svicka
Duben 2010, Magnas

 

N

 

a rozdíl od Nevilla Harry na test z lektvarů úplně zapomněl a docela by mu tentokrát přišlo vhod na ošetřovně zůstat. Jenže hned za svítání madam Pomfreyová všechny tři pacienty – samozřejmě po dalších ne příliš příjemných procedurách – vyšoupla ven. Sama tím nebyla nijak nadšená, stalo se to na Brumbálovo přání. Lionel to rozhodnutí však považoval za rozumné a pravil, že mají-li zdůvodnit ošetření obyčejnou rvačkou, nemohou se tam povalovat týden, a to nejpodstatnější už stejně do rána srostlo. Za to ho Poppy nerudně počastovala několika ostřejšími poznámkami, ovšem na věci to nic neměnilo.

Od samého rána se po škole rozbíhaly, křížily a všelijak proplétaly zprávy o nočních událostech. O snídani tím žila celá Velká síň, přičemž polovina studentů věřila verzi o rvačce, zatímco druhá si byla jistá, že Harry a Ron mají něco společného s oznámením v ranním vydání Denního věštce, který připustil útěk několika odsouzených. Názorový nesoulad vládl i v pohledu na Nevilla, neboť zatímco někteří jej měli za odvážného přítele, našlo se i dost takových, kteří jej obviňovali ze slabomyslné frajeřinky, kterou ohrozil celou školu. Neville si z toho nic nedělal, za dlouhá léta, kdy býval terčem posměšků, si na urážky zvykl. Zato Harry vnitřně bublal zlostí a tu nespravedlnost vnímal i za kamaráda. V jednu chvilku si už myslel, že se neudrží a na dva pitomce vytáhne hůlku, jenže místo toho mu málem vyjely oči z důlků a jen heknul, protože procházející Terry Boot ho s povzbudivým pozdravem přátelsky praštil po zraněných zádech.

Před začátkem hodiny Lektvarů byl Harry nervóznější než obvykle. Myšlenky mu neustále utíkaly k záležitostem, které s učivem neměly zbla nic společného a soustředění nijak nepomoho ani to, že se mu oblečení lepilo páchnoucí pálivou mastí na tělo. Doufal tedy alespoň v to, že Snape nebude mít některou ze svých extrémně špatných nálad, kterými dokázal hodinu proměnit ve chvíle pekelné hrůzy.

Profesor Lektvarů vešel do sklepní učebny sice zjevně ne právě ve své kůži, ale kupodivu za sebou nenechal prásknout dveře, jak míval ve špatném rozmaru ve zvyku. Usadil se za katedru a zamračeně si prohlédl studenty. Očima se na nepatrný okamžik zastavil na Nevillovi, pak klouzal pohledem dál a když zbrzdil o značně pomlácené obličeje Harryho a Rona, povýšeně se ušklíbl a zahrál překvapení: „Copak, pane Pottere? Padla kosa na kámen? Očividně nejste tak dobrý, jak si o sobě myslíte.“

Teprve teď si Harry všiml, že Snape sedí za stolem trochu prkenně, jako někdo, kdo také pod oděvem schovává šrámy. Uvědomil si, že v noci profesora vůbec neviděl. Ve škole ho nezahlédl, na ministerstvu nebyl, takže bylo víc než pravděpodobné, že se účastnil boje u Azkabanu a vzhledem k tomu, že se nezdál mít obavy ze zatčení, dalo se snadno odvodit, na čí straně bojoval.

„Pokládám za zázrak, že vaše vyloučení ze školy přišlo až v posledním ročníku,“ pokračoval Snape jedovatým tónem. „Při vaší neschopnosti respektovat autoritu, při vašem neustálém vzpupném porušování veškerých pravidel –“

„Ale oni nejsou vyloučení,“ neodpustila si Hermiona na obranu přátel.

„Vzhledem k Potterově chování jsem si jist, že je otázkou pouze několika dní, možná jen několika hodin, kdy se z podmínečného stane vyloučení definitivní, slečno Grangerová,“ řekl s obvyklou arogancí Snape, avšak po celou dobu se přitom díval na Harryho, až při posledních slovech pohlédl na Hermionu. „Nebelvír mínus pět bodů za vyrušování,“ dodal zkysle.

Několik zmijozelských studentů se uchechtlo. Harry koutkem oka zaznamenal, že mezi posměváčky není ani Theo Nott a překvapivě ani Draco, který tupě zíral mezi své ruce na lavici a zdálo se, že dění v učebně ani příliš nevnímá.

„Na důkaz toho, že o svém tvrzení nepochybuji, se dokonce vy a Weasley nemusíte namáhat s psaním dnešního testu,“ pokračoval Snape. Než stihl Harry něco namítnout, pokračoval: „Místo toho si vás jen vyzkouším v plané naději, že vám z mých hodin alespoň něco uvízlo ve vaší pitomé hlavě. Ostatní si připraví pergameny.“

Kouzlem se na tabuli objevily otázky a z dřevěné krabičky na katedře vyletěly z drobných přihrádek miniaturní lahvičky s jantarovým obsahem, aby každá přistála před jednotlivými dvojicemi studentů, kteří měli jako poslední z úkolů určit její obsah a popsat složení, výrobu a přesné určení.

„Tak prosím, sem ke mně,“ pokynul Snape Harrymu. Ukázal mu, kam si má stoupnout, aby řádným studentům nezakrýval výhled na tabuli a spustil střelbu otázek, na něž čekal bleskové odpovědi, které ho mnohdy ani nenechal dokončit, pokud tušil, že tu kterou znalost má.

„Rozdíl mezi daturou a durmanem?“

„Žádný, jde o –“

„Důvod zákazu lektvaru přežití?“

„Obsah krve jednoroožce.“

„Beladona?“

„Rulík zlomocný. Použití –“

„Kořen asfodelu plus výluh z pelyňku?

„Doušek živé smr –“

„Doba varu lektvaru nepoužitelnosti?“

„Tři hodiny.“

Zdálo se to být nekonečné.

Konečně asi po dvaceti minutách řekl Snape místo otázky odměřeně: „Budiž,“ poslal ho na místo a zbytku třídy oznámil konec testu.

Ron začal vstávat v domnění, že nyní přijde na řadu on, ale profesor se na něj utrhl, že ho nevolal. Pak přivolávacím kouzlem vytrhl studentům pergameny zpod rukou a sotva doplachtily na jeho stůl a srovnaly se do úhledného štůsku, začal přednášet, jako by se vůbec nic nedělo.

Harry byl rád, že si konečně mohl sednout. Bolelo ho celé tělo a motala se mu hlava. Nebyl schopný se soustředit na výklad. Místo toho přemýšlel o Snapeovi a i když se tomu bránil, hlodaly v něm opět pochyby, na čí straně Snape doopravdy je. Jestli v noci opravdu bojoval a na Voldemortově straně… proti přátelům… S jistým překvapením si uvědomil, že ho ta představa nejen děsí, ale i mrzí.

 

Dalším předmětem toho dne byla Obrana proti černé magii. Harry pustil z hlavy Snapea, jeho předpovědi brzkého odchodu ze školy i nechutné posměšky Vincenta Crabbea, které na něj zmijozelský student pokřikoval na chodbě o přestávce, a zaujatě naslouchal Lionelovu výkladu o démonologii. Neuběhlo však ani deset minut, když se z krbu učebny ozval slabý, ale nezaměnitelný ptačí výkřik – varovný zpěv fénixe.

Exotický profesor se zarazil, jeho obvyklý namyšlený výraz se ve vteřině proměnil ve vážnou kamennou tvář, přičemž rozezleně zvolal: „No to už překračuje všechny meze! Potter, Weasley, se mnou. Vy dva si zjevně nedáte pokoj! Ostatní tu budou sedět, ani se nehnou.“

Rozbolavělý Harry pomalu vstával.

„Hned!“ křikl Lionel.

Sotva s oběma kluky vyběhl na chodbu, vychrlil ze sebe pološeptem: „Utíkejte na kolej, sbalte jen to nejnutnější a utečte.

„Co se děje? Proč? Vždyť –“

„Co sis myslel? Že se sem pro vás nevrátí? Bylo jen otázkou času, kdy tu šarádu s hůlkami někdo prokoukne,“ skočil mu do řeči profesor. „Jestli je to planý poplach, najdu vás a přivedu zpět. A jestli ne… dávejte na sebe pozor.“

Trvalo několik vteřin, než to šokovaným klukům došlo.

„No tak honem!“ přikázal tiše, ale naléhavě Lionel. Počkal, až mu z očí zmizí jejich záda a pak se vrátil do učebny s vysvětlením, že studenty poslal k řediteli, protože narušovali výuku napodobováním ptačího křiku a jejich hrozného chování už má tak akorát dost.

Hermioně to vždycky rychle myslelo. Pochopila. Na okamžik jí zachvátila panika, ale pak se vzpamatovala a začala rychle sobě i klukům balit učení z lavic.

„Grangerová, sednout!“ přikázal ostře Lionel.

„Ne!“

„Ale ano. Nikam nepůjdete,“ křikl a pak trochu mírněji dodal: „Posaďte se.“

Hermiona se zarazila. Lionel snad věděl, co dělá. Kým je profesor ve skutečnosti, věděla už od noční návštěvy na ošetřovně. Upřela na něj oči plné obav. Možná se jí to jen zdálo, ale měla pocit, že odpověděl nepatrným přivřením víček, jako kdyby jí tím chtěl říct, ať mu důvěřuje a dobře to dopadne.

„Promiňte,“ řekla, věci kluků i své vrátila na původní místa a poslušně si sedla zpět do lavice.

Několik studentů, převážně členů BA, si vyměnilo pohledy. Ani oni nebyli hloupí. Nerozuměli sice tomu, co se děje a jakou roli v tom hraje profesor, nicméně vytušili, že problém s kázní byl jen zastíracím manévrem.

Stařík navázal v přerušeném výkladu, ale nedalo se říct, že by ho někdo pozorně poslouchal. Hermiona s viditelným sebezapřením namočila brk do inkoustu a pokračovala v zápisování poznámek z nově probírané látky.

Stihla však napsat sotva pár řádků, když se rozrazily dveře učebny a dovnitř se vhrnulo zrádné komando v čele s Martenmugem.

„Potter?! Kde je Potter a Weasley?“ vykřikl šéf bystrozorů místo pozdravu.

„V ředitelně, předpokládám. Sám jsem je tam před okamžikem poslal. Už na ně nemám nervy! Buď je ředitel potrestá odpovídající způsobem, nebo dám výpověď! Představte si, že –“

Martenmug však Lionela neposlouchal. Vztekle se rozkřikl na své poskoky, aby prohledali učebnu, křičel na studenty, ječel a vyhrožoval, až mu v koutcích úst pěnily sliny. „To není možné!“ vřeštěl hystericky. „Musí tu někde být! Přece nám neutekli přímo před nosem! Prohledat! Všechno se musí prohledat! Celá škola!“

 

Harry s Ronem proletěli chodbami na posledních chvíli. V jednom okamžiku je zachránila prázdná učebna, jinak by vrazili Martenmugovi přímo do náruče. Lapali po dechu, když nahoře v nebelvírské věži balili to nejnutnější. Věděli, že na to mají sotva okamžik a většinu svých věcí tu musí nechat. Harry si vzal něco na sebe, neviditelný plášť, Kulový blesk a Pobertův plánek. Sáhl po albu s fotografiemi, ale pak z něj vytáhl jen střep kouzelného zrcátka a album ještě s několika dalšímu poklady hodil do nočního stolku Nevillovi. Zatímco Ron házel jejich věci do provizorního zavazadla vyrobeného ze svetru Mollyiny výroby, Harry nahlédl do plánku.

„K vrbě nemůžeme, hlídají venku.“

„Plášť?“

„Jsou tam i Mozkomoři.“

„Plán B?“

„Ty máš plán B?“

„Já ne, ale doufám, že ty jo. Je sbaleno,“ hodil si Ron svetropytel i s přivázanými košťaty přes rameno a zaskučel, protože se praštil do nedohojeného žebra.

„Už vedou McGonagallovou a vsadím se, že míří sem,“ nahlédl znovu Harry do plánku. „Jdeme.“

Jen tak tak stihli opustit nebelvírskou věž. Dole je zachránil tajný úkryt za zrcadlem, přes které viděli, jak Martenmugovi poskoci přes sebou nevybíravě postrkují jejich třídní. Bohužel za zrcadlem byla jen nevelká prostora a nevedla tudy žádná tajná chodba. Museli znovu ven.

Sotva bystrozoři prošli, Harry s Ronem se vynořili ze zrcadla jako ze svislé vodní hladiny.

„Tohle kouzlo fakt nemám rád,“ prohlásil ušklíbající se Ron.

„To jsme na tom stejně,“ souhlasil Harry. A kývnul na svůj odraz v zrcadle.

Pak začali utíkat.

„Tohle kouzlo fakt nemám rád,“ řekl potichu pravý Ron v úkrytu a opatrně si přendal pytel s věcmi na druhé rameno

„To jsme na tom stejně,“ přiznal pravý Harry, díval se do plánku na pozice hlídek a snažil se nemyslet na to, jak se asi cítí jeho vykouzlené druhé já, které ví, že má před sebou jen pár minut existence, za zády zrádné bystrozory a není schopné čarovat.

„Připrav se… Teď!“ Harry vyskočil ze zrcadla následován Ronem a v běhu stále kontroloval kouzelnou mapu Bradavic, na níž se jako mravenci hemžily malinké tečky stop, u každých v popisku drobně vykroužené jméno. Teprve nyní Harrymu problesklo hlavou, že kdyby se na plánek podíval dřív, byl by Lionela nejspíš odhalil už dávno. Ale to v tuto chvíli bylo naprosto nedůležité.

Bohužel až příliš pozdě mu došlo, že plán s odlákáním pronásledovatelů nepatřil mezi dobré nápady.

„Máme je!“ nesl se chodbou, kterou utíkali, kouzlem zesílený křik. V tu chvíli se za křikem rozeběhly všechny hlídky rozeseté po hradě a přinejmenším polovina z nich musela běžet kolem pravých hledaných. Kluci byli v pasti a nikde poblíž jako na truc plánek neukazoval žádný tajný… ale ano! Měl tu být malý výklenek ve zdi. V těch místech se na plánku pomalu otáčela malá inkoustová lampa.

Stačilo otočit lampou na stěně, za vteřinu kluci oddychovali ve tmě a za zdí slyšeli dusot několika párů nohou.

„Co teď?“ kníknul Ron. Šátral tmou, kolik místa kolem sebe mají. Byl to prostor sotva větší než záchodová kabinka. Ruka mu projela nepříjemným chladem. Leknutím slabě vyjeknul.

„K sakru!“ ulevil si zoufalý Harry a začal se otáčet, aby zjistil, co má Ron za problém.

„Takhle bys mluvit neměl,“ ozvalo se vzadu káravě hlasem jako ze záhrobí.

„Co tu děláte, sire Nicholasi?“ zeptal se stříbřitě průsvitného majitele hlasu Harry.

„Co já. Co vy? Kam máte namířeno?“ zajímal se zvědavě nebelvírský duch.

„Potřebujeme se dostat už jen kousek, do půlky třetího patra.“

Skoro bezhlavý Nick se podivil.

„Chm! Proč ne do sedmého?“

„Komnata nejvyšší potřeby? Ta už není bezpečná.“

„Tak dobře. Počkejte tady, trošku vám to kolem vyklidíme,“ pravil přemýšlivě duch. „Pak je to na vás. Hodně štěstí!“ A zmizel ve zdi po straně.

Za vteřinu se vrátil, respektive jen jeho hlava a rameno: „Zevnitř to otevírá věšák. A moc dlouho neotálejte, Filch to tady zná, někdy si sem odkládá věci.“ Pak se vytratil definitivně.

Harry si posvítil hůlkou a přímo před sebou uviděl na zdi věšák s několika háčky. Na jednom visel špinavý školníkův plášť.

Čekali. Každá vteřina byla nekonečně dlouhá, každá minuta byla celou věčností. Podle plánku sotva metr od nich stála dvoučlenná hlídka, větší hlouček bystrozorů mířil k ředitelně, kde plánek prozrazoval kromě Brumbála i Basila Beefera a samotného ministra Klouzka.

V tom se odkudsi rozlehl stěnou tlumený křik Tlustého mnicha: „Tamti byli falešní! Ti praví běželi támhle! Tam, tam, utíkají!“

Tečky na mapě se rychle pohnuly, dusot nohou za zdí se vzdálil.

„Nox!“ Hůlka ještě ani nezhasla a Harry už kroutil háčky věšáku. Byl to ten s pláštěm.

K soše hrbaté jednooké čarodějnice v půli třetího patra se dostali v rekordním čase a Harry se modlil, aby tajná chodba, kterou díky dvojčatům kdysi poznal jako úplně první, nebyla zasypaná.

 

V ředitelně probíhalo cosi, co se dá snadno připodobnit k vichřici. Naprosto hysterický Martenmug, ukvičený Beefer a rozčilený ministr Klouzek se překřikovali, do toho se exotický stařík dožadoval exemplárních trestů, za stolem seděl nevzrušený Brumbál a vedle něj stála zpříma Minerva McGonagallová, ve tváři odbojný výraz. Kolem dveří a podél stěn kruhové pracovny postával chumel zamračených ministerských poskoků. Do toho zmatku vstoupil Severus Snape.

„Vy jste jim pomohl uprchnout!“ ječel zrovna Martenmug na Brumbála.

„Ale jděte. Jak asi, když tu po celou dobu hovořím s ministerskými zaměstnanci? Nebo snad zpochybňujete jejich svědectví? Chcete i do nich lít Veritasérum? To snad ne,“ usmál se na něj chladně Brumbál.

Vzpomínka na krvavý noční zážitek sebrala Basilovi barvu z obličeje.

„Vyslechnu všechny! Třeba celou školu!“ řval Martenmug jako smyslů zbavený. „Musí tu mít spolupachatele, měli cizí hůlky!“

„Shrňme si fakta,“ promluvil ode dveří zamračený Snape. „Dva studenti bezostyšně porušili daná pravidla a vloupali se na ministerstvo. Jestliže se dopustili něčeho takového, jistě jim nebylo zatěžko někomu hůlky zcizit. Jestliže začnete hromadně vyslýchat studenty, jen z těch dvou uděláte hrdiny. O to větší, že se jim, jak se zdá, právě hanebnou lstí podařilo uprchnout přímo před vašimi zraky. To zajisté nikoho nepotěší,“ uzavřel svou řeč prazvláštním temným tónem.

Nějakou záhadou Snapeova slova způsobila, že tu náhle bylo víc pobledlých tváří, nejen ta Basilova. Ředitelnu ovládlo naprosté ticho.

„Navíc je nad slunce jasné, že také k prvnímu útěku použili duplikovacího kouzla, kterým obelstili i své spolužáky. Co bychom z nich výslechem dostali? Nic,“ rozhodil Snape rukama, aby zdůraznil, jak velké NIC by to bylo.

Ticho mohutnělo. Všechny tváře byly nehybné, čela podmračená… Jen v jednom páru očí se náhle vychytrale zablesklo.

 

Klouzavě dopadli do vlhké hlíny. Harry vstal a bolestivě se uhodil do hlavy. Byla to jen naprostá drobnost proti děsu, který zažil před pár okamžiky, když se nahoře zdálo, že se otvorem v hrbu sochy neprotáhnou. Ve slabém světle hůlky se rozhlížel. Temná chodba se zdála být užší a nižší, než jak si na ni pamatoval. Později usoudil, že zato byla snad dvakrát tolik dlouhá.

Ron vytáhl hůlku, aby přisvítil, ale Harry ho rychle zarazil.

„Ať tě ani nenapadne čarovat!“ syknul. „Ani mrňavé kouzlo. Podle Kingsleyho se to sice u plnoletých tak snadno vysledovat nedá, ale možné to je, a jistota je jistota. Kdyby náhodou, tak budou vědět jen o jednom z nás.“

Přikrčení klopýtali chodbou. Chvílemi se zastavovali a naslouchali, jestli za sebou neuslyší kroky pronásledovatelů. Harry schoval kouzelný plánek a střídal se s Ronem v nesení naditého svetru a košťat. V jednu chvíli narazili na menší zával, ale podařilo se jim kolem něj protáhnout. V nízké úzké chodbě ani jednomu moc dobře nebylo. Když se konečně dostali k úpatí dlouhého schodiště, které vedlo pod sklep Medového ráje v Prasinkách, měli oba pocit, že jsou v podzemí nejmíň půl dne.

Harry byl rád, že se tu může narovnat a má nad sebou i kolem sebe prostor. Sedl si na schody, aby si na chvíli odpočinul. Zhluboka nasál vůni hlíny, která je obklopovala a dlouze vydechl.

Ron pustil na zem zavazadlo a sedl si vedle něj.

Mlčeli, jako by doufali, že dokud o své situaci nepromluví, nebude opravdová. Pak jako první vážné ticho přerušil Ron.

„Nepochopil jsem, jak na to vlastně přišli. Vždyť nám to večer s hůlkama prošlo.“

„Moje hůlka a ta Voldemortova jsou… něco jako sestry. Obě mají jádro z pírka fénixe.“

„Fawkesovo?“

„Ano, a Voldemort to ví. Takže úplně stačilo, aby se na tu mou zeptal, jestli mu někdo z nich snaživě nahlásil, že naše hůlky podrobili testu. Hm, když o tom tak přemýšlím, ani se ptát nemusel. Ta moje byla oficiálně převažovaná při turnaji kouzelníků a pak i při soudu na ministerstvu, mohli na to klidně přijít tak. To už je jedno. Spíš…“ Harry se zamračil a zamyšleně protočil hůlku v prstech, „spíš přemýšlím, kam vlastně půjdeme.“

Vyslovená myšlenka oba zavalila nečekanou tíhou. Harryho možná ještě o něco víc než Rona, který byl přesvědčený, že jeho nejlepší kamarád jistě něco vymyslí. Jenže Harry žádný nápad neměl. Do Doupěte nemohli, kde se ukrývají Weasleyovi netušili, ani dům Blacků už nebyl bezpečný a v Chroptící chýši někdo přespával.

Myslí mu proletěla vzpomínka – bylo zameteno, v koutě na zemi leželo improvizované lůžko, na stole mezi skleničkami s vodou osychaly zbytky jídla, jedna ze židlí byla opravená. Náhle se mu rozzářily oči, neboť Lionelovo nabádání, že si studenti mají všímat detailů, právě oslavilo úspěch. „Myslím, že přeci jen můžeme pro začátek do Chroptící chýše,“ řekl a potichu se úlevně zasmál.

„Počkej, ale tam přece někdo je.“

„Myslím, že už není. A i kdyby byl, jen bych ho uvítal.“

„Nechápu.“

„Není moc lidí, kteří by se tam šli schovat. A ještě míň je těch, co mají na stole dvě sklenice od horčice, jednu s čistou, druhou se špinavou vodou. Z toho vyplývá, že –“

„Že je ten chlap čuně,“ ušklíbl se Ron.

„To bych na tvém místě před Moodym neříkal, pokud nechceš skončit… třeba jako fretka,“ zazubil se Harry.

„A no jo! Věčně si cachtá tu svoji magickou bulvu!“

„Teď ještě, jak se dostanem odsud,“ zvážněl Harry. „Voldemort má svoje lidi i v Prasinkách a nedivil bych se, kdyby poblíž byla i nějaká Martenmugova hlídka.“

„Můžeme tu počkat, dokud nebude venku tma,“ zkusil navrhnout Ron, ale v duchu doufal, že se Harry vytasí s lepším nápadem, protože prosedět v temném, navíc ledovém podzemí dlouhé hodiny nebyla nijak příjemná vyhlídka. Jenže Harry lepší nápad neměl. Zvažoval sice kouzlo přemístění, jenže oprávněně se bál, že tím by se pronásledovatelům jen prozradili. Navíc by musel asistovaně přemístit Rona a toho se bál, protože to ještě nikdy nedělal.

Stoupl si. Natáhl ruku s rozsvícenou hůlkou vzhůru ke schodišti. Nekonečně množství úzkých schodů se kroutilo a mizelo kdesi nahoře v tmě.

Zničehonic se mu za zády ozval nezaměnitelný zvuk.

Prásk!

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: