svicka
Březen 2010, Magnas

 

K

 

ingsley?

Ale ano, bylo to tak. Jak se Harry skrytý pod neviditelným pláštěm otáčel za hlasem, skutečně vedle sebe zahlédl stát Kingsleyho Pastorka. Uvědomil si to o zlomek vteřiny později, takže se zarazil a nevěřícně se podíval zpátky. Na okamžik na něj zůstal šokovaně zírat, pak mu začalo docházet, ale hrozivá situace už mu nedopřála čas se v duchu Ginny omluvit za to, že její lektvar považoval za špatný.

Vylekaný Ron se rychle rozhlížel, ale Kingsleyho nikde neviděl, jen Martenmuga se dvěma neznámými muži. Nedošlo mu, že právě on sám je tím osloveným, tak hlasem, o němž se domníval, že se podobá Lionelovu, řekl: „Dobrý večer, já… hledám tu –“

„Děláš si legraci, Kingsley?“ zavrčel zrádný bystrozor, přičemž on i jeho dva podřízení třímali v rukách hůlky a opatrně se blížili. „Co to tu na mě zkoušíš? Myslíš, že tě snad nepoznám, když budeš měnit hlas? Nebuď idiot!“

Sotva Martenmug domluvil, dveře, u nichž kluci stáli, se prudce rozletěly. Rona v Pastorkově podobě nabraly hranou a klikou do zad a odhodily na zem, Harryho přirazily do kouta, a ve vchodu ze sklepení se objevila hlídka zalarmovaná hlasitým hovorem.

Ležící Ron byl obklíčený z obou stran.

To bylo hodně zlé, ale mělo být hůř.

Martenmug se začal spokojeně usmívat a vědomí převahy nad ležícím nepřítelem mu dodávalo na sebejistotě. Nic ho v tu chvíli nemohlo potěšit víc, než tahle možnost zranit a ponížit toho, komu léta záviděl jeho um, schopnosti a postavení. „Tak se mi to líbí, Pastorku. Odtud už se nedostaneš. Každopádně – ne živý. Je to od tebe moc milé, že jsi přišel, bylo docela úmorné po tobě pátrat. Čemuže vděčíme za tvou návštěvu? No jistě, rád bys osvobodil další zrádce. Jaká smůla, že jsi přišel pozdě. Ti už se touhle dobou v Azkabanu dávno políbili s Mozkomory. Víš přece, co to znamená. Je po nich! A ty si tu jen zbytečně hraješ na hrdinu. Jak trapné…“

„!!!“

Rona, který se pomalu snažil vstát, ta zpráva srazila znovu na zem, jak z něj ve zlomku vteřiny vysála veškerou sílu. Do očí mu vhrkly slzy. Harry skrytý pláštěm i dveřmi se musel zády opřít o stěnu, tak silnou bolest a šok mu ta slova způsobila. Do krve si prokousl ret, aby nevykřikl. To přece nemohla být pravda!!

„Snad nepláčeš, Kingsley?“ zvolal Martenmug, jehož slzy bývalého šéfa skutečně zaskočily, ovšem pouze krátce, neboť hned dodal: „Tak to si to pořádně užij! Crucio!“

Kletba Rona vyzdvihla do vzduchu a zmítala jím v ukrutných bolestech. Zespodu bylo vidět Pastorkovu křečí zkřivenou tvář a bylo znát, že se snaží něco vykřiknout, ale vydával jen nesrozumitelný chropot. Kdosi ze sklepní hlídky se tomu pobaveně zasmál.

Ne dlouho.

Stejně nečekaně a tvrdě, jako se dveře rozletěly, se právě teď zabouchly. Hlídkující čaroděj, který zůstal neopatrně stát mezi zárubněmi, vykřikl a pak se zevnitř ozvaly tupé zvuky, jak padal po schodech dolů do sklepení. Druhý ječel s přibouchnutou tříštivě zlomenou rukou. Ronovo mučení ustalo a spadl na zem vzápětí poté, co pod ním prosvištěla omračující kletba, která zahodila Martenmuga na opačnou stranu chodby a řízla s ním tvrdě o kamennou dlažbu. Než se dva členové jeho doprovodu zorientovali v nastalém chaosu, letěli za svým nadřízeným. Jeden však ještě stihl vyslat smrtící kletbu do míst, odkud neviditelné nebezpečí zaútočilo.

Kouzlo tak tak minulo Harryho ucho. Harry přiskočil k Ronovi a bleskově ho překryl pláštěm. Pomohl mu vstát a oba přikrčení utíkali k příkrému schodišti vedoucímu do devátého patra.

„Měl jsi zdrhnout, sakra,“ lapal po dechu Ron.

Harry by mu na to rád řekl svoje, ale na dohady nebyl čas, tak jen rozrušeně utrousil cosi o volu. To už v předklonu běželi po schodech vzhůru.

Z hlubin sklepení vylétlo několik Mozkomorů. Bez zaváhání začali uprchlíky pronásledovat. Před těmi je plášť skrýt nedokázal.

„Expecto patronum!“ švihnul Harry hůlkou dozadu, aby Mozkomory trochu zbrzdil. Podle mrazivě agonického zvuku usoudil, že jednoho zbrzdil docela.

Kluci doběhli nahoru a protáhli se otvorem ve zdi. Vpravo od výtahů nepřátelům přibíhaly posily. „Tudy!“ přidušeně vykřikl Harry a strhnul Rona doleva. Jejich neviditelný úprk zanikl v dupání nepřátel mířících k průchodu. Harry doufal, že se mu v přikrčeném běhu podaří otevřít masívní dveře vedoucí na Odbor záhad, ale jak se k nim přiblížili, otevřely se před nimi samy.

Vběhli do prázdné černé kruhové místnosti kolem dokola slabě osvícené jen jasně modrými plamínky svic mezi dvanácterem zcela identických černých dveří bez klik a zámků. Ty, jimiž se dostali dovnitř, se samy zase zavřely. Harry se k nim rychle otočil, takže z Rona sklouzl plášť, a bez zaváhání na ně vykouzlil rudý kříž, protože už věděl, co se během několika vteřin stane. A stalo. Sotva Ron téměř současně stihl v rychlé obrátce přidat ještě zamykací kouzlo, místnost se s rachotem rychle roztočila, až se oběma klukům z té rychlosti zamotala hlava a jen tak tak udrželi rovnováhu. Bylo zřejmé, že je zamčení před nepřáteli dlouho neuchrání, přinejmenším do okamžiku, než je napadne se sem přemístit, takže sotva se místnost přestala točit, Harry ještě trochu oslepený pruhem světla slitým z rotujících svic přiskočil k nejbližším ze zbylých jedenácti neoznačených dveří a pokusil se je otevřít. Bolestivě si narazil rameno, protože si jako naschvál vybral právě ty jedny jediné, kam se mu nepodařilo dostat ani tehdy v onom nešťastném boji. Ron se vrhnul k jiným a uspěl.

Tik – tak. Tik tik tik – tak tak tak.

Proběhli do místnosti plné hodin a různých časomír všech možných i nemožných tvarů a typů.

„Tady jsme tenkrát byli,“ vzpomněl si udýchaný Harry, „tudy se prochází k věštbám.“ Na chvilku si částečně strhl neviditelný plášť, takže nyní ve vzduchu levitovala jeho hlava. „Jdeme.“

Jenže Ron si sedl na velké přesýpací hodiny poblíž vchodu, těžce dýchal a nereagoval.

„Máme jedinou šanci – přemístění,“ pokračoval Harry a rychle se rozhlížel kolem sebe. Věděl, že to není ideální nápad, ovšem v danou chvíli to byla alespoň malá naděje na záchranu. „Nic jiného nezbývá,“ polkl odhodlaně. „Tedy pokud to tu půjde. Pořád lepší se nechat odhalit než zabít. Jen nevím kam. Jestli nás podle toho zvládnou najít…“

„Oni je zabili,“ řekl bezbarvě Ron, jako by ho vůbec neposlouchal.

„Nevěřím! Rozumíš? Neuvěřím tomu, dokud se na vlastní oči nepřesvědčím!“ vykřikl Harry. „Martenmug lhal, aby se ti vysmál. Seber se a pojď! Rychle! Nebo zabijou nás!“ chytil Rona tvrdě za loket a postavil ho na nohy. Sám svým slovům nevěřil. Bál se, že zrádný bystrozor mluvil pravdu, ale teď by udělal cokoli proto, aby odsud Rona dostal živého. „Pojď, protože jestli jsou naživu, budou nás zatraceně potřebovat!“

To konečně zabralo, jenže i to krátké zdržení nahrálo jejich pronásledovatelům a ti svou šanci nepromarnili. Sotva se Ron sebral a Harryho vznášející se hlava opět zmizela, ozval se ostrý zvuk přemístění – „Tady jsou!“ – a pak série rychle po sobě jdoucích prásknutí. Mezi regály se jedna za druhou, některé i současně, objevovaly postavy nepřátel. Tikání přehlušil zvuk tříštěného skla, praskání dřeva, drnčení rozbitých hodinových per a výkřiky nepřátel. Harry si mezi nimi stihl všimnout poďobaného Eela a několika dalších známých Smrtijedů.

Nemělo smysl používat bojová kouzla, Voldemortovi přívrženci byli v přesile. Rychle alespoň vyčaroval ochranný štít, aby sebe a Rona alespoň na okamžik ochránil před kletbami, které začaly tryskat z hůlek protivníků jako barevné světlice. Drapnul Rona za hábit a couval zpět ke dveřím. Loktem se snažil do nich vrazit a otevřít je, ale loket projel do prázdnoty. Už bylo otevřeno.

V tu chvíli se ve v zabijáckých tvářích nepřátel objevil údiv.

Pravděpodobně je zaskočilo, že v chladném modrém světle, které sem proniklo z kruhové místnosti, vidí najednou Pastorky dva.

Než se kdokoli z nich stihl vzpamatovat, světlo zmizelo a stejně tak i lovená kořist.

 

„Harry, jsi tu?“ syknul pravý Kingsley, zatímco kolem s rachotem rotovala stěna. Než stihl Harry odpovědět, zazněla taková kaskáda práskání, že to znělo jako dávka ze samopalu.

„K zemi!“ vykřikl Kingsley. Zvedl ruku s hůlkou, kolem které se ve zlomku vteřiny udělal zlatorudý kruh, rozšířil se rychlostí a silou výbuchu, a kouzlo podobně jako tlaková vlna smetlo všechny nepřátele k dosud roztočeným stěnám. Modré plameny svic zhasly a černou místnost osvětlovalo jen Kingsleyho zlatorudé kouzlo. „Pryč! Utečte!“ křičel Pastorek, jenže to už se místnost se skřípěním zastavila a nepřátelé poházení dokola podél stěn vysílali první kletby, které se od stěn odrážely a zrcadlily se v černé žulové podlaze, takže působily jako nepravidelná, bleskově rostoucí zářivá síť.

Na únik přemístěním nebyl čas a rudý kříž označující východ někdo smazal. Harry se rozeběhl k nejbližším dveřím, přitom omračoval nepřátele a křičel na Rona a Kingsleyho. Zatímco k němu utíkali, snažil se jim krýt záda štítovými kouzly. Všichni tři sice stihli proklouznout do další místnosti, ale zavřít už se jim nepodařilo. Pomalu ustupovali a bojovali přitom jako lvi. Harry si nevšiml, že místnost se svažuje dolů jako mísa a má za patami schody. Když vykrýval Eelovu smrtící kletbu namířenou do míst, kde ho Smrtijed s děsivou přesností správně vytušil, Harry klopýtnul a po zádech začal padat dolů, přičemž z něj částečně sklouzl plášť, udeřil se do hlavy o hranu schodu a ztratil vědomí.

Ron si byl jistý, že právě prožívá poslední vteřiny svého života. Sotva stíhal vysílat obranná kouzla a štíty. Z posledních sil se snažil společně s Pastorkem chránit i Harryho, ale přesila byla příliš veliká.

Pak směrem k Harrymu přiletělo kouzlo z míst, odkud ho nikdo nečekal a vlastně si ho ani nikdo nevšiml. Neprovázel ho žádný paprsek.

Harry se pomalu začal probírat a uvědomovat si hluk boje. Pootevřel víčka, snažil se zaostřit a uvažoval o tom, jak ošklivý sen se mu opět zdá. Odvrátil hlavu od bojujících, zarazil se a usoudil, že to není sen, ale noční můra. Dole uprostřed schodišťovitě se svažující místnosti na velkém kamenném podstavci stál starý kamenný oblouk zakrytý povlávajícím závojem.

Vtom na straně oblouku rychle a opatrně vyhlédla postava. Muž oděný v černém směrem k Harrymu rychle vykouzlil další neslyšné „Enervate!“ a opět se schoval. Harry jeho tvář zpola zastíněnou velkým černým kloboukem zahlédl jen na zlomek vteřiny a ještě z dálky, přesto mu byla natolik povědomá, že mu to způsobilo šok. Druhý šok zažil, když nad svým obličejem uviděl otevřená ústa Mozkomora.

„Harry!“ slyšel ječet Rona. V tu chvíli si na vše vzpomněl a uvědomil si, že tohle není sen, nýbrž skutečnost a on leží dole za patami umdlévajícího kamaráda. Ve zlomku okamžiku už stál na vratkých nohou a jen tak tak stihl vyslat svého nesmlouvavého stříbřitého patrona a vzápětí odvrátit další Eelovu smrtící kletbu.

Pomalu pozpátku sestupovali níž a níž k podstavci s obloukem.

Najednou se ve světle dveří za zády nepřátel objevila tmavá silueta a hlasem Tonksové zakřičela: „Vy parchanti! Vy zrádný svině!“

Dveřmi se jako lavina vevalila malá vzteklá horda známých tváří. Tonksová, Lupin, Tony, Billy, Molly a Fleur sem vtrhli jako smečka na nejvyšší míru vydrážděných psů, kteří nemají co ztratit.

Díky momentu překvapení se bleskově podařilo snížit počet přisluhovačů Voldemorta téměř o třetinu. Příchod posily vlil třem ještě před okamžikem obklíčeným bojovníkům novou sílu do žil.

Boj se přesouval čím dál níž. Harry se neustále otáčel k oblouku, zda znovu neuvidí temný přízrak. Ron pomalu, ale čím dál zřetelněji ztrácel cizí podobu. Harry znovu skrytý pláštěm, který mu však v boji docela překážel, navíc před Mozkomory nepomáhal, odběhl o kus dál z centra největší řeže. Cestou vytáhl z kapsy hrst Weasleyovské výbavy, vybral krabičku s maskovacím práškem a zbytek vrazil zpět. Málem při tom znovu zakopl, když uskakoval před odraženou kletbou.

Netušil, jak se vlastně prášek používá, tak si ho jednoduše rychle líznul. Do očí mu vhrkly slzy. Chutnalo to jako koncentrát větrových bonbónů smíchaných s pepřem. Rychle mžikal víčky, aby překonal slzení, a s radostí zjistil, že nevidí svou ruku. Dokud s ní nepohnul. Nebyla neviditelná, jen… sotva viditelná, splývala s barvou pozadí. Instantní a dokonalé zastírací kouzlo. Vyběhl o dva schody výš kus vpravo za Ronem, výkřikem ho varoval a přehodil plášť i přes něj. Přitom mu do ruky vrazil otevřenou krabičku s práškem. Část se ho vysypala na zem, ale zůstalo ho dost, aby Ronovi posloužil také. Sotva se přidřepnutý Ron rozkašlal a zprůsvitněl, Harry z obou plášť strhnul a nacpal si ho za tričko.

V té chvíli bojoval hned vedle Tony proti Martemugovi a Eeelovi. Martenmuga by zvládl, ale Smrtijed byl příliš silným protivníkem. Zatímco Tony odrážel bystrozorovu kletbu, Eel švihl hůlkou ze strany, ale vražedná kletba Tonyho nezasáhla, protože se nečekaně vznesl do vzduchu na tenoulinkém klikatém paprsku kouzla muže v černém, který stál vedle tajemného oblouku. Eelova kletba zeleně prosvištěla Tonymu pod nohama a zasáhla dalšího Smrtijeda, který by jinak byl málem dostal Molly Weasleyovou.

„Impedimenta! Conjuctivitus!“ vysílal téměř neviditelný Harry kouzla a kletby na všechny strany. „Imobilis!“ Jeho přátelé nezůstavali nijak pozadu, nepřátel pomalu, ale jistě ubývalo, ale stále ještě nebylo rozhodnuto.

Ronovi se ve tváři mísila bojovnost s odporem, protože Smrtijed, s nímž se právě potýkal, díky krátkému silnému tělu, holé černé hlavě a velmi dlouhým končetinám silně připomínal pavouka. Jeho podivný plášť, který při rozevlátí budil iluzi, že mu z těla trčí další pár rukou, ten dojem ještě zesiloval. Ta podoba Rona natolik vyváděla z míry, že by byl možná podlehl, kdyby mu Tony nepomohl a nestrhl pozornost na sebe. Patrně jej odněkud znal, protože ho oslovil jako Skinnera. Harry už nestihl zasáhnout. Proti sobě proletěla dvě kouzla, minula se a obě zasáhla cíl. Skinner padl odzbrojený, omráčený k zemi, Tony zařval bolestí, zhroutil se a z nohy mu málem po celé délce stříkala krev.

Nahoře se dostala do obklíčení Fleur.

„Confringo!“ zasáhl Ron výbušnou kletbou schod pod Smrtijedem Macabrem. Vychrtlý muž s dlouhými narezlými vlasy se zapotácel, spadl a skutálel se po schodech dolů. „Expelliarmus!“ odrazil jednoho ze zrádných bystrozorů Harry. Útočník sebou práskl o stěnu vlevo ode dveří, jeho vyražená hůlka opsala ve vzduchu ladný oblouk a jak padala k zemi, zkřížila cestu jiné kletbě, takže vybuchla v obrovském gejzíru barevných jisker. Neznámá Smrtijedka podtrhla kouzlem ohnivého biče nohy Billymu a Molly, ale dřív než stihla kohokoli z nich zabít, zasáhla jí kletba z Lupinovy hůlky.

Harry se mezi kouzly stále otáčel k oblouku a nyní už tím směrem koutkem oka zahlížel i Tony, ale zdálo se, že temný přízrak s tváří, na niž Harry nemohl přestat myslet, zmizel.

Z Mozkomorů už se všude válely jen cáry, ranění a mrtví leželi poházení po zakrvácených schodech. Většina zbývajících nepřátel schopných boje už viditelně začínala uvažovat o útěku, ale ještě stále vzduch křižovaly kletby.

Harry vyskočil na podstavec. Všiml si přitom něčeho, z čeho mu zatrnulo. Jeho tělo už bylo snadno rozpoznatelné, protože maskovací prášek přestával působit, zřejmě si ho vzal málo. Bohužel si toho všimli i nepřátelé a věnovali mu víc pozornosti, než by si přál. „Protego! Reducto!“ rozháněl se hůlkou proti protivníkům. Odrážel jejich kletby a sám útočil, přitom se stále otáčel za sebe ke starému kamennému oblouku, v němž nevzrušeně povlával závoj, a doufal, že konečně zahlédne tajemného muže v černém zblízka. Pak v naději, že tím získá víc času, zkusil i neznámé kouzlo z knihy lektvarů: „Expulso drasticos!“

Magie vyvolala tlakovou vlnu takové síly, kterou nečekal. Zpětným nárazem ho udeřila do prsou a neovladatelně nesla přímo do středu rozvlněného závoje. Na poslední chvíli ho něčí ruka nebo kouzlo srazilo stranou, takže se prudce praštil o kamenný okraj oblouku, úder ho odhodil na zem, kde se překutálel a napůl bokem, napůl po zádech se svezl z podstavce. Před očima se mu setmělo. Otřesený, s vyraženým dechem a pocitem, že má přeraženou páteř, s námahou malátně vstal, aby pokračoval v boji.

V tu chvíli už ale nebylo s kým bojovat.

Molly, jíž ze rtů a vlasů tekla krev a z očí slzy, volala na Harryho, objímala Rona, kterému se už docela vrátila jeho podoba, jen se na něm při pohybu ještě trochu měnily barvy a stíny, jak i z něj prchal účinek maskovacího prášku. Lupin bral kolem ramen Tonksovou a zjišťoval, zda je v pořádku, Billy něžně líbal raněnou Fleur a Tony ležel na zádech zemi, snažil si o schod podepřít hlavu a oddychoval tak, jako kdyby právě doběhl maraton.

Vyčerpaný Harry se na to díval, obraz se mu trochu rozmazával a Molliyno volání k němu přicházelo z dálky. Cítil hroznou únavu a roztřásly se mu nohy. Bylo po všem.

Dřív, než stihl začít uvažovat o tom, jak jim řekne, že jsou tu všichni zbytečně, protože vězně už odvezli a možná i přehodili Mozkomorům, ze dvou stran se zablesklo.

Přibližně zprostředka schodů vyletěl od země zelený smrtící záblesk směrem k Harrymu. Ve stejnou chvíli – Harry by přísahal, že dokonce o ještě trochu dřív – vyrazil z hůlky muže schovaného za obloukem magický štít podobný nastojato hozenému disku měsíčního světla a v půli cesty kletbu zneškodnil zážehem bílého plamene. „Avada kedavra!“ ucedil pak nesmlouvavě ten muž v černém směrem ke schodišti, odkud zelený paprsek vystřelil. Přestože se vše odehrálo snad během jediné vteřiny, Harry měl možnost se rychle otočit nahoru a konečně si lépe všimnout mužovy tváře. Zahlédl jí sice jen zespodu a napůl z boku, přesto to stačilo k tomu, aby vykřikl. Zdálo se však, že jen němě otevírá pusu, neboť jeho výkřik zanikl v práskavém zvuku přemístění, díky němuž neznámý zmizel.

V místech, odkud nečekaný útok přišel, v místech, kde Harry rozsypal maskovací prášek, se začala pomalu zviditelňovat ležící postava s poďobanou tváří a překvapeně vytřeštěnýma mrtvýma očima. Pokud to snad někoho zajímalo, tak rozhodně ne Harryho a Lupina, kteří oba zírali s otevřenými ústy směrem k tajuplnému oblouku.

„Musíme okamžitě pryč!“ vzpamatoval se jako první Kingsley Pastorek, rychle seběhl k podstavci a chytil Harryho za rameno. „Tonksová, Weasleyho, Doupě!“ zařval ještě na bystrozorku, než se i s Harrym v mžiku rozplynul.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: