno možné, ale hovor čím dál tím víc váznul. Posedávali, polehávali, zírali do zašlých koutů. Minuta čekání umí být zatraceně dlouhá. Co teprve hodina. Mnoho hodin.

Harry myslel na to, jak skoro celé prázdniny uvažoval o odchodu z Doupěte. Dokonce málem neodejel do školy, aby mohl bojovat s Voldemortem. Teď má přesně to, co předtím chtěl. Ovšem… nedalo se říct, že by ho to těšilo. Ne nadarmo se říká: Dej si pozor na přání, mohou se ti splnit. Co teď bude dál? Budou se tu skrývat? Půjdou někam? Kam? Ron by se možná mohl schovat u nějakých příbuzných, ale on… No jistě, velký hrdina Potter, co jednou zastaví Vy-víte-koho, hm. Jenže mu k té věštbě zapomněli přibalit návod. Jak má sakra bojovat, když ani neví, kde začít? Cítil se bezradně a bídně.

Přešlo poledne.

Pak celé dlouhé odpoledne.

Ronovi kručelo v žaludku a Harry doufal, že Dobby přinese další jídlo a hlavně nějaké nové zprávy, jenže skřítek nepřicházel. Měl pocit, že už zná všechny škvíry ve zdech, všechny pavučiny splývající od starého dřevěného stropu. Přemítal o všem možném, ale většina jeho myšlenek se vracela do školy. Co asi dělá Ginny? A Hermiona? Nejspíš se o ně bojí, ale snad jim Dobby řekne, že jsou s Ronem v pořádku. Představoval si, co asi dělají. Touhle dobou měl být famfrpálový trénink Byl by okamžitě bral i nejukrutnější hodinu se Snapem, jen kdyby se mohli vrátit. Přece to neznamená, že už nikdy…?

Padl podvečer.

Uzoufaný Harry se stočil na Moodyho lůžko a během okamžiku usnul. Zdál se mu sen, v němž zachraňoval Ginny z nebezpečí jako silný schopný hrdina a ona mu pak vroucně zašeptala do ucha: „Nespi! Slyšíš, nespi! Mám pocit, že tu někdo je.“ Zneklidnilo ho to, protože měla Ronův hlas. Pootevřel slastně zavřené oči… a měla i Ronovu tvář.

Vylekaně zamžoural a nastražil všechny smysly. „Nikdo tu není, něco se ti zdálo,“ řekl Ronovi, ale aniž si to uvědomil, sám také opatrně šeptal. Namáhavě celý rozbolavělý vstal.

Otřásl se chladem. Z pytle z Ronova svetru vytáhl teplou košili. Udělal to velmi opatrně, aby nerozbil zrcátko, které si do ní uložil. Podíval se do zrcátka a cítil smutek a lítost. Jestliže je Sirius naživu, proč ho nechal tak dlouho trápit? Proč o sobě nedal vědět? A kde je sakra teď, když ho tolik potřebuje?

Najednou se zarazil. V zrcátku se zavlnil jeho odraz a proměnil se v jiný výjev.

Lesklá plocha střípku ukázala čísi ruce čnějící z černého hábitu. Držely kousek pergamenu a snažily se jej umístit před zrcátko.

„Co se děje?“ všiml si Ron kamarádova vytřeštěného pohledu.

V tu chvíli se ozval šramot v místech, kde do Chroptící chýše ústila tajná chodba vedoucí od mlátivé vrby.

Harry rychle tasil hůlku a syknul na Rona, který ze zvyku vytáhl hůlku také. Ukázal mu na věci u polorozbaleného svetropytle, ať se raději připraví k bleskovému útěku. Ron se zatvářil vztekle a nešťastně. Ukročil sice kousek stranou, ale hůlku stejně nepustil, protože pokud by došlo k boji s nepřítelem, utajování už by bylo k ničemu a ve dvou by se snáze ubránili.

O několik vteřin později byli oba přepadeni objetím uplakané udýchané Hermiony.

„Oni… oni…“ lapala po dechu, „oni mají Ginny!“

„COŽE?“ vykřikli kluci oba najednou.

„Mají Ginny. Odvedli ji. Martenmug,“ zmohla se vzlykající Hermiona jen na krátké věty.

Harrymu rázem změkla kolena, chýše se kolem něj zatočila a podlaha nebezpečně zakolébala. Pocítil bolest, jako by mu někdo rval srdce z hrudi. Ne, to ne. To není pravda. Ginny ne. To nemůžou… Jako živá mrtvola došel ke stolu a těžce si sedl na jedinou židli.

„Co děláš? Vstávej!“ vyjekl na něj podobně zničený Ron. Ale tentokrát to byl on, kdo se odmítal vzdát. „Musíme rychle za nima! Slyšíš? Rychle! Musíme jít!“

„Je pozdě,“ podívala se Ronovi do očí zoufalá Hermiona. „Odvedli ji nedlouho po vašem útěku, ale neměla jsem šanci se za vámi dostat dřív, ani jsem nevěděla, kde jste, jen tušila. Všude byly hlídky. Jsou kolem i teď, ale už jich není tolik.“

„Neviděl tě někdo?“ sebral se trochu Harry.

„Snad ne. Tedy kromě pár lidí z BA, co mi kryli záda při útěku.“

„Ale proč ségru?“ sténal Ron.

Hermiona na něj pohlédla způsobem, který jasně říkal, že je to zbytečná otázka. Zrádný bystrozor si snadno našel to správné místo, kam udeřit.

„Nerozumím tomu… nechápu, že to Brumbál dovolil,“ vrtěl hlavou šokovaný Harry.

„Nedovolil,“ vyvedla ho z omylu Hermiona. „Martenmug nechal Ginny odvést tajně. Mě zrovna vyslýchali, tentokrát bez Veritaséra, ale Susan Bonesová viděla, jak jí táhli pryč. Podle Susan ten chaos s výslechy byl jen zástěrkou pro to, aby mohli Ginny nenápadně unést. Myslím, že to nebude daleko od pravdy. Když se po ní začala McGonagallová shánět, Martenmug se jí vysmál a řekl, že –“

„Co?“ vykřikl Ron.

„Že ta malá… on… on… nazval jí strašně hnusně a řekl o ní, že je další uprchlík a prý určitě utekla za vámi.“

Harry si chtěl promnout oči, aby se trochu probral, a teprve nyní si uvědomil, že se mu do prstů sevřené ruky bolestivě zařezává střep zrcátka zamlžený potem. Otřel zrcátko rukávem, podíval se do něj a… ztuhnul.

„Musíme okamžitě pryč. Hned!“ vyskočil ze židle.

„Proč? Co se stalo?“ chtěla vědět Hermiona.

Harry k ní natočil zrcátko. Podíval se do něj i Ron. Někdo na druhé straně nechal vznášet kousek pergamenu se vzkazem:

 

Jakmile přijde Hermiona, UTEČTE!

Ve škole někdo zradil, brzy najdou vchod pod vrbou.

 

„Utečte? Ale kam?“ vyjekl Ron.

„Kamkoli,“ odtušil Harry. „A hlavně –“ zatvářil se rozhodně, „– pro Ginny.“

„Začneme tím ‚kamkoli‘ a pak se uvidí,“ brzdila jeho odhodlání Hermiona, která už jakž takž získala zpět svou rovnováhu a bystré uvažování. „Teď spíš přemýšlej, jak co nejrychleji odsud.“

Harry pootevřel rozeschlé dřevěné dveře chýše a opatrně se podíval ven. „Na koštěti,“ opáčil nesoustředěně šeptem. „Poletíš se mnou nebo s Ronem?“ otočil se zpátky.

„Jasně, že se mnou,“ odpověděl místo Hermiony trochu podrážděně Ron, zatímco si oblékal teplou mikinu ze skromných cestovních zásob.

„Dobře,“ přikývl Harry. Z rukávů Ronova svetru vymotali košťata, splasklé svetrozavazadlo si převázal křížem přes jedno rameno, pak potichu vyšli ven do řídké večerní tmy a vzlétli.

„Na Vlčí louku,“ řekl tiše, ještě než se jejich nohy přestaly dotýkat trávy a keřů.

Vzlétli výš. Drželi se těsně vedle sebe. Pod sebou viděli temnou opuštěnou chatrč, o kus dál před sebou jezero, za ním spíš jen tušili nádraží, po pravé ruce jim svítily Prasinky, a po levé měli nad jezerem světla a siluetu bradavického hradu. Když tím směrem Harry pohlédl, bylo mu ještě bídněji, než před pár okamžiky. Teprve teď definitivně opouštěl Bradavice, školu, která mu byla prvním skutečným domovem.

Mlčky se rozloučil s Nebelvírskou věží a tíha jeho smutku byla tak nezměrná, až ho napadlo, zda ji jeho koště vůbec unese.

Kulový blesk s váhou potíže neměl. Ronův Zameták však ano. Ačkoli byla Hermiona štíhlá, stařičké koště váhu přestalo zvládat už sotva po půlminutě letu a začalo v něm povážlivě skřípat a praskat.

„Nechceš přeci jen letět se mnou?“

„Asi to bude lepší,“ připustil nerad místo Hermiony Ron.

Přesedání ve vzduchu není nijak snadné a rozhodně teď přišly vhod všechny ty hodiny, které Hermiona o prázdninách s kluky nalétala. Jenže když míjeli Prasinky, Zameták začal znovu vydávat znepokojivé zvuky a dokonce i pouštět proutky.

„Nelíbí se mi to,“ hlásil Ron s očima jako dva talíře.

„Ani mě ne, ale tři nás moje koště neunese.“

„To vím taky.“

„Musíme dolů, jinak spadne,“ zahřál Harrymu ucho hlasitý šepot Hermiony přitisknuté na jeho zádech.

Rychle přemýšlel. Udělal malou otočku, aby se ohlédl k Chroptící chýši. Ve tmě tam v dáli viděl pobíhat pochodně. Ať už je pomocí zrcátka varoval kdokoli, nemýlil se. Ale kam teď? Mohli by přistát v Prasinkách, uvažoval. To by Ronův Zameták snad ještě zvládl. Rosewoodovi by je u sebe jistě schovali, ale z toho měl nepříjemný pocit, nechtěl je přivést do nebezpečí. Ještě tam však byl někdo, kdo by je mohl schovat a možná si od Harryho poslední návštěvy pořídil i nové koště.

„Letíme k Prasečí hlavě,“ syknul na Rona a pomalu, aby zůstal kamarádovi na dosah ruky, zamířil nad vesnici čarodějů.

Opatrně přistáli na páchnoucím dvorečku u kozího chlívku za potemnělou hospodou. Hluk prozradil, že je otevřeno. To jen tradičně neuvěřitelně špinavá okna nepropouštěla ven téměř žádné světlo.

„Možná jsme ani přistávat nemuseli,“ zabroukal Ron, sotva sesedl z koštěte a zvedl ho do výšky, aby se podíval na rozsah škod. V tu chvíli ze Zametáku naráz opadaly všechny zbylé proutky.

„Museli,“ pronesla suše Hermiona.

„Počkejte tady.“ Harry přes sebe přehodil neviditelný plášť a vešel postranním vchodem do hospody.

Nebylo tu mnoho hostů, ale i jen jeden jediný by byl o jednoho víc, než by se Harrymu hodilo. Naštěstí nerudný hostinský právě za pultem dřepěl na bobku a zaujatě pozoroval sehranou skupinku švábů pochodující kolem loužičky máslového ležáku. Harry k němu přidřepnul a zašeptal: „Prosím, nelekněte se. To jsem já, Harry, viděli jsme se v létě o práz –“

„Jo jo, já vím, o prázdninách,“ opáčil tiše Abe a dál nevzrušeně sledoval brouky. „Jsi tu brzy, čekal jsem tě pozdějc, ale asi mi nějak utekl čas.“

„Nerozumím. Jak – brzy? Rozumějte, potřebujeme koště nebo úkryt, protože –“

„Jsou venku v chlívku,“ skočil mu znovu do řeči tiše hostinský a postavil se, protože do uličky za pult dopadl stín žíznivého hosta. „Co to bude?“ zeptal se nevrle, tedy v jeho případě zcela normálně. Než se jednozubý dědek s drobnými houbami ve špinavých vousech stihl rozmyslet, vrazil mu z police do ruky láhev s neidentifikovatelným obsahem a několika rozmrzelými mávnutími ho odehnal od pultu, za nějž si pak znovu dřepnul a začal s rámusem přerovnávat zaprášené láhve v přepravce.

„Kdo je venku v chlívku?“

„Poslechni, s tebou je hrozná práce, kluku. Ne kdo, ale co. Košťata přece. A až dorazíte na místo, máte dvakrát zahoukat jako sýček a jednou jako puštík. Tak už padej. A koukej na sebe dávat pozor.“

„Promiňte, ale… já to nechápu. Kdo vám o nás řekl? Brumbál?“

„Albus? Nenech se vysmát,“ zabručel tiše hospodský. „Přišel sem odpoledne nějaký chlapík. Asi někdo z Řádu, byl mi nějak povědomý. Vrazil mi ta košťata s tím, že se tu večer ukážeš s Weasleyovic nejmladším klukem a jedním děvčetem a budeš je potřebovat, protože jsi v maléru.“

„To měl pravdu,“ připustil Harry značně překvapený nečekaným vývojem událostí.

„Tak upaluj. Jo a venku nahoře na skobě vedle dveří jsem ti připravil tašku s nějakým proviantem, tak si to tam vem. A než zapomenu – dej si majzla na Dolohova. Nejspíš zdrhnul a víš, že tě nemá rád.“

„To je v pořádku, ten je v Azkabanu. Mám zprávu, že se bojovalo těsně před vězením.“

„V Azkabanu? A proč si myslíš, ty chytrej, že Věštec tentokrát nevypsal jména všech uprchlíků, aha?“

Na znamení, že hovor skončil, si hostinský stoupl a začal neuvěřitelně špinavým hadrem šmudlat ublemcaný pult.

Zaskočený Harry poděkoval, vyšel ven na dvorek a jakmile se dostal ze slabounkého proužku světla prosvítajícího téměř neprůhledným oválným okénkem ve dveřích, stáhl si plášť. Ze skoby opodál sundal malou, ale zatraceně těžkou tornu na dlouhém popruhu a zamířil ke kozímu chlívku.

„Ss ss, tak co?“ zjišťoval potichoučku Ron ukrytý s Hermionou ve tmě nejvzdálenějšího a nejméně páchnoucího kouta dvorku.

„Vydrž,“ syknul Harry a vlezl do chlívku, z něhož se za okamžik vynořil, v každé ruce jedno koště. A nebyla to košťata ledajaká.

„Wow!“ neubránil se obdivu Ron, když se na násadě v měsíčním svitu modře zaleskl nápis MeteorX, značka, která byla v odborných časopisech nedávno pochvalně přirovnaná k mladšímu bratru Kulového blesku. Hermiona Ronovi rychle zakryla pusu dlaní. Tím ho sice umlčela, ale rozhodně nepřipravila o nadšení.

Harry každému z nich vrazil do ruky po koštěti a svižně jim šeptem odvyprávěl, co se právě dozvěděl.

O pár okamžiků později už po kolejích, po nichž jezdíval Bradavický expres, klouzavě svištěl stín, který vrhaly tři malé tečky na noční obloze.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: