svicka
Březen 2010, Magnas

 

T

 

mou mladé noci zaznělo prásknutí podobné výstřelu z výfuku starého motocyklu. Vyplašený noční pták v lese zakřičel, ozval se i orlí výkřik hipogryfa. O hladinu nedalekého rybníka pleskla zvědavá ryba a na vodě se rozvlnil tenký srpek měsíce, jehož neduživé světlo se odráželo od listí stromů opodál a jen nepatrně nasvěcovalo zvláštní scénu. V trávě na dohled od Doupěte stál Kingsley a Harry, a kolem nich se po kratičké odmlce začali podobně hlučně objevovat i ostatní. Většina z nich beze slova rovnou zamířila do domu, Molly a Lupin mezi sebou podpírali ošklivě zraněného Tonyho, a všichni budili zdání, jako by měli přesně rozdělené úkoly.

Harry se zmateně ohlédl na Rona: „Musíme jim to říct.“

„Jestli mluvíš o tom, že jste tam šli zbytečně, tak to víme,“ poznamenal opodál Billy, který poskakoval na jedné noze, botu druhé si čistil hrstí trávy od něčeho, o čem se ve společnosti zpravidla nemluví, tiše klel a neslušně spílal anonymní obyvatelce kurníku. „Běžte dovnitř, není moc času, Tony vám všechno poví.“

Harry s Ronem a Pastorkem vykročili k domu.

V kuchyni už stály na stole hrnky s horkým čajem, láhev posilujícího lektvaru i menší lahvičky a kelímky s nevábným, leč zřejmě léčivým obsahem. Malá společnost vyčerpaných bojovníků zjišťovala rozsah svých zranění.

Ron nadával na kývající se zub a chtěl si ošetřit rozseknuté čelo nad obočím.

„Ne!“ vykřikl Tony. Bolestně posykával, jak se snažil odtáhnout krví přilepenou roztrženou látku kalhot od hluboké otevřené rány táhnoucí se od stehna až po holeň. „Vy dva žádné ošetřování, musíte zůstat tak, jak jste.“ Vybral si jednu z menších lahviček, důkladně si zavdal a málem se zadusil hnusným douškem lektvaru. Razantně položil lahvičku na stůl a se zaúpěním zjistil, že kromě ošklivě rozseklého kolena má i zlomenou ruku.

Harry se svezl na židli, tázavě se na pianistu díval a čekal na vysvětlení. Bylo prosté, jak se ukázalo.

„Dostal jsem další dopis,“ řekl Tony, zatímco si kouzlem fixoval zlomeninu. „Ten člověk tentokrát psal, že Artura a kluky odvezli už v podvečer, jenže vy dva půjdete na ministerstvo, za vámi dorazí pan Pastorek, a v místnosti s tím divným obloukem s vámi bude ámen, když vám nepomůžeme. Ať už to píše kdokoli, já mu věřím, tak jsem neváhal.“

„A my se přřřidali,“ dodala Fleur.

„Myslím, že vím, kdo ti ty dopisy píše,“ řekl rozechvěle Harry a jeho pohled se střetl s vážným pohledem Remuse Lupina, jako by se navzájem ujišťovali, že v boji oba viděli totéž. „Myslím si, že je to ten samý člověk, který nás tam u oblouku chránil.“

„Možné to je,“ pokrčil rameny Tony. „Každopádně už věřím, že se Jonathan nemýlil, když psal, abych se toho temného muže nebál. Dneska mi zachránil život –“

„Nejen tobě,“ doplnil vážně Remus.

„– zvláštní je, tedy neměl jsem možnost si ho pořádně prohlédnout, ale je mi něčím povědomý.“

„Nejen tobě,“ řekl temně Harry a znovu se jeho pohled setkal s Lupinovým.

„Vy teď musíte zpátky do školy, ale ne krbem. U ředitele prý bude během okamžiku komando složené z těch bystrozorů, kterým se podařilo uprchnout. Máte využít jinou cestu, kterou údajně znáte, s někým si vyměnit hůlky a na koleji se před svědky poprat, a to nejlépe tak, aby vaše zranění vypadala jako čerstvá.“

„Nechápu,“ zabručel Ron. Prstem si sáhl na krvácející šrám nad obočím a syknul.

„Já hlavně nechápu, že jste všichni tak… tak klidní!“ vykřikl pobouřeně Harry. „Oni je odvezli! Mozkomorové už jim možná vysáli duše!“ Ne, takhle si citlivé sdělení tragické zprávy nepředstavoval, ale už to nebyl schopen držet v sobě dál.

„Ale vždy jsi mi říkal, že Martenmug lhal,“ pohlédl na něj šokovaně Ron.

„Já…“ Harry zrudnul.

„Budou v pořádku,“ podívala se na ně Molly s tváří zrůzněnou strachem a nadějí. „Určitě budou. Musí být.“

„V dopise bylo i to, že máme věřit v dobrý konec a jestli se budeme všichni řídit pokyny, tak Artur i Fred s Georgem přežijí,“ řekl Tony. „Ale už není čas na řeči. Musíte jít. A my také.“

„Vy? Proč? Kam?“ rozhlížel se Harry zmateně z jednoho na druhého.

„Do hodiny budou i tady. Nějakou dobu jim bude trvat, než se sem dostanou, ale to už musíme být dávno pryč. Vy už sem taky nechoďte,“ řekl Billy, který v chvatu balil věci. „No tak honem, už víte všechno, běžte!“

Ani se nestihli rozloučit a Kingsley Harryho i s Ronem hnal z domu ven na kraj ochranné zóny, odkud před pár minutami přiběhli.

Než se Harry stihl zeptat, kam přesně se vlastně přemístí, stál zcela sám v úplně jiném lese a rozhlížel se, kam zmizel Pastorek. Ten se vzápětí objevil s Ronem.

„Bradavice – nádraží – Prasinky,“ popsal stručně orientaci bývalý šéf bystrozorů a zároveň hůlkou ukazoval jednotlivé směry, jako by jednal se svými kolegy. „Chroptící chýše, poklusem, tiše, opatrně.“

Asi po pěti minutách běhu Harry místo poznal. Kdysi tu uviděl černého psa. Tehdy se ho ještě bál, protože nevěděl, že jde o jeho milujícího kmotra, zvěromága. Když na Siriuse pomyslel, přestal dávat pozor na cestu, zakopl o nevelký kámen vyčnívající z tlejícího listí a svezl se po nedlouhém svahu po boku a zádech. Tmou se ozvalo praskání větviček a kutálení kamínků. Kingsley, který v pravidelných intervalech za nimi kouzlem ničil všechny stopy, ho tiše, avšak ostře napomenul, aby nedělal rámus.

V Chroptící chýši čekalo nepříjemné překvapení. Někdo tu očividně přebýval. Kingsley přisvítil hůlkou. Bylo zameteno, v koutě na zemi leželo improvizované lůžko, na stole mezi skleničkami s vodou osychaly zbytky jídla, jedna ze židlí byla opravená. Naštěstí zdejší obyvatel nebyl doma, takže mohli bleskově prolézt do tajného tunelu vedoucího na bradavické pozemky.

Když probíhali podzemím, Harry se za běhu podmračil a pak se Pastorka zeptal na to, co mu nešlo na rozum: „V Doupěti to chápu, dostali dopis, ale jak jste se o nás dozvěděl vy?“

„Prásknul vás starouš Nigellus. Hledal jsem Albuse a Phineas si začal stěžovat, že si nejspíš pletete ředitelnu s nádražím. Zbytek už bylo snadné si domyslet,“ odpověděl šeptem Kingsley a přitiskl ukazovák na rty, aby raději nikdo nemluvil. Rychle se blížili k východu.

Než se protáhli tajným otvorem mezi kořeny nerudné vrby, Kingsley rozdělil znovu úkoly. Sevřel ruku v pěst a při každé instrukci zvedl jeden prst z dlaně, jako by počítal. „Vyměnit hůlky, žádní svědci. První rvačka na koleji, druhá se mnou na chodbě, patnáct minut,“ řekl a zmizel ve tmě.

„Zbláznil se?“ zakvílel Ron. „Rozuměl jsi mu? Jak to asi máme udělat?“

Harry místo odpovědi vydoloval z pod trička neviditelný plášť.

„Jdeme.“

Začal souboj s časem.

– Sedm minut –

Kluci vyčerpaně lapali po dechu v bradavické kuchyni.

– Devět minut –

Dobby předával hůlky a potřebné informace.

– Dvanáct minut –

Ginny a Hermiona se dohadovaly u odklopeného obrazu Buclaté dámy, která je napomínala, ať se konečně rozhodnou, zda tedy chtějí ven nebo dovnitř.

– Třináct a půl minuty –

V nebelvírské ložnici se za zataženými závěsy lůžka Rona Weasleyho ozvalo zavrčení: „Jsi lhář, Pottere. Slyšíš mě? Nedělej, že spíš, ty hnusnej ksindle! Sprostě jsi mi lhal!“

Tohle Harrymu dělalo starosti. Nedovedl si rychle vymyslet důvod rvačky. Ron, kterého Harryho lež opravdu ještě štvala, s tím potíže neměl, takže se během okamžiku s hlasitými nadávkami váleli na zemi v jednom klubku.

– Čtrnáct minut –

„Co sakra blbnete? Tady se spí!“ vykoukl rozespalý Seamus mezi závěsy své postele.

„Fajn! Fajn! Klidně si to můžeme vyříkat jinde!“ křikl na něj Ron. V tu chvíli už Harry utíkal z ložnice po schodech dolů.

– Patnáct minut!

Za znovu odklopeným obrazem Buclaté dámy hlučný boj pokračoval. Dáma hlasitě protestovala. Rozběsněné kluky se snažil roztrhnout profesor Obrany proti černé magii. Nedopatřením sám schytal několik ran. Viděl to na vlastní oči i dobíhající školník Argus Filch, jehož někdo neznámý vytáhl od slabikování učebnice Kouzelných formulí pro první ročníky nehorázným zatlučením na dveře jeho brlohu.

„Za tohle půjdete k řediteli!“ křičel Lionel.

„Všechno vám to dosvědčím, já to viděl!“ nabízel nadmíru ochotně Filch.

„Do ředitelny! Hned!“ rozkázal rozlícený profesor, upravil si honosný, zlatem protkávaný župan a otřel si krev z tváře a potřísněných vousů. Pak společně se školníkem hnal oba pomlácené rváče před sebou směrem k ředitelně a vydatně si Filchovi stěžoval.

V půli cesty potkali poblednou Minervu McGonagallovou.

„Právě pro vás – co se stalo?“ vytřeštila nechápavě oči na jejich čerstvé rány a potrhaná pyžama.

„Poprali se,“ pospíšil si s odpovědí důležitě Filch. „Já to viděl! Na vlastní oči jsem to viděl!“

Lionel na souhlas přikývl.

„A co se to proboha stalo vám?“ zeptala se profesora.

„Já se mezi ně nedopatřením připletl. Důrazně trvám na jejich potrestání!“ ukázal na provinilce rukou ověšenou zlatými prsteny způsobem, jako by žádal přinejmenším popravu gilotinou. Při slově ‚potrestání‘ se nebelvírské ředitelce krátce podíval přímo do očí.

„Jistě, rozumím,“ řekla stručně McGonagallová. „To vyřešíme později. Alespoň doufám. V tuto chvíli ovšem musíte jít se mnou. Máme nečekanou návštěvu z ministerstva a asi by nebylo od věci, kdybyste šel také, Lioneli,“ dodala tónem, který jasně prozrazoval, s jakým sebezapřením užila slova ‚nečekaná‘ místo ‚nevítaná‘.

 

Popsat atmosféru v ředitelské pracovně jako napjatou a nepřátelskou by bylo jen chabým opisem skutečnosti. Po temně rudém koberci vztekle rázoval Basil Beefer s opuchlým obličejem člověka, kterého před chvílí vytáhli z postele. Na židli seděl značně pomlácený Martenmug a u dveří postávalo několik podobně zubožených ministerských bystrozorů.

Nebelvírská ředitelka vstrčila dovnitř oba provinilce.

„Jsou to oni!“ vykřikl Martenmug a vyskočil ze židle. „Vidíte? Říkal jsem vám to a nechtěl jste mi věřit. Ještě jim teče krev!“

„Sedněte si a nepovykujte tu,“ zpražil ho přísně Brumbál usazený za svým stolem a hned vlídně pohlédl na McGonagallovou. „Jste tu až zázračně rychle,“ pravil užasle. Harry by se byl okamžitě vsadil, že starý profesor úžas jen hrál.

„Nemusela jsem ani na kolej,“ opáčila suše profesorka. „Ti dva se rvali na chodbě jako psi. Dokonce zranili Lionela,“ ukročila stranou, aby mohl profesor projít.

„Je to pravda, Lioneli?“ podíval se ředitel zkoumavě nad brýlemi na Al-Teregovy čerstvé rány.

„Ó, ano! Vždyť se na mě podívejte! Chtěl jsem rozumně ukončit jejich spor a hleďte, jak jsem dopadl. Požaduji jejich okamžité podmínečné vyloučení, protože něco tak neomluvitelného nespraví ani ztráta bodů pro kolej!“ rozhořčil se profesor. „Pokud snad o mých slovech pochybujete, mohu okamžitě přivést očitého svědka, neboť incidentu byl přítomen i školník,“ dodal dotčeně.

„To mohli klidně nahrát,“ řekl vychytrale Martenmug. „Vplížili se do školy a poprali se, aby –“

„Řekla jsem vám to už jednou a řeknu vám to znovu,“ skočila mu rozzlobeně do řeči McGonagallová, „Jsem si naprosto jistá tím, že tito chlapci byli po celou dobu ve své ložnici. Ostatně i já mohu přivést svědky a třeba půl tuctu!“

„No prosím! Tak to udělejte!“ zakvičel Basil a vzteky mu přitom z pusy vyletěly drobné táhlé kapky slin.

McGonagallová cukla obočím, pohlédla na Brumbála. Ten přikývl, tak se otočila na podpatku a chystala se k odchodu, ale Basil znovu zaječel: „Ne ne! Ne samotná! To tak, abyste ovlivňovala svědky. Pan Smellfoot půjde s vámi,“ ukázal na jednoho z dobitých poskoků.

„Chápu, že máte špatnou náladu, máte k ní nejeden důvod,“ pravil přísně Brumbál, sotva se za odcházejícími zaklaply dveře. „Ovšem to vás neopravňuje k tomu, abyste urážel kteréhokoli člena profesorského sboru.“

„K čemu jsem a nejsem oprávněný teprve zjistíte,“ upozornil Beefer tónem, z něhož Harrymu zatrnulo.

„Nechci vám do toho mluvit, ale byl bych rád, kdybychom to nějak urychlili,“ zatvářil se netrpělivě Lionel. „Rád bych si došel na ošetřovnu a tihle dva by měli také. Krvácí vám tady na koberec a popravdě mi pohled na to nedělá příliš dobře. Podívejte se sám, jak z nich crčí.“

Martenmug se opovržlivě ušklíbl, ale Beefer pobledl. Nedalo se dost dobře přehlédnout, jak se snaží vyhýbat pohledu na sebemenší kapku krve.

„Dobrá, dobrá,“ kvíkl Basil podrážděně. „Vaše hůlky,“ natáhl ruce ke klukům a odvracel od nich přitom hlavu. Ti neochotně uposlechli. Basil položil hůlky na Brumbálův stůl a nad první zakouzlil: „Prior Incantato!“

Ve vzduchu se zavlnil obraz posledního vyvolaného kouzla a vzápětí se na Basilovo mávnutí zase rozplynul.

„Čí je tahle?“

„Moje,“ řekl vystrašený Ron.

„Přivolání slovníku? Chm. To bych do tebe neřekl,“ podivil se nervózní Beefer. „Prior Incantato!“ zakouzlil nad druhou hůlkou, načež odhalil kouzlo jemně čistící proutky koštěte. „Ty hraješ famfrpál?“ zeptal se Harryho, ale nepodíval se na něj, aby nemusel hledět na rudé stružky táhnoucí se od nosu, přes rty až na bradu, kde tvořily hutné kapky.

Místo Harryho odpověděl s úsměvem Brumbál: „Hraje a vskutku skvěle. Patří mezi nejnadanější chytače posledních třech desetiletí.“

„To všechno může být jen podvrh, zkuste další kouzla zpětně!“ dožadoval se zlostně Martemug.

„Prosím, zkuste to,“ přidal se překvapivě k žádosti ředitel, ovšem tónem, jako by obhajoval rozmar rozmazleného dítěte. „Snad jen, kdyby to šlo trochu rychleji, ta krev se vážně špatně čistí, a samozřejmě hoši bez svých hůlek nikam nepůjdou, neboť máte-li podezření na nepřítele skrývajícího se zde ve škole, nemohu je nikam bez dozoru a hůlek pustit.“

„Ale –!“ chtěl zaprotestovat Martenmug.

„Mě to stačí!“ oznámil ostře Basil Beefer s tváří už lehce do zelena a roztřepal si před pusou kapesník.

Jenže proradný šéf bystrozorů se nehodlal tak snadno vzdát. Úskočnou tváří mu probleskl sotva postřehnutelný křivý úsměv náhlého nápadu. „Dobře tedy, jděte,“ vstal, sebral hůlky ze stolu a podal je klukům.

Ron a Harry přes sebe bez zaváhání překřížili ruce a každý si vzal správně tu, kterou odevzdal jako svou. Basil udělal tu chybu, že se v tom okamžiku tím směrem podíval. Jak se Harry trochu předklonil, postaral se o další parádní krvavý stříkanec na koberec.

„Nechutné,“ nakrčil s oporem nos Lionel.

Zdálo se, že Beefer omdlí. Místo toho zaječel na Martenmuga: „Co to bylo za trapný pokus? Myslíte snad, že si nepoznají své vlastní hůlky? Jestli nemáte lepší nápad, tak už tu frašku skončete!“

„Mám lepší nápad,“ opáčil uražený bystrozor ostrým tónem, jaký by si vůči nadřízenému teoreticky vůbec neměl dovolit. „Já vám říkám, že tam byli tihle dva. O tomhle,“ ukázal na Rona, „to vím s naprostou jistotou. Je spřažený s Pastorkem! Navíc můžu prokázat, že Potter i Weasley čarovali na ministerstvu, a neznám kouzlo, kterým by to na ně někdo mohl hodit.“

„To, že ho neznáte, neznamená, že neexistuje,“ pousmál se vlídně Brumbál.

„A toho Pastora máte?“ optal se se zájmem Lionel. „Existují ověřené metody, díky kterým přizná, kdo mu dělal společníky.“

Martenmug sekl nenávistným pohledem po řediteli, zato Lionela počastoval vychytralým úsměvem. „Však říkám, že mám lepší nápad. Odveďte je tedy na tu ošetřovnu, ale pak se s nimi ještě vraťte.“

„Správně,“ pravil spokojeně Lionel a povýšeně vystrkal oba kluky z ředitelny. Nikdo z nezvaných hostů už neviděl, že exotický profesor na pohyblivých schodech udělal jednu po druhé tři věci. Mrknul, dal ukazovák před rty, pak z prstů vytvořil kolečko na znamení, že si kluci zatím vedli dobře.

U chrliče se setkali s vyplašenou skupinkou rozespalých spolužáků, vedenou ustaranou Minervou McGonagallovou. Lionel, když ji míjel, na ní nenápadně povzbudivě kývl. Pokud by si toho někdo přeci jen všiml, pokládal by to za odměřený pozdrav. Profesorka se neubránila slabému úlevnému výdechu.

Po celou cestu Lionel nepromluvil a kluci respektovali jeho pokyn, že mají mlčet. Teprve před ošetřovnou se profesor Al-Terego obrátil ke klukům a tiše řekl: „Teď rychlá otázka z Obrany proti černé magii. Kolik z těch dobitých hajzlů v ředitelně jste poznali? Kdo uhodne, má šanci na ždibec naděje.“

Harry a Ron se zamysleli. Některé z těch mužů viděli… Poprvé!

Když v jejich očích Lionel spatřil překvapení, usmál se, vytáhl obočí a šeptnul: „A to znamená?“

„Že se dneska bojovalo i jinde,“ řekl s tichým šťastným smíchem Harry. Ron jen otevřel pusu a nakrabatila se mu brada. Teď zbývalo jen doufat, že i druhý boj dopadl šťastně. Měli alespoň tu trošku naděje.

Lionel znovu spiklenecky mrknul a zaklepal na Poppy.

 

Zatím v ředitelně vytáhl Martenmug své eso z rukávu. Respektive malou lahvičku z kapsy.

„Chcete použít Veritasérum?“ pohoršil se Brumbál a až nyní rozzlobeně vstal.

„Nejen že chci, ale i použiji,“ vysmál se mu do očí bystrozor. „Jsem k tomu totiž oprávněn. Zkuste mi v tom zabránit a bude to váš poslední kousek ve funkci ředitele této školy a kdo ví, možná i v životě.“

Scénu viděla McGonagallová, která právě s rozespalými studenty v pyžamech a županech vstupovala dovnitř. Chtěla začít okamžitě protestovat, ale Brumbál jí pokynem ruky umlčel. Pohlédl na Martenmuga soucitným pohledem a řekl: „V tom případě bych vás měl upozornit, že pokus mě zabít by byl s vysokou pravděpodobností jedním z vašich posledních kousků.“

„Vyhrožujete mi snad smrtí?“ vyjel posměšně bystrozor.

„Já? Ó, nikoli. To vy mně a před svědky,“ usmál se chladně starý profesor. „Já bych se k výhrůžkám nikdy nesnížil. Patrně jste zapomněl, že jste ve škole, a mým úkolem je vzdělávat, tedy seznamovat nevědoucí s fakty.“

Martemug vztekle odfrknul, přikročil ke skupince studentů u dveří a vytáhl z ní Deana Thomase. Tvrdě ho vrazil do židle u Brumbálova stolu a přikázal: „Otevřít ústa!“

Dean chtěl pohlédnout na ředitele, ale bystrozor ho chytil za vlasy a otočil směrem k sobě. Pak mu nešetrně stiskl tváře, aby mu otevřel pusu, a ukápl z lahvičky Deanovi na jazyk.

„Kde byl večer Weasley a Potter? Mluv!“

„Na koleji,“ řekl Dean pravdu. Jinak to po magickém lektvaru ani nešlo. „Napřed ve společenské místnosti hráli Řachavého Petra a pak někam odběhli, ale hned se vrátili a šli spát. Vypadali dost napruženě.“

„A dál?“

„V noci se začali hádat. Řvali na sebe kvůli nějaké lži či co a poprali se. Víc nevím.“

Bystrozor ho vztekle zvedl a odhodil zpět do houfu, z něhož si nyní vybral drobného Colina Creeveyho.

„Hráli karty a pak šli spát,“ odpověděl po lektvaru na stejnou otázku Colin. „Víc nevím, spím jinde.“

Rozlícený Martenmug pohledem zapátral ve skupince a zaujal ho vzdorovitý výraz ve tváři Nevilla Longbottoma.

„Ty jsi s nimi ve stejné ložnici?“

Neville neodpověděl a díval se mu bojovně do očí. Následovala stejná procedůra s vražením do židle, ale pak se stalo něco nečekaného. Když kapal bystrozor Nevillovi Veritasérum na jazyk, Neville ho bleskurychle chytil za ruku a vyklopil si do pusy celý obsah lahvičky. Nezbyla ani kapka.

„Cos to udělal, ty šmejde?“ vrazil mu zuřivý Martenmug facku, až Nevillovi uletěla hlava ke straně. „Tos udělal schválně!“ Vrazil mu rozmáchle hřbetem ruky další.

Profesorka McGonagallová už málem vytasila hůlku, když jí ředitel znovu gestem zadržel. Věnovala mu pohled, který rozhodně nepatřil do kategorie milých a příjemných.

„Proč jsi to udělal? Mluv!“ následovala další rána.

„Abyste to už nemohl dát nikomu dalšímu a protože vás nemám rád,“ opáčil, samozřejmě pravdivě, Neville. Tváře mu karmínově rudly, ze rtu a z nosu mu začala téct krev. „Podle mě jste hnusná hyena a jde vám jen o to Harryho a Rona dostat, i kdybyste si měl důvod vymyslet.“

„Kde byl večer Potter s Weasleyem?“ padla další rána a krvavé sliny proletěly vzduchem.

Minerva McGonagallová vysílala k Brumbálovy zoufalé pohledy. Avšak ten nereagoval, jen jako ostříž sledoval Nevilla.

„Hráli karty a pak šli spát. Z ložnice neodešli, ani nevyskočili oknem, ani neuletěli na koštěti a nejde se tam odtud ani přemístit. V noci se pohádali a začali se prát. Seamus je s tou rvačkou poslal ven, protože ho budili. Teprve v tu chvíli odešli z ložnice a podle rámusu, co se ozýval, se rvali i někde dole, než tam začal křičet profesor Obrany.“

„Aha! A jak můžeš vědět, že neodešli, když jsi spal?!“

„Učil jsem se. Zítra píšeme test z lektvarů a máme dost přísného profesora. Teprve jsem pořádně usínal, když začala ta hádka,“ zahuhlal Neville a odplivl krev.

„Dost!“ zařval ozelenalý Beefer a zavrávoral. „To už by stačilo! Odcházíme! Okamžitě!“

Martenmug se svými poskoky uposlechl jen značně nerad a na rozloučenou sekl po Brumbálovi pohledem, který jasně značil, že se nevidí naposledy.

Když se za všemi ministerskými zaměstnanci s prásknutím zabouchly dveře, v ředitelně bylo ticho, dokonce ani nikdo ze studentů se nedovolil pohnout, dokud nebylo jasné, že nevítaná návštěva už je opravdu pryč. Pak řekl starý profesor nebelvírské ředitelce: „Odpusťte, Minervo, jinak to nešlo, ve hře je příliš. A prosím, až na ošetřovně potkáte Lionela, vyřiďte mu, že –“ usmál se jiskřivýma očima na Nevilla, „– že pan Longbottom právě obstaral Nebelvíru přesně tolik bodů, jako činí ztráta, kterou měl náš starý brach v plánu udělit.“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: