svicka
Duben 2010, Magnas

 

D

 

neska zůstanete tady, holoubkové,“ pravila nekompromisně Poppy, zatímco se Harry a Ron svlékali. „Pro vás to platí také, Lioneli,“ položila významný důraz na oslovení profesora stejně, jako před časem Minerva. Pokud chtěl exotický profesor něco namítnout, neměl šanci, protože ho chytila za ruku, vytáhla mu rukáv a zároveň bleskurychle stáhla velký prsten z malíku.

V místech pod prstenem se ve tmavé kůži rděla nedávno zhojená jizva. Druhá, méně viditelná, na předloktí tvořila velké písmeno V. Tu na malíku „profesor“ získal o prázdninách v boji u Blacků, kde málem o prst přišel, o tu druhou, starší, se na Ben Nevisu postarala Lestrangeová, když mu kletbou z ruky částečně vysekla kus masa. Obě rány ještě na bojišti Ginny ošetřila tak šikovně, že s nimi pak Poppy už neměla téměř žádnou práci.

Teď pohlédla Lionelovi přísně do očí a exotický stařík se na ní klukovsky zazubil.

„Takže šaty dolů, ať se podívám, kde všude jste to schytali tentokrát.“

„Zůstali bychom docela rádi, ale bohužel se musíme vrátit do ředitelny. Pár lidí by tam s kluky ještě rádo mluvilo,“ řekl omluvně Lionel. Jenže to už madam Pomfreyová prohlížela Harryho a brumlala si sama pro sebe: „Hmmm, tak to musela být pořádná rvačka. Doufám, že alespoň vyhráli ti správní.“

„V to doufáme i my,“ povzdychl Harry a hned začal sykat, protože mu nějakou pálivou mastí mazala záda, rameno a bok, které vypadaly, jako kdyby je někdo sešlehal karabáčem.

„Mimochodem, Lioneli,“ nevšímala si ošetřovatelka Harryho bolestných projevů a ještě jednou si dopřála oslovení s jemnou dávkou ironie, „to zápěstí máte na dvě půlky. Dávejte si na tu ruku příště větší pozor. A pro tuhle chvíli s ní aspoň nemávejte.“

Ještě než madam Pomfreyová skončila s ošetřením, ozvalo se zaklepání na dveře. Všichni strnuli.

„To jsem já,“ zazněl za dveřmi hlas nebelvírské ředitelky. „Vedu ti ještě jednoho.“

Poppy otevřela.

Přinejmenším v obličeji vypadal Neville tak, jako by se bitvy účastnil také, a jeho proužkované modrošedé pyžamo si vpředu zkoušelo červenou.

„No paráda,“ ušklíbla se ošetřovatelka a znalecky na něj pohlédla. „Rozseklý ret, nakřápnutá nosní přepážka… a támhle možná zub. Ale to dáme hned do kupy.“

Neville se vesele smál a působil, jako by mu nic z toho ani za mák nevadilo.

Zato McGonagallová se tvářila tak rozezleně, že by před ní i démon vycouval. „Už jsou pryč,“ řekla. „Tohle mu udělal Martenmug.“

Neville stále ještě pod vlivem Veritaséra stručně odvyprávěl, co se dělo v ředitelské pracovně. Harry přitom zlostí zatínal zuby a pěsti. Ron nevybíravě nadával, ale nějakou záhadou se nenašel nikdo, kdo by ho napomenul; madam Pomfreyová se, aniž ustala v ošetřování, dokonce v jednu chvíli přidala.

„Paní, profesorko,“ vzpomněl si náhle Harry, „jestli tu budeme muset zůstat –“

„To tedy budete, holenku, na to vem jed,“ ubezpečila ho Poppy.

„Nutně potřebujeme, aby za námi přišly Ginny a Hermiona.“

„Teď v noci?“ Profesorka tázavě zvedla obočí, ale pak si srovnala brýle, krátce zavrtěla hlavou a řekla: „Někdy je lépe nevědět. Pokud jsou děvčata vzhůru, řeknu jim. Ovšem jen na chvilku a už žádná překvapení. Mimochodem máte mi co vysvětlovat –“ zbrzdila pohledem na jejich zraněních, „– ale to počká do zítřka.“

„Máte, Minervo, nějaké zprávy o Arturovi a ostatních? Podařilo se jim utéct?“ zahuhlal Lionel. Poppy mu kouzlem a mastí zacelovala ránu na tváři, takže se chvíli musel šklebit jako při holení.

„Jak to víte?“ zeptala se překvapená profesorka. Poté však sevřela rty ve zdánlivě pohoršené grimase. „Že se vůbec ptám. Ano, několika vězňům se podařilo uprchnout, kromě té události na ministerstvu došlo také k bitvě u Azkabanu. Ale netuším, kdo je mezi osvobozenými.“ Vzdychla. „Vím jen to, že Sheila Gaietová je teď pravděpodobně s uprchlíky. Vloupala se na ministerstvu do trezoru se zadrženými hůlkami a v bitvě bojovala proti ministerským kolegům, takže už je na ni zatykač také. Stejně tak na Dedaluse Kopála a Elfiase Dóžete. A samozřejmě i na všechny ty, kteří pro změnu pomáhali oněm záhadným vetřelcům na ministerstvu.“

 

Tou dobou šel nočním lesem nedaleko Vydrníku Svatého Drába nezvyklý pochod. Malá skupina lidí obtěžkaných zavazadly se proplétala mezi stromy. Snažili být co nejtišší a našlapovat tak, aby ani větvička nezapraskala, proto zavazadla raději nesli, i když by je mohli přepravovat jinak. Vedl je Remus Lupin. Zdejší lesy znal ze vcelku pochopitelných lunárních důvodů jako málokdo. Poslední šla jeho žena a jako zkušená bystrozorka maskovala stopy, což jí trochu znesnadňoval neklidný hipogryf, který skupinku doprovázel.

Cesta probíhala beze slov a pomalu. V lese byla téměř naprostá tma, jen málokde se bledé světlo tenkého měsíce probojovalo mezi stromy a nejednou muselo stačit k orientaci jen slabě zářící ztrouchnivělé dřevo pařezů. Tony se navíc mohl pohybovat jen s pomocí provizorní hole z klacku, protože díky vážnému zranění nemohl došlápnout na nohu, a ani Fleur s polámaným nártem nebyla zralá na rychlou chůzi v terénu.

Čas od času Lupin zavětřil. Cítil, že nejsou sami. Někdo je doprovázel. Vnímal ho i mezi těžkými nočními pachy lesa, prozrazovala ho slabá vůně dýmkového tabáku. Nebál se. Věděl, že temný přízrak jim neublíží a jen díky náročnosti cesty mohl alespoň chvílemi přestat myslet na jeho tvář. Vlastně to bylo uklidňující. Teď ještě víc zaostřil zrak do tmy a chřípí se mu rozšířilo, jak nasával vzduch. V pořádku, to jen jezevec se nedaleko vrtal do nory. Bylo úlevné znovu věřit vlastním smyslům. Teď už se nemusel děsit toho, že ztrácí rozum. Nebyl šílený, neměl halucinace, když tehdy tajemného muže spatřil za deštivé noci v lese. Harry ho dneska viděl také. Dokonce i Tonymu prý byl povědomý, ale to nejspíš jen proto, že při troše dobré vůle sám měl podobný nos a vlasy, jako míval kdysi ten, koho temný přízrak tolik připomínal. Jenže toho Tony nikdy neviděl. Ačkoli… muž v černém se přece té deštivé noci nad Tonym skláněl, když ležel v horečkách. Bohužel nic z toho nebylo odpovědí na palčivou otázku: existuje nějaká možnost, sebemenší možnost, pranepatrná naděje, aby byl temný přízrak opravdu tím, komu se tolik podobá?

Otevřela se před nimi lesní paseka. Lupin zvedl ruku na znamení, že mají zastavit, a ukázal, kde se mají schovat v okolním křoví.

Ukryli se a čekali.

Těžko říct, jak dlouho trvalo, snad minuty, snad dlouhé hodiny než se na druhé straně paseky ozvalo slabounké zapraskání a Klofan se rozkřičel. Lupin po něm rychle skočil a chytil ho oběma rukama za zobák, aby ho umlčel. Billy vedle rychle vyslal kouzlo, které hipogryfa dočasně zbavilo hlasu.

Očekávání, zda se z houštin na druhé straně vynoří přítel či nepřítel, všem rozbušilo srdce.

Tonksová dvakrát zahoukala jako sýček, potřetí táhle jako puštík.

Kdosi odpověděl jedním houknutím puštíka, z lesa naproti se vynořila nezaměnitelná silueta muže s dřevěnou nohou a hned za ní další postavy.

Napjatě očekávali, kdo se z lesního porostu na paseku do slabounkého měsíčního světla vynoří jako další.

Molly šťastně vzlykla a hned si vrazila pěst mezi zuby, aby nepůsobila hluk. Poznala Freda a George. Nesli mezi sebou improvizovaná nosítka. Ať už na nich ležel kdokoli, o Artura se nebála, byla přesvědčená, že přežije. Největší strach měla právě o syny, a když je teď uviděla, z očí jí vytryskl nezadržitelný příval tichých slz.

A pak už hvězdy shlížely na to, jak na paseku z obou stran vbíhají lidé, uprostřed se bez hlesu objímají a vítají a jedni druhým pomáhají hned s několikerými nosítky.

Když už byli všichni spolu v jednom velkém hloučku, Moody zvedl hůlku a hvězdy nechápavě zamrkaly, protože paseka byla rázem prázdná, jen tráva se vlnila v nočním vánku.

 

Přestože dávno odbila půlnoc, v nebelvírské společenské místnosti bylo živo. Diskutovali tu spolu nejen ti, kteří se vrátili z výslechu, ale i další, probuzení hlukem. Dean a Colin byli za hrdiny a nepřítomný Neville za toho největšího. Někdo už dokonce stačil vyčarovat a pověsit proti vchodu barevné transparenty s nápisy: ‚Neville je klasa! Bylinkář je náš!‘. Když konečně vešel v doprovodu třídní, začali mu studenti tleskat a provolávat slávu. Přivedlo ho to do rozpaků.

Jako první k nim přiběhly Hermiona s Ginny a hned se ustaraně rozhlížely, kde je Ron a Harry. Na jejich tázavé pohledy McGonagallová odpověděla pouze pokynem, ať ji doprovodí. Připomněla ještě Nevillovi, ať se umyje a převlékne, a hned s dívkami odešla. Po jejich odchodu se ve společenské místnosti rozproudila ještě vzrušenější debata a koho dalšího vzbudila, tomu se muselo říct, co všechno se v ředitelně dělo.

„Předpokládám, že byste mi měly co říct,“ řekla cestou přísně profesorka. Dívala se přitom před sebe, ani nezpomalila.

Hermiona tiše zamumlala provinilý souhlas.

„Bylo to trestuhodně nezodpovědné a nebezpečné. Doufám, že si to uvědomujete.“

Teď souhlasně hlesla Ginny.

McGonagallová stiskla rty. „Něco takového už se nikdy nesmí opakovat,“ řekla rozechvěle a nebylo jasné, jestli má na mysli příčinu nebo důsledek.

Žádné velké vítání se na ošetřovně nekonalo. Díky mnoha zraněním i nevinné objetí na tvářích kluků vyvolalo bolestné grimasy a víc se před svědky beztak neslušelo. Rychle si alespoň potichu pověděli nejpodstatnější fakta. Harrymu se výrazně ulevilo, že měl konečně zpět svou hůlku. Ještě nikdy si neuvědomil, jak moc je na ni zvyklý. Od chvíle, kdy ji předal Dobbymu k rychlé výměně za Ginnyinu, cítil se bez ní bezruký a byl kvůli tomu jako na trní. I hůlce se nejspíš stýskalo, protože sotva ji uchopil, zatřpytila se obláčkem malinkých rozverných jiskřiček. Okamžitě ucítil jemné mravenčení a zalil ho uklidňující pocit, že je zase celý.

„Jestli je to všechno, doprovodím vás zpět na kolej,“ řekla dívkám profesorka McGonagallová. Jenže vtom se ozvalo podivné zaklepání na dveře. Bylo nezvyklé v tom, že jeho autor klepal zevnitř.

„Dobby!“

„Dobby nese vzkaz. Moc důležitý,“ řekl skřítek ustaraně a úsměvy všech zmrzly.

Madam Pomfreyová nedočkavě rozevřela malý kousek přeloženého pergamenu a při jeho čtení dvakrát třikrát potřásla hlavou, jako by odškrtávala řádky.

„Albus prosí, ať připravím léky,“ zvedla konečně oči od lístku k nedočkavým tvářím.

Harry s Ronem a dívkami si vyměnili pohledy. Je-li koho ošetřovat, je to dobrá zpráva.

Jenže Poppy se rozčílila: „No já to všechno připravím, ale snad tam, bůhví kam, nechce poslat tuhle Weasleyovou?“

„Dobby donese Sheile,“ řekl vážně skřítek.

„Počkej, ty víš, kde jsou?“ vyjekl Harry.

Mrňous jako na povel semknul rty a pak koutkem ucedil: „Dobby nesmí říct.“

„A Artur a Fred a George? Jsou živí?“ naléhal Harry s očima tak dokořán, že se v nich skřítek málem zrcadlil.

Dobby sevřel rty ještě víc, na znamení, že nepromluví, ani kdyby ho mučili, ale spokojený výraz jeho skřítčí tváře byl velmi výmluvný.

Kdyby byly slyšet kameny padající ze srdce, teď by se ozval zvuk jako po odstřelu celých hor.

 

Nad pasekou přeletěl stín nočního dravce. Vystoupila na ni z lesa srna a z důvodů, které ani ona sama neznala, se otočila a zmizela zpět v hustém porostu. Jednou tu bude stát krásný dům. Lupin v to doufal a žertem to tu nazýval Vlčí louka. Ukázal to místo jen nejbližším přátelům. Jenže nyní jej objevil i nepřítel.

„Tady taky nic. Říkám ti, že je hloupost přepokládat, že by zůstali tak blízko,“ řekl jeden muž v kápi druhému. Vystoupili ze tmy stromů a rozhlíželi se.

„Já ti zas říkám, že by nešli nikam daleko,“ nedůvěřivě vrtěl hlavou druhý. „Možná jsou ještě pořád v tom baráku. Tedy pokud tam vůbec nějaký je.“

„Dřív tam bydleli. Bel to tam zná a je si jistá, že se tam nastěhovali zpátky. Každou chvíli je někdo viděl ve Vydrníku, takže musí mít kutloch někde tady. Vrátíme se. Touhle dobou už se to tam ostatním možná konečně povedlo odklít.“

„Souhlasím, jdeme. Nevím proč, ale z tohohle místa mě obchází hrůza.“

Oba muži se podobně jako chvilku předtím srna otočili a ztratili se mezi stromy.

Netušili, že jen díky mnoha silným kouzlům neviděli, co měli přímo před sebou.

Na pasece stál stan. Žádné šapitó, jen obyčejný vybledle zelený stan tak pro rodinu se dvěma dětmi. Před ním v ohništi obloženém kameny hořel oheň a nad ohněm se na dlouhé do černa očazené tyči houpaly tři kotlíky, z nichž stoupala do tmy pára. V jednom se ohřívala voda na omytí ran, v druhém bublal kuřecí vývar a ve třetím Molly dokončovala další várku posilujícího lektvaru. Vedle stanu ležel v trávě Klofan, o pár kroků dál hlídkoval starý bystrozor s magickým okem.

Voskované plátno vchodu se odhrnulo a odhalilo, že v malém stanu je uvnitř místa jako v menším penzionu a přibližně i tolik lidí. Ven vyšla vyčerpaná Sheila.

„Máme ještě něco na popáleniny a na krev? S Amélií to nevypadá dobře,“ řekla a nahlédla do kotlíku s lektvarem, aby zjistila, v jaké fázi přípravy je. „Elfiase asi také neudržím naživu,“ vzdychla.

„Vzali jsme sebou úplně všechno, víc nemáme,“ mračila se ustaraně mamka Weasleyová.

Náhle strnula.

„Proklatě!“

„Co se stalo?“ polekala se Sheila.

„Všechno, co by se dalo použít na rány, jsem sbalila sebou, stejně tak jídlo, deky, ale zapomněli jsme na Kráturu…!“

V tu chvilku vykulhal ze stanu ven i Tony. „Sakra!“ začal si nadávat. „Já na toho starocha zapomněl také. Ale třeba tu někde je, třeba se k nám přidal sám,“ zadoufal.

„To těžko, pokud měl příkaz zůstat v domě,“ sebrala mu nerada naději Sheila.

„Co když přece,“ nedal se tak snadno zviklat Tony. „Kráturo! Kráturo! Kde jsi, ty malý zloději medajlonků?“

K úžasu obou žen se ze tmy přišoural starý domácí skřítek objímající raneček ze starého šátku, v němž dozajista schovával své poklady. „Krátura není zloděj,“ zaskřehotal dotčeně.

„Vidíte, že šel s námi. Je to všemi mastmi mazaný mrňous,“ pravil spokojeně Tony.

„Hm, to není samo sebou,“ zamračila se znepokojeně Sheila.

Aby ji mladík uklidnil, sklonil se trochu ke skřítkovi a zeptal se: „Šel jsi s námi sám od sebe nebo ti to někdo nařídil? Sám, viď?“

K jeho údivu staroch nechápavě vypoulil své poloslepé oči a tónem, jako by se bránil, zasípal: „Pán řekl, Krátura šel.“

„Pán? Harry se vrátil do Doupěte?“

Teď zatrnulo všem. Ale skřítek zavrtěl hlavou.

„Tak jaký pán?“

Krátura začal místo odpovědi dezorientovaně škubat hlavou a téměř nesrozumitelně mumlat: „Pán. Pán. Můj pán. Taky pán. Taky. Ano. Ne. Taky. Ano. Pán…“ Schoulil se u ohniště do trávy kolem svého ranečku a třásl hlavou, mumlal dál, až mu nebylo rozumět vůbec, a usnul.

 

Harry v Doupěti nebyl. S Ronem a Lionelem leželi v postelích bradavické ošetřovny. Byla tma. Ron spal a hlasitě oddychoval. Harry ležel na méně poraněném boku a potichu si povídal s Lionelem – Kingsleym.

Kingsley mu stručně vyprávěl, jak se schovával v Zapovězeném lese, jak ho málem objevil Tesák, když spal ukrytý ve starém skladišti, jímž se procházelo k nočním skleníkům, a zachránilo ho jen rychlé přečarování staré zahradní konvičky na krysu, která Tesáka nakonec odlákala. Přiznal své obavy z odhalení způsobené hlavně všímavostí Harryho a jeho přátel, některých profesorů a právě náklonností uslintaného psího přítele. Samozřejmě, že u mlátivé vrby neměl sebemenší úmysl Tesákovi ublížit, ba naopak. Se smíchem připustil, že vůbec nebylo snadné zastavit útočnou vrbu tak, aby psa nezranila, a přitom nevzbudit podezření. Asi nejhorší bylo vydržet pro jistotu nepoužívat svou hůlku. I když uměl zajistit, aby ho nikdo nevysledoval podle magických stop, nedovolil si na to stoprocentně spolehnout. Maskování už takový problém nebyl. Trocha maškarády, pár šikovných fint u zrcadla, a o zbytek se postaral obyčejný postaršovací lektvar.

Tohle Harry tušil, začalo mu to docházet, už když spatřil Rona omládlého do Kingsleyho podoby. Omluvil se za použití Lionelova vousu do mnoholičného lektvaru i za své nepřátelské chování vůči němu, respektive vůči profesorovi Obrany proti černé magii.

Byl by si povídal ještě, ale únava dělala své.

Dal Lionelovi dobrou noc a než usnul, přemýšlel o tom, zda ve staré Lupinově skrýši může přebývat ten, koho spatřil u tajemného oblouku. Bál se uvěřit vlastním očím, zahlédl ho jen krátce a ne tak dobře, jak by chtěl, přesto… Remus Lupin viděl totéž, tím si byl jistý. I on viděl tvář Siriuse Blacka.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: